Príspevky užívateľa

Chvilku jen tak stála na místě, mezitím co jen tak tak poslouchala slůvka té neznámé vlčice, se po očku dívala i jinými směry, aby nemusela udržovat oční kontakt, který jí byl v tuto chvíli nepříjemný. Ne, že by cizinku chtěla od sebe nějak odhánět, měla však pocit, že nyní nebyla natolik schopna udržet konverzaci s někým cizím, natož aby vůbec sama mohla přemyslet nad svými myšlenkami – v nichž měla právě spíše chaos.
,,Ne, to je v pořádku, opravdu. Měla jsem dávat větší pozor.“ pravila s jakousi nervozitou v hlase, kterou se snažila zamaskovat svým mírným, lehce až posmutnělým úsměvem – ještě aby tu tak bylo trapné ticho… to by jistě nikdo nechtěl. Všimla si skutečnosti, ze vlčice s bělavým kožíškem byla věkově dosti podobna Mariellce, ačkoliv se to tak nemusela na první pohled zdát – Mari totiž se svoji tvářičkou ještě občasně působila jako malé štěňátko, které teprve objevovalo ten obrovský svět a jeho nejrůznější nástrahy… pravdou ale bylo, že byla už o něco starší.
,,Jejdanánku, ještě bych se zapomněla představit – jmenuji se Marielle Estrela do Norte.“ pravila náhle, aby jí tak mohla cizinka opět věnovala svůj pohled plný zvědavosti. Prozatím se však k dalším slovům neměla a místo toho vyčkávala, co tak asi ze společnice vypadne – že by taky nějaké jméno?

Nedovolila si byť jen švihnout ocáskem, místo toho zůstávala na místě jako přikovaná, čekajíce tak, či se náhodou něco nezmění – vypadalo to totiž, že Sayeru ani nezajímalo, kdo se vůbec opovážil vejít do tohoto úkrytu, a tak ani nedokázala vnímat tu skutečnost, že by mohlo jít o její poslední dítě, které jí zbylo. Marielle ale nemohla jen tak náhle odejít, přála si něco říci, jenže měla jednoduše měla pocit, že nebyla nic takového schopna. Nervozita, místy snad až i strach se jí začal ocitat v krku, a přes nepříjemnou bolest tak nevěděla, jak by mohla jejich konverzaci započít – ale vůbec, jak se s takovou maminkou mluvilo? Nebylo pro ní běžné, že by se právě s touto vlčicí dostala do řeči, a to ani jako dcerka s její matinkou, kterou by milovala jako každé jiné vlče. Takový překrásný vztah s ní neměla. Nebyla nějakou princezničkou, která by procházela svým živůtkem po růžovoučké zahradě – místo toho tu nyní stála v chladné jeskyni plné temnoty zjišťujíce, že její život nebyl tak pohádkový.
Nakonec se přeci jen dočkala, neboť si všimla toho, jak se tvář tmavé vlčice setkala s tou její, v tu chvíli již i pociťovala, jak jí po tvářičkách stékají obrovské potůčky slz, které rozhodně neměly v plánu jen tak zničehonic zmizet – a po překvapeném pohledu její matky a bolestným vyřčením jména fialové vlčice přišlo něco, co její dušičku opravdu překvapilo… ba i neskonale zabolelo – Sayera se přímo před ní skácela na zem.
,,Mami!“ ihned polekaně vyštěkla, mezitím co se k vlčici bezmyšlenkovitě rozeběhla, nečekala, že by se něco takového mohlo přihodit právě teď, a to i přesto, že vypadala jako chodící mrtvola – co se tu ale vůbec sakra děje! Odcházela právě snad navěky pryč, stejně jako Caelin? Byla snad nemocná? Bylo jasné, že s ní bylo něco v nepořádku, vždyť to i na ní bylo tak moc vidět… vystouplá žebra, nemocné a unavené oči, zlomené srdce… i tak ale byla Mariellka moc mladou na to, aby tohle všecičko dokázala ihned pochopit. ,,Maminko, vstávej prosím!“ zakňučela, panika v ní čím dál více narůstala, možná až moc – však, nestávalo se často, že by se vlci před náhle hroutily až k nohám a ona by tak musela sama vědět, co v takové chvíli dělat – jediné, co si právě přála bylo, aby Sayera nezaspala navěky.

,,Snad ano.“ odpověděla jen krátce, spíše se sama zamýšlejíce nad tím, či byla ještě možnost se s její sestrou nějak sblížit. Chtěla ji mít ráda, opravdu moc… jenže když ji viděla, jak se chovala místy až bezcitně, opravdu netušila, jestli by se právě Caelin mohla stát vlčicí, co by byla blízká jejímu srdci. Jak hrozný vděk to byl z její strany – jako malá se jí Marielle snažila chránit co to jen šlo, jen pro to, aby se jí Cae odvděčila tím, že dělala, jako kdyby vlastně ani neexistovala. Byla hroznou starší sestřičkou, tím si byla přesvědčená, i tak jí chtěla dát další šanci. I přesto, že si ji nezasloužila.
Dále věnovala pozornost především na jejího společníka a všechny ostatní své strasti smetly pryč, jako kdyby snad ani neexistovaly – nemohla je ale přehlížet věčně, to již pochopila, však nač se nyní trápit, když tu nebyla jen samotinká – neslušelo se přeci jen nahlížet na sebe a své problémy! Na tvářičce se jí objevil posmutnělý úsměv z toho, jak slýchala o jeho těžké minulosti. Pozvedla koutky především z důvodu toho, že nejspíše musel Mike mít s nimi velmi dobrý vztah, alespoň ona to tak chápala. O to více jí bylo hnědavého vlka líto – jaké to vůbec mohlo být, přijít o někoho, na kom vám nejvíce záleží, že byste za ne i svůj život položili? To pro Mariellku bylo jen zatěžko představitelné.
,,To…to mi je moc líto, opravdu. Ale třeba je ještě je nějaká šance, že je někdy uvidíš.“ pravila, snažíce se mu tak dodat alespoň maličkou naději, která by mu pomohla… a kdo ví, třeba je jednoho dne potká.

Kdo by jen čekal, že by Mariellku mohlo potkat takové strašné neštěstí? Jako kdyby nestačilo, že už tak se trápila se svojí rodinou – jenže, zpráva o tom, že po Caelin zbylo jen chladné tělo bez dušičky a Timothée se vytratil úplně, ji srazila na kolena. Nikdy jim nepřála to nejhorší, ačkoliv občasně jim nebyla schopna ukázat svoji sourozeneckou lásku… jenže tahle noční můra ne byla žádnou fantazií, kterou by si vymýšlela v hlavě, tohle byla jen skutečná pravda. A o to více i to bolelo.
Pomalými krůčky se dostávala k noře, aby se tak mohla ukrýt před celičkým světem, se svěšenou hlavou a bez jakékoliv elegancí, kterou v těchto časech nyní mohla oplývat – jenže to by právě teď tou nejmenší prioritou. Pro koho by vůbec měla tak, jako že jí nic netíží a že je její mladičký živůtek naprosto v pořádku? Neměla přátele, ke kterým by se mohla obrátit, a s rodinou, co jí zůstala, si ani neměla co říct… neměla nikoho. Však při vchodu do úkrytu si všimla jisté existence, kterou rozhodně nyní nechtěla mít na očích – černý kožíšek pokrytý tyrkysovými fleky jí dostatečně napověděl k tomu, že šlo o její matku. V tuto chvíli by jistě každý za svojí milovanou matinkou běžel aby se k ní mohl vyplakat a mít ten pocit, že vše bude v pořádku, jenže nic takového Marielle neučinila. A tak tam jen tak stála, dívajíce se na Sayeru ne snažila zabránit těm pálivým slzám, které se náhle objevily v jejích modrých očkách.

Dívala se dál do zrcadla se smutnou tvářičkou, hledajíce tak odpověď aspoň na jednu, jedinou maličkou otázku, která jako kdyby se jí neustále opakovala v hlavě - mezitím se v ní ocitala ponurá nálada, co se rozléhala dále a dále, že snad ani nešla nijak zastavit. Božínku, co se to s ní dělo? Bláznila snad? Přišla si tak bezradná, snad jako by jí nikdo nemohl z toho pomoci ven.
Inu, i tak se náhle něco změnilo - tedy, v odrazu se objevila další postava, což Mariellku donutilo přimhouřit zvědavě její modrá očka s tím, že s jasnou zvědavostí přiblížila svůj čumáček k vodní hladině, netušíce, co si o tomto měla myslet - zdálo se jí to snad? Tohle zjevení na ní působilo ale až moc živě, možná ta bílá vlčice nebyla jen pouhopouhých snem... a nebo taky ano. Inu, již velice brzo dokázala zjistit tu skutečnou pravdu, když se kolem sebe pro svoji jistotu rozhlédla, než se jí náhle naskytl pohled na úplně tu samou vlčici, proto jen samým leknutím couvla pár kroků od ní, na tváři si nechávajíce nejistou tvář.
,,Je... pardon, omlouvám se! Nevšimla jsem si tě." promluvila s jakousi slušností, nechtěla totiž působit nezdvořile, proto jí i taková maličká omluva přišla vhod v této chvíli. Co si snad o ní mohla myslet? Těžko říci.

Pokud Mike znal její sestřičku a bratříčka již nějakou delší dobu a měl s nima nějaký vztah, bylo pochopitelné, že by se na něco takového mohl zeptat. Mariellce byly ale vztahy jejích obou sourozenců celkem cizí - nepamatovala si, že by jí kupříkladu Timotheé představoval někoho ze svých velmi blízkých kamarádů. Inu, nakonec se jí ale přece jen takového jednoho podařilo najít - a dle toho, jak na ní působila, měla dojem, že muselo jít o opravdou milou dušičku. A ona takové měla velice ráda, ačkoliv to nedávala mnohdy najevo, až už svojí velikou stydlivostí či ničím jiným.
Krátce přikývla, aby tak vlkovi dala za pravdu k jeho myšlenkám, co nebál odvážit říci nahlas. Vskutku i ona měla ten pocit, že si s nima byla vzhledově dosti podobná, alespoň tedy trošičku - Marielle byla tou, co se nejvíce podobala na svého tatínka, naopak Timek byl jako maminka, a dokonce i svojí povahou, neboť se choval jako úplný andílek, co ani nedokázala byť jen jediné pravidlo porušit. No a Caelin... ta byla prostě jiná. Divná.
,,No... nevím jak to říct. Tima mám samozřejmě moc ráda, je na mě moc hodný ale Caelin... u té nevím. Mám pocit, jako kdyby občas i zapomněla, že jsem její sestra." pravila trošičku nejisté, netušíce, co dalšího by mohla Mikovi o nich povědět. Ano, měla je ráda, minimálně u brášky si s tím byla naprosto jistá, u Cae ale měla pocit, jako kdyby si k ní jednoduše nedokázala najít cestu k tomu, aby s ní mohla pořádně vycházet. A mohla vůbec?
,,Ale co ty... povídej! Máš taky nějaké sourozence?" optala se s čirou zvědavostí, aby i ona mohla o hnědém zjistit něco více, než jen to, že se jmenoval Mike a že byl skutečně milým vlčkem.

Poslední dobou nebyla Mariellka takovou cestovatelkou, jako kdysi, když ještě bývala to maličké, neposedné vlčátko, které se radovalo z života a všechny obdarovávalo všechny kolem sebe svými zlatými úsměvy. Jenže čas plynul a s ním rostla i tato dušička, co již dovršila svého prvního roku života - kdo by to byl čekal, že Marielle by ve skutečnosti už mladá slečinka? Sic to nedávala ještě všem najevo, i ona si tak už připadala. Ladné krůčky a elegantní tvář sice pro ní ještě nebyly takovou samozřejmostí, na stranu druhou ty veselé hrátky s jinými kamarády už také pořádně nevyhledávala, jako tomu bylo kdysi. Pravdou ale bylo, že skutečnost, že pomaličku rostla, bylo to posledním, co by jí nějak velmi tížilo - místo toho totiž přišla na řadu rodina, něco, co bylo jejímu srdci blízké, a co jí zároveň přišlo tak moc vzdálené. Netrávila s ní pořádně žádný společný čas, který by naplnil její smutnou dušičku štěstím, které tak moc potřebovala. Snad jako kdyby se už nenašel ani byť jen jeden vlk, u kterého by se mohla zachumlat do jeho huňaté srsti s pocitem, že je všechno v pořádku…
Pomalými krůčky došla na neznámé, ještě nepoznané místo - co si tak uvědomovala, neměla toho moc prozkoumané jako Caelin, která jako kdyby snad měla procestované všechna nejrůznější zákoutí - nejeden by se divil, kdyby její sestra došla na území s tváří zmatenou z té zvláštní skutečnosti, že bylo pro ni cizím - jenže, ta skutečná pravda se zdála býti trochu jiná. Teď tady ale byla on jen ona, samotná, u vody, kde se odrážela její tvář – a v ní spoustu nevyřčených otázek.

Přikývla, jakmile hnědavý cizinec zopakoval opětovně její jméno, s očividným zamyšlením, kterého jistě nebylo málo. Mariellka ale byla spíše typem vlka, který se nevyjadřoval vždycky, ale především jen když to bylo potřeba, i proto to to znamenalo, že ostatní vlky klidně nechávala v jejich snech, sama si hledíce svých věcí. Přec jen, i ona byla velikým snílkem - někdy až moc velikým, jenže tato skutečnost byla pro její očka prozatím slepá.
Darovala Mika vřelým úsměvem, jakmile zaslechla větu co pronesl ze své tlamičky, evidentně znamenající jakousi lichotku. Kdyby jí tomu stud nebránil, třeba by se i nadšením před ním uculila - pochvaly pro ní byly vzácnou věcí, ještě ke všemu od tuláka. Mnozí by jistě na těmito větami i mávli tlapkou a zahodili je někam do povětří, něco takového si Marielle ale rozhodně nedokázala dovolit, právě naopak. Byla za tyto slůvka vždy ráda tak moc, že jí díky tomu snad i její tvářičky dokázaly zrudnout, k čemuž pro tentokrát ale zatím nedošlo.
,,Děkuju! Jsi moc milý." pronesla, majíce potřebu vlkovi oplatit nějak to, jak ji dokázal potěšit, však nenapadlo jí nic jiného, než použít také milá slůvka. Přehánět to ale zase nechtěla... spíše chtěla ukázat, jak moc mu byla vděčná.
Po nějaké době, co se rozhlížela na tu překrásnou scenérii na obloze, pohlédla opět do tvářičky Mika, jakmile se zmínil o dvou konkrétních vlcích.
,,Tim a Lin? Ano ano, to jsou moji sourozenci." pokyvovala ihned hlavičkou, odpovídajíce mu tak na otázku, že šlo ve skutečnosti o její rodinu - s upřímnou zvědavostí se jí ale honilo hlavou, odkud ty dva vlastně tak poznal. Třeba už je znal nějakou dobu? Bylo to jistě možné, Mariellka přec jen neznala všechny vlky, kteří se na těchto místech proháněly a zároveň se znaly s bratříčkem a sestřičkou - inu, i proto této možnost brala jako více než pravděpodobnou.

Nu, ne vždycky mohlo vše vyjít na první dobrou, ačkoliv se mohli ostatní co nejvíce snažit. Před pár měsíci by se možná Mariellka na takovém místě zachovala lépe - tedy, pro něj lépe, neboť z ní ještě stále vyzařovalo to dítko plné nadšení, kterého by si jistě všiml každý, kdo by se s ní dál do řeči - však, za tu dobu se mnohé změnilo. Marielle se změnila.
Ačkoliv tato louka nebyla pro mladičkou rájem na zemi, jako pro Tima, nechtěla myslet na všecko špatně, i proto jí byla přítomnost jejího bratra velmi blízká a byla za něj ráda, což mu chtěla dát najevo, netušila ale úplně, jak na to. Věděla, že byl jediným, kdo by s ní dokázal v těchto chvílích trávit čas - přec jen, dospělí měli práce až až a Caelin... ah, tu rozhodně nechtěla vidět! Možná byla dobrou cestovatelkou a spousty míst znala, jako sestra však byla opravdu hrozná, a neplánovala s ní rozhodně hodit hodit nějakou tu řeč. Stejně neuměla mluvit.
,,Ano ano, opravdu moc ti to slušelo." věnujíc Timovi krátký úsměv mu tak pochválila jeho outfit. Vzpomněla si na tu růžovou stužkou s mašličkou, kterou měl obmotanou kolem svého tělíčka - dokonce i si kousek té látky, kterou si vypůjčila na onen velkolepý den, schovávala u sebe jako takovou památku - vyvolávala v ní totiž příjemné pocity, kdy si vzpomněla vždy na to krásné, co ji v těch chvílích doprovázelo... i proto se tohoto růžového šátečku nechtěla jen tak vzdát.
Očividně udělala bratříčkovi velikou radost, když se o heřmánku zmínila, na tvářičce se mu totiž vykouzlil upřímný úsměv. Zavrtěla však hlavou, když se jí zeptala na otázečku - vskutku, takový znalec rostlin zase nebyla, o to více ale obdivovala všechny, kteří o nich věděli mnohem více. ,,To asi musí být těžké si pamatovat všechny ty květinky, ne?" Vždyť toho bylo tolik - nejeden si musel pamatovat, jak vlastně určité květinky vypadají a rozeznat je, dokonce i důležité bylo znát jejich účinky... a tohle všechno by Mari rozhodně nedokázala nacpat do své hlavinky.

Khione. To tedy bylo jméno vlčice, či její zachránkyně, která měla to srdéčko na to zachránit tuto maličkou dušičku z těchto hrůzostrašných míst, do kterých se Mariellka už nikdy nechtěla podívat. Netušila, že tento svět nabízel i tak tajuplné a strašidelné končiny, ve kterých nikdo nevěděl, co na něj vlastně čekalo – teď již ale zjistila, že i když se mohlo zdát, že to nejhorší mohlo pomaličku přicházet, i tak zde vždy bývala nějaká naděje, která ji mohla zachránit a darovat ten příjemný pocit, že vše je v naprostém pořádku. Ještě stále neznala tak pocit beznaděje a strachu, tak či tak ale nyní už tušila, že nešlo rozhodně o nic, o co by měl někdo stát – a už rozhodně ne malá a bezbranná vlčátka jako Marielle.
Rozhodně nerozuměla všemu, co jí ta veliká vlčice, co se představila jako Khione řekla, však ve chvíli, kdy si všimla náhlého tichému smíchu, dodalo to maličké rozhodně na dobré náladě, což dala najevo pozvednutím svých koutků do rozzářeného úsměvu. Čím dál více se jí začalo v tomto objetí líbit, dokonce ani její velikánkou společnici nebrala jako něco, před čím by se měla schovávat se staženým ocáskem, nýbrž naopak – brala jako svoji matinku, jako někoho, koho si přála mít nadále ve svém životě – a to šlo jen o tulačku, která do těchto močálů přišla jen náhodou. Však mohl by se jí někdo divit, když jí nabídla takovouto pomoc? Nepřemýšlela nad tím, že by její činy mohly mít nějaký dopad, ať dobrý, či špatný, pro tentokrát měla ale veliké štěstí.
Náhle se její zachránkyně rozmluvila natolik, že Mari musela až našpicovat ouška, aby mohla pochytit co nejvíce slov dokázala, však co zaslechla, že se jednalo o jednoho vlka blízkému jejímu srdci, její očka se rozzářila štěstím – takže…. Takže ještě uvidím svého tatínka??? ,,T-tataa?“ dostalo se z ní, doufajíce v to, že vlčice jí dokáže přivést zpět k rodině, tedy tam, kam skutečně patřila.

V Mariellce se objevila kapka radosti, však i mírného překvapení, když se k ní dostavil její mladší bratříček – který jako vždycky oplýval štěstím, které u něj zůstalo – s nabídkou menší procházky po lukách. Poslední dobu netrávila s Timkem tolik času, jako kdysi, kdy na její dětské tvářičce bylo běžné setkávat se s veselými úsměvy, což se bohužel poslední dny stávalo spíše vzácností. Ach, kde jen byly ty dny, kdy byla jen pouhopouhým štěňátkem, které si užívalo celičkého života a na svět nahlíželo jen v dobrém? Však, čas plynul a i ona musela jednoho dne jít dál.
S němou tváří, obklopena všemožnými květinami a radostnými pocity jejího bratra, šla pomalým krokem, dívajíce se spíše do země, než aby si užívala výhledu na další, pro ní ještě neobjevené místo. Dle první pohledu, který se jí naskytl, jí však přišlo, že nešlo o nic speciálního – vždyť, co tu jen bylo? Jen květiny a další květiny! Netušila, proč by právě zde měla trávit svůj volný čas, nedělala to pro sebe, nýbrž pro jejího brášku, který z toho byl očividně celý vedle. Byl přec jen rodinou, tou pravou, která na ni nehleděla skrz vzhled, a toho si Marielle vážila. Nechtěla ztratit všechny, co měla po boku, přála si totiž i tak mít ten pocit, že někomu na ní záleží. A Timothée byl jeden z těch, který ji mohl tento pocit darovat.
Mlčela chvíli, netušíce, co by svému společníkovi mohla tak odpovědět na jeho otázku, jež z něj náhle vypadla – co se jí tak líbilo? Na něčem tak velkolepém jako byl ples? ,,No, líbilo se mi… Jak tam všichni byli tak elegantně vyzdobení.“ pravila jen, věnujíce tmavému vlčkovi krátký pohled se nakonec pokusila o chabé pozvednutí koutků, které však ani zdaleka nepřipomínalo úsměv. Jistě, nešlo o jedinou věc, která ji na této obrovské akci uchvátila, bylo toho mnoho. A vlastně, už jen to, že mohla potkat vlky z Nihilské a Igniské smečky pro ní bylo nového, neobjeveného, a i proto zajímavého. Přec jen, jako maličkou by ji ani ve snu nenapadlo, že by na těchto místech existovaly další vlčí společnosti – a hle, najednou věděla o dalších dvou. Však hodně se jí zalíbilo, že si mohla najít opět další známost, tentokrát v podobě tmavé vlčice nesoucí jméno Verdandi. Za tu byla velice ráda a doufala, že by ji mohla potkat, aspoň ještě jednou.
,,To je ten... heřmánek?“ optala se, když si všimla květiny, kterou Tim vytrhl ze země. Tyto květy jí přišly povědomé, jako kdyby je už několikrát viděla, nebyla ale rozhodně takovým odborníkem na květiny, jako on. Ten jich musel znát stovky, možná i mnohem více třeba jich bylo stejně jako… jako hvězd na nebi.

Vskutku, bylo mnoho věcí, co dokázali tuto mladičkou dušičku uchvátit – a jednou z nich byla i noční obloha. Bylo to jako mozaika, na kterou se mohla dívat celou věčnost, neboť vždy se našlo něco, co pro ni bylo nové, ještě stále neobjevené. Však díky svému strýčkovi, který byl při nich, se mohla zeptat na cokoliv a i tak si byla stále jista, že by ji byl schopen na všechno odpovědět. Ano, to on velice moudrý vlk! Ten, který věděl všecičko na světě!
Náhle ho ale zarazila věc, kterou její bratříček vyslovil z tlamičky – prý, že i ona jednoho dne se stane hvězdou. ,,Cooo? Jak můšeš být hvězdou??“ věnujíc Timovi udivený pohled se dožadovala odpovědi, nic takového totiž ještě předtím nezaslechla, přičemž skoro ihned jí začalo napadat mnoho otázek, které ale prozatím se rozhodla nevyslovovat – to jen on může být hvězdou? Nebo i ona? A jak se jí mohl vlastně stát? A kdy vůbec? Čím více jí ale toho vniklo do mysli, tím více začala být zmatenější a zmatenější – přec byla ještě jen stále mladičkým vlčetem, pro které byl svět jedna velká neznámá, i tak se její odvaha dostat se k téhle nové věci ještě pořád neztrácela… nýbrž naopak, možná, že se i stupňovala.
Věnovala opět svojí pozornosti strýci, když se opět rozmluvil, čímž tak trochu odpověděl na otázky Mariellky – ve skutečnosti totiž šlo o předky jejich rodiny, kteří se na ni dívali z té obrovské dálky. Bylo zajímavé přemýšlet nad tím, že nešlo jen o jednoho vlka, nýbrž o tak obrovský počet jejich předků, že je ani na jejich tlapičkách nedokázala spočítat. A dokonce jich bylo více než v její rodné smečce! Jak divná to představa! ,,Ano! Ano pjosím!“ poprosila Alo-peho, zamýšlejíce se nad tím, jak mohla vlastně jednotlivá souhvězdí vypadat, a ačkoliv toho bylo vskutku pro Mari dost na pochopení, čím více toho zjišťovala, tím více měla pocit, jako kdyby pomaličku luštila nějakou velmi složitou hádanku – ba ne, tu nejtěžší, co kdy byla. I tak si ale byla jistá, že jednoho dne se dostane až do samého cíle, a bude vědět všecchno, na co by jen pomyslela, jako Alo-pé… však, bude to jistě dlouhá cesta.

Na tvářičce její kdysi milované sestřičky bylo znát jasné překvapení, neboť nejspíše nečekala, že by něco takového byla schopna Mariellka učinit… No a kdo by to vůbec čekal?! Vždyť ona nemohla nic v životě dokázat! Tohle by všichni říkali! Však nebylo radno podceňovat malé dušičky, které nebyly v popředí a cítily se lépe někde v koutě samotní, i ty měly totiž svoji odvahu, která mohla kdykoliv vyplout ven. A ta Mari vyplula právě teď – i ona dokázala být nebojácná.
Po tomto menším šoku, který si pro ni úmyslně přichystala, ale začala sestra již reagovat tím, že se snažila využít své dlouhé nožky na to, aby se mohla alespoň nějak ubránit, což Mari čekala. Co pro ni ale bylo nepříjemným zjištěním bylo to, že Lin se nebála ani použít svoji tlamičku, i proto se jí podařilo vyškubnout trošku její srsti na ocásku, který se ji náhle připletl do cesty. Z fialové vlčky se dostalo překvapeného zakňučení a mírně se od ní odtáhla, netušíce, co to do ní vlastně vjelo – vypadalo to, jako kdyby ji snad ani absolutně nezajímalo, že šlo o jejího sourozence, o její rodinu. Či snad jí nepoznávala? Honilo se v jí v její mysli tolik myšlenek, i tak ale neměla čas nad tím dumat velmi dlouhou dobu, i proto se z ní dostalo hlasitého zavrčení a šla po ní znova – tentokrát ale použila svá zubiska jako sestři, otázkou však bylo, jestli by jí něco takového mohlo pomoci se ubránit. Byla naštvaná, tak strašně moc… zároveň ale byla zmatená z toho, co se to vlastně dělo.

Snad v co největší rychlosti, co vůbec dokázala, vystřelila kupředu vstříc tomu velikému světu, který na ni celou tu dobu tak dlouho čekal – jenže naštěstí už nemusel, protože ona už tady byla v celé své kráse! Ačkoliv máky rozhodně nebyly tím nejlepším místem, kde začít svá veliká dobrodružství a ještě ke všemu v takovém rychlém tempu, nijak si na to nestěžovala, teď už chtěla jen poznávat nová místečka společně se svojí sestřičkou, která jí byla oporou už jen tím díky tomu, že tu s ní trávila svůj čas. Pro ní tohle byli totiž velmi vzácné chvíle, nestávalo se dlouho, že by byla s Caelin po boku a zažívala s ní chvíle podobné této, to však ale netušila, že jejich túra ještě nebyla rozhodně u konce. Pro mnohé byli dobré sourozenecké vztahy jen samozřejmostí, ale pro Mariellku? Aspoň co se její tmavé sestry týkalo, musela si ji nějak získat – jenže nevěděla, jestli tenhle okamžik jednou vůbec nastane.
Vše se ale náhle změnilo, když si všimla, že se její společnice dostala opět do vedení – důvodem ale nebylo to, že by chtěla s Mari závodit o to, kdo první se dostane k cíli, nýbrž něco jiného – malý motýlek barevný, snad jako ta nejkrásnější květinka, si poletoval pryč od vlčice, jenže její vůle byla nezlomná, i proto se k němu snažila dostat za každou cenu. Marielle nezpomalovala, ačkoliv to v plánu zezačátku měla, však došlo jí, že byla na neznámých místech, kam se ještě předtím vůbec nepodívala, i to byl tedy důvod, proč pokračovala dále. Objevil se v ní ale hněv, který stále jen narůstal – je tu snad Lin od toho, aby si tu lovila motýlka? Rozhodně ne! Její sestru ale nešlo nikdy zastavit, i kdyby se někdo snažil sebevíce… i když?
Vyčkávajíc na tu pravou chvíli, stále běžela za sestřičkou, které se držela těsně za ní, pak ale využila své chvíle kdy Cae mírně zpomalila a Marielle na ní vší silou skočila, aby ji alespoň na malou chvíli zdržela – když chce, tak bude boj!

Se zdlouhavým, snad až značně znaveným povzdychem, který se z mladé vlčice dostal, si to pomaličku kráčela po své domovině na kterou se poslední dobou stahovala uplakaná mračna, však pro tentokrát se rozhodně zajít do míst, kam nechodívala tak velmi často – šlo o jakýsi ostrůvek, kde se do dáli rozléhala jen nekonečná voda, která snad jako kdyby neměla ani svého konce. Marielle měla ale za to, že každá cestička musela mít jednoho dne svůj konec, i kdyby byl byť jen očkem nepostřehnutelný, někde tam musel být. A to samé platilo i pro vodu – to však ještě nepoznala, jaké umělo být například moře, a nejeden vlk musel být jistě přesvědčen o tom, že bylo třeba až… nekonečné.
Se samotou a hrobovým tichem, které jako kdyby se hnalo přes celé území Přízračných, si nakonec sedla ke břehu, sledujíce v zrcadle tvář plnou obrovského smutku, že by až každý jistě řekl, že to dítko, které se ukrývalo v hloubi duše každého, se z ní až nepříjemně rychle vytrácelo. I ona se tak poslední dobou cítila – kde jen byli ty dny, kdy byla Mariellka ještě jen mladičkým vlčátkem, které nemuselo přemýšlet nad ničím, co by jí jen tížilo… protože v tu dobu byla šťastná. Měla kolem sebe rodinu, kterou milovala – jenže kde byla teď? Matinku dlouhou dobu neviděla, ani s tatíčkem netrávila tolik času, kolik by si jen přála. S Caelin… s ní ani netušila, jestli se měla dále bavit, neboť ta se jen všude potulovala a tolikrát ji ani už nevídala, jenže co Timothée? Měla pocit, jako kdyby se po něm slehla zem, po té veliké události, která se jim totiž naskytla, už svého bratříčka totiž neviděla. Ale… ale ten by mě jen tak neopustil! Že ne?!!
Vskutku, tato vlčka již rostla – a tak se ze šťastného dítka stávala nešťastná slečinka, jež netušila, co měla dělat se svým životem.