Príspevky užívateľa

Do Norestských končin se právě v tento den snesl snad ten nejteplejší a nejkrásnější den vůbec. Óch, jak umí být to jaro úžasné! Všeko kvete, každá druhá kytka bzučí pilností hmyzu a Majdalenka - ...Majdalenka by se měla radovat. Vlastně by si holka jedna neposedná měla začít hledat nový podnájem, když jim Sesterstvo prakticky vyšumělo do éteru! Á, jak to říkala babička Kiler! Bezdomovec a tak trochu vagabund. Trhan! A co teprve začít zase se zahradnickou činností?! A divadlo, proboha, jak jí chybělo si zase něco zahrát!!
Kdybychom nad tím trochu víc podumaly, určitě by na nás ty blechy mocenské nepřišly, pche. Jak mám jako vědět, že jsou tu milé smečky, když smečky nejsou nikdác spravedlivé k nám, nomádům! Jen co je pravda - asi to bylo tuláckým či héreckým egem, že jí tahle hořkost doteď ležela v žaludku.
A s takovými myšlenkami plula jako zrovinka tahle říčka dál, za kopce a hory a skály, větší i menší, co dosud nebyli jejími tlapkami dobyty. Teda - až do chvíle, než jí v čumáčku zašimral pyl a ona ho ihned musela strčit blíž k tulipánkům, co tu tak hezky kvetly. „Jé!“ zvolala, aniž by si to dvakrát tak uvědomila, „ty jsi mi ale moc pěkný. Trochu skleslý, ale co kdybych ti takhle řekla vtip? To rozveselilo i Les-...!“ Tak to bylo jedno velké JAU.

Třebaže bard mírumilovný a všudy-všeho milující život, který by neopovrhl žádnou nabídkou k posezení, v tuhle chvíli jí na jazyku tkvěla trpká pachuť. Jaro k ní nebylo tak milostivé, jak si doposud malovala - kde totiž měla být Lesley, tam zela prázdnota a na místech, co měly být rozezvoněny hlasy sester, bylo trapné ticho a zvuk všemožných hmyzáků, co se jali vytáhnout své líné tykadla z úkrytů. Všechny tyhle věci přidávaly na zklamání, které jí tak nepříjemně tlačilo na srdéčku. Kudy z toho ven? Ach, snad se nějaká z těch hlupaň nepřidala do nějaké smečky, to by byla vostuda celé naší tulácké cti a hrdosti! Nebo hledají Dorku beze mě? Protože jsem onehdá pokazila to s tím Azarynem...? Ale noták, vždyť to přece-!! Áno, další faktor, na který se snažila zapomenout - fiasko, co je onehdá čekalo u těch povrchních, diktátorských, imperialistických monopolů moci, kteří-
Dost už bylo hořkosti a sprostých slov, co nad těmi ochechulemi pronesla. Však ona se tam jednou vrátí a ukáže jim, co to být zapálen pro věc vůbec je, heč!
V tuto chvíli však nebylo třeba žádného ostrého koření, či nepříjemně hořkosladké vzpomínky na méně či více vyvedené noci. Tentokrát se víla totižto jala na cestu k blízkosti Nihilské smečky, aby splnila svůj slib: od srdéčka ji zajímalo, jak si její příbuzná přes několik kolen vedla - a hlavně chtěla potkat toho vlka, kterému byla možná nějaká vzdálená sestřenka. Jakže se to jmenoval? Sol? No, kéž by tu teď byl, aby jí pomohl najít ke zmiňované smečce cestu!

Budiž, všechny omluvy přijaty - stát se zjevně může cokoliv a Majdalenčina nemoc tomu nemohla být dvakrát tak nápomocná, zdálo se. Vlastně, jejich nemoc. Pan Everett se sám nezdál být extrémně zdravý.
S obdivem na jeho zdlouhavé a klikaté slovíčkaření kývla. „Fíha, ty máš ale vznešený rod. To patříš k nějakým pánům tam u tebe doma? U Přízračných?“ ach, ano - o těch už slyšela od jakésiho Ciela, když se potkali zrovinka potom, co u nich byl vyhlášen stav naprostého poplachu kvůli nějaké pomatené svini! Mohla by teď stát třeba před samotinkým pánem toho všeho, co se jeho smečka rozhodla okupovat? Tak to jako doufám, že už ne! Dosud s ústředím moci v místních končinách neměla převeliké štěstí. Ještě teď jí zabolelo na plicích, když si vzpomněla na Feiera - a to nikoliv kvůli nemoci! „Určitě budeš vysoká škola. Možná velmi vystudovaný, jinak by ti titul nedali,“ dumala dál, než jí svitlo a ona řka: „Ách, jistě! Mé jméno je Majdalenka. Tulák, bard - trochu vagabund, ale to se vsákne,“ radostně se zazubila, „však víš, obyčejný lid.“ Ne sličná krev, která kolovala zjevně právě jeho oběhem.

A tak bylo znenadání... po všem. Všem, co zužovalo vlky všude na okolo ale i její vlastní, skromnou komůrku kdesi hluboko v srdéčku. Vztekala by se, kdyby v ní zimečka a nemoc nechala jakoukoliv energii - teď se nicméně cítila vyšťavená, a tak všechen ten vzrůstající odpor k místnímu kraji a tomu, co jí způsobil, bude muset počkat. Každý potůček jednou vyvěrá a ten její rozhodně nebude žádnou tichou výjimkou!
Nebyla by to nakonec ostuda, kdyby sebou nechala otupěle házet a strhávala u toho šedavé nitky? Vznášet se mezi nebem a peklem, tu na zemi, to by mi tak ještě padlo. Jakoby nestačila všecka ta omáčka naokolo! No fakt!
Osud s ní ve Stříbrolesí, tam hluboko v temných a ponurých lesích mohl zametat, jak chtěl. A maminky, ty za to taky pořádně mohly! A všecky ty nány a báby, ba i naše matriarcha! Poddala se víře, která obemykala každičký atom její bytosti a podvolila se dokonce škodolibým sestrám, s nimiž neměla příliš dobrých vztahů - aby tak ale skončila i zde, to absolutně odmítala. Bude se prát do posledního dechu, do poslední kapky sil, snad i duši zaprodá, jen aby-!
Píchlo jí u srdéčka. Ach, ach ano - už si nechala vzít Lesley. Nemůže vstoupit do stejné řeky stejně-tak, jako před nedávnem. „Světe,“ pípla tiše, šedá myška, než zahřměla: „SVĚTE!“ jaký ráz mělo její slovo, s jakým nadchnutím hovořila ke všem a zároveň k nikomu a ničemu! „Uvidíš, co udělám a uslyšíš, co má tlama vyřkne! Budeš pamatovat mé jméno - Majdalenka - a budeš se ho bát, kdykoliv ho byť jen ševel listí dostane k tvým uším! K tomu mi dopomáhej slunce svit!“ Tak, snad její varování vezme vážně. (Anebo ho uslyší chudák Bellanna ve svém úkrytu?)
Zhluboka se nadechla větříku, co jí tak milostivě čechral srst. Milý, roztomilý, téměř k popukání, s jakou hrou se do všeho hnal! Tu u bouřlivého, šumivého moře čas plynul zhola jinak - ještě teď jí v čumáčku nepříjemně štípal mráz, co jinde na území vymizel a dušičku nepříjemně napínalo z toho, jak se věci měly. Celou její bytost však brzičko nato polilo příjemné horko, které se jí zavrtávalo hluboko do orgánů - tak už jenom doufat, že to nebude nějaký parazit, kterého má třeba takový Timothée v hrudním koši.
Čiperná, plná energie se zvedla a s ocáskem zdviženým vysoko, vzhůru, až aby se dotýkal samotných nebes, jala vykročit do světa. Padneš mi k tlapkám, těšila se škodolibě, budeš se mě bát. Jen počkej!

˚ ༘♡ ⋆｡˚ Začátek Majdalenčina jara ˚ ༘♡ ⋆｡˚

Vlci říkají, že se občas dá v čase určit přesný úsek, kdy se všechny duše napojí na kolektivní vědomí a do jedné si uvědomí, co už od začátku bylo naservírované na zlatavém, blyštícím se podnose.
Majdalenka nepochybovala o tom, že pokud takový moment někdy měla zažít, bylo to právě dnes - právě teď, chceme-li být naprosto přesní. „Ach!“ Hahá... Místní se holt neumí plně vžít do situace. Tohle není moje chyba: kdyby to publikum nebylo tak suché, nesnažila bych se až tak, že jsme teď podepsaly ortel naší smrti, a-!! Óch, jak jí náhle chyběla její drahá Lesley, dcera slunce, stříbrný vítr jejího vlastního mládí! Uvidí ji ještě někdy, povede-li se jim dostat pryč od této diktátorské skvadry? Vyvázneme? Či její milé nějaké laskavé duše za pár let donesou se znějícím umíráčkem, poslední zvonící hranou, byť jen její chloupek? Měla jsem si před návštěvou téhle díry napsat závěť, née!
Ještě stihla párkrát nevinně zamrkat na svého drahocenného zachránce, než se její oči střetly s těmi její kolegyňky, a- oh. Oh, tak tohle se zvrtává v divoký západ.
Ale odejít bez poklony, probůh, to taky přece nemohla! Co by to byla za hérečku?! Náhlým adrenalinem se podívala jak po Zathrianovi, tak po Mensis, „moji milí, nejmilejší, mí drazí přátelé -, vy lůzo špinavá a DI-KTÁ-TOR-SKÁ!“ usmála se v náhlé vlně úzka, a už-už se naklonila blíž ke svému dosud milému zahránci, od nějž nečekala míň, než inferno. Aby však využila moment překvapení, naklonila se k němu snad k polibku na rozloučenou - místo toho jí zoubky bleskurychle přejely po jeho sladkém oušku, a ona trhla. „Sajonára, bídníci! NECHŤ ŽIJE TULÁCTVO!“ a frr pryč, jako když ptačí křídla vztekle buší vzduchem, aby se jim podařilo poprvé vzhlétnout - och, ano, i ona dnes snad poprvé roztáhne křidélka a frnkne těm zlounům přímo před nosem.
Očima zbrkle těkla po Helence, a pak - pak už se jenom modlila, že utíkala hned za ní.

Majdalenka ˚ ༘♡ ⋆｡˚
- Přišla na území zrovinka, když event probíhal - trpěla hlady, zimou a nedostatkem přátel
- Poznala sirotu Omaru, které svorně ukázala, že zimou někteří ptáčci zmrznou a ony se tak nemusí prát o kus žvance s nějakými trhany, či lovit
- Zlom nastal díky babičce Kiler, která jí pozvala do srdečného Sesterstva. Tam od té chvíle byla prakticky pečená-vařená, protože se tam stihla i přes krutost okolí zamilovat
- Se sestrami se brzičko nato vydala na nájezd tuláků směr imperialistický, diktátorský sjezd a povedlo se jí potkat dokonce samotný monopol moci
- Brzičko nato onemocněla záhadnou nemocí - protože se bojí doktorů, trvala jí téměř po celý event a stihla u toho nakazit hrstku jiných vlků
- Občas si však vyšla na osamělou, lékařskou procházku a dusila se u toho vlastním hlenem
- Přemítala o smrti a pomaličku se smiřovala se skutečností, že to nezvládne, než se konečně odvážila se nechat vyléčit u léčitelky Sesterství, Sariane

Sednout?! Ona si bude jančit, jak se jí zachce, abyste věděl!
A vůbec, to přesně udělá, až bude na kilometry daleka od všech léčitelů, doktorů a jim podobným, co na světě kdy byli. Banda sadistů! Sebevíc na Feiera později klebetila, v moment, kdy na ni zařval, skoro až omdlela strachy („JEŽÍŠKU NA KŘÍŽKU! Hlavně klid, žádný stres! Božínku, ještě se nám tu složíte vy a bude s náma všema ámen!“) - ocásek se jí stáhl mezi nožky, půlky šly hezky jedna k druhé a ouškla klesla tak nízko, jako právě její sebevědomí v danou chvíli. Kdyby byl hnědavý "vlk" na jejím místě, určitě by panikařil úplně stejně, tak by si neměl moc vyskakovat! ...Nebo vlastně naopak: on tu byl doma, zatímco ona mu tu chtěla ukradnout večeři hned z talíře. Stejně by se mu určitě hodilo nějaké to kilo shodit. To je teprve diéta ušitá na míru!
Probůh, kéž by tu měla Lesley. Ta už by dokázala blyštivým hedvábím dostat do svých spárů a trochu zkrotit! A dozajista by se mnou zahrála nějakou hezkou tragédii. Hel by mohla být zlodějíček, kterého bychom chytly, když jsme zrovna... Majdalenka se skoro na chviličku pozapomněla ve vlastní hlavě, jak si utírala slzičky, poslouchaje svou kolegyňku v záškodnictví.
Na Helenku se stihla podívat žel jen letmo, ale její slovíčka jakoby jí byla rozkazem. Ani šok nemusela hrát, jak ji ten zvláštní kozel vyděsil! Pořádně si popotáhla, div na někoho z přítomných nedopadla kapička jejího soplíku, a už-už jí s tlapkou na srdéčku notovala: „Já- já znám moc dobrého doktora, co- co by ti tu tlapku- ale- ÁÁLE, bude to URČITĚ v pořádku!“ a zubatě se usmála s tou největší falešností, jakou v sobě zvládla najít, zatímco jí hrudník zpanikařeným dechem až skákal. Kdyby měli Hel opravdicky někdy amputovat tlapku, nebylo pochyb, že s Majdou by chudák dřív umřela na strach. „Pan- pan velký se o to postará,“ pokývala si, vypadaje, že více ujišťuje sama sebe.
Co se tak postupně uklidňovala podpůrnými slovy dvou cizích vlků, uznávala, že poňuchat se se Zatěm bylo zatím to nejlepší rozhodnutí, které na místní výpravičce udělala. Až jí jeho silná tlapka kolem pasu bude chybět, ách! „Když říkáte,“ a znovu popotáhla, zdaje se po dlouhé chvíli v jeho letmém objetí o cosi klidnější. I proto se jí vedlo mluvit tak, že to mohla slyšet i její kolegyně: „A... A vy takhle pomáháte tulákům běžně? Víte, ostatní nás vyhnali pryč, oni byli- byli tak zlí, tak děsiví! Samé zuby, vrčení a- probůh, já jsem moc ráda, že jsme potkali takové dobrodějce! Jste opravdoví hrdinové,“ vzdechla, div jim nepadla k tlapkám, aby je začala líbat vděkem! Ještě si u toho párkrát utřela slzičky - z vlkovy náruče se však nehnula ani o píď, neb jí v ní bylo alespoň hezky teplo. „Mohu se vás optat na jména? Musím o vašem srdečném činu říct všem našim přátelům!“ Očkama u toho bloudila jak po Mensis, tak po Zaťovi, od kterého se trošičku odtáhla - div se jejich čumáky nedotýkaly!
No, Majdalenka vlastně na padesát procent počítala s tím, že to bude povídat leda svým kamarádům ze záhrobí - tam totiž sama brzičko skončí.
Třes z neústupného strachu, který procházel jejím tělem, tak mohli oba Azarynčané považovat za odeznívající symptom její paniky. Hlavu po celou dobu svého povídání tu a tam občas povytočila za Hel a bylo vidět, že stále měla na krajíčku. Snad jakoby přímo vyzývala - řekněte něco špatného, a udělám si z vás zase kapesníčky!

<< Vřesoviště

A tak byly zde, docházeje k oltáři, na němž bude jisto-jistě obětována jako když slepicím okultisti trhají krky. V jaké bohy Sariane asi věří, pod čí kompetencí její duše bez klidu spadne? Nebo se dostane právě pod své bohy, o nichž by vlkům ráda vymluvila díru do hlavy? Jéminkote, někdo jí půjčte cizí jazyk, nebo jí určitě z těch všech nevyslovitelných slov praskne hlava - a hned potom srdce ze žalu, že se nemá jak k okolnímu světu vyjádřit.
Nebýt jejích bludných představ a fantasmagorických vidin ze vzrůstající horečky, Majdalenka by toho vůbec namluvila mnohem víc. V Sesterství se přece jen honosila náramně blyštivým titulem huby, kterou zavře leda med či pryskyřice, a tak mu musela dělat čest! Zrovinka teďka se v ní cosi pohlo a zmohlo, tělem proudící čirý teror z toho, že by měla vstoupit do toho doupěte hrůz. Nadechla se, až to ošklivě zarachotilo. Určitě- určitě- určitě je plno mučících nástrojů! Určitě mi tam ublíží, stáhne z kůže, opeče jako stehýnko! Zmrzla na místě (jakoby už nemrzla dost, že!) a s výrazem čistého utrpení zamrkala po stříbřité vlčici, v očích smutek. „Sárinko moje,“ zabědovala jako týraný pes, „Sariane, opra-vdu... musím?“
Chtělo se jí vřískat, bojovat, utíkat na míle daleko a dokonce se i pokusit o žalostně humorný pokus o vzlet. Pryč, daleko a bez ohlédnutí!!
Musela. Co jednou slíbila, teď musela doopravdy vykonat, aby se o ní v Norestu nepovídalo, že je šarlatán a lhář! S rezignovaným výrazem kráčela kupředu. Léčitelský úkryt jí pomohl nesmírně vystřízlivět a na moment se Sariane mohlo zdát, že Majdalenku nemoc dočista přešla - jenže brzičko nato se dostavilo první kýchnutí, které zpustilo ohavný kašel. Až z něj mrazilo hůř, než když foukne vítr severák!
A pak Majdalenka... zmizela. Tělem tu samozřejmě stále byla, ale její mysl se vrátila daleko, daleko do minulosti, kdy ještě byla malé vlčátko a trucem předstírala němotu. Matně si vzpomínala na nějakého obrovského vlka s křídly jako ona, co k ní promlouval - ne, přímo řval do jejích uší, až skoro krvácely. Sariane tohle všechno ale bohužel vidět nemohla - pohled, který se jí naskytl, byl i přesto prapodivný. Jakoby se vlčici zamlžilo v očích, hleděje kamsi do prázdnoty úkrytu. Stala se hadrovou panenkou, tedy jak léčitelka poručila, tak Majdalenka i vykonala. Alespoň už neodmlouvala, že?

Smutně jí pokyvovala a cítila, že pláčem si akorát tak přitěžuje. Jak by taky ne, když měla plíce jako v kovových kleštích?! Každý nádech byl náročnější, méně proveditelný a nebýt té zvláštní mlhy, co jí obléhala kolem hlavy, dozajista by začala panikařit. Ale k tomu vlastně vůbec nepotřebuju nějaký důvod, né? „Příště už neonemocním,“ zachraptěla napříč neskonalou bolest, co při její snaze postihla snad všechno v její hrudi. Sariane odpověď nicméně dlužila - hlavně teď, co se vlčice pokoušela o její záchranu. Nebýt jí, Majdalenku by dnes zjevně potkal mnohem horší osud.
Klepala se nejen stresem z toho, co bude, ale samozřejmě také všudypřítomnou zimečkou. Och, kdy už jí bude konec? Kdy se vlci budou moci prohánět po jarních pláních, hrát divadlo, obdivovat krásu všeho života? A kolik z nás se takového momentu dožije? Rychle zamrkala, aby se znovu nerozplakala - raději svou pozornost zaměřila právě k místu, kde zjevně měly namířeno. Čím blíž byly, tím větší strach avšak měla a tak nakonec nebylo nic na světě, co by ji dokázalo odpoutat od hrůzostrašných scénářů jejího osudu. „Um, já-“ nejistota, která se v jejím hlase znenadání ocitla, nemohla být dobrým znamením.

>> Úkryt Sariane

A protože se k nim z dálky řítil jakýsi stín, Majdalenka, splývaje perfektně se svou rolí bezmocné vlčice, pokračovala: „My- my tě možná budeme muset i am-am-a-amputo-“ zajíkla se dost nahlas, aby to údajný léčitel mohl slyšet. Konečně na něj pohlédla, a hřbet se jí hned zježil hrůzou - tohle totiž nebyl vlk, ale mutant. „ANTIKRIST! KNĚZE!! KNĚZEEE!“ zaječela hned celá vyklepaná, už-už stahuje ocas mezi zadní tlapky, zatímco se v čirém pudu dala ještě o kus natisknout k Hel. Panebože, tohle není vlk! Co to je za odpornou hříčku přírody?! Anebo prostě byla jenom moc malá? Hups.
Protože se žalostně potřebovala nadechnout, do jakého šoku ji celičká situace uvedla, nechala vlka promluvit a utírala si u toho s pořádným fňukáním slzičky. Jakmile však z úst... "vlka"... Vyšlo slovo léčitel, cítila, jak se ji tentokrát opravdu roztřásly tlapky. Jéminkote, tak jo, HLAVNĚ KLID! Vlastně- vlastně neklid! „Vy jste léčitel? Ježišmarjá, tak proč tu jako ještě stojíte a NIC neděláte?! Proč jí nepomůžete?!“ hulákala dál na obrovského vlka, křidélka cukaje nově nabytou nervozitou z jeho povolání. Kdo by to ale nebyl přirovnal ke stavu absolutního šoku, že? Vychytávala všechny symptomy panické ataky, a ještě u toho zvládla hned většinu opravdu pociťovat na vlastní kůži! „Prosím, uděláme CO-KO-LIV! Všecičko, co si budete na světě přát!! Jenom jí pomozte, nebo opravdu volejte kněze!“
Jakmile její společnice promluvila, Majdalenka jí ihned podpůrně položila tlapku na rameno s nezraněnou tlapkou a horlivě přikyvovala - sama otevřela tlamičku, že jí přisvědčí, ale hle! Namísto slov jí z tlamy vyšlo další fňuknutí a ona už plakala nanovo.
Velkýma, smutnýma očkama se podívala po mladém vlkovi, po jehož boku byla právě jakási neznámá bílá hlava (duch?!), a už-už k nim s viditelnou třesavkou z paniky přišla, aby si náhodou nepomysleli, že půjdou pro posily. I když... Nehodilo by se to? „Vy budete kněz, a vy kněžka, že? Ježišmarjá, až je vás na celibát škoda- fakt!“ kuňkla mezi popotahováním a dřív, než nad tím zapřemýšlela hlouběji, se vrhla právě Zathrianovi okolo krčku. Jako pravá dáma v nesnázích! Ó, kéž by to byl opravdový princ, ne někdo, komu šla v očích vidět smrt. Nebo si to jenom vsugerovala?
Celá uslzená se podívala po Mensis, na kterou přes vlkovo rameno viděla lépe, „myslíte si, že moje kamarádka bude v pořádku?? Uděláte pro ni všecko? My- my se vám- my vám dáme všechno, co máme! Jenom jí prosím pomozte! Nesnesla bych, kdyby- a-“ a znovu si fňukla.

Ach, jak jí bylo po boku téhle mladé dobře a absolutně příšerně zároveň. Nebylo snad vlků, co by se zželeli nad osudem tak mladé a odvážné dívky a nevzali by ji k sobě, když Majdalenka nemohla? Možná, že by mohla přijít k hranicím nějaké smečky a malou, modře emitující vlčku jednoduše vysadit někomu jen tak na bedra. Jak by to vlci ze smeček asi vzali? Takhle v zimě se nad mladými sirotami musel zželet každý! Určitě je tu dost vlků s velkým i menším srdéčkem, co by se jí ujali. Ale co bych dělala já? Jak bych jim za to asi zaplatila? A musela by vůbec? Takové věci měly být automatické a zdarma, proboha!
To už však hravě protočila očima nad komentářem její novopečené malé sestry, která o svém statusu ještě samozřejmě netušila. Ještě by ji přátelsky postrčila, no už-už jí musela asistovat u toho, aby se chudákovi náhodou nějaké pírko nedostalo do plic: „Jezuskotky, Omaro, jez taky trochu jako slušný a spořádaný vlk!“ zasmála se na celé kolo, až si u toho slzičky musela utírat, „ještě se zadusíš a mě někdo nařkne z toho, že tu rdousím osamělé dívky!“ ale Omara vlastně nebyla tak úplně sama, ne? Když tu teď byla Majda, její samo-pasovaná velká sestra, určitě měla dosti společnosti! Však taky uměla kecat za deset vlků, a to jen tak někdo neumí.
„Já bych se poohlédla po nějakém úkrytu. Už mě dost bolí tlapky,“ kňourla, jak to nejlíp uměla, „mně už se chodit teda nechce! Ale najdeme tu vůbec něco?“ ...Pochybovala.

Blízkost, která by se jí kdysi z různorodých důvodů příčila, momentálně pro nemocnou vlčici představovalo blaho. Nebylo pochyb, že jí teplo dalšího těla dělalo značnou potíž, ale Majdalenka si v tuhle chvíli vlastně nejvíc přála se s někým pomazlit. Možná, že kdyby se na vlčici zadívala dost prosebně, tak by se jí mohlo podařit jí k něčemu takovému ukecat? Nahodit očka vlčátek... Nad tím určitě roztaje i takový, co je chladnější, než severské tundry!
Pomalu ztrácela pojem o sobě samé - co se tedy týkalo stránky mentální, aby se věci uvedly na pravou míru. Stále totiž cítila, jak jí pod polštářky křupe ostrý sníh a působí absolutní pocitové tyranství (co by dala za to, aby s tím už byl tuhle zimu konec!) - pak tu byl náhlý chlad, kde Sariane opustila její hruď, tu a tam tremor, když se s ní do kola chtěl pustit větřík a spousta dalších věcí, které zrovinka jejímu tělu nepřišly vhod. To, že teď byla na pokraji svých sil, bylo patrně nedostačujícím výrokem. Neztrácejme však naději a nebuďme naivní, že to je všechno tak hrozné, jak se zdá!
Strach, co aktivně pumpoval každou končetinou téhle holky totižto všechno jen umocňoval, ať už tedy pramenil z fóbie z doktorů a podobných existencí, nebo právě skutečnosti, že by mohla umřít. Co bylo lehko zvládnutelným symptomem pro takovou Lesley, její múzu a poupátko, které jediné udržovalo její naději v návrat jara, totiž bylo jako chlapská rýmička pro Majdalenku. Katastrofální. Smrtelné! „A- a nezlobíš se na mě, že jsem ti to neřekla dřív?“ popotáhla příznakem i pláčem, „já- já jenom... jenom jsem se... bála,“ zachraptěla šeptem, až jí nebylo skoro rozumět. Bolest v krčku se však stávala tak bodavou, že už ani příliš mluvit nemohla.
Tu a tam se musela o vlčici zapřít, ale bylo to, jakoby ji tlapky samy co nejdřív chtěly dostat někam, kde se jí dostane byť jen ždibec vytouženého odpočinku.

Ještě chvíli jejímu primitivnímu mozečku trvalo, než jí došlo, o co tu vlastně šlo. Pochopení, které v její hlavě zaznělo jako hlasité kliknutí, bylo pro Majdalenku nicméně šokující: „Ó, ne, jenom to ne!“ ujistila hned svého společníka, „já- jéjda, urazila jsem vás? Nechtěla jsem vás urazit! Prosím, neposílejte na mě vaši smečku?“ poslední dovětek pronesla spíš jako otázku, pevně doufajíc, že by jí Cielo nic neudělal. Když teď samec nicméně znal její jméno a také věděl, že je z nějakého drobkovitého společenství, nebylo to pro něj dost informací na to ji vystupovat a... odstranit?
Od kterýchsi tuláků slyšela, že už se to tu párkrát stalo, no bohužel si nedokázala vybavit, o které smečce byla zrovinka řeč. Ále, však se prezentují jako diplomaté! Nebo to je jenom přetvářka, aby tak ostatní nalákali blíž a pak je tiše zahubili?! Dle jejího mínění vlci neměli věřit nikomu - občas ani sobě. A na Norestu tohle pravidlo musí platit tak stonásobně (jak si tu má kdokoliv najít balanc mezi obezřetností a užíváním si, he?)!
...To, jak ji neustále ujišťoval o tom, že Přízrační nepatřili mezi místní vrahy, to jenom potvrzovalo. Vždyť takovou věc o sobě může říct kdejaký prachobyčejný vlk, ale svatozář mu to ještě nedává! „...Jó, záře moje polární, ty jsi mi ale zvláštní to vlk. Říkat o takových věcech cizím vlkům - je to docela děsivé, co ti povím!“ povzdechla si, vrtící hlavou, „jako když před tebou stojí ohavný, stohlavý pavouk, co je tak chlupatý, až vypadá jako příšerka, má milion set nohou a jeho oči jsou hlubší, než kdejaké mořská prohlubeň!“ Brr, až se z té děsivé myšlenky ještě teď potila všude po těle. Anebo to na ni třeba lezla jenom nějaká místní nemoc, co se přenášela pouhopouhým vzduchem?
V tu ránu se zajíkla a přimrzla na místo, neschopna byť jen mrknutí. Co kdyby mi něco udělal, kdybych dýchla jeho směrem? Takže gentleman o sobě povídá, že jeho smečka nevraždí, ale pak se nebojí říct takovéto odvážné prohlášení?! A to místním jako přišlo normální, takhle se 'chrabře' prezentovat s tím, že hned na první dobrou někoho jsou schopni odkráglovat? Majdalenka cítila, jak jí tělem postupuje nejen chlad, ale i strach. Prohnal se jí krví a způsobil, že tep, který ještě před chvílí odpočíval, znenadání utíkal jako prohrávající vlci na závodní dráze. „Ale- ale vždyť-“ hledala správných slovíček, zatímco se jí pletl jazýček přes nesmírný počet myšlenek, co se začal rojit, „-vždyť pro někoho žít je těžší, né? Mnohem- mnohem úctyhodnější, než umírat a- a brodit krví, a-“ zpanikařila. Jéminkote, že ona potkala masového vraha, co jí teď prokousne hrdlo!! UÍÍÍ!

Neurčitě nad svou stříbrnou sestrou mávla tlapkou - typům vlků, kterými byli právě takoví léčitelé, jen těžko něco dokáže obyčejný smrtelník vysvětlit. Ačkoliv se víla v tuto chvíli koutkem duše radovala z toho, že se jí dostane alespoň nějakého uvolnění. Kdyby usilovně chtěla, určitě by se uzdravila tím, že by odpočívala - jenže na to v Sesterství nebyl čas, jak všichni určitě věděli. „No, když teda jinak nedáš,“ zakňourala jako vlče, co bylo k něčemu nucené, „ale jenom pro dnešek, hmm! Příště už ne!“ A jak jí šla slova přes jazyk těžko! Jeden by se až divil, že je vůbec schopna komunikace.
Majdalenka na tom asi byla mnohem hůř, než čekala. Hrát si na hrdiny a snažit se pro Sesterství dělat víc, než její tělo bylo schopno zvládnout, očividně nikterak nepomáhalo. Ále, však ono se to všechno... Vyleží... Jenom si na chvilku oddechnout, třeba hned do mokrého sněhu a schrupnout si! Jéminkote, jak jí bylo odporně ve vlastním těle. Existoval na to nějaký lék? I kdyby - Sariane by jí ho do krku musela rvát násilím, což by naštěstí při slabosti víly kterak těžké.
Přístup, který její společnice zvolila, očividně sklízel zasloužené ovoce. Ačkoliv se zrzka zprvu zatvářila neochotně, nechala spadnout čelist a dle jejího přání jazýček vyplázla, jak jen to šlo. A hle - tolik tmavých skvrn ještě nikdo na jednom jediném určitě neviděl! Mít takhle parádně otevřený otvor ale nebylo jen tak: Majdalenka se takřka nestihla otočit, aby neprskala přímo na Sariane, a už-už jí tělem zmítal věru nechutně znějící kašel. Auuuu!! Jen co mohla, zalapala po dechu a urychleně vyplivla hlen. „Fuuj!“
Jen co se (po dlouhé době) vzpamatovala, celá k uzoufání očima vlčátka zamrkala po své doktorce. „Teplo? Tak to bych... to bych... ráda,“ zaskřehotala nepříjemně a pokývla. Krůček po krůčku očividně ztráceje na síle se chovat dospěle - snad to bylo hlasem a klidem, který z vlčice vyzařoval, že se víla cítila být znovu vlčetem. Smutnými kukadly párkrát zamrkala: „A... A myslíš, že na to vlci můžou umřít? Ne-nedávno jsem potkala... potkala takového... Přízračňáka, co na mě poplival a vypadal na pokraji svých sil, a-“ dřív, než dořekla, se jí do očí dostaly slzy. Jak moc se ona bála smrti!

Ještě, aby mu to vadilo, když to bylo z části zasloužené - za tím si Majdalenka holt hlava-nehlava stála, a stát bude. Co však uši neslyší, to oči nevidí a srdce tedy nebolí, a tak si s tím její společník alespoň nebude muset dělat těžkou hlavu.
Zadumaně pokrčila rameny - to jí přišlo poněkud... Hloupé. Jak si pak takový Kult chtěl získat nějaké členy, když o svém bohovi nikomu neříkali? Nedejbože to byli elitářští ňoumové, co chudáky nechali trpět jako krysy na ulicích a brali například jenom vlky s magií vody! Plácala, ale co tak zatím slyšela o Norestských smečkách... Tady se nikdo nemůže ničemu divit, aby nepřišel o zdravý rozum. To aby zasedl do mesiášského čela její proletariářská duše. Nikdo by se neměl špatně, pevně v to věřila.„No, a vy, Nirixi? Nechcete se se mnou podělit o vaši víru, když se já podělím o tu svou?“
Celá pobavená jeho trikem zamávala ocáskem. „Asi budete mistrem převleků, že mi to tak dlouho nedocházelo!“ zalichotila mu. Tak, tímhle se Nirix dočista odprostil od všech zmínkách o svém úchylství a perverznosti - nakonec to možná všechno byl jenom nějaký poutavý trik, kterým asi cíleně nutil vlky od hranic. Kdyby mi to nedošlo, z téhle strany jejich území bych jít do srdéčka Kultu už nezkoušela, jen co je pravda! Majdalenka nicméně byla tvrdohlavá, a tak věřila, že se jí to jednou povede. „Nó, to vaše povídání znělo dost... Kriticky vůči vašim členům. Jakoby vás zlobili!“ Ha, tak to musela být banda bezvěrců, co se rozhodli naoko věřit pro benefity, které komunity mívají. „-Neříkejte, že vás tam tu a to někdo z vašich kolegů netrápí. Být takhle zavřený v hranicích s těmi samými vlky, to nezní dvakrát tak zdravě.“ Nebo byl netopýří vlk nějaký... zrádce? Vyvrhel? S tím, jak se prezentuje, by to na něj vlastně docela padlo!

// Hráno před onemocněním Majdy, šéfové! //