Príspevky užívateľa

Lesley
122

Musely tu být dlouho, neboť Majdalenka pomalu začínala mrznout. Sebevíc byly její chmury zažehnány a srdéčko poléčeno (alespoň tak, jak nejsvědomitěji to šlo – žádný srdcebol neměl takového léku, aby se dal párem polibků navěky utěšit), byly různé záležitosti, kterým žel vlci sami nevládli a kterým se museli poddat, sebeméně to mohli chtít. Ale až to řeknu, nezalekne se mě? Neuteče? Tolikrát v mých snech sama kráčela k té krásné chatě, tolikrát jsem seděla na jejím prahu a nechávala se namísto jejích jemných tlapek hladit chtivými kudrnkami slunéčka! Tak moc se bála, že to teď pokazí – že teď věci budou jiné, špatné. Ale všecek smutek jednou ustane, každý se vrátíme tam, kam patříme. A nejmilovanější - ó, ta patřila k ní.
Třebaže na mysli nikdy neklesající a vždycky se vší vervou, se vším dramatem hérečky hrr do veškerenstva, vílka dlouze mlčela a jen k sobě Lesley tiskla. Slyšíš, jak bije? Celičké ti patří a kdybys jej rozřízla na kousky, v každém najdeš své jméno. Všechno to mohlo počkat, všecičko - když ji takhle držela, nebylo na světě žádného sesterství a žádné práce, ku které se musela pro vlastní obživu vracet - nevnímala zítřejší (nebo už dnešní? Mohl to být klam očí plných démantů, no noc vytrvale kráčela po své promenádě a nemínila zůstat tak dlouho, jak jí bylo třeba) den, ba ani ten po něm. Veprostřed mlčenlivého ticha, já a ty, a nad námi celičký vesmír. Vzít si tě tak pod hvězdami, a přec - ne, v něm nezáříš tak, jak záříváš. A bez prstýnku, bez povolaných, bez sester-! Ježišmarjá, jenom to ne! Nebo i to měly na svědomí slzy, jež jí mlžily zrak?
A pak veškerenstvo bytí zadrželo dech, a vlčice s ryšavým ocáskem také. Jakoby nečekala stejné slova, jakoby se byla zalekla jejich významu a váhy, znění, které po zaznění z úst Lesley získaly! Nevěřila, že je někdy zopakuje, že je bude myslit tak, jako Majdalenka? Nechtěla už nikdy slyšet jiných slov, neboť žádné, absolutně žádné nikdy neprobudí v jejím nitru stejných pocitů. Ale nikdy nešlo o slova, nikdy nenesly žádného poselství, které oči její nejmilejší už dávno neprozradily - vždycky jde jenom o ni, o múzu múz, o střed mého světa.
Majdalenka se po dlouhé chvíli hnula. Pokud to neřekne dnes, těžko to řekne jindy. „Půjdeš se mnou-“ zaskřehotala s nakřáplým hláskem, jak moc si na místě poplakala, zadrhávajíc se, „-domů?“ Óch, jaké trápení dostat to slovíčko přes ústa, polaskat ho na jazyku! Věděla nejmilejší, že teď Sesterství bydlí u Helenky? Achich, vždyť se tam hned zabydlí, okamžitě si najde svůj nejčistější rožek, a pronese jej za svůj. A že bude třeba blízko mému, že tam bude mít chuděrka paní domácí křeny dva, né jednoho - s tím už se určitě vypořádá, až nás uvidí přijít! „Na to, jak teplé jsme, je mi docela zima,“ začala s chabým pokusem o vtip, pysky stažené do úsměvu, který ledva dosahoval výšin, jako předešlé jaro, „nevybrala jsem si vůbec nejlepší večer na plavání, ale- ale to se vsákne- no doslova!“ a křidélkami zacukala tak, jako by byla vícero nervózní, než nadšená z toho, jakých slovních hříček se dopustila. Jéminkote, horší, než kdejaké první rande! A to že si mne chce brát, takovou bídu, takového bastarda? Bylo to k plačivému smíchu.
Přes to všechno vzhlížela do tváře Lesley s takovou oddaností, takovým přesvědčením, až se z toho motala hlava - až jeden nevěřil, že má Majdalenka svobodnou duši. A měla? Neprovdala se za ni (zatím!), ale už rok zpátky se jí upsala, jako se upisuje jen ďáblovi.

Lesley
121

Přála si, aby Lesley nebyla tak jemná a zacházejíc s ní takřka jako v rukavičkách, jakoby chtěla Majdalenku jenom pro potěšení svých očí, nikoliv srdéčka – nenajít na ní sebemenší škrábanec, žádný škraloup, který by jí celičký tenhle pohled zprotivil. A zprotivil? Třebaže bys mě byla nesnášela, takových zlob bych já vůči tobě nesvedla, a vždyť- vždyť ani ty vůči mně. Zprvu s ostychem paniců a pan, nepolíbených milenci, stejně-tak opatrně opřela své tváře o její tlapky (ty tlapky, jejichž mrštnost jí dnes chtěly okrást, stračí to stvoření – kde se nejmilejší naučila krást, kdo ji donutil k tak barbarským pohnutkám?), načež vyhladovělá jejích dotyků zcela zapřela do nich svou hlavu. V očích se Majdě zatřpytily jako studánky další slzy, a tak je zavřela a zhluboka se nadechla, vrývaje vůni své nejmilejší do vlastního nitra. Nezapomenout, tisknout k srdci. Navždycky.
Přesto se na ni nevydržela nedívat, nechtěla jí být vzdálená třeba jen přes víčka vlastních očí. Nevidím tě naposled, jistě spolu od dnešního večera setrváme již navěky-, jenomže: „Přísaháš?“ Cink, zatřepotala obava křidélky, hrnk, zatřásla obava srdéčkem. Stála za tím chudoba kostelní myši, popelavě šedé tak, jaká byla dnešní noc? Sotva se Lesley dotkla, už cítila, jak se jí zase vysmeká, jakoby na ni neměla ona ze všech vlků na světě největší právo, po svém stoletém čekání a stoletém trápení, jakoby se nemohla právě ona domáhat všeho, absolutně všeho. Pohled její nejmilejší byl letmý až tak, že byl němý, přesto v něm Majdalenka tušila tklivou písničku, jejíž tónům už před rokem musela jako loutka podlehnout. Víš něco, co já nevím, takřka zavyla, máš přede mnou tajemství nehodno ámantů, a je špinavé. Máš ze mne strach? Kdo tě nechal v sevření jeho trnů? Jedno jediné jméno a já - já rozpoutám svatou válku. Já povedu výpravu vůči těm, kteří przní tvou svátost. „Ne, mlč,“ vyhrkla to s takovou rázností, až by se generálové armád celého Norestu zastyděli za svou mírnost, „vždyť já už to všechno vím, má nejdražší, že tebe a mě neodloučí nikdy nic.“
Kdyby si tak už teď mohla představit všechno, co ještě nebylo řečeno, připravit se! Změnilo by to ale něco na tom, co je nevyhnutelné?
Padla do pečlivě utkané pavučinky se slepostí zamilovaných, vroucně jí oplatila každičký dotyk a přemáhala se, aby nezavřela oči, neboť byť mrknutí by ji okradlo o chvíli, kterou mohla se svou nejmilejší strávit. „Miluju tě“ řka s takovou odevzdaností a únavou, takovým žalem a zármutkem. Nejsi šťastná, Majdo? Marjapano, proč tak sklesle, kam až padají koutky tvých úst? Do pekel horoucích, když si se teď dostala do samotných nebes?! Vysmekla se, aby ji ještě jednou políbila, aby se jí zadívala do očí, v nichž se div neutopila. Kéž by se tak mohla vtisknout do své nejdražší! Neztratila bych se jí, neztratila by se mi. Nebo by se ztratily v té druhé, tak, že by je ani nejlepší hádankáři nerozluštili? Ale nebylo by to pak něco jiného, než ztráta, při které se něčeho pozbývá? Nezískaly by tím?
Stříbrnkavé srdéčko polepeno kvítky fialek a o to fialovějších macešek, aby alespoň trochu zakryly chladivou šeď, prolomilo její zdlouhavou odmlku, když ve vánku cinklo o matici na náramku. Vtom: „Lesley, až to všechno bude hotové, tak ti dám opravdový prstýnek, takový zásnubní. Tak se to u nás doma totiž dělá, víš? Protože kruh, do toho vstoupíš a v tom se se svým nejmilejším uzavřeš, tím zpečetíš plnost všeho, plnost úplňku i slunéčka a samotného světa - tím se totiž ten rozbitý svět stane úplným světem, a tom světě navždycky ty, navždycky já.“ Až budou svoje, žádná druhé nezmizí.
V uších jí zvonilo vlastní srdéčko, jak poskakovalo a výskalo si, a zbytek těla byl pohlcen v horečnatém hladu pro víc, víc, víc. Jakoby Majdalenka okusila zakázaného jablka a popuzena nevědomostí hltala dalších soust. Jakého strádání zažila, jaký ukrutný měla hlad po blízkosti Lesley!
Tisknout se blíž vzhlédla k měsíci, který se jí již brzičko bude vysmívat do obličeje.

Svatba Helenky a Enkidua
120

Všechno to vyznání zjevně opravdu nekonečné lásky, jíž dnes večer jako samozvaný kněží žehnala, ve víle vyvolávalo věru nádherné představy. Koutkem samozřejmě naslouchala jejich slibům a dbala na to, aby si je pořádně zapamatovala (vždyť kdo jiný by měl to pověření je s nimi v budoucnosti štvát, než ona, jejich oddávající? Byla to její povinnost, z níž se vyvléci opravdu nechtěla!), ale druhým, óch, tím už malovala celičkou sérii obrazů, jejichž středem byla její nejmilovanější. Prvé ji ovšemže musím pozvat na tu nejpěknější louku, která v širém kraji je – a že ho projdu klidně úplně celý, třebaže by mě to mělo stát vlastní tlapky! Milenci pro milované musí snésti naprosto všecičko, protože láska - pro tu stojí vždycky přežít, ale nikdy umírat! Nebo je ho šlechetné, umřít za takový vyšší cit? Ne, samozřejmě, že ne. Smrt nehájí nic. Takhle zabalena před sluníčkem nastydne, třebaže do pěkných rób, nu a proto ji tam zavedu za brzkého rána, kdy bude mlha sotva stoupat a celou ji zaplaví třpyt drobného hmyzu, co se v tu chvíli nebude moci nabažit ranní rosy tak, jako se já nemohu nabažit jí samé. Kéž by tak Lesley věděla, jak moc myslila na to, že ji chce zlíbat celou tvář!
A vědět mohla. Majdalenčin výraz, jímž ji časovala, zasněný, dost možná říkal právě to.
Pořádně ji vytrhlo až líbezné uchichnutí právě té, nad níž v průběhu celého tohoto krásného obřadu přemýšlela. Majdalenka se brzičko zorientovala v tom, jak daleko jsou dva ámanti ve svých proslovech (to mě Hel věru nechá odříkat celé její přízvisko znovu? Jakoby jí to jednou nestačilo!), a už-už se nadechovala pokračovat. V očích ji štípaly démanty slziček, které se nemohly dočkat nahnout přes hranu jejích víček a podívat se na svět. „Nu, mí milí svědci i svatebčané, jak jest řečeno, jsou si osudem. Nikde na světě byste nepotkali takových ámantů, jejichž kořínky jsou propletené do takových přenádherných copánků,“ ale my víme své, nejmilejší, pohledem na prchavou chvíli těkla k Lesley. Tenhle obřad nicméně protentokrát nepatřil jim dvěma, a tak se s dramatickou odmlkou pro efekt rozhlédla po všech, než pokračovala: „Než Helenky a Enkidua, našich vlčích máků.“
Zbývalo jen jediné - na to, jestli má někdo nějaké námitky, určitě nebude zplýtváno ani jednoho jediného jejího nádechu. Aťsi se třeba svět zboří, ale takové ošklivosti Majdalenka nevede! Sám osud by byl snesl z čirých nebes blesk a smetl jím každého, kdo by se o to byť jen pokusil! A pokud ne blesk, tak ona určitě. Míti tak povědomí o tom, že se někdo na něco podobného chystá, Majda by je nepochybně vykročila zmlátit do maličkého klubíčka, které by následně vykopla do výšin samotného měsíce. „Ve jménu naší nesmrtelné babičky, mladistvého sesterství a jara vás prohlašuji po vašem novomanželském polibku za své,“ rozzářila se ve tvářích, třepotaje křidélky, „Helenko a Enkidu ór Kolo- Korée- marjapano, vy si umíte vybrat, vy bídníci, dejte mi moment! - Kolgrafiirové.“ S posledními slůvky se už nebránila tichounkému posmrkování.

Isarelka
119

Neznámá kráska z vod v srdéčku Majdalenky vzbudila pocit, že budou dnes večer asi na úplně stejné vlně a pocítila z toho takovou radost, že si téměř až výskla. Ale jenom téměř – na rozdíl od některých místních totiž moc dobře věděla, co to znamená mít noční klid, večerku, a nerušit všechno živé, co se rozhodlo spát. S podobně rozzářeným úsměvem pohlédla vlčici do tváří, třebaže trochu ochabl v moment, co si všimla dvou prazvláštních výrůstků na její hlavě. Ty její hrůzné růžky, no probůh, já jsem se nedostala k milé tůňce, ale do pekla! Má za tatínka kozla? Nějakého pekelníka?! Ne, musela si to trochu racionalizovat - nebyla při čistých smyslech, a takové pěkné čelenky uměla vyrábět sama. Horší, než pekelník - já mám KONKURENCI? Neuvědomila si, jak dlouho na růžky Isarel civěla. Když se však vzpamatovala (a vtipně u toho zavrtěla hlavou, jakoby se vynořila z ledové vody), zase se usmívala: „No samozřejmě!“ vyřkla téměř do rytmu bušení svého ocásku. Jakpak by to nebylo možné, chodit po vodě! „Ó, poslíček větru - moc hezké, to si hned zapíšu a příště to dám do svého scénáře!“ buch, buch, buch liščím ocáskem, „ale vidíte. Kdybyste byla poslíček větru a nesla se v něm jako kvítek třeba tak, až byste se samé lunky na nebeské klenbě dotkla, musela byste k ní projít právě přes vodu, po svých. Po vodě!“ v její hlavě to všechno dávalo perfektní smysl. Že se to tak moc dobře nedalo přeložit do slov, nebo alespoň srozumitelné osvěty, to už byla věc druhá - a problém někoho jiného, jak si Majdalenka usmyslila. Nebo viděla do budoucnosti?
Ráda by rozmlouvala o svých křidelkách - kdykoliv jindy. Dnes večer by jí takové rozmluvy zavedly zpátky do časů, kdy o nich básnila Lesley, a bolelo by to. „No, a přízrak zjevně nehledáte,“ zasmála se, když v tom vlčici tlapkou pokynula, aby se k ní hezky k jezírku posadila. Nebudou tu přece klebetit takhle přes plot, mezi otevřenými dveřmi - to se nesluší! „Pojďte, nabídněte si,“ a přihrnula k Isarelce hlava-nehlava hrst hub, sušených z minulého roku. Vypadaly možná trochu nechutně, ale stačilo se podívat do usměvavé tváře Majdy, a jeden pochopil, že byly užitečné v různých ohledech. „A víte vy, můj miloučký poslíčku větru, jak se ta vaše ztracená jehlice z borovičky jmenuje? Víte, já jsem už hrozitánsky dlouho nebyla na žádném dobrodružství, no a někoho najít - panečku, to by byla jízda!“ když zaplatíte, ale tím si zatím tuhle konverzaci ničit nebude.

Isarel
118

Úplněk však také znamenal, že by se dnes večer mohla vidět se svou nejdražší. Mohla, jenomže ne každý večer byl jejich lásce souzený - třebaže na ni Manka čekala každičký večer, tajně doufající, že zůstane až do brzkých ranních hodin, dobře věděla, že to tak nejde.
Trochu si občas pomoci, to přec ještě nikoho nezabilo, nikdo nepadl do bláta vlastního ponížení a nebyl na místě svou vlastní bytostí prohlášen za nutného nápravy. Právě proto si Majdalenka v tlamě nesla různorodé životabudiče - jenom je bude třeba re-hydratovat mimo jiné ale také rozpracovanou prácičku, cosi podobajícího se zvonkohře a jejím křidélkům, pro novomanželský pár v chatičce její drahé sestry ze Sesterství. Ten jejich svazek, moc hezký kousek! Kéž už by se našel někdo, kdo by mi napomohl s divadelnictvím, s kým bych mohla sdíleti své umění. Chybělo jí to, od srdce jí chybělo utvářet příběhy často nemyslitelné, a přesto živé před očima jejích diváků - chyběla jí také manipulace, kterou s davem takové představení svede. Vidět v očích vlků prvé strach, div nemají na krajíčku, co však na konci příběhu přeroste v úsměv tak široký, že vypadá, jakoby chtěl vyskočit a utéci po vlastních nožkách-! Mé gró.
Jak si sedla ke své práci a užila si svých někdejších radostí, hned se jí po tváři lízla usměvavá tvář, spokojený výraz. Křidélka jí ve svitu měsíce občas cukla, čímž po trávě všude kolem házela přenádherné, barvité vitráže jako z kostela, a práce jí šla hezky od tlapek. Tedy - to do té chvíle, než k ní zavítal dosud neznámý pach. „Dobrého večera, slečno,“ zahalekala přibližující se vlčici na pozdrav, „vy musíte být paní těchto vod, viďte? Já vám to na očích vidím - vy byste mohla po vodě chodit!“

Isarel
118

Všecičko, co mělo být vyřčeno, vyřčeno nebylo – takové slůvka Majdalenku dodnes bily do hrdla a dožadovaly se spravedlnosti na vlastní osobě. Jenomže cožpak je to možné, aby věci neživé, jenom obyčejné, prachsprosté koncepty měly vlastní identitu a právě tou se domáhaly kdejakých soudnických procesů? Jakýpak by to vůbec v téhle zaprášené díře mělo smysl, soudnický proces? Vždyť tady ani neznají pořádného šperkaře – tedy, nebýt mě, samozřejmě, nebýti mne a nikoho jiného! Kdyby existovala konkurence, to bych pak nemohla být centrálou všeckerého dění. A stálo by zato pak podnikat nějaké řemeslo? No stálo? Její renomé tulácké šperkařky bylo mezi ostatními nomády neseno už jak je rok dlouhý – a bylo to také před rokem, co se poprvé (a naposled?) setkala se svou nejmilovanější, se svým drahým vřesem. Vřes ne – vřes nezní dost honosně. K jaképak květince by teda Lesley mohla přirovnat?
Sněženka. Sněženky rostou jen na jaro, kňourala do ouška svému vypravěčovi, či komukoliv, kdo uměl (chuděra!) číst myšlenky, a my, my se musíme potkávati mnohem vícero, než jednou za rok.
Jenomže její nejdražší nemohla - měla řetěz, a drželi ho tyrani.
S takovým hlubokým dumáním se kolem modravého plesa veprostřed úplňku procházela posmutnělá vílka. Věděla, že si o ni bude Helenka dělat starost, a že snad na její nalezení vyšle sebe samu, aniž by po celičký večer oka zamhouřila. Ještě budu důvodem jejích šedin, a to bych teprve dostala na zadek od bábi! Dvacet klacků by na mě zlomila- co dvacet, STO! Také moc dobře věděla, že ke kotlině ji už nic nepojí, co se nastěhovala do chatky její drahé sestry - žádné krátké, náruživé polibky s kdekým, žádné zahrádky dobrých, voňavých bylinek, co jednoho dostaly do samotného světa ideí od Platóna. Přesto se musela vrátit. Musela? Za čím?
......Za kým?

Mokvavé, tržné rány boje, ve vzduchu prazvláštní, kyselkavý pach. Chlup sem, chlup tam. Záleželo ještě na tom, kterým směrem jej vítr zavane? Snad za hranice, u kterých postávala jako nevítaný host v cizím obydlí, sledujíc je svými zraky, těkaje, jakoby za nimi měla najít svou spásu. Ponese vichr jarní bouřky její srst až do útrob této velesvaté jámy lvové, kde na ni narazí její nejmilejší, kde dojde ke svému domovu? Tvůj pach – uzamčen, nemohu dál. Láska na dosah, že by do ní svým mokrým čumákem mohla vtrhnout – přesto na hony vzdálená, tak daleká, až by ji jeden pojmul za falešnou, za prolhanou, a otočil se jí zády. Majdalenka ne. Chtěla bych se Ti omluvit, šimralo na pyscích, ba také na dušičce, Chtěla bych Ti toho tolik povědět. Nás čas - omezen, přistřižen jako motýlí křidýlka pro cizí ozdůbku, třebaže láska - nekonečná. Nadpozemská.
Dosud nerozuměla, jak její milá setrvává. Netrápila ji otázka proč - třebaže hlasitou povahou vypadaje jako tramp, jako žoldnérský poéta a vandralec tulácká, dřímala v ní schopnost hlubokého vnímání - příliš hlubokého. Bylo by mě zahubilo vědět, proč přežíváš. Ale jakým způsobem, kolika tajemstvími kráčíš, každé jako trn v polštářcích, nesnesitelně bolestných otevřených ran - jak kráčíš, aniž se vznášíš? Bylo to kruté, nést tohle vnímání, tenhle šestý smysl. Jenomže ještě krutější bylo žít to, co jím bylo poznáváno: byla v tom však také bolest pozorovatele, bolest přihlížejícího, kterou Lesley jako účastník cítit nemohla. Majdalenka ano. Z tuhých jarních ran, v nichž se probouzela na celém přetékajícím světě osamělá tak, jako ještě nikdy předtím, ani před zmizením její nejdražší, vykřesala vždy jen hrst myšlenek, každé ráno stejné, důvěrně stejné - "skřivan ve zlaté kleci."
Krvácející bytůstka na hranicích prazvláštních, kroutivých kreatur jako z nejhorších nočních můr přešlápla, snad váhaje, zda se má vydat kupředu a kolika dobroty to přinese – nepřinese. Nikdy. Ale takhle klec, ta není pranic zlatá, ta si neváží všeho, čím Ty jsi, takovou velkolepou, svatou osobností. A- a žádná klec Tě nemůže zastavit, tebe nikdy. Cítila se Lesley potom, co se znovu našly, někdy sama? Zvažovala, že by bylo lepší, kdyby se už nikdy neviděly?
Ona neustále. Takové úvahy v její hlavě bzučely jako čmeláci, kteří kolem ní tu a tam veprostřed luk zalitých slunečním mořem prolétli - kdybychom se zase nepotkaly, nebyla by mi tak taková zima, protože bych jednoho dne zapomněla na Tvé teplo, dočista zapomněla, protože paměť není nesmrtelná, a vlk také ne. „A to mi, Lesley, odpusť,“ pípla tichounce do vichřice, která její pach už jistě donesla k těm, kteří nepřáli jejich lásce, kteří prohlubovali všecku tu bolestnou tragédii a nafukovali ji v celý cirkus, „odpusť.“
Rozešla se pryč z hranic, daleko od bran svaté země. Ještě jednou se však musila otočit, dětskou naivitou zadoufala, že by se tu snad znenadání vlčice mohla objevit: „Já- já Ti také odpouštím. Promiň, že Ti to nedokážu říct do očí,“ a s tou mazala ven, nechávaje v půdě otisky svých tlapek, chomáčky chlupů, kapky krve smíšené s deštěm. Pach narušitele.

Svatba Helenky a Enkidua
116

Ó, věru nepřirozené bylo viděti Majdalenku v hloubavém zamyšlení, až tak, že by to měl někdo zapsat do nějaké nesmrtelné kroniky. S pohledem na vlky, kteří se brzičko budou prohlašovat za své, pocítila prazvláštní tah ve svém srdéčku, pálení, a její zraky se na prchavou chvíli zahleděly na temnooké nebesa. Téměř jako Hynek, ten Helenčin hezoun, a od pravdy nebyla pranic daleko – snad jen jeho okénka do duše vždycky promlouvaly k těm jejím s jakýmsi zlým odleskem, nepřetékaly tak silným citem, jako ty Enkiduovy, který svedl hory přenášet. „Teď se musíte moc bát, vy hrdličky,“ šeptla s drobounkým úsměvem k snoubencům, možná se jí v hlase rozpouštěla jakási melanchólie, „ale jste tu na ten strach dva. Odteď, a navždycky,“ neboť manželství, to je svazek nejsvětější!, a nejste na to sami. Kolik vlků u oltáře stálo před nimi, a kolik bude ještě po něm?
Pohledem, který dával najevo víc, než Majdalenka říkala, jemně pohladila svou nejmilovanější. Kolik, to nebyla otázka, nýbrž přímá výzva. Zamyšleně zacukala křidélky, vházeje po zemi třpytivé obrazce.
„Nu dobrá, louko plna květin prokvetlá! SLYŠTE!“
Zvesela, jak to musila uměti každá správná hérečka, co se ráda předvádí, a podívala se po všech přítomných (a opět na Lesley ulpěla zraky déle, než bylo na ženu prozatímně zastupující svátost vhodné): „Budižte svědky dvou ámantů - Helenky, vlčího máku, jehož žhnoucí květ ve sněhové bouři prozáří jako slunce cestu k lepším zítřkům,“ usmála se hezky na celičký kraj, aby nikdo nepoznal, že si proslov dovolila vymýšlet teprve na místě, „Enkidua, lvího srdéčka, které jest takových velikostí, aby tam byl schopen ubytovati všecky, co se najdou v nouzi.“ Třebaže vlk smečkový, Majdalenka vůči němu překvapivě nenesla tak velkých předsudků, jak to u "jeho druhu" měla v normě - uznalý posunek kupředu, k progresivnímu myšlení!
Jednoho dne tu budeš stát Ty, a po Tvém boku zase já, achich!, div si nahlas nepovzdychla, co očima občas utekla k Lesley! K vlastnímu šoku se avšak držela, a po krátké odmlce pro efekt dramaticky pokračovala, dívaje se na snoubence: „Ó, nejkrásnější jest dnes večer pro spletení rudých nití vašeho osudu, věru!“ ojéje, jenom, aby se tu takhle nerozplakala a neudělala ostudu! Leda by někdo sám nahlas zanaříkal samým dojetím nad tou nádhernou dvojicí - to už by se pak tak neostýchala. „Nuže, má milá Hel Ór Kolage-Kole-, ježišmarjá, no zkrátka Helenko, pojmeš Enkidua za svého tak, jako jsou si vlastní brzké jitra a jitřenky? Máš pro něj slib, který bys před námi všemi ráda uzavřela?“ optala se, vyčkávaje odpovědi makového kvítí.
Jakmile bylo dokonáno, povytočila se na jejího štramáka a svévolně pokračovala, doufaje, že si neplánoval převzít její příjmení a nutit ji tak právě tohle krkolomné slovo na konci obřadu opakovat. „Můj drahý Enkidu, pojmeš před zraky všech Helenku za svou tak, jako jsou si své hvězdičky a měsíc? Chtěl bys jí před námi něco slíbit?“

Odpočívat veprostřed mlčení přerušeného jenom bitím dvou srdéček. Byl by tohle život spokojený, jejich a ničí jiný? Kdybych se tak natáhla a vtiskla svou hlavu na Tvou hruď, v uších by se mi rozezněl můj nejoblíbenější orchestr, pomyslela si, ale snad se zalekla sebe samé, snad v takovém činu byla hubící tíha, polibek mrtvých. Nechtěla slyšet básně o svátosti odpuštění, nemínila poslouchati ani plačtivému naříkání její nejmilovanější, sama dobře víš, že mi nejsi pranic dlužná, že Tvé omluvy nemají žádného pána - jenom otroka. Majdalenka pootevřela ústa, chtěje vyřknout tolika přesvědčivých slůvek, namalovat Lesley přenádherný obraz, ve kterém by už nikdy nezapochybovala o tom, že by jí to kdy měla za zlé.
Jenomže když hnula jazykem, co jí na něm takové slova zasvrběla, zjistila, že sebevíc hýlé má, morfé postrádá. Zarputile cvakla zoubky, nesmím nebeskou nechati čekat, a znovu se nadechla, aby ze sebe vydala oslavnou salvu, ba vnesla do svých slov přímo armádní chorál, ale - nemohu? Nemohla. S Majdalenkou zatřesl celý svět, třebaže ho právě pevně tiskla v náruči, a takový třas byl znatelný i na jejím hlase: „Nemusíš říkat vůbec nic,“ řka, „vůbec nic, já-“ ale odpustit nedokáže.
Dnes nemůže. Přišla pro odpuštění. Pak odejde. Ne, dnes jí odpustit nemůže - snad pozítří. Popozítří.......
„Lesley,“ vzlykla nakonec, neschopna to všechno vyjádřit. Občas je správné, že se jeden nemůže spoléhat na mluvené slovo - Majdalenka by jen stěží mohla slůvky popsat všechno, co své nejmilejší právě předávala dotykem. Tady jsi mi chyběla, a jemně ji pohladila po hlavě, tisknouc ji ke své hrudi, tady mi bez Tvého pohledu byla zimečka, a tlapkou ji objala kolem krčku, tady jsem si Tě každičký den nesla, a plna něhy jí opatrně na čelo vtiskávala polibek za polibkem. „Tak ses mi přece vrátila. Ale všecko je to pryč, všechen stín a všechna noc už nás neoddělí, slibuji na svůj život, nemusí vedle nás lehávat - teď už jsme jenom Ty a já, jenom my dvě v celém tom velikém světě.“ Ano, už Tě nikdy nepustím, už se nikdy neodloučíme jedna od druhé. Není kam utíkat - jen domů, k chybějící půlce jednoho srdce.
...Že?

Svatba Helenky a Enkidua
114

Kdyby dnes neměla Majdalenka tak důležitý úkol, jakým bylo zhotovit té zamilované dvojici (a překvapivě to tentokrát nebyla ona a Lesley, jak by si jeden pomyslel!) prstýnky a především zajistit samotný oddávací akt, dozajista by visela zavěšená kolem krku své nejdražší. Kdybychom tak měly více času, kéž bychom ho mohly strávit jenom spolu! Bylo to moc sobecké? Samozřejmě si mohly užít obřad Helenky bok po boku, ale kousíčkem srdéčka vlčice smýšlela nad tím, že toho bylo tolik, co musely dohnat - a že žádný den nebyl dost dlouhý na to, aby to za tento život ještě stihly. Ale naše duše se potkají v každém vesmíru, třebaže bychom se musely stěhovat na jiné planety- áno, TOHLE musím dát do té řeči!
S takovou poletující myslí se víla zdála téměř vznášet. (A jak daleko od pravdy to bylo? Slyšel někdy někdo Majdu říct, že létat nemůže?) Nevědomky radostí cukala křidélky a tvořila po zemi krásnou vitráž, jak odbíhala od svatebčanů, pak zase k snoubencům a jindy ke své milé - neustále pendlovala mezi vlky, zabředávala do krátkých, často těkavých konverzací („no ne, ty jsi skoro jako krásně prožraný strom od broučků!“) a vůbec jí, jako vždycky, bylo všude mnoho. Mohla jsem ty prstýnky udělat lepší, ale tahle zakázka byla TAK narychlo! Štramák jeden její neví, že se vlci berou alespoň úplněk po plánování? Jakoby ona měla co povídat - už třikrát se dnes musela zastavit od toho, aby Lesley požádala o tlapku.
Pro úspěšnou svatbu bylo ale třeba předpokládat věc, která mohla na první pohled vypadat jednoduše - pokud jste nebyli Majdalenka. Totižto, dovedl jí někdo včas říct, kde má jako oddávající být, a hlavně - kdy?

Když měsíc potká slunce a zastíní se navzájem tak, že vznikne něco nového, temně smutného, většina vlků odvrátí zrak. Na světě by se nenašel jediný, který by těmto odloučeným milencům chtěl kazit první a poslední políbení na další století, ba třeba tisíciletí. Míjejí se, ba občas navštíví jeden druhého v brzkých ranních, či večerních hodinách, ale komu by takové smítko stačilo, kdo by ho byl vydržel? Koho by to nezahubilo?
Jeden jediný, vyjma jednoho.
Právě k takovému nešťastnému úkazu by jeden jistě rád přirovnal také Majdalenku a Lesley. Ve vší téhle vřavě by u toho ale úplně zapomínal na další z účastných, kteří tímto polibkem trpí ještě víc – moře. Není to snad moře, které natahuje své kudrlinky za tím, komu se nikdy nemůže přiblížit? Pozoruje jej tak, jako jej pozoruje samotný měsíc, nechává se laskat jeho jemným svitem, pohlazením - zraky, ale třebaže by se zpřetrhalo, třebaže by se celičká masa vody napřímila a s žalostně tesknou písní vlnek, jako mně v objetí hrudi bije srdéčko, přiblížila svou tvář k tváři měsíční, nikdy by to nebylo dost. Sluníčko mne neprohřeje a jeho falešné sliby neukolébají mé trápení ku spánku - každičký večer na Tebe budu čekat, každý, neb dokud mám tebe, má duše je nesmrtelná a svět je tak malý, že mé srdce vždycky najde Tvé, jenom pro jeden pohled, jedno pohlazení. Majdalenka měla naprostou pravdu. Takovou tíhu by neměl nést žádný z vlků, a už vůbec ne křehké duše, slabé srdéčka, jakými byla.
Občas se ale každý maluje přívětivější barvou, a každý je nakonec překvapený, když se právě v takovou barvu jednou skutečně obrátí.
Hlas jí uhynul v hrdle a v duši se rozprostřel vesmírný klid. Katarze, ale neměly ty znít jako pády světů, neměly se podobat samotným supernovám? „Nebeská,“ šťukla přes vyschlé ústa, oči jako studánky za deštů, tak přesto nejsem ovdovělá žena. Ale nakolik je skutečná, co z ní je jen výmyslem? Její mysl si s ní v jiných stavech často ošklivě hrála, sebevíc jí její vysněná Lesley mohla v těch nejosamocenějších večerech hřát. Ty, jenom Ty.
Majdalenka se takřka poprvé ve svém životě nebyla schopna vyjádřit svými slovy, svou chloubou. „Nebeská Lesley,“ zkusila ještě jednou přes své slzavé údolí, to mrtvé jméno té, jež teď stála, co by kamenem dohodilo, „Lesley,“ a bylo ticho. Pozvedla tlapku, aby udělala krok vpřed. Břiňk, napnulo se červené poutko samotného osudu, které je pojilo k sobě, kdepak dlouho, jenom navždycky, a konečně dodalo smáčené víle z vod odvahu, aby k ní vykročila, vrátila se ke své milé, sec váhala. Třeba jsem v té studené řece utonula a tohle je posmrtný život. Studí, ale není to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla - Lesley, zase před mýma očima? Třebaže to měla být smrt, co je přivede zpět k sobě, jak patří, tak ať!
Majdalenka žel byla odpřírody šaškovské krve. Přicházela s prázdnou, jak se milencům neslušelo - snad se jí z tlamy nahlas vydralo zaúpění, prstýnek, aby mě už nikdá vícero neopustila - doma, krucinál, doma! Přesně věděla, kde jejich zpečetění svazku v chatě Hel leží (nespustila by je z očí, nesvolila by vlastní duši, aby se byly vypařily), ale tady jí to nebylo nic platné. Ale-! S takovou do tlamy neohrabaně chytla sněženky, kterými prvé mínila vyzdobit Helenčinu chatku, a zamířila si to přímo ke své jediné, ke své milé. „Každému jsem říkala, že se vrátíš domů, že probrázdíš třeba vesmír, abys nás, abys mně zase našla. Nevěřily mi, ale teď každá uvidí,“ štkala přes usedavý pláč a kvítky sněženek v ústech, co Lesley nesla, „přišlo jaro, a s ním slunéčko, co ve všem probudí život. Ve mně.“ Majdalence bylo rozumět každé druhé slovo, možná ani to ne, ale vůbec jí na tom nezáleželo.
Teď, když tu měla ji, nezáleželo totiž vůbec na ničem.

Lesley
112

První na prazvláštní, nepřirozený zvuk zareagovalo jedno ucho, a donutilo Majdalenku pozorněji naslouchat svému okolí, zatímco hlava stále setrvávala ponořená pod hladinou ledové vody. Něco se mi musí zdát. Ale jak moc tomu chtěla sama věřit? Vždyť čemu bych já se měla divit, když ledva spím a ledva jím! Ách, a co když se jedná o nějaký z mých bludů? Jak má jeden poznat skutečnost a pouhé zdání, když se sotva dají oddělit? Lesley, ta se jí také tolikrát ocitla ve snech, v představách – utíkala za ní klidně celý den, ale nikdy svou milou nedostihla. Znamení, zlé znamení toho, že už na mne zapomněla. Ale setkala se s Helenkou, rozmlouvaly spolu - dýchá. Připadalo jí, že ačkoliv jí mohla být na stopě a sec už měla na dosah její ocásek (tak hebký, hřejivý, jako příjemné objetí, dečka z dětství, pod kterou se po večerech šeptají ty nejvtipnější, nejhloupější řečičky!), nikdy ho pořádně nepolapila. Lesley byla jako jedna z apórií, na níž si mohla vysvětlovat nemožnost existence pohybu – její milenka byla vždycky o krok napřed, vždycky, a ona ji nemohla dohnat, jakýkoliv krok učinila. Ano, dýchá, ba dokonce také srdéčko jí tepe v hrudi - ale možná, že už ne pro mě. Nesmysl. Opravdu nesmysl?
Cink-cink, zastihlo po zdlouhavém tichu druhé ucho. Cink, ozvalo se ještě jednou, co se keřík pohnul, a matice se střetla se srdéčkem z jemného kovu – hnula se také Majdalenka, které narůstající tlak v plicích, ale především ten na duši nedal pokoj. Takhle při měsíčku a živáčka? Živí spí, a mrtví, ti by měli zůstat pohřbeni hluboko pod zemí. Se strachem se potichounku vynořila nad hladinu a chvíli zmateně mžourala do tmy. Občas mrtvoly ale mohou ožít, ojojoj, a toho bych já nechtěla být svědkem! Mrtvolka bych možná byla hezká, ale kdo by se mi postaral o ženu?
Hrobové ticho přinutily vlčici zvážit, jestli se opravdu nejednalo o přelud její mysli. Párkrát se jí stalo, že slyšela věci tam, kde nebylo možno slyšet vlastního slůvka – v takových chvílích se avšak nacházela v poněkud jiných, méně střízlivých stavech, než tomu bylo teď. Nadechla se s myšlenkou, že se zase ponoří, ale – cink!
Právě ve chvíli, kdy se Lesley natahovala po jediném štěstí, co v tomhle světě Majda měla, vlčice konečně pochopila. Okamžitě se začala brodit vodou. „ZLODĚJ! Tohle ti nedaruju, ty špíno. Okrádat takové, co sami mají jenom málo, eh? ÉH?“ vyštěkla jako lítá saň v rázu, „ty- ty KRADEŠ?! Kradeš od VDOVY?“ Srdéčko by snad i oželela, ale vzdát se toho posledního, co po své nejdražší měla, to tu dnes večer klidně zemře v boji za vlastní manželství! Kdo se opovažoval?! Tak a dost, tak a dost všemu a všem! Tak, jak mě učila Verdandi - šup na ně, BÍDNÍKY! „Že tě svědomí nepálí, AHÁ, nectíš cizího neštěstí, určitě budeš SMEČKOVÝ PODĚS-!“

Lesley
111

Majdalenka se pomaličku začala smiřovat s vědomím, že takovou tíhu nevydrží, a litovala toho, že u takové podívané muselo sedět právě Sesterství.
V těch nejkrutějších dnech to byla samotná Verdandi, která ji téměř za zátylek vytáhla z pelíšku neštěstí. Už předtím dbala na to, aby Sesterství nikdy nestrádalo a pokud to znamenalo, že Majdu naučí lovit, tak ať – její srdéčko bylo milosrdnější, než srdce kdejakého samozvaného dobráka, ale nenechala ji přiživovat se na jiných. “Bez práce nejsou koláče, Majdalenko, tak už se konečně vrhni na toho zajíce, nebo se já vrhnu na tebe!“, říkávala svými pohledy.
Bez Verdandi by dodnes neuměla lovit – nenaučila by se ale ani tomu, že se velkým smutkům nesmí podléhat, že tím dusí vlastní život. Musí bojovat, a nebrat do zaječích – jenom hlavou vpřed projde svými problémy. Tak ať ji má zvednutou co nejvýš, a je na sebe alespoň trochu pyšná!
Často svou rudou kamarádku popichovala o jejím štramákovi a mohla se utlouct po vyprávění, jak hezkou si udělali vycházku po zasněžených pláních – ráda však také poslouchala trable, které s ním chudák mívala, a snažila se jí co nejlépe poradit. “Přes vztahy já jsem mistr! Snoubenec mi mohl utéci od oltáře, ale cožpak právě to neznačí, že se ve věcech vyznám?“, říkávala, a přestože se tomu vedle ostatních smála, byla to Kiler, která si všimla její smutné jiskry. Sebeméně se to Majdalence mohlo zamlouvat, při příležitosti ji chňapla za ramena a vyšly spolu před sesterské bydlení – mluvila jí o věcech, o nichž staří lidé mluví často, ale které málokdo poslouchá.
Nebýt babičky Kiler, dozajista by její přátelské rady přerostly v trn, kterým by zpřetrhala všechno, co ji k dobré kamarádce vázalo. Nežárlila na ni a snažila se z jejího vztahu mít radost – ale občas se každý podívá na zamilovaný páreček a zapřeje si, aby to právě v tuhle chvíli byl on a jeho milý.
A když bývávalo tak hrozně, že se sotva dokázala na svět usmát, usmála se na ni její Helenka a dodala jí naděje k žití. Přestože její oči občas lhaly a bylo na ní trochu vidět, že jí nechce takhle tahat za čumák, dbala na to, aby Majdalenka nikdy neztratila víru. “S Lesley se ještě v tomhle životě střetneš. Jak by jeden mohl věřit v lásku, když jste jedna bez druhé?“, naznačovala každým svým vřelým objetím, stála po jejím boku pokaždé, co se zádumčivě podívala k náramku, jež připomínal, že Lesley žila – jenom kdovíkde.
Nebyl to nik jiný, než právě červenkavá vlčice, co jí o přítomnosti Lesley na plese ještě tentýž večer řekl. Tehdy ji příliš neposlouchala, protože byla opitá atmosférou (a nejen tou) – ráno se probouzela s teskem tak silným, až se byla bála, že jí pukne srdéčko neštěstím. Vlastně puklo, a s každým zachvěním, s každým bolestivým úderem jakoby opouštělo svou vlastní slupku a obnažovalo se před celičkým světem. Majdalenka se vydala napospas – ale svět se nepřestal točit, a ani ji nedovedl k její múze.
Jako když slunce míjí měsíc.
Musela na vzduch, a tak při měsíčku šla sbírat sněženky pro Hel – ven z chajdy, která nenesla vzpomínky na Lesley. Když se ještě ukrývala ve hvozdě, své skromné pracovničce, mohla se kdykoliv zadívat na kdejaký rožek a rozjímat nad sladkou vzpomínkou na společně strávený čas. Tam tajné políbení na zátylek, tady zase nejkrásnější úsměv! Chatička Helenky ale nenesla žádnou upomínku na její slunéčko, a její srdce tam (ač to nepřiznávala nahlas, vždyť byla hostem!) bez zlatavých paprsků chřadlo chladem.
Se zdlouhavým povzdechem na zem opatrně položila náhrdelník se srdéčkem a náramek s maticí. Od tebe, připomněla si s pochmurným zamračením, bez tebe. Oboje se to tak pěkně lesklo při svitu měsíčku tak, jako její křidélka – ale ani takové maličkosti už nezaplesaly jejím srdíčkem, nepotěšily na dušičce. Když bylo dokonáno, špičky tlapek ponořila pod hladinu – a jakmile zjistila, že to není smrtelné, ponořila se pod ní celá. Pryč s dlouhým dumáním, kéž je na chvíli konec všeho!

Mockrát děkuju za akcičku, mělo to všechno a zároveň suprově oddechové - takové akce mají být!
Pro Majdalenku si prosím přívěšek - vykrajovátko srdéčka a za sebe jako hráče beru slot na postavu <3

Ples - Heidi
110

Dlouze konverzovala se sestrami, které zrovna neměly plnou hlavu (a možná taky kalhoty, jak tak očkem občas loupla po Hel a jejím štramákovi! Kdyby tu tak byla Lesley, hned bych ti ukázala, jak na takové věci posprávnu, ach jo! Shakespearovská romance tak věrohodná, jak z nějakého dramatu - jenom kdyby ji s jejím poupátkem nedělila kdovíjak pořádná dálka-!) ostatních vlků. Občas u toho radostně zatřepotala křidélky, jak se rozvášnila, a se světlem v okolí po zemi házela moc pěkné mandaly a všemožné vitrážovité stíny - a občas vůbec bylo nicotné slovíčko, protože to pod vlnami euforie ze znovu-spojení Sesterství dělala skoro pořád. Kdo by se na ní byl zlobil, když to tak hezky vypadalo?!
I když jí byla sesterská společnost milá, Majdalenka za žádných okolností dnes večer nechtěla zůstat na ocet a naprosto mimo taneční parket, ačkoliv by svůj první taneček ze všeho nejraději na světě věnovala právě své nejmilejší, svému kvítku z kraje jara, který jí sotva stihl vykvést, než byl smeten bouří první letní noci. Až tě zase najdu, i kdybych měla ujít světa kraj a prozkoumat v Norestu každý trs trávy, tak si spolu, Lesley, zatančíme tak, jako to ještě nikdo jaktěživ neviděl. Budou tě bolet tlapky, no ovšem - vždyť mě také, coby ne - ale bude to krásné, a bude to naše! Řekla někdy Lesley o tradici prvních tanců na svatbách? Pokud ne, bylo samozřejmostí, že tak cobydup udělá - a hned na té naší, abys měla také názorný příklad toho, jak se to dělá! Co kdyby to potřebovala naučil chudák Helenka, za kým by zašla?
Lovila v davě, co se dalo. Byla to však terpve Heidi, u níž vlčice s liščím ocáskem zaklonila hlavu a ku které vzhlížela se třpytkami v očích: „Ve vašem kožíšku jakoby po okolí zmraženém zimou vykvetla louka těch nejkrásnějších kvítků, co jeden koncem léta může spatřit,“ řka sebevědomým, zvučným hlasem právě k šedavé vlčici, dávaje hrdě na obdiv své poetické srdéčko, „nebyla by škoda, kdyby se dnes neroztočily v kole? Tedy-, smím prosit?“ a už-už jí nabízela tlapku, tvář plná dětinské radosti. Kéž si s ní zatančí, a mezitím se třeba stihnou také poznat!

☑ Vyzvi někoho k tanci nebo buď vyzván k tanci