Príspevky užívateľa

Zrovinka se dívala v okolí po něčem, co by jim v Sesterství mohlo být nějak k užitku, když se jí z bolavého hrdla zničehonic vydralo hlasité zakašlání. Jauvajs! Až zuby musela scvaknout, jak náhlá a ostrá bolest to byla! Nu, a takhle to už od včerejšího večera bylo celičký dnešní den. Kdykoliv se nějak špatně nadechla, nebo snad pomálu promluvila, její plíce se vehementně rozhodly bránit a bít na poplach. Jakoby jim ublížila!
Odkud se tak mohl její náhlý stav vzít? Vždyť určitě nespala tak blízko Lesley a určitě s ní teď netrávila každičkou druhou chvíli, co mohla - a i kdyby! Choroba, která se právě oné milounké vlčice zdála zmocnit už na pořádném sesterském "zasedání" (čtěte: kroužku drben), se přec nemohla tak rychle dostat i do jejího oběhu. Neprohlédla ji snad Sariane? Ále, co naplat - vždyť stejně nerozuměla tomu, co se v takových situacích mělo dělat! Mohl se vlk prohlížet tak zblízka, jak to udělala právě ona šedá myška? A jak tak rychle poznala, co a jak dělat?
Léčitelé byli věru mistři ve svém oboru - čest jejich práci a vzdělanosti. Jí by z těch všech bylinek a mastiček a směsí a kdoví, čeho ještě, šla hlava kolem! Kdo si to má všechno pamatovat?
...To už jí ostatně dělala i teď, jen co na to všechno pomyslela. Óch, asi se jen pořádně chvíli nenajedla: co naplat! Lesley v tuhle chvíli potřebovala mnohem víc síly, než-li ona. Zima teď vůbec vypadala cosi krutější, chladnější - Majdalenka pozorovala, že jejím tělem proniká mnohem snadněji, než ještě před pár dny. Brr! Že by se celý kraj zhoršoval? Nemá někdo zprávy od tuláků víc na západ? Ještě, že Sesterstvo bylo úplně veprostřed celého Norestu - Majda to považovala za velmi významnou pozici, která jim jednou ještě dobře poslouží. Prý ale byla až příliš blízko hranic toho Igni-, teda, Azarynu. Co jim ale mohla smečka za hranicemi udělat? Nebo už vůbec na ní?! Chraň si své územíčko odsaď-podsať! Jó, všechno holt muselo mít své meze, aby se na světě měl každý fajn!
Čím déle přemýšlela, tím míň toho věděla, nebo byla schopna vymyslet. I proto se nakonec bez pořízené rozhodla vrátit do tábora, kde si na chvilku mohla schrupnout. Jenom na chviličku!

// Počátek Majdalenčina onemocnění zde, chábři! //

Neskutečný paradox rozepře nervozity a pocitu naprostého blaha těžko seděly v jejím žaludku. Co si s tím vším počít? Kam to dát, co upřednostnit před druhým? Bědovala, že i přes svou nemalou zkušenost dosud stále na takové věci neměla odpověď. Všechny tyhle ty pocity byly povědomé, a zároveň naprosto jiné, tak nové!
S drobounkým povzdechem se znovu zadívala do očí Lesley, jakoby v nich mohla najít jakousi odpověď. Tělem se jí však namísto toho rozjel neskutečně příjemný pocit klidu, co postupně roztopil jakékoliv obavy o tom, jak to s nimi bude vypadat. To, co bylo důležité, byl přece jenom tento moment, tady a teď: jak tohle všechno bude a nebude vypadat v budoucnosti se bude řešit až tu ona budoucnost sama přijde. Pro teď by si měly obě dovolit být jen dvojice zmatených vlčic, které se s pomocí té druhé vymotají alespoň z toho nejsložitějšího chaosu.
Dokud budu mít po boku Lesley, smýšlela, vše se nějak utříbí.
„Půjdeme na to tak pomalu, jak bude potřeba,“ pokynula její drahé společnici s úsměvem, co ne a ne zmizet z jejích pysků, „a někdy třeba nepůjdeme vůbec. A to taky vůbec nevadí!“ slíbila. Asi by bylo v tuhle chvíli nejvhodnější se přiznat, že ona ještě před jakýmsi měsícem měla před zásnubami - bylo to ale něco, co nutně muselo vyplout na povrch? Lesley jí tento kus svého života odhalila tak automaticky, až to Majdalenku trochu zaskočilo: sama nevěděla, jestli je to něco, co ona sama chce. Hynek byl její... dobrý kamarád, asi. Skoro-manžel. Rozhodnutí všech ze Stříbrolesí avšak znělo jasně, a ona důvěřovala v jeho moudrost. „Dokud jsme na to spolu, nic hrozného se stát nemůže,“ zadumala nakonec tišším hlasem, zatímco svou tlapku přiložila na tu vlčice. To ti slibuju.
Óch, kéž by uměla tvořit nějaké časové bubliny, do kterých by se mohla vracet dle libosti! Nebylo by to nádherné, navždy si tak živě zapamatovat vše, co se tu odehrává - co se mezi nimi odehrává? Teplo, co mezi sebou nakumulovaly, však Majdalence dočista stouplo do hlavy, a tak pro ni začalo být v tuhle chvíli složité nad věcmi příliš přemýšlet. Věděla jen, že jsou jakési vztyčené jistoty - to, co cítila k Lesley (a Lesley k ní? Nemohla si pomoct a alespoň jednou nepomyslit na to, že celou situaci zle pochopila!), že tohle je začátek něčeho věru epochálního a že až to skončí, bude jí převeliké smutno. ...Ale co víc? Nepatřilo do toho všeho přeci jen něco, co by všemu korunovalo?
Naposled se na ni zaculila, čumáčkem jí ještě jednou vískla v srsti (kdo by odolal?!) a konečně se jala udělat první krok od své drahé společnosti. Celá situace jim oběma musela tížit srdéčka - snad i proto se Majdalenka rozhodla vystavit Lesley své mučící technice, a trochu (neskutečně špatně, samozřejmě) zavtipkovat: „Jsou dva sněhuláci, a jeden je hroooozně smutný a brečí, protože taje. A tak mu ten druhý povídá: "Nebreč! Třeba se jako sociální případ dostaneš až k moři!"“

V očích se jí zablýsklo na milion slovíček a tělo se div ovládlo nepokazit tuhle nádhernou chvíli. Majdalenčina fantazie pracovala na plné obrátky - teď byly na louce, bylo léto, zrovinka jí donesla nějaké květinky (od právě tohoto dne však už žádná nebude dost krásná na to, aby se Lesley vyrovnaly) a jejich hlavy se k sobě přitulily takovým způsobem, že... Jenže teď byla zima. Majdalence už jakýsi ten den žaludek zel prázdnotou, v tlapkách už nějakou chvíli zebalo a jediný důvod, proč si na nic takového nestěžovala, byla právě její společnost. Tenhle moment, tahle chvíle - vše to mělo patřit jen a jen Lesley a mělo to být to nejkrásnější, co zažije. Ne nějaké kruté zimě a jejím spárům!
„Óch, jak bravurně vlkům umíš utkvět v paměti. Teď už tě ucítím v každém paprsku, co mě pohladí po tváři a s každým vycházejícím sluncem pomyslím jen a jen na tebe - už tě nikdy nebudu muset hledat, protože dokud bude slunce svítit, budeš tu se mnou i ty.“ Každé jedno slovo ve vlčici vyvolalo neskutečnou reakci. Zatajila dech, poplácala se na rameni a konečně se naklonila blíž- tak blízko, až- A... světe div se, nespadla žádná bomba, nikdo neumřel a její srdéčko bylo stále svíráno ohněm citů, jež uměla důvěrně pojmenovat. Čumáčkem vlčici za tichého chichotu se svatou opatrností pročísla srst na lících, otíraje se o její čelist. Chtěla si tento moment vpít do srsti, pod kůži - jen ať se jí usadí v těle, jen ať jí déle vydrží, než se odtáhne!
Zdlouhavé ticho bylo narušováno jen jejich dechem. Co by dala za to, aby to tak bylo napořád! Kéž už nikdy nemusela sundat své růžové brýle a pohlédnout pravdě do očí: za co totiž stála pravda, když mohla mít... tohle? Tohle všechno, co jí Lesley dávala tak, jakoby to v Majdalence vždycky mělo místo? Usmívala se jak měsíček na hnoji a vzpomněla si na pubertu, která u ní ještě nedávno pobývala - jaké krásné pocity se přirozeně mísí s mládím!
Jenže to její už bylo potrháno: srdéčko, tlouce v hrudi, už kdysi vychladlo a muselo se samo kousek po kousku postavit. Snad proto se Majdě tělem prohnal vrtkavý pocit připomínajíce zodpovědnost. Tentokrát už jí osud jistě dopřeje. Tentokrát už ona sama bude lepší, zkušenější.
Ve vlčici se přela realita, která tížila její myšlenky a bublina, do které se uzavřely.
Konečně nabrala odvahu se Lesley znovu podívat do očí. „Myslím,“ začala, po pyscích se rozlévaje maličký úsměv, „myslím, že bychom... Já jen, že ty jsi... Páni.“ Kdo kdy viděl Majdalenku, co nezvládala hledat správných slov, jež by dokonale popsaly její vnitřní svět? Možná to ale bylo právě tím, že se dočista rozbil a jeho střípky dopadly k tlapkám právě její... Její...? Teď před ní stál její svět, a ona by se teď měla naučit, co to znamená. „Moc ráda bych se dozvěděla kým vlastně jsi, Lesley. Chci říct, že tohle všechno, ty-,“ dramaticky se odmlčela, „to je jako když se uvnitř vlka z plamínku stane něco, co ne tak úplně dokáže kontrolovat. Přejde ho strach a všechny útrapy, je to jako kdyby byl doma, opravdu doma. Až tak ho to hřeje zevnitř. Ale kde je doma?“ Jak náročné bylo verbalizovat své myšlenky, když se cítila, jakoby jí Lesley viděla přímo do duše! Odtrhnout od ní pohled avšak nemohla: i kdyby chtěla, fyzicky se na to nezmohla. Pochopí to?
Kéž by stačilo do světa vykřičet, co všechno si vlastně myslí, a všecko ostatní by se samo urovnalo! Rozchodem už ale byla poučená dost o tom, co chce a jak to chce. Už teď věděla, že jen co Lesley pustí, aby se přesunuly do úkrytu Sesterstva, pocítí tu stejnou ztrátu, jakou jeden prožívá při úmrtí blízkého. Bylo to iracionální, ale... Co když už ji nikdy neuvidím? „Trošku se bojím,“ přiznala, tentokrát už se studem v hlase, „a chtěla bych... Ne, vlastně nechtěla bych to uspěchat- tebe, tebe bych nechtěla uspěchat. Sebe.“ Div se v nervozitě nekroutila, jak zvláštní jí to z vlastních úst přišlo. Ale carpe diem!

Už to bylo pár měsíců, co se naposledy cítila takhle dobře.
Ve chvíli, kdy se jejich oči střetly, okolí ustoupilo jako němý pozorovatel do její periferie. Jak to, že jsem za život neviděla tak nádherných pár očí? Každé větší i menší údolí mohla procestovat, vylézt na každou horu a okusit vodu každé říčky na světě! Nic v celém vesmíru by v ní však nebylo schopno vyvolat tak silný pocit, že je naživu, než právě jeden jediný pohled od této vlčice. Majdalenka ještě nikdy nebyla vděčnější, že sedí - základy, na kterých doposud stavěla, dostaly pořádný otřes. Být tak sníh, ani by nepotřebovala jaro na to, aby tála!
A tak se její celičký svět zatočil i napříč tomu, že celý svět byla v tuhle chvíli, tady a teď, sama Lesley. Těžko popisovat ohňostroj, co Majdě rozzářil každičký koutek v těle - sic to nebylo poprvé, co tímto procházela, bylo na tom něco... Něco... Plachost, která ji ovinula jako pavučinka; potřeba být blíž, těsněji, až by se byla ve vlčici utopila, a přesto se bát každičkého pohybu, co by jí její přání splnil; všechny ty odstíny a lom světla, co se náhle zdály být rozmazané, jasnější, krásnější.
V křidélkách jí zacukalo, rozlévaje do okolí střípky každičké barvy, co si jeden dokázal představit. Bylo toho tolik, co Majdalence připomínalo doby minulé - a přesto to všechno bylo naprosto odlišné od všeho dosud zažitého.
Do očí se vlčici kdoví proč tlačily slzy. Kdo by z toho všeho ale nebyl úplně naměkko?! Kdo by při tak obrovském pocitu úlevy po mizérii a bídě v kruté zimě neslzel?! Óch, cítila se tak bezmocná vůči proudu, který ji s sebou strhl, a přesto se modlila: Kéž mě dlouho povozí, ať se stanu kamínkem v jeho proudu a budu se moct unášet navěky věků. Na celé planetě teď byla jen ona a Lesley, Měsíc a Slunce, a tohle byla bylo jejich epochální zatmění. Čas se zastavil. Nic mezi nimi a nikdo, kdo by cokoliv viděl. Tohle patřilo jen a jen jim.
Možná proto Majdalenka dostala tak šílený strach.
Oči křečovitě zavřené a tlapky ledva schopny pohybu: jak mizerně to všechno Lesley oplácela, sic toho měla tolik na srdci! S velkým přesvědčením se musela donutit k povzdechu, jehož potlačování nezaregistrovala, motaje své tlapky kolem těla vlčice. Blíž, blíž - nikdy to nicméně nebude dost, a tak se musela srovnat s tím, co měla. „Leslie,“ zahmkala do ouška své společnice, cítíce horkost ve svých tvářích - brzičko avšak pozbyla rušných slov, co ničily tu přenádhernou atmosféru.
Mohlo uplynout klidně několik hvězdných roků, anebo jen hrstka prchavých minut - Majdalenka je od sebe mlčky odtáhla, aby se jí mohla pořádně podívat do tváře, a po krátkém váhání jala přitáhnout své křidélka kolem jejich obličejů. Svou průhledností je samozřejmě neskryly (kdo by ale skrýval něco tak miloučkého, jako byl kukuč Lesley?!), ale ona se s nimi cítila mnohem pohodlněji, když s úsměvem pronesla: „Kéž bys tak věděla, co všechno teď...“ vyřkla a potajňoučku doufala, že ona zářivá dcera slunce moc dobře bude vědět, co myslí. Na nic se však nesmí spěchat, že? Jak se ale vlk může jen tak z tohohle vytrhnout a fungovat tak, jako doposud?
Kdoví, kde se v ní tohle všechno bralo. Ještě nedávno přec byla naprosto zdrcena celičkým svým životem!

V sesterství pomalu dobublávaly poslední konverzace dnešního dne. Napříč veškerým okolnostem zvládly přežít další bídný den, a právě to Majdalenku popohánělo ve vymýšlení různorodých, naprosto otřesných vtipů, kterými by svým společnicím mohla alespoň trošku zvednout náladu - spokojeně si přitom vysedávala nablízku Lesley, po které tu-a-tam hodila zvědavým očkem. Kéž by měla alespoň maličké tušení o tom, co si o nich myslí!
Zrovinka se nadechovala, že se znovu pokusí ze sebe vyloudit humor sušší, než místní písečné pláně - v tu ránu se však objevila Hel („Ale zdravíčko!“), a Majdalenčina kariéra komika na volné noze byla zničehonic ukončena. Jaká to velká škoda! Tentokrát už by byl mnohem lepší, než všecky ty předešlé - cítila to ve svých kostech!
Po tváři jí přeletěl zhola blažený úsměv, jen co se k nim vlčice přiblížila. Vždycky s sebou nesla auru tak hřejivou, až jednoho hladila po dušičce! Celá napjatá poslouchala, co jim jejich drahá sestra sdělí, a už-už natahovala ouška, aby byla tou první, kdo to uslyší. Občas do toho vstoupila malou hrstkou slov - „No tak nás nenapínej!“ „A pamatuješ si alespoň jeho jméno?“ -, ale snažila se svou nedočkavost potlačovat. Popřitom všem se vždycky otočila na Lesley, ať už jen s uznalým pokývnutím, nebo naprosto zmateným výrazem. Jako třeba teď!
„Nemohly bychom se tam vetřít i potají? Určitě existuje něco, co by skrylo náš pach. Nechat tam jít jednu a samu, no, to bych napoprvé asi neriskovala. Každý vlk je teď zimou krutý, a kdoví, co by se stalo!“ Vlčici očividně unikala ta nejpodstatnější informace (a ten Azaryn- nebo Ignis-? Co to je za smečku, že se musí přejmenovávat? A proč by byla Helča v šoku?), ale rozhodně jí to nezastavovalo v souhlasném gestu. „Hrr na ně! Mít tolik jídla a o byť jen kůstku se nepodělit, zatímco jiní pomalu jedí kůru, jen aby jim žaludek dal pokoj, to jim přece nemůžeme nechat jen tak projít! Za přežití nás,“ nadechla se, plna elánu a připravena jít za 'dobrou' věc na bojiště, „a jiné tuláky!“ No nebylo to jako z nějakého akčního dramatu? Majdalenka, nadchnuta celou situací, už-už v hlavě malovala z jejich Sesterstva to nejlepší, co bylo pod sluncem. Revoltu! Revoltu tuláků proti oné bohaté smečce, za dobro všech!
A přesto jí to nedalo - naposledy se letmo podívala po dceři slunce, nejbarevnější vlčici, jak to vůbec viděla ona. Kam, s kým a proč totiž pro Majdu teď už přirozeně neslo dovětek: 'A s Lesley'.

Majdalenka stěží nasucho polkla, oči celé vykulené od všeho, co jí doposud bylo řečeno. Jak se s tím jeden vyrovnává? Co s tím vším má dělat, kam to položit, kde to schovat, aby jí všechny ty pocity vydržely na hrudi co nejdéle? Pro někoho by to nepochybně byly jenom slovíčka a drobné lichotky, co na svou osobu občas zaslechnou - ona však byla někdo, kde takové věci vždycky dával vlkům jako dary. Tlamička se jí i proto jakýmsi šokem otevřela, než ji pospíchala uzavřít - ještě by řekla něco, co...! Ále, netřeba ani povídat! Celá opařená tak chvíli jenom poposedávala, než ze sebe vydala jakési téměř zoufalé písknutí. „Ty... Ty mě do hrobu přivedeš rychleji, než ta hloupá zima!“
„Sariane! Ty jsi ale šikulka. Až se mnou budeš hotová, tak mě ani ona nevzkříší.“ Rychlejší zalíbení v nikom jistě ještě nikdo nenašel. Kam ale Majda měla dát všechen ten obdiv, co k Lesley nabyla? Kdyby na ni vlčice nepromluvila, dozajista by se doteď nazývala tím nejlepším vypravěčem pod sluncem. Doteď! Kéž by si mohla navěky věků vyrýt její hlas do paměti, tak sladký, až by si na něm jeden vypěstoval závislost - kéž by se její zářivá osobnost, krásnější, než jakýkoliv krystal, navždy usadila do jejího srdíčka.
Trůn by jí postavila - tři, pět, na osmdesát království vyzdobila, jen aby s ní mohla být déle, než bylo zjevně nezvratné!
„Až budu mít lepší materiál,“ hlesla Majdalenka zasněně, blažená tím, že mohla být ve svém vlastním elementu, „až ho na jaře najdu, udělám ti tvou vlastní korunku. To už žádný pocestný nebude pochybovat o ryzosti tvého srdéčka - to už každý bude vědět, že jsi dcera samotného sluníčka.“ Její kamarádka - kamarádka? Sestra? - si zasloužila víc, ale...! Co má, to nabídne. Jednou se pro ni třeba i rozkrájí, když na to přijde!
„S tebou je to jako být v nebi,“ zazubila se hned nato radostně, už-už odlehčená od svého prvního zpanikaření. „Opravdu? Tak to ti někdy musím ukázat trosky, kde mě potkala babička Kiler! Určitě se ti budou náramně líbit - půjdeme tam klidně hned zítra!“ A tohle bylo jako co - pozvánka na soukromou procházku? Vedle Lesley si připadala tak odlehčená, jakoby mohla říct cokoliv, co jí právě přistálo na jazýčku: očividně to ale nebylo tak dobré, jak si zprvu myslila. Brzičko nato se to proto snažila zakecat: „Podívej. Vždycky musíš mít nějaký pružný základ, na kterém bude celý přívěšek stát. Proutky vrby jsou na to nejlepší, ale každá mladá větvička je tvůj kamarád. Když tady uděláš dírku, dá se to proplést, a...“ ...A tak se vášnivě rozpovídala, až by své společnici skoro vysvětlila celý proces. Ukázala jí, jakou špičku proplést čím, a kde maličké otvůrky vůbec přišlo udělat: své pohyby si ulehčovala těžkým kamenem, kterým si občas podržela zbytek rýsujícího se náramku.
A nakonec, aniž by nad tím převelice přemýšlela, pozvedla za pomoci své vlastní tlapky tu Lesley (jaký šimravý pocit jí náhle prošel celičkým tělem!), aby vlčici mohla náramek upevnit na tlapce. Jakmile bylo dokonáno, nepustila ji. Pohled konečně zvedla ke své společnici, a- oh. OH.

V tu ránu už se však měla nutkání obhájit, jak jen to šlo. Plakat před vlčetem, co mělo samo nad vlastním osudem bědovat! No jéje! „Ále, třesky-plesky! To se ti určitě jenom zdálo, že se zablýskla nějaká vločka, že někde praskla větvička. Vůbec nic to není.“ Že by se na ni usmála, to ale už nezvládla. Proto raději svou hlavu odklonila stranou a snažila se u toho předstírat, že vidí něco věru zajímavého. Nakonec... Nakonec na tom obě asi byly nějak zvláštně. Jinak. Sama si nikdy vědomě nemyslila, že to, v čem vyrůstá, bylo něčím naprosto nepředstavitelným - tyhle podmínky byly jako její vlastní boty, a ona se v nich za život naučila chodit věru bravurně. Kultura, jejich tradice, jména a výzor Stříbrolesí: to byly prachobyčejné věci, na nichž nikdy nehledala zvláštnosti. Omara to se svým osudem zjevně musela mít dočista stejně.
Už s o cosi odlehčenou náladou pozorovala, jak rychle se její společnice pustila do práce. „A věru, ty jsi taková malá srnečka! Ty ptáky sice nežerou, ale neseš si jejich grácii. Tvé očka by se jim vlastně taktéž podobala - neseš v nich odhodlání, ale i obavy. Tyhle vlastnosti je vždycky dobré mít k tlapce obě,“ zapřemýšlela nahlas, zatímco pomaličku kráčela k hnízdečku. Měli opravdu štěstí, že se jim něco takového podařilo najít! I když, co by kradla Omaře její těžkou prácičku: sama je v téhle bídné pustině našla, bojujíc proti všemu, co proti nim stálo.
A sama by si je měla také sníst.
Majdalenka se po své ládující se společnici podívala s proviněním vepsaným ve tváři. Tohle bylo tak nefér. Brzičko nato se však usmála, a tlapkou posunula druhého ptáčka směrem k tmavé vlčici: „No jen si dej i mojeho! Zasloužíš si ho za to, že jsi vůbec nějaký našla. Já jsem ještě dneska měla pořádnou snídani, a teď bych byla přejezená - podělil se se mnou totiž jeden moc milý vlk,“ vysvětlila jí, pohupujíce ocáskem do mírného, přesto však naprosto ledového vánku. BRRR!! Už by taky ta zima mohla dát pokoj! Kde byl sluníčku konec?! „Kdoví, kdy zas budeš jíst, hm? Já si vždycky něco ulovím, ale ty... No, nechci tě podceňovat!“

Božínku, ten její roztomilý kukuč! Majdalenka brzičko pocítila horkost, která se jí bleskurychle hnala do tváří. Kdyby je otevřela ještě menší kus, určitě by jí šlo vidět do duše. Musí tam být nádherně! Celá plachá nakonec nad prvými slovy Lesley pouze pokrčila rameny, na pyscích drobounký úsměv - neměla, co by k tomu řekla. Bavit se s vlky bez křídel o něčem, co nikdy nepoznali, jí osobně nebylo dvakrát tak pochuti. Ale když šlo o tuto nádhernou osobnost... No.
„Myslíš, že nemůže? Já bych totiž řekla, že právě dneska se na mě jedno přišlo podívat. A jak hřejivě se umí usmívat!“ zvesela do toho zamávala ocáskem, cítíce, jak její srdéčko nenávratně zrychlovalo. „Celé nebesa se jistě musí hněvat, že u sebe nemají tak kouzelnou hvězdu, Lesley. Tu nejtřpytivější, která kdy byla!“ A co hvězdu, ona by mohla být klidně planetka, dokonce i celičkým vesmírem! Ó, kéž by ji potkala dříve, kéž by jí mohla ukázat každičký krásný drahokam a nazvat ji zářivější! Jenže co naplat - potkaly se teprve nyní, za věru mizerných podmínek, a tak si na takové bude muset počkat. „Určitě nám všem tajíš svou identitu - ty jsi totiž padlá hvězda, co nikdy nevyhasla.“
Zadumaně jí pokyvovala hlavou, urputně se snažíc si alespoň trošku vybavit něčí tváře. Nevěděla, která z vlčic byla červená, a která šedá - obě tyto barvy přec vypadaly tak stejně...! Dle odhadu však červená musela vypadat tmavší: pár takových vlků už kdysi viděla. Vždyť je nesla i samotná Verdandi, nu ni? „Helenka, no ano! Ta vypadá jako sestra Verdi. A taková s proužky, jako když se vrba vlní ve větru, tu myslíš? Léčitelku? S-... Nora? Sarča?“ Tipla si proto: daleko s tím však nedošla. To by ze čtyř sester dělalo šest. No jéje! Že ona si bude muset zajít pro další proutky? Nakonec to však byla jen opravdová maličkost a sama si zatím pořádně nezamakala. Lovit zvládala ledva ve dvojicích, a pomáhat Sáře s bylinkami, no...! Ještě by někoho otrávila. Měla by však sloužit ku prospěchu jejich sesterství, a tak se naučit alespoň maličké drobůstky, co jim mohou ušetřit dost času.
Jen třeba přečkat zimu, věru, věru. Celá se tak pozapomněla kdesi ve vlastní fantazii a vytrhla se právě s další z pochval a radostných projevů, co její kolegyňce očividně nechyběly. Jak moc jí ta radost slušela, a jak odhodlaná Majdalenka byla tohle u Lesley vyvolávat častěji! Protentokrát na tom dokonce byla podobně - celá rozzářená se podívala vlčici přímo do očí, vypadaje, jako když se dítěte zeptáte na popsání jeho oblíbené postavičky. „Já jsem vyučená šperkařka!“ chválila se hned, a už-už se s jedním nedokončeným náramkem přisunula blíž k Lesley, aby jí to hned mohla ukázat. „U mě doma je to úplně běžné povolání. A vůbec to není těžké! Chtěla by sis jeden třeba zkusit udělat? Že jo? Že jo?!“

Zadumaně se vynasnažila si vzpomenout, jestli vůbec někdy viděla Verdandin úsměv, nebo byť jen jiskru pobavení v očích. A kdyby to všechno přece jen viděla, kdyby se černavá vlčice smála na celé koho, až by se za břicho popadala - nebála by se Majdalenka o svůj vlastní krk? Všechny teď nicméně spadaly pod sesterství, a tak se žádné takové hypotetické situace jistě nestanou. Že?
„Lesleyyy,“ protáhla - kdyby ji někdo slyšel, dozajista by si usmyslil, že ji její kamarádka - sestra - týrá. A bylo to daleko od pravdy? Ačkoliv se Majdalenka usmívala na celé kolo, milé utrpení, které jí bylo způsobováno, se nedalo popřít. Až by její vlastní srdéčko dostalo nožky a utíkalo na míle daleko! Nenechala si tuhle chvilku však ujít, a ihned do toho zvesela zamávala zmiňovanými křidélky. „Je škoda, že mě neunesou. Ale když je večer, ó, Lesley-! Až někdy budeš potřebovat v noci posvítit, tak budu hned při tobě,“ spokojeně se zazubila. "Jako zářivá noční obloha," říkával jí Hynek - to, co slyšela od své kolegyně, však znělo mnohem krásněji.
„Tak, a teď tu zimu v teple přežijeme i samy,“ zachichotala se, „moc sester nás tu stejně není, viď? Verdandi, Kiler, ty a já...“ A kdo jiný? A jéje, to byla ta její špatná paměť na jména! ...A slyšela je někdy vůbec? Podle pachů jich tu muselo být dost! V tu ránu se sama sobě podívala překvapeně pod tlapky, jak vodou opařená tím, že dočista zapomněla na svou původní prácičku. „No vidíš! To už mám dávno vědět. Chtěla jsem nám všem udělat malé náramky z větviček. Daly by se do toho namotat různé věcičky, až bude jaro- jestli teda-...“ ...spolu na jaro ještě budeme. Ouch!

Respekt, který vůči vlkovi pociťovala, žalostně kolísal. Občas dělal a říkal věci, ze kterých by se každému roztřásly tlapky - očividně věděl, jak k ostatním přesvědčivě mluvit. Na druhou stranu... „Určitě toho o náboženství víte dost na to, abyste tušil, že to není vůbec věc výběru vlka,“ zadumala nahlas, zatímco se rozhlédla po jejich okolí, „nýbrž toho, co si pro vlka zvolí jeho božstvo.“ Nebyli přec všemohoucí, nevedli vlky na jejich cestách k jejich vlastnímu osudu? Majdalenka se modlila k tomu svému poměrně často - výsledky jí byly zcela jasné. Kdoví, jak je na tomhle tento mysteriózní cizinec! Je to snad nějaký vývrženec Kultu, že o něm tak moc ví? Pozoruje je už dlouho? Musel, jinak to nešlo!
„To by byli teda pěkní nezbedníci. Mít okolo tolik úžasných věcí, k čemu se ostatní nikdy v životě nedostanou, a nevážit si toho...!“ A znovu se nadchla, a znovu byla připravena zbrojit proti těm nesmyslným pověrám, že tam žijí jenom vrazi. V tu ránu ji to trklo. „Nirixi,“ začala, její tvář vyplněna naprostým šokem, „že vy o Kultu roznášíte nesmyslné pověry a drby?“ Nějaká smečka tam dle pachu nepochybně byla, o tom nešlo skrz pach pochybovat - přes zimu se možná trochu vymazaly, ale nikdo se zdravým rozumem jejich existenci nemohl popírat. Co se však dalo popírat byly právě mystifikace o tom, zda-li jsou opravdu... No, vrazi. „Co vám Kult udělal, že je nazýváte vrahy? Diskriminujete snad jejich vyznání?!“ To by se panáček teda nechutně vybarvil! Majdalenka věděla, že se s ním vůbec neměla zahazovat (samozřejmě, že nevěděla, ale tvářit se jako ta správná jí v téhle situaci přišlo vhod)!

Pořádně se nad tou otázkou zadumala. Věru - kdo by jim jako správná autorita diktoval, kdy a s kým se modlit? Vzdávat poklonu jejich božstvu? Nakonec to však nemuselo všechno viset jenom na náboženství! Matriarchální tlupa by klidně mohla fungovat i jen tak. Nebo spíš "bezdomovecká banda"? Óch, jak stejné a přesto odlišné to všechno bylo od Stříbrolesí! „Ta by se na to náramně hodila. Taková postarší matka a její dospělé dcery,“ zakřenila se nad tím, jak hrozivě takový osud zněl, „ale Verdandi se mi na to možná hodí víc. Já proti nikomu nic samozřejmě nemám, ale vidět ji tak uprostřed noci jít naproti...! Fíha, no, bála bych se o vlastní krk. A taková by určitě měla matka představená být. Pořádně autoritářská!“ Pozdě si uvědomila, že to z jejích úst mohlo vyznít velmi ošklivě. Pokud jsou Lesley a právě černavá vlčice nejlepší kamarádky pod sluncem, tohle dozajista bude konec jejich společné vlny: Majda spadla z prnka, a teď ji sežere mořský svět.
...Řekla ale snad něco, co nebyla pravda? Verdandi vypadala životem řádně ošlehaná (a jak jí to v jejím vlastním elementu slušelo!), a to se vídávalo spíš u tvrdších lidí.
Už dlouho jí nebylo tak dobře - vlčí společnost jí tak chyběla! Ještě, když jí kolegyňku dělala právě Lesley, se kterou očividně byly na stejné notě. „Ále, to už přeháníš,“ švihla packou a plaše se u toho zasmála. Že prý to ona umí se slovy - to by se vlčice měla nejdřív podívat na sebe! „Vidíš? O tomhle jsem přesně mluvila! Ale asi jsem se v tobě teda spletla, to se přiznávám,“ tajuplně se po ní s úsměvem podívala, než pokračovala: „Teď už si víc jako první teplý jarní den, kdy se zase vrací někteří z těch melodičnějších ptáčků. Až mi někdy večer bude zima, tak mi bude stačit si vzpomenout právě na tebe a jak moc se s tebou vlk nasměje, hned se zahřeju!“

Celá spokojená se na svou společnici zazubila. Jak krásné bylo zase slyšet tak důvěrně známé slovíčko, byť z úst někoho, o kom vlastně vůbec nic nevěděla. Některé věci si jeden o druhém mohl odvodit, to byla samozřejmost - Majdalenka na takové věci ale holt byla poměrně levá. „Ó, nechť nám Slunce dodá energii v našem svatém boji a posílí naši sesterskou řadu!“ notovala, rozpálená podporou, které se jí dostalo. „Tohle musíme dostat mezi ostatní! A kdykoliv se po nás někdo zeptá, že by se rád přidal, budeme o tom extrémně seriózní,“ zubila se, už-už si v hlavě malující, jak by takové střety probíhaly. Kéž by se její slova naplnila! Nebylo by milé, střílet si tahle nevinně z vlků? Nemohli přece dopustit, aby každý tulák zimou a bídou zdivočel! Na každého lezly chmury a silně melancholická náladička, a ony by právě jako sluníčko mohly zajistit to, že se nenechají svést hladem a mrzutostí - tak to ostatně odjakživa dělalo sluníčko.
Zima byla tu-tam, a s ním naštěstí také její původní obavy z toho, jak zapadne. „Aww, Lesley!“ jak jí to jenom hřálo u srdíčka, jak byla ráda, když byli jiní rádi, a radost taky rozdávali dál! Rozpačitost každopádně měly úplně nastejno - div se z ní nezačalo kouřit, jaké horko ji po pochvale náhle polilo. Cosi na tom Majdalenku však udivovalo: „Každý to na tobě přece musí hned vidět. Všichni jsou jenom moc zbabělí to říct, a proto jsi to ještě neslyšela!“ spiklenecky po ní hodila očkem. Cožpak si tu nikdo neříkal tak očividné věci? Byly na celičkém Norestě samotné? No, rozhodně by to vysvětlilo reakci babičky Kiler - a už teď měla mírné obavy z toho, jak by na to reagovala taková Verdandi. Ačkoliv vypadala od pohledu alespoň tak, že by ji zabila rychle a ušetřila od bolesti, Majda si nemohla pomoct mít z ní hloupé obavy. Určitě to tu všechno Začala. Velký kápo Verd! „No a když ne oni, tak já ti to klidně vynahradím za všecky ty roky, co se všichni tak styděli. A to tak moc, že z toho už budeš otrávená a tlamu mi zalepíš medem!“ Takhle ta sněhová krutost vypadala jako dlouholetá záležitost - alespoň se tak obě udrží v teple.

No jéje, jak velký zájem se zdála Omara projevit! Snad byl myšlen v dobrém duchu, jak u tak mladých vlků bylo typické? Nechtěla svou mladou kolegyňku nechtěně pohoršovat. „Ne, to věřím, že ne,“ zasmála se, jak jí to jen občasné zaškrábání v krku dovolilo, „dostávali ho vlci velkého významu, nebo pozůstalí. Z těla se vzal kus sotva větší, než jeden prst, očistil se, a pak se během pohřbu pozřel.“ To, jak krvavá slavnost to byla, zamlčela. Nerada by, aby to třeba jednou napadlo udělat i ji - byla to věc, kterou si nárokovala její kultura. Ty se sdílely, nikoliv kradly a přebíraly!
Bídný a věru krutý osud tohoto sirotka Majdalenku tvrdě chytal za srdíčko. Nedokázala si představit, vyrůstat tak šíleně osaměle - nemít žádný domov, ať už vlka nebo smečku, za kterými by se mohla vrátit. Žádná jistota, v ničem! Kdo uchová její vzpomínku naživu, až s ní jednou bude konec? Kdo si vzpomene na její jméno a řekne: "Byla to ta nejlepší dcera pod sluncem."? „To mě moc mrzí, Omaro,“ pronesla tichounce po krátké odmlce a rychle rozmrkávala slzičky, co se jí hromadily v očích. Snad ji neviděla, jak tu nad ní skoro pláče!
A tak se mezi nimi rozlehla minuta ticha. Jak pěkné to gesto pro její rodiče, že? Majdalenka pociťovala několik různorodých a zcela rozdílných emocí zaráz. Pasovat se na velkou sestru, dumala, nebýt o nic lepší, než její rodiče. Představa toho, že by se snad opravdu měla o Omaru začít starat, v její hrudi rozdmýchala jakýsi nepříjemný, štiplavý pocit. „Víš-...“ začala, jenže nemohla najít správných slov - a tak nakonec pokrčila rameny, ať to nechá plavat.
Namísto nabídky toho, že teď bude její rodinka ona, mlčela jako hrob. Au. Jestli ji ještě někdy uvidím, tak jí to řeknu. Ale příště. Možná někdy příště!
Majdalence její vlastní hledání moc nešlo - až si chudák začala myslet, že tu vůbec nic nenajdou. Nebyla by to škoda, nechat tu malou vlčici odejít s úplně prázdným žaludkem? Na svědomí by ji mít teda rozhodně nechtěla! Kroužila křížem-krážem, ale štěstí neměla: proto ji překvapilo, když si povšimla Omařiny horlivosti. Cítila snad něco? Dokázala jen tak z fleku vyčenichat nějakého menšího hlodavce?! „Co to tu kutíš?“ pobídla ji s ryzím pobavením, „snad se ti zachtělo ochutnat trávy? A to ses tomu před chvílí ještě tak smála.“ Jo, jednu takovou dobrou si taky už párkrát dala. Pro jistotu se ale rozhlédla, neb malá vlčice si přece jen mohla ve sněhu všimnout stop, které Mance mohly ve sněhu působit jako rozmazané šmouhy. A v tu ránu- „Omaro! Podívej se tam!“ navedla samým udivením ihned dospívající, tlapkou ukazujíce na hnízdečko opodál. „...Neříkej mi, že sis k němu chtěla vykopat tunel! I kdyby tam byl nějaký živý ptáček, takhle na zemi už daleko nedoletí. Šup, pojďme to prozkoumat!“

Kéž by si tu svou prácičku vzala kousek od místa, kde byl jejich provizorní domov! Čím více s větvičkami různé ohebnosti pracovala, tím méně si byla jista ve svém výsledku - měla chuť s tím seknout, ale tady, kde jí mohl vidět leckdo... No, určitě by to mohlo být bráno jako urážka. Začala je dělat na znak přátelství, jako když si vlci vyměňují pírka a lichotky a potravu - vyžívala se v drobných dárcích, do ostatním ukazovaly, ke komu kdo patří. Když je teď neudělá, nikoho by nenapadlo, že všechny patří k sobě, a to přirozeně odmítala.
Když už se jim tu díky babičce Kiler vetřela, jen tak je přece nepustí. To by byla teprve hanba! Horší, než když onehdá přímo po čumáku spadla do té hordy sněhu a musela být vysvobozena cizí pomocí!
Dlouho nad svými nevyvedenými rukodělky ale nelamentovala - v její přítomnosti se totiž objevila náramně roztomilá vlčka, co dle sesterského kodexu byla její sestra. Jak krásné to oslovení! Potěšeně se usmála, a ihned jí přitakala: „To si piš! A ty budeš jistě Lesley, že? Nebo- sestra Lesley, když už jsme sesterství? Ale to už by asi bylo až moc pobožné,“ světe div se, ona si někoho zapamatovala jménem! Jak by ale nemohla: „Tvoje jméno moc pěkně odpovídá tomu, jak se okolo tebe vlk cítí. Jsi tako když v lesích vlk poslouchá bublat nějaký potůček, a přivádí mu to klid na dušičce.“ Ó, bylo to, jakoby se jí podívala do očí poprvé - a znovu se přitom zazubila. Co nad tím tak každopádně hlouběji dumala... „Vsadím se, že kdybychom fakt byly nějaká malá sekta, tak ty bys byla opravdu skvělou kněžnou, a vedla bys ty nejlepší meditace pod sluncem.“ Pochvala? Samo-sebou! Ačkoliv by si to Majda jen těžko přiznala, obávala se toho, jak dobře zapadne do už očividně rozestavěné komunity.

Těžko říct - co byl vlk s duší Majdalenky schopný obětovat pro umění? Čeho by se zbavil a co za něj byl schopný prodat? Takováto otázka už ji v životě potkala nejednou, a nyní, umocněna novou vědomostí o lidech, znovu zaryla své drápky do jejího podvědomí. Zůstane tam, dokud si zase nevymyslí nějakou chytráckou promluvu: s tou se už však tahle babička nebude muset zabývat. Určitě by jí odlehlo, kdyby to věděla!
Pysky se jí samovolně odtáhly pod plachým úsměvem, kterým Kiler po jejích hezkých slovech obdařila. Na to, jak moc je uměla okolo sebe holka rozhazovat, je očividně teda neznala! Její bývalý partner byl holt takový stereotypní samec, co už si maloval život v manželství - od toho se chvála, nebo dokonce lichotky, nedostávaly. Co on nezvládl, Norest jistě napraví! „Jo, zpěv je taky jedna z věcí, co mám moc ráda. Asi jsem vůbec taková spíš na pěkné, než užitečné zkušenosti se životem. Nuž, co bych z něho potom měla, kdybych odpovídala jen svým tělesným potřebám? Duše jich má taky dost!“ Kéž by to jen vlci nepodceňovali! Na světě by určitě nebylo tolik válek a bojů, rozepří, krve. Ta přece patřila do vlků, ne mimo ně! To věděl i ten největší léčitelský lajk pod sluncem!
„Ale z právě vašeho staří se dá těžit, nu ni, Kiler?“ zadumaně po své kolegyni zamrkala, „já si myslím, že staří vlci jsou teprve to, co každá smečka potřebuje. I když je pravda, že by asi bylo lepší mít ve smečce někoho, kdo tam byl už odjakživa. Těch příběhů...! A vlk si může dovolit mít uštěpačné poznámky na úkor ostatních.“ Jak moc by každá smečka benefitovala, kdyby někde měla vlka, co zná všecka tajemství! Nebylo to skoro honorární postavení, být starý a moct mít na všechno patrně vokální názor? Nic z toho se však nezdálo být Kiler po chuti, a tak si Majda své názory uložila do jedné z mnoha složek, co nosila v hlavě.
To už však zvědavě nastražila ouška, aby jí nic neuniklo. „Vážně? Ó, to zní ale nádherně!“ zamávala ocáskem, „velmi ráda se k vám přidám!“ Co jim nabídne? Kdoví! To se vyřeší až ve chvíli, kdy budou opravdu něco potřebovat. Teď bylo nejdůležitější to, že si našla na zimu nějakou tu skupinku a mohla s ní sdílet svou mizernou situaci. „A to je tak každoročně? Nebo jenom letos, protože je tak chladná?“ Kéž by si tam našla kamarády na každou zimu!