Príspevky užívateľa

Zvědavost z prozkoumávání nového a neznámého místa vystřídaly obavy poté, co mezi neskonale vysokými stébly trávy zaslechla náhle jakési zvuky, značící jednu věc... někdo tu s ní byl. Zpozornila, majíce v očkách náhle jiskřičky, které byly naplněny obavami, možná snad i strachem. Přec jen, o koho tak mohlo jít? Dotyčného jen tak nepoznala, dokonce ani jeho pach jí mnohé napověděl, tedy muselo jít o někoho, koho ještě předtím v životě nepotkala. Takže třeba i tuláka.
Pomalým krokem se nakonec se nakonec vynořila až před vlkem, však dále se raději nepřibližovala, navíc už tak si byli dosti blízko. Usoudila však nakonec, že s největší pravděpodobností šlo o mladého vlka, možná v podobném věku, v jakém byla i ona. Však i těžko říci, jak se nyní mohl zachovat.
,,Ahoj poutníku, s kýmpak mám tu čest?" pověděla poněkud klidně, však s mírným zaujetím, které dala najevo i svým nakloněním hlavičky na stranu, zatímco si po očku sledovala jeho vskutku na pohled zajímavý kožíšek, který měl v sobě různé skály odstínů... a ty pak tvořily celek v podobě tohoto vlka, který měl to štěstí a získal si Mariellky pozornost poněkud rychle.

Poté co měla možnost se nezmáná přiblížit směrem k mladičké Marielle, její tvář ozářil měsíční svit, a tak si mohla i Mari všimnout jejího fialového kožíšku a šedých oček ve kterých si šlo povšimnouti i jiskřiček, že až začala na maličký moment působit kouzelným dojmem... snad jako kdyby šlo o živý sen. O někoho, kdo ji přišel zachránit její život před temnotou, která tu na ní číhala ze všech možných koutů, včetně to hrůzostrašného tunelu, do kterého nenašla ani odvahu vstoupit, a vůbec, těžko říci, jestli by ji vůbec našla. Však k jejímu štěstí zde nebyla sama, měla někoho, kdo jí mohl pomoci... než její myšlenky přerušilo jasné zavrčení, které ji Mariellka oplatila - jenže tohle bylo snad i ostřejší, však na druhou stranu plně strachu a děsu. Však divil by se jí někdo, když šlo ještě stále jen o vlče?
Nakonec se přeci jen neznámá něco vyřkla ze své tlamičky.
Prý musela odejít. Hned. Jenže proč? Proč se nemohla na malou chvíli zastavit a zjistit alespoň, s kým měla tu čest? Až poté zjistila že měla její kroky jí zavedly na území cizí smečky... ,,Kultu?" vyslovila nakonec, stále stála na svém místě ačkoliv se fialová k ní stále přibližovala. Náhle se v ní objevil pocit bezmoci, vzhledem k tomu že neměla pořádně ponětí kde se to vlastně pořádně nacházela, jediné co měla šanci se dozvědět bya skutečnost, že šlo o smečkové území, i proto se místo pomoci ji dostalo spíše vyhnání. Přeci jen, neměly tu co dělat. Měla být u sebe doma, pohromadě se svojí rodinou. Jenže tam teď nechtěla být. Rozhodně ne.

Marielle se nijak moc při svých cestách nezastavovala - právě naopak, když mohla, pokračovala si po svých dlouhých nožkách pořád kupředu, vstříc dalším místům, které na ní čekaly. Tentokrát se objevila na jakémsi místem, přes které se rozléhalo ticho - tedy ne úplně, neboť zvuk řeky byl zde jasně slyšet, však žádná vlčí společnost se zde nyní nenacházela. Jako by to tu bylo opuštěné. Mariellce to nijak nevadilo, neměla náladu na další seznamování se s dalšími tuláky, místo toho chtěla být sama. To bylo to nejlepší, co ji mohlo nyní potkat - nedívat se do tváře nikomu z rodiny, ať už otcovi či matce bylo to, co si přála. Jak si mohla vůbec myslet, že ona něco změní? Že by snad jejich mohla jejich rodina být pospolu? Ani náhodou. Byla přeci jen obyčejným štěnětem, jako vždy. Nemohla nic změnit.

Možná se opravdu měla Mariellka vrátit zpět domů - čím dále se od rodné smečky oddalovala, tím více měla pocit, jako kdyby se přibližovala do tajuplných míst, které by měly být pro její zářivá očka ještě cizí na opravdu dlouhou dobu. Jenže k rodině se teď vrátit nemohla - ne rozhodně ve chvílích, kdy se toho na ní valilo až moc a ona si přála před tímto příběhem utéct až na místa, kde jí nikdo už nikdy nepůjde hledat. Stejně by se se mnou nenamáhali. A ví vůbec, že jsem teď pryč? Co když... co když už zapomněli?
Pomalými, očividně snad i značně nejistými kroky se dostávala až k jakémusi obrovskému tunelu, v němž se nenacházelo nic jiného než... tma. Obrovská a děsivá, ale byla tam. A rozhodně nemohla jen tak zmizet. V tom momentu se zastavila, majíce z hrůzu z té myšlenky, co by tam na ní čekalo... co snad?? To nejhorší, co ji mohlo potkat? Něco ještě snad horšího, než odchod jejich dvou sourozenců? Veškerá odvaha v tu ránu zmizela a její dušičku naplnila beznaděj, která jí šeptala do ouška, že tohle všechno nemělo smysl. Takhle nemohla jít dál. Než ale mohla dál plakat nad svým životem, z tunelu se náhle vynořila postava, což donutilo Mariellku se náhle probudit z jejich myšlenek. Naježila se, zatímco si dovolila udělat pár kroků zpět. Kdo to byl? Bylo očividné že šlo o nějakou vlčici... jenže to, že šlo o členku Kultu, už nevěděla.

Vskutku, Mariellka nebyla až takovou cestovatelkou, jak se mohlo na první pohled zdát - i tak bylo zvláštní, že tentokrát se zabloudila trochu dále, než u ní bylo zvykem. Po většinu dob bylo u ní zvykem držet se v okolí jejího domova, tak aby mohla vždy najít cestu domů, však teď tomu tak rozhodně nebylo. Možná to bylo tím, kolik věcí se kolem ní dělo - čím více Mariellka stárla, tím více měla pocit, že se počet špatných věcí převyšoval nad tím, co jí činilo šťastnou. Nevěděla, co s tím dělat měla - a proto jí napadlo zkusit před tím vším utéct. Možná ne věčně, bylo jí jasné totiž, že to tak jednoduše nemohlo jít, i tak chtěla opět zažít ten pocit, kdy by jí nemuselo vůbec nic trápit. Už nechtěla řešit, jestli bude vůbec schopná vrátit se zpět ke své rodině, kde žila po celý svůj život... a vůbec, čekal by tam na mě někdo? A tak tedy stála zde, netušíce, kam prvně by měla vykročit, neboť to bylo po dlouhé době, co se nacházela mimo území, které tak dobře znala, ve snaze odehnat od sebe všechny ty problémy.

Tohle se maličké opravdu přestávalo líbit, však nemohla si dovolit zde plakat před nějakou cizačkou, která chtěla jistě ublížit její miloučké rodině! Však tohle přeci nemohla dovolit! Na druhou stranu, ačkoliv byla pravda že bojování bylo něco, co jí rozhodně bavilo, nechtěla mít problémy z toho, že by se porvala s někým z jiné smečky... to ne! Nakonec tedy přivřela na chviličku svá víčka, aby odehnala své slzičky, což se jí k jejímu štěstí nakonec povedlo, ačkoliv jí to vcelku dost trvalo - Mariellka totiž dokázala být dost citlivá, především když byla ještě maličkým štěňátkem, které neznalo svět.
,,Já... Pjomiň! Já jen neži, aby še něco štalo mamince a tatínkovi a..." pověděla zmateně, ačkoliv v hloubi duše si stále šla za svým... přeci jen, to ona byla na cizím území, ne Mari! Proč si vůbec odvážila křičet na ní tak ošklivá slůvka! Nic takového se nemělo dělat... a ještě ke všemu vyhrožovat maminkou! To kdyby Mari zavolala svého tatínka, jistě by se každý rozutekl jen co by ho uviděl z dálky! To samé ostatně platilo i pro její sestřičku Caelin, která všude roznášela jen strach a obavy. Však co ještě stihla zaregistrovat byla skutečnost, že šlo o Ignis, což jí poněkud zaujalo, neboť o ní ještě nikdy předtím neslyšela. ,,Ignisskou?" zopakovala, mezitím co hlavičku nahnula na stranu, čekajíce, co z ní vypadne. K dalším jejím slůvkům už ani neměla pořádně co říci, neboť jí přestala celá tato hádka dávat smysl... jediné, co Marielle chtěla bylo ochránit své nejbližší před velkými a zlými vlky. Jenže mohla ta černá koule chlupů vůbec ublížit jejím rodičům, když ani pořádně nevěděla, co říkala?

Z těch všech strastiplných myšlenek, které se proháněly Mariellce v její mysli, cítila obrovský, místy až nepříjemný tlak, který byl pro fialovou vlčici tak hrozný, že až se v jejích modrých očkách objevily velké slzičky, které stékaly po jejích tvářičkách. Tohle bylo poněkolikáté, co se Mariellka v poslední době rozplakala. Bylo toho na ní opravdu až moc, ačkoliv se snažila s tím něco dělat, ještě byla až moc mladičkou na to, aby něco takového zvládla sama... jenže byl to pro ní strašný pocit, nemít kolem sebe nikoho, kdo by jí mohl pomoci vyrovnat se s tím, že její rodina se o maličký kousek rozpadla. Ačkoliv sestru nenáviděla, nikdy za svůj život by jí nepřála smrt... to bylo něco, co by udělal jen hlupák. A hle, najednou její tak drobné tělo leželo v kaluži krve, bez její duše. Jenže to nebylo všechno - mnohem více jí trápila skutečnost, že Timek možná ještě pořád žil - jenže kde mohl být? A netrápil se snad? Právě Timotheé si nikdy nic takového rozhledně nezasloužil, a za tím si stála - jenže nechtěla myslet na to, že už mu nemohla ani nijak pomoct, nevěděla, kde by tak mohl být.
Tak tam tedy seděla, než jí vyrušily kroky patřící jakémusi dalšímu vlkovi, proto nijak nad ničím nepřemýšlela a svůj pohled otočila na přicházejícího vlka. Podle pachu z něj poznala Přízračného, však až vzhledem jí napověděl o něco více - šedý kožich, který byl zdoben nejrůznějšími zbraněmi a chladný pohled ve tváři, který si nesl vždy, když kolem někoho procházel. Poznala v něm S'Arika, nynějšího vůdce smečky, se kterým se ale tolikrát neměla možnost setkat jen takto, mezi čtyřma očima.
,,D-dobrý den pane..." pověděla trochu tišeji, možná že i nejistota se v jejím hlásku dala objevit. Než ale vůbec byla schopna něco povědět, setřela si packou z jejích teplých tváří stopy slz, které jí tam ještě zůstaly, aby nepůsobila až moc jako velká troska - však přeci, stojí tu vůdce smečky!! - mezitím co vrátila pohled směrem k zemi. Nevěděla co říci ve chvíli, co se jí tmavý vlk zeptal na otázku ohledně toho, co se jí vlastně dělo - bylo snad očividné, že na tom nebyla rozhodně vůbec dobře co se psychiky týče, jenže nebylo pro vůbec zvykem svěřovat se ostatním o tom, co jí trápilo, místo toho si častěji nechala sžírat vším tím špatným... jenže co už bylo, že takhle to nemělo být.
,,No...Víte, všechno je špatně. Všechno. Nevím co mám teď dělat, když je bráška i sestra pryč." potrvalo jí, než vůbec, než ze sebe něco dostala, i tak toho mnohé nenamluvila... alespoň prozatím.

AKCE - Podzimní rovnodennost

Inu, život plynul dál jako voda – ačkoliv již to bylo pár chvil od toho, co tuto rodinu postihla ta hrozná zpráva ohledně ztráty jejích sourozenců, mezi nimi panovala stále ta stejná pochmurná atmosféra, která nejspíše nechtěla jen tak zmizet. V nynějších dobách bylo jen zázrakem, aby se někdo z nich dal do řeči, či aby se vůbec někdo podíval do tváře toho druhého – a to se Mariellce přestávalo líbit. Však rodina tu přeci byla od toho, aby si každý navzájem pomáhal především v těch nejtěžších chvílích, no ne? A něco takového se u nich rozhodně nedělo. Tentokrát ale nemohla jen tak nečinně přihlížet na to, jak se vše plynulo jen tak pryč, především když šlo i o rodinu, která byla stále jejímu srdéčku blízká. Už ne.
Dnešní den byl oproti jiným pozvednutý jakousi výjimečností, která se dotýkala zejména kultury estreláků – podzimní rovnodennost, neb čas, kdy měli všichni právě rodu Estrela do Norte trávit společně čas a tím získávat další zážitky… což se právě dělo. Setmění již začalo pomaličku přicházet, zatímco Marielle se stále ohlížela po nejrůznějších bylinkách po boku Ryumee – vlčice, která kolem sebe rozdávala vždy tajemnou auru, i tak ale vždy působila tak elegantně, stejně jako každý správný estrelák. I když právě Ryu mladičká poznala, měla i přesto pocit, že o ní netušila zhola nic. Možná teď byl ten správný čas zjistit o ní něco nového, přec jen, jaká tak asi mohla být uvnitř své dušičky? Třeba mohlo jít téže o miloučkou vlčici, i když na pohled tak rozhodně nepůsobila… alespoň prozatím. ,,Děkuju ti Ryumee že jsi přišla… jsem za to moc ráda.“ dostalo se z ní náhle, sama ani tolik netušíce, proč měla potřebu jí sdělovat takovéto řeči… možná snad i chtěla, aby to i samotná Rya slyšela? I tak se v této situace přikláněla především k tomu, že jednoduše chtěla nějak započít jejich konverzaci, což bylo něco, co mnohokrát nedělala, i možná z toho důvodu se cítila mírně nejistá. To už však si stihla všimnout přicházejícího otce Aaravose a jejího strýčka Alo-peho, kteří byli s téže obeznámeni s tím, kde se nyní Mariellka bude nacházet, proto i vykouzlila ve své tvářičce maličký úsměv, majíce namířeno ke svému otci. Pravdou bylo, že tolik se s ním nestýkala a spíše si hleděla svého, i proto doufala, že dnešní den se povede a že přijdou třeba i další vlci – ten pohled, kdy by viděla všechny pohromadě s úsměvy na tváři, to bylo to, co by ji dokázalo učinit šťastnou. A štěstí ve svém životě teď potřebovala.

Ačkoliv si stále držela jakýsi odstup od všech tuláků, život, který zde Mike musel v světě prožívat jí najednou zaujal natolik, že až měla touhu poptat se jejího společníka na nejrůznější otázky - však to by zde seděli nejspíše až do rána, než by se vůbec vyptala Mariellka na všechno. Nebylo to tak, že najednou chtěla odejít od rodiny, to rozhodně ne, jenže se nedokázala představit, jaké to muselo být, když ani nemohl jít jedno místečko, na které se mohl vracet - navíc, ona neměla ráda velké změny, ráda se držela toho, co jí bylo blízké, a když toho bylo na ni až moc, jen těžko si mohla ponechat chladnou hlavičku.
,,Já si tohle nedokážu moc představit, už od mala bydlím tady a-" zastavila se náhle, když si všimla únavy, která na hnědavého vlka pomaličku ale jistě přicházela. Jak dlouho tu vlastně byli? ,,Promiň, asi jsem tě zdržela od spánku, viď? Tady se ale asi moc nevyspíš..." pověděla, než opět zavřela svoji tlamičku, aby mohla popřemýšlet? Kde tak mohl najít ideální místečko pro spánek? Nevěděla, jestli byl dobrý nápad tahat cizího vlka po území Přízračných, však na druhou stranu ho zde nemohla jen tak nechat. Co by tak asi mohla udělat... ,,Poslyš, možná bychom mohli se jít prospat k nám, co ty na to?"

K další otázce se musela Marielle poněkud dlouze zamyslet, proto i nechala svoji tlamičku zavřenou, zatímco pohled stočila k zemi - vadilo by to někomu vůbec? Co tak si pamatovala, smečka Přízračných nikdy nebyla tou, co by měla s tuláky sebemenší problém a vždy jim dokázali vstříc, pokud tedy byli schopni chovat se nanejvýš důstojně. Kdyby byla ještě omnoho mladší, jistě by si malovala k této skutečnosti zcela jiný obrázek - jako štěně totiž věřila tomu, že tuláci rozhodně nebyli žádným dobrým stvořením, ke kterému by se přibližovat měli - jenže, čas šel dál a ona zjistila, že tomu tak nebylo. Vždy šlo jen o to, jaký byl vlk uvnitř své duše. Každý mohl být totiž jiný, jedinečný. ,,Myslím si, že naše Tenebris by s tím neměla být žádný problém-" pověděla prvně, pak ale věnovala Mikovi svůj milý pohled.. ,,- ale moc ráda tě zase někdy potkám!"
Pokývla zaujatě hlavou, když se jí zmínil o tom, že opravdu nepatřil do žádné z vlčích společností, jak si i myslela. ,,Tyjo, já si třeba nedokážu představit, že bych mohla být tulákem, musí to být pro tebe asi moc těžké!" svěřila se se svými pocity, kterých nebylo jistě málo, však převládaly především ty pozitivní - vskutku, v jeho přítomnosti se Elli cítila opravdu dobře. Jako by si snad našla i svého prvního kamaráda.

Ačkoliv si tomu přála věřit, nemyslela si moc, že by se vůbec někdy mohla s Caelin natolik spřátelit, aby byla natolik blízká jejímu srdéčku, jako třeba takový Timek – mohlo se vůbec ještě něco mezi ní a Caelin něco změnit? Nevěděla, jakou cestou jít a co vůbec dělala tak špatného, že jí ani třeba takový obyčejný úsměv nemohla oplatit. I kdyby byl totiž jeden, byl by to stejně pro Mari signál, že jí má opravdu ráda – jenže ne, nikdy se nic takového nestalo. A bála se, že ani nestane. A že se opravdu měla čeho bát – co kdyby se třeba někdy opakoval scénář a mezi nimi by se strhl akorát tak jeden velký chaos? Prosím, jen to ne…
,,Ano, patřím k Přízračním, ti jsou tady velmi blízko.“ přikývla k jeho slovům jednoduše, než se poté opět odmlčela – patřil snad i on někam? Pach jí toho tolik nenapověděl, měla totiž pocit, že žádnou smečku z něj necítí, proto se nepřikláněla k tomu, že by tomu tak mohlo být. ,,A co ty? Ty asi z žádné nebudeš, že ne?“ optala se pro svoji vlastní jistotu, čekajíce, že by se třeba i mohl rozmluvit o trochu více, což by Mariellce jistě nevadilo. Mnohem raději poslouchala, než aby sama mluvila.

Marielle měla vždy za to, že to právě matky byly ty, co měly chránit své uzlíčky štěstí před všemožným nebezpečím, které mohlo na ty maličké číhat naprosto všude. To ony právě měly ukazovat, že vždy tu budou pro ně a že jim pomohou ve chvíli, kdy to budou nejvíce potřebovat. Jenže realita se ukázala býti jiná – a právě místo toho její matky tu postávala ona, s tváří naprosto zděšenou a srdcem zlomeným netušíce, co by měla nyní dělat. Byla až moc mladá na to, aby se s tuto situací dokázala vypořádat bez náznaku jakékoliv emoce… navíc, takové chování se jí neskonale příčilo.
Její poněkud stále tenké nožičky se jí podlomily, a ona tak zůstala ležet při Sayeře s pláčem tak nebohým, že ji mohl slyšet kdejaký vlk, jenž by postával při vchodu do nory. Nikdo takový se tu ale nenašel – kde jen všichni byli, když potřebovala pomoc? Aspoň jeden jediný, prosím… Tento pláč ale pomaličku utichal, zatímco Mari se přitulila ke své mamince, aby se s ní rozloučila – ne, ona jí nemohla pomoci. Nebyla dost silná na to, aby jí mohla zachránit, třeba i jen tím, že by někoho zavolala, i kdyby vůbec chtěla něco udělat!... nepomohlo by to. Bylo zvláštní vidět Elle jako tu, co se náhle stranila veškeré své odvahy k tomu, aby něco mohla změnit. Možná už jen přijala fakt, že bylo zkrátka nemožné stát se tím nejlepším z rodu Estrela do Norte, neuměla totiž dělat žádné velké činy, třeba tak jako Yaga. Navíc, ona už ani netoužila po tom stát se někým lepším než ostatní – tohle byly vlčecí představy, které během jejího života rázem pominuly – místo toho jejím přáním bylo mít klid na duši a žít po boku své rodiny. Kdo ví, kdy o ní mohla přijít.
Stále ležela při tělíčku její matinky, než její ouška zaregistrovala další pláč, který však nepatřil jí. Ne, šlo o Sayeru, která se náhle probudila k životu. ,,Ma-maminko?“ podívala se na ní poněkud překvapeně, ačkoliv se v ní najednou octla jakási naděje, že tomuhle ještě nebylo konec. ,,Mami, já- omlouvám se! Tak moc se ti omlouvám..“ začala nešťastně, než se ale opět odmlčela na nějakou chvíli. Co jen to byla za dcerku, když ani ji nedokázala říci, co si o ní myslí. Měla ji ráda, to ano, ale nikdy si neuvědomovala jak moc… a nikdy jí to ani neřekla.

A tak si vykračovala dále, bez jakéhokoliv většího cíle měla tvář sklopenou k zemi, aby mohla přemýšlet nad svým životem, zároveň ale vnímala tu snad až nekonečnou mlhu, která plynula po celé této louce. Bylo to tak zvláštní místo - nejeden cizí vlk, který by vkročil do těchto končin, by si pomyslel, že mohlo býti až temné. Tady mladé slečinky (jako například taková Marielle) rozhodně neměly co dělat, i tak zde postávala, neboť společnost rodiny byla tím posledním, co chtěla před sebou vidět. Než si ale mohla něco takového říci jako její vlastní přání, ve své cestě si náhle povšimla další vlčice, která mířila k ní. Zastavila se, majíce ohledně cizinky smíšené pocity – kdo to tak asi mohl být? Pořádně na ní neviděla a proto ani nemohla vědět, jak se zachová, což jí na klidu vskutku nepřidávalo.
,,Dobrý den, to nic nen-„ pravila ze sebe se stále mírně skloněnou hlavičkou, než se odvážila podívat se neznámé do tváře – než si přes její krátké černavé vlásky všimla znaku vyřezaného na jejím čele. Taková skutečnost jí pozastavila mluvit dále, místo toho se v ní začaly objevovat smíšené pocity – kde ten znak viděla? Neměli ho snad všichni estreláci na hlavě? Třeba takový strýček či sestřenka Ryumee… ,,Neste vy Yaga?“ poptala se jí, s jakýmsi zaražením, které dala najevo… že by šlo opravdu o ní?? Yagu poznala z pohádek, které jí tatíček vyprávěl ještě v dobách, kdy Mari byla ještě tím maličkým vlčetem. Obdivovala ji a vždy se snažila být jako ona, pamatovala si na to, když vždy vyzývala své sourozence k tomu, aby si zahrála na to, jak byla neporazitelná stejně jako ona… a i přesto se jí nepodařilo ani jednoho ochránit, proto i Caelin odešla navždy do propasti smrti. Kdyby to byla opravdu ona… K další otázce se tolik neměla, nakonec se přeci jen ale na ní podívala, poněkud těžce ze sebe dostávajíce ze sebe - ,,Marielle. Marielle Estrela do Norte.“

Vskutku, severní louka by jistě bývala posledním místem, kam by se Mariellka chtěla podívat poté, co všechno hrůzostrašného se v její rodině odehrálo - právě toto místo jí připomínalo jedno z posledním setkání s jejím, kdysi ještě milovaným bratříčkem, který pro ni znamenal opravdu mnohé, možná i více, než by si dokázal kdejaký vlk představit - jenže kdo ví z jakého důvodu, zničehonic se rozhodl vydat se svojí vlastní cestou do světa... a bylo tedy více než možné, že se s ním nepotká. Vlastně možná už nikdy. Kdo víc přec jen, kde se teď toulá...a vůbec, žije ještě?? O to více jí sžírala skutečnost, že mu ani nemohla říci, jak opravdu moc jí na něm záleželo, i když to tak občasně ani nevypadalo - ale, proč vůbec odcházel? A ani se nerozloučil? Bylo toho tolik, co si přála vědět - jenže tohle nejspíše byly otázky, na které už nikdy nezjistí žádnou odpověď. Ale i tak tu tedy kráčela sama samotinká, se skleslou tvářičkou, ve které se odrážel neskutečný smutek, který nyní mladou vlčici tížil, a možná bude tížit ještě hodně dlouho. Kdyby se našel jeden, alespoň jeden jediný vlk, který by ji dokázal dostat ze situace, kdy by se alespoň pro jednou vyslechnout a pomoci jí ve chvíli, kdy to právě nejvíce potřebovala, nejspíše by mu byla neskutečně vděčná... jenže těžko říci, jestli se někdo takový mohl najít.

Se zdlouhavým, snad až značně znaveným povzdychem, který se z mladé vlčice dostal, si to pomaličku kráčela po své domovině, na kterou se poslední dobou stahovala uplakaná mračna, však i přes tuto skutečnost se rozhodla opět po delší době vyrazit ven – bylo pro ní zvláštní opět nesedět na tom jednom a samém místě s těmi nejhoršími myšlenkami, které se mezitím proháněly hlavou, však věděla, že nemohla být schovaná před celým světem věčnost – to ale neznamenalo, že by náhle její dušička byla plná radosti. To ani náhodou… navíc bylo jen těžko představitelné, že by se štěstí vrátilo do jejího života.
Se samotou a hrobovým tichem, které jako kdyby se hnalo přes celé území Přízračných, si nakonec sedla na zem, majíce tvář plnou obrovského smutku, že by až každý jistě řekl, že to dítko, které se ukrývalo v hloubi duše každého, se z ní až nepříjemně rychle vytrácelo. I ona se tak poslední dobou cítila – kde jen byli ty dny, kdy byla Mariellka ještě jen mladičkým vlčátkem, které nemuselo přemýšlet nad ničím, co by jí jen tížilo… protože v tu dobu byla šťastná. Se ztrátou sourozenců se navíc vše ještě více zhoršilo – proč vůbec museli právě nyní odejít?? Kdysi ještě měla kolem sebe rodinku, kterou milovala z celého srdce – jenže kde byla teď?
Vskutku, Mariellka se již pomalu dostávala do toho pravého, chladného světa - takového, ve kterém nechtěla žít.