Príspevky užívateľa

Ples - Heidi
110

Dlouze konverzovala se sestrami, které zrovna neměly plnou hlavu (a možná taky kalhoty, jak tak očkem občas loupla po Hel a jejím štramákovi! Kdyby tu tak byla Lesley, hned bych ti ukázala, jak na takové věci posprávnu, ach jo! Shakespearovská romance tak věrohodná, jak z nějakého dramatu - jenom kdyby ji s jejím poupátkem nedělila kdovíjak pořádná dálka-!) ostatních vlků. Občas u toho radostně zatřepotala křidélky, jak se rozvášnila, a se světlem v okolí po zemi házela moc pěkné mandaly a všemožné vitrážovité stíny - a občas vůbec bylo nicotné slovíčko, protože to pod vlnami euforie ze znovu-spojení Sesterství dělala skoro pořád. Kdo by se na ní byl zlobil, když to tak hezky vypadalo?!
I když jí byla sesterská společnost milá, Majdalenka za žádných okolností dnes večer nechtěla zůstat na ocet a naprosto mimo taneční parket, ačkoliv by svůj první taneček ze všeho nejraději na světě věnovala právě své nejmilejší, svému kvítku z kraje jara, který jí sotva stihl vykvést, než byl smeten bouří první letní noci. Až tě zase najdu, i kdybych měla ujít světa kraj a prozkoumat v Norestu každý trs trávy, tak si spolu, Lesley, zatančíme tak, jako to ještě nikdo jaktěživ neviděl. Budou tě bolet tlapky, no ovšem - vždyť mě také, coby ne - ale bude to krásné, a bude to naše! Řekla někdy Lesley o tradici prvních tanců na svatbách? Pokud ne, bylo samozřejmostí, že tak cobydup udělá - a hned na té naší, abys měla také názorný příklad toho, jak se to dělá! Co kdyby to potřebovala naučil chudák Helenka, za kým by zašla?
Lovila v davě, co se dalo. Byla to však terpve Heidi, u níž vlčice s liščím ocáskem zaklonila hlavu a ku které vzhlížela se třpytkami v očích: „Ve vašem kožíšku jakoby po okolí zmraženém zimou vykvetla louka těch nejkrásnějších kvítků, co jeden koncem léta může spatřit,“ řka sebevědomým, zvučným hlasem právě k šedavé vlčici, dávaje hrdě na obdiv své poetické srdéčko, „nebyla by škoda, kdyby se dnes neroztočily v kole? Tedy-, smím prosit?“ a už-už jí nabízela tlapku, tvář plná dětinské radosti. Kéž si s ní zatančí, a mezitím se třeba stihnou také poznat!

☑ Vyzvi někoho k tanci nebo buď vyzván k tanci

Ples - Kiler a Verdandi
109

Kolem krku jasný znak toho, že není kterak svobodnou slečnou (ale rozuměl kdokoliv maticím, povšimne si nějaká chytrá duše toho, že jí tam něco visí? Probůh, vždyť je to to nejdražší, co teď na světě mám, tak ať to každý vidí, nebo si zajde k nějakému pochybnému paňdoktorovi a nechá si zkontrolovat zraky!) a neměla by tak být brána, a hned pod tím slušivým sušený, nehybný motýlek - tak taková byla Majdalenčina dnešní paráda. S její renomé šperkařky to nestálo ani za starou bačkoru, ale v její obhajobě se na ples v prvé řadě vůbec nechystala.
(Takhle se její příběh toho, jak se ocitla na plese, mimochodem určitě neodehrál. Dlouho prosila Peggy, aby tam s ní zašla - že tu nebohou duši představí svému Sesterství a že jí bude ve společnosti nových vlků moc, moc dobře! -, až nakonec její novopečená kamarádka svolila a ona se tak mohla těšit, jak úžasně je obě vyparádí a jaký dobrý obchod si tím u ostatních vlků zařídí. Navrch tam třeba seženu vhodného dodavatele toho či onoho!, myslila si ještě pro sebe. Jenomže na ni dolehlo to, co dolehne na každého, kdo se cítí být rdoušen samotou - tréma, myšlenky na Lesley. Strašlivý, hnusný pocit, děs v srdéčku. Cožpak se tu mohla ukázat bez své milé, smyslu jejího života? Tohle měl být jejich společný ples, první pořádná paráda a nezapomenutelná událost, kde se Norestu - co Norestu, celičkému, nekonečnému světu! - ukážou bok po boku a všem vytřou zrak s tím, jak úžasné jsou taneční partnerky. A tak na Majdalenku padl velký smutek a nebýt kdejaké šikovné pomůcky, co ze své soukromé, v létě natrhané zahrádky usušila, těžko by se teď usmívala, ba vůbec na téhle veselé slavnosti byla. A, samozřejmě - nebýt Peggy. Enigmatická to bytost!, nemastná-neslaná vlčice, která se občas po protlachaných půlnocích zdála prapodivně zahledět přímo do měsíce, aniž by jí u toho z hrdla vyšla sebemenší hláska. Asi trochu pod náladičkou).
Celá rozzářená - a nejen díky plesu - už-už po Peggy házela kdejaké úškrny a po celou jejich cestu jí kladla na srdéčko, aby to příliš nepřehnala a myslela trochu na to, že nedovedou uživit maličké chyby pod opilostí všudepanující nálady - teda, vlčata. „Ale do půlnoci ať tě vidím nastoupenou támhle u toho stromu!“ varovala ji nakonec, neboť nechtěla domů ťapkat v úplném osamění - kdoví, co za pobudy tu dneska ještě potká, že!
S takovou se Majdalenčina pozornost rozeběhla všemi směry.
První se samozřejmě pořádně podívala po okolí, zda-li někde nezachytí pohled někoho známého. Když se jí to však dlouho nedařilo, z úsměvem se hrnula do konverzací s kdejakými lépe či hůře vypadajícími tuláky či smečkovými vlky a už-už čmuchala příležitosti, jak jim prezentovat svou práci - ačkoliv ošacení Peggy nepovažovala za svůj mistrovský kus (jakpak bych mohla, když jsem na to měla tak krátký čas, panebože! To bych se radši hanbou propadla, než takovou absurditu přiznat!), bylo žel jediným, co tu mohla prezentovat. A to, pozor, nebyla žádná švadlena, ale šperkařka!
Křidélka se jí brzy roztřepaly tak, jak to dělaly, když vycítily staré známé z řad Sesterství. „BABIČKO! Šeď veškerenstva nebes, paní samotného deště!“ vyjekla takřka přes celý dav, aniž by svou adoptivní bábi viděla - netrvalo jí však dlouho, než se střetla s krkavě rudou a už-už jí pospíchala hezky naproti. Až u toho párkrát do některých nebožtíků vrazila! „Bábi, ty ses vyfintila líp, než na svůj vlastní funus! Ale né, to byl samozřejmě jenom takový nevinný vtip! Tebe by na mrtvou byla škoda, babičko,“ a už jí vlepila pusu na tvář a vrtěla ocáskem jako malé vlčátko, jen co k vlčici dohopsala - a hle, vůbec nebyla sama-samotinká! „Aha, VERDIE!“ a té se už kolem krku skočit odvázala. Nebyla pytel starých kostí, na rozdíl od Kiler - a snad měla dost dobrou náladu na to, aby Majdalenku na místě neroztrhala na cucky. Snad.
Tak ona nás nechala na ocet a půjde se tam líbat s nějakým hezkým vlkem, aniž by ho nezatáhla do našeho kroužku? NO TOHLE?!, hlavu kroutila všemožnými směry, aby zachytila Hel a jejího štramáka (samozřejmě, že Verdandi stále visela kolem krčku, objímaje ji tlapkami a tisknout se k její robustní hrudi): „Kde? Který z nich to je? Já ho vůbec nevidím, ale- ale doufám, že s ním teda jako přijde na chlubení!“ vyhrkla, „to by nešlo, abychom jí ho první neschválili na tanec!“

Sesterství <3
108

„Ó, bídnické jest srdéčko mé, přec vy, drahý poéto, vy mne zachráníte ze svízelé mé-“, řka si pod čumák, od nějž se zimečkou pomalu začala táhnout pára, jednu z replik svého dramatu. Majdalenka se v takřka pravidelných intervalech vracela na ty stejná místa, která jí poskytovala byť jen hrstku komfortu - čím blíž byla zima a ona byla sama, tím více se cítila nejistou. „Vy vysvobodíte mou duši pravou láskou, čistým polibkem; vy, poéto, a vaše rty-“ Cožpak dovedu lovit dostatečně na to, abych se přes celou zimečku uživila? Obchod bude strádat, vlci budou šperky kupovat míň, aby si nervali od huby - možná, že bych měla snížit ceny, abych dostala vůbec něco-! Po oné události s prazvláštní, kovově cinkající matici, co byla zapletená do Lesleyina náramku na její tlapce, se vůbec zapomněla strachovat nad tím, jak bude její život tuhle zimu vypadat. A Peggy, ta by se mnou žíti nechtěla? Určitě je chudák sama-samotinká, tak, jako já, a- „Moment- moment- MOMENT!!“
„PANENKO MARIJÁ!“ zahulákala přes celičké stavení tábora, jen co si tmavých kožíšků svých sester povšimla. Nebylo to celé století, co se naposledy viděly?! Křidélka se jí naprostou extází roztěkaly, až se vlčice s liščím ocasem takřka vznášela, zatímco divoce utíkala dvojici naproti. „Proboha, já si toho asi dala moc- já blouzním, já-!“ hrkala ze sebe v naprostém udivení, kulící očka na vlčice z masa a kostí - a aby se ujistila o tom, že žijí, plnou parou vpřed to napálila do Hel (a vlastně i Verdandi), hezky berani-berani-duc. „Jaúu! Promiň, promiň-!“

107

Zvonilo jí uších, ryk plující hluboko v jejím oběhu, spjat s její duší, zvonilo jí v srdéčku, vyhrávaje na matici kolem její drobné tlapky, tančíce a třpytíc se jako oči její milé v měsíčním svitu, zvonila jí hrana. „Lesley,“ hlesla prvé tak tiše, až se jí jméno onoho půvabného ztělesnění lásky takřka nedostalo přes pysky. Tolikrát její jméno slynulo z jejího jazyka, jako kočka příjemně zavrnělo v hrdle a objalo ji kolem krčku - ách, kéž bych se do něj mohla zabořit. Cožpak nemohla? Teď, když věděla, že je Lesley naživu - že se její jméno krajem neponese jako pouhopouhá meluzína, nýbrž volání domova? Jak je její srst asi heboučká, mráček můj maličký, pamatuje na udržování její čistoty? Samozřejmě - křivé větévky bych v ní nenašla! Ó, načechraná jako mech, po kterém tančí rosa - hvězdy zářeje v jejích očích-! Majdalence se do očí nahrnuly slzy. Kdekoliv její srdéčko - milá Lesley - žilo a dýchalo, myslela na ni? Ve dne i v noci, v mrazu i teplu?
„Lesley,“ zopakovala jako oslavnou báseň věnovanou slunci, „Lesley,“ monológ ze scénáře tragické lásky, jež dlouhé novy vymýšlela a tvořila, „Lesley,“ modlitba.
Z nebes se k ní jako odpověď snesla první z vloček tohoto roku a šperkařce se o cosi víc stáhlo hrdlo, křidélka ucukla pod náhlým, studivým pocitem. Na první sníh se vždycky manželé měli tendence líbat, Lesley - Ty už mi hubičky dlužíš rovnou dvě. Počítalo by se to však, když si zatím nebyly svoje? Majdalenka se vším odporem vzpomněla na vlka, který ji léta zpátky nechal zbrklostí vyhlášek jakýchsi svatořečených pan (trochu pomilovati jinou duši, ó, kolika ran by jim to zacelilo, kolika srdéček by nezlámaly svou hořkou žárlivostí!) u oltáře.
Víra, ta prokletá, všudypřítomná víra v jakýsi nadvlčí koncept, víra a naprosté přesvědčení o existenci neviděného, neslyšeného - až jí z toho cvakly zuby!
Kdyby tak jen věděla, že ji právě víra opět držela od toho, aby se jí na jedné z tlapek leskl prstýnek. V hlavě měla naprosto jasnou představu, jaký Lesley udělá - kroužek lásky, zocelení všech šrámů a toků zkrvavených řek obou. Řekne vše, vyjádří celý rok samoty, na který pouhá slova nevystačí - a dcera slunce se na něj podívá, pak na ni (třeba bys mi dala letmé políbení?, a všechno pochopí. „A pak spolu, Lesley, jednou založíme velkou rodinu, se sestrami,“ hrábla do sněhu, v očích na tisíců jezer, jejichž obsah dosud nepřetekl - slzy se roní nad mrtvými, a Ty mrtvá nejsi!, „a každé vánoce spolu budeme jíst nějaké ryby, které mi předtím dají pořádný flákanec, až se na mě zazlobíš,“ po pyscích se jí prohnal úsměv, „ale to nevadí - tak ti to sluší.“

Peggy
106

„Pusť, pusť a já- já o tom NIKOMU neřeknu, slůvkem tě nenahlásím ŽÁDNÉMU z dřevo-jedlů, a-!“ Majdalenka v naprostém zoufalství všemožnými způsoby kroutila svou tlapkou, ale ta ne a ne povolit ze spárů nemilosrdného věznitele: kořínek její tlapku, myslila si, držel pevně za chloupky, až to občas zabolelo a rdousil ji tak, že dokonce pomýšlela na její amputaci. „Přísahám, na kolenou ti přísahám-!“ Jak bych se probůh živila?! A co HŮŘ!, óch né! Jak by mě Lesley požádala o tlapku, kdybych ji neměla?! Až se jí oči začaly mlžit očima a v hrdle se zašmodrchal nářek. To by jí svět nezval, mít možnost se oženit se svou milou, svou nejmilejší, ne snad?!
Hned nato - zvuk, jakési křupnutí větévky, snad havraní skřek. Lesley? Přišla ji její slunečnice zachránit, smilovala se nad svou pampeliškou? Majdalenka se hned narovnala a mrskla svým liščím ocáskem ze strany na stranu, jako když se rodiče po dlouhém dni vrací domů, zpátky ke svým potomkům, kteří jsou takřka na pokraji výbuchu radostí a ouzkem. Anděl spadl z nebe přímo do mého klína! SPÁSA, spása a VYSVOBODITEL!! „Oj, ÓÍJ! Prosím, moc MOC prosím, tady jsem, tady potřebuji pomoc!“ štěkla ve svém neštěstí po neznámé, jistě hodné dušičce, která tupě přihlížela jejímu neštěstí. Cožpak se tohle dělá, když jeden narazí na nebohého v krajní nouzi?! Neviděla vlčice její okaté utrpení, necítila brnkání byť jen na jednu strunku v srdéčku?
Kéž by tohle všechno byla hloupá hra - pro Majdalenku to však byla skutečnost, noční můra, a myslela to smrtelně vážně. Vždyť mi taky o život jde!
Jak měla na krajíčku - ježišmarjá, ještě chvíli ji tu budou držet jako vězně, nevinného a bez jediné skvrnečky u jména!, a dozajista bude plakat! „Já- -já mám ženu, víte, moc hezkou slečnu - jmenuje se Lesley, můj heboučký sen, načechraný, sladký obláček za jitřenky na nebesích - ano, ona taková jitřenka je, a- teda pardon, to jsem se nechala unésti, víte, já ráda básnictvo,“ jednoho by jistě šokovalo, jak rychle ze sebe uměla v afektu sypat informace. A s jakou rychlostí! Óch, kdyby jen tak nepanikařila, třeba by její monológ také dával smysl a měl hlavu a patu - takhle to ale vypadalo jako spontánní próza, snad jednoaktovka, co sama neznala obsah svého sdělení. „A- a moc prosím, já bych chtěla ven, už o mne musí mít starost, mé slunéčko, já bych ráda k ní, ale-“ a ukázkou pořádně zalomcovala tlapkou. Jak to bolelo, au, jak by ráda ven! Roztáhnouti křidélka a odletět - schoulit se u Lesley, zapomenout na hořkost světa. Cukalo jí v nich, jakoby ji bolely spíš ony, než uvězněná tlapka.

Svůj hlas dávám s naprostým klidem na duši a přáním v srdéčku mé dlouhodobé oblíbenkyni Lesley Salome, jejíž vzestup vycházejícího měsíce za úplňku nelze přehlédnout - a nikdo by tak ani neměl chtít činit!
Kult dlouho fungoval v kolejích, co mi jako hráči přišly jako určité shazování potenciálu, který tato smečka už od svých počátků měla. Kult strádal jak na členech, tak na síle v jednotě - občas přišly zářné výjimky, jejichž působení tuto zajímavou smečku strhly mně líbivým a vyhledávaným směrem, ač jejich trvání nikdy nebylo kterak dlouhé a občas došlo i na to, že se podřídily většinovému mindsetu toho, jaký by Kult měl být.
A pak se do Kultu přidala naše zářná Salome, a ve mně zase vzkvetla naděje, že se věci můžou dělat jinak - a že tak doopravdy i fungují. Revolta dosud známých věcí právě v rukou téhle vlčice představuje objekt mého zájmu a dychtím po tom, kam až tuto věrnou následovnici Hatiho uvidím pro svou víru zajít. :]

105

Život byl znenadání to nejkrásnější, na čem se Majdalenka mohla opíjet. Co jenom ona - celičké Norestské údolí! Nenašlo se jediné skulinky, byť té nejmenší, kterou by v jejích očích nezalilo slunce a neprohřálo až tak, že v ní mohl pučet nový život. Přestože byl sklonek listopádu a vlčice by tak měla začít dumat nad svým zaopatřením na zimečku, tenhle den byl souzen jiným věcem - totižto bohaprostému pozorování.
Už jakousi chvíli se neohrabaně táhla za cizinkou, která ji dočista uhranula svým zjevem a jejímž spárům nemohla utéci - tedy, spíš něčemu, co nesla na sobě a co rozhodně nevytvořily Majdiny šikovné tlapičky. Konkurence, v téhle ekonomice?! To se musí chytit hned u zárodku a přinejlepším dojít k nějaké rozumné dohodě! ...Nebo obvinění z prachsprostého kopírování a šup se zpovídat před soud! Měl Norest vůbec veřejné soudnictví? Kéžby!
Očima ihned dloubla po jejím plášti a s jistým udivením pozorovala jeho funkčnost. Musil být vytvořen nějakou vyšší silou - vypadal až příliš čistě a né kterak drbanecky na to, aby ho byl vlastními tlapky schopen vytvořit nějaký vlk. Čáry-máry s mým řemeslem? Tak na to si musím teda posvítit, nedejbože mě v tomhle nahradil nějaký stroj! Ještě, aby tuhle zimu bez Sesterství pošla hlady - no ámen s ní! „Ó, ale dobrý den, slečno!“ vrkla se zářivým úsměvem, jak se k Ancunínovi kradmo přibližovala a občas u toho ucukla křidélkem tak, že na zem vrhlo pěkný obrazec, „vypadáte, jako byste byla políbena samým mrazem všude kolem, ač vašima očima zjevně koluje čirý život,“ řkouc, chtěje započít novou konverzaci. Vlčice před ní byla opravdu pohledná - co ale dovedlo trumfnout krásu její krásky? „A taky vás, vidím, cosik zahřívá. Smím se zeptat, co to je?“ hrnula na nebohou vlčici dál.

104

Majdalenka se zrovinka vracela z jedné ze svých dílniček z pradávného táboru Sesterstva, o níž věděla, že jí dovedla změnit celičký život - jako připomenutí se jí na tlapce nesl náramek, jíž jí kdysi byl vytvořen, sec se tam v tuhle chvíli hravě houpala matice, jež u toho občas vydala moc hezký zvuk. Ale milejší, než její smích- ha, tohle oproti němu není nic! Do žil se jí až vlila nová krev, jak omládla a hopsala si v kroku do výšin jejího bytečku! ...Ačkoliv možná také byla podpořena nějakou tou sladkou odměnou, co si ke konci dnešního dne po dlouhé době dovolila. Už si musila tvořit zásobičky svých nejmilejších přítelíčků na smutek, neboť zimečka se kvapně přibližovala - ale že si jednou dopřeje, to snad ještě nebude za vloček znamenat její skon!
Křidélka až po celičkém údolíčku musely nést tisíce barev a tisíce obrazců - její srst se leskla krápáním z nebes, byť rychle pod hřejivým, zapadajícím sluníčkem také schla. Na nebi duha - na zemi Majda a její křídla. Každý krůček sebou přinášel jistou bolest, ale také výhru - výhru nad životem samotným, který dovedla její úžasné, nejchytřejší děvče přechytračit. Ovšemže to Dorotka dokázala. Nikdy jsem nepochybovala, že je naživu a že na mě nezapomněla, div se nerozplývala na formu tekutiny, kolika hrdosti jí plynulo po hrudi a rozpínalo se tam jako nejteplejší (teplejší, než ona) pohlazení slunéčka, vždyť ona je jeho nástupkyní - jeho nejmilejší dceruška, políbena veškerenstvem všeho. A Majdalenka? Majdalenka byla ráda, že ji vůbec znala a na chvíli podržela ve svých tlapkách - že měla tu příležitost vůbec takovou slečnu v životě poznat.
Protože nebyla úplně při smyslech a tělem jí namísto obyčejné rudé tekutiny zjevně kolovala zlatavá eufórie, její liščí ocásek se tu a tam zhoupl a zavadil o kdejaký kmen, čímž si do něj přivodila pořádné špíny. Horší bylo, když se jí znenadání tlapka zasekla v jednom z jeho kořenů a ne a ne ven - to už Majda začala mírně zmatkovat. „Já- já- pomoc, POMÓOC!“ Dnes doznala, že je Lesley naživu a rozhodne se tady a teď umřít?! No to teda ne!!

103

Pustoprázdná samota. Ticho-rámus, ticho-rámus.
Cyklus, který kámen po kameni byla každičký den nucena voziti před sebou na k nebesům se natahující horu, co se nemohla dočkat svého spasení.
Bylo tu mnoho důležitých surovin a po čase se tento tábor, pro doktůrky s dobrým čichem jistě prašivé, zapovězené údolíčko bez boha, stalo Majdalenčiným útočištěm a dílnou před celičkým tím ohavným světěm, co se jí jal obrátit zády. V práci každičký najde kus klidu a když divadýlko nedivadýlkuje, jak jinak se mám živit? Vždyť já jsem takétak z masa i kostí, i já musím dělat poctivé řemesýlko, nebýti totálním bastardem světa živých! Dobře obstarávat své políčko, nechat se nésti jako mravenečci nosí drobečky domů, ke svým milým! Ale mít tak milé, duši, která by potěšila, ku které se v těžkých dnech schoulit-! To jí v té vší prázdnotě chybělo na světě ze všeho nejvíc.
Vkročila do dílny.
V rohu úkrytu přebýval vak, v němž si nesla své udělátka - tolika už si na své cestě napříč Norestem pomohla, kolika inovativním vynálezům došla na chuť, aby jí práce šla lépe od tlapek! -, a v němž se právě v tuhle chvíli přehrabovala. Prvého dne ho tam hodila ledabyle, připravena vyrazit s vítrem v plachtách a nechat se unášet napříč krajem dál - snad také zapomenout, opustit své bláhové představy z dřívějška. Ale- ale-! „To by mi Lásinečka, Lásinka moje neodpustila,“ popotáhla si popod čumákem, „to bych si neodpustila.“ Zrovinka potřebovala vytáhnout jednu šikovnou věc, jíž používala nejvíce - ve své podstatě to byl pevný, dubový klacek, málo opracovaný, který byl na samém vrcholku dvojený a ona díky němu mohla snáze proplétat do oček pevnějších provázků různorodé serepetičky, co se jí zrovinka zalíbily, nebo byly darovány právě pro tyhle účely. Něco dělat vlastními tlapkami (potažmo tlamou, samozřejmě), to byla práce nejvíc honosná: každičký o sobě přec nemůže říct, že je duší i tělem rozený šperkař, který si dovede poradit s každým materiálem a už nikdo by to rozhodně netypoval do téhle víly.
Zrovinka dolaďovala k dokonalosti poslední úpravy na jednom z náhrdelníků, na němž se zvesela houpal nádherný prstýnek - použila naň jednu ze svých novějších metod, neustále rozvíjející své umění, a radovala se, že brzičko bude mít padla. Jakby taky ne? Ježišmarjá, vždyť mi ani dobře za tuhle krásu nezaplatili. Budu si žádat o zvýšení odměny, nějaký bonus - to je přec jasná věcička, že jim to nenechám takhle zdarma! Takových slev nezasluhují! A čím déle nad tím dumala, vztekala se a nadávala a vrtěla odmítavě hlavou, tím víc jí to připomínalo-
Dívaje se na prstýnek na provázku, její mysl se odpoutala od všeho, co kolem sebe měla a za němého pozorování se ponořila do svého vědomí tak hluboko, až byla nucena občas jako ryba zalapat po dechu a nezapomenout tak, že její tělo má stále jakési své potřeby. Majdalenka se steskem pomyslila na svou milou a rázem se jejím srdéčkem ozval ryk, jehož zvuk se jako ozvěna stal kaskádou a míjel každičké zákoutí, co se dále a dále rozvíjelo jako nekonečno samo. Od každé stěny, z níž se odrazil, vzal nepatrný kus: a každý kus bolel tak, jakoby naň spadl celičký most. „Mé kvítí, drahá konvalinko! Kam jen jsi odešla, kam jsi mohla- nechala bys mne... Byla bys tak krutá, krutější než zima, abys...?“ hlesla sklíčeně, sec v hlase měla hořkou stopu...čeho?, „óch, Dorotko!“ Hlas, tak tenký, tenký jako rudá nit, jež jí celičkou tuhle dobu spojovala s její Lesley, takřka zmizel ve vřavě, která se rozpínala napříč jejíma ušima a tvořila tam husté pavučinky, které nepropustily byť bojové árii samotných nebes v křiku blesků. Elektrizující dotyk žáru bytí.
Majdalenka nebyla svou bolestí schoulená do klubíčka a kterak smutná - byla vytočená do běla. K čertu se Sesterstvím, začala, a pak svévolně jako marš vojáků v davovém jednání pokračovala: K čertu se šperkařstvím - neváží si mě ani prašivá krysa, žádný polibek dvou milenců není darem nejvyšším!, k čertu s Norestem a jeho krutovládci, pod jejichž tlapkami teče řeka krve a splašek a trhaných orgánů, k čertu s celou šaškárnou divadla a jeho přetvářkou a- „K samotné černé díře zapovězené s LESLEY!“
Za okýnky úkrytu se začalo ozývat bubnování deště.
Jeho klid roztrhl hod, který Majdalenka mířila kamsi za sebe - přerývavě dýchala, div u toho nefuněla a už-už se natahovala po celičkém náhrdelníku, co se jí přímo vysmíval do obličeje. Třpytil se v paprscích slunéčka, jejichž vtíravé praménky vtékaly do jejího přístřeší hrstkou děr ve stropě - následovány vodou, co se nesla z nebes a snažila se zchladit její horkou hlavu. Cožpak mohla existovat taková krása, když tu byla tak sama a cítila se jako vyžvýkaná žvýkačka, skrčený papír? Nenapravitelný případ? Do krku se jí draly slůvka, jichž už nyní část jejího vědomí litovala - ale mohla je zastavit? Nechala by si rozdrásat hrdlo, aby neklesla pod sebe samu? Po stěnách takřka explodovaly obrazce a překrásné barvy jejích křidélek vlivem vody a slunce svitu. Snad i v jejím rozlícení jeden mohl najít ryzost existence, tedy esenci, co vlky dělá vlky - krásu bytí.
V uších jí zničehonic zacinkal prazvláštní zvuk, polaskal a pohrál si s ním tak, až cuklo a vytočilo se za jeho původcem.
Napnula se jako struna, zježená jak kočka a ihned pocítila vinu, jíž byla ověnčena. DUCH?! Duch LESLEY? Jémináčku, andělíčku můj strážníčku- to mám za to, já nána- já kráva pitomá, já jsem neměla- Já jsem to vůbec nemyslela tak, jak jsem to řekla, jak to bylo, jak-! Až si skoro až ucvrnkla strachy, jak tam stála a hlavou jí prolétalo na tisíců scénářů, nejrůznějších vážek, jejichž třepot křidélek pomalu v nervózním tiku začaly imitovat stejnětak ty její a vířily po stěnách divočejší, méně klidné tvary. Tolika zmatku a chaósu - přesně tak, jak se v tuhle chvíli cítila i Majda! NE! Ona přec žije. Dokud mi bije srdce a dýchám, tak žije také ona - protože bez ní bych já natotata pošla, dohnala by mne smrt, zaklepala na dvířka a prosila o požehnání k tomu vstoupiti. Tak...Co? Mohla snad zapomenout na nějaký svůj předešlý výtvor, co jí teď přišel jako ve špatném snu obtěžovat a domáhat se dokončení? Nějaký tvor, kterého omylem právě sejmula? Zapomenuté udělátko narážeje do toho hozeného? Nedejbože roztříštila nějaký pěkný krystalek, který se jí povedlo kdysi ukrást?! ...Nebo to bylo jen a pouze její černé svědomí? Nechtěla se otáčet, aby sama sobě viděla v nějaké z kaluží do tváře: nechtěla vědět, koho by tam našla.
Ale Majdalenka byla a bude tvor od přírody zvědavý a, protože na ni nic nevyskočilo, usoudila, že není v tak velkém nebezpečí. Se zaváháním povytočila svou hlavu ke kameni, takřka oltáři, který dosud měla tendence přehlížet. Mohl ten zvuk vycházet odtud? Mohl. S vytřeštěnýma očima a komicky opatrnými kroky vlčice pomaličku tvořila maličkou cestičku k uskupení kamínků, na němž kdysi zvečera zvesela povyskakovala a přednášela svým kamarádkám o přednádherném skvostu, jakým život byl - až se usmála u vzpomínky, jak se jim do hlavy snažila vnutit, že zvládne zahrát pět rolí naráz. A zvládla.
A tam - tam v tom koutku kdysi s Lesley vlezly a smály se a na světě nebylo nic, co je mohlo v té vší zimě zahřát víc, než jedna druhou. Majdalence do očí vyhrkly slzy, čím blíž mu byla a kolika více kvítek v jejím stromu vzpomínek vykvétalo - jako statná, voňavá jabloň, jež si náhle rovzpomněla na svůj účel.
S udivením zůstala zírat na předmět, který moc dobře znala a srdéčko jí v tu chvíli takřka přestalo bít. Majdalence klesly ústa a tlapky se s roztřepaností motýlích křidélek natáhly po skvostu, který kdysi své dívce vytvořila: náramek vypadal trochu potlučený, snad krutou zimou, a dost možná byl také alespoň jednou opravovaný. Byl on původcem zvuku? Jak by mohl? Přitáhla si jej blíž, sundávaje jej z kamene, aby naň viděla a cítila, jak se jí otvírá zhola nový svět. Cink, cink, cink, zvonil do ticha deště kovový zvuk, tkl, tkl, tkl, odpovídalo její srdéčko.
„Lesley?“

Cink, cink, ozývaly se po jejích křidélkách první kapičky deště, pod jejichž lechtavým smíchem v samé nelibosti cukaly. Kam mizely stopy po její múze, jejím nejdražším diadému barvy jahod a modravých tůněk? Božínku, té by se tyhle pohyby dozajista líbily, snad by se jí i byla vysmívala - živě si to dokázala představit! Ani si u toho nepovšimla, že tuhle svou hypotetickou konverzaci nádherně postavila do vitríny svých úst: „"Á, ale Máňo, on je to jenom deštík, nebuď děcko!" - A není, není, Láskonko! On je to obraz, hleď, obraz duše mé nenasytné, rozbouřené jako sta moří a sta řek!“ řka do větru, který její slova nesl dál. Donesla se až do Kultu, kde její velká láska v tuhle chvíli sídlila? Óch, kéž by tam místo nich zavedl ji - kdyby tak byla bývala věděla, kde Lesley sídlí, kudy a kam se vydala...!
Nic z toho ale nebylo platné - v hvozdě už byla nespočetněkrát, ale dosud nenalezla žádných odpovědí, kam se vlčice z cukrové třtiny rozutekla. Zima byla dlouhá, zubatě dlouhá - mohlo se nedejbože stát, že...? Ne, štěkla sama po sobě, je v bezpečí - někde s Hel, možná zase s Verdandi... Ale není-! Vždyť to by bylo absurdní, to by bylo-!!
Déšť se na její tělo nesl v rychlejších intervalech a Majdalenka, nemaje úkrytu, absolutně rezignovala. Pokud zmokne, ať už! Ó, čert to vem, vždyť jsem se stejně potřebovala trochu zkulturnit, aby mi neutekla klientela! Co by pak byla bývala dělala? Živila se jako kočovný divadelník, převlečen za šaška? ...No moment. Culíc se na dešťové mraky a vyprázdněný prostor, svůj krok směrem k bývalému sídlu Sesterství ihned okořenila svým héreckým výkonem - nasazujíc směšně podtrhnutý krok udatných rytířů, zvedala jednu tlapku za druhou až tak vysoko, div si s nimi nevyrazila zuby. U toho si, imitující hluboký hlas samců, prozpěvovala jakousi prazvláštní melodii: „♫ Któož jsú bóží bóojovníici!!“ hulákala, přesně tak, jak se v lese nesmí. Co by mě tu tak sežralo? Medvěd? Vždyť teď jsem rytíř bran monarchů zlých a nedobrých - teďkons jsem ruka samotného zákona! „♫ -řkúc: Na ně, HHHRRRRR NA NĚÉ!!“

Ocásek se jí houpal ze strany na stranu, vyžívaje se ve věru lákavé společnosti, kterou si dokázala jako rybku chytit. Kdo byl však apex predator a kdo zajíček se splašeným srdíčkem, co bušilo, jakoby chtělo vyskočit ze své klece v hrudním koši? Majdalenka, rozžhnuta chutí potkávat a poznávat vlky nových konceptů, životem nadšená a zničená zarovno, chtěje ochutit exotiku? Či Remus, vandrák jí roven, sic norestské nemluvně, které bude třeba naučit zdejším zvykům?
Nakonec víla přece jen lovu nikdy nepřičichla.
„Ohó, Remusi!“ zamávala ocáskem, jak prudce se jí pysky rozletěly do věru velkého úsměvu. Jaký to zvláštní vlk, mluvíce snad v hádankách - kým měla být v jeho očích ona? Detektivem? Všeználkem, co si jen tak dokáže z klobouku vytáhnout odpověď na to, zda to myslel tak, nebo tak tak? Kdoví, kdoví! Protentokrát tím však odmítala zahlcovat svou hlavu, neb tu bylo tolika úžasných, jiných témat, kterým se mohla právě jejich dvojka věnovat: „Vskutku, podcenila jsem tě jako se často podceňují mrazem spálené švestky! Však taky jako jedna trochu vypadáš; navenek trochu máčklý, ale uvnitř, ježišmarjá, uvnitř je ta nejlepší dužina, co nám mohli bohové podarovat do klína!“ div nechrochtala blažeností, jak na tu úžasnou směsici chutí a pachů pomyslila. To byly časy, kdysi s Hynkem v ovocném lesíku - bývali tam pečení-vaření, když je zrovinka nepolíbila múza (či ten druhý) a oni nepracovali shrbení nad nějakým šperkem.
Kéž by tu tak měla vícero hezkých cetek, se kterými by mohla pracovat! Pár hrubých udělátek si samo-sebou našla a stvořila, ale že by to bylo něco jó extra, to se zase říkat nedalo. Co je to za šperkaře, co si nedokáže vyrobit vlastní pomůcky! Kdyby mě tak viděla má učitelka, určitě by na mě hodila tak ošklivou grimasu, že bych se z toho asi ještě dlouho potácela s obrovskou depresí, a- „Nikoliv?“ ozvala se a její hlas byl téměř ihned už zase usměvavý a vřelý, jakoby mu před chvílí neplánovala odkousnout alespoň jeden prst na tlapce, co by ho zpomalil v práci. Ha, pak teda žádná konkurence - žádný stres! Status quo zůstane v míru!
Zajíkla se, jen co přiznal barvy (ne, že by je viděla): „Ach, ale samozřejmě! A co byste si, Remusi, představoval? Náramek? Náhrdelník? Přívěšek na ocásek? Víte, dělám úplně všechno - opravdu! Můžu vám najít jednu moc milou paní, co po mě chtěla dárek pro manžela, a-“ no, snad mu nevymluví díru do hlavy!

„...Babi, vždyť my jsme-“ zakuckala se šokem, že ji vůbec viděla živou a zdravou - pomalu se začala smiřovat se scénářem, že tu najde někde ohlodané kostičky. Škoda! Vlastně by z toho byly docela pěkné náhrdelníky. No, bylo dobré slyšet, že je živá a zdravá, protože to určitě nebude na dlouho!
Nihilská monarchie musela být věru prapodivná smečka, když na svém území bez jakýchkoliv reparací trpěli tuláckou - a ne jejími slovy! -, bezdomoveckou, špinavou krev, jejichž kožíšky si měli tendence spíš vydržovat jako topivo, než-li společnost. Ha, že by bábi zvali na čaj - to sotva! Vždyť jsou to všichni jednoho modrého, ó nacucaného druhu! Jeden vedle druhého, hezky nosánek do špičky a tlapičky tak maličké, že si stěžují, že je vždycky bolí. Jenom pomyslí na těžkou práci a už kňučí a brečí a skučí, že nemůžou! Že je to pro ně moc těžké! To oni, správní vandráci, měli přímo vřeštět v ohavných bolestech!
Takřka se mezi svými zašmodrchaným chaosem udusila vlastními slinami a její neschopností se byť jen na chvíli zastavit, neboť právě tuhle situaci považovala za životně důležitou: „Teď poslouchej ty mě, protože my umřít FAKT můžem!“ štěkla naléhavě bábi přímo do ucha, aby jí náhodou nepřeslechla, „nedávno jsem totiž potkala nájemnou vražedkyni! Ta megera mi šla po krku, div mi křidélka nepotrhala! A hádej, od koho je!“ kuňkala.
Ačkoliv původně plánovala mezi svá slova vložit líbivou mezírku, kterou by celá situace nabrala na mysterióznu a možná nádechu romantické detektivky, v níž by figurovala jako samotný Sherlock Holmes, byla celá... Uspěchaná, energická. Na smrt vystrašená. A kde byl její drahý Watson, který by jí zachránil zadek, kdykoliv by si ho chtěl podat nějaký Azarynec jako volské oko na oleji?! „Ta diktátorská lůza na nás něco šije! Mělo nám to dojít dřív, že na nás Azaryn někoho vyšle. Přísahám na svoje nenarozené děti!“ Majdalenka chtěla znít smrtelně vážně, ale co se na ní tak šedavá vlčice dívala, dozajista v jejích očích spatřila jakousi němou paranoiu, snad nevyřknuté šílenství, co se pomalu začalo budovat v jejím křehkém tělíčku. Snad to nebude vzteklina?

Děs, hrůza a panika tak šílená, až se z toho Majdalenka celou noc nemohla vyspat. Ha, zavřít očka teď, co na celé bývalé Sesterství dost možná naléhá a tlačí packa odplaty, tak sladké a husté, odkapávaje v pravidelném, hrůzostrašném kap, kap, kap - dost možná byla hloupoučkou a nikdy se nepovažovala za úplného stratéga, ale proboha, zas tak blbá nebyla! Určitě po nás jdou, vždyť je to jasné! První se zaměřili na to, aby se z toho všeho vylízali - bůh ví, co všecko jim Verdandi utrhala! Určitě má někde v láku naložené jejich uši a ocasy, možná taky nějaké to slizké očko. Nu a teď, zregenerovaní, silní tím, co od nás nebohých tuláků nakradli a ukradli, od huby nám brali!- teď nám jdou po krku, protože jim to nikdy nebude DOST. Byli všichni smečkoví vlci k tulákům takoví? Cítíce svrchovanost, povinnost vydržovanou jejich stupidním územím? Jaké práva jim to dávalo nad obyčejnými občany norestských končin, co tu chtěli založit rodiny, vyrůst, mít vnoučata a pak v klidu dožít?!
No, očividně dost na to, aby na hrstku nebohých vlčic poslali nájemné vrahy. Písčitá vlčice si mohla tlachat jak chtěla: Majdalence už od začátku bylo neprůstřelně jasné, že se její krutost a brutální mráz ve slovech rovná azarynské, ohavně páchnoucí nátuře. Tak velkolepý doktůrek Feier jimi opovrhuje až tak, že si jejich krví nezašpiní vlastní tlapky a pošle na ně místo čehokoliv jiného nějakou nevrlou ochechuli? No prosím, ó velkolepý DIKTÁTOR!
Nespala, nepila a navrch toho ještě hladověla - gradující afekt a paranoia Majdalenku půl dne hnaly až k Nihilu, kde tehdá se svým příbuzným cítila její pach. Co u jejich smečky dělala? Zradila snad Sesterství? Přidala se do jiného společenství spolu s Hel, nechávaje ji samou? „KILER!“ vyštěkla napříč svým pochybnostem, v hlase zloba a zároveň jakési zoufání, „bábi, babičko moje nejmilejší! Kde jsi? Drží tě tam snad proti tvé vůli?!“

Samozvaný pán všech pánů, Ozymandias či Zéus, vždyť v nich takový rozdíl pro Majdalenku nebyl. „Princové jsou bestie, co sají krev přímo od krku, tady!“ a hned tlapkou přejela po svém vlastním, zvlhlém kapkami deště a vlhkem jeskyně a vlastními slzami, co byly lehko prolity nad její srdceryvnou rolí o století dříve, mnohem dřív, než se Valerián vůbec jal vystoupat právě do této nory. Takřka se zajíkla, co se její jazýček dál vyžíval v dalším z popisů: „Hvězdoplachticové, to je jiná sféra vlivu, tedy ano, zní to podobně, nicméně - princové jim nesahají ani po kotníky!“ Znala snad nějakého? Snad Saša, její nejdražší ze sourozenců, krev její krve - jeho šperkařina stejně vždycky stála akorát tak za starou, rozžvýkanou, absolutně ztýranou bačkoru.
Bylo to zvláštní, vzpomínat na svého bratra v dobrém. Jen co pomyslila na zbytek svých sourozenců, vždy se jí vařila či tuhla krev v těle, záležeje na tom, zda-li byla zrovinka už tak něčím rozpálená, či nikoliv. Taková sbírka jmen, co už dost možná uslyší jako pouhopouhou báchorku jen jacísi její přátelé, či milí, najde-li nějaké - a vůbec, Lesley k nim teď patří, ale to já nechci, mít ji tak tady po svém boku-! Utekla mi; byla jsem příliš pomalá, a teď toho budu navěky věků LI-TO-VAT!
Obracela se k bohům, klonila se jim, padla k zemi a úpěnlivě prosila - ti ji však odměňovali svým kamenným, bytostně chladným mlčením. Retribuce za její dětskou němost, že?
A tak byli oba vlci uvrženi do temna ticha, co se jako nepříjemné šumění neslo Majdalenčinými oušky a vyvíjelo na ně takový tlak, až si myslila, že z nich začnou vyrůstat houby kdejakého méně či více příjemného druhu. Kdyby byl býval Valérian slyšel, co jí ale všechno bubnovalo v hlavě, jaký cirkus právě pobíhal tam, kde měl být mozek s výhradně pravou hemisférou! Ty všemožné idea, zkroucené do tvarů pochybných, téměř neskutečných, abstraktní představy i malované kulisy, co se nesly v barvách šedé a světlejší šedé, neb její očka žel nepoznávaly barev. Zato její srdce, óch, její srdéčko kvetlo bujaře a divoce, jako správný anarchistický buřič, co narušoval řád a pravidelnost jeho vlastního bytí. Však, jedna taková myšlenka se rozhodla utkvět kdesi na výslunní, odrážeje moc hezké odlesky, a ona zalapala po dechu: „Kulisy, Valériáne, óch, už to chápu! Vy nechcete být princ, áno, vy prince hrajete, viďte? Jako herec, kterým dozajista musíte být! Myslím, tedy samozřejmě to vím - vaše repríza byla ohromně nádherná, já, já vám skládám všechnu čest, ó ano,“ jazyk se jí pletl do sebe, jak dychtivě působila. Víla u toho bezděky cukala křidélky, či pozvedávala tlapky, celá rozdováděná svým nápadem: „Já jsem zarmoucená dívka, vy herec v roli prince - to už máme obsazené dvě role! A až nás bude o chlup víc, můžeme-!“ Ježišmarjá, ona to snad ani radostní nedokáže dopovědět!