Príspevky užívateľa

Srdéčko jí bušilo skoro až někde v uších, jak (ne)trpělivě vyčkávala na jakoukoliv reakci ze strany Lesley a u toho stále občas cosi řekla, protože si fyzicky nemohla pomoct („a já teda vím, jak žít, přísahám! Nejsem děcko, o které se jeden musí starat, to fakt ne!-“). Tahle vlčice, to byla teprve ta správná enigma - co nechtěla, aby jiní viděli, bylo přímo jako neviditelné! Nebo to pro ostatní bylo třeba až tak okaté, že to jednoho zabolelo? Majdalenka byla žel jako slepá tím, co všechno její kamarádka uměla a neuměla říct, nebo vůbec vzhledově. Dcera slunce, pomyslila si úsměvně, vždyť to povídám už od začátku! A to označení kamarádka, bylo správné? V hrudi jí cosi nepříjemně zarachotilo, jen na to pomyslela. Kamarádka, sestra ze Sesterství, nebo taková láska na první pohled, jéje! Není to vlastně všechno jedno? Dokud mám Lesley nablízku, tak je jedno, jak to pojmenuju. Hlavně, aby tu byla!
Ale ani v tom, jak se zdálo, jeden nemohl mít vůbec žádnou jistotu!
S čirými otazníky v očích se konečně znovu podívala po své společnici, celá zmatená tím, co tohle všechno mělo znamenat. Bylo tu snad něco, co nemohla přečíst? Co nevycítila, nezaslechla, ani sebemenším kousíčkem své duše nezaznamenala? Jéminkote, ona nakonec bude úplně marná, a to se vlastně ještě teprve oťukávaly! Na moment ji popadl strach, že se Lesley třeba opravdu rozhodla odejít a už nikdy se na Majdalenku neotočí - brzičko nato avšak pochopila němou pozvánku, a už-už se tahala na nohy.
...A možná, že by se na ně dostala rychleji, nebýt toho přímo andělského zvuku, co ze sebe vydala. Srdéčko se jí rozbušilo tak intenzivně, jako před chvílí. Jéjda, jako by zaslechla zvonečky z nebes, když jeden jde na onen svět, jakoby slyšela ranní ódy ptáčků na nový den! A jak to k tomu, kým vlčice byla, sedělo! Bylo vůbec možné, aby obyčejný, pozemský vlk mohl mít tak přenádherný smích? Měla to čekat - jedině potomek samotného slunce dokáže pouhým hlasem zevnitř zahřát, jako by ve vlkovi byl oheň! Jedině ona! „Lesley, páni,“ hlesla jen potichounku a konečně se na ty tlapky postavila, aby na ni chudák dlouho nečekala. Chtě-nechtě, byl čas vyrazit kupředu! Ještě si do toho párkrát mávla křidélky v jakémsi nervózním tiku, neschopna strhnout z vlčice své oči.
Celá nadchnutá byť jen maličkou myšlenkou na svou společnici tak dočista pozapomněla na rozdělanou prácičku, kterou původně chtěla ještě dnes dokončit. Ále, co na tom! Až bude jaro, všechno bude lehčí - to jim všem bude taky moct udělat krásnější, oslnivější šperky, co jim vydrží dýl, než nějaké proutky po pár dnech strávených hrátkami ve sněhu. „Ty mě jednou přivedeš do hrobu. Do hrobu!“

To Majdalence do krku někdo sypal jedovaté bobulky?! Přísahala by, že tohle není pranic normální nemoc - jenže ona taky byla nemocná tak jednou za celičký svůj život, že. Sotva zaznamenana, že se jejím směrem něco - teda, někdo - pohnul. Byla na tom až tak špatně? Ne, já se z toho jenom potřebuju vyspat! ...A hle, zrovna takhle vlčice by jí mohla pomoct se dostat do tábora! „O- Sarčo!“ dostala ze sebe překvapením, ráda i nerada, že ji vidí. Doktoři, ti vždycky znamenali ve Stříbrolesí leda smrt, a tak hrozně na tom snad nebyla! Nebo jsem? Chce mě příroda nadobro odepsat?!
A už s znovu popotáhla, rozmrkávajíc slzičky, vystrašená z toho, že si touto nemocí přivodila samotnou smrt. Co na to pak měla říct taková chudinka Lesley, co se s tím prala mnohem dýl?! „Já- já jsem úplně v pohodě!“ kuňka chraplavým, bolavým hláskem, zatímco dělala šedavá vlčice... No, asi nějaké léčitelské praktiky. Ona s ní nikam nechtěla! Radši bude zatloukat, aby alespoň prodloužila své bytí na této planetě. „Jenom- jenom,“ dala si krátkou pauzu k odkašlání, „asi se potřebuju jenom vyspat. Fakt, přísahám!“ horlivě se snažila šedé vysvětlit, doufaje, že se slituje nad jejím kukučem.
Božíčku, vždyť to byla jenom doktorka! Proč se jí Majdalenka tak šíleně bála, až celá její sebevědomá nátura padala v prach?

Neublíží? No tak to si ještě poví, až se ukážou jeho pravé barvy. Žádná vlčice by nikdy neměla v takových krutých podmínkách věřit cizím vlkům! To by tu taky za chvíli mohly na každém rohu běhat březí vlčice, co by nad otci svých dětí jen neurčitě krčily rameny! Jeden si na sebe musel dávat pozor, zvlášť v dobách, kdy se mentalita každého druhého vlka mrazem, hladem a nepohodlím hroutila. „No,“ zazubila se nakonec po svém krutopřísně podezírajícím pohledu, „tak to mi pak můžeš říkat Majdalenka.“ A zrovna mu ze slušnosti nabídla tlapku, ať si na to potřesou.
Tak blízko? No je jen dobře, že to chudák přežil. Smečky by teď těžko dorovnávaly ztráty na životech. Leda by to byli vlkojedové! Jeho mrknutí samozřejmě považovala za spiklenectví, a tak mu ho ihned opětovala. Jak se zdá, ne každý smečkový vlk bude tak špatný, jak si zprvu myslila! „A v jaké smečce? Přízračných? No jéje!“ a hned se zastyděla za to, že takové cavyky dělala právě před smečkovým vlkem. Úplně si tím zúžila možnosti se přidat, cérka jedna hloupá! I když, ona... „Já už vlastně svou tlupu mám, no. Alespoň je budu moct varovat, ať od vás utečou na míle daleko! Teda- hups!“ Rychle si přes tlamu plácla tlapku, aby se fyzicky zastavila od toho pokračovat. Jéminkote, ta zima jí musela úplně zamrazit mozek. Radši by jí tu tlamu měl někdo zavřít, než se ještě prořekne o tom, kde Sesterstvo sídlí.
Těžko říct, jestli o tom ale smečky už stejně nevěděly. Špehové mohli být v tak chladných časech věru všude. „Ty jsi mi ale gentleman. To tak má v Přízračných každý vlk?“ zvesela zamávala ocáskem, už cosi uvolněnější v jeho přítomnosti, „ále, i kdybych nebyla! Myslím, že bych si za to ródeo před chvílí zasloužila jednu pořádnou za uši.“

Už to byla pořádně dlouhá doba, co se Majdalenka dostala dál, než do hvozdu hned u tábora Sesterství. Moc dobře si nepamatovala na jednotlivé detaily daných dnů, neb se všechny zdály být úplně, ale naprosto stejné - tu a tam se pořádně vyspala, či válela a v dny, které byly zatím ty nejhorší, zaměřila veškerou svou energii na dramatické bědování nad ztěžklým osudem. Táhl její ramena k zemi s takovou vervou!
Copak se nestyděl, napadat mladé, co měli celičký život před sebou?
Dnes se jako zázrakem avšak cítila o ždibec lépe. ...Teda, jak se to dá popsat, její "lépe"! Znovu bděla, a znovu se vydala kus dál od tábora, aby své sestry nevyrušila bodavým kašlem - jakési kouzla, co Sariane se svými serepetičkami z lékařského repertoáru vykonala, alespoň na chvíli víle pomohly od tíživé slabosti. Kéž by se uměla zbavit i kašle! A rýmy! A té mlhy v hlavě! A taky- A vlastně všeho, co s touhle zimou na vlky padlo. Na druhou stranu by to znamenalo, že jí musí věřit o cosi víc, než pro ni bylo přijatelné. Doktorům? Věřit? Bwahahaha!! Leda přes její mrtvolku!
Tlapka loudavým krokem míjela tu druhou. Majdalenka se konečně ocitla u jedné z říček, ke kterým se jí zatím chodilo nejlépe, a už-už se chtěla poohlédnout po nějaké slabší krustě, kterou by ještě zvládla probořit. Zima se, zdálo se, stávala silnější. Nu a protože se jí špatně vidělo ve tmě, navrch když všechno viděla jenom bílou a černou, že, pozdě si všimla zvláštního stínu, co jí připomínal vlka. Jakmile k ní ale doputoval jeho pach...: „Ale dobR-“ řka, nestíhaje ani dokončit svá slova, než tichost noci prořízl její bodavý kašel. Ajéje, to je teprve první dojem za milión!

A tak byl její život jako zčistajasna... horší. Těžší. Krásnější, božínku, krásnější než všechno, co kdy v životě viděla - a samozřejmě růžovější, jako její 'múza'. Ale tak krutý, příliš krutý.
Trvalo jí věru dlouho, než se k hranici lesa a volných planin dostala. Musila si vzít mnoho přestávek, aby se náhodou neudusila vlastním kašlem (proč se zhoršoval? Měla čerstvý vzduch, jakousi tu vodu a tu a tam dokázala dokonce pozřít bylinky bez toho, aniž je omylem zase vykašlala!), a pořádně se u toho loudala - nakonec se jí to však přesto povedlo a teď se tu mohla svobodně slunit. Božínku, kéž bych ho mohla vzít po mističkách i Lesley! Určitě by měla radost, že je na světě zase o cosi hezčeji. Musily to být první paprsky bojujícího jara - o tom nebylo pochyb! A i kdyby ne, proč se trochu nemotivovat k tomu, jaká bude budoucnost? Nemohla se jí dočkat.
Až totiž bude jaro, pozve Lesley na to nejúžasnější rande, co Norest kdy viděl. Proběhne právě v těch dnech, kdy začnou růst první sněženky, aby jí z nich mohla něco hezkého vyrobit - možná, že zrovinka bude dokonce i zapadat sluníčko a s jejich srstí si bude hrát jemný větřík, ... Nebo ne, srstí by jí raději vískala ona sama. A možná, že by k tomu mohla sehnat ještě něco malého - třeba vlka s nějakou věru pěknou magií, co by celou scenérii umocnila na atmosféře. Jéminkote, hlavně tu atmosféru! Co by bylo pořádné rande bez toho, aby hrálo všemi barvami, co na světě existují? Všechno se musí hezky třpytit. A usmívat! A vůbec, když u toho všeho bude Lesley, celý svět se určitě smiluje a ještě nám k tomu připraví nějaké překvapení! Nu, a pokud ne, tak se Majdalenka víc než dost spokojí s tím, že s vlčicí vůbec bude moct strávit nějaký čas.
Ten se jí totiž, chtě nechtě, zdánlivě začínal ošklivou nemocí krátit. Jim oběma.
Majdalenka málokdy přemýšlela nad ošklivými věcmi, co se v životě běžně stávaly. Někdo pošel stářím, kdesi se vlčátko ani nedobralo dne, kdy poprvé zřelo svět - všechno to byly smutné věci, co jí nejednou přivedly v citlivé chvilce k pláči. Teď tu však šlo o ni, a ona... Ona vlastně nevěděla, jak se nad tím vším má cítit. Samozřejmě neztrácela naději nad tím, že se na nemoc Lesley a jí najde nějaký záhadný, třeba hořce chutnající výtažek, co je jako kouzlem dostane z tohohle malátného stavu. Ale kdy to bude? A bude to za dob, kdy ještě bude naživu? Den co den se potýkala se sérií stejných, naprosto nesnesitelných symptomů, které ne a ne mít nějakou očividnou léčbu. Je to vůbec možné, že je tolika doktorů a žádný z nich nemá odpovědi? No, aby je trochu očistila, zatím znala jenom jednoho - a jeden vždycky bohatě stačil! (Jednou se se svým strachem z doktorů vypořádá, fakt jo. Ale dneska to rozhodně nebude!) Jak se s touhle nemocí ale vypořádávali... No, jiní?
Jak na tom byli tuláci jako ona, co neměli to štěstí a přístup k léčbě zdarma? Co dělali vlci bez smeček, bez léčitelské péče?
Tichounce si popotáhla, celá ubrečená slabostí z nemoci a skutečností, že teď někdo stejně nemocný umírá. Mohla být na jeho místě - kdyby onehdá nepotkala Kiler, tak by...
Jestli tohle přežije, tak se z ní snad ta doktorka nakonec i stane. A to by pak mohla pomáhat každému vlkovi, kterého potká, a být konečně užitečná. Třeba by se mohla nějakým dobrým drbem dostat do povědomí každého, našla si nějaké viditelné doupě, a pak u sebe vlky i ubytovávala! Starala se o ty, co jsou na tom ještě hůř, než ona. A s Lesley by mohly-
...Jenom to všecko musím přežít. Přežít, a až pak snít. Jéjda, kéž bych tu tak měla ty hypnotické houbičky. A tak se mlčky nechala hladit paprsky sluníčka, kašlala, plivala a myslila si, jak svět udělá jednou lepším.

Zvesela zamávala oháňkou, jen co to nejokatější nebezpečí 'pominulo'. Kdyby nebyla nemocná, dozajista by své okolí (a především sebe) kontrolovala s mnohem větším zapálením - takhle omámená vlastními soply a hleny ale nezmohla vykoumat věru nic. A navíc byla noc! Který vlk by útočil v noci? ...Když nad tím teď tak chvíli zapřemýšlela... „Ále, to vůbec nevadí!“ mávla nad tou maličkostí tlapkou, usměvavá od ucha k uchu, když v tom zaskočeně dodala: „Doufám, že jsem vás náhodou nevyrušila od lovu?“ jó, teď by u řeky asi stejně nic neulovila.
Óch, a vůbec! V téhle zimě získat nějaký úlovek musilo být opravdovým zázrakem. Všecka zvěř rozutečená a schovaná na horší časy, a smečky se ještě občas opovažovaly vydávat za vlastní hranice, aby kradly jídlo od huby tulákům. Barbaři! Nevychované hovada! Třeba takový Azaryn, jak o něm Sesterstvo onehdá tak ošklivě mluvilo! Až ona přijde do styku s někým odtud, pěkně jim to vybarví. A kdyby to byly jen pomluvy... No, tak si to alespoň ověří - byť za cenu vlastního krku!
Zamžourala do tmy očima, aby mohla vůbec určit obrys vlčice. Jó, když jeden vidí jenom jednu barvu na tisíc odstínů, to v té tmě taky moc nevidí! Ještě, že byl ten sníh - až bude léto, Majdalenku po večerech venku nikdo nepotká. Leda na rande s Le- „Opravdu?“ zeptala se s opravdovým zájmem v hlase, překvapena tím, co jí bylo řečeno. A to vlkovi jen tak nevadí, nespat večer? Zvláštní to životní rytmus! Dřív, než však řekla víc, hlasitě kýchla. Auu! „A věru na jednoho vypadáte. Jedním z vašich rodičů musel být měsíc samotný, nebo třeba jen hvězdičky - takhle krásné znaky se vám na srst jistě dostaly jeho pohlazením!“ pochválila. Musela před ní stát sama dcera měsíce, ó ano - pravý protiklad Lesley, dcery sluníčka!
Kéž jí hlas vydrží - už teď šlo slyšet, že slábne a bolí při každičkém slovíčku. To ji ale nesmí zastavit od toho se s někým bavit, když už ani spát kašlem nemůže!

Ajéje, myslila si, zatímco se v tom moři černa snažila poznat obrys vlka, co jí odpověděl, tohle mám určitě za to, že jsem se pořádně nevyspala! Teď tu po Norestu chodím s iluzemi v patách! Byl to ale opravdu vlk, nebo jenom místní hříčka přírody? Osobně ještě neviděla v místní fauně nic, co by se vymykalo věcem zažitým - ač nerada, trochu o jejich existenci pochybovala. Co když si z ní ostatní tuláci dělali terč nějakých vtipů mezi kamarády?! ...Ále, kdo by to dělal!
Předtím, než stihla ve své promluvě pokračovat, byla zastižena kašlem. Ó, jak pekelně to teďka bolelo! Ještě donedávna to nebylo tak hrozné - teď s každým odkašláním avšak přicházelo jakoby polykání ostrého jehličí, co ne a ne pryč z jejího krku. Ale aby to řekla jejich doktorce, to si radši potrpí až do poslední chvíle! „Já jsem se vás hrozně lekla! Víte, vidím jenom jakési mlhavé paprsky z vaší srsti,“ zvesela zamávala ocáskem, hlas celý chraplavý po kašli. Kéž by ji každičké slovo nebolelo, jauvajs! „A takhle při měsíčku se věru moc vlků nevidí. Už jsem se bála, že budete nějaký tvor z hlubin noci!“ řka, smějíc se. To tak, vycházet jenom při měsíčku. To by dělal jenom blázen! Brzičko avšak uznala, že to byla příliš velká chyba, ale... Ale jak jinak se ujistit, že se na ni cizí neurazí?!

Občas si do kroku odkašlala (hlavně to nepřehnat, aby nedostala záchvat - takhle uprostřed ničeho by s ní byl určitě ámen!) a poměrně spokojena pod měsíčním svitem pokračovala na své cestě přímo ke Kultu. Jak krásné všecko v třpytivé noci bylo! Kolik básní by se na tu atmosféru dalo složit! Nebýt tak ospalá, nechala by se kolébat písní své jediné společnice a tlapky ať jí klidně odnesou, kam se jim zachce. Usnout na vlastních nohách, no to se určitě ještě nikomu nepovedlo! No jéje, a ještě tak na své cestičce zmrznout - to by jí sestry ze Sesterstva zle oplatily!
Těžko říct, jestli by vůbec měly radost, že si takhle vykračuje přímou čarou k hranicím Kultu. Kdo by jí ale vůbec měl co poroučet? Teda - až na babičku Kiler, kterou musila jako postarší ctít. ...Kéž by tak měla ráda lidi a jejich tvorbu. Třeba by mě tam vzala na exkurzi!
Zaniyah, která se černočernou nocí nesla jako stín, si Majdalenka věru nevšimla. Celá v šoku zmrzla na místě a tlama jí div nespadla až na zem - zprvu si totižto všimla jen hrstky zelenkavých, jakoby levitujících chlupů, co v paprscích luny snad až zářily. Jako Omara! Namísto útěku však zalapala po dechu, a už-už překvapeně vyjekla: „Wooah!“

S odstupem si to za ním ťapkala a očima mžourala do dálky, kde se rýsovaly velmi vzdálené budovy. Jak daleko jsme od centra všeho dění? Od samotného Kultu? A kolik vlků se do takové sekty vešlo, aby zvládli obklopovat tak obrovské území? Všechny takové organizace většinou byly založeny na šílené blízkosti prostředí, a tedy všech vlků a i proto pochybovala, že jich tam bude víc, než patnáct - a to ještě v jejich top stavu! Ukočírovat větší skupinku, to musilo být... Nemožné. Ledaže mají teprve úžasného šéfa, co to všechno zvládne! A třeba s nějakými pomocníky. Ano, takový vůdce Kultu určitě musil být. Jestli tedy vůbec nějakého mají? Občas trocha anarchie přec neuškodila, jen co je pravda!
Nad jeho rádoby omluvou přimhouřila oči, ale nakonec se jen usmála a mávla nad tím tlapkou. No jó, jí ta zima taky musela jít úplně na mozek! „Já se vám taky omlouvám, bylo do ode mě ošklivé.“ Ale zasloužené, to trochu ano - a snad to tak viděli stejně, nebo-!„Nesnesu, když někdo někomu mluví do toho, v co věří. Vždyť svět je hned krásnější, když může jeden s druhým sdílet odlišné zvyky!“ vzdychla zasněně. Kdyby se tak všichni vlci spojili v jednu velkou komunitu a spolu pracovali k lepším zítřkům, to by tu všechno vypadalo úplně jinak. ...Zábava by to ale jistě po jakési době nebyla. Ach, tak ať věci zůstanou tak, jak jsou - malé vroubky v něm už Majdalenka holt napraví sama!
V tu ránu jí nad hlavičkou svitla žárovička, a ona už-už pospíchala, aby byla Nirixovi bok po boku. No jéje, jen ať opravdu není nějaký úchyl, co jí chce zneužít a využít! „Takže vy jste jedním z nich!“ až se jí překvapením dech zatajil. Ouška hned nato různě kroutila, aby toho slyšela co nejvíc: „Óh? Vůbec se mi nemusíte bát svěřit. Vždyť já bych to těm vašim členům ani říct nemohla, když mě do města nepustíte,“ zazubila se, ač v hlase chviličku nesla jakousi kousavou poznámku. Tak velké území určitě nepotřebovali.

Plíce se jí jako vždy hroutily jedna do druhé, ale co jiného by při měsíčku takhle Majdalenka mohla vyvést, než jít na procházku? A ještě směrem, kde onehdá potkala toho zvláštního vlka, co se tak zajímal o okultismus. Nebyly to tehdy třeba jen báchorky, o Kultu? ...Od jejich malého, provizorního tábora Sesterstva už musela být na hony daleko - a jak ráda za to byla! Vždyť už je ten kašel taky musí pořádně štvát. Být já na jejich místě, asi už jsem dávno za sedmero horami! Ó, podívat se do země Sedmihradské, to by se jí právě v tuhle chvíli hodilo.
Hanbou aby se propadala z toho, jak věčně někoho probudila z mrákot!
Nedokázala si představit být Lesley, která na tom byla den ode dne hůř. Ona sama se ještě držela, ale... Ale na jak dlouho? Asi bylo načase zvážit jejich vyštudovanou medičku, co jí určitě omylem něco neukousne. ...No, s tím bych zase hned nepočítala. Ale co to? Měla snad Majda hrůzu z doktorů? Dospělá vlčice, a léčitelským komůrkám by se nejraději vyhnula obrovským obloukem! To by byla podívaná, kdyby jí v jedné takové zavřeli - a že se to zanedlouho určitě stane, pokud se co nejrychleji nevyléčí sama. Jenže jak na to? Má se víc modlit, něco malého obětovat? Kéž by tak znala odpovědi! Zprvu by samo-sebou vyléčila dceru slunce, Lesley - ta na tom chudák byla mnohem hůř.
Zatím.

Ó, tak to se nepovedlo. Ostudně, ne-li provinile se po své společnici usmála. Jaký to kostrbatý, rapidní konec jejich okouzlující chvíle! Nějakým způsobem ty růžovoučké brýle ale asi sňaty být musely - navěky věků se dívat jedna druhé do očí a nechat se opíjet ryze dobrým pocitem, to by tu zmrzly v sochy. Co by řekly sestry, kdyby je načapaly? Majdalenkou náhle projel pocit, který si v ní naposledy udělal domeček právě z jejího dětství - jako snad každá dívka onehdy budoucího manžela viděla v každém druhém dospívajícím samci a styděla se u toho tak moc, že si napříč Stříbrolesím hledala skrýše, aby na ni maminky neviděly. V Sesterství to určitě bude jiné! ...Ale najít si něco vlastního, o čem budou vědět jen ony...
Óch, to má ale všechno svůj čas - a kdo si počká, ten se vždycky dočká! Nezáleží přec na tom, zda na Lesley bude čekat rok, či dva - zda se mezitím třeba ani jednou neuvidí, nebo vedle sebe od tohoto momentu budou usínat i vstávat. Pouto, které mezi sebou právě dnes navázaly a co bude jistě růst jako divoké řeky, tu zůstane.
Na Lesley by ani amnézie nebyla schopná zapomenout! Tak, a teď byl čas na to, co celou tu dobu potlačovala - návrat do skutečnosti, v níž Majda byla vlastně úplně šílený případ zamilovaného. „Tedy,“ nakonec si do protáhlého ticha odkašlala, cítíce gradující nervozitu, co ji na pysky nutila poloúsměv. Smát se a stresovat, když zrovna nerecitovala sonety, to byla vždycky její parketa! Jéje. Snad to jednou bude věru obrovský problém, neumět mlčet v situacích, které si to navýsost vyžadovaly - tato chvíle ale nebyla smrtelná postel žádného vlka, nýbrž pupen, který se pod těžkým paprskem slunce jal puknout a pomaličku celému světu odhaloval, co v sobě dosud skrýval. Jak jednou bude jeho květ vypadat? Jak bude vypadat to, co se s Lesley dnes rozhodly vzájemně opečovávat? Kéž by jeden mohl vidět do budoucnosti a alespoň vědět, jakých barev to všechno nabere!
V jednu chvíli to však všechno hodila za hlavu, a tiše zaúpěla: „Po téhle konverzaci všechno zní tak hrozně... no, hrozně! Jéminkote, já přísahám, že tě nechci pohoršit,“ brblala, očima těkaje všude, jen ne po Lesley, „já jenom, no- to ticho- Já asi ani nevím, jak pořádné ticho vypadá,“ přiznala se posléze. Někdo by jí měl tu tlamu opravdu někdy zalepit medem, aby si to konečně vyzkoušela!
Dřív, než ale stihla plácat páté přes deváté, znovu mrkla do těch nejkrásnějších očí, co kdy viděla. „Jak se vůbec někdo po tomhle všem může znovu normálně nadechnout? Nejde to, aniž bych nepomyslela na to, že ty vlastně dýcháš úplně stejný vzduch, jako já, a je to jako být doma,“ demonstrativně do plic jakýsi ten vzduch nabrala, „jako když se má vlk znovu učit, jak se má žít. Co pro něj žít pro někoho, s někým, znamená.“ Někdo jí hned teď ukousněte jazyk, než se propadne za své řečičky do pekla!
Jakékoliv kouzlo, co je v tuhle chvíli vinulo do svého heboučkého obětí, pominulo. To je ale přece nemuselo zastavit od toho, aby si to tu udělaly krásné, že? Dokud měla Majdalenka Lesley, a Lesley Majdalenku, dozajista byly na samém vrcholku světa. Láska hory přenáší.

Takový zpěv vskutku nemohl být pro každého, kdo si to zrovna usmyslil - a že se to dalo i brzičko potom, co otevřou tlamu, poznat! Jenže pak tu byli tací, jejichž hlasy se podobaly ranním ptákům, co tuhle formu umění zásadně odmítali. Každý, kdo se stydí před sebou i publikem, se měl narodit spíš stromem, než-li vlkem. Hned by se cítili lépe. Ó, krutý to byl svět, kde talentovaní mlčeli a chtiví štěbetali, jak se jim zrovinka zachtělo!
Ocásek se jí zvesela zhoupl. „Ano, ano!“ výskla nadšeně, „věru, dobře to říkáte. Ale mít na cestě jenom štěstí, to vlka přece nedělá hloupým. Nebo snad ano? Je možné, že vlci se štěstím zhloupnou?“ zadumala, myslíce, že ona už by takovým tempem musela patřit k vlčí inteligenci. Jenže co naplat - pár koleček jí v hlavě v některých věcích určitě chybělo. Třeba vědění, kdy je lepší mlčení než slov! Óch, tak tohle jí na krku nepěkně viselo už celé století: když se onehdá Saša a Hynek dostali do rozepře, ihned jim do toho vstoupila a všecko se snažila urovnat svými vtipy. Asi se jim nelíbily. „Mít v životě furt jen balanc, to taky přec nejde. To by se každý na svém trůně nudil!“
V tom však už jako správný učeň Kiler pokyvovala hlavou, aby si nemyslela, že si Majdalenka náhodou staví vzdušné zámky. V tu ránu však namítla: „Ale vaše zkušenosti v životě by se taky určitě hodily. A mít babičku, byť jen nepokrevní, to pro vlky hodně znamená!“ říkat třeba zrovinka téhle šedavé vlčici v něčí přítomnosti "babi", to musel být věru ohromný zážitek. Tahle babička totiž nepekla buchty; ta byla v armádě, celé její tělo bylo jako vyváleno v tetovačkách a její vlasy byly nespoutané tak, jako severní vítr. Anebo zahřívala vlčice o léta mladší, než byla ona sama, a povídala jim přitom kdejaké stařecké moudra, co za svůj život stihla nasbírat.
„Takže takový matriarchát!“ zaculila se radostně, mávaje oháňkou. Babince byly vždycky její oblíbené - kde byl totiž vlk, tam byl taky sok. Samci by se o všechno furt jenom přeli a dělali problémy tam, kde ve skutečnosti nebyly: navíc se s nima těžko bavilo, když to zrovinka nebyl bratr, nebo právě partner! S tím ostatně musela mít zkušenost i tahle vlčice, pokud do svého... gangu? vlky doposud nepustila. Dobře pro ni! „Snad bude jaro rychlé, a všechny nás stihne ohřát dřív, než se staneme kostky ledu. Když nad tím teď tak přemýšlím... Určitě máte úkryt, viďte? Co se takhle vydat oním směrem a po cestě něco zkusit dohromady ulovit? Nebudu vám lhát, ale asi mi za chvíli umrzne zadek.“

Jéminkote, jak jí bylo nepříjemně! Kašel, kterým se kdovíkde (u Lesley) nakazila (u Lesley v pelechu!), se zdál být častější a častější - jakoby se každičký kus jejích plic odmítavě kroutil pokaždé, co se nadechla toho štiplavého mrazu. Cožpak se o sebe dost nestarala, aby tu prazvláštní přeháňku prazvláštně mixovaných symptomů vyležela? Proč žádné z nich neustupují? Kdyby tak tehdy nešla na ten průzkum... Ale- ale!
Odplivávaje opodál, Majdalenka pokračovala směrem k jedné z řek, co byly nedaleko Sesterství. Nemoc, která se pomalu dala cítit ve vzduchu doupěte, tady určitě nebude - a čerstvý vzduch, nabrat něco do žaludku, to jí dozajista pomůže. Navíc už taky trochu hladověla: chladná voda je pětihvězdičkový pokrm každého chudáka. Kéž by se na Azaryn táhlo rychleji. A kéž bych mohla i takhle nějak pomoct!
Ó, nemoct nic udělat - to bylo teprve to pravé utrpení, co jí skolilo. Zírat na všecky ty obyčejné vlčí tváře, co se svým aktem určitě zapíší do myslí každého tuláka, dokonce je i například vzburcují, a nebýt jednou z nich. Uznání, sláva, čest a hrdost - to pocítí každý, kdo Hel, Verdandi a Kiler jednou potká. A pokud ne, tak se o to Majdalenka mileráda postará! Přece se nemůže stát, aby její kamarádky, její sestry proklouzly životem bez toho, aby za svůj život nepotkali alespoň jednoho fanouška. I když... Mezi tisíci fanoušky vždycky budu já. Až zbude jenom jeden, budu to já - a až žádný nebude, tak všichni vězte, že jsem po smrti! Pysky se jí samým pobavením roztáhly do pobaveného úsměvu - smích však neriskovala.
Namísto toho se sklonila, chtěje ovlažit hrdlo, když v tom - aaaAAA!! Ajéje, tohle byla teprve pořádná bolest! Samým překvapením se hned zakuckala, jak jí ta odporně studená tekutina projížděla hrdlem, a kroutila přitom obličejem. Řezalo to víc, než pálilo, a ani jedno z toho nebylo vůbec příjemné! To si měla tu vodu snad ohřát, aby se vůbec mohla napít, nebo co?!
Jedna nula pro vodu - zítra se tu vrátí, a ukáže jí, kdo je tady šéf.

S obrovským zájmem naslouchala vlčicím, které očividně musely mít s Igni- teda, Azarynem vlastní zkušenost. „Silní- to je to! Přece jim nemůžeme nechat projít takovou ohavnost jenom proto, že jsou namakaní!“ Myslila přitom nad hodně otázkami, k tématu i mimo (Hel a Verdandi jsou určitě pokrevní sestry, tohle jinak nejde! Tolik spojitostí, tolik!), ale největší pozornost nedlouho poté dostala právě Sariane, co se k nemocné přiřítila jako velká voda. Skoro jí až ofouklo, když k nim přišla! Ihned po šedavé vlčici hodila zkoumavý pohled - brzičko nato avšak očkama zabloudila k Lesley, které věnovala zprvu škodolibý úškrn. Přesně, hlásit předem jako na vojně! Jakmile však Sariane nevypadala, že bude Lesley strkat tyčku do krku ke kontrole, sklonila se tak, aby své kamarádce mohla pročísnout srst na líčkách. Chudina malá, onemocnět zrovinka teď! I když - možná jen dobře.
A pokud jí u pohledu na chudáka chorobu srdíčko zabušilo rychleji, než mělo, do toho už nikomu nic nebylo! Starat se o kamarádku je přece každému přirozené, no ne?!
„Půjdeme co nejdřív!“ Radostně stočila pohledy ke svým sestrám, neschopna u žádné z tváří vydržet. Verdandi se bála, Hel obdivovala a babičku Kiler - no, ta o sobě sama měla tak velkolepou auru! Tak velké vlčice, co se jistě zapíší do historie, a ona mohla být po jejich boku a vidět je naživo. Wooah! „Nějakou lest si ale musíme vymyslet, to Verdandi říká dobře. Nemůžeme počítat s tím, že se nám třeba nic nestane. Ale jak bojovat proti někomu, kdo určitě bude nacpaný až tak, že bude vypadat jako by byl březí?...“ pokrčila rameny. Bylo vůbec možné nějak obalamutit smečkové vlky, co nebyli tak zoufalí, jako právě ony a spousta jiných tuláků? Jejich hlavy nemohly být zamlženy hladem a chladem: dle vyprávění si žili jako rozmazlení králové. Že by... „...Co prostě tak předstírat, že je jedna z nás břeží? Určitě by si nedovolili na takovou vlčici v nouzi zaútočit. A ještě jim navrch ty fiktivní vlčátka slíbíme jako budoucí členy!“ řka, drobně tu a tam pohazujíce ocasem. Ó, jaká tohle byla zábava!

Jéminkote, jak zle se jí na cestě nazpátek do tábora šlo. Zdálo se jí to, nebo byl svět tak nějak ošklivější, potemnělejší? A její tlapky, proč je vítr skoro samotné unášel? Ještě, že alespoň tlamička jí sloužila - mezi zoubky totižto držela žalostně malého ptáčka, který jí přišel do cesty. Bude to sestry obtěžovat, že nic víc nezvládla? Když ona se tak moc snažila! Kdyby mohla, pro všech pět by se jediným slůvkem rozkrájela! No jéje, no panečku! -
...A už zase se jí do očí tlačily slzičky, jak to při nemocích vždycky mívala. Kéž bych byla svým sestrám dost dobrá! Už když byla malé vlče snášela nemoci jako chlap rýmičku (s tím největším dramatem, samozřejmě) - byla by přísahala, že tohle bylo její poslední tažení. Kdo by ale nebyl dramatický tak, jako ona, když se to nepříjemné škrabkání stávalo tak nesnesitelným? Ó, neměla na to myslet! - rychle upustila ptáčka a kašel, co ještě před chvílí po zdlouhavé době utišila, znovu dorážel na její hruď. Pálilo to na ní jako čert (může vlk hořet zevnitř? Ona je toho určitě příkladem!) a řezalo hůř, než kdyby jí někdo prokusoval hrdlo.
A tak si mezi svým záchvatem kašle občas fňukla, nešťastná, že není ani schopna dojít domů. Já už nechci stát na mrazu! Přestaň už kašlat! To, že se mimo tábor v prvé řadě vůbec pohybovat asi neměla, šlo stranou. Tak to bylo nad její síly, no! Vůbec se z toho nemusí dělat nějaká enormní věc - ona už je velká holka, ona to určitě jednou zvládne!