Príspevky užívateľa

Zacukala jsem ušima, když vlk vyšel z vody, však ten výhled přerušili světlušky, které vylétli z lesa, lehce jsem znervózněla z myšlenky toho, že jestli se ke mě přiblíží tak uhynou, což jsem nechtěla, ale nervozitu jsem nedala v žádném případě nějak najevo. Zaměřil jsme se tedy na vlkovu otázku.
,,Procházka po území, noc je nádherná a nebývá venku až tolik zvěře."
pousmála jsem se.
,,co zde děláte vy?"
Optala jsem se na oplátku nyní já.

Mé oči se nezpouštěli z temného vlka, z dálky šli poznat lehké oranžové částí ve vlkově srsti, ale čím víc se přibližoval, tím víc jsem si všimala i modrých fleků a ani se nedali nevšimnout jeho rohy, táhnoucí se před obličej. Vlk byl vysokej, ale zdaleka neměl na mojí výšku, to mě trošku uklidnilo.
Vlk nakonec už stál na břehu řeky a zde promluvil, nastražila jsem uši a byla chvíli zticha, prohlížela jsem si ho a nakonec se pousmála a uvolnila lehce svaly.
,,Já vám taky ne."
Lehce jsem přikývla k pozdravu.

Sledovala jsem vlka jak se pomalu ke mně přibližoval přes vodu, měla jsem velkou chuť na místě přeslápnout, ale byla jsme učena strach neprojevovat, spíše jsem ještě jednou instinktivně couvl, chtěl jsem si udržovat odstup, né ze strachu že mi vlk ublíží to spíše ze strachu že mu ublíží moje magie, kterou jsme byla prokleta. Nechával jsem hlavu vysoko, udržoval jsem si sebevědomě svoje postavení, abych vlku dávala dojem, že mi nedělá i problém se rvát, kdyby náhodou mu proběhlou hlavou, že jsem snadná kořist, jen protože jsem samice.

Sledovala jsem letmý pohyb ve tmě, až tichost temné noci prořízl vytí zvířete. Nastražil jsem uši a sledoval jsem nyní identifikovaného vlka na druhém břehu. Lehce jsem zavrtěla svým malým ocáskem, tohle mi vždy přinášelo radost, zjistit, co ono zvíře je zač. Ze slušnosti jsem počkal, až vlk přestane svojí píseň roznášet po spícím okolí a po té jsem byla já na řadě, zvedla jsem hlavu k nebesům a začal výt klidnou melodií. Bylo to lehce delší, než měl cizinec na druhé straně, ale zase jsme tam nestrávili další hodiny to určitě né. Po zavytí jsem pohlédla zpět na vlka a lehce jsem couvnul zpět, aby vlk věděl, že nejsem nepřítelem, což i byla pravda, chtěl jsem se přátelit s dalšími vlky, ač ten odpor tam furt je a vždy si budu držet odstup, ale ta zvědavost poznání? Byla velká!

Mojí pozornost zaujal šum ptačích křídel, napřímila jsem se a pohlédla směrem na druhý břeh. Byla již tma, ale lehce jsem viděl nějakou matnou oranžovou, lémující tělo zvířete. Nastražil jsem uši a zatajil dech. V té tmě jsem nedokázala odhadnout zda ta věc mě sleduje nebo sleduje něco jiného, jestli to vůbec něco živého tedy bylo. Zvědavost mého vnitřního vlčete nedala a pomalu jsem začala našlapovat podél řeky směrem tomu zvířeti, abych byl naproti němu. Ve chvíli kdy jsem se octl 'tváří tvář' tvorovi, zastavil jsem a narovnal se, pozorující matné barvy v temné noci. Bylo to zajímavé pozorovat co zde stálo přede mnou. Mé myšlenky jeli od vlků, přeš druhy kopytníků, jako třeba srny, snažila jsem se onoho tvora někam zaškatulkovat a tím více prohluboval svůj pohled do tajemného zvířete, které stálo na druhé straně břehu.

Mé tlapky mě pomalu, ale jistě doprovázeli k toku vody, který mě již svým pachem šimral v nosánku. Noc, která se zdála, že nepřinese žádný mrak, se pomalu blížila nad mojí hlavou, i mé květy zaznamenali blížící se noc a tak již lehce zářili, nic výrazného.
Procházela jsem s přímenou hlavou, sledoval jsem okolí a užíval si přírody Norestu, kde moji sourozenci a i rodiče dříve vyrůstali. Má cesta ani nebyla tak skrytá a nevadilo mi to, ač druzí by si mysleli že jsem blázen tak mladá procházet sebevědomě bez schovávání, já si v tomhle věřila, byla jsem již zvyklá, že mě vlci zařazují ke starším, díky mojí abnormální
vlčí výšce po otci, ale trošku mi i lezlo na mozeček mé ego z tréninků, které jsem zažíval již od mládí, ale ani na jednu stranu, neměl jsem jiné možnosti, při pokusu se schovat, mé rostliny na těle mě vždy prozradí, schovával by se s mým tělem jen hlupák.
Mé ouška již zaslechly vodní tok, došla jsem ke keři a jen jsem se přes něj podíval, zda li někdo není u vody a pak ladně prošel keřem, aby moje taška se nezasekla. Zastavila jsem a poslouchala jsem bez hlásky hluk v okolí a když jsem nic podivného neslyšel, sklonil jsem se k řece a začal poklidně pít chladnou letní vodu, která se táhla z hor, vlci občasně bývají dost neponaučení o tom, kolik minerálů může taková voda z hor mít, ač je zde již víc vymytá, furt jde cítit lehká štiplavost na jazyku, kterou jsem měl moc rád.

Pousmála jsem se, odpočinek se jistě hodil.. ač po bouřce přišel teplý den mé svaly to poznamenalo. Šla jsem po boku Voltaire, ale furt jsem si udržoval odstup a to, aby šla přede mnou, vždy jsem si hlídal, abych vyššímu postavení nechodil před čumákem, je to neslušné a dle mého vlk, který tohle udělá, nemá respekt k vyšším. Když vlčka poukázala na magii a na rostliny trošku jsem znejistěla, ale nechala jsem svojí ledovou klidnou tvář, ale zároveň tak hřejivou, že by se jeden chtěl svěřit tam kde má být, na obličeji, nějak jsme vyučený byl a to si i hezky nechám.
,,Omlouvám se, ale nemohu říct jistě.. byl jsem tlapkama tolik zabořený v učení, že jsem neměl moc šanci svojí magii pořádně prozkoumat."
Pověděl jsem vlčici.

Smutně jsem se pousmála.
,,Nedokážu to ovládat.."
Přiznala jsem vlčici, neměla jsem svojí magii ráda, ale další slova téhle vlčice mi trošku slziček dostala do očí.. nikdy mi nikdo neřekl takovou větu jako nyní zde Volty.
,,jo.. zarostou zelení."
pousmála jsem se a po té se již vydala na cestu a nechal jsem Volty, aby mne vedla. Těšila jsem se až dojdeme na místo, těšila jsem se až uvidím jak vypadá ono území! až uvidím všechny ty vlky! celou dobu jsem se moc na to těšila, byl to můj sen! a nyní se mi plnil. Ale na co jsem se těšila nejvíce.. bylo to moře, až se ho dotknu.

Musel jsem se pousmát nad přívětivím chováním vlčky. Bylo příjemné, vidět pravdu za mamky a otci příběhy o milém Nihilu,,kéž by i moje magie byla tak milá jako moje rodina a zda se i tak jako tahle smečka..
,,Tak tak, ale omlouvám se, raději preferuji syn."
Pousmál jsem se na vlčku. Ač jsem se jako vlčice narodila, už od mala mi to moc nesedlo, tedy.. né tak moc jako mužský rod, je pravda, že rodina užívala ženský, ale zde Volt ač byla rodinným příslušníkem, viděla jsem ji poprvé.
Když vlčka pobídla směrem k území smečky ty dva kroky jsem udělala, ale hned jsem zastavila.
,,Já půjdu ráda.. ale je zde jedna věc kterou by jste Vy měla vědět.. moje.. magie není tak nádherná jako všech v mojí rodině... až bych řekla že sama smrt na mne sáhla.."
Pohlédl jsem k nohám.
,,myslíte že je pro mne dobré jít na území?"
A znovu jsem pohlédla na Voltaire.

Troška nejistoty projela mojí hlavou, když byl na mne vržen tak vražedný pohled.. to ta mrtvá tráva zde nejspíše.. ani mne se nelíbila. Oči se mi, ale lehce zazářili radostí! mluvila jsme přímo se samotnou alfou? jaké mé štěstí to mám.. Když, ale vlčice přiblížila hlavu, automaticky jsem se oddálila, budu furt i zde dodržovat rodinné pravidlo o nepřibližování.. nechci nikomu ublížit, stačilo to jednou.. Pomyslela jsem si.
,,Moc mne těší Vaše veličenstvo, Voltaire."
Lehce jsem se uklonil k slušnosti, byla jsme ráda že za tu cestu mne potkalo alespoň tohle štěstí.. alespoň něco než ztráta mé drahé sestřičky.. kdo ví kde její stopy nyní jsou.. ale věděla jsem že je silná na to, aby našla cestu sem!
,,Mé jméno je Malachiel... byl jsem poslána z drouhé smečky.. kam pokuď-li si pamatujete byla má maminka a otec posláni na diplomatickou misi."
Řekla jsem tišším hlasem, jakoby mohl někdo sledovat, což mohl! nikdo nikdy nevěděl

Moře bylo nádherné chtěl jsem moc se rozeběhnout tam dolů a zjistit jaké jé, ale takových šancí budu mít ještě dost a hlavně nebudu mít sebou tolik věcí, jako mám nyní. Nezastavovala jsem tedy na dlouho a zase se rozešla, chvíli jsem si ještě prohlížela obří nekonečnou louži než jsem se zase podívala před sebe, abych věděla kam jdu a nenarazila do ničeho a byla jsme ráda že jsem tak aji udělal, nastražil jsem uši když jsem zahlédl vlka sedícího nějaký kus ode mě, sledovala mě ta silueta? nejspíše ano, koukl mým směrem. Trošku jsem zpomalil, nevěděl jsem jestli jít dál a riskovat souboj, ale zároveň mi vlk mohl poskytnout informace!
Nakonec moje zvědavost vyhrála.
,,Hezký večír madam či sire."
Pověděla jsem když jsem se trošku přiblížila k světlé srsti a zvláštní zelenou tlapou! ale já nemohla být jinčí s mým kvítím po těle, které si hezky nesla naša rodina.
,,omluva na mé straně za vyrušení.. ale veděl-li by jste kde se v téchtě krajinách nachází Nihilská monarchie?"
Optal jsem se.

Má cesta z druhé smečky byla poměrně dlouhá a nebyla až tolik pohodlná. Cestou mne i sestru rozdělila hnusná bouřka, ztratili jsme se od sebe, ale každá jsme věděli kudy jít a kde se setkat, doufal jsem jenom, že se Édith nic nestalo, někde se nesekla nebo něco, bohužel lepší bylo jít dál, protože by jsme se mohli hledat nakonec vzájemně a ztratil úplně pojem o tom kde je správná cesta na kterou jsme byli vyslaní.
Pomalu jsem střídal tlapky v tempu klusu, hlava vysoko a broukala jsem si písničku, kterou nám zpívala maminka když jsme byli menší. Za sebou jsem měla dlouhou mrtvou cestu díky svojí magii a jí jsem i potkala pár vlků, kteří vypadali, že by se chtěli zakecat, ale já se vždy jen optala na cestu a když mi poradili, šla jsem dál. Nechtěla jsem se s nikým zastavovat a zakecávat, měla jsem dost důležité věci sebou a nechtěla jsme riskovat boj o tyhle věci, ač jsem v něm byla vyučená.
Zhluboka jsem se nadechla vzduchu a hned nastražila uši.
,,Nová vůně!"
Na tváři se mi objevil úsměv a popoběhla jsem na kraj, kde co jsem myslela že je zvláštní tmavé nebe, jsem zjistila, že tohle nebe nebylo, bylo to moře!
,,Páni!"
Vyjíkla jsem a sledovala jsem vlny a jejich třpyt. Byl to příjemný pocit a hlavně to, že jsem jistě musela být blízko Nihilu! Jak maminka říkala.
,,Nihilská monarchia dřží u mořských vln a zlatavého písku."
Řekla jsem si pro sebe a zavrtěla ocáskem.

TADY JSEM HAHA