Príspevky užívateľa

Ó, měl snad zlomené srdíčko - nebo někým okupované, že si tak nechtěl nechat říkat? Kdo mu ho asi ukradl a rozšlapal, nebo pofoukal až tak, že bylo téměř odváto časem? Však - hned by si mohli potřást tlapkami, ona a on, láskou opití, světem zrazení! Tak nemilosrdný, tak zlý ke všem, co milují a jediné, co si přejí, je být milován nazpátek! Kéž bohové dají a navrátí do její náruče její drahocennou múzu, dceru slunce, jejíž zář oslepí kdejakého tupce tak, jako oslepila i jí samotnou. „Sen?“ zpozorněla svorně, jako když děti poslouchají vyprávění rodičů, prarodičů a generace dál, hlouběji do minulosti. „To je mi ale milá hrstka slovíček, můj drahý Remusi! Zdáš se být ne vandrákem, jako jsem já, nýbrž cestovatelem s jakýmsi pověstným statusem! Nu, žehnám ti - najdi, co je tvé dušičce líbivé,“ takřka dojemné! „Krása se však dá najít všude, vlku, všude! Jen se rozhlédni, jak se to jezero hezky třpytí, když ho paprsky pohladí! A, a tohle- slyšíš to? Jak hezky sýkorky volají své milé?“ Vlčice si ve své mozkovně s radostí představila, jak to krásně musí všechno vypadat: mít takové vize pro svou vlastní... Božínku, nedožila by dalšího večera, protože by pošla hlady a žízní a nedostatkem spánku! Snění je holt jen pro jedince specifického ducha. „Vždyť krása je ve všem, i v nás.“ Jó, ale ne každý ji holt vidí, že? Remusův případ to však být nemusel - třeba jenom nevěděl, jak se dívat, ne kam!
V tu ránu se jí ocásek hravě rozhoupal, cítíce tělem kolovat téměř euforii nad tím, že to slovíčko poznával. Že by to byl také vyučený šperkař, znát mé povolání?! To by bylo PŘÍŠERNÉ! Mohl by mi ukrást klientelu, všechnu mou těžce vydřenou práci a- a protože je to chlap, taky určitě nějaké paničky, co mi slíbily hory-doly!! Očka se jí ihned přimhouřila, aby ho mohla podrobit svému zkoumavému pohledu. Neměla by v takovém případě Remuse poslat zase hezky za těch jeho sedmero řek a hor, aby jí tu ještě nedělal konkurenci? A nebylo by na to vlastně už pozdě, když tu jeho tlapky, zdálo se, tak trochu kořenily? „A odkud ho znáte, Remusi?“ vybídla zvědavě, nepřirozeně rychle sklouzávaje do jakési hérečské role lišky bystroušky, než-li soudce.

Božínku, kdyby mohla, vypila by takovým Přízračným třeba celičkou tu jejich posvátnou studánku! To ona uměla, někam se přivalit jako velká voda (která mimoděk zužovala území právě vlků z hvězdné smečky - jak vtipná náhoda, že?) a zanechat za sebou pohromu. A po nás ať přijde potopa, ó, ať se burácející bouří třepe zemí, ať ji rozpůlí, nechá v ní padnout tu celičkou diktátorskou smečku a každého špatného vlka, co kdy druhému zkřivil vlas, nechť se vítr opírá do stromů a severskou krutostí zažene jejich sílu, ať-! „Á, tak to pak jo!“ zamávala zvesela ocáskem a aniž čekala na pozvání, už-už se olizujíc skoro až za ušima vrhla k vodě, aby se mohla hltavě napít. Taková slast - tohle je ta nejlepší voda, kterou jsem kdy pila, ježišmarjá. Kdyby tu tak byla Lesley, určitě by- Nu, dobrá: jenže žádná Lesley tu nebyla.
A vůbec, žádnému nespadl zázrak do klína jen tak! Bude si ji muset najít, když už ji tehdá pozapomněla udělat prstýnek, aby si ji pojistila - byla to její chyba a tak si neměla na co stěžovat. Ale, když ono-
Jazykem hbitě přejížděje po celé své tlamě, nechtěje mít v srsti lechtavé a hravé kapičky vody, co by ji svou čiperností odvezly přímočarou cestou přímo do blázince z frustrace. Teprve tehdá se pořádně podívala po svém novodobém společníkovi, který jednoduše musel, ne- určitě byl příbuzným s Valeriánem. V zadumání zatřepotala křidélky, „a jste si jistý, Remusi? Na- na vlastní život byste byl přísahal, že nemáte bratra, co by na Norestu mohl také žít? Oba jste tací štramáci, a že bych potkala hned dva, aniž by si byli krví spjatí-! Tak to se mi nechce věřit,“ zvesela se zazubila. Však jeho osudy, ó! Hned se jí špicovaly maličké ouška. „A co všechno jste nechal za zády?“ dychtila hned, prahnoucí po příbězích, které ho mohly na cestě potkat. Kdyby tak začal vášnivě vyprávět a ona se k němu mohla přidat! Ale ne každý vlk na to byl - to byla ta nejtěžší věc, na kterou si právě v tomto údolíčku musela zvyknout, sebevíc se jí to příčilo. Tam doma, ve Stříbrolesí, věci byly... Jiné. Drasticky. „Já jsem místní bezdomovec a vagabund, Majdalenka - ale živnost mám, nebojte, nejsem žádný trhan! Jsem totiž šperkařka, víte? Máte nějakou paní? Té my se určitě líbil nějaký náhrdelník!“ a takřka ihned se začala prodávat, protože jeden nikdy nevěděl, koho zrovinka potká!

Žít takhle v řídkém vzdoušku a trajdat si po ostrých, málokdy zelenkavých horách, na to by jí neužilo - ale co mohla její nebohá dušička dělat, když se k plesu jiným způsobem nemohla dostat? Takhle... Takhle přeletět, ohó! No nebylo by to přímo k popukání, vidět tak drobná křídla na tak vypaseném těle? Pravda - některé ze svých příbuzných poletovat viděla, ale že by to brala za převelice elegantní a hezkou pastvu pro oči, to už se říkat opravdu nedalo. Ale kdoví, třeba to bylo tím, že nebyli dvakrát tak pěkní sami o sobě? Samozřejmě by to nikdác nevytrubovala nahlas, ale mít svůj vlastní názor-!
Marjapano, hlavně to nevyřknout nahlas, jinak by mě dozajista neminul hněv mých-!... No tak počkat, vždyť tu mamky nemám. Och, jaký to byl problém, pamatovat si, že už je na světě dozajista sama samotinká! Ovšem, na chvíli v zimě měla Sesterství a své sestry doteď ctila jako vlastní, (A Lesley, má dcera slunce, ta je mou m-) ale tvrdit, že jí vydrželi dlouho, to také nemohla. Jakou bolest jí to způsobovalo, co všechno za tíhu musela nést na svém srdéčku! Div se zármutkem nesvezla už dávno. Bylo jen štěstí, že si mohla dopomáhat přírodními budiči mysli, že?
Hnala se křížem krážem, až se jí konečně povedlo ukončit její dlouho a útrapnou pouť právě u Modravého plesa, co se jí zdálo být nekonečné. Skoro takové, jak si pamatovala město! Už-už by se do něj ponořila po hlavě a hltala, co hrdlo ráčí, když v tom: „Šmankote, vy jste určitě bratránek Valeriána!“ vyjekla hned s očividným nadšením, neb jí společnost právě zmíněného vlka ještě donedávna byla tak náramně příjemná, „pokud ho hledáte, byl tu vcelku nedávno, možná bych vám ho ještě stihla najít!“ A ocásek se jí hned rozhoupal o cosi veseleji, křidélka sebou občas v již naprosto zajetém tiku cukla. Jak hezkou duhu to tvořilo pod zemí pod ní - jeden by na tom oči nechal, ba i navěky věků, kdyby mohl!

Z jednoho průšvihu hned po hlavě do dalšího - přesně tak, jak se narodila! Majdalence se při představě jakékoliv škodnosti právě kvůli téhle vlčici pořádně zvedal kufr a už po chvíli měla z nemalých nervů jistý problém pysky doslova držet u sebe - každou chvílí totižto cítila, že by jí z prázdného žaludku mohla omylem vyjít kyselina přímo do obličeje, co nesl masku právě samotné smrti. Azarynčané určitě posílají na Sesterstvo právě takovéhle vlky, co nás rozcupujou během sekund! To by těm krutým diktátorům taky bylo, ježišmarjá, podobné! Hlavně odstranit stopy jejich zklamání, aby je všichni viděli v tom nejlepším světle!! Nebo se nedejbože přihodilo, že si toho vzala až moc? Z tíže na hrudi by to odpovídalo a že ji tím Salome držela přišpedlenou, to vílu ani nenapadlo. Strachy by chudák neutíkala, ani kdyby mohla!
„Ne-E!“ vypískla vyjukaně, ocásek svorně stažen mezi tlapky tak, jakoby to snad domině nad ní mohlo dát alespoň kapku náznaku toho, že za to Majdalenka ale opravdu nestojí. Ale i kdyby - nebyla by Salome dobrá samaritánka? Nepodělila by se o svou kořist, když už jí Majda pověděla o svých hypotetických dětech s Lesley?! No hrůza, stoprocentně Azarynčan! „Já, víte, říká se to těžko, když nemůžu skoro ani dýchat, marjapano, máte převeliké svaly, božínku jeden by na nich oči nechal-“ provinile se zaksichtila, i tak však musela ihned po své nemalé větě zalapat po dechu. Kdyby jí tak ta písčitá panička taky dala prostor a hned neskákala do unáhlených názorů! Co to bylo za diplomata, že šla hned do ráže?! Místní neměli pranic žádné vychování, no jen se na to podívejte! „věc se má tak, a fáakt se za to stydím, ale- neumím lo-vi-ti, a říkala jsem si, že bych vás mohla zkoumat - šlo vám to ÚŽASNĚ, přísahám, NÁDHERA! - a napadlo mě, že byste možná-“ hluboký nádech, „-že bych vás mohla sledovat a něco se od vás naučit, a- tak,“ a znovu stáhla pysky do zazubení, byť se v jejích očích očividně odrážel ryzí strach. Kéž by tak mohly mluvit z očí do očí - takhle Majdalenka sotva dýchala a mluvila, přestože to Salome očividně pro její ušetření vyžadovala!

Děkuju za úžasnou akci! Člověk nad svými posty dvakrát zapřemýšlel a hned byly nové a originální náměty pro hry, což se občas hodí, když je člověk na suchu. Hrozně ráda bych typ podobných akcích viděla častěji - třeba by mohly být trochu opepřeny náhodnými zákroky osudu, nebo širší seznam questů, co by vlk mohl zažít. Odvedli jste skvělou práci <3

Na Majdalenku bych si poprosila úkryt (tři body propadnou sad noises), ticket hodím ke konci měsíce, ještě uvidím, jak co postíhám!

Tlapky se jí pletly jedna do druhé, jak s tím chřástem - nebo alespoň s tím, co z něj zbylo - zápasila. Majdalenka se prakticky chytla tak trochu do své vlastní pasti - kdykoliv totiž mrskla tělem jakýmkoliv směrem, křoví si našlo nový způsob, jak se jí dostat až pod srst a tu a tam jí nepěkně píchnout. Máchat jednou packou; nic! Máchat druhou; dvakrát tak horší, než její předcházející krok! Ty jsi mi teda gentleman- noták, já ti donesu třeba- třeba vodu! Nechceš se napít, co? I když tobě už by to ani nepomohlo- TEDA- Koutkem oka zareagovala, že se k ní žene obláček prachu, a zpanikařila: „Levej hák, pravej hák!! Za chvíli s tebou zatočím!“ Její hlas už se nemohl klepat víc.
Div strachy nezavřískla, co se vzdálenost mezi ní a vlčicí rapidně zmenšovala, jako když déšť vztekle bubnuje do listí. A čím blíž byla... To není vlk, to je sama smrt! Přišla si pro mě předčasně! KUŠ! ZMIZ! Ježišmarjá, zemře tu?! Jedná se snad o nějakou členku té prašivé bandy azarynců, co se ji rozhodli pronásledovat?! (Tche, to by jim bylo podobné, tyranům a monstrům!) Bylo v nebezpečí celé sesterstvo - nebo nejméně to, co z něj zbylo? „Mi-m, m-, mi-MILOST, u všech svatých! MILOST! “ vykodrcala ze sebe se značnou námahou. „Á, přísahám, dám vám všechno, co mám! Mám- mám ženu, jmenuje se Lesley a KOPU malých dětí, a-!“ Tak-tak! Ona je vlastně oběť!
Co dávat si pozor na napružené samce - samice taky očividně nebyly pro Majdalenku úkrytem, v němž by se mohla uchýlit! Kéž by u sebe měla Hel, co by smrtku zvládla přeprat na její triko. Vyrobila by jí tolik náhrdelníků, ba celé brnění ukovala, jen pokud by odtud však vyvázla živá! Jen co ji Salome povalila, vlčice ucítila ochromující bolest v oblasti křidélek a nešťastně frkla. Z tohohle jen tak nevyvázne - ležela na zemi, zamotaná v keři, jehož trny ji tu a tam bodly „Óch, prosím, smilujte se nad vandrákem! Nic nemám, ale- ale něco se najde, a to vám dám! Přísahám! Všecičko, co si budete přát! Jenom mě prosím nezabíjejte!“

Nakonec to ještě mohl být nesmírně úspěšný den - ačkoliv možná nestihne sehnat něco pod zub skrz své nově nabyté zkušenosti, zítra by si mohla vyjít a něco zkusit ulovit. Óch, to by mohlo být věru krásné! Třeba by sebou vytáhla i takového Valériána, zda-li by ho v kotlině ještě potkala a spolu by si zašli na takový menší... Piknik. Přátelská to sešlost! HA, však já sestrám ještě ukážu, že dokážu žít i bez nich! To Hel bude KOUKAT, až uslyší, že v kotlině žije jakási Majdalenka a všichni tuláci k ní chodí na kus žvance a skrýt čumák před bouřkami! Přesto v tom však cítila jakousi trpkou pachuť - ztráta pevných pout, nechávaje je potrhané jako jarní pavučinky, jí bylo krajně nepříjemné. Trckat se po území tak mladá a osamělá, občas také tak trochu pod vlivem - lehko by toho mohl využít nějaký rozžhavený samec v ráži, a ona by-!
Dřív, než si Majdalenka uvědomila absurditu svých nadcházejících činů, po vzoru Salome klesla - ks, ks bylo pouhopouhé varování, kkŘŘŘUPPppp! - a hlasitá vřava zbytku klacků nyní již rozdrobených na prachovitou směs pak siréna. Zatrnulo v ní.
...Třeba si toho vůbec nevšimla! Je hluchá! Slepá! HLUCHOSLEPÁ! Nesmysl - už jen ta větvička ji očividně dost rozhodila, div se z toho písčitá vlčice nesložila na kolena a že by neviděla, no bože, to by i slepý viděl! Touto dobou už existuje na Norestu mnoho nebohých vlků, co si stihli otestovat, že má právě Majdalenka věru markantní problém s tím pociťovat jakoukoliv formu studu nad svým chováním, což jí dnes přivedlo do opravdu netradiční situace. Namísto útěku vypískla, zprvu tenkým hláskem, než se pořádně rozhoupla: „Něco mě chce sežrat i s kostma! KOSTMA, slyšíte?! Utíkejte, dokud je vám život milý, já to zdržím, a- AÁÁ!“ a ihned se vrhla do boje s imaginárním chřástím, rozhodnuta o tom, že si na hluchoslepou holt zahraje ona sama.

Sotva znatelný morek kolem huby a typická bezdomovecká bída všech těch prvo-jarních dnů, co nastaly, pro Majdalenku dnešním dnem nejvíc hořely. Třebaže si na poměry jiných nomádských duší nežila vůbec špatně! Budujíc svou notorietu mezi tuláckým obecenstvem, víle se povedlo získat hned několik dobře platících zákazníků a byznyz s kvetoucím jarem jen a jen prosperoval. Tu chtěl někdo dárek pro dcerku, která ještě včera dospěla; jinde šlo zase o extrémně nervózní šídlo, co jí vyprávělo, jak plánuje požádat lásku svého života o ruku (kdybych tak tehdy stihla Lesley udělat prstýnek, určitě by ode mě neutekla! Manželské pouto se přece netrhá ani v těch nejhorších časech, jakými byla tahleta odporná zima! Ale utekla vůbec? Kde je její dcera slunce, její múza, její budoucnost i přítomnost? Kam ji odvál vítr?!). Práce jí šla hezky od tlapek, jak se říká - sebevíc se ale snažila a svorně svou práci také propagovala, ne každý den byl požehnaným. Bez opory, kterou dříve měla v Sesterství, svět najednou... Uvadl, vyhladověl. Právě tak, jako ona!
Protože pro ni vždycky někdo lovil (á, tady to máte, maminky! "Ó né, ona je němá a tak si ji nikdo nikdy nevezme a ona nevyletí z hnízdečka, tu lovu učit nebudeme!", TSK-TSK!, nebo měla to štěstí, že drobounkou zvěř lovila do vlastnoručně vyrobených pastí, její dnešní ródeo mohlo být mnohým překvapivé. Vidět vílu v akci - AHAHÁ, tak to někomu asi šplouchá na maják, né? No to byste se dneska pořádně divili, vidět ji tak v akci!
Zatímco kořist očividně nic netušila, v nevědomí byla uvržena také Salome - už uběhl jakýsi čas, co ji místní trhanka pronásledovala a snažila se i napodobovat. Zrovinka skoro slyšela vlastní krev tepat v uších, protože se zdálo, že se schyluje na to nejdůležitější z dnešního lovu - tlapky téměř neslyšně kladla jednu za druhou, když v tom- kkŘŘŘUPPppp! Došlápla na mrtvou křovinu, co jejím pohybem vydala šíleně hlasitý zvuk. UH-OH?!

Kus jara byl za nimi, léto se tu a tam ozvalo jakýmsi teplejším dnem, který Majdalenku i její... bylinky... hezky podrbal za oušky a život měl být tak krásný, jako bývá vždy, když kvete všechno živé. Kdo by si byl neužíval teplíčka, co se vsáklo do srsti jako voda do přehlcené, místy čvachtavé zeminy, jež okolí právě tohoto úkrytu zužovala? Mohla se přímo utlouct po tom, jak hezky všechno vonělo a znělo! To se bude zase přírodě jednou dařit, myslila si, bude malovat a my budeme moct obdivovat její vloh pro krásu a nadpřirozeno! Kdo by totiž její půvabnou schopnost nechat vše vzrůst, protéci životem, nenazval magickým?!
Místní anarchistická buřička tak většinu svých prvotně opravdu jarních dnů strávila rozvalená na loukách a vyšších či nižších trávách, nechávaje se uklidňovat zvuky ptáčků, či se drbala s pomocí jakési zastaralé, mechem obrostlé kůry, co se jí téměř sama nabízela. Dobrá náhrada kontaktu s vlky, né? Přímo inovativní! Vzduch byl pln novoty a obnoveného, zajetého cyklu - a Majdalenka se... Majdalenka se chtěla cítit dobře. Chtěla být plna toho opojného pocitu mládí, které se jí dmulo v hrudi při pohledu na kdejaké pěvce zakládající tak jak léta předcházející rodinu, základ všeho bytí; měla zájem prohánět se bezstarostně po pláních, svobodná a volná tak, jak dosud ve Stříbrolesí nebyla - roztáhnout svá křídla, vzletět vzhůru a výš, mnohem výš, než by si byla dřív troufala!; doufala a moc si přála, aby mohla příst jako kočka a slunit se, až by si ostatní byli pomysleli, že je oblíbencem slunečního svitu.
Jenže nemohla být nic z toho - v srdci zela prázdnota, z očí kanuly slzy a protože už nesněžilo, těžko se daly skrýt pod zebavými, nemilosrdnými vločkami. Schovávány už ale také nemusely být, Sesterstvo je v trapu, zvolalo ámen - a já teď co? Kam s tím vším? Ha, to kdyby věděla! Kéž by jí byl někdo řekl, co má v životě vůbec dělat! Pokud neměla Sesterstvo, prakticky u sebe neměla kamarádky - pokud u sebe neměla kamarádky, byla sama - pokud byla sama, brečela a brečela a brečela, div se ve svých hořkosladkých slzičkách dosud neutopila! („Ježišmarjá,“ fňukla, až z toho zalapala po dechu, „já jsem takový lúzr!“)
Však nejvíc, óch, nejvíc jí bylo líto vlčice, co jí tak ošklivě konstantně připomínalo jedno z místních nebeských těles - slunce. „Lesley, má múzo, probůh, vždyť ses nemohla vypařit uprostřed dne!“ Kvetla, ale pro koho? Pěstovala, ale čí smysly omámí? Kdo jí utře slzy, pofouká bebí, kdo tu pro ni bude a pro koho tu bude ona? „Ty bys- ty bys mě tu nenechala samotnou,“ žbleptala si přes své srdceryvné, přímo herecké vzlyky dál, zatímco zoufale pobíhala tu a tam. Jako na šachovnici - kdejaký krok udělala, Lesley určitě musela udělat krok pryč od ní, daleko, tak šíleně daleko, až ji Majdalenka nemohla pouhým okem zastihnout! Proč si vlci na Norestu ještě nevymysleli dalekohled, proboha?! Banda tupců a rádoby vědců je to! Všichni do jednoho zbyteční, tací, co mi určitě vzali Lesley - dobrovolně by nešla!- „A nešla, nešla, NEŠLA!“ zavřískla bez dechu, „tak mi jí, světě bídný, vrať nazpátek! Jaké právo má někdo jako ty, zapšklý, šedavý, starý, absolutně VYPATLANÝ brát vlkům jejich drahokamy?! Mám ti snad já na oplátku sebrat tvou chloubu?!“ a aniž by byla poslouchala odpovědi, co by od celičkého světa těžko přišla, už-už se vzteky bez sebe v hysterickém breku pustila do boření místního úkrytu. Tam tlapkami silně bouchla do kamene, který se ani nehnul a ošklivě jí poškrábal polštářky, tu zase ramenem vrazila do stěny a odloupla kus drolící se zeminy. Sesterstvo se může jít BODNOUT! Svět se může jít BODNOUT! Takový počin jí nicméně vyčerpal, vadnoucí květina na pokraji jakésiho obdobného mentálního zhroucení - a tak se Majdalenka v čirém zklamání svalila naznak tam, kde kdysi ulehávala s Lesley, a zhluboka dýchala. Nádech, jak by tak drobná, nemocná vlčice jako ona mohla utéci? Proč by utíkala?, výdech, přece se nemohla jen tak sebrat a- někdo v tom je namočený, na to vsadím jed, a- a...?
Čas plynul, a Majdalenka se jím nechala přirozeně odvát. Připadala si docela lehká, snad jakoby z písku - a tvořila jednu smutnou dunu, která se skláněla nad prázdnotou té druhé. Tristní to pohled, každý by jí byl politoval! Jenže osud to tak chtěl, aby byla sama - snad nadosmrti...?
Ledva rozdýchala, co mohla, koutkem oka zaznamenala jakousi zvláštní, světlavou barvu. Ačkoliv právě ty nikdy neviděla, tahle se jí zdála čímsi povědomá - čímsi... Huh. Jakoby se celý cirkus, který ještě před dobrou půlhodinkou předváděla, nestal, utřela si vlhké líce a už-už se převalila na bok, aby mohla blíže prozkoumat její nový nález. Materiál zvláštní, zelektrizován srstí, jež na něm byla přilepená, ale...
Odkud kus tohoto pláště jenom znala?

anyways when will this happen so i can animate it and with whom y'all dont be shy lets play together

Svorně junákovi pokývala hlavou, aby nebyl uveden v omyl. Majdalenka, toť její jméno - vagabund norestský, aspirující hérečka a všudy všeho vlčice, co zbožňovala život a lásku, a ten jí na oplátku házel klacky pod nohy. Byly to úmorné dny, v nejistotě se převalovat v bývalé noře Sesterství - sestry Verd a Hel se totižto zdály stáhnout do dua, kterým nepochybně byly i před jejím příchodem, Sariane snad nepošla zimou a hlady a babička Kiler... Kdoví, kde té byl konec! Na to, že jí srst proťaly šediny, neustále čiperně poskakovala po okolí.
A pak tu byla Lesley. Její múza, dcera samotného slunce - kde té byl konec? Dojde dne, kdy se znovu setkají, kdy její srdéčko pozná srdéčko a jiskra, která dřív jen nezbedně poskakovala, vyvolá žár větší, než obě dohromady? Usmyslila si snad, že jsem pro ni moc a jala utéci dřív, než jsem ji stihla polapit do svých tlapek, skřivánka nebohého? Zalekla se tažení proti Azarynu, jala se nás jít onehdá hledat? Ne, ne - to v žádném případě! Obavy si ji nepodmaní! Pokud budou hlasité, nu dobrá: ona zařve o decibel hlasitěji! Hlavně neklesnout na mysli, doufat, věřit - modlit se, modlit se, modlit se.
Pakliže pláče nebe, pláče za ni: Majdalenka samotná tedy nemusí uronit ani kapku. Byla by přišla na zmar, prolitá nad rozlitým mlékem!
V krku knedlík jako meruňka, dech se zadrhávaje uprostřed své činnosti. Zda-li uměla hořet láskou jakýmsi žárem, obrovským ohněm, tak při zmínce právě těchto slov rozžhnula jako samotný kolosální obr na nebesích. Princ? Princ nihilský?! „Ach, takže princ - pan ó velkolepý DIKTÁTOR!“ jak kysele se její tvář stáhla! Jakých krutých tónin nabral její hlas! Omladina se bouřila skoro tak, jako bouře tam venku, u jejich dveří: „A což, Valériáne, povíte mi o tom, jak své vlky dřete až na kost, zatímco sám si hovíte na trůnu z jejich krve a potu? A co vaše korunka, přišel jste si ji snad udělat z mých nebohých, TULÁCKÝCH kostí?! A chcete snad-“ huba jí div nebolela!
Zastavil ji však jeho drobný, čímsi až ostudný hlas a ona - oh. OH.
Červená až kdesi na zadku, Majdalenka ihned vrhla svou tvář do předních tlapek a dostala ze sebe jakési uííik!, než se mu byla znovu schopna podívat do očí. Vzpřímeně, plna ostudy - nekonečné moře, topíc se v něm, lapaje po dechu, který ne a ne do jejích plic! „Tohle je- tohle je jenom nedorozumění, přísahám, já-!“ ale argumenty, probůh, ty jí chyběly jako sůl!

Mrkala skoro jako panenka, div jí údivem nevypadly oči - tak se nicméně měla dívat Majdalenka samotná, nikoliv neznámá vlčice! Nebo její křidélka nebyla výkřikem poslední módy, jak se dosud domnívala? Ále, místní se taky můžou podivit nad každou hloupostí. I když - nejsem už taky tak trochu místní?! Kdoví, kdo se vlastně mohl nazvat za čistokrevného Norestčana! Kdyby však náhodou opravdu byla boží zjevení, zvedla svorně jednu, pak i druhou tlapku, aby se obhlédla - ale bohužel, neviděla na sobě žádný výkřik poslední módy. Leda by se vlčici zalíbilo, jak se třpytí? Zamyšleně zatřepotala křidélky, pozorně pozorujíc její reakci.
Ocásek se jí však brzičko rozkmital. S touhle bude teprve sranda! Umět si vystřelit ze sebe samé, to musela mít kuráž - a to se jí přirozeně líbilo. Ó, kéž by tu tak byla Lesley, a-... Ach, ano. Lesley tu vlastně nebyla.
Víla i tak neklesla na mysli a hned hrr na to přitakat: „Týjo!“ hvízdla v obdivu, načež se jí po pyscích rozjel věru velký úsměv, „to by se vám ale možná, má milá, docela hodilo! Tečku už tam na to přece máte - ó, je jako když se na kamenech nachází hezoučké šnečí ulity!“ Div se nezajíkla, jen co jí to napadlo. Oči se jí celé rozzářily, no fakt! „Doma jsem je sbírala a pak si z nich dělala náhrdelníky - jsem totižto vyučená šperkařka, víte,“ vzdechla s kapkou nostalgie, jakoby na krku neměla sotva tři roky. Chvíli tam tak nehnutě zírala do vody, celá zasněná, než s jakýmsi úlekem nadskočila a pootevřela v šoku tlamičku: „Jéžišmarjá, pardon! Já jsem se úplně zapomněla představit. Tedy, ách - Majdalenka, jméno mé!“ To se jednomu dobře myšlenkově skákalo, když mozkem třásly první jarní opiáty!

První jarní dny byly neobvyklé - tiché, prázdné, až je ani paprsky sluníčka nedokázaly zvelebit! Den vedle dne vypadal bez přítomnosti ostatních sester jako jakási prázdná schránka, kterou Majdalenka přes všechnu svou snahu nezvládala jakkoliv vyplnit, byť jen falší a další nicotou. Mizerný placebo efekt. Že ti všichni doktůrci ještě nevymysleli nic srozumitelného, co by vlkům konečně pomáhalo! Skoro jakoby měla rodičovský syndrom prázdného hnízda!! ...Až na to, že spolu s Lesley představovaly v jejich skupině tu nejmladší dvojku. A Lesley, kde té je vůbec konec?! Kam jí odvál čas? Chudák holka svou karanténu brala nějak vážně!
Majdalenka tak byla všudy všeho mrzutá, zhrzená životem, kterému se ne a ne přisát na struk, a tak bylo jasné, že si k radosti něčím trochu dopomůže. A hle, jak jí hned bylo dobře, jakou radost měla z tepla - každá kytka voněla intenzivněji a byla hezčí, sytější pro oči, kdejaký ptáček štěbetal až tak, že mu skoro rozuměla.
Jenže i tak to všechno bylo šedavé - a nejen proto, že barvy neviděla!
Třebaže jí chyběla společnost, asi v tom taky hrálo nemalou roli to, že byla... nasuchu. A proč si právě proto nezajít k říčce, že? Tlapka míjela tlapku, huba cosi štelovala, jak si u toho jako junák prozpěvovala a křidélka, óch, ty se tetelila radostí nad tím, že se mohla konečně vyhřívat na svitu přívětivějšího pána nebes. Když v tom: „Ó, dva- ne, hned tři ocasy! To se jen tak nevidí, věru, obrovská rarita! Ale zato vidím, že vám chybí končetina - to vám narostou vždy, když o jednu přijdete?“ hvízdla podiveně, jen co si toho úkazu všimla. A zda byla drzá, božínku, nebuďme hned kritičtí - však to taky nemluvila čistá Majdalenka!

„Úskalí mého bytí jest TVÁ existence a TVŮJ žár, jímž jsi mne uhranul, získal mou ženskost-“ probůh, jak jí tohle chybělo! Už onehdá v Azarynu myslila, že tomu něco chybělo - a teprve teď, co se snažila svitnout ve své hlavě hru z dob jejího dětství (trochu troufalé, ale ve Stříbrolesí, jéminkote, tam mnohdy obecenstvo přihlíželo oplzlejším věcem, byť šlo o vskutku mladé vlky!), jí docházelo co.
Dříve, než-li však mohla dojet svůj akt, stal se zázrak - totižto, za jednoho velmi mocného hromu znenadání k jejím tlapkám padl stín, ne-li celý vlk. Zpozorněla, hlava náhle hledíc právě k jedinému východu. Upoutala snad pozornost nějakého apex predátora? Bude tohle její konec, poslední píseň?!
V podbříšku ji přenádherně zašimralo a vůně deště, dosud tak nijaká, snad až otravná, zavoněla pachem domova. Vzpomněla si na doby, co sama byla pouhým divákem, s jakým zájmem onehdá pozorovala každého jednotlivého vlka a snažila se přitom vcítit do rolí, co měli představovat - tu imitovala starce, co se pral se stářím na svým bedrech a tu zase byla docela mladý, pohledný divočák, co rád každé hleděl pod sukně. Zabránila úsměvu, co se jí dral na pysky, a zaimprovizovala: „Hle ho! - pán temnot a hlubinných moří, rce u mých dveří že on, on jediný, jako rytíř s čistým úmyslem, jako ó mocný bůh může zahojiti, co ze mne krvácí,“ a s povzdechem se jala tlapkou jemně, jakoby zacházela s porcelánem, pročísnout svému novodobému kolegovi jeho ofinku. Ta by potřebovala přejet šiškou, aby se uhladily! Škoda, že tu není žádná po tlapce, no jéje. Chudák vypadá jako...
„Vypadáš jako větší bídák, než já,“ vyhrkla dřív, než nad tím měla čas zapřemýšlet, tváře roztáhnuty do nikterak výsměvného tvaru, nýbrž úsměvu, co by i chromého vyléčil z jeho neduh. Tak taková byla Majdalenka - ne jako jaro, či léto a všechny ty teplé dny v kdejakém měsíci, kdy vlkům bylo úzko a líně a horko a všichni by radši vyskákali ze svých kožíšků, sic by to žádný nepřiznal, neb právě na ně byli často nejvíc hrdí. Byla životem, co tepal srdéčkem každého - krev, snad sama voda, původkyně všeho na světě.
Nebo šlo prostě jen o tuctovou vlčici, vílu v zemi nikoho, kdo měl zrovinka štěstí na společnost. Vandrák, nomád, vagabund! A ty - určitě o nic míň, o nic víc. „Ty jsi mi ale podivuhodný, takhle se omlouvat a ani se nepředstavit,“ zasmála se, však udělala krok vzad - nerada by mu způsobovala nepohodlí, „nu dobrá, začnu já! Slečny mají stejně přednost před každým, i před alfou,“ zavtipkovala, „mně říkají Majdalenka a tohle určitě není můj úkryt. Noták, takhle velký - vždyť bych se tu unudila blahobytem k smrti.“

Ocásek jí už v přívětivějším gestu, neposeda jeden, cukal ze strany na stranu. Jaké to bylo zvláštní, poslouchat jeho výpravám a naivně důvěřovat tomu, že to byla skutečnost - kdyby byl býval lhal, určitě by u toho křivil hubu. Na to už Majdalenka měla oko! ...Nebo si to alespoň ráda myslila. „Vážně?“ vyhrkla s údivem, sic na vlka nehleděla s větším respektem - je mého druhu? Je! A že má nějaké jméno, no bóže, to přece z nikoho nedělá nějakého kápa celého světa, né! To by taky pak vypadalo, že by se někdo mohl jen tak narodit a už být na vrcholu potravního řetězce!
Bylo jen dobře, že dosud neslyšela, jak to s většinou smeček a jejich nástupnickým řádem tady je. Teda - až doteď. NIHIL?! Nevěřím! Do takové smečky by přece někdo jako Sašenka nemohl- To je- to je naprosto absurdní! Ó, jaký byla zabedněnec, že si myslila, že krev její krve nesla stejný názor! Nebo to pramenilo z jejího jájství? Těžko říci! „PRINCOVÉ?“ V mimice šok, v hlase děs - tak by se dala shrnout reakce, která následovala jeho slova. „A to- to si jako vlci nechají líbit? Nesmějí se tomu? Nestaví se z toho na hlavu? Vždyť to je... Takové... No, takové! Rozumíš mi, viď?“ vyzvídala dál, „Everette, že ty mi lžeš?!“ Rozum by z toho nezkušenému stál, že? Co všechno místní museli považovat za samozřejmost, nikdác se tomu nezkoušejíc vzbouřit... Vždyť... Vždyť tohle bylo vykořisťování obyčejných vlků! Slepé následování mesiášů a jejich bídných slov!!
Návrh, který jí podal, jí vyrazil dech. Nebo to byl kašel, který se při tak bouřlivé reakci spustil? Ať už to-či-ono, Majdalenka vyplivla hlen a urychleně lapala po dechu. Byla by bývala zapomněla, že stojí uprostřed zimy, do tlapek kousajíc sníh - a na svou nemoc, co jí den co den zhoršovala bytí. „Takže ty nejsi alfa?“ Ord, to jí přes jazyk bohužel nešlo. Vlci mohli kdejak měnit jména svých pánů, ale stále šlo o ty samé povahy - vlky, co sic dbali na blaho všech, především hleděli vlastního uspokojení. Tak to totiž bylo vždycky. „Já jsem si myslela, že když neseš tak dlouhý titul, že ti ta smečka - Přízrační - patří. Snad váš alfa nese podobný, či ještě delší?“ jenom to by jí dávalo smysl! Svůj původ, ač naň byla hrdá, však neprozradila. Po Azarynu bylo vyřknutí jejich názvu, "Sesterství", patrně nebezpečná věc a ona by jen věru nerada poslala na své drahé sestry jistou smrt!

Jaká to škoda, že platem lunečních dnů byly právě nepříliš miloučké deštíky. Co deštík, to venku je hotová bouřka! Vždyť ty hromy by ucítil i hluchý, jak by mu duněly skrz kostičky Ó, jen co je pravda - nora nomádské smečky, co tu dříve pobývala, žel nebyla těsněná, a tak sem doléhaly všecky ty ohavné zvuky z venčí. Sebehorší byly a sebevíc ji frustrovaly, Majdalenka musela uznat, že dělaly docela hezkou kulisu. Takhle za deště, odseknutá od civilizace a uvězněná v nějaké kopce - co jiného by mohla dělat, než si trochu protáhnout hlasivky?!
Ječení do světa měla samo-sebou dost: k tomu už jí posloužily útesy, co se hrdinsky pnou u území monarchie. Jaký tehdy měla na všechno a všechny vztek! Bil se a pral s ní samou, řval bolestí i šílenstvím - ani ten nejodvážnější kovboj by si dozajista netroufl na to si ho osedlat. Leda by mu uletěly včely!! Skoro by se byl býval vyrovnal plískavici, která zvenčí krutě bila do skalisek, co se jako rytíři stavěli na ochranu jejích nebohých křidélek. Skoro. Nepodceňujme totižto zlomené srdéčko mladých dívek!
Právě s tím se dnes měla tu čest znovu potýkat, ač z trochu smutnějšího kraje: „Ach-ach,“ vzdechla v jedné ze svých rolí, tlapka na čele, zatímco zbytek její posmutnělé tvářičky byl zlehoučka zakloněn. Být tak přihlížející, každý by se slitoval nad jejím srdceryvným projevem, co následoval!: „jest mi líto mých opovážlivých slov, však mé srdce, ó, mé srdce žádá vyproštění ze své zlatavé klece, a musím vám, sire, pověděti, jak se věci mají-!“ vyčkala, než jí jako odpověď udeří hrom a celá zarmoucená pokračovala.