Príspevky užívateľa

Zamrkala. "Máš nějakou teorii, proč by pekelného tvora poslal zrovna za tebou?" zvídala se. Přeci jen - tmavý holý tvor s dlouhým jazykem a končetinami... To opravdu znělo jak nějaká příšera z útrob pekelných! Působilo to celé neuvěřitelně, ale co když to bylo opravdu skutečné? Kdo ví. Tento vlček byl zvláštní, plný záhad. Sotva si dokázala troufnout si tipnout, zdali jeho vidění bylo realitou, nebo jen bludy nějakého blázna.
"Ano, to máš pravdu. Ale nesmíš zapomínat také na skutečnost, že je důvod, proč nám Bůh dal dar v podobě svobodné vůle. Ano, Bůh je vševidoucí a všemohoucí, ale přesto na konci dne je nemalá část našeho osudu stále jen v našich tlapkách. Na to nesmíš zapomenout." Kdyby se zcela oddala bohu jako Pstruh a modlila se, aby uzdravil její sourozence, tak by se nikdy nevydala na cestu pryč za odpověďmi. Mair dobře tušila, že by to nebyla ta správná cesta. Že Bůh spíše odmění ty, co aktivně mění svůj osud nežli ty, co pasivně sedí a čekají na zázrak.
"Proč by to měl být problém?" naklonila mírně hlavu do strany.

Mair stále seděla na místě, velmi nervózní. Vítr byl nepříjemný i se všemi těmi zvuky, které s sebou nesl. Cítila se zranitelně, jakoby v pasti. Nejraději by utekla pryč, ale věděla, že by to byl teď velký nerozum. Co když by spadla ze sráze? Viditelnost za moc nestála a jakýkoli špatný krok by mohl být smrtící. Tuto domněnku jí potvrdily i prozatím tiché zvuky drobných kamínků, jak se kutálí ze svahu dolů. Zdejší půda zde nejspíše nebyla zrovna... nejstabilnější. Doufala, že se ta pod jejími tlapami taky nějak nepropadne. Ale pak jí to došlo. Vlčí pach. Nebo se jí to zdálo, protože si tak přála tu nebýt sama?
"Je tu někdo?" ozvala se do mlhy a zaposlouchala se. Snad neudělala smrtící chybu! Zvuky padajících kamenů ale byly čím dál tím hlučnější a výhružnější. Během okamžiku se rozhodla proti svému dřívějšímu úsudku jít dál, na bezpečnější místo, kde by nad její hlavou nehrozil sesuv. Její krok však nebyl příliš rychlý, jako kdyby se bála, že další krok skončí v nicotě a spadne dolů.

Když si všimla původce toho zvláštního pachu, tak se zachvěla a na okamžik ztuhla, jako kdyby musela pořádně zpracovat, co se vlastně dělo. Co vlastně viděla. Bestie (nikoli bestý!) byla jak z jiného světa. Obrovská, děsivá, výhružná, ale přesto již vlivem věku a starých zranění křehká. Nimlóg, vzpomněla si. To musel být on.
Než se nadála, tak se za nimi hladové zvíře rozběhlo. Křik vlka zněl skoro až vzdáleně, ač byli vedle sebe. A pak se sama rozběhla pryč. Krev jí hučela v uších, její tělo by se třáslo, kdyby mohlo, kdyby nemuselo podat výkon! Výkon, na kterém závisel její nebohý život.
Utíkala pryč, co jí nohy stačily. Neznala však zdejší kraj. Jaké místo by bylo bezpečné? Nevěděla. Rozhodla se však zariskovat a vydat se směrem obtížnějšího terénu. Možná by tak velké zvíře mělo pak problém? Doufejme. Bohužel jí podklouzly tlapy a na okamžik spadla. Naštěstí se hned dostala na všechny čtyři, ale co když přesto toto zpoždění bude smrtící?

Ano, slyšela to, samozřejmě, že to slyšela! Její pohled zintenzivněl, jako kdyby našla jakýsi bizarní poklad. Něco skoro až z jiného světa. Ani moc se Ragnarově údivu nevěnovala, jen mu rychle naznačila tlapou, ať mlčí. Musí mlčet, aby se mohla zaposlouchat ještě víc! Po svém gestu nastavila ouško ještě blíž ke zvláštní rostlině. Ale - mlčela. Mlčela jako naschvál! Skoro až netrpělivě zašvihala ocasem. To jim opravdu hrabalo? Ale pak se rostlina opět ozvala Lebka, hm? Slyšela jsi to?
Zachvěla se. Nezdálo se jí to.
"Opravdu nás opakuje," hlesla. "Opravdu nás opakuje!" zopakovala skoro až radostně, jako kdyby učinila svůj největší objev života. No jo, byla mladá, bodejť aby neměla radost z něčeho nového! "Beru ji s sebou," rozhodla se a urvala rostlinu ze země. Jestli někdy najde zase Timothéeho, tak mu o tom musí povykládat. A vůbec roznášet vědomosti! Zavrtěla ocasem a šla hledat dál, tak zabraná do kytiček, že si až po chvíli všimla jakéhosi... zvláštního pachu. A vůbec nedokázala odhadnout, jakému zvířeti by mohl patři.
"Hm..." vydala ze sebe zaraženě.

Mair jako kolemjdoucí v blízkosti hranic

Nejspíše byla chyba se dnes vydat do hor. Počasí tu, zcela nečekaně, bylo poněkud nepředvídatelné. Všude byla mlha a pršelo, takže i v tomto letním období byla Mair tak trochu zima. A co víc - oblohu občas protnuly blesky. Byla by velmi nerada, kdyby ji nějaký zasáhl, ale co teď? Dolů teď jen tak nesejde, alespoň ne během pár minut. Navíc viditelnost opravdu nebyla moc dobrá. Kvůli ní se nejspíše také octla nebezpečně blízko hranic ohnivé smečky. Nadechla se a radši se zastavila. Kdyby pokračovala dál v cestě, tak by ztratila definitivně.
Střihla uchem, když uslyšela... zvuk kopyt? Nebo se jí to jen zdálo? Zachvěla se. Určitě to nic nebylo. Určitě to nebyl žádný nimlog, něco tak velkého by slyšela zřetelněji... že? Zvuky těchto hor zajisté nebylo příjemné poslouchat. Cítila se velmi zranitelně a tiše se pomodlila, aby už vysvitlo sluníčko. Aby mohla jít domů, ač stálý domov stejně neměla. Momentálně jí bude lépe kdekoli jak tady!

Skvrnitý jedinec ze sebe vydával čím dál tím víc šokující životní informace. "Ďábla?" zopakovala s nehraným údivem. Vždy si myslela, že ho téměř nikdo neviděl, jen, že se vlkům dostával do mysli a šeptal jim, aby zhřešili. Ale vidět ho? Na vlastní oči? "Jak vypadal?" ptala se dál. Měla trošku pochyby, ale jeho svědectví zatím nezahazovala. Kdo ví - třeba opravdu spatřil ďábla. No na druhou stranu sám říkal, že byl malý. A dětská představivost dokáže být opravdu pestrá.
"I ostatní si mysleli, že se jim to nestane. A přesto se jim to stalo," varovala ho dál jemně, ač si už tak trochu myslela, že se její snahy nejspíše minou účinkem. Přesto se však snažila. Tento vlk nebyl zlý, jen očividně potřeboval nějakou oporu, aby se nakonec opravdu nestalo to, že nevědomky skončí v hrsti ďáblově. Bohužel, ona tou oporou dlouhodobě být nemohla.
"Být připraven na nejhorší nemusí být vždy špatné. Ale... takový způsob uvažování mi přijde velmi beznadějný."

Takže... takže opravdu existují. Dva vlci by si z ní dobrý den přeci nedělali, že? Na okamžik se zachvěla. Nerada by se s takovými bestiemi setkala. Jistě, možná si cizinec myslil, že by tyto tvory zvládl levou zadní, ale... ale co když ne? Očividně měl ohledně boje bohaté zkušenosti, ale stačily by? Možná se jen zbytečně bála. A strach nikomu nepomůže!
"No... když myslíte," řekla rychle, "tak vám budu teda věřit." No, nic jiného jí stejně nezbývalo. A i kdyby - stejně to neznamenalo, že se vydají nebezpečí čelem!
Zamračila se, když se jí dotkl čumákem a nazval ji princeznou. Ne, že by se nerada cítila princeznovsky, jen to zrovna nerada slyšela od nějakého cizího vlka, který by věkem i zkušenostmi mohl být beztak i jejím otcem!
"Určitě budou nedaleko," sdělila jemně a vydala se kolem vody. Při cestě spatřila několikero bylin, ale žádné nebyly zrovna léčitelsky zajímavé. A pak... pak spatřila nějakou, jakou ještě neviděla. Byla vysoká asi třicet centimetrů a její květy připomínaly lebky. "Zajímavé..." pronesla zamyšleně. Něco tak bizarního ještě neviděla! Jemně se květů dotkla, jestli byly vůbec skutečné. A byly! Usoudila, že tato bylina asi byla jedovatá. Přeci jen, její vzhled byl celkem... výhružný.

"Ne," zamračila se defenzivně. Toto setkání se jí přestávalo líbit. Jistě, bylo zajímavé. Oba dva znali nějakého Apollyona, což byl sám o sobě nemožný bizár, také byl věřící, ale... Nevěděla, jak to přesně nazvat, byl to jakýsi sotva hmatatelný pocit, jako kdyby jí v hlavě zasvítila kontrolka pracky pryč od něj! Ale Mařka nechtěla být zbytečně rude, alespoň ne víc, než byla teď. Nebyla přeci jen vychována k hulvátství!
"Zmrtvýchvstání..." zopakovala zamyšleně. "Nemyslela bych si, že by se něco takového mohlo v této době stát." Bylo to cosi bájného, mýtického, něco, co se už dnes nemůže stát. Ne, že by pochybovala nad tím, že něco takového je zcela možné, jen... velmi nepravděpodobné. Snad za tím bylo cosi více?
"To ti přeji," řekla mu zcela upřímně. Vážně! "Jen buď opatrný. I při takové práci musíš být tlapkami při zemi. Jinak se z toho zblázníš a ztratíš pojem o realitě." Viděla nejednoho pobožného blázna, který měl v hlavě o kolečko navíc. A bylo to... velmi děsivé. Vypadalo to, že stejnou cestou směřuje i flekáč, což bylo znepokojující. Ale jestli se tak stane či ne, nebylo úplně v jejích silách. Vždyť se sotva znali!
"No... to já nevím. Já o apokalypse mluvit nezačala," pokrčila rameny. "Ale věřím, že svět jen tak neskončí."

"Vy jste o tom neslyšel?" podivila se. Myslila by si, že vlk, který se nazývá zdejším, by věděl o zdejších predátorech! Ledaže... ledaže si z ní Přízračný medik tehdy dělal dobrý den. Jak nad tím přemýšlela, tak existence šavlozubých koček a masožravých superjelenů jí přišla trochu přitažená za vlasy, ale... Ale přeci by jí nelhal?
"V horách žijí predátoři, kteří jsou schopni vlka zabít. Jako nimlógové a irbisové," upřesnila nakonec. Sice je ještě neviděla, ale... ale to přeci neznamenalo, že neexistovali!! Odmítala věřit myšlence, že by byla obětí nějakého pranku.
"Protože některé věci lze nalézt pouze v horách, jako třeba některé byliny," vysvětlila velikánovi a přivřela oči. Moc se jí nelíbilo to, že měla pocit, jako kdyby s ní jednal jak s nějakou mladou hlupaňou. Přeci by se jen tak neztratila! Nebo ano?

"To neznamená, že je slušností takové věci říkat nahlas," zamračila se. Ještě ji tady bude za chvíli gaslightovat!! No toto. "Teda - je normální někdy věci zpochybňovat. Ale na mrtvé snad normální vlk nezapomíná." Ano, trošku se uklidnila, aby drzou náhodou nebyla i ona sama. Nechtěla se chovat jako zbytečně agresivní hulvát, ale někdy jí prostě pár slov ujede. Hlavně, že si to většinou uvědomí, že?
"Samozřejmě, že to jde mít jinak nastavené," střihla uchem. "Někteří vlci, třeba jako kdysi moje sestra, se bohu odevzdají naplno. Interpretují jeho slovo, jeho znamení, šíří víru, konají náboženské obřady a nic jiného ve svém životě nedělají. Jejich život se řídí přísnějšími pravidly jak život ostatních věřících. A to je v pořádku. A z ostatních to nedělá nutně něco méně. Bůh je stále miluje." Alespoň tak se to nějak učili, že? Kdyby každý smečkový vlk pracoval jako duchovní, tak by pomřeli hlady.
"Vždy na tomto světě byli vlci, co kradli, zabíjeli a podváděli. V čem je to jiné teď? Znáš snad víc chladnokrevných vrahů jak normálních vlků?" zvídala se. Pokud tomu tak bylo, tak by asi bylo moudré z tohoto místa kvapně odejít, než sama zahyne.

Hm. Takže tu taky přišel odněkud jinud, když se musel zamýšlet. Zajímavé. Získal ty jizvy tady, nebo ve své domovině? Docela jí to zajímalo, ale nebyla takové trdlo na to, aby se ptala. Do toho jí nebylo nic.
"Zajímavé místo pro klid," řekla a pak ustoupila dozadu, když se k ní začal přibližovat. Až moc přibližovat. Od něj by si raději držela bezpečnou vzdálenost. "Slyšela jsem totiž, že zdejší hory dokáží být obzvlášť nebezpečné." A bohužel pro ni, některé druhy kvítek rostly jen ve vyšších nadmořských výškách. Neplánovala tu zůstat příliš dlouho, dokud teda nepotkala onoho cizince.

"Pochybuješ nad mou pamětí?" zeptala se trochu více zostra a švihla ocasem. Inu, tohle bylo přeci jen její slabší místo. Paměť. A to protože někdy měla pocit, že si pamatuje věci, u kterých by si normálně byla jistá, že se nikdy nestaly. Byla tedy i celá ta šaráda s Apollyonem výplod její mysli? Ne, určitě ne. To by si to pak stejně nepamatovali i ostatní. Pokud jim teda někdo nevymyl paměť? Ale kdo a proč?
"Co máš přesně na mysli? Každý má přeci jen tuto část víry trochu... jinak nastavenou." Ona totiž hardcore věřící, co by i svůj život bohu obětoval, opravdu nebyla. Byla více při zemi, což, tušila, se dotyčnému asi líbit nebude. Přišel jí zvláštní, jako kdyby měl taky mysl v jiné dimenzi.
"Nemyslím si, že by to bůh dopustil. Jistě, ďábel nás možná zkouší den co den, ale přesto si nemyslím, že by to dospělo až do takového stádia," řekla zamyšleně. "A pokud apokalypsa nastane, tak... tak já s tím asi neudělám nic. Jsem na tomto světě jak obyčejný pěšák, nemyslím si, že bych mohla zdolat plány ať už ďábla, či boha."

"To je... to je zvláštní," vypadlo z ní a na chvíli se odmlčela, jako kdyby tu informaci musila zpracovat. "Jak to může dávat smysl?" ptala se spíše pro sebe. Utekl? A proč se pak tedy nevrátil? Kvůli sestře? A co Lily? Unesli ho? V tom případě ta stejná otázka - proč se eventuálně nevrátil? Co se stalo?
Nebo možná to byl klon, nějaká jeho replika, ale to byl snad ještě šílenější nápad, než to cokoli předtím.
"Nemohu se ale jen celé dny modlit. Musím i konat. Jak říkáš - nic není zadarmo. Nejdřív musí vidět... nějakou snahu. A ne jen spoléhat na jeho intervenci." Inu, tak to alespoň vnímala ona. Bůh jí dal svobodnou vůli a proto by ji taky měla využívat, že? Jistě, mohla by se schoulit do klubíčka a celé dny se bez přestání modlit, ale... Nemyslela si, že by to něco vyřešilo. Znamenalo to, že byla špatnou věřící? Nevěděla. Ale slíbila, že sežene pomoc a hodlala to i dodržet.
"Počkej, počkej... Proč by ďábel trestal hříšné duše? Nechce on právě, abychom hřešili?" tázala se poněkud zmateně. Maggy popravdě nevěděla toho o víře tolik. Zjednodušeně by se dala popsat jako ten typ věřícího, který věří jen, protože se do toho prostředí narodil. Znalosti... spíše povrchové. Alespoň oproti její sestře.

"Asi zajímavá shoda náhod," usoudila poněkud předčasně. Ale přesto dala dotyčnému menší popis. "Bylo to už dávno. Mohlo mi být kolik... Pět měsíců? Asi nějak tak. Bylo mi, vlastně i jemu, pět měsíců, když on i jeho sestra umřeli, respektive zmizeli. Byl šedý s černými rohy a bílými křídly." Tělo jeho sestry se našlo, Apollyonovo nikoli, ale jeho smrt byla v celém kontextu snad nezpochybnitelná. Kdyby byl živ, určitě by ho našli. Ne snad? Nebo se jedná o další zatutlané tajemství? Možná by Azazel něco věděl, ale ten tu nebyl.
"Ještě ne. Ale snad zachrání," řekla poněkud zasmušile. Víra. A víra v záchranu. Co jiného jí na tomto pustém světě ještě zbývalo? Slíbila, že najde způsob, jak jejich degradaci, poskvrnění, zastavit. A hodlala tento slib splnit a vrátit se eventuálně domů.
"To je zvláštní. Můžeš mi to prosím celé vysvětlit? Proč má ta apokalypsa přijít, kdo za ni může? A co s ní?"

"Apollyon?" zopakovala s neskrývaným překvapením. Myslí jí projela vlna vzpomínek z raného dětství. Byly už trochu rozmazané, ale přesto si pamatovala. Jak by taky mohla zapomenout? Bylo ale pravdou, že někdy měla s pamětí problémy. Jako kdyby si pamatovala věci, o kterých si byla jista, že je nikdy nezažila. Jako kdyby byl v její mysli uvíznut ještě někdo jiný. Nebyla sama sebou, ale zároveň ani tou druhou osobou.
"To je zajímavé. Také jsem znala jednoho Apollyona, ale už je mrtvý." Jeho tělo tedy nikdy neviděla, ale jiný osud jí stejně nedával moc smysl. Nejspíše to byla prostě a jednoduše náhoda. Náhody se stávají.
"To jsem ráda," usmála se a zašvihala ocasem. "Víra v nás může někdy opravdu dostat to nejlepší." Ale taky někdy i to... nejhorší. Odvrácená strana víry dokázala být opravdu temná. Na okamžik se zachvěla.
"A ty jsi měl vizi ohledně té apokalypsy?" zvídala se dál.