Príspevky užívateľa

Její nepozornost, kterou projevovala, se jí však nakonec tolik nevyplatila, jak si mohla prvně myslet - pohled neznámému vlkovi věnovala až ve chvíli, kdy se mu na mladičkou vlčici podařilo narazit, i proto se z ní ozvalo dosti překvapeného štěknutí, jenže po chvíli se nakonec neznámý vlk octl ve vodě. Zlekla se, neboť vskutku neočekávala takovéto setkání, jakmile se ale vlk vynořil z vody, vycenila na něj své zuby. ,,Dávej pozor!" zavrčela naň, než se z něho dostalo omluvy, která jasně naznačovala, že se v něm objevilo mnoho lítosti z toho, co si to vlastně dovolil vůbec učinit. S tím se nakonec po chvíli uklidnila - přec jen, nešlo o nic závratného, z čeho by si musela dělat velkou hlavu, proto schovala své zoubky a sklopila svá ouška dozadu ,,V pořádku, asi..." pověděla neklidně, než nakonec ucouvla tak, aby se mohl v klidu dostat zpět na pevninu. ,,Jsi v pořádku i ty jinak? Docela dost rychle si tu pelášil." přerušila ticho přeci jen, aby nějak mohla započít jejich konverzaci - mezitím mu však nechala prostor na to, aby se mohl vůbec pořádně uklidnit.

Potřebovala být sama. Úplně sama. Bez nikoho, kdo by byl schopen narušit její myšlenky, kterých bylo až moc i na ní - i proto ve skutečnosti v hloubi duše žadonila o někoho, ke komu se mohla s klidem na duši přitulit a konečně se uklidnit, aby mohla pokračovat ve své bolestivé cestě dále ... jenže nikdo takový už neexistoval. Už se nemohla spolehnout na to, že bude mít pořád svůj vlastní domov - a vůbec, zlobil by se na ní S'Arik, kdyby zjistil, že nyní není u Přízračných, ale schovaná v jakési díře na naprosto neznámém území? Tak moc si přála stát se bojovníkem, který by stál při této smečce, však nyní bylo pro ní jen těžko představitelné, že by se k tomuto území byť jen přiblížila - proto místo toho zůstala schoulená v jakési noře, vydávajíce občasně ze sebe jakési zakňučení, které se snažila potlačit. Přece jen nemohla plakat.

Již se to nedalo vydržet. Nikdy ve svém životě neočekávala, že by se něco takového mohlo přihodit - že by jí mohla její rodina jen tak bezeslova opustit. Ti odporní estreláci! Vždy si myslela, že práce rodina je tou hlavní věcí, která je v jejím životě to nejdůležitější - jenže nejspíše tomu tak nebylo. Neboť i ten nejbližší vlk v jejím životě - její kdysi milovaný otec Aaravos, pro kterého by udělala první poslední - odešel stejně tak, jako zbytek rodiny. Jako kdyby mu nezáleželo na tom, že tu ještě byla právě Marielle. Že ještě stále potřebovala pomoct. A takto tedy měla skončit? Jako mrtvola bez duše, která nevěděla, co se sebou dělat? Už neměla nikoho, na koho by se obrátila, celá rodina jí vrazila kudlu do zad... I to byl důvod, proč se nyní bezcílně potulovala po těchto místech... protože věděla, že území Přízračných nebude nadále jejím domovem. Nebo aspoň si to myslela.

Nakonec až její slůvka dala neznámému vlkovi důvod vyjít z potemnělých stínů, však právě on se rozhodl jít na to trošku jinak - nešel po zemi, místo toho vylétl do vzduchu, než se nakonec dostal až k Marielle, která se pro svou jistotu odtáhla od vlka dále, zatímco se mu podívala nedůvěřivě do tváře. K její smůle, mnoho pocitů v ní nenašla - první, čeho se jí vůbec dostalo, byla pýcha a hrdost, která tulákovi očividně nedělala dobře.
Představil se jako Terror... jaké zvláštní to jméno. Nikdy žádné podobné od nikoho jiného neslyšela. Možná to mohlo být tím, že za svůj mladičký život toho mnohé neprocestovala, což znamenalo i to, že vlků poznala jen málo - pravdou bylo, že teprve až teď našla tu odvahu dojít na vzdálenější místa, i jen proto, že u Přízračných teď nechtěla být.
Své jméno neměla v plánu vyslovit jen tak - navíc, neměla důvodu k tomu se nijak představovat, neboť vlk zvaný Terror nejspíše ani neměl v zájmu si pamatovat jméno nějakého malého vlčete. Však, k čemu by mu bylo, že? Ani nadále ale nechtěla být sdílná, ačkoliv díky jeho slovům se v ní vytvořily nejrůznější otázky, na které chtěla znát odpověď. ,,Bavit?" zmateně na něj pohlédla, ignurujíc jeho temnou tvář, na kterou nebyl zrovna dvakrát pěkný pohled.

Cítila se... spokojeně. Byl to pocit, který rozhodně nezažívala každý den, byl pro ní více nezvyklý, narozdíl od jiných pocitů přirovnatelných ke smutku či strachu. Však Raymond působil na Mariellku jakýmsi klidným, dokonce až milým dojmem, který jí donutil uvolnit se při jeho přítomnosti. Nemusela si na nic hrát, nemusela i snad skrývat žádné své emoce, nic takového totiž neměla zapotřebí. Jediné, co bylo jejím skutečným přáním bylo najít si za svůj život alespoň jednoho přítele, kterému by se mohla svěřit. A právě tento mladý vlk vypadal jako jeden z těch, kteří se jím mohl stát.
Při jeho poznámce o tom, jak skvěle se mi podařilo uhádnout smečku, ze které Mari pocházela, se usmála od ucha k uchu, že snad i to ani v jednu chvíli neuvědomovala... jenže, v této chvíli snad ani nebylo možné zůstat chladně stát na místě s tváří kamennou. Smích byl jednoduše něčím pro jí neobjeveným a dosud poněkud neznámým, nestávalo se totiž pořád, že by se dokázala cítit tak dobře pro společnosti jiného vlka, již jen vzhledem k tomu, co všechno se jí stalo. Jenže při Raykovi na tohle všechno dokázala zapomenout a užívat si života, jako každé správné vlče.
,,Ignis? To mi něco říká... Pamatuju si, že odtud jsem potkala jednu vlčici při tom velkém plesu, Verdandi, se snad jmenovala. Byl jsi tam taky vůbec?" zeptala se zvědavě, zatímco si v hlavě promítala vzpomínku na Verd, se kterou si téže dosti rozuměla, ostatně tak jako s Rayem. Kdepak asi je teď?

Tentokrát zabloudila o trochu více, než by chtěla... však území Přízračných bylo posledním místem, do kterého by Marielle, tato životem zničená dušička chtěla vstoupit. Nevěděla, proč z jakého důvodu jí hvězdy trestaly, jenže za poslední dobu se toho událo mnohem více, než by se vůbec mělo stát - nejdříve jí odešli sourozenci, poté i strýc zmizel z jejího domova, následně matka, a nakonec i otec. Všichni odešli. A nechali zde jen pár estreláků napospas svému osudu. Bez jakékoliv rozloučení. To byl ten moment, kdy se v Marielle vytratila její miloučká dušička, a místo toho se z ní stala vlčice, která neměla už více důvod se usmívat. Už nikdy více. Rodina, kterou si myslela že jsou estreláci, se z dohledu vytratila už navždy.
A tak si tedy vykračovala samotná po plesu, bez jakékoliv cíle, nemaje náladu se vůbec s někým vybavovat - měla za to že společnost vlků bylo to poslední, co si vůbec ona zasloužila. Bohužel, ani v tomto se ji nepoštěstilo, než se nadála, v dálce si všimla jakéhosi na pohled zvláštního vlka, který nepůsobil rozhodně klidným dojmem. Netušila, proč tomu tak bylo, však rozhodně to nechtěla jen tak zjišťovat, proto si raději hleděla svého a k vlkovi se nijak nepřibližovala... pro jistotu.

Dále už mluvit nedokázala. Příčilo se jí byť jen jedinou hlásku ze sebe dostat jen proto, aby musela mluvit o tom, co ji až přílišně trhalo srdce - jenže potřebovala pomoct. Potřebovala někoho, kdo by jí ukázal, jakou cestou by se měla mladičká vlčice vydat, aby neprožila celičký svůj život pouze jen v šíleném smutku ze všeho špatného, co jí hvězdy nachystaly. Ty emoce... to bylo to, co jí neskutečně tížilo. Čím starší byla, tím více si uvědomovala, že její život nebude jen tak jednoduchý a plný kytiček a krásných úsměvů, které byli v tuto chvíli něčím, na co ani dávno nepomyslela... však místo toho musela bojovat s každičkou překážkou, která jí zasáhla a díky které vždy spadla na zem... a o to více se v ní tvořily obavy z té skutečnosti, že jednoho dne nastane ten den, kdy už se nebude moci zvednout na všechny své čtyři tlapky, a pokračovat dál ve svojí cestě.
S'Arika, jejího velkého vůdce poslouchala bedlivě, však neodvážila se mu dívat se do tváře... ani netušila, jestli by v jeho očích našla něco jiného, než jen ten velký chlad, který při přinášel vždy, když k někomu promlouval. Nebyl nijak výřečný - však na všech svých slovech si dával jakýmsi způsobem záležet, dokonce i vždy nechal maličký kousek času na to, aby dokázala vše Marielle pochopit - přec jen, šlo pro ní o těžkou situaci, se kterou se i přesto musela nějak vypořádat. Však dle jeho slov nakonec pochopila, že nekonečně plakat nad ztrátou někoho blízkého nebylo tím správným řešením, které by měla zvolit - jenže, jak mohla docílit toho, aby se tak stalo? A šlo to ještě vůbec?
Tmavému vlkovi se do tváře podívala až ve chvíli, kdy se zmínil o tom, že pomoc její by byla jistě velmi prospěšná v těchto dobách, což ji alespoň na malou chvíli odradilo od toho myslet na ty nepříjemné pocity, které jí bolely, a místo se toho se snažila zamyslet nad, o čem povídal. ,,Jak bych mohla já pomoci smečce?" pověděla nejistě, neboť nenapadla jí ani jediná věc, díky které by se mohla cítit alespoň trochu prospěšně - ale S'Arik to jistě musel vědět.

Nevěděla co dělat. Ačkoliv bylo více než jasné, že vlk si maličké vlčice již dávno všiml, taková skutečnost ho nepřiměla učinit byť jen maličký pohyb - ne, místo toho stál pořád v temným stínech a propaloval Marielle tím svým pořád stejně chladným pohledem,ve kterém mohla stěží najít mladičká vlčice nějaký ten pocit. A pro ni bohužel v tuto chvíli, ona neměla žádnou schopnost, díky které by měla tu možnost podívat se vlkovi do hlavy a zjistit, nad čím asi tak mohl přemýšlet, aby mohla zjistit, jaké jsou jeho plány. I proto stále zůstávala přikrčená u země, připravená kdykoliv utéci od těchto míst v případě útoku ze strany neznámého... ačkoliv, zatím nevypadal, že by měl něco takového naplánované. Kdyby totiž chtěl zaútočit, již by to jistě udělal. Proč se tedy nechtěl pohnout? Zatěžko říci v tuto chvíli, však Mari nechtěla jen tak postávat ve strachu nekonečně čekajíce, jestli se vůbec něco změní - proto tedy se pomaličku napřímila, mezitím co z něj nespouštěla zrak... však vykročit vpřed se už neodvážila.
,,Chcete mě zabít?" pípla tiše, přičemž její modrá očka jí v té tmě zářila - možná snad díky těm špatným pocitům, které pociťovala.

,,Dovah." zopakovala si Marielle po vlčici, mezitím co věnovala ten stejný pohled na cestu, kterou se měla se svojí novou společnicí vydat - ačkoliv rozhodně na tak dlouho, jak by si ona přála. Přec jen, stále šlo o jen o pouhé vyhnání z místa, na kterém neměla vůbec co dělat. I přesto, nevyhnala jí tím způsobem, že by s vyceněnými zuby vyčkávala na to, než mladičká vlčice se strachem v očích uteče odsud pryč - místo toho se jí nabídla pomocnou tlapku.
,,Marielle, jsem jen Marielle." pověděla, nemaje v plánu nijak představovat svůj vlastní rod - více než pýchu cítila více za něj stud, který rozhodně nechtěl jen tak vymizet. Bylo to vskutku zvláštní, již jen kvůli tomu, že ještě jako maličká právě chtěla být tou, která se stane tím nejlepším představitelem rodu, kterým by jen mohla být... jenže čas plynul a ona pochopila, že nikdy nemůže být tou nejlepší.
Zaujalo jí, když se jí fialová vlčice o něco více rozmluvila - dle jejích slov byla práce zde Dovah jinou, než ostatní vlci v Kultu. Až teď si začala uvědomovat, jaké štěstí ji v tuto chvíli potkalo... což bylo zvláštní, vzhledem k tomu že právě Marielle spíše měla na vše smůlu. Čím to tak asi bylo? ,,Mohla si mě vyhnat přímo na místě, místo toho aby si mě doprovodila. Jenže si tak neudělala." pověděla nahlas, však zároveň spíše pro sebe, aby si dokázala uvědomit tuto skutečnost- ,,Takže jsi jiná, než ostatní z toho Kultu. Dobrá." Ikdyž, těžko říci jestli označení dobrá bylo tím nejlepším, ikdyž, pravda byla že Mari nic jiného v danou chvíli nenapadlo.
Věnovala vlčici pohled, jakmile vlčice prozradila své sny nahlas - pochopila, že Kult nebyl jen obyčejnou smečkou, která by dovolovala pouštět tuláky na své vlastní území, však mohlo se tohle změnit? Těžko říci, neviděla co celé situace pořádně, proto jen jediné, co mohla učinit, bylo vymýšlet si v hlavě nejrůznější scénáře.

Stále zůstávala sedět na svém místě, zatímco však přemýšlela o svém životě, náhlé šustění trávy však po chvíli prozradilo, že zde nebyla přec jen sama - jakmile zbystřila a podívala se do dáli, všimla si jakési tmavé siluety, patřící neznámému vlkovi, které jistě ještě předtím nikdy neviděla. Alespoň tedy v něm nepoznala někoho, koho by ještě někdy předtím potkala. Kdo to asi je? Co se jí však rozhodně nelíbilo, byl postoj, se kterým se jí neznámý ukázal - byl přikrčený tak, že ho nebylo vidět velmi dobře a musela se tak dívat více pozorněji, mezitím si neznámý hleděl na Mari jako na kořist. Tato skutečnost donutila Mariellku stáhnout ouška dozadu a napnout svaly, místo toho, aby však vystartovala ze svého místa pryč, stále se na něj dívala prázdným pohledem, i přesto se v jejích očkách nepatrně odrážel jeden pocit - a to strach z toho, co s ní bude dál. Přeci jen, neměla tu nikoho, kdo by ji pomohl. Nikoho. S tímhle si už musela poradit sama.n

Jakmile se hnědavý mladík zeptal Mariellky, či by vůbec mohl zůstat na místech, které patřily jeho rodině, věnovala mu zamyšlený výraz - popravdě, tohle nebylo něco nad čím by tolik přemýšlela, upřímně tato slůvka fialová vlčice vyřkla především, aby nabídla pomocnou packu, neboť rozhodně nebylo dobré zůstávat na takovýchto místech především v noci, kdy se nocí proháněl mráz, který nebyl jen tak příjemný... ačkoliv, bylo pravdou, že tohle dělala i jen proto, aby si tak mohla získat nějakého kamaráda. Aspoň nějaké to štěstí v podobě miloučkého kamarádíčka ve svém životě potřebovala.
,,No... nevím... ale upřímně si myslím, že vadit to nikomu nebude." pověděla prvně zamyšleně, věnujíce Mikovi kratičký pohled, ve kterém se snad i pousmání objevilo ,,ale nikomu nic neříkej!" upozornila ho, i přesto se v jejím hlase objevilo jakési pobavení, nemyslíte svá slůvka nikterak vážně. Ačkoliv... byla pravda, že tohle bylo poprvé, co někam vedla tuláka. Mohla mu tedy stoprocentně věřit? Mohla vědět, že ji nezklame? Kdo ví, však doufala, že Mike nebude mít žádné špatné úmysly... to by bylo zlé.

Mariellka si všimla té skutečnosti, že by vlk nejspíše obdařen schopností umět zapůsobit na ostatní vlky kolem sebe tím nejlepším dojmem, který uměl vytvořit, neboť Mariellce se opravdu líbilo, jak se k ní choval - zvláštní ale bylo, že mladičká nevyhledávala tak moc přátelské vlky, většinou na ně totiž neměla takové štěstí a v jejím životě přišlo jen pár okamžiků, kdy mohla o daném jedinci říci, že ho považuje za kamaráda. Ikdyž... těžko říci jestli opravdu někdy ve svém životě našla pravého přítele. Co když i tito přátelé již dávno zapomněli o existenci této vlčice... i to bylo možné.
,,Taky mě těší." pověděla sic krátce, tak v jejím hlase bylo i tak značné potěšení, které se nebála dát najevo i maličkým úsměvem, který se v její tváři octl, což u ní většinou nebylo takovým zvykem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ačkoliv byla stále štěnětem, její život nebyl nikdy růžový, jak se mohlo na první pohled zdát.
,,No vlastně ano, máš pravdu, jsem od Přízračných." potvrdila dokonce i jasným přikývnutím, dávajíce najevo, že jeho domněnka byla správná. Však to bylo vše, co tak dokázala o svém domově nyní říci - rozhodně jí nebylo o takových tématech do řeči jen tak, navíc myšlenka na svoji rodinu bylo to poslední, co si teď přála. Právě proto zde stála, protože chtěla od toho všechno utéct. Jako zbabělec.
,,Taky musíš být že smečky, nemyslím-li se? Tvůj pach mi někoho připomíná..." však koho?

Neměla ponětí, či se ve vlčici něco nezlomilo, však všimla si té skutečnosti, že v její tváři pomaličku mizela ta nepříjemnost, díky které se v Mariellce po celý ten čas dostavil pocit strachu, který naštěstí po chvíli pomizel a ona se tak nezmohla ani na další zavrčení - však svojí chladnou masku si rozhodla ještě ponechat.
Co jí rozhodně jen tak neuniklo, byla nabídka doprovození z tohoto území, což jí poněkud překvapilo - nečekala, že by byl někdo schopen se takto nabídnout. Proč to však dělala? Jaký k tomu měla důvod?
,,Já... děkuju, budu ráda za vyprovození." poděkovala nakonec zatím jen tiše, nemaje odvahu cokoliv jiného říci dál, i přesto, že bylo nadmíru jasné, že fialová vlčice měla v plánu Mariellce pomoci v nouzi - i tak se ale mladičká cítila špatně za své činy. Přec jen, vstoupila na území patřící smečce, ve kterém neměla vůbec co dělat - co by se jen stalo, kdyby nakonec vstoupila do toho tunelu? Byl by to její konec?
Nakonec sklopila svůj pohled z vlčice až k zemi, čímž zhasla její zářivá očka, než se zní nakonec dostalo- ,,Jak...jak se jmenuješ?" Nevěděla, proč se na to zeptala. Možná to jen prostě chtěla vědět.

Tentokrát se objevila Mariellka na těchto na prvních pohled zvláštních místech, které jí poněkud děsily, však na druhou stranu i fascinovaly. Nevěděla, že takového vůbec mohlo existovat a upřímně jí zajímalo, jakou minulost si tyto strachem naplněné místečka prožily - že by se zde potulovaly ty nejtemnější hvězdy, které neměly sebemenšího tušení, kam dále by vyrazit měly - a takto podobně i dnes vypala Mari dušička, jež se rozhodla pozůstat zde a přemýšlet nad svým životem tak, jak to dělávala poslední dobu. Pochopila, že je třeba se v životě posunout dál - slziček, které za své oba sourozence prolila by až natolik, že v jejím životě nevěděla, co dále by tak dělat mohla. A ačkoliv to stále bolelo a stále občasně přicházely dny, kdy si ani vůbec nedokázala připustit že jí Timotheé a Caelin opustili, nakonec se přeci s tím smířit musela - ačkoliv si snad i přála věřit té skutečnost, že čas všechnu tu ránu zahojí tak, že po ní nezůstane ani jizva. Takto tedy seděla zamýšleně na místě s hlavou upřenou k jednomu z těchto holých stromů, které jí v něčem připomínaly jí samotnou... také byly tak opuštěné, jak ona.

Nebylo divu, že poté co Mariellka vykoukla ze své skrýše blízko u neznámého se dost polekal, však přeci jen on byl ten, který se musel dívat všude kolem sebe, aby zjistil, s jakou společnosti měl možnost tu být, i proto nervozita ještě chvíli v něm přetrvávala, což se přeci jen naštěstí změnilo. Dokonce i jméno jeho nakonec přeci jen zaslechla - Raymond, tak ve skutečnosti znělo.
,,Raymond. Pěkné jméno." na její tvářičce se objevilo mírné pousmání, majíce konečně po dlouhé době dobrou náladu, kterou si nechtěla rozhodně jen tak zkazit - navíc, častokrát se jí nestávalo, že by se potkala s vlkem s podobným věkem jako ona, většinou šlo spíše o mnohem starší vlky. Nikoho kolem sebe neměla - tedy, pokud odhodila stranou pryč ty vlčata, Zakhara a Emayu, s nima nechtěla mít vůbec nic společného. A tento cizinec pro ní rozhodně nepůsobila na první pohled nijak zle, spíše naopak. Třeba vskutku mohl být dalším potenciálním kamarádem, však raději se rozhodla nepředbíhat, kdo ví kým tak může být ve skutečnosti.
,,Mé jméno je Marielle, ale postačí jen Mari." představila se nakonec i ona krátce, bez jejího rodu. Ačkoliv sice byla dcerou vlků z významného rodu, neměla potřebu se všem představovat snad až jako urozená princezna... kterou ani nechtěla být.