Príspevky užívateľa

Lunary si jen unaveně odfrkla... Ach.. Asi bude opravdu hloupější, než si myslela. A to má ve zvyku věci nepodceňovat, každopádně jak tak potkávala Ignisany, zdáli se jí čím dál neschopnější.
Jednu nohu nadzvedla, ale i tohle bylo z její strany hodně. Jsou z nepřátelských smeček a ona tu byla první.
"Koukám že Stadley se už pochlubil." Vyřkla pobaveně. Vlastně jí ani nevadilo, že ten ufňukanec o ní něco pověděl. Však její blízcí ví jaká je a to, jaký obrázek na ni mají ostatní je jí tak nějak jedno.

Lunary civěla na hnědavého vlka. Popravdě ještě na něj neměla žádný názor.. Tedy až do toho momentu, kdy se neobratně přibližoval k místu, kde oná vlčice stála.
Phew. Pomyslela si, znechuceně se dívajíc na své tlapy, kde vlk něco kul. Přesto ale neuhla. Ignisanovi nikdy. A už vůbec ne takovému neotesánkovi. Ani neví, jak se chovat. Kdyby byl na svém území, tak prosím, jenže není! To ji štvalo nejvíce.
"To si na ty hory musel lézt zrovna, když jsem tu já?? To snad nemáte v Ignisu dostatek rostlin?" Řekla spíše, aby se ona sama pobavila, páč to co řekla, úplně pravý smysl nedávalo, ale co už. Jestli je vlk dostatečně chystý, její slova pochopí. O tom však pochybovala.

Lunary si pozvolna vykračuje, ale ani ona není tak nevšímavá, aby nezaostřila pach, který teď nesl vítr k ní. Takový pach nemohla nepoznat.
Bleh, Ignis. Pomyslela si s úšklebkem. Ignisu se štítila, tedy od té chvíle co potkala Stadleyho. Samozřejmě na svou sestru zapomenout nemohla. Sice jí to trochu rvalo srdce, ale i ona již byla dospělá a rozhodnutí bylo na ní.
Stály k vlkovi zády, ale věděla přesně, kde se nachází, jelikož ho poočku nenápadně sledovala.
Rozhodla se, že tu štvanici tentokrát ona nezačne. Přeci jen, každý Ignisan nemusí být takový... Tedy... ve většině případů to tak bylo, ale každý si zaslouží příležitost. Navíc tohoto vlka viděla prvně. Nejspíš je to nováček, který třeba ještě není tak zkažený.

Lunary se procházela po ostrých vršcích těchto hor. Tedy, nacházela se samozřejmě v bezpečnějších místech, ale co se týče hor, ty se jí jako samotné zdály nebezpečné už jen svou výškou a vzhledem.
Naposled toto místo navštívila s Amayou. Však tady taky ty dvě zažily pěkdý adrenalin. Popravdě, Lunary na to vzpomínala ráda a rozhodně by se nebránila tomu Amayu potkat znovu. Díky ní vlastně tehdejší bouři přežila. Doteď jí za to byla nesmírně vděčná.

Lunary pozorovala v tichosti hvězdy na obloze, ale v tuto noc ji táhlo něco mnohem více. Když přijala Shaariho pozvání, netušila, že by jí tento vlk mohl tak přirůst k srdci. To až zde poznala. Jakmile začal mluvit, upřela na něj svá smaragdová očka a napjatě poslouchala. Velmi se jí zamlouval ten milý tón se kterým s ní promlouval. A to, co řekl... Nyní věděla, že je tam, kde přesně má být. Přítomnost tohoto vlka jí přinášela jistotu a nedokázala se od něj odtrhnout. Byla by s ním pořád, kdyby to jen šlo.
"Díky." Pronesla tichounce, s upřímným a milým tónem v hlase. "Teď už vím, že jdu po správné cestě."
Byla by jej objala a z vděku olízla, ale na to byla nyní ještě příliš nesmělá. Zatím jí to stačilo takto. Inu, stále se ve svých pocitech potácela a neorientovala.

Lunary byla jako na trní. Netrpělivě vyčkávala na Noctřinu odpověď.
Tuze ráda by ji měla po svém boku ve smečce a tak mohla jen doufat.
Když se však Noctra rozmluvila, z Lunary všechno napětí slezlo. Má o smečku zájem. To se dalo z jejích slov vyčíst s přehledem.
Šedivá se neubránila velkému úsměvu který byl na Noctru mířen.
Nyní byla však velmi vděčná, že tu má Beatrice jelikož Lunary sice byla ve smečce už nějakou dobu, ale netušila, jak to zde chodí s přijímáním nových členů. Proto jen pohlédla na Beu a čekala až se chopí slova.

Lunary sice předstírala, že nemůže spustit oči z noční oblohy, která se jí vskutku líbila, ale i přes to.. Větší zájem nyní projevovala o Shaariho, jenže se bála dívat se mu do očí příliš dlouho a tak na něj občas po koutku nenápadně pohlédla pohlédla.
"Miluju hvězdy.. a měsíc! Osvětlují temnotu a přinášejí novou naději." Pronesla sivá tajemně. Vskutku. Tohle pro ni byly tyto záhadné zářivé objekty, které pluly ve tmě.
"Možná." Odpověděla pobaveně na jeho další slova a hlavu otočila k němu. "Ale já to někdy také dělám. Chybí mi. Dlouho jsem byla sama, a teď.. Patřím ke smečce, jenomže.. stále je mi to hodně nejasné. Co když nejdu tou správnou cestou? Co když do Norestu nepatřím?.." Dodala tiše, s pochybami. Za normálních okolností by takovou větu nejspíš nepronesla, avšak společnost Shaaroho v ní vyvolávala zvláštní pocity.

Lunary tiše přišla k Shaarimu. Jen co jej spatřila o něco blíže, na tváři se jí vykouzlil nesmělý, ale přesto milý úsměv. Tak nějak nečekaně si tohoto vlčka oblíbila a kteroukoli chvíli s ním se cítila moc dobře. Dnešního večera se nemohla dočkat, alle měla obavy.
"Shaari." Pronesla. Chvilku bylo ticho.. Tak nějak nevěděla, co říci.. Chtěla s ním mluvit, měla tolik otázek, ale nějak to nešlo. Její ústa nepronesla ani slovo a tak rychle začala řeč.. o počasí..., klasika.."Dnes je opravdu přenádherný večer." Řekla, dívajíc se užasle na hvězdy, neboť se mu nedokázala dívat dlouho do očí. Vždy když se s ním setkávala, něco se v ní pozměnilo. Něco, co nikdy předtím u žádného jiného setkání nepocítila. Bylo to hrozné, ale zároveň krásné. Byla ze svých pocitů zmatená..

Lunary mlčky sledovala Noctru. Popravdě jí ji bylo líto, ale byla si vědoma toho, že ona měla osud podobný... Jen měla sestru... Byla to vlčice, která ji podržela v těžkých chvílích a pomáhala jí držet hlavu nad vodou. Noctra však nikoho neměla.. Byla úplně sama.. Nikdo jí z rodiny nezbyl.
Lunary cítila, že jí chce pomoct. Postavila se před ni s povzbudivě do ní dloubla čumákem. "Vlastně mne potkal podobný osud. Zvládat samotu bylo náročné a přebývat osamotě v divočině nebezpečné. Taky jsem byla dlouhou chvíli sama, ale cítila jsem, že to tak být nemá. Jistě.. Trvalo mi, než jsem se opět vnořila do smečkového života a pochopila, jak to tam vlastně funguje, ale ta námaha stála za to. Mít domov a přátele je něco k nezaplacení. Jsme tu, abychom ti pomohli, pokud nám to dovolíš, ale volba to je tvá." Promluvila a na Noctru se pousmála.

Lunary špicovala ouška a dávala pozor nejen na jessicu - mladou vlčku před ní, ale také na přírodní živly, které se nacházely kolem nich. Občas pootočila uši směrem k řece a občas k lesu, neboť se chvilkami ozvalo nenápadně zašustění. Na výrazu ale nenechávala nic znát, tato vlčka své emoce uměla dobře krotit, ať už se jednalo o cokoliv. (Tedy ve většině případů)
"Já už zde žiji nejspíše rok a něco, hádám? Přišla jsem ze severských oblastí, kde přebývala má původní smečka. Nyní žiju u Přízračných." Pověděla stručně.
"Máš smečku? Kolem se jich potuluje docela mnoho, co jsem tak slyšela" Optala se.

Lunary napřímila svá ouška směrem k tmavé vlčce-Noctře. Z jejího tónu si byla vlastně trochu nejistá.. Lunary věděla, jak samota tíží. Naštěstí se už se svými "nepřáteli" nemusela potýkat sama. Život v divočině se stal mnohem snažším od doby, kdy Lunary začala patřit ke své smečce. Přemýšlela... Jaké je to asi? Být sám?... Věděla však, že ona je typ smačkového vlka a rozhodně by se dobrovolně ke svému tehdejšímu životu jen tak nevrátila.
"Patřila jsi někdy do nějakého vlčího společentví?" Optala se Noctry opatrně. Přece jen.. Mohla mít špatné vzpomínka na své dětství a Lunary rozhodně neměla v úmyslu v ní vyvolat něco negativního.

Lunary vnímala ze všeho nejvíc asi vlčku, která postávala po jejím boku. Byla to tmavá Noctra. Za tu dobu, za těch pár chvilek které spolu byly se jí docela zalíbila. Vlastně, by jí na první pohled asi věřila více než komukoli jinému. Připadala jí tak klidně a rozvážná, ochotná a přátelská. Vlastně byla velmi ráda, že na ni tenkrát na vřesovišti narazila.
Na Beu však nezapomněla, to nikoliv. Pečlivě si hlídala obě vlčky, které jí nyní dělaly společnost. Byla ráda taky za Beu, jelikož to ona jí pomáhala na cestě k Přízračným. A ano, ani svou smečku opomenout nemohla, byla vskutku ráda, že jejich území může nazývat domovem.
"To rozhodně. Vlastně nejen ve dvou. Téměř každý se cítí lépe ve skupině vlků, stejně tak i já. Jsem ráda, že mi je Norest domovem, ale jsem ještě radši, že zde nejsem sama." Podotkla s úsměvem.

Lunary tiše poslouchala Beina slova. Jak se jí tak dívala do očí, lehkou změnu výrazu zpozorovala a to jí bylo milé, tak se nyní i ona na vlčku pousmála.
Skutečně se tu cítila dobře. Konečně našla domov. Po smrti její rodiny si myslela, že se snad již nikdy nebude cítit dobře. Opak byl však pravdou a tato sivá vlčka tu byla velmi šťastná. Měla ambice smečce pomáhat a být jí dobrou členkou, což se jí snad zatím dařilo.
"Díky." Odpověděla na nejí slova. Skutečně Bea nebyla jediná, kterou to těšilo. Lunary si již byla jistá, že teď kráčí tou správnou cestou.
"Ještě nevím, je to zatím dost nejasné, řekla bych. Jako člen Přízračných bych se ale chtěla naučit číst ve hvězdách a orientovat se v nich. Něco už umím, ale jsem teprve na začátku."

Lunary tiše seděla a poslouchala konverzaci Noctry a Beatrice. Byla ráda, že se s ní dala do řeči. Přece jen by jí mohla být Beina přítomnost nepříjemná, navíc, když jsou obě ze stejně smečky a mají tak nad Noctrou přesilu.
Avšak dále se rozhodla to již nerozebírat, neboť zatím to vypadalo klidně a Lunary byla jen ráda. Na Beatrice byl vlastně opravdu spoleh a tak byla naprostá jistota, že se pokazit nic nemůže, tedy... snad...
"Ano, poprvé jsme se potkaly ve Vřesovišti. S cizím vlkem bych na lov nešla." Přitakala pobaveně. Vlastně ani netušila, že by si s Noctrou vůbec sedla. Poměrně rozdílné povahy... ale stalo se a bylo to jen dobře.

Lunary kráčela pomalu. Přestože nyní byla noc, byla opatrná. Její kroky byly stejně tiché, jako tato samotná noc. V jednu chvíli upřela zrak na hvězdy nahoře. Zahleděla se do nic, jakoby v nich něco hledala. Se svým příchodem k Přízračným se již smířila. Přestože ve hvězdách odpověď nenašla, byla přesvědčená, že jedná správně. To hvězdy ji sem jednou zavedly. Tenkrát, když šla za jednou z nich, potkala alfu Přízračné smečky- SÁrika. A to byl vlastně její úplný příběh. Pak zde samozřejmě byla taky hvězdná jeskyně, ale k té se vracela s menší radostí, neboť sen, který se jí tak té noci zdál pochopila jen z části.
Sivá chtěla přemýšlet dále o své existenci v této smečce, avšak něco ji u toho vyrušilo a její pohled zamířil na vyvýšené místo, které bylo osvětleno měsíčním svitem. Kde už na ni čekal Shaari. Opět se jí do hlavy dostaly myšlenky, avšak tentokrát v nich byl i on...