Príspevky užívateľa

Chladný mrazivý den, jeden z těch posledních, který se mohl řadit ještě k těm podzimním, než brzy napadne první sníh a příroda posléze se uloží ke spánku. Pro Ignis to však nebyl ledajaký den, jako obyčejně… už nikoliv. Tento den byl totiž poslední, jak pro smečku ignisskou, tak i pro vůdcovství vlka, pro kterého bilo její srdéčko. Ach, ten můj Raymond.
Jak bylo už jistým zvykem, k místu zdejší události se fialová vlčice dostavila s jistou elegancí nesoucí do lehkých nožek. I přesto bylo něco jinak. Vzhledem k takovému významnému dni pro její život se i přes purpurový šátek blýskala modravá zář jejích očí, značící pýchu, kterou v sobě pocítila. Cesta, kterou podstoupila ještě jako zlomená dívenka, byla těžká a plná nástrah, však i přesto se dostala takto daleko. Jak to ale bývalo, tak každá cesta jednou končila. A tak se opět dostala do situace, kdy odcházela ze smečky, jako kdysi, tentokrát to ale bylo trochu jiné, než kdysi. Byla to velká věc, což se podepsalo i na tom, že zde byla shromážděna celá smečka.
Posadila se tedy vedle svého drahého a ve chvíli, kdy dorazili ostatní, započala řeč samotného Alfy. Tentokrát už naposledy. Sama se ke slovům zpočátku tolik nezapojovala, namísto toho bedlivě sledovala reakce každého z členů Ignisu. Především pak věnovala pohled Artemis, kterou brala jako někoho, kdo ji velice pomohl v začátcích a našla tak k ní i bližší sympatie – pokud tedy se bude vracet ke vzpomínkám na někoho z této smečky, tak to bude právě ona.
S tím ale přišla řada na jmenování pokračovatele vůdcovství. Feier, tmavý vysoký vlk s věčně nabručeným výrazem se měl stát novým Alfou. Jaký asi bude ve své nové funkci? Ač nepoznala jeho vnitřní charakter tak dobře jako Raymond, věřila v jeho schopnostech a doufala, že si s novým a určitě náročným úkolem poradí.
Pak, co se tmavý vlk zmínil s novinkou v podobě nového smečkového jména, se konečně ujala slova i ona, aby jako Amaris naposledy promluvila ke všem vlkům. „Uchovejte si tento den dobře ve své paměti, neb dneškem přichází nová kapitola příběhu této smečky. Jako vaše Amaris jsem vděčná za to, že jsem zde mohla s každým jedním z vás prožít značnou a jistě důležitou část mého života.“ pravila pevným hlasem, stále ale chtěla dát najevo, že si času v Ignisu neskutečně vážila. A jakpak by ne, když zde měla rodinu, na které jí záleželo, snad i o to více ji mrzela skutečnost, že se její synové rozhodli zde zůstat. Uvědomovala si ale, že jim nemohla nijak bránit, vždyť už sami byli velcí dostatečně na to, aby dokázali použít svůj rozum. Určitě se v životě jen tak neztratí.
Jen, co ponechal Raymond prostor k dotazům a poznámkám, nijak se k tomu nevyjadřovala a nechala prostor ostatním. Pak už mohla hostina začít.

Stále nespouštěla ze svého jediného pokrevního bratra svá očka, mezitím co se snažila ve své hlavě utřídit své emoce, co jí naskočily do hlavy. Jak se z toho setkání asi jen cítila? Byla snad naštvaná, zmatená, snad až vystrašená? Netušila, o čirý hněv se však nejednalo - možná stále v ní zůstala kapička zvědavosti, toužící po tom zjistit něco více o novém životě Tima, bolest však byla stále silnější.
Najednou se však tmavý vlček po nepříjemném tichu konečně rozmluvil. Jeho hlas zněl rozhodně, jako kdyby neměl v plánu jen tak z tohoto setkání odejít a jít si po svých se staženým ocasem. Naopak, zdálo se, že měl důvod zde zůstat. Co to napravit nyní? O čem snad chce mluvit? Možná že chtěl bratříček se vrátit zpět k minulosti a to by otevřelo Mariellčiny staré rány, o což tolik nestála. Na druhou stranu, co by jí přinesla možnost toho, že by s opovržením na tváři jednoduše odešla pryč? Jistě klid na duši, což by jí bylo milé, s tím by ale v sobě nezodpovězené otázky, kterých taky jistě měla dost. Přec jen, důvod toho, proč Timothée odešel pryč z domova, jí byl stále neznámý. Kdy jindy tedy měla zjistit pravdu než teď?
Ještě chvíli Marielle jen mlčky prohlížela Timovo výzor a především řeč těla. Byl jiný, než jak ho znala doposud. Odkryl by snad takovou schránku svého života od té doby, co odešel, kdyby přistoupila na jeho hru? „Aha, takže sis jen přišel vyptávat se pro odpovědi?“ začala a nepříjemně švihla ocasem. Inu, možná ještě chvíli potrvá, než se skutečně uvolní a nebude dávat najevo svůj názor o jeho přítomnosti. Pokud vůbec. „Ale dobrá, můžu k tomu přistoupit. Nejsi jediný, kdo by se rád na něco zeptal.“ vyřkla nakonec jako souhlas. Co všechno se asi dozví? To se dneska ukáže.

//Jarní pastvina

Jak tak očekávala, její nabídka byla přijata velice pozitivně ze strany světlé vlčky, k čemuž se Marielle potěšeně usmála. Tak přeci jen nezůstane v naprosté samotě i během cesty k plesu. A možná to nebylo ani tolik na škodu, neb sice Annu poznala sotva pár chvil, mohla své dojmy z takové události sdílet s někým dalším. Samozřejmě především s výskytem chvály a milých poznámek jak na okolí tak i na její osobu, které se nebála použít. „Inu, tak vyražme.“ pravila nakonec i poté, co společnice vstala na všechny nožky a vyrazila směrem k zelenému lesu, stejně tak i učinila Marielle a dala se do vedení jejich výpravy.
S náramnou zvědavostí se rozhlížela všude kolem sebe, aby si zjistila, kolik práci si dali nihilští s celkovou výzdobou jejich území. Čím blíže se s Annarellou blížila k plesu, tím více bylo jasné, že mířili tím správným směrem. Všechny ty květiny a další z řad flóry, mušle… Tolik úsilí je to mohlo stát! Byla to však velká věc, i proto se něco takového očekávalo. „Výzdoba je tu vskutku zajímavá, viďte? Taková se jen tak nevidí.“
Ticho, které do té doby plynulo po širokém okolí, bylo narušeno hlasy dalších vlků, které se postupně zesilovaly. „Už jsme tady.“ pravila konečně. A vskutku, za malou chvíli se dvojice vlčic dostala k celému dění celé akce. Fascinovaně hleděla kolem sebe, uvědomujíc si, že měla po dlouhé době se dostat do společnosti vlků ze všech koutů Norestu. Všech, i od Přízračných. Jako by to bylo včera, co se jako malé vlče krčila u svých rodičů a nacházela v sobě obrovský strach, co nemohla jen tak dostat pryč – takový pocit se jí na moment vrátil zpět, však nyní přišla jako zcela jiná vlčice, mnohem silnější, kdy dříve. A tak na sobě nedala znát ani kapku takové emoce.
I přesto nemohla říci, že by byla zcela klidná. Čím dál více si začala uvědomovat, že zde byla i jako zástupce Ignisu, přesněji družka Alfy, což jí dávalo i jistou povinnost stát po jeho boku. Možná bych měla se po nich podívat. Kdepak asi jsou? Nakonec se tak opět rozhlédla a věnovala svoji pozornost vlčici. „Anarello, pokud nevadí, ráda bych zde potkala ještě pár tváří, tak se můžeme už rozloučit. Snad se ještě někdy uvidíme.“ s těmito slovy se nakonec s ní rozloučila a vydala se hledat svoji rodinu, se kterou měla v plánu strávit zbytek celého večera.

Vlčici do hlavy neviděla, i proto ani nemohla tušit, z jakého důvodu se pro tentokrát zdráhala odpovědět. Dotkla se snad nějaké až moc pro ní osobní stránky? Nebo jen nenalezla slov pro zdejší krajinu? Že by byla až tolik fascinující? Těžko říci.
V tom se ale Anna opět uchytila tématem své řeči k plesu, přičemž Mari souhlasně pokývla na její první otázku, zatímco ouška ponechala nastražená. Dlouho ale nemusela čekat, neb se jí brzy světlá vlčka svěřila s její touhou poznat více i právě ze dnešní události. Ach tak, zvědavost snad nad ní vyhrála? Nakonec i neměla důvodu více o tom pomlčet, když to Anarellu tolik očividně zajímalo a ráda by se dozvěděla více. „Ale ovšem, každý je na plese vítán!“ pravila vlčici vřelým tónem v hlase a nevinným úsměvem ve tváři. Vzbudí snad díky tomu v Anně nějakou reakci, které by si značně všimla? I kdyby šlo o pouhé nadšené jiskřičky v očích? Nic jí dnes neunikne. „Můžete jít klidně se mnou, pokud máte zájem.“ ozvala se ještě dodatečně se svou šlechetnou nabídkou. Navíc, taková myšlenka byla více než vítaná, neb čas rychle plynul a bylo již načase se pohnout z místa dále a dopravit se na určité místo akce. Ještě aby mě Raymond brzy nehledal!
Nakonec zachytila i další její slova, u kterých ji chvíli trvalo, než došla k tomu, proč je vyřkla, nakonec však mírně pokývla hlavou. Že by Norest byl další zastávkou v jejím životě, kde aspoň na chvíli zůstane? Inu, vše bylo možné.

//Zelený les (ples)

Ladný krok dopravázel fialovou vlčici nadále i ve smečce Ignisské, tentokrát za jednou z dalších tváří, se kterou neměla stále tak úplně čest. Nebylo tomu dávno, co zjistila, že po stopách zaměření speculora vzlétá i právě mladý okřídlený vlk Rufus. Jenomže, jak mohl dosáhnout svému přání bez pořádné píle a disciplíny? Vzhledem k ne tolik hojnému počtu špehů tak neměl jedinou možnost, než aby z důvodu tréninku oslovil samotnou Amaris - a ta souhlasila.
Klidným krokem si vykračovala směrem k místu, kde se s ním měla setkat. Závoj společně s náhrdelníkem nechala výjimečně schované v bezpečí nory, kdy došlo na trénink praktický, ač ke dnešku raději chtěla držet teorie. Jaký na to bude mít názor mladý Rufus, se již brzy ukáže, až se s ním setká tváří v tvář.
Netrvalo ani dlouho, brzy si skutečně díky výrazným křídlům vlka všimla. „Zdravím tě, Rufusi.“ ozvala se už z dálky, aby na sebe upoutala pozornost jeho očí.

I přes šátek, uvázaný přes modravá očka, si nemohla nevšimnout jistého gesta, očividně už na první pohled značící, že jí tato lichotka potěšila. Takže přeci jen zabodovala! Inu, na milá slůvka slyšelo mnoho dobrých dušiček, především pak, když jejich daný společník byl schopen se předvést i dobrou výchovou a slušnosti, což Marielle dokázala velice dobře.
Podobně pak i ona přikývla, když Annarella dovedla ocenit i její jméno. Jak moc byla její věta myšlena vážně a jak moc se jednalo o pouhou formalitu (jako třeba z její strany) netušila, i přesto byla ochotna se mírně pousmát a více tak zamést pryč svoji kamennou masku, co využívala mnohem více častěji. Možná asi nemusela přicházet se svým pravým jménem, když už byla tím speculorem - přišla by však Anna o něco? Jako vysoce postavená vlčice smečky a zároveň stará známá Přízračných se stejně mohlo stát, že by k jejímu skutečnému jménu nakonec došla. A aspoň jí ho dokázala vychválit.
O to více pak byla ráda, když přijala Anna její otázku v pozitivní vlně a tak nastražila ouška. Takže tedy jižní země, Itálie? To musela být panečku dálka! Zvědavost jí táhla k dalším otázkám, nakonec nechala vyhrát rozum. Jistě musí být unavená po takové dlouhé cestě.
Najednou se však Annarella opět rozmluvila. K jejím prvním slovům nijak nereagovala, neb se zdálo, že světlá vlčka měla k slovu, což se přec jen ukázalo, jako pravda.
„Vskutku? A copak vás zaujalo na krajině zdejší?“ s mrknutím oček se zvídala dál. Nebylo třeba však tlamičku svojí na dlouho pozastavovat, neb i jí se dostalo další otázky. Co měla říci nyní? „Z okolí tohoto místa přímo ne, abych pravdu řekla.“ odpověděla nakonec ne tolik přímo. A vskutku, byla to pravda, neb okolí Nihilské smečky nikdy neměla tu možnost plně prozkoumat. „Ráda bych ho ale poznala o trochu více právě díky tomu plesu.“

Jen, co byla pár kroků od řeky, zpomalila svůj krok úplně a věnovala svůj pohled vodní hladině, ze které se pořádně napila. Konečně byla sama se sebou spokojená a neměla už většího úmyslu se více snažit zlepšit svoji kondičku, jako tomu bylo před chvílí. Stačilo si jen už pořádně oddechnout a brzy se navrátit do tábora s příjemně dobrým pocitem na srdéčku. Nebo snad měla zůstat na místě a kochat se výhledem na zdejší široké území? Moc často se mimo hranice sama od sebe nedostala a byla škoda si nechat ujít takovou možnost pořádně se projít a vyčistit si hlavu od přebytečných myšlenek. Vždyť čas jí nikam netlačil... tedy aspoň zatím.
V tom však brzy zaslechla hlas, který byl jejím vzpomínkám na minulý domov velice povědomý. Možná až příliš. Překvapeně otočila hlavou, věnujíce svůj pohled tmavému kožichu jeho vlastního bratra. Timothée, byl to skutečně on, opět se setkal tváří v tvář své sestře. Kolik času vůbec uběhlo od jejich posledního (ne tolik příjemného) setkání? Netušila, upřímně však netoužila však dojít až k bádání po takové odpovědi. Cožpak si nemohla užít ani den mimo ignisské území v naprostém klidu? Aspoň jednou, jedinkrát.
Narovnala se směrem k Timovi celým svým tělem, zatímco probodávala jeho tvář očima. Už na první pohled se zdálo, že od té doby, co ho naposledy viděla, se docela změnil, tedy alespoň svým chováním. Rozhodně už nebyl tolik pohlcen strachem, co dával jasně najevo svým vyklepaným tělíčkem. Co zásadního se v jeho životě asi za ten rok odehrálo? „Hezký den i tobě, Timothée.“ vyslovila pouze s ne tolik nadšeným tónem v hlase.

Krátce přikývla, když se vlčka zmínila o její plesové výzdobě. Inu, kdyby v sobě našla tu potřebu, možná by byla schopna vyparádit o trochu více, přišlo jí však, že už takto to bylo dostačující. Nepotřebovala na sebe kýčovitě upozorňovat kvítky všemožných barev, chtěla si ponechat jistou eleganci, což u ní tvořily předměty, které pro ní měly nějakou určitou hodnotu. Jak její průhledný fialový šátek, tak i náhrdelník, pyšnícím se až do samotných nebes. Její milý byl tak šlechetný, že ho dokázal získat, to se jenom tak nevidělo! Ach, ten můj Raymond! Udělal by pro ni cokoliv, stejně jako ona pro něho, proto se i na tuto akci vydala – aby reprezentovala smečku ignisskou jako správná Amaris.
Již nyní stihla poznat, že cizinka nebyla zrovninka tím upovídaným typem a vybírala svá slova velice pečlivě, snad až s jistým citem. Ty hlavní myšlenky si ponechala pro sebe, což nebylo ani něco tolika zvláštního, neb Mariellka se ve vystupování mezi ostatními vlky chovala podobně. I proto si ponechala slušnost a nechala jí svůj vlastní prostor na rozmyšlení svých vlastních slov.
K rychlému poděkování pouze jen pokývla. Nešlo o informaci nijak tajuplnou, nebylo tak problému se s ní více podělit. Přeci jen měla nasazenou nyní dobrovitou vlčkou, která se jen snažila pomoci ztracené duši! A podle toho je třeba se i tak chovat.
Brzy se přec jen dočkala i jména. „Anarella, jak vskutku vznešené jméno.“ se zasněnou tvářičkou pravila. Skutečně se jí takové nevšední jméno zalíbilo, to musela uznat. „Jsem Èrvain Marielle Hävitys, zkráceně pouze Marielle. Potěšení je i na mé straně.“ s drobným úsměvem na tváři se jí téže představila, snad poprvé i s jejím novým vlastním rodem. Stále jí přišlo zvláštní prezentovat své vlastní jméno v tomto novém kabátku, ještě když byla od útlého věku učena k tomu pyšnit se tou skutečností, že je estrelačka. Jenže doba se měnila a s ní i ona. „Pocházíte z daleka?“ nedalo jí to a odhodlala se věnovat jí další otázku.

Již při bližším pohledu si mohla povšimnout zajímavého spojení světlého kožíšku s červenou hvězdou na čele, kterou nešlo jen tak přehlédnout. Měla snad zapříčinit nějakou magickou schopnost, nebo ne? Neodpustila si ale věnovat ji drobek pozornosti a prohlédnout si ji, podobně, jako učinila neznámá Vlčí na že své strany. Na rozdíl od ní však neměla svůj kožíšek obohacen o další kvítka, či podobné seperetičky, značící, že by bylo jejím záměrem se účastnit dnešního plesu. Nebo snad nebyla zdejší? Třeba jen nebyla nebohou tulačkou, kterou na zdejší místa přilákalo nezvyklé množství pachů? V tom případě byla ve správný čas na správném místě.
Nakonec se taková myšlenka ukázala jako pravdivá, jen, co se neznámá přec jen jala slova. A vskutku, při zmíňce se v její tváři objevilo pouhé zmatení.
„Ano, ples. Máte štěstí, jedná se o velkou událost pro všechny místní vlky.“ Bylo to vůbec možné, nevědět o takové veliké akci, o níž se povídalo ve velkém? Očividně ano. Možná když na neznámou ukáže milou tvářičku, třeba se i ona od ní něco nového zajímavého dozví, pokud se zvládne rozpovídat. A pokud, alespoň si udělá dobrý obrázek na svoji osobu. Tedy snad.
„Ah tak. V tom případě vítejte ve zdejší zemi zvané Norest.“ s pohledem upřeným k obloze pro jistou dramatičnost jí vřele přivítala. Kdyby byla malým vlčetem, možná by se odvážila zeptat na to, jaké to bylo, cestovat po širokém světě, jaké to mohlo být za hranicemi těchto končin. Mariellka nikdy nezískala tu možnost si na tuto otázku odpovědět a zvědavost jí napovídala, ať se pokusí to zjistit - chtěla ale opravdu? Možná ale nebylo třeba zabíhat do takových myšlenek, na to si najde čas až jindy.

Cesta k celé této události utíkala rychle, snad i rychleji, než by sama očekávala, i proto se začala čím dál více v ní tvořit vlna obav a její klid na duši rychle mizel. Netušila, čím to bylo, však vidina toho, že opět potká různé tváře že všech koutů Norestu jí nebyla zase tolik k chuti, jak by si původně mohla myslet. I však se rozhodla se takové akce účastnit - přec jen, kdo jiný by se měl z Ignisu ukázat svoji pravou krásu než sám vůdce s jeho drahou polovičkou po boku? Ah její drahý Raymond, snad ten se tolik nezdrží a brzy se ukáže i se všemi dětmi!
Než se ale nadála, už nyní se jí podařilo na někoho narazit, dalo se totiž čekat, že mnozí využijí cest, kde se nacházelo mnoho pachů. Mezi nimi se objevil i další, patřící neznámé světlé vlčici, která stihla s Mariellkou při její cestě pastvinou navázat oční kontakt, i proto fialová vlčka výrazněji zpomalila. Zaujala ji nezvyklá volba počátečního pozdravu, který u ní nevyžadoval žádné výrazné mluvy. Potřebuje snad něco, či nikoliv? Netušila, rozhodla se ale na takovou otázku si odpovědět a tím ukojit svoji zvědavost.
„Zdravím, máte snad také namířeno k plesu?“ energicky oslovila se švihnutím ocásku s očekáváním jakékoliv reakce z vlččiny strany.

Využití rozumu se jí nakonec přeci jen vyplatilo a od Feiera se jí přeci jen dostalo souhlasu k jejím slovům. Ještě aby ne, když si sama dovedla vyzkoušet, co způsobí nevyvážený start, co sebou nesl akorát tak zcela zbytečné chyby, ke kterým ani nemuselo dojít. Ale nuž, stalo se. Teď už bylo dost dalšího litování a nahlížení k minulosti, bylo třeba se posunout zase o krůček dál. O to více zbystřila, když s dalšími slovy přišla i malá, avšak pro ní velice užitečná rada.
Trénink v horách, i ten se jistě počítal, pokud chtěla posunout své fyzické možnosti o kus dál. S podobně klidným pohledem mu pokývla, aby mu dala najevo, že jeho slovům zcela rozuměla.
To však bylo z její i z Feierovo strany vše - více už stejně nebylo o čem hovořit. Mariellka svůj výkon (s až přílišným zápalem) ukázala, zároveň se ale naučila něco nového, což byla pro vlčku největší podstata tréninků. A nyní se to povedlo.
„Dobrá, rozumím. Děkuji za trénink, Feiere.“ rozloučila se s hnědým léčitelem a odešla svým vlastním směrem, s hlavou plnou různých spokojených i nepříjemných myšlenek, nad nimiž mohla v úplném klidu rozjímat.

Trvalo to dlouho, však přeci jen se vyskytla chvíle, kdy se Mariellka prožívala ve svém životě skutečné štěstí, takové, jaké jen stěží by dovedla slovy popsat. Za tu dobu se stalo mnohé - kupříkladu se dostala do smečky, získala partnera, založila rodinu. Především díky tomu se tak její kdysi tolik prázdný živit naplnil jistotou, že se nemusí ohlížet zády tomu svému starému já, které ještě se toulalo zdejším územím bez kapky naděje. Ale ta přeci jen přišla a od té doby našla konečně v životě své vlastní místo.
Takové štěstí nepřišlo však jenom tak, za vší tou hrdostí stála především i tvrdá práce, kterou ne každý jen tak viděl. Od chvíle, co Mariellka vstoupila do Ignisu, se značně posunula i svými schopnostmi, které získávala od ostatních. Ani na tuto stránku ještě nezapomněla, stále se chtěla krůček po krůčku posouvat, i proto se pro dnešní rozhodla k tomu, aby své zkušenosti opět vyzkoušela v praxi. Jeden z posledních letních dnů byl tady a fialová vlčice ho využila k tomu protáhnout své nožky a protrénovat běh na delší vzdálenost. Přeci jen bylo nanejvýše vhodné si ponechat v hlavě to, co jí Feier kdysi pověděl na jejich prvním společném tréninku. Na ten asi jen tak lehce nezapomene!
V běhu pokládala jednu nožku za druhou, snažíce se kontrolovat svůj dech, stále si však udržovala pravidelné tempo. Brzy se však ukázalo, že její cíl byl už na dosah, i proto se už více nezatěžovala hnaním se za tou největší rychlostí apostupně začala zpomalovat. Konečně byla spokojená, a po takovém úšpěšném tréninku nebylo důvodu k tomu, aby se nesmočila hrdlo, které žadonilo po vodě.

Mariellka si kráčela opět po delší době mimo hranice ohnivé smečky, aby jí nyní reprezentovala, jako jedna z nejvýše postavených členů. Tentokrát to ale nebyla cesta ledajaká, neboť měla opět možnost nahlédnout do společenského dění celého širokého Norestu. Vyhlášený nihilský ples, pro mnohé byl tím docela prvním, pro Marielle se stal drobnou připomínkou toho, kým bývala kdysi - maličkou nevýraznou slečinkou, která se v sobě nesla strach a dávala ho zcela jasně najevo ostatním tváří kolem sebe, včetně bývalé smečky. Nyní byla v zcela jiné pozici a jako partnerka samotného alfy Ignisu se podle toho hodlala chovat.
Nazdobena fialovým závojem přes oči, modravým amuletem a drobnými kvítky u hlavy si vykračovala ladným krokem směrem k celé události. Asi by sama sobě lhala, kdyby si na sílu tvrdila, že není možno cítit obavy z celé akce. Byla ignisanka, navíc celý život zvyklá se skrývat ve potemnělých stínech a nyní měla vyjít na světlo v celé své kráse. Jak budou asi ostatní na její přítomnost reagovat? Bude v takové společnosti přijata bez větších předsudků? Hlavně v klidu, hlavně v klidu...

Dle slov nabručeného společníka se jí dostalo odezvy rychleji, než sama mohla vůbec předpokládat. Vzhledem k poměrně nepříjemným mrazům (a absenci dechu) nijak nenamítala a začala pomalým o něco pomalejším tempem chodit okolo hnědého vlka, jako dravec kroužící kolem své kořisti. S pohledem upřeným do země se více než na přítomnost hnědého soustředila především na svůj dech, i proto se jí podařilo pomalu již zklidnit.
S otázkou Feiera tak přicházela část pro uvědomění si svých chyb, pro kterou bylo třeba použít hlavu namísto jejích rychlých nožek – však ne tolik v porovnání s těma, co patřily zdejšímu léčiteli. „Využila jsem své rychlosti až moc brzy, proto jsem nedokázala vydržet tak dlouho.“ pravila stručně a prázdně, schovávajíc své politování za chladnou masku, snad jen hlavu ponechala mírně skloněnou. Inu, tohle nebyl dobrý začátek pro ukázku jejích schopnost, snad i proto si musela přiznat vlastní chybu a jít dále.
A tak začala přemýšlet. „Pro výdrž… to bych běžela delší dobu, ale ne tak rychle jako teď, spíše pravidelným tempem. Pro rychlost naopak, zkusit i sprinty.“ Dává to tak smysl? Nerozhodnost v jejím běhu udělala své a Marielle nedokázala vydržet dlouho, snad i proto bylo třeba si jasně nastavit, jak rychle a dlouho chtěla běžet a hlavně z jakého důvodu. Aspoň tak věděla, na čem mohla přesně zapracovat a od toho se učit… od toho tréninky přeci jen byly.

Kdo by jen čekal, že se po tolika trápení objeví v životě Mariellky moment, který ji dokáže rozbušit její srdéčko právě díky těm tolik hřejivým pocitům? Nyní nenacházela žádného důvodu pro prázdný výraz v obličeji, tohle byl její moment, kdy se mohla radovat a ponechat své štěstí dát jasně najevo. A že se tak skutečně stávalo málokdy… kdy naposledy vůbec takový pocit zažila? Těžko hledat v mysli, navíc v takovou krásnou hodinku!
Bylo to pouze pár slov, co ze sebe mladičká vlčice vydala, ihned po nich přišlo gesto v podobě maličkého polibku na líčko od Raymonda. A pak ta slova… Slyšela dobře? „Já tebe taky, ani nevíš, jak moc.“ šeptla mu k tváři a otřela se o něj, věnujíc mu tak celou svojí lásku, kterou jen dokázala nyní projevit.
V tom však z něj vyšla otázka, která ji i přes takovou euforii donutila Mariellku pozvednout zraky a pohlédnout Rayovi do tváře. Partnerský ceremoniál? Mladá vlčice zažila už mnohé, nevzpomínala si však, že by kdy předtím byla svědkem nějaké svatby. A že by ta první měla být rovnou uspořádaná přímo pro ni? Inu, byla milenou nejvyššího Alfy, bylo tedy i více než vhodné se dostat k oficiálnímu prohlášení, kde by uzavřeli své partnerství, ač sama kdysi nezažívala velikou pozornost věnovanou přímo jí. I to se však nejspíše jednou změní. „To je moc dobrý nápad.“ přikývla konečně, aby tak dala svolení jeho návrhu a usmála se. Sic možná neskákala nadšením do výšky, její emoce byly přirozené a docela pravé. A vycházely hlavně od srdce, to především! „A určitě by se ti hodila menší pomoc, ne?“ zazubila se na něj.