Príspevky užívateľa
< návrat spät
Při procházení se po okolí, užívající si napadaný sníh, jsem zaslechl v lese nějaký rozruch, akci.. S myšlenkou, že furt mám povolení na území jak je libo, s myšlenkou, že má sestřenice furt vede smečku, jsem vstoupil na území a menší procházkou se dostal až na ples. Nastražila jsem uši a zavrtěla jsem ocáskem nad tím jak to zde vypadalo, taková nádhera! Ale proč mi o tom Volty nic neřekla? Co se děje?
Ve vzduchu bylo strašně moc pachů různých smeček, hodně vlků zde bylo a já sem došla ve chvíli, kdy se již zapaloval oheň, přišel jsem blíž, abych viděl a slyšel vše co se děje, mezitím co pohledem projížděl po vlcích. Můj pohled se zastavil na Riveře, tu jsem poznala hnedka, ale zbytek spíše od vidění z minulého plesu. Narovnal jsem se a lehce překřížil nohy, sledující zde nádhernou podívanou, nádhernou výzdobu a očekával, co se zde tento rok bude dít, doufajíc, že brzo zahlédnu Volty a budeme si moc znovu promluvit. Neměla jsem šanci se ani upravit, jako minulý rok a tak jsem zde byla s celou svojí výbavou na sobě, nevadilo mi to až tolik, Gilga zde nebyl, pro něho bych se nahned upravila. Elegantní úsměv mi hrál na obličeji, hlava vysoko, ale klidné tělo.
Potuloval jsem se po území Norestu, až jsem narazila na planinu, kde nic nebylo a v dáli viděla sníh. Rozhodl jsem se podívat do těchto pustin, zjistit víc o území a téže si užít sníh s příchodem léta. Bylo mi líto sledovat kvítí jak uvadá po mém boku, jedna z mála věcí co mě na sněhu těšila. Nic neumíralo, sníh tál pod teplem mého těla, ale žádný květ nevadl, žádná zeleň nehnědla, měla jsem ráda zimu ač jsem se jí nyní bála až znovu příjde. Představa, že bude stejná či horší než byla teď, byla děsivá. Byla jsem jen ráda, že ji se mnou přečkal Gilgamesh se mnou v noře. Bylo to příjemné mít společnost.
Jako vždy se na mém boku houpala taška a já opatrně našlapoval na sněhovou pokrývku této krajiny, nádhera, jak se sníh třpytil, jak žil po svém. Já sám tedy sníh v mé domovině tak často nevídal, tam byli hlavně vedra a ač mi to chybělo, stejně jaké má rodina, má sestra i brat, prozatím jsem se vracet nechtěl a jen doufal, že je doma vše v pořádku.
Zacukal jsem ušima když jsem si všiml toho vykání a musel jsem se nad tím jen zasmát.
,,My se nějakou dobu nevidíme a tady mi už někdo vyká, na to že jsme spolu strávili dlouhou dobu v noře"
Zaculil jsem se. Zima zde byla jistě ukrutná, ani u mě doma jsem tak dlouho nebyl v noře, s teoretickým cizincem, až tak dlouho. Doufal jsem, že další zima nebude až tak hrozná, že jsem měl jen nějaké neštěstí na tohle, ale kdo ví jak to bude, avšak jestli ji zas strávím s ním, nebudu si stěžovat, Gilga byl úžasným společníkem.
Nastražil jsem uši, když poukázal na zajíce a musel se nad tím usmát.
,,Gilgo.. nemusel jsi, ale moc ti děkuji."
Zavrtěla jsem ocáskem, sklonila se a opatrně zajíce vzala do úst. Nyní jsem však moc hlad neměla kvůli vedrům, zvedla jsem hlavu a zamumlala přes zajíce.
,,Dám ši ho požději"
A s hlavou vzhůru, jako bych právě vyhrála tu největší cenu na světě, což od pravdy daleko nebylo, Gilga byl taková má úžasná trofej, jsem si zajíce odnesl do úkrytu, kde byl chlad, takže se zajíc nemohl zkazit.
Vylezl jsem zpět ven a pohlédl na Gilgu.
,,chceš si jít zaplavat? To vedro je zde ukrutné.."
Zachychotal jsem se při podání nabídky, připadalo mi to jako náš první den, kdy jsme se potkali.
Klidné ticho zpívajících ptáčků brzy bylo prolomeno hlasem, ale tím nádherným, příjemným hlasem. Musel jsem se nad jeho slovy zachechtat a trošku se uculil.
,, promiň.. Trošku práce šamana "
Řekla jsem bez pozdravu a vrtěl jsem ocasem jak smyslů zbavený. Tohle snad i mohl být sen! Nespím? Jak se říká 'my o vlku a vlk za rohem! ' to se přesně stalo, myslela jsem nad ním a už zde stál přede mnou! Ale byl jsem moc rád že jsem vlka zde znovu zahlédla, příjemný pocit být zpět.. S ním.
Pomalu jsem se prevalila ze zad a usadila se se stále se vrticim ocáskem. Neodolala jsem, zvedl jsem se, přišel jsem k němu a hlavou se na chvíli zabořil do jeho hrudníku, avšak ne na dlouho, ze strachu, že mu ublížim.
,, rád tě znovu vidím, chyběl jsi mi "
Usmívala jsem se a trošku jsem uhnul s pohledem když jsem cítil jak se mi krev tlačí do tváří.
Ležel jsem a nadšeně se válel v mrtvé trávě kolem trosek. Moc jsem si užívala pálící sluníčko do mé srsti po dlouhých dnech práce hledáním kytek, abych je mohla buď zasadit v mé blízkosti, nebo si je zde nechat vysušit. Byl jsem velice rád, že jsem našel tak nádhernou noru zde u trosek, nemám to daleko od lesa, vody a tož ani né tak daleko od rodné smečky mých sourozenců! Byla jsem zde šťastná, teplý vánek, vroucí slunce a když již dost pálí mohla jsme zalézt do mé chladné nory!
Byl klidný odpolední den, jistě slunce pálilo, ale mně to nevadilo, byla jsem na toto víc než zvyklý z mé domoviny, naopak by cesta k vodě a zaplavat si tam vůbec neuškodila, ale nyní jsem chtěl ještě chvíli poležet, měl jsem za sebou ne jeden měsíc plný práce a taky se to na mém obličeji ukázalo, známé kruhy pod očima, ale stálo to za to jestli jsem chtěl začít éru šamanství zde v Norestu a pomáhat nemocným a zraněným.
Myšlenky se mi rychle měnili z jedné témy na tu druhó až se zastavili u jedné - Gilga. Celou dobu, co jsem byl na cestách, vždy se mé myšlenky stáhli k němu, chyběl mi a já doufala, že je onen vlk v pořádku, chtěl bych ho vidět, ale kde ho zde v norestu jen tak najít? Jen doufat, že se někdy zastaví zde u mě doma, on ví kde pobývám, já bohužel ne, ale prozatím on jediný má právo vstoupit ke mně domů když zde nejsem, tak třebas někdy přespával u mě, musím se mu omluvit za zmizení až ho znovu uvidím.
Sledoval jsem jak se Gilga začal protahovat a ani si neuvědomil, že jsem začal vrtět ocáskem a lehce se usmíval, furt takový unavený obličej, ale úsměv by skoro až mohl zářit. Trošku mi unikl menší smích, když sebou Gilga trhnul, když si mě všiml.
,,Dobré ráno. Promiň za vylekání."
Řekla jsem a furt držela svojí polohu, šlo na mě dobře vidět, že mám dneska línou náladu. Pak mi proběhla vzpomínka a já hned nastražil ouška.
,,Moc děkuji za tu kožešinu.. mé tělo není tak zvyklé na zimu."
Uchechtl jsem se a zavrtěl ocasem, tohle gesto bylo jak z pohádky, nebyl jsem zvyklý na takové zacházení.. kromě tedy od své rodiny, no taky jsem se nikdy moc s nikým nebavil, čumák zabořen do učení a po té se mě spíše vlci začali bát, díky mé neznámé magii.
Někdy v polovině mého spánku mě lehce probrali zvuky. Měla jsem dál zavřené oči, byla jsem v polospánku a jen vnímala to hlasitější. Chvíli se nic nedělo a najednou jsem cítil jak na mě něco dopadlo, trošku jsem cukl uchem, ale jinak moc nereagoval tož brzo se dostavil příjemný pocit tepla. Ale i vedle mě stál zdroj tepla, lehce jsem posunul hlavu k Gilgovi a nosem se dotkl jeho tlapky, jako bych mu děkoval. Gilga se pak, ale rozhodl někam odejít a to mě trošku rozesmutnilo, ale řešit to? Na to jsem neměl sílu a brzo jsme byl zase odnesen do říše snů.
ráno
Zacukal jsem uchem a vnímal po sluchu okolí, bylo ticho.. Hrobové ticho, občasně vítr šel slyšet jak se odráží od stěn a hraje sám se sebou na honěnou, ale jen to a víc už nic. Já osobně jsme takový ranní ptáček, ale dnes? Měla jsem náladu jen ležet na místě, válet se a nic nedělat. Převalil jsem se tedy na druhý bok, jenže v tom jsem cítil tlak. Nastražil jsme uši a rozlepil ospalé víčka od sebe. Můj pohled padl na kožešinu, která ležela na mě, chvíli jsem přemýšlel, jak se na mě taková věc dostala, než mi do hlavy vplula vzpomínka z noci.
Usmál jsem se a pořádně se v leže protáhl tak, že jsme byl roztažený přes celý pelech, dokonce i ležel na zemi díky mé délce těla, hlavou směrem, kde ležel na výstupku Gilgamesh, zdálo se, že pořád spí a já se musel usmát nad jeho spícím pohledem a trošku jsem se zasnil...
Sníh byl otřesný, každý den vypadal že jen zesiluje, žádný klid.. Ještě že jsme s Gilgou našli tohle podzemí, jinak bych venku umrzl, jelikož mé tělo není stavěné na takové chlady, užíval jsem si teplých časů mimo Norest. Měli jsme štěstí, že zde byla nějaká starší sláma, ze které jsem na výstupku nechal udělat pelech, kde nyní spal Gilga. Já nedokázala spát, takže jsme zde začala uklízet, přerovnávat a srovnávat.
,,tohle bude hezký úkryt.."
Šeptla jsem si pro sebe a pousmála se. Ještě jsem něco pouklidil a po tom jsem si nechal sundat svůj batoh a položil to na sud, hezky na očích a neleží to na zemi. Byla temná noc nyní.
,,měl bych pomalu jít spát.. ráno musíme promyslet co dál.."
Zamumlal jsem si pro sebe, prošel jsem kruhovým vchodem a přešel ke schodům. Koukal jsem nahoru a hned na to se oklepal. Nechtělo se mi do zimy, tady bylo relativně teplo. Šel jsem tedy zpět do místnosti a lehl si na druhý ustlaný pelíšek ze slámy, blíž ke vchodu a pomalu jsem usnul.
celou noc jsem se klepal ze zimy.
Procházel jsem Troskama a sledoval nádheru tohodle rozpadlého světa, jako kdyby zde byla taková .. brána! Zdála se tu být kouzelná atmosféra. Bylo to tu víc jak příjemné, jako domov.. Tady mít úkryt by se mi moc líbilo nebudu lhát. Koukla jsem na jednu vyvýšeninu, mírně si čupla a jedním kopnutím noh tam vyskočila.
,,HAHA!"
Usmála jsem se a zavrtěla jsem ocáskem, avšak smích nezůstal dlouho, když mě ovál chladný vítr. Srst se mi naježila a já hned stáhla uši.
,,hhhh-"
Zamručela jsem ze zimy a hned skočila zpět dolů do sněhu, kde jsem se od toho chladu oklepala.
Pomalu jsem se přiblížila k troskám a nastražila ouška nad tou nádhernou atmosférou, nejen že byla nádherná zima, sníh byl všude a byl hustý, ale také tahle stará rozpadlá budova! Vypadalo to zde jako z pohádky.
Procházela jsem tajemné obydlí a poslouchala vánek, který zde byl a odrážel se od rozpadlých stěn. Tušila jsem, že přijde nějaká větší vánice, doufala jsem jen, že budu mít více času si to zde projít než budu muset utéct zpět domů do Nihilu, aby o mě mé sestřenky neměli strach. Brašna se mi houpala na boku a tlapky se hezky brodili sněhem. Nedocházelo mi, že ona vánice přijde dříve než by jeden mohl říct..
Vesele jsem si to skákala ve vysokém sněhu, tohle období jsem velice milovala ač byla zima, všude sníh a na stromech šli pozorovat rampouchy, které se třpytili při slunečním světle. Já nemohla nic zabít jen pouhým dotekem, nedělala se za mnou mrtvá cestička a to jsem právě milovala. Zastavila jsem kousek od stromů, kde se na větvích houpalo jmelí, a sledovala před sebou rozpadlé sídlo, vypadalo překrásně se sněhovou peřinou. Při sledování jsem i zahlédla pár sýkorek jak létá dovnitř a zase ven, nádherná podívaná - museli tam mít rodinu.
Při této myšlence jsem si vzpomněla na své bližní mimo Norest, mámu, sourozence, svojí rodnou smečku. Chyběli mi měla jsem jen jedno přání a to, aby byli v pořádku a byli zdraví, zde se totiž nedozvím jak jsou na tom, což mě stresovalo, nejspíše neuvidím svojí maminku již nikdy, bylo to smutný.. ale život byl takový, byla jsem jen ráda, že tam není sama.
Doufala jsem že zde někoho potkám, známé neznámé, bylo mi to jedno, měla jsem. dnes vskutku dobrou náladu
Zavrtěla jsem ocáskem nad jeho slovama.
,,Tož já rád slýchám ostatné. lepšé než ignorovat no né?"
Usmívala jsem se, bylo to příjemné s tímhle vlkem mluvit, cítila jsem se tak klidně, uvolněně, bylo to prostě příjemné, ale můj čas k odchodu pomalu nastával, potřeboval jsem se vyspat na další den, nikdo nikdy neví co vlka čeká.
,,Já omlouvám se, ale již bodu muset íst dom, ale moc ti děkoji za tento překrásný večorní den, užil jsem si již moc."
Zavrtěl jsem ocáskem znovu a mírně se sklonil k rozloučení.
Pomalu jsem poklusem došla na tohle místo, nebýt v Nihilské smečce, asi bych se o této akci nedozvěděl! Což by bylo tragické, miluju takové akce ikdyž je zde moc vlků.. Trošku dál od všech jsem zastavil a pozoroval, kdo zde všechno je. Tolik barev! výšek! A tolik rozdílných vlků! Bylo to tu dokonalé avšak.. Všiml jsem si zde i mladšího kolektivu, musím tedy dávat pozor na to kam jdu. Začal jsem vlky obcházet a vyhlížel jsem ty, kteří to tu vedou až jsme zahlédl dva, kteří byli nějak obklopení a měli u sebe hodně věcí! Vydal jsem se tedy pomalu za nimi, mezitím co se po de mnou sušila tráva díky mojí magii.
,,Pozdrav vám!"
Pověděl jsme s nadšeností a zavrtěl jsem svým malinkým ocáskem.
,,Mé jméno Malachiel. já žes se moc těšil na tuhle akci."
Pokračoval jsem, mezitím co jsem vytáhl svůj herbář, který jsem položil k vlkům.
,,Jestli by jste chtěli, možu vám vypůjčit herbář.. Mám tam rózné kytky a z tohoto území prozatějmě vyzůštěný Žíárivník. Jen ať vlci vjie jak nějak vypadájí kytky, které jiš nerostů a budó až další rok nebo ještě nevyrostli!"
Zavrtěla jsem ocáskem, doufala jsem, že přes můj přízvuk mi vlci budou rozumět..
,,Avšak na konci akce bychž si ho vzal zpět. A promiňte moj přiezvuk, kdyby náhodou jste nieco mi nerozuměli optejte se! zkusím to řéct jinak"
Usmál jsem se mile na oba vlka a nechal jsem je, aby si případně herbář prošli - Ne nedošlo mi že ikke je slepý.
Mírně jsem se usmál nad slovy vlka a lehce jsem zavrtěl ocasem, bylo to roztomilé jak mluvil. Po té měl takovou zvláštní otázku nad kterou jsem se uchechtl.
,,Tož určitě.. lepšé se překvapit než vedět a len vyčkávat na to až čas příjde. Tož stačí žeš víme o tom že někedy umřeme ale kdy? nikdo neřekne, protoš by měli vlci mít množno radosti a bavit sa dřív ta smrt příjde."
Usmál jsem se s nastraženýma ouškama a zavrtěl jsem ocáskem.
Pořádně jsem poslouchal jeho slova a i během toho co mluvil, do mých očí vyhrkli slzy bylo to tak frustrující, že jsem se i musel usadit a nechal slzy stékat po svých tváří, nesnažící se je utřít, jeho slova mi nikdo nikdy neřekl, vždy jen 'tvoje chyba to není', 'umřel na nemoc', 'tvoje magie není nebezpečna' a tak podobně. Nikdo se nikdy nesnažil dát na má slova a tohle slyšet od cizího.. Bylo to hodně.
Vzlykal jsem nějakou chvíli než se mi povedlo přes slzy říct.
,,d-díky... Moc si.. tvech slov vážím.."
Pověděl jsem s snažil se o mírný úsměv.