Príspevky užívateľa

Zvědavě zkrabatila obočí. Problém? Jediný, který tu teda viděla, bylo právě ono záhadné prase a o tom úplně z fleku nechtěla tvrdit, že vůbec existuje. Cielo se zdál být nicméně velmi přesvědčivým vlkem a tvrdohlavě si stát za tím, že si to vymýšlí, zatímco by ji nějaký takový čuník mohl srazit a zlomit jí veškeré kosti v těle? Ne, tak to pěkně děkuju, ale fakt ne! „Čí smečkou? Nebo vůbec, jaký že problém?“ tázala se zmateně, nechápaje, o čem se tu vlk vlastně bavil, „asi ti teď ale vůbec nerozumím, drahý Cielo!“ Ále, vždyť taky měli mnohem zajímavější téma na konverzaci. Že?
Jejich tiché krůčky tu a tam prořízl nechutně křupající sníh. Vločky, které se snášely k nebi, vytvářely vlastně scenérii k popukání - těšila by se z ní, nebýt toho, že jí ta běloba pořádně lezla krkem. Kéž by tu už bylo jaro! Ó, už abychom se všichni radovali z toho, že se všechno zase zelená. „Takže vy si vlastně hrajete na takové diplomaty? To je nuda,“ posteskla si potichounku, aby tím snad svého kolegu ještě neurazila. Nedejbože by na ni poslal zbytek svých kumpánů a pak vypálil celé Sesterstvo, i s kořeny! Osobně však usuzovala, že někde vytrpět nebo vykonat chaos, to vlkům mnohdy dalo mnohem víc.
Každý tak musil žít naplno, jakoby byl každičký den tím posledním, co zažije - a to bylo pro zdravou mysl nesmírně důležité. Alespoň si to tak myslela.
Jeho reakce ji však drobně překvapila. To se mu snad nikdy nestalo, že by nějakého zmetka ze smečky neudeřil? Nikomu nedal výchovnou? Ani mladým? Jó, tak to se asi musela potýkat se zarytým pacifistou, co si na to svoje přijde až po svých vlastních harantech. Však on jednou uvidí, že udržet nervy není s malými vlčátky jen tak, a ujedou mu. „Neříkej hop, dokud neskočíš!“ upozornila ho proto hned, zkrátka museje mít k tomuto postoji osobní komentář, „co kdyby někdo napadl vaši smečku, huh? To bys je v tom nechal se máčet? Občas vlk musí zbrodit vlastní srst krví, aby se postaral o vyšší blaho jiných, nebo své.“

// Hráno před onemocněním Majdy, šéfové! //

Z jejího usilovného čmuchání a hledání (u čehož, přiznejme si, vypadala jako když se vlčátka vydávají na lov zcela okatých ocásků svých sourozenců) ji nakonec vyrušilo prapodivné odkašlání kdesi za její osobou. Skoro vyskočila z vlastní kůže, co to slyšela! No jéminkote, že by to byl zas někdo nemocný? Honem pryč, ať se mi nepřitíží! Jenomže dřív, než se vlčice stihla otočit a úprkem se vydat co nejdál od nakaženého, stihl ji celou poprskat svým vlastním hlenem. Reakce byla okamžitá. „Vy prase jedno! ÍK, JDĚTE DÁL!“ ozvala se hned, celá nešťastná z toho, jak jí osud zle kořenil život, „to je tak nechutné!!“ Co to bylo za gentlemana, že takhle chodil poplivávat mladé dívky?! Dozajista to měl do puntíku všechno promyšlené. Aby ji překvapil, předstírá (nebo to myslí nedejbože vážně?) nemoc a teď se na ni ten mezulán hlava-nehlava vrhne, chtěje zneužít situace.
...Nebo taky ne. Ať už to bylo jakkoliv, Majdalenka byla mrazem chuděra tak zmatená, že už jí to přestávalo myslet. A co teprve s tou nemocí? Všichni vlci by jí dali zapravdu a ještě jí politovali, kdyby si museli denně procházet tím, co v životě dostali naservírované nemocní tuláci!
Z kožíšku se marně snažila sněhem setřít cizincovo DNA a tu a tam si u toho nešťastně odfrkla do větru. A omluvu jako nedostanu, nebo co? Tak honem, šup, ať už ji tu mám! Čím víc se ale vnitřně vztekala, tím méně energie měla - a proto jako náladová, březí koule nakonec se smutným povzdechem rezignovala. „To jsme asi nezačali konverzovat úplně nejlíp, co?“ a aby mu to oplatila, kýchla si tak, že si ze slušnosti u čumáku nedržela ani tu tlapku. Ale patří ti víc, mnohem víc!

Zvědavě našpicovala ouška, jen co o někom vlčice začala mluvit - zbožňovaný, milovaný synek a očividně jedináček. Chudák Sol! Vyrůstat jako jediné vlče, to musela být pěkná nuda. Snad má v Nihilu hodně kamarádů, pomyslila si. Podle toho, co jí vlčice říkala, se to zdálo jako poměrně idealistické místo k výchově mladých a vůbec založení rodiny - až o takové věci bude stát ona, třeba by se tam mohla podívat natrvalo. V srdéčku se jí cosi hnulo. Ach, možná, že by se tu Hynkovi také líbilo. Ale když nás za svoje bohyně nechtěly...! Těžko se pocitu lásky kázalo něco nového, když už bylo pevně rozhodnuté o tom svém! „Zelený, páni!“ pronesla nakonec, mrkaje očkama, „takového vlka jsem ještě nikdy nepotkala. Být jako všechno živé, to, co jiným poskytuje bytí... A tak bravurně splynout s tím, odkud jsme přišli, tedy s přírodou! Určitě by z něho mohl být mistrný lovec, nebýt toho obsesivního sněhu všude naokolo!“ zakňourala. Sotva přišla, a už jí mrz zadek. Nebylo to nefér, že nemohla při svém příchodu namísto téhle diktatury poznat pravou krásu slunečné zimečky?
Nervózně se podrbala za ouškem, jak už to měla ve zvyku, a znovu hmkla. Takže léčitelka, no jéje! Kdyby tak ještě byla ve Stříbrolesí, vlčici by se tam určitě líbilo - to, jak to tam matriarcha Johanka kdysi renovovala, bylo přímo k popukání, hlavně co se týkalo právě léčitelství. Proč vlčice z jejího širokého i úzkého kruhu krve byly tak přesvědčené o tom, že svět změní právě za pomocí bylinek a jejich 'kouzelným' účinkům? To bylo teprve naivní! I přes zvedající se úzkost se nakonec směrem sušenky řádně usmála a přehodnotila situaci: „Ále, vůbec. Přeju ti to.“ Bylo nicméně jasné, že po téhle informaci už vlčice jen těžko dokáže znovu naskočit na stejný vagón myšlenek. Trapné ticho, které se mezi nimi rozhostilo, bylo pro vílu takřka nesnesitelné. „Docela už mrznu, tak se asi půjdu podívat po nějakém úkrytu. Ještě dneska bych chtěla najít nějakého tuláka, co by se třeba podělil,“ zadumala nahlas, „ale na jaro se zase potkáme, že? Ať vím, že jsi zimu přežila v pohodě! A zrovinka navštívím tvou smečku a synka,“ a předám jim dárky! Teď se vlčici nicméně už chtělo jít, a tak doufala, že to nebude Slunečnice považovat za neslušné a nepříjemné.

// Hráno před nemocí Majdy, šéfové! //

<< Kamenná louka

Ticho, které je obklopilo, Majdalenku (bohužel) nutilo přemýšlet nad chvilkami, které ještě před odchodem zkusila strávit s jednou drahou vlčicí. Tak třeba! Jak se teď asi má Lesley? Vsadím vlastní křidélka na to, že ji pitvá v tom svém děsivém úkrytu. ...Doufala, že si to jejich stříbrná sestra nebrala nijak osobně - holka byla holt k smrti vyděšená z každého vlka, co se rozhodl vydat se cestou léčivého dobráka. Dle jejího mínění to byli tajní sadisti, co se obávali, že ostatní prokouknou jejich lži a protože právě pod lampou bývá největší tma, vydali se cestou nejmenšího odporu. Kdo by se podíval na řvoucího vlka, u kterého je léčitel a řekl o něm, že mu nepomáhá? Nikdo, vůbec nikdo!
Skutečnost, že by na nějakého museli narazit i v novodobém Azarynu, ji patrně děsila. Co když jí nějaký z nich bude chtít svými udělátky prohlédnout křidélka? Neobešla by se bez nich, sebemenší pomocí jí v životě byly. Byla to její končetina a pokud by chtěli hračku na kousání, ať si trhají ty svoje!
Už-už se otáčela po své společnici, že jí něco řekne, když v tu ránu si povšimla jejího zvláštního kroku. Nedejbože taky bude potřebovat léčitele?! Ale... Ale to by se nám vlastně náramně hodilo! Na moment se nezadržela od spikleneckého úškrnu. Kdyby se jim tak povedlo zburcovat co nejvíc vlků - chtít tak odvést Hel, stačil by jeden samec. To by tu ale nemohla být Majdalenka, co to může vést trochu jiným směrem. Hluboce se nadechla, veškerou svou energii centrovala do hlasu, a počala:„JEŽIŠMARJÁ, ó mé NEBESA SA-MO-TNÉ!“ zaječela, jak to nejlíp uměla, až se jí hlas silou slov zlomil. „Doktora! KNĚZE!!“ zachraptěla hned nato. Byla umělec tělem i duší - hrát si na někoho, kým ve skutečnosti není, určitě nebude těžké. ...Snad.
Aby položila třešničku na ten nejsladší dort, který kdy upekla, jako správná hérečka se přinutila k slzičkám a začala do toho pořádně kňourat a fňukat, jako když to maličké děti chytne právě u doktorů a jehel. Čím větší show, tím větší obecenstvo, no né? Doufala, že tím svou kolegyni nepohorší - přece jen se o svém přirozeném talentu pozapomněla zmínit.

Byla by se každou chvílí potila až na zadku, kdyby takové vlci byli schopní. Ale co si ze svého chudého krajíce nadrobila, to si už bude muset sníst, že? Navíc tu všude okolo sebe měla své kamarádky (a opozdilého kamaráda, hups), které dle jejího uvážení vypadaly teda panečku svalnaté. A navíc, kdo se bojí, nesmí do lesa! Nebo, v našem případě asi do Azarynu, že? Jéminkote, stačilo na to jméno pomyslet a už cítila, jak má v ústech hořkou pachuť! Radikální předsudky, který vůči právě ohnivým kapitalistům měla, byly nekonečné. Pryč s tou zlatavou verbeží, nechť žije nová éra lidu pro lid!
S mírným úsměvem souhlasně tmavé vůdkyni pokývala hlavou: „Tak-tak, pane Ezi-jou,“ a už-už se poohlédla po Hel, které věnovala ten nejzářivější úsměv pod sluncem, „však my jsme pořádné děvčata, my už si nějak poradíme!“ Jakmile vlčice souhlasila s návrhem Verdandi, celá šťastná ze své novodobé společnosti zamávala oháňkou - netrvalo jí ale vůbec dlouho si vzpomenout, kde a v jaké situaci se právě nachází. Nesměla své drahé sestry zklamat, ať se děje cokoliv! Jak bych se jim pak mohla dívat do očí? Jak bych mohla fungovat, vědíc, že mám na krku jedno obrovské zklamání? ...To už byla ta méně přijatelná skutečnost celé téhle akce. Doteď se nestihla příliš zapřemýšlet nad tím, jaký velký dopad tohle všechno nakonec bude mít na její budoucnost.
Bude vůbec na Norestu ještě někdy v bezpečí? To by ale už opravdu bylo sociální bezpráví: bezdomovci aby se necítili doma ani mimo hranice nějaké nenažrané, joudovské smečky, to tak! Majdalenka by v takových případech nejraději podnikala takovéto výpravy každou zimu, každé léto, jaro nebo podzim - když nezakročí mocnější ruka, tak kdo, když ne ony? Možná, že by mohly jít od smečky ke smečce a svrhnout je proti téhle smečce jednou pro vždy... Ále, ono se to všechno ještě nějak utříbí! Žejo?
„Asi by bylo nejvhodnější je zastavit někde dál, ale furt blízko k noře, né?“ navrhla svým kolegyňkám a kolegovi hned, protože aby pravdu řekla, neměla pranic velké ponětí o tom, co, kde, jak a proč. Vlastně teď trochu litovala toho, že není ve skupince právě Verdandi - ta údajně tohle území znala jako svůj kožíšek. Pokud ale byly s Hel sestry, neznamenalo by to, že červenkavá vlčice sama by...? No, rodinné situace uměly být věru komplikované! Do těch by se raději plést neměla. „My už si s Helenkou poradíme, jen se nebojte. Hlavně něco vezměte. A když už nic, tak jim v tom všem alespoň udělat pořádný chaos! Nebo ukrást bylinky? Mají takové věci smečky u jídla?“ Oni doma totiž ano! Už to však byly nicotné detaily, co vyvstanou v zapálení situace - odpovědi tak neočekávala.
Stačilo ukázat směr, a tím se s Hel odvážným krokem (sebevražedných) tuláků vydaly.

// Dělat z Hel lowkey hadrovou panenku povoleno! //

Sesterství, zdálo se, chtělo mít tlapky namočené i v tak trochu odvážnějších akcích, než jen tom, že někomu 'omylem' přebraly opuštěné doupě. No jó, však už tam roky nepáchlo nic většího, než nějaká pořádně chudá myška! Úkryt jim už jakýsi ten pátek dobře sloužil, ne-li působil jako centrum a ústředna, na které tu a tam zavítal kdejaký tulák v nouzi. Tu jeden potřeboval pomoct s lovem, tam zase některý chtěl nocleh, aby tam venku pod krutým očkem měsíce neumrzl. Co si tak tahle mladá víla všímala, připadalo jí, že čím blíž byla se sestrami plánu na to vydrancovat Azaryn, tím krutější se celičký život zdál. Nebylo to tím, že by se z něj vypařil život - jenom to všechno bylo... Jiné. Děsivější, když teď má milá Lesley může být nepřímo ohrožena tím, co tu teď děláme.
Majdalenka pocítila, jak se jí krev jako divoké stádo krav prohnalo po tvářích. Kdyby to vlci uměli, nepochybně by se tu na místě červenala skoro až za ušima - tak takovou moc nad ní dcera slunce, Lesley, měla! Óch, kéž je jí v úkrytu dobře. Neměla přece jen zůstat a postarat se o to, aby byla v pořádku? Očekávala, že s ní zůstane Sariane, jejich léčitelka, ale zrovinka té sotva věřila čumák mezi očima.
Když přišlo na Lesley, zjevně by se nenašel nikdo, komu by s ní věřila. Ani sama sobě. Ale taková už ta mladá, rychle vzplanutá láska holt asi byla!
Vlčice ve svých myšlenkách tak přeskakovala mezi svým drahým jarním kvítkem, co byl ukryt nejen v jejím srdíčku, ale i v doslovném úkrytu a právě situací, co se před nimi pomalu rozvíjela. Bystře naslouchala všem sestrám, co k tomu měly co říct - ona sama se považovala spíš za takovou... Morální podporu, co všem pokyvovala a tu a tam se na ně energicky zazubila. Pohon, co potřeboval svůj stroj. „Tak to já tedy končím na jihu. Ó, to je jako na míru dělané pro mě!“ šeptla Verdandi souhlasně nazpátek. Souhlasila nejen proto, že se jí to líbilo, být takhle tváří v tvář přímému nebezpečí (jéjdamane, takovéhle vzrůšo jsem snad nikdy nezažila! A ještě to dělám pro dobrou věc. Dvě mouchy jednou ranou!), ale i proto, že ve vlčici viděla přirozeného vůdce. „Hel, jak to vidíš ty? Nebude to nápadné, když půjdu sama?“ nebo naopak? Ráda by v zádech někoho měla, ale pokud se chtěla její sestra pouštět do větší, zábavnější akce, tak prosím! Ona už si nějak dozajista poradí.

Timothée a Hariuha
Ghu'Lass a Asphodelle
Zathrian a Mensis

Přívětivě se na vlčici usmála, když se jí dostalo potvrzení. Díky všemu božstvu na nebesích, že není lovec! Vidět ji tak někdy při měsíčku zrovinka v takové vzteklé, lovecké póze, asi bych se strachy počůrala. Impozantní výška, zoubky jako perleť! Jako... Jako tajemné postavy, co se skrývají v temných zákoutí a vyskakují na hrdiny. Za dne, co její srst mohly hladit sluneční paprsky, se jistě musela lesknout - a muselo to být to nejnádhernější, co vlci z jejího okolí zažili.
To už však vykulila oči nad její reakcí - řekla snad něco špatně? Nelíbilo se jí snad noční nebe?! Cítila, jak se jí srdéčko rozbušilo o sto šest a na chvíli pozapomněla, že by zjevně bylo moudrým dýchat. Já jsem to zase všechno unáhlila! Ona mě teď určitě sežere zaživa!
„Ó, Hati?“ již zmínila matku, a tohle tedy muselo být jméno otce. Nebo dědy? Kdo by svou vlastní rodinu oslovoval jejich jmény! Vždyť to bylo nanejvýš zvrácené a neuctivé. Pokud na světě bylo něco, co Majdalenka ctila nejvíc, tak to byli právě starší vlci její krve - odmalička jí bylo do hlavy vštěpováno, že jsou to ty nejdůležitější osobnosti nejen rodiny, ale i smečky, i kdyby neudělali nic, nebo až moc. Tací příbuzní se prostě museli trpět - nejel přes to vlak!
To, že se o jednom ze svých (asi) rodičů zmínila, jakoby se nechumelilo...! Třeba však svého otce neznala vůbec, a tak mu dala jakousi přezdívku. Anebo to v jejím jazyce znamenalo něco krásného, milého? Bylo přece tolik věcí, co o Norestu ještě pranic tušila. „Vždyť se jednou všichni obrátíme v prach,“ ozvala se s jemnějším tónem, aby svou společnici znovu nedohnala ke smutku, „vaše hvězda pak bude o to výraznější, až se jí stanete. A to právě díky tomu tajemnému kožíšku!“ řka. Taky to byla pravda - jen ať se na sebe Zaniyah podívá a hned si uvědomí, jaká krásná v očích ostatních musí být. „Vaše maminka z vás musí mít obrovskou radost,“ dodala úsměvně nakonec, aby se neřeklo. Snad nedráždí hada bosou nohou!
To už však lhostejně mávla tlapkou a ležérně se u toho zasmála, až jí to s hlasem udělalo vtipný poskok. „Ále, to víte! Asi na mě nějaký tulák omylem kýchl, a to se v téhle zimě hned rozleze jako blechy. Teda ne, že bych nějaké měla!“ zbrkle ji ujistila, už-už skákaje z téma do témy. „Prý je teď úplně všude. Ani smečky se jí nevyhnou,“ zadumala nahlas. Ještě se s takovými stavy věru nesetkávala - to ona ale obecně vůbec, protože se co nejvíc chtěla vyhýbat těm úchylným, šíleným, děsivým, hrozným, sadistickým, egocentrickým a kdoví, co ještě, léčitelům. Ti byli v jejích očích možná ještě horší, než samotný Azaryn - a to bylo sakra co říct! „Lék se ale asi nenašel. Anebo si ho někdo drží pro sebe,“ hahá! To by se totiž smečkám podobalo!!

Majdalenka byla každou chvílí víc a víc usměvavá. Tohle byla teprve partie - to byl ten správný trik, jak na všechny neduhy! Ačkoliv se tu a tam v průběhu jejich konverzace samozřejmě omlouvala a různě vytáčela svou hlavu, aby na Arkádu příliš nekašlala a nekýchala, zdálo se, jakoby ožila. Do jejího unaveného výrazu se očividně vlil kus života, co tam ještě před chvílí chyběl, a vlčice sama jakoby kousek po kousku nabírala na jakési záři. „To by od vás dvou bylo nádherné! Rodina vždycky musí držet při sobě - i kdyby to měla být ta, co si za život najdeme my sami, mezi kamarády a všemi těmi kvetoucími dušemi, co po světě chodí,“ vzdechla zasněně, celá natěšená celým tím tématem. Kéž by mohla poznat vlkovu rodinu, aby ho povzbudila v tom, že jednou se to určitě zlepší, ale... A proč mu nějakou tu naději na změnu nedat, žejo! Však se to třeba taky jednou vyplní. Anebo ho to alespoň celý život bude hnát kupředu! „Vždyť i v přírodě je tolik různého kvítí, a dokáže spolu žít,“ řka, rozhodně s ním souhlasíce, „a občas i pospolitě! Věděl jsi, že některé druhy hub se drží u stromů právě proto, že si navzájem pomáhají? A tací by měli být i vlci. Bez rozdílů, předsudků a všech těch nepřátelských nesmyslů by to tu bylo tak hezčí!“ hlasitě vzdychla. Kéž by mohla žít v takovém světě, kde je jenom dobro! A že by byla velká nuda? Tak to byl teprve obrovský nesmysl, po kterém by každému dala jednu výchovnou. Možná dvě - preventivně! „Ta tvoje rodina - má tě ráda?“ ptát se na nevídané, to už byla holt její parketa! Kdyby se však slůvkem zmínil, že ne, tak by...!
Kamarádi se přece měli často stýkat, a pokud tito dva tedy takovým párem byli, byla to pro ni samozřejmost. Kdoví, jak dlouho se na Norestu udrží - až se Sesterství začátkem teplých měsíců rozpadne, jistě zase nebude vědět, co dělat a kam strčit hlavu. Možná, že to už bychom mohly s Lesley dokonce žít! Nebo- nebo alespoň sousedit! A s Helenkou a Verdandi, to je samozřejmost. No a vůbec by bylo nejlepší, kdyby se Sesterstvo nikdy nerozpadlo! Neměla tendence se dlouho nikde ohřát, ale v Nihilu by to zkusit asi mohla! Mít takový luxus, jako otevřené hranice... Toho jeden potřeboval využít.
Každý den tu zněl nekompromisní umíráček a tulákům jako ona se stahovala smyčka okolo krku. Představa, že někde na tomto prokletém kontinentu je snad místo, kde jim její liščí ocásek nebude vadit... Asi už to tak měl každý vagabund za ušima, mít potřebu přežít a udělat pro to v žalostných situacích cokoliv. A když se ta monarchie tak zdarma nabízela...!
„Myslím, že jsem tu kdysi cestovala, zrovinka krajem teplých měsíců. To jsem ještě patřila do své rodné smečky,“ zadumala nahlas, co si tlapkou otřela usoplený čumák (no fuj! Doufám, že ho tím nepohorším. Když já nemám, co lepšího bych na to použila!). Namísto lamentování se ale stejně chytla stébla, co jí bylo tak velkoryse nabídnuto, a s neskrývaným zápalem pro věc se rozpovídala o kultuře svého vlastního společenství: „Tam jsme si naši paní volili. Teda- no, proběhlo velká hlasovací noc o tom, jakou vlčici tam chceme, řekli to kněžnám a ty se pak s božstvem nějak domluvily, jestli to je dobrá volba, nebo ne. Vždycky to trvalo tak dlouho! Ale každá matriarcha smečce něco dala,“ řka, usmívajíc se jako měsíček na hnoji. Vzpomínat na domov, tam kdesi na jihu - to po její hrudi vždycky rozpatlalo tak hřejivý pocit, co se ničím jiným nedal nahradit! ...Leda Lesley, ale ta byla vůbec zlatá výjimka ve všem, co si o sobě dosud Majdalenka myslila.
Nakonec se však na Arkádu znovu zaculila, co jí nad hlavou svitla žárovička. Zvesela u toho zamávala křidélky, co mrazem věru churavěly. „A nechtěl bys ho pak prozkoumat se mnou? Jestli by to tvoje smečka teda samozřejmě dovolila!“ vyřkla nadšeně, doufaje, že její nabídku přijme. Povídalo se jí s ním totiž věru dobře a byla by opravdu nerada, kdyby o něj snad měla v budoucnosti přijít svou vlastní nedbalostí.

Překvapeně vykulila nad jeho projevem očka. Že by se snad někdo styděl, být dočista sám sebou? To musel být ještě větší chudák, než Majdalenka - a že ona toho moc teda vůbec neměla! Po kapsách tu a tam nějaké básničky, v srdéčku přes sto vlků a v hlavě jeden nápad za druhým, o to všecko s příchodem do místního údolí přišla. Úplně švorc, jako správný bezďák! Tak nějak by to asi řekla babička Kiler, že? Jak jí ten její humor chyběl! Kéž se v úkrytu Sesterství objeví častěji. Když teď ale bylo hodně nemocných, no... „Říká se,“ začala po kraťoučké odmlce zadumaně, „že to tak nadmíru chytří vlci prostě mívají. Když je posadíš do jakékoliv situace, umí si s ní hravě poradit, ale jakmile dojde na mezi-vlčí vztahy, tam už pořádně pokulhávají.“ A to jsou vlci přec společenské zvířata. Jak to ta příroda mohla zařídit, aby dostali někteří do vínku nesmírnou mozkovnu, ale ztratili kvůli tomu na srdéčku? Byla to věru tristní záležitost, na kterou žel asi ještě nikdo nenalezl lék. Ledaže polibek z pravé lásky! Jé, to by bylo pěkné! „A pak přichází na scénu vlci jako my, co je to všechno musí doučovat. Oni si občas rádi myslí, že typy alá já a ty jsou zbyteční, ale co by bez nás dělali? Vždyť by vychladli, víc, než letošní zima, a proměnili se v kostky ledu. S tím by celý vlčí druh vymřel.“ Katastrofické, že? To už totiž extrémy bývají! Vlci by si ve všem měli hledat balanc, ať už by šlo o cokoliv! Zdraví škodlivé vůbec byly všechny radikálnosti - na to vlk nepotřeboval inteligenci nějaké vyšší rasy, nebo snad nadpozemšťanů.
„Ále,“ usmála se jen a už-už nad tím mávala tlapkou. Zrovinka tohle bylo téma, o kterém se Majdalenka nikdy nikomu neotevírala, sebevíc hlasitější o své nelibosti vůči doktorům byla. Byl to teprve dobrý měsíc, co už sama "nebyla" v pubertě - ještě měla ale věru mnohé, z čeho musí vyrůst! A to už jsem měla před svatbou. A ty vlčátka, jé, ty jsme s Hynkem onehdá už také plánovali. Hlavně, ať jsou co nejdřív: taky se nám totiž blížil hezký svátek, na který by byl porod jako požehnání. A co z toho? Nic. Ženich jí utekl před oltářem. Kéž dobráka Arkádu nepotká stejný osud - to by musela být nevěsta, co neví, co doma má.
Teď nicméně mládí ještě nějakou tu dobu v tlapkách měla, dokud tedy nepřijde osud, neukáže na ni prstem a neurčí, aby tomu bylo jinak. Jak se vůbec jeden dostal k tomu, že mentálně vyrostl? Co tak slýchávala, většinou jeden obětní beránek schytával všechny neduhy a ostatní se celičký svůj život tetelili štěstím. Proč ale zrovna černá srst? Vždyť tací vlci nepřinášeli smůlu! „Až bude zase jaro a já si seženu materiály, slibuju ti, že se do té tvé smečky stavím, někde tě naberu a pak ti ukážu, jak se to dělá. Je to jako když kouzlíš, ale vůbec k tomu nepotřebuješ být magičan, nebo magičanka,“ ajéje, to jsou teprve zkomolené názvy. Ve Stříbrolesí však spoléhali výhradně na své tlapky a jejich zručnost: nějaká ta magie jim byla úplně zbytečná, a tak se postupně z jejich krve vykřížila. „Takhle slovy to nedokážu popsat. Je to něco... Něco... No, něco, a právě to je na tom tak hezké! Z obyčejných vrbových proutků bych ti dokázala udělat třeba takovou korunku. Anebo slušivou ozdůbku na ocásek! Ale nejraději to měli novomanželé. Těm jsem dělala prstýnky,“ hlesla zasněně. Až si ona někoho vezme - a že chce teda pořádný obřad! -, své milé či milému něco takového musí udělat.
Zvesela si do toho zamávala ocáskem, blažená tím, jak by to hned navrhoval své paní. Jak milé! Tak přece nebyl princem! Anebo se svou matkou jenom neměl vřelé vztahy? Arkádovo jméno jí znělo teda dost vznešeně na to, aby jednou kraloval a dost by se tím Majdalence hodil s tím mít kamarády na vlivných místech. „A ta panovnice, Arkádo, to je něco jako alfa? V mém Společenství se jim říkalo matriarchy,“ zeptala se s čirou zvědavostí. Ó, místní paní (a byli tu třeba i pánové, co měli významných pozic? Jak vzrušující!) na tom musely být věru dobře, když měly tak šikovné členy.

Ocásek se jí samou radostí pomaličku pohupkoval ze strany na stranu, jak svého společníka poslouchala. Div se nedivila jeho nadání ve slovu - dozajista musel do vínku po někom z jeho rodiny dostat um pro řečnictví. Kéž by je mohla také poznat a třeba se tak infiltrovat do kruhu vlků s podobnými zájmy, jaké měla právě ona! Kroužek básníků, prozaiků a řečníků, to mi zní jako samotné nebesa! Je tohle to, co se skrývá na konci duhy? Nechtěla se příliš chlubit, nu přece jen svá vílí křidélka trošku roztáhla a párkrát s nimi zamávala. Snad nepůsobila jako páv, co snobsky předvádí svá pírka! „A právě proto by se vlci nikdy neměli porovnávat! Nejsme přec každý tak unikátní, že nikdác na světě nenajdeme někoho úplně stejného? A právě v tom je pravá krása každého jedince,“ přátelsky po něm mrkla. Brzičko nato se už však jen ostýchavě, ne-li stydlivě culila nad těmi krásnými slovíčky, kterými ji vlk časoval. Až jí z toho srdéčko bušilo o sto šest! Kéž bych také uměla vidět barvy! „Jistě to platí i pro tebe. Vlka, co umí ze slov vykouzlit tak nádherné zpěvy - to se jen tak nevidí!“ A taky to bylo dobře! Jak by se takoví potulní vlci totižto uživili? Arkáda se o to zjevně nemusel strachovat, neb pocházel z jistě významné smečky, ale ti ostatní, jako ona...
Ále, přemýšlela nad tím až příliš hluboce! Však jsme na tom oba dost dobře na to, abychom si tu notovali. Kdyby jsem se neměla dobře ani já, dozajista bych tu neskládala ódy! ...No, to bylo teprve diskutabilní téma!
Předtím, než mu však řekla cokoliv jiného, si musela pořádně odkašlat. Jak jí bolel krček! Kéž by existovala nějaká horká voda, kterou by jej mohla zmírnit a přinutit poslušnosti - na míle daleko byly však jen ledové kry, co bolest jenom zesilovaly. „Nu, když už jsi tak začal, to tvé je teprve exotická záležitost! Tvoji rodiče jistě musí mít smysl pro humor, dávat doprostřed tak krásného jména tak zvláštní pomlčku,“ zazubila se, načež si uvědomila tíhu toho, co řekla, a ihned zmatkovala: „Tedy- nechtěla jsem tě urazit! Já jen, že- je takové- unikátní? Originální?“ Božínku, tohle už si jen tak nevyžehlí! Čert aby vzal všechnu nervozitu, co jí tak ráda uváděla do rozpaků! Kdyby to tak viděla Lesley. Určitě by mne za ouška vytahala, že zase dřív mluvím, než myslím! No jó, jenže s tou taky bylo všechno úplně jiné.
Souhlasně mu pokývala. Léčitelé a všecky ty jejich nesmyslné poučky a rady, kterými nutí obyčejné smrtelníky ležet a nic nedělat - to byli teprve ti praví pomatenci každého kraje! No prosím, koho by napadlo, že nějaké obyčejné bylinky dokáží vyléčit duši, co byla rozbita na tisíc kousků? Který vlk kdy slyšel, že zlomenou nožku napraví něco tak hloupého, jako třeba kůra břízy? „Jsou to věru zvláštní vlci. A jaký z nich jde strach!“ postěžovala si hned, co k tomu dostala příležitost. Ó, ona a její fóbie z každého medika! Snad to není nakažlivé - nerada by Arkádovi, svému novému kamarádovi, tuhle věc znechutila. „Věru? Ále, to určitě říkáš jen tak, můj milý Arkádo. Každý vlk se v něčem najde, sebemenší to je. Když totiž za určitý čas naskládáš všechny ty maličkosti, co někdo dělá, je z toho hotová hora!“ Tak-tak, dokud měl někdo chuť něco dělat, vždycky byl užitečným. „Když jsem si povolání hledala já, měla jsem to úúplně stejně. Neuměla jsem mluvit, a tak mě na nic nikdo nechtěl pustit,“ ajéje, doufejme, že ho neunudí svým vyprávěním! „Nu, a pak jsem se stala šperkařkou. Zprvu mi to vůbec nešlo, často jsem vlkům omylem ublížila a kde kdo to viděl jako pořádnou zbytečnost. Mně se to ale líbilo, a na vlcích to postupem času začalo vypadat hezky,“ pokrčila rameny. Měla Nihilská smečka vůbec něco jako šperkařství? No, zněli jí dost vznešeně, jakoby to byla země zaslíbená - a s pokrokem přirozeně přichází bohatý obsah, žejo!

Radost, kterou měla z každé nové tváře, ji i dnes zvládl zahřát na hrudi. Jaký to milý, vychovaný vlk! Ale... co to? Jéjda, co to měl ten chudák s jedním očkem? Třeba se mu to stalo právě mrazem, a to by- Božínku, musela s těmi katastrofickými scénáři přestat, než ji samotnou jednou kousnou do zadku! Vždyť byl tak mladý - to určitě ztratil v nějakém hrdinském boji, jak už to měli holt někteří samci v krvi. A navrch to mládí, no jéje! Sama dobře věděla, jak s ní umí občas zamávat. Brzičko mu na komentář o počasí pokývala hlavou. „Páni,“ hlesla proto jen, polichocena tím hezkým oslovením. A to už hned musela zase jako bardka básnit tu svou: „Vypadáte jako pořádné bouřkové mraky, ale vaše chování by nejeden přirovnal k takové hezké říčce, co se i bez sluníčka umí krásně blyštit!“ Věru pohledný a vznešený to vlk - očko na něm musel nechat kde-kdo!
A to bylo to! Co když to byl opravdu nějaký princ? Nezmiňovala se Sasha snad onehdá o tom, že nějaké ty krále a královny právě Nihil má? „Nihil? Ó, ten znám!“ zamávala proto hned zvesela ocáskem, celá usměvavá, „žije tam má kamarádka, Sasha. Mohl byste jí po mně vyřídit pozdravy?“ doufala, že se to tedy mohlo. Nedejbože byl Nihil tak zlý, jako Azaryn a napadal nevinné tuláky? A ona právě teď stála před korunním princem, co tu někde v okolí má své rytíře?! To by mi tak scházelo, mít nad svou hlavou hned dvě smečky! Božínku! V tu ránu si nicméně uvědomila, že se sama zapomněla představit, a tak se spěchem přitakala: „Já jsem Majdalenka, tulačka z hvozdu nedaleko. Moc mě těší, Ar'Ka- Arkádo?“ navrhla s potuleným úsměvem, „pokud si ovšem můžeme potykat.“ Kéž by! Mít tak svorného kamaráda - takový se musel závidět na míle daleko! Též, aby se však přiznala, vůbec nevěděla, jak pro tu zvláštní pauzu v jeho jméně zkroutit jazýček. To byla teprve pořádná španělská vesnice!
To už však zadumala nad jeho otázkou. Nakonec musela krčit rameny - sama pořádně nevěděla, proč se s takovou nemocí ještě nezkusila přidat do nějaké smečky, co by se nad jejím krutým osudem jistě zželela. Ale byly tu nějaké? Možná takový Kult! Ale cizoložit s cizí vírou, to by bylo kacířství...! „Zrovinka jsem byla na maličké procházce. Doktoři prý na nemoci doporučují, čerstvý, chladný vzduch. Já jim tedy nevěřím ani čumák mezi očima, ale mám snad na vybranou?“ chtěla se zasmát, nuž místo toho se zakuckala. Prokletá to nemoc! „Ledaže byste byl sám doktorem a věděl, co s tím?“ Optala se brzičko nato, téměř zaskočená tím, jaké osudové by takové střetnutí bylo. Tak to snad ne!! Hrůzu, kterou měla Majda z léčitelů, mediků nebo šarlatánů nikdá nic nepřebije. Ani kdyby měli tak hezké očka, jako právě Arkáda!

Už to byl jakýsi ten úplněk, co se Majdalence každičký den sléval do jedné a té stejné rutiny: nechat se zkontrolovat Sarine, zda byla zrovna po ruce (občas zadoufala, že se nedožije rána jen proto, aby doktorku nemusela vidět - hrůza z léčitelů se jí držela a nepouštěla!) - pomazlit se s chudákem Lesley, co churavěla úplně stejně a tu a tam se pokusit vydat na čerstvý vzduch, aby to v Sesterství nezamořila.
Bylo jen štěstí, že stále mohla: ve snech ze zvýšené teploty jí už teď hodili mrtví, co na tom nebyli tak špatně. Nedejbože právě dnes potká na své malé, zdravotní procházce nějakou mrtvolku?
...No, ty stejně ale přijdou až s jarem, ne? Až se všechen sníh rozpustí a my tak poznáme, co se pod ním skrývalo. Taková obleva dumala si tak v hlavě sama pro sebe, teprve po ní se budou moct počítat oběti letošní, věru kruté zimy... Netrvalo pranic dlouho, než se Majdalence zrak zamlžil slzami a ona musela popotahovat jak nudle z nemoci, tak z náhlého pláče. Už od narození to holt byla citlivka - kdyby mohla, určitě by nad každým špatným osudem naplakala celé jezírko. Och, kéž nebude právě ona jednou z těch, co budou muset nějací blízcí identifikovat! A snad to nebude muset ani dělat právě z toho pohledu. Co by bývala dělala, kdyby potkala nějakou zesnulou sestru ze Sesterství?
Musela se z toho rychle dostat, nebo už se nebude moct zastavit. Jaké to prokletí, být empatický a trpět nemocí, co vlkovi zamává s celou mentalitou! I proto neznámý, vlčí pach uvítala s radostí, na kterou se skrz svůj churavý stav už dlouho nezmohla. Stál tolik energie - ale pokud to v těchto odporných podmínkách někoho potěší, tak jí to třeba trochu dobije. Rychle proto setřela slzičky, co se jí kutálely po tvářích, a už-už změnila svůj směr, aby mohla svému společníkovi vykročit naproti. „Ale dobrý den!“ zvolala chraplavým, tenkým hláskem, co poukazoval na její (ne)zdraví, „to nám to dnes přituhlo, viďte? Kéž by nás to stydlivé sluníčko co nejdřív pohladilo svými paprsky!“

Tak tohle byl dozajista její konec. Její nemoc se každým dnem zdála víc a víc okupovat její plíce, jakoby se plazila jako sasanky na jaro. Jéminkote, to už by se tu taky mohlo uráčit přijít! Bude pořádná obleva, ale co na tom? Lepší, než všude ten hlasitý sníh. Komu by to nelezlo po pár týdnech na mozek? Neustále kronk, kronk, kronk pod tlapkami či kopýtky všech, co se jenom chtěli projít, nebo si něco ulovit. Teď si vůbec vybrala tu nejhorší dobu na to onemocnět - bylinky pro doktůrky nikde, doktoři vlastně taky nikde a ona bez smečky, která by se o ní postarala. Ale takové Sesterství, jó, to se o ní taky dobře postaralo.
I proto si i přes svou nemoc dneska vyšla ven, nachytat poslední paprsky sluníčka a třeba něco malého pod zub, aby její sestry nehladověly. Kéž by se jim mohla lépe odplatit za jejich milosrdné službičky!
Jak se má vůbec taková mlaďoučká Omara? Snad se jí někdo ujal, když já nemohla! Ó, co by dala za to, aby svou "malou sestru" mohla zase potkat. Určitě by jí chtěla říct o Lesley, to nepochybně: ale co víc? Teď, když byla nemocná, se celičký svět až jakoby zastavil. Žádné dobrodružství, žádná zábava. A pohovořit si s ní o politice tuláků versus Azaryn, no, to by taky nemuselo dopadnout zářně - vždyť to bylo ještě takové pubertální děcko! Ty ledva rozumí tomu, co se zrovna v tomhle proudu světa děje.
Majdalenka se tak za sluníčka procházela po severní louce, očividně se snažíce zavětřit nějakou potravu. Co by dala za to, aby zase našla nějakého zesnulého ptáčka! Protože klid ale tu a tam prořízl její nepěkný kašel, moc se jí v tom teda nedařilo.

Přední tlapkou se poškrábala za ouškem, co tak svou příbuznou poslouchala. A byly si vůbec nějak příbuzné? Těžko říct! Pokud však obě pocházely ze Stříbrolesí, tak jakousi rodinu dozajista tvořit musely. Ale kdoví, kdy ho naposled Sasha viděla! Prý jsme prošli dost revoluční změnou, co tak mamče povídaly. Ach, asi to už patřilo k náladovosti samic, že jednou věci byly tak, a pak zase jinak! „Smečka? No jéje,“ potuleně se usmála, „nad tím jsem ještě vůbec nepřemýšlela! Na zimu by se to hodilo, ale to víš - já bych si ráda užila mládenectví ve svobodě, dokud můžu. Tak třeba na staré kolena, až ze mě zbyde jenom prach a kostičky,“ to, že ke smečkám chovala drobounký odpor, už raději opominula. Co by o takových věcech povídala někomu, kdo se v jedné očividně uhnízdil, že? Ještě by Sashu mohla omylem popudit, a to by ona v tuhle chvíli teda nerada!
Zvědavě nakroutila ouška, aby toho od její drahé společnice slyšela co nejvíc. A věru - měla pravdu! „A rodinu tam nějakou máš? Vždyť víš - vlastní krev. To já bych moc ráda někomu dělala tetičku Majdu! A třeba bych vám hned mohla udělat nějaký pěknou cetku. Na to já jsem totiž hrozně dobrá.“ Majdalence se zdálo, jako by zrzka pomalu otvírala svůj květ, jako právě slunečnice, co se vytáčejí za sluníčkem. Taková krasavice! Čím déle mluvila, tím hřejivější pocit to po její hrudi rozlévalo. Ta uměla tak pěkně mluvit! „Tak to jsem za tebe moc ráda, Sasho!“ zamávala jí do toho ocáskem. Slyšet, že se jí dobře daří, ji samo-sebou nadmíru těšilo. Když ale zmínila léčitelství, cosi v ní zatrnulo - tělem jí projel velmi nepříjemný pocit, který ne a ne setřást. Fuj, doktorstvo! „Aha,“ hlesla jen, cvakaje zuby, „takže doktorka.“ Co by jí tu ale vykládala? Oblékla na svou tlamu očividně nucený úsměv, těkaje očima po okolí.
Nedejbože na ni nevytáhne nějaký kůl, aby ji zapíchla? Křidélka odtrhla pro bližší zkoumání? Tfuj, takový chuj snad není! ...Snad!!