Príspevky užívateľa

Díky světu za ty dobré zprávy, že to nebylo jen ojedinělé období! Kéž by tak přišlo dřív, než obvykle, aby vlkům opět zahřálo hruď a tlapky. Každý by se znovu s radostí vydal po světě a navazoval nové známosti - no a mezi nimi by mohla být i Majda, která po svých osamělých cestách pádila za každým, kdo se zdál projevit zájem o to se s ní seznámit. „Opravdu!“ přitakala jí, „vlastně bych až řekla, že jste si z oka vypadli. Oba máte takový... jiný výraz ve tváři. Smějete se, jako když se slunečnice čančají pro sluníčko,“ ha, teď na to kápla! Zda-li pak měla vlčice ráda květiny? To by bylo teprve dobré téma: určitě by je obě nadchlo k vyčkávání na teplejší měsíce!
Tlama jí spadla skoro až na zem, co se o jejím domovu milá Sasha zmínila, a z hrdla se brzičko nato vydal veselý smích. Panečku, mohla procestovat křížem-krážem celičký svět, a přesto by nikdy nečekala, že potká někoho, kdo zná její domovinu. „Ano, ano, jsem! Tam jsem se narodila! Jéminkote, Sasho, řekni, že jsi také odtud? Že jsem si tě onehdá jenom nevšimla?“ to jim to jde jako po másle! Celá její duše se roztančila samou radostí nad tím, jak malý ten svět vlastně je: jak každý vlk s každým najde něco, co je pojí. „Koho bys tak jen mohla znát? Elijáš, Libuše, neříká ti to nic? Ne, na to musíš být až moc mladá, vždyť jsme určitě vrstevnice. Třeba... Třeba...“ snažila se, ó, jak moc se snažila, ale nevzpomněla si. Hlavou i tělem jí běhalo spousty jiných myšlenek a emocí, jedna silnější, než druhá.

Překvapeně zamrkala, jakoby jí to pomohlo vidět slova vlčice čistěji, a nakonec se zmohla na oněmělé pokývnutí. Už vůbec ne tady? Ó, to nepochybně musela být nějaká špatná předzvěst o budoucnosti místního kraje. Kéž by tak uměla z toků řek a kaluží vyčíst, co se má dít dále, a mít tak důvod si rozmyslet svůj pobyt na Norestu! Její sestry v tom byly profíky: ona však nadáním na kněžské umění neměla. Byla obyčejnou šperkařkou, jejíž známost se vlezla na špičku jejího čumáčku.
Tak jako vlčice se rozhlédla, a trochu posmutněle zahmkala: „To je ale škoda! Když jsem tu jednou byla, asi na jaře, vaše země vypadala opravdu nádherně. Snad se po tomhle období obnoví ve své plné kráse.“ Doufat, věřit a modlit se: kdyby tak udělal každý místní občan, bezďák i vážený člen nějaké tlupy, určitě by se tak stalo.
Její mimika zcela napodobila tu kolegyňky - jaké plamínky náhle tančily celým jejím tělem, jakou radost její tvář dokázala napodobit! „Sasha! No ne! Asi mi nebudete věřit, je to takové směšné, ale máte úplně stejné jméno, jako můj bratr!“ zamávala radostně ocáskem, zapomínaje na zimu, co jí štípala v tlapkách, „nejste vy náhodou taky z jihu? Tam, kus za hranicemi Norestu?“ vyzvídala ihned dál, nadchnuta myšlenkou, že snad mohou pocházet ze stejné oblasti. Pochybovala, že by sdílely smečku: vlci Stříbrolesí přec byli známi svými křidélky. Ale to jméno, to jméno! Ve světe se jen tak nevidělo!
A i kdyby nepocházely ze stejného údolí, stejné země a ze stejné rodiny (kdoví, kolik dětí Elijáš nakonec měl, že?), odteď určitě musely být něčím upoutány k sobě - s krví, nebo bez. Bylo tohle snad naplnění jejího proroctví? Důvod, proč odešla?

Měkká? A to proč? Zkrabatilo se jí obočí a vůbec nepředstírala, že není tím novým slovem zmatená. Lidech. Nepřipomínalo jí to žádné slovíčko, co doposud slyšela. „A to 'lidech'... To staví oni? Měkcí tvorové? Óh, to musí být jako šneci a ulity, viďte?“ Zvláštní! Moc toho věru neviděla, neb byla šíleně unavená, zmítaná hladem a zimou a pokrajem jakési formy šílenství, co v tomhle krutém kraji musel touto dobou projevit snad každý, ale... Ale práce mistrů šperkařů se pozná všude! Třeba to je jenom nějaký druh vlků stavitelů, co mají právě tuhle přezdívku? Oh, oh, prosím, vemte mě za nimi! Já chci stavit! „Mluvíte zajímavým jazykem,“ zabrnkala na vlastní hlasivky, v zamyšlení nevědomky třepotajíce křidélky, „bezďák. To je tu u vás tulák? Už jsem to párkrát kohosi slyšela říct!“ A ten zvláštní dozvuk! Vždyť už ho slyšela u Saši u řeky! „No, ale nikdy mi nepřišlo, že by o tom byli kdovíjak milí.“ Ale co, vlci byli vždycky klepny - obzvlášť ti ze smeček, o tom věděla ona své!
„H-ah!“ vydala ze sebe zprvu sebejistě, než-li si povšimla hlasu postarší dámy, a změnila svůj tón. „Kdybych byla bard, alespoň bych si na své žebra zahrála, a do drncotu vlastních zubů třeba i něco zanotovala. Jenže nejsem nic z toho - jsem Majdalenka. Bezďáčí batole, řekla bych - tohle je moje první zima osamotě, a je věru těžká! To ale pro všecky. I když, když na vás tak zírám - pro některé možná zas tak ne,“ a přesto se zubila: přesto si hledala důvod, proč se na druhé v tak těžkých časech usmát. Mohla mít hlad a takový, že by se z ní stala saň, až jí kůže na žebrech byla jako tenký papír, ale stále by měla svůj úsměv, dar něco předat, něčím ostatní ovlivnit.

„Pokud jste vy dítko štěstěny, tak nepochybně!“ přitakala ihned vlčici, maje úsměvů na rozdávání. Majdalenka si žel pozapomněla povšimnout drobných obav, co vlčici tu a tam tančily ve tváři - její radost (a snad nevychovanost v ohledech vůči druhým) se jala úplně zamlžit vše, co by jí mohlo stát v cestě. Tahle zima... ta vlky určitě chtěla jenom odehnat od sebe, každého každému znepřátelit! Bylo tedy svatosvatou povinností vlků, aby činili pravý opak. „V téhle zimě je teda zázrak někoho potkat, to vám povím. Teda - vy to jistě musíte vědět! Bývají všechny vaše zimy tak chladné a kruté? Některé dny jakoby mráz na vlky házel hnízdiště vos, jak ostrý je!“ A jen co to dořekla, celý kostlivec se otřásl náporem chladného větru a ona měla co dělat, aby tlapkami zůstala na zemi. Taková kost se z ní za ten krátký pobyt v místním údolí stala! Hrůza a děs.
Líbezně se pousmála, zahřátá zvídavostí, co byla její protistranou vyjádřena. Ještě, že je to dobrá duše! „Říkají mi Majdalenka. A vaše jméno by bylo...?“ Určitě bude krásné a zvučné, jak se jen na tak otevřené vlky hodí.

No jéje, můžu si to nechat, můžu?! Pod pochvalou, byť od tak drobného vlčátka, Majdalenka na maličkou chvíli zpanikařila studem - kdyby ovládala magii ohně, dozajista by kolem ní všechno náhle roztálo a vzduch by byl hned o cosi milejší, voníce domovem. Komplimenty holt nebyly něco, co kdy slyšela. „Omara z Ainetu!“ zvolala ihned po své maličké společnici, zubíc se od ucha k uchu, „ty budeš určitě nějaká princezna, viď? A taky na to vypadáš. Záříš jako hvězdička!“ Tohle muselo být vlče velmi významných vlků - takovou záři mohla přinášet jen magie (třeba podobná té, co udržovala v podobném stavu její vlastní křidélka?), a ta byla velká rarita. „Pokud je tomu tak, tvoje rodina se o tebe ale jistě už bojí, nemyslíš? Nehledají tě doma, ve tvojí smečce?“ Kéž by to tak nebylo. Já si ji chci vzít do... Domů? To asi ne. Ale po boku, všude s sebou!
Který zanedbanec by taky měl vlčata mimo smečku, že? Vílí vlčici za žádných okolností nenapadlo, že by Omara byla bezdomovec - byla příliš mladá na to, aby se už teď potýkala s tak krutým osudem.
Nejedla, na kost promrzlá, tak sama a tak chudá! Tolik toho měly s Majdou společného, a přesto se vedle odvážné Omary cítila, jako by vlastně vůbec žádné trable neměla. „Vlčí maso je posvátné. To se může jíst jen velmi výjimečně!“ zavrtěla ihned hlavou, pohoršena tím, s čím se už možná tahle malá kulička setkala. Kdo by jí byl býval ublížil? Jenom hulvát a chuligán! „-Teda, teď na to rozhodně není ta správná doba,“ ajajaj, měla by procvičovat rozmluvy s vlčaty, „a ty jsi moc roztomilá na to, aby tě někdo snědl.“ Tak, to ji určitě ubezpečí o tom, že nemá žádné postranní úmysly.
„Já bych si tě se srnečkou hned spletla, jak jsi před chvílí skákala!“ Táhle si povzdechla, jakmile vlče s očividným odporem odmítlo, co nabídla. Co by tak mohla udělat? Kroutila hlavou po jejich okolí, jestli by se nenašel někdo, kdo by měl například téže hlad - v jednom se teď loví žalostně, o tom už věděla své. Kéž by tu byla ta vlčice od řeky! Jak se jen jmenovala? „Na jaře jsou jeho nové výrůstky moc dobré, ale máš pravdu, teď v zimě by bylo suché a ledové. Ale co takhle houby? Víš, musím se ti přiznat - já jsem na lov úplně levá,“ a taky se před Omarou možná styděla, sebevíc chtěla vlčátku pomoci. „Pojďme... tudy! A ty mi zatím můžeš povědět něco víc o sobě, co ty na to?“ Kdyby ji Majda dostala zpátky domů (a že si stále myslela, že nějaký má), určitě by jí za to čekala nějaká odměna - a ještě by pomohla mladé v nesnázích!
A tak se pomalu, s ohledem na Omaru, rozešla, v dáli vidící pár stromů, a doufala, že tam bude alespoň nějaký zbytek hlívy.

Alespoň se můžu těšit na jaro, dumala nad svým osudem, kráčeje poblíž masivní řeky, určitě bude krásné, nejkrásnější ze všech, co jsem kdy zažila! Bylo to to jediné, co vlkům jejího kruhu zbývalo - doufat a občas se pomodlit za vlastní život. Každou zimou určitě nemálo z nich, vandráků, smýšlelo nad teplem u nějaké smečky. Jenže... Jenže vázat se, byť jen na tak krátký čas? Vnutit se někomu do pelechu, co už má zažitý jakýsi ten pach, a hrát si na člena rodiny? Tee-hee!
S úsměvem na pyscích (nebylo to vyzývavé, vypadat teď takhle radostně, když všechno kolem umírá? Kolik vlků by se našlo, co by jí milerádo smetlo ten pohled z obličeje!) odklonila svůj pohled od vodní plochy a- a ejhle! Vlk z masa a kostí, zdráv a živ! Majdalence zaplesalo srdíčko, plno radosti a tekutého štěstí, že po tak tiché pouti konečně našla někoho, kdo snad s její maličkostí prohodí pár kloudných slov. Udržovat si v těchto časech morálku bylo navýsost důležité. „Ale dobrý den!“ zvolala ihned, dychtivá po vlčím kontaktu, „ó, ani nevíte, jakou radost mám, že vás vidím! Už je to tak dlouho, co jsem zřela živáčka!“ ...Možná, že jí letošní zimní samota lezla "trošičku" na mozek: její pud sebezáchovy jakoby nebyl. „Snad vás neruším? Vy budete jistě místní, viďte?“

Zrovinka byla k prolomení klíčové otázky dnešního dne - tedy co by vůbec měla podniknout -, když v tu ránu na ostré bělobě zahlédla jakýsi tmavý flíček, co se zdál pohybovat. Huuuh? Zbystřila. Mohlo se jednat o nějaké zatoulané zvíře, co by si případně zrovinka mohla dát? Pelášilo, až se za ním prášilo: bylo možné, že ho už něco nebo někdo pronásleduje. Kdyby pomohla, možná, že by z toho taky něco dostala. Jo-jo, při mé štěstěně leda tak za uši, pověšená do průvanu!
Bylo jen dobře, že se to stvoření ozvalo řečí jejího druhu - už-už smýšlela, že by mu vyběhla naproti a nepěkně ho srazila. „Já ale nejsem počkej, nýbrž Majdalenka!“ zvolala a poslušně čekala dle nařízení, celá zvědavá, kdo to vlastně je. Kampak tak malý vlk mohl pospíchat? Byl to snad vlčísek, co se někde pozapomněl, a teď naháněl své kouzelné sáňky? Když v tom: „No jéje, ty jsi ale maličká!“
„A tak sama? Omara z Nikama?“ kde se ty děcka v zimě jenom berou? Tohle je ale ostuda, nechat ji samotnou! A ty její očka, za těma by každému puklo srdéčko! Co jí jen odpovědět - lhát snad?! Vymlouvat se?! S nejistotou se poohlédla, zda-li se někde neukáže její rodina a celá tahle situace se nějak sama neurovná. „Moc se ti omlouvám, drobku, ale zeju prázdnotou tak, jako ty. Ale, no... Záleží... Honí tě něco, spěcháš? Nebos utíkala jenom proto, aby ses mě zeptala? Tak to by se asi slušelo ti něco nabídnout,“ zadumala nahlas. Kde by se tu něco našlo? Jejich hlasité projevy před chviličkou musely dávno zahnat kdejakou zvěř do pelechů - jestli tu vůbec nějaká ještě zbyla... A že by se Majdě chtělo lovit, no... „Mělas někdy jehličí, milá Omaro?“ Co jiného by chudák mohl chudákovi nabídnout?! Kéž by u těch stromů našli taky nějaké houby!

Štěstí přeje připraveným - a proto se právě Majdalence lepila smůla na paty už od chvíle, co překročila místní hranice. Ó, všemohoucí matko, kéž bys mě neposílala zrovna teď! Vždycky Norest považovala za místo, kterému je od takovýchto severských krutostí odlehčeno, kde příroda kvete a vládne, zatímco počasí s ostudou ve tváři trpí všecky tyhle nařízení - jenže očividně byla úplně vedle.
Ách, co by dala za byť jen sebemenší paprsek sluníčka! Všecka tahle pesimistická modř jí úplně ničila náladu a sála z ní zlatavou energii, kterou by okolo sebe normálně bezmyšlenkovitě rozhazovala. Úsměv sem, a pak zase tam - kdo na takové věci vůbec našel chuť, když mu den co den byla větší a větší zima? No, alespoň... alespoň nejsem... no... alespoň se víc těším na jaro! Tak-tak, to je ten správný přístup, který musela opečovávat! Vyhlížet budoucnost Majdě určitě pomůže přečkat tyhle bídné časy. Pravda: nemůže jí nabídnout kus žvance pod jazyk, nebo suchý příbytek, ve kterém by se konečně mohla pořádně vyspat. Co ale není dnes, může být třebas zítra!
S maličkým úsměvem na pyscích si to tak Majdalenka jen tak štrádovala napříč bělavými pláněmi. Občas mávla ocáskem, jindy cukla křidélky - nic ji však nezastavilo od odhodlaného kroku kupředu... někam.

Hurá, kupředu do sněhu a své jisté smrti!
Kdo by to byl býval řekl, že zima může vypadat tak hrozivě? Nebylo to ani pár nocí, co se pohybovala po Norestské dolině, a už teď se nemohla dopočítat všech těch negativ, co tohle území mělo. Zima, ticho, nevrlost některých spešl obyvatel - tomu se říká správná reprezentace? Cožpak místní, stálí obyvatelé udělali něco entitám na nebesích, co je přinutilo snést na obyčejné smrtelníky tuhletu kalamitu?
A přesto - přesto ten maličký, nadějný hlásek v její dušicce šepotal - tohle je tu určitě přirozená věc. Když Norestem cestovala naposled, bylo to začátkem léta - území hřálo, ale nespálilo. Mohlo se snad stát, že léto bylo tak odporně žhavé, že si příroda prostě jen potřebovala kompenzovat svou zmatenost? Každý rok? Vysvětlovalo by to to zvláštní, nepříjemné ticho, které se dalo sledovat napříč celým krajem - zvěř i vlci podvědomě věděli, co je čeká, a tak odpočívali na horší časy.
No, jestli přijde něco horšího, než-li tohle, tak je se mnou ámen! A tak si dál lametovala, brodila se sněhem a snažila se najít alespoň slaboučký pach, co by jí dovedl k nějakému jídlu. Ach, jak to bylo všechno těžké, jak zle se jí teď vedlo!

Za jakésiho mrmlání se ne a ne dostat dovnitř. Možná to bylo hladem, štiplavou zimou, nebo nejistotou z toho, co má vlastně v téhle situaci udělat - její naděje pomalu klesala níž, ne-li na hranici samotného dna. Když se nedostane dovnitř, ztratí tu nejmenší ochranu, co před místní zimou může mít, tedy "svůj" příbytek. Ale vždyť já to tak nemyslela, když jsem řekla, že studíš jak psí čumák! Noták! Zkoušela pookřát srdéčko té barabizny, jakoby jí rozuměla, a magicky jí ukázala kudy-kam.
Dřív, než se tak ale mohlo stát, se kdesi v dálce objevila čísi pohybující se postava - velmi živá postava - a mašírovala si to přímo k ní. Majdalence chvilinku trvalo, než se probudila ze svého drzého zírání, a už-už natáhla tlapku, aby mohla zamávat na pozdrav, „hola-hej!“ Zázrak! Moje prosby byly vyslyšeny! ...Pokud ale byly vyslyšeny, neznamená to snad, že tohle je majitelka téhle hroudy?
Hrom do toho-! „Dobrý, dobrý,“ kývala na přivítanou postarší vlčici (co když jí neslyšela!), a po krátke odmlce se optala: „vracíte se domů? Tam do toho kamení?“

Budit se za různého štěbetání a cvrlikání sýkorek, co v zimě tvořily jednu z mála zvukových kulis lesů, bylo vždy kouzelné. Majdalenka každičký den začínala právě v doprovodu těchto zvučných stvoření v rutině, a samosebou s motlidbou - její jitra byla meditační, plna relaxace.
Jejich absence byla první věc, co jí v místním údolí přišlo zvláštní.
Místy tu a tam ještě zívla, div se nedusila vlastní ospalostí, a po svých zvyklostech se konečně uráčila omrknout místo, v němž se včerejšího večera rozhodla nocovat. Měla jsem být opatrnější, zadumala krátce, co zacítila slaboučký pach tuláka: Měla jsem se podívat, jestli někomu náhodou nelezu do zelí! Ale kdo by jí to byl neodpustil? Přes místní mráz jeden jen těžko něco cítil! No a kdo by nebyl tak dobrotivý, kdo by jen byl bručoun, a vyhodil ji, vlčici promrzlou na kost, ze svého očividně dost velkého domečku?! Jenom nestyda a lakomec!
Nebo duch. Je tu takové mrtvo, že tu nikdo přec nemůže pobývat. A nebylo se čemu divit - ještě teď jí zebal zadek zimou! Až si najde nějakého vrchního pána místního údolíčka, Norestu, bude po něm chtít nějakou kompenzaci. Dřív, než tak však učiní, bude muset... ...Najít vchod zpátky do tohoto komplexu. Kudy jsem tam jenom-?!
Ztracena, téměř se motaje ve vlastních stopách, tak Majdalenka hledala, kudy by se dostala zpátky do trosek. Občas naštvaně mrskla křidélky a něco si zamumlala pod vousky, ale ani to jí nebylo platné - byla ztracena, hladová, promrzlá, a očividně úplně blbá!

Jméno: Majdalenka
Přezdívka: Majda, Manka, Liška
Věk: Mladý dospělý (24/12/2020)
Pohlaví: Samice

Rodina:
Matka - Libuše
Otec - Elijáš
Sourozenci - Anežka, Johanka, Apoléna, Hanka, Editka, Štěpánka, Saša

Charakteristika:
Majdalenka “Manka” je ve své jednoduchosti někdo, kdo nemá absolutně žádný plán do života. Její budoucnost je nejasná tak, jako každý krůček, co napříč svými toulkami koná. No a klást jednu tlapku za druhou je přece primitivní věc, kterou zvládne každý světoběžník! Na celičkém světě není nijakého stimulantu, který by její receptory, dokonce ani srdéčko, podráždil k reakci a přinutil ji konečně zastavit.
Toulkami po celém světě vlk nabyde mnoha zkušeností, které z něj dělají všeználka. Majda je barvitým, velmi nadšeným vypravěčem, co se nezalekne žádného projevu - moc se k němu ale nemá, protože ji sáhodlouhé, rutinní promluvy k smrti nudí. Napříč tomu je expresivní, vcelku extrovertní, žijící jako vlk pro vlky, a především důvěřivá. Majdalenka koncept důvěry avšak vnímá (jako bilion jiných věcí) po svém, jako věc prchavou a plnou neurčitých “možná”, “třeba”, “snad” a “asi”, takže své emoce a (příležitostně kontroverzní) názory nosí na zlatém podnose. Mileráda je ukáže kde-komu, protože očekává, že vlky vidí poprvé a naposled. Pocit sounáležitosti je jí cizí.
Jejím hlavním osobním bojem je její nevědomá sebesabotáž. Protože vede nomádský typ života, v němž prakticky určuje pouze směr, ledajaký cynik ji nazve pijavicí na cizích emocích a domovech - necítí se tedy jako typ, co je hoden štěstí. Nedokáže ve svém životě vidět jedinou situaci, kdy se něco zasloužila, nebo co by bylo od počátku výhradně v jejím vlastnictví a zůstalo v dobrém stavu, a proto se taky bojí si vůbec něco - a někoho - nechat.
Manka je ve zkratce správný impresionista, který má vrtkavou potřebu v ostatních zanechat nějaký dojem a popsat jim to, co vidí, svými slovy. Po světě kráčí vlastním tempem - co se vleče, neuteče! - a pasivně pokukuje po okolí, zda-li se najde nějaký brloh, po němž by její srdéčko toužilo. To, jak pozná správný výběr, ale neví.

Minulost:
Majdalenka přišla na svět jižně od Norestu do okultního společenství, které si říkalo Stříbrolesí. Narodila se po boku svých šesti sester a jediného bratra, všichni patřící dvěma nešťastně plodným maminkám, Libuši a Amálce, a jejich donorovi a především příteli, Elijášovi. Byla drobounké, zakřiklé a vesměs pasivní vlče, co odjakživa spořádaně čekalo v řadě. Nezapojovala se do rozepří o pozornost, protože si myslela, že každý z nich ji jednou dostane - a ačkoliv měla pravdu, s rostoucím věkem jí nestačila. Pro péči předstírala němou, jenomže na to v porovnání se zlobením sourozenců nikdo nedbal - smutná a plna studu po zbytek svého pobytu ve Stříbrolesí ve své lži pokračovala. Brzičko si toho nicméně začali namísto rodiny všímat ostatní vlci ze společenství, kteří náhlou nemoc považovali za jakési zlé znamení, a horlivě se začali modlit za její nápravu.
Byla to právě tahle lež, co nakopla jejího už tak ochranářského brášku, Sašu, k akci. Stal se jejím ochráncem proti ošklivým, protivným poznámkám dospělých i jiných vlčat a postaral se o to, aby si měla s kým hrát - byl to právě on, kdo jejich okolí naučil, co jakým pohledem Majda myslí.
Aniž by to kdokoliv věděl, kněžny zodpovědné za čistotu společenství se díky jeho odhodlání ji i přes její handicap aklimatizovat do smečky usnesly, že její obětina božstvu nakonec nebude tak nutná, jak se zprvu zdálo.
V dětství, ve kterém bylo všechno jako tapisérie učení a objevování, se tak naučila o všechno dělit a vyhýbat se sebestřednosti, rozvíjela svou kreativitu skrz ‘neschopnost’ řeči a především v sobě umocnila myšlenku, že pokud něco chce, tak by to stejně měla vzdát, protože vždycky přijde nějaký zlodějíček a schramstne to pro sebe. Manka svou rodinu i přes její vroubky vnímala ale velmi kladně, a se sourozenci se po svém bouřlivém období ráda nechala zatáhnout do všech nekalostí.
Dospívání Majdalence brzičko zaklepalo na dvířka a nastolilo její proměnu v mladou vlčici, jejíž energie se konečně mohla využít k něčemu produktivnímu - nastal čas, kdy si měl každý mladistvý vybrat své budoucí poslání. Majda, plna obav z toho, že zvolí špatně a pro nic nebude dost dobrá, přenechala tuhle nejdůležitější volbu v životě každého ze Stříbrolesí na svých maminkách. Ty rozhodly, že by se jí mohlo líbit šperkařství, což bylo tradiční povolání, které v posledních letech upadalo na popularitě. Obávala se, že nezvládne ani to - naštěstí se k ní rozhodl přidat i její bratr, ku kterému měla nejblíž, a jeho velmi pohledný kamarád, Hynek.
Vytvořili skvělou trojku, co si ve všem rozuměla, a co pod mentorstvím postarší vlčice vyrostla v produktivní dospělé. Když si vlci rozumí jak v povolání, tak mimo něj, láska bývá automatická - a tak se i stalo, že se Hynek zamiloval do Majdalenky, a ona do něj. Spolu brzičko vstoupili do posvátného svazku a vyčkávali na to, až jim kněžny - tři z nich právě její sestry - požehnají ke svatbě.
Přišla dospělost, a s tou konečně také závěrečná zkouška, která by jí umožnila vycestovat za hranice společenství. Skutečnost, že se dosud nikdy nepodívala do světa, Manku trkla teprve v daný moment. Horlivé učení, modlení se a hledání inspirace měnila za romantické chvilky strávené s Hynkem, nebo chvilky se svou rodinou. Všichni na ni byli tak pyšní - a měli důvod! Majdalenka tak jako dva její společníci prospěla na výbornou a poprvé fyzicky pocítila, kolik cest si tímto skutkem vlastně otevřela.
Jak už bylo vlkům ze Stříbrolesí zvykem, ihned se rozhodla se vydat po boku průzkumníků na svou vůbec první cestu ven. Poprvé vyšla z hlubokých, temných lesů, co skrývaly nádherné potůčky a drobné vodopády - poznala planiny, hory, nasbírala nové materiály a dokonce i známosti, co jí později pomohly na dalších toulkách směrem k Norestu. Průzkumníci, kterým velela její maminka Libuše, se jí na dlouhé tři měsíce stali novou rodinkou - naučili ji poznávat to, co doposud neznala, a ona jim na oplátku trochu poupravila vybaveníčko a vzhled.
Zjistila, že je její svět žalostně malý v porovnání s tím, co se opravdu skrývá na celičké planetě zemi.
Po návratu na ni čekalo mnoho nepříjemných novinek - jednou z nich bylo proroctví, které jí údajně bylo ušito na míru. Svatba se jí navěky věků odložila, protože se ukázalo, že si i přes obrovskou lásku s Hynkem nebyli dle slova kněžen souzeni - osud, který jí diktoval cestování po nedaleké zemi, uvítala jako zdroj rozptýlení.

Zajímavosti:
- Výškově je Majdalenka zlatý průměr s 73cm
- Barvy jejích křídel se mění s tím, z jakého úhlu je na ně nahlíženo. Třpytí se a občas to vypadá, jako by zářily
- V zimě tmavé, rezavé znaky ustupují a její srst se výrazně zesvětluje. Bílé odznaky zvětšují svou plochu
- Je zcela barvoslepá

Magie: Bez magie

Obrázek: Zde , zde

Další postavy na Brlohu: Žádné další postavy
Discord: nikii4992