Príspevky užívateľa

Tak pokud jí doteď nebyla zima (a že teda sakra byla!), akrobatický pád přímo za vlastním čumákem dozajista zajistí, že teď už bude. Hanba! Hanba je to, jak špatně na tom je! Celá plachá hmkala, zatímco jí ten dobrotivý vlk pomáhal z jejího sněžného vězení, a snažila se přitom nepřemýšlet nad dalším útěkem - tentokrát ale ze studu, než-li strachu. „Ještě, aby jo,“ šeptla si pro sebe, jen co se stihla oklepat, „šmankote, já se ti- vám hrozně moc omlouvám! Myslela jsem si, že jdete, no,...“ pro šišky. Pro ŠIŠKY. Když si to teď tak sama pro sebe myslila, přišlo jí to jako šílený důvod, proč by se za ni cizí hnal.
Kvůli nějakým pitomým šištičkám skončila ještě víc promrzlá, než začala: „Brr, to je ale pořádná kosa.“
Sotva se postavila na tlapky a dostala ze sebe ty nejhorší cucky lepkavého sněhu, už-už s obavami pospíchala za neznámým hrdinou na bílém koni. „Větší, než my dohromady? To si ale určitě musíš vymýšlet!“ ozvala se v šoku - očima ale ihned projela jejich okolí. Kdyby náhodou, to víte! „Kam se vlk může vůbec před prasetem schovat? Tady široko daleko určitě nebude žádná nora, do které bychom se vlezli,“ že by se do jedné schovávat už vůbec neměli, to Majdě nedošlo. Byla lovcem velmi mizerným a nezkušeným, a tak nevěděla, jak se před divokou zvěří vůbec bránit - měla za to, že apex predator jsou oni. „Nebo tu snad někde máte doupě, že víte, že tu nějaké takové prase běhá?“

Vlkovo mlžení a tajemnost místo romantického tažení nabírala spíš těch situacích, ve kterých nejeden musel nepochybně zapřemýšlet nad úchylností. Nezamlouvalo se jí, jaké slova vůči ní používá - a to, jak si to okolo ní před chvílí obešel...! Pro vlka, co takové věci viděl u všech jiných, to určitě muselo být přirozené. Patří k nějaké tlupě samců? Majdalenka však byla z jiných krajů, a tak jí tohle chování bylo krajně nepříjemné.
„Noci?“ Zorničky se jí rozšířily, jakmile slyšela o cizím bohovi - obezřetnost si však stále držela blízko k tělu. Kdoví, co by jí byl schopný udělat! „Ach,“ zamumlala, „ach tak. No, abych se přiznala, já už k jednomu náboženství patřím, a nerada bych, aby se na mě zlobili. Kéž by tak Kult dovoloval návštěvy!“ Co by je to stálo? Kdyby se prokázala jako opravdová tulačka a žádná volavka, že není špeh, ale absolutní nadšenec do těch zvláštních staveb, co lidi tvoří. „Vlci odtud musí mít opravdové štěstí, že se mohou každý den kochat tak hezkými věcmi.“ Tak snad si toho ti vrazi a sobci váží, když už tam nikdo jiný, než jejich úzká komunita, nemůže!! Takhle ostatním bránit se kulturně rozvíjet, hmpf.
Už-už za ním povytočila hlavu a po drobné chviličce se rozhodla, že ho bude následovat. Když už ji tak dobře varoval (sic teda docela úchylně!), možná, že by ji taky trochu o tom jejich bohovi řekl? Nebylo totiž nic krásnějšího, než takové věci sdílet s někým, kdo vyrůstal úplně v něčem jiném, samozřejmě! „Počkej! A ten jejich bůh. Ta Noc,“ pojmenovala si ho - tedy ji, aby to bylo jednodušší na jazyku, „proč nechce, aby vlci chodili za hranice? Nebylo by lepší vlkům ukazovat její cestu? To si přece přeje každý bůh. No né?“

Jako každý správný umělec vločky některé zimy Majdalenka samozřejmě uměla ocenit - v tuhle chvíli pro ni však byly jehly, co se každou chvílí dozajista probojují pod její srst a navodí ji nějakou ošklivou nemoc.
Tulácký (nebo bezdomovecký, jak tomu Kiler onehdá řekla) život byl méně a méně po její chuti. Bylo jí líto, jak brzičko se zbavila všech těch idealistických představ, o nichž jí ostatní povídali - od vlků doma i na cestách, kteří líčili své příběhy z života cestovatelů jako heroismy a bardství. Idealizovat, mlžit, lhát. Proč se jí někdo někdy nezmínil o bídě, přes kterou se vlk musí každou zimu probojovávat? Proč nebyl nikdo, kdo by jí řekl o strachu a bolesti a různorodých, neférových situacích, do kterých se každý tulák dostával téměř pravidelně?
Nebylo to ani pořádná hrstka měsíců, a ona už-už smýšlela nad tím, že se alespoň na zimu přidá k nějaké smečce.
Nabídka přidat se k sesterstvu od oné šedavé babičky bylo jako požehnání z nebes.
Teď už se jí její problémy zdály v kolektivu přímo andělských vlčic naprosto banální: všemožné bolesti ze zimy a ťapkání po okolí byly utlumeny dobrou společností, hlad a chlad se rozplynuli v písničky, co jeden poslouchal v pozadí a strach, ten šílený, nevyřknutý strach... Kdoví, kde je tomu konec. No a kde už umělec není na pokraji mizérie a smrti, tam je taky umění!
Majdalenka si tak nedaleko svého novodobého (a dočasného?) domova jako správná šperkařka připravovala větvičky, které měla v úmyslu splést do malých náramků. Nevěděla, jak dobře jí to půjde - takové větvičky byly víc poddajné skrz-naskrz mokré, ale na Norestu žel zatím neznala žádné jezero, co by jí k tomu padlo.

Kéž by o této vlčici mohla říct tomu Sašovi, co někde mrzutě seděl doma a určitě se k smrti nudil! Dozajista by se dmul pýchou nad tím, že sdílí jméno s někým tak zářivým, kdo umí zahřát i přes věru ledovou nadílku. Jednou, až se třeba po letech vrátí na staré kolena domů, nebo až ji cestování omrzí a ona najde smysl svého proroctví, musí o této vlčici všem povědět.
„Jé, ty jsi ve smečce? Tak to moc ráda slyším! Tuhle zimu vlk jen těžko sám přežije,“ ha, ha, ha. O Sashu by ale s jejím huňatým kožíškem možná ani tak neměla starost. „Někdy se k vám na ně budu muset podívat. Je to vůbec první smečka, o které slyším. Všechny tu musí být dobře skryté, nebo mají tak staré hranice, že je vlk nepozná!“ postěžovala si ihned nato, matně si vzpomínající, že Stříbrolesí na tom bylo úplně identicky.
Hluboko v lesích, tak, aby je nikdo nenašel; nakonec to asi byla taktika, nad kterou se Majdalenka nikdy nepozastavila. Neměla to štěstí, že by kdy byla na vysokých pozicích (tak si to přiznejme, šperkařka z osmi dětí? Kam by to asi dotáhla?), a tak se o takové taktické záležitosti nezajímala. „Co v té smečce vlastně tak děláš, Sasho? Jaká je?“
V tom však na vlčici vykulila nevěřícně oči. OSM? Požehnaný to věk, kterého se ne každý nutně musí dožít! Musela mít opravdu dobré zázemí, když vypadala tak mladě. Nebo to byla další z idealistických představ, co si Majda navymýšlela?

Ocásek se jí začal pohupovat do rytmu, co si jen tak pro radost tu a tam nahlas zanotovala. Hlas měla věru pěkný, až se jednomu samou libostí točily koutky úst a jednomu se hned chtělo pohupkovat - teď tu však byla sama.
...Dokud ji samozřejmě neobjevil jakýsi vlk, co si to k ní trajdal s mocnou horlivostí. Rozbušilo se jí srdce. Ihned zbystřila, a trvalo jen chviličku, než se jí v hlavě rozžhnula červená, výstražná žárovička - oči jí provinile sklouzly směrem k nemalé hromádce šišek, co dozajista mohly nějaké bandě posloužit jako palivo do ohýnku. Doufala, že je ukradla někomu, kdo by se s ní podělil: její štěstí však očividně mělo své limity, a v tuhle chvíli bylo na mrazivém bodu nula. Určitě mě přišel zamordovat. Zbije mě, potupí a nebo zrovinka dotáhne ke zbytku svojí skupiny, a ti mě teprve ukáží, co umí! Kéž by její hlava někdy zmlkla! „Nebudu,“ vyštěkla nejistě a s odporem, jako beran si u toho dupla, „a nebudu, a nebudu! klidně si ty šišky všechny vem zase zpátky, když o to tak moc stojíš!“ a už-už odhodila svůj lup.
Vyběhla s mrštností a s takovým úporem, až jí z toho nevědomky začaly máchat křidélka, zatímco za ní samovolně vlál rezavý ocásek. Chvíli to dokonce vypadalo, že se stihne dostat věru daleko, jenže Majdalenka byla holt-... no, Majda. Vzala frázi ''brát nohy na ramena" příliš seriózně, a dřív, než stačila Cielovi proklouznout, nešťastně došlápla a brzičko nato se skutálela z menšího kopečku. Její cesta tím však neskončila - aby zastavila nepovedené kotrmelce, povyskočila si, a skončila přitom čumákem zabořená do sněhu. Oops. „PPppmmmcccc!“ Pomoc!

Div nestudil víc, než okolní vzduch. Jak pěkně se v něm jejich dech motal - jakoby snad až tančil. Boj, to byla vlastně též forma tance, no ne? Snad jí ale tenhle vlk do žádného takového kola nepozve! Už tak z něj začal namísto toho milého smíchu sálat jakýsi nepopsatelný respekt, co si vlci jen tak nenosili. Čím to asi bylo? „Tak to mě moc těší, ne-tak-tajemný Nirixi. Moje jméno je Majdalenka,“ usmála se, jak jen to po slušnosti uměla, zatímco si libovala v jeho slovech. Takovéhle hádanky a nejasné promluvy - to ji hladilo po dušičce na těch správných místech! Jakoby byla doma.
V tu ránu se na její tváři prohnal nejistý stín, a ona brzičko nato hlavu povytáčela za každým krokem, co tenhle Nirix vykonal. Jaké to výstřední chování! Odkud se takovým zvykům asi naučil? Maminka by ho za to určitě za uši vytahala, producírovat se po noci a ještě se doslova motat okolo vlčic!
Respekt, který z něj zprvu měla, se rázem měnil v obavy. Ajéje, do čeho se to zase namočila!
„Nepřežiju?“ posmutněla, věříce, že toho určitě ví víc, než ona. Proč by mu nevisela na každičkém slovíčku, když se projevoval tak, že byl už místním větrem ošlehán? S každým jeho slovem si víc a víc připadala na cizí půdě a pomaličku jí začalo docházet, jak odlišné tohle místo vlastně bylo. Zastesklo se jí po domově. „Myslíš, Nirixi, že by mě tam ani za nějakou službičku nepustili? Já bych se tam opravdu ráda podívala. Je to tak, tak krásné, a kdyby třeba viděli, jak velký o to mám zájem, tak-!“ nadchla se, žel větu zakončila na rozmrzelé tónině. Vrazi... Hmpf. „Jenom jedna procházka by mi stačila, to není zas tak moc.“
Pohled mu opětovala jen chvíli - zmýlila se. Tohle nebyly pronikavé uhlíky, ale stále hořící dřevo, co očividně mělo něco za lubem. Nebo si to jenom nalhávala? To se na ní určitě jenom podepisovala výchova maminek! V tu ránu už však její hlava zase pracovala na plné obrátky a ona vymýšlela, jak by mohla být prospěšná: „Tak to bych jim tam s tím mohla pomoct, a to už by si určitě zasloužilo nějakou odměnu! No nedává to smysl?“ už-už se znovu zubila, „ty o nich víš vůbec mnoho. Znáš je? Chtěla bych si tam rozšířit zručnost. Třeba by ses u mě mohl přimluvit! No, je sice pravda, že se známe teprve pár... minut... ale taky bych ti za to něco mohla vyrobit!“

Kdoví, kam ji ten kruťas severní vítr chtěl zavát dneska - daleko však očividně Majdalenka už nedohopsá. Kéž by už bylo teplo! Dlouho to tu nevydržím, jen co je pravda. Ale za Norestem to určitě nebude o moc lepší. Óch, óch! Lamentovala nad tím, co si svým nedávným příchodem sama naservírovala. Mrazem ji bolela každá druhá končetina, a to vlkovi jdou i ty nejmenší krůčky věru těžko! Kdyby se však zastavila, dozajista by se z ní stala kostka ledu a ona by už taky vůbec nikdy nemusela žádný další krok udělat: a tak se ve snaze alespoň nějakým způsobem zahřát a nepřimrznout k místu jala aranžovat šišky. Ty si samozřejmě poctivě nakradla blízko číchsi hranic. Už si ani nepamatovala, jak smrděli - povšimla si však těch pěkných značek, co očividně měly něco symbolizovat. Jaká to skvělá smečka s kulturním cítěním!
Snad ji odtud až sem nikdo z ní nepronásledoval - teď by totiž určitě těžko dokázala jejich umělecký výkon ocenit. O umělcích se často říkalo, že nejlepší díla dělali a chválili právě na pokraji bídy, ve vlastní špíně - taková věc se ale očividně nedala říct o naší Majdalence.
Něco na tom ale určitě muselo být, protože je v tuto chvíli zapichovala do sněhu do obrovského obrazce, který hodlala využít ke své pravidelné, odpolední modlitbě. Sluníčko na ni žel dnes přes bělavé peklo nedosáhlo, ale snad jí to její svatí odpustí.

Alespoň jeho rozesmála! „Není nač si dělat starosti,“ pokývala mu hlavou, zahřátá tím, že se tak mile staral o její zdraví. Takových vlků už se v tomhle bídném období moc nevidí, jen co je pravda! Jí samotné zima a hlad mnohdy stoupaly do hlavy, a to se pak vlkovi těžko přemýšlelo. Brrr! „Až bych vám za vaši starost poděkovala, ale takhle na vlky zezadu promlouvat, to se teda nedělá, pane...?“ pronesla mírně vzpurným hlasem, nuž na pyscích se jí třpytil pobavený úsměv. „Jaképak je vlastně vaše jméno? Pokud to tedy není tajemství. Ten váš přehoz je už tak dost mysteriózní!“
Mezi dvojicí cosi s těžkostí padlo na zem - to právě kámen z jejího srdéčka, kterému se při slovech vlka ulevilo. Děkovala všem svatým, které ze Stříbrolesí znala, že na ni byl tak hodný. Kdoví, zda-li si tím nešel za vlastním cílem? Ále, i kdyby! Teď, když projevil podobný zájem v těch enormních budovách, by mu možná Majdalenka i lecco dovolila. S radostí ve tváři párkrát zamávala ocáskem a zvědavě se mu přitom podívala do rudých očí, co jí připomínaly žhavé uhlíky.
„Smečka vlků, co to postavili?! Úplně celou komunitu těch staveb, to všecko?“ zajíkla se, div se neudusila vlastním nadšením. JÉMINKOTE!! NO NENE! „OPRAVDU?“ nedokázala ovládnout svůj čiře euforický stav, a bylo to hodně vidět. I proto dál notovala a zapáleně promlouvala dál: „Víte, já jsem šperkařka- no, teď spíš cestovatelka, a nedávno jsem přišla na jakési trosky daleko odtud a říkala jsem si, 'vždyť to určitě dokážu postavit taky', a 'tohle se určitě nebude lišit od šperkařství!', a moc ráda bych se u někoho, kdo to umí, vyučila-“ a pokud ji Nirix nezastavil, určitě mluvila dál a dál.

Zaječela. Z plna hrdla, hlasitě a absolutně vyděšeně vyjekla jakousi nesrozumitelnou nadávku, za kterou by se stejně ihned styděla. Mocně zamávala křidélky a právě s jejich pomocí se celá zježená otočila za původcem hlasu, jehož krok úplně vytěsnila. Plížil se? Chtěl ji snad takhle při měsíčku něco udělat, jak to občas samci rádi?!
„U všech svatých,“ hlesla, lapající po dechu po svém komickém výkřiku, „u všech svatých! Já- dejte mi chviličku, jéje, ani dýchat z vás nemůžu, jak jste dechberoucí.“ A pak se jí tlamička znovu na chvíli, naštěstí, zaklapla. Krůček po krůčku se Majdalence vracely všecky možné smysly, o které při své maličké zástavě srdéčka přišla: do čumáčku ji konečně udeřil pach neznámého vlka (smečkař-smeťák? No ne!), oči zaregistrovaly bělavou, pláštěm zahalenou kštici a ouška konečně zaregistrovala, že něco řekl. „Ah,“ zaskučela naposled s pořádným nádechem, a konečně vlkovi zdvořile pokývla.
Tak, teď bylo načase se chovat jako správný tulák, ukázat krk a doufat, že z toho nebude velký problém.
„Možná jenom trošičku! Ale to víte, úplně jsem se ztratila ve vlastní hlavě. Takhle hezky při měsíčku, no jednoho to úplně nabádá myslet nad vším možným,“ nahodila s provinilým, přesto však veselým úsměvem, který se zdál tvořit jakousi opozitu vůči vlkovým vlastním posunkům. Vadila mu jeho přítomnost? No, vůbec by se nedivila! I proto se překotně jala vysvětlit svou přítomnost trochu blíž: „Hrozně se mi líbí ty zvláštní stavby. Prý jsou od lidí, víte to?“

S popotáhnutím se jen tak při měsíčku procházela v úzkém okolí hranic neznámé komunity. Tlapka za tlapkou, jak vlkům bylo přirozené - v hlavě si, nemohla si pomoct, ale vykreslovala trochu jiný obrázek. Bez srsti, po dvou, s tyčí v ruce. Tak jí 'lidech', jak si tento druh tvorů údajně říkal, ještě včera zrána představila Kiler. Údajně uměli s použitým pouze svých tlapek - tedy rukou - vytvořit úžasné, různě tvarované doupata, které si následně zdobili po vlastní libosti. A to, co před ní stálo, tam za hranicemi? Tohle bylo dozajista jejich srdce.
Nemohla spát. Musí se do města podívat, alespoň jednou jedinkrát, ať už by to stálo třeba její duši!
Ačkoliv Majdalenka doposud neměla tu čest narazit na jakoukoliv smečku, zdálo se, že jim nemohla ani na Norestské půdě utéci - jediné, co jí totiž bránilo v tom vydat se blíž prozkoumat a kochat se a topit se v jejich umění a honosných tvorbách, byla smečka. Určitě také musí být nadšenci do umění těch tvorů, konejšila se, ač její tep notoval trochu jinou píseň, určitě by jim nevadilo, kdybych je požádala o nakouknutí.
Který blázen by ale takhle k večeru bránil hranice? Jednou si prácičku hraničářů zkusila, a sama se z oné práce snažila ulét, jak jen to šlo. Otočit se a jít se vyspat, zkusit to z rána, kdy by měla víc štěstí - to ale, pochopme, též nemohla. A tak s čistými obavami v obličeji, ale jasným přesvědčením v očích kráčela tu a tam, občas blíž a občas dál od hranic, a přemítala o tom, co by případné stráži řekla.

Úsměvně se po své společnici podívala, a pokrčila rameny. Jaké to nostalgické téma!„Maminky? Ty asi ne - ty se tomu vyhýbaly, když mohly. Tam, kde jsem vyrůstala, to věděl každý.“ Sama vlastně přesně nemohla určit, odkud tyhle věci měla - ve Stříbrolesí to byly věci automatické a přirozené, které ku každému přišly... samy. Jaké jsou asi místní smečky, pokud vůbec nějaké? Tak velké území, a že by se vlci nedružili jeden k druhému? Hahaha, tak ten byl dobrý! V její tváři se však odrazil jakýsi nejistý stín: nebylo to však nedůvěrou, nýbrž náhlým prozřením. „A ty něco takového máš? Určitě tě svět jen tak nevyplivl jako dospívající u hranic Norestu. Ten Ainet, Omaro, jaký je? Nebo - snila jsi někdy o něčem takovém do budoucna?“ Třeba o něm zná? Vždyť procestovala už jakýsi kus světa, a tak může této vlčici pomoci poznat své kořeny.
Pro Majdalenku nebylo na světě nic, co by bylo důležitější, než vědomí, odkud vlk je. Není to přec základní kámen, na kterém se staví celá osobnost?
Smích, a jenom čistý smích - ó, jak si zasloužila to popíchnutí, jakou radost jí činil! „Ale jen mě poslechni a přiznej si to! Na něco vlk prostě musí vyrůst. I když těžko říct, jestli ty nezůstaneš tak malá navždycky, když už jsi oh-tak-dospělá,“ škádlila ji dál se svou mírně štiplavou ironií, aniž by to myslela zle. Pobídnuta jejich dosavadní konverzací, Majda se až-až pasovala do role starší sestry: a jako starší sestra by se přece měla postarat o to, že Omara nebude tak úplně v klidu! Snad to bere jako vtip. Ačkoli.. co by mi provedla? Okousané kotníky? No jéje, až moc se rozpalovala - jen aby neřekla něco, čeho bude litovat!
„Býložravá!“ z plna hrdla se zasmála a nevěřícně si u toho vrtěla hlavou, ani si nevšímaje, že byly na dosah jejich cíle. Skoro si až utírala slzičky ohó! „Ne, to opravdu- samozřejmě- tedy-“ soukala ze sebe, zatímco se snažila mezi doznívajícím smíchem nadechnout, „maso, přirozeně. Ale to by ses divila, jak moc si ho dokážeš hrstkou kytek vylepšit! A jak dobře některé chutnají. Třeba takové zkažené ovoce na podzim, to mi tuze chutná. Nebo čerstvé výrůstky ze smrčků, ty jsou dobré!“ pravý to gurmán, samotný masterchef mezi vlky! Teď však byla tulák, což znamená, že se musí šíleně uskromnit. Co dříve býval jenom doplněk a ochucení nyní mohlo být klíčovým pro její přežití.
V tu ránu už však byly mezi hrstkou stromů, a Majda i Mařka mohly začít jejich rádoby lov. „Tak, teď se pořádně dívej pod tlapky. Někde tu budou hnízna ptáků, a v těch právě oni. Protože je to ale věru krutá zima, občas nějaký z nich nepřežije noc, a umrzne. Zkus se podívat, jestli nějakého nenajdeš.“

Odevzdaně naslouchala líčení o těch zvláštních, přesto však bravurních stvořeních, co dokázala kouzlit vlastníma rukama. Bití, trocha chtíče po moci - nebyla to jen malá oběť za to, jaké umělecké (a místy praktické) kousky dokázala stvořit? Konotace těchto lidí z úst Kiler avšak nebyla nikterak milosrdná, a asi se za tím i něco skrývalo. „Lidi,“ pohladila to slovo na jazyku, „když zrovna nikoho nebijí, tak umí dělat opravdu zajímavé věci. Pěkné, jako právě šnečí ulity. Víte, jsem vyštudovaná šperkařka, a tak se mi to hrozně líbí - nemějte mi můj obdiv za zlý.“ A tady to bylo: to nepatrné nadchnutí v hlase, ten pohled na stavbu, kde přenocovala. Majdalenka se náhle chtěla stát 'lidim', nebo 'lidech', nebo jak to měla říct, a stavět, stavět, stavět. Náhle měla chuť něco zrenovovat a vytvořit, jenže v zimě by těžko našla své obvyklé materiály.
Smích šedavé a šedavící vlčice Majdu přirozeně též rozesmál - ó ano, to spolu měly věru společné! Nebylo to krásné, jak měl každý kraj osobité vlky? Jak nikdo nebyl nikdy stejný? „Moc se mi líbí vaše 'maj' a 'možu',“ podotkla s lichotkou, úsměv stále na pyscích, „zní to tak... tak silně, tak-... no, vlastně tak, jak vypadáte. Skála ošlehaná větrem, na které stále něco i napříč těmto podmínkám roste,“ bard Norestské půdy, ajéje! Kdy Kiler začně skládat sonety? Kdo bude další oběť její prapodivné nutkavosti se vlkům zalíbit milými slůvky, nad kterými často nestráví víc, než dvě sekundy? „Doma si taky občas stěžovali na to, že mi nerozumí. Ale vlk je tvor chytrý - ten rozumí víc, než jenom ušima. Teda, jak který, nutno podotknout. Vám to však jde opravdu bravurně!“ Strohost, s níž se tahle vlčice vyjadřovala, tak naopak dělala problém právě jí. Jaká to škoda, že neuměla nacházet krásu v jednoduchosti! Barbar pro vlky, co nepotřebovali na míru šité přirovnání! Jedno se její kolegyňce nicméně muselo nechat - to, jak při projevu občas kroutila svá slovíčka, bylo jako pohlazení po duši.
„Bezďák, nebo smečkař. Nebo- bezďák a smeťák, ať se to rýmuje! “ zaradovala se nad svým malým vítězstvím. „Je to solidní pojmenování. Vlk se cítí být členem něčeho většího,“ spokojeně zavrněla, sebevíc právě celé slovíčko překroutila, a vlastně zničila. Tulák nemá k ničemu patřit; nemá být členem něčeho velkého. „Ani jednou jste nepřemýšlela nad tím, že se k nějaké smečce ale přece jen přidáte? Na staré kolena? Kamarádi odcházejí a zase přicházejí - to není žádná stabilita,“ ajéje, míchat se do věcích druhých, to pro ni zle dopadne! „I když, až odejde zima, určitě bude lepší zase vyměnit tváře, se kterými se obklopíme, jen co je pravda. Zůstávat připoutaný k těm stejným vlkům by muselo být věru nudné!“ Kéž by jí někdo ukázal, že loajalita je klíčem ke spokojenosti! Kéž by byla věděla, jaký pocit to je vědět, že vlk vlka nikdy neopustí!
Jenže ji opustili - jí se z takových věcí nevědomky ježila srst. Té to do hlavy budou muset vlci jednou vtlouct násilím a bez servítek. „A tak přece máte nějakou skupinu, Kiler!“ Chtěla se usmát, jakoby vyhrála - Kiler však byla starší, a k těm měla Majdalenka obrovskou úctu. V tu ránu si posteskla, aby projevila s vlastní myšlenkou souznění: „Já jsem tu nová: v zimě se mi těžko hledají kamarádi. Každý si jde po krku. A já jim to nemám za zlé, věru ne, dokonce je i chápu! ...Ale,“ a při své odmlce doufala, že se jí od šedavé dostane ždibečku soucitu, že jí moudrá (automaticky byla moudrá, protože byla stará, to bylo jasné!) poradí, „bylo by to fajn. Jako taková záchranná pavučinka.“
Třeba svými slůvky docílí toho, že se nad ní Kiler slituje, a povolí ji považovat ji za kamarádku. Občas by spolu mohly něco ulovit, kdyby to těm jejím kamarádům nevadilo, a možná, že by jí taky mohla ukázat, kde jsou v Norestu husté lesy, v nichž by jen tak neskončila zasněžená. Jak utopické a krásné! „Ale ovšem! Tak to si zrovna můžeme potykat, no né?“ Zrovinka na znak našeho nového přátelství, ha? Haha? Kéžby, prosím, ó, prosím!

Bez rodiny, bez smečky, „tak tedy samozvaná princezna z Ainetu!“ - Omara, bezďák jako ona, hladová a promrzlá a tak šíleně mladá. Majdalence pukalo srdíčko nad tím, jak těžký osud musela mít, a jak málo s tím ona sama mohla udělat. Nedokázala si představit, že by ji uživila, kdyby si tuhle malou polární záři nakonec opravdu ponechala (a rozhodnutí o takových věcech stejně patřilo její kolegyňce, nikoliv jí!). A co na cestách, co pak? Vždyť jsem tulačka bez domova. U mě by se měla hůř, než v teple něčího ocásku. Sebestřední, bojící se povinnosti a kontaktu. Nebyla o nic lepší, než ti, co ji opustili.
Neporučila posmutnělé tváři; těžko bránila smutnému, soucitnému hm-mh, co se jí dostalo po slovech Omary z hrdla. Velmi ráda tak naskočila nazpátek na téma kanibalismu. „Protože jsou posvátní právě vlci, co to maso na sobě nosí! Když jíš někoho, kdo rozumí tvé řeči, kdo vnímá jako ty a svět vidí tak, jako ty - nemyslíš, že je na tom něco nadpozemské? Že ti maso takového vlka něco nepředá? Je to magická věc,“ usmála se s nostalgií na jazýčku, jakoby si chtěla vybavit, jaké to bylo za jejího dětství. Nikdy vlčí maso sama neochutnala - kořeny její kultury v ní však stále byly pevné, jako ty od stromů. „Vlk se pak asi cítí jako bytost, co dokáže stvořit svět. A vlčice tím tuplem - ale to pochopíš, až budeš starší!“ škádlila ji, jakoby od ní ona sama nebyla starší jen o pár měsíců. Cestovatelé se často projevují jako duše staré celé století, a Majda, aplikující je na sebe, těmto pověrám zarputile věřila.
Ale no jéje, ještě, aby jí tu začala vyprávět o tom, jak se dělají vlčata! To by byl teprve skandál! Kdo by se na ni ale za takové promluvy k tam mladému vlku vrhl? Kdo by jí to měl za zlé? ...Omara byla sirotek: co jí Majda nevysvětlí, ji jednou naučí příroda.
Dlouze zadumala nad tím, co jí bylo řečeno. Měla pravdu - i ona si povšimla nezvyklé krutosti, kterou tuhle kraj nesl jako vlastní hrdost. „Všimla jsem si. Život je krutý vůbec,“ zadumala, „ale já věřím, že je to jen tak na oko. Když si vlci pomohou a občas se spolu zasmějí, už nebude tak hrozná, jak se zdá. Jako teď my, co jdeme hledat jídlo! Mně je s tebou dobře, a to je ta zima zase o cosi hezčí.“ Jen aby!
A tak spolu šly směrem ke stráni, na jejímž vrcholku rostlo pár chudých stromků. Vypadalo to, že jsou pořádně ošlehané zimou - těžko říct, co s nimi na jaře s oblevou bude. „Tak třeba... Hm... Vidíš! Co ty vůbec jíš, má milá Omaro?“ Na to se měla zeptat vůbec dávno! Majdalenka v hlavě mezitím zarputile opakovala modlitby a prosby ke kdejakým bohům Stříbrolesí, aby jim ke tlapkám snesli alespoň malou sýkorku, co nevydržela noc.

Vlčice: Bellanna, Saturejka, Ryumee
Vlci: Ghu'Lass, Finn, Roihu

Div okolo ní netál sníh, jaký hřejivý pocit ji naplnil, div nepředla jako kočka při pomazlení! Tak-tak, tohle jí na toulkách vždycky chybělo - jakýsi šimravý pocit, co přesně věděl, kam se posadit. Souznění. „Myslíš, že nás je tu někde víc? Nebo- potkala jsi někoho takového? Ale- no- á, to je fuk! Jak se ti tu daří, tady v Norestě? Je to moc jiné?“ Nepřišlo jí, že by zapomněla na své kořeny: a tak by se vůbec nedivila, kdyby Sasha vyhledávala něco, co domov připomínalo. Sbírat vlky s tímhle typem jmen, to se jí zdálo jako zábavná aktivita.
Božínku, na co se zeptat dřív? Co jí dřív povědět? Chybělo jí Stříbrolesí? Myslela na něj často? Našla si tu někde své vlastní?
Brzičko nato plaše vyhrkla: „A nejsi snad?“ Namísto potvrzení se od Majdalenky dostala údivu, neb byla překvapena tím, že vlčice před ní možná byla o cosi starší, než si doposud myslela. Co ji udržovalo v tak dobrém stavu, huh? Kéž by to tak věděla - stáří sebou neslo vrásky, a těm se ze všeho nejvíc na světě chtěla vyhnout. „Vždyť bychom mohly být určitě ségry, kdyby na to přišlo! Ale je pravda, že v zimě každý vypadáme asi trochu mladší, než jsme.“ Budiž. Třeba to byla nějaká iluze!