Majdalenka “Manka” je ve své jednoduchosti někdo, kdo nemá absolutně žádný plán do života. Její budoucnost je nejasná tak, jako každý krůček, co napříč svými toulkami koná. No a klást jednu tlapku za druhou je přece primitivní věc, kterou zvládne každý světoběžník! Na celičkém světě není nijakého stimulantu, který by její receptory, dokonce ani srdéčko, podráždil k reakci a přinutil ji konečně zastavit.
Toulkami po celém světě vlk nabyde mnoha zkušeností, které z něj dělají všeználka. Majda je barvitým, velmi nadšeným vypravěčem, co se nezalekne žádného projevu - moc se k němu ale nemá, protože ji sáhodlouhé, rutinní promluvy k smrti nudí. Napříč tomu je expresivní, vcelku extrovertní, žijící jako vlk pro vlky, a především důvěřivá. Majdalenka koncept důvěry avšak vnímá (jako bilion jiných věcí) po svém, jako věc prchavou a plnou neurčitých “možná”, “třeba”, “snad” a “asi”, takže své emoce a (příležitostně kontroverzní) názory nosí na zlatém podnose. Mileráda je ukáže kde-komu, protože očekává, že vlky vidí poprvé a naposled. Pocit sounáležitosti je jí cizí.
Jejím hlavním osobním bojem je její nevědomá sebesabotáž. Protože vede nomádský typ života, v němž prakticky určuje pouze směr, ledajaký cynik ji nazve pijavicí na cizích emocích a domovech - necítí se tedy jako typ, co je hoden štěstí. Nedokáže ve svém životě vidět jedinou situaci, kdy se něco zasloužila, nebo co by bylo od počátku výhradně v jejím vlastnictví a zůstalo v dobrém stavu, a proto se taky bojí si vůbec něco - a někoho - nechat.
Manka je ve zkratce správný impresionista, který má vrtkavou potřebu v ostatních zanechat nějaký dojem a popsat jim to, co vidí, svými slovy. Po světě kráčí vlastním tempem - co se vleče, neuteče! - a pasivně pokukuje po okolí, zda-li se najde nějaký brloh, po němž by její srdéčko toužilo. To, jak pozná správný výběr, ale neví

Majdalenka přišla na svět jižně od Norestu do okultního společenství, které si říkalo Stříbrolesí. Narodila se po boku svých šesti sester a jediného bratra, všichni patřící dvěma nešťastně plodným maminkám, Libuši a Amálce, a jejich donorovi a především příteli, Elijášovi. Byla drobounké, zakřiklé a vesměs pasivní vlče, co odjakživa spořádaně čekalo v řadě. Nezapojovala se do rozepří o pozornost, protože si myslela, že každý z nich ji jednou dostane - a ačkoliv měla pravdu, s rostoucím věkem jí nestačila. Pro péči předstírala němou, jenomže na to v porovnání se zlobením sourozenců nikdo nedbal - smutná a plna studu po zbytek svého pobytu ve Stříbrolesí ve své lži pokračovala. Brzičko si toho nicméně začali namísto rodiny všímat ostatní vlci ze společenství, kteří náhlou nemoc považovali za jakési zlé znamení, a horlivě se začali modlit za její nápravu.
Byla to právě tahle lež, co nakopla jejího už tak ochranářského brášku, Sašu, k akci. Stal se jejím ochráncem proti ošklivým, protivným poznámkám dospělých i jiných vlčat a postaral se o to, aby si měla s kým hrát - byl to právě on, kdo jejich okolí naučil, co jakým pohledem Majda myslí.
Aniž by to kdokoliv věděl, kněžny zodpovědné za čistotu společenství se díky jeho odhodlání ji i přes její handicap aklimatizovat do smečky usnesly, že její obětina božstvu nakonec nebude tak nutná, jak se zprvu zdálo.
V dětství, ve kterém bylo všechno jako tapisérie učení a objevování, se tak naučila o všechno dělit a vyhýbat se sebestřednosti, rozvíjela svou kreativitu skrz ‘neschopnost’ řeči a především v sobě umocnila myšlenku, že pokud něco chce, tak by to stejně měla vzdát, protože vždycky přijde nějaký zlodějíček a schramstne to pro sebe. Manka svou rodinu i přes její vroubky vnímala ale velmi kladně, a se sourozenci se po svém bouřlivém období ráda nechala zatáhnout do všech nekalostí.
Dospívání Majdalence brzičko zaklepalo na dvířka a nastolilo její proměnu v mladou vlčici, jejíž energie se konečně mohla využít k něčemu produktivnímu - nastal čas, kdy si měl každý mladistvý vybrat své budoucí poslání. Majda, plna obav z toho, že zvolí špatně a pro nic nebude dost dobrá, přenechala tuhle nejdůležitější volbu v životě každého ze Stříbrolesí na svých maminkách. Ty rozhodly, že by se jí mohlo líbit šperkařství, což bylo tradiční povolání, které v posledních letech upadalo na popularitě. Obávala se, že nezvládne ani to - naštěstí se k ní rozhodl přidat i její bratr, ku kterému měla nejblíž, a jeho velmi pohledný kamarád, Hynek.
Vytvořili skvělou trojku, co si ve všem rozuměla, a co pod mentorstvím postarší vlčice vyrostla v produktivní dospělé. Když si vlci rozumí jak v povolání, tak mimo něj, láska bývá automatická - a tak se i stalo, že se Hynek zamiloval do Majdalenky, a ona do něj. Spolu brzičko vstoupili do posvátného svazku a vyčkávali na to, až jim kněžny - tři z nich právě její sestry - požehnají ke svatbě.
Přišla dospělost, a s tou konečně také závěrečná zkouška, která by jí umožnila vycestovat za hranice společenství. Skutečnost, že se dosud nikdy nepodívala do světa, Manku trkla teprve v daný moment. Horlivé učení, modlení se a hledání inspirace měnila za romantické chvilky strávené s Hynkem, nebo chvilky se svou rodinou. Všichni na ni byli tak pyšní - a měli důvod! Majdalenka tak jako dva její společníci prospěla na výbornou a poprvé fyzicky pocítila, kolik cest si tímto skutkem vlastně otevřela.
Jak už bylo vlkům ze Stříbrolesí zvykem, ihned se rozhodla se vydat po boku průzkumníků na svou vůbec první cestu ven. Poprvé vyšla z hlubokých, temných lesů, co skrývaly nádherné potůčky a drobné vodopády - poznala planiny, hory, nasbírala nové materiály a dokonce i známosti, co jí později pomohly na dalších toulkách směrem k Norestu. Průzkumníci, kterým velela její maminka Libuše, se jí na dlouhé tři měsíce stali novou rodinkou - naučili ji poznávat to, co doposud neznala, a ona jim na oplátku trochu poupravila vybaveníčko a vzhled.
Zjistila, že je její svět žalostně malý v porovnání s tím, co se opravdu skrývá na celičké planetě zemi.
Po návratu na ni čekalo mnoho nepříjemných novinek - jednou z nich bylo proroctví, které jí údajně bylo ušito na míru. Svatba se jí navěky věků odložila, protože se ukázalo, že si i přes obrovskou lásku s Hynkem nebyli dle slova kněžen souzeni - osud, který jí diktoval cestování po nedaleké zemi, uvítala jako zdroj rozptýlení

- Výškově je Majdalenka zlatý průměr s 73cm
- Barvy jejích křídel se mění s tím, z jakého úhlu je na ně nahlíženo. Třpytí se a občas to vypadá, jako by zářily
- V zimě tmavé, rezavé znaky ustupují a její srst se výrazně zesvětluje. Bílé odznaky zvětšují svou plochu
- Je zcela barvoslepá