Príspevky užívateľa

Vypadalo to, že Verdandi šla nejspíše o velmi zvědavou vlčici, neboť u ní bylo časté natáčení hlavičky na stranu – však, kdo by se divil, když tu bylo nespočet vlků z nejrůznějších končin? I Mariellka do nedávna vůbec netušila o tom, že v Norestu existovalo více vlčích společností a hle, najednou v těchto pláních nebyli jen Přízrační, ale i dokonce Igniská a Nihilská smečka. Bylo ale vskutku zajímavé slyšet, že Estrela rod nebyl jediný, co měli ostatní vlci možnost potkat – co pochopila, bylo zde mnoho jiných rodů, například právě ten Heltyr de Zereas – upřímně, chtěla se jí ještě na něco ohledně její rodiny zeptat, však teď raději držela ještě tlamičku, ještě se třeba naskytne šance se na to zeptat.
,,A proč jste minule nebyli pozvaní?“ podivila se Mari, nechápajíce, proč pozvání na tento krásný večer dostal Ignis až teď – jistě k tomu musel být nějaký důvod, ale přišlo jí to lehce zvláštní. Co tak totiž stihla zpozorovat, všichni se tu chovali slušně a nedělali žádné problémy, díky kterým by tento ples rušili, tak nemohli přijít minule. Dle toho, co tak všechno kolem viděla, jí prozatím přišlo, že Ignis mohl být dobrou smečkou, a že všichni se tam mohli chovat podobně, jako tady Verdandi.
Všimla si ale dokonce, že společnice se dokázala rozmluvit, což jí potěšilo, a i proto se necítila tak nervózně – vskutku, i její přítomnost jí byla velmi sympatická, a byla ráda za to, že její setkání s touto vlčkou vedlo tím správným směrem – a snad…. snad třeba by to mohla být nová kamarádka!

Ačkoliv stále si nebyla Mariellka jistá s přítomností tohoto mladého vlčka, nechala ve svém hlase milý a jemný tón, díky kterému se snažila uklidnit nejenom sebe, ale i právě přítomného cizince. Jakmile se představil jakožto Mike, vystrčila hlavinku ze své okem přehlédnutelné skrýše, aby mohla na něj vidět – zdálo se, že vskutku o mladou, na první pohled ale vzhledem obyčejnou postavu, snad jako kdyby žádnou svoji zvláštnost, což bylo v těchto krajinách zcela nevídané – však, ona zde nebyla od toho, aby posuzovala druhé pohled toho, jak vypadali… alespoň tedy ne nahlas.
,,Marielle… Mariellle Estrela do Norte.“ představila se i ona, postupně nabírající odvahu přiblížit se k Mikovi o trochu blíže, proto udělala pár krůčků k němu, poté se ale zase zastavila na místě, přemýšlejíce, o koho tak mohlo jít. Z Přízračných určitě nebyl, to věděla jistě, tedy minimálně nezaznamenala žádný pach podobný její domovině, ale i tak se jí honilo hlavou, odkud tak mohl být – co třeba z Ignisu?
,,Ne to je v pořádku! To jen já jsem byla nepozorná.“ vyřkla náhle, jakmile vlk dořekl svá slova, ujišťujíce ho v tom, že za nic takového není třeba velikých omluv, přec jen, šlo o jen o maličké nedorozumění, naštěstí teď již vše bylo v pořádku. I tak jí v hlavě šrotovala nepříjemná myšlenka, která ji vedla do rozpaků – našla by pomoci, kdyby ji někdo napadl?
,,Byl si tu už někdy? Já tedy ještě ne, ale je to rozhodně… zajímavé místečko.“ optala se ho dále, netušíce, jak tuto konverzaci vést dále – i proto si jen sedla a s nepatrným povzdechem se rozhlížela po hvězdné obloze, po očku si ale zkoumala Mika, a jeho výraz ve tváři – jak ten se asi cítí?

Tohle se přestávalo maličké líbit – ačkoliv pronesla do černé tmy svoji otázku plnou nejistoty, ještě nějakou tu chvíli se vůbec nic nedělo, což rozhodně Mariellce nepřidávalo na klidu, který se z ní vytrácel až nepříjemně rychle. Skrčila se, majíce napnuté svaly pro případ, že by si pro ni šlo něco velikého a zlého – snad ne takový tulák! Strach býval pro tuto vlčici doposud neznámým pocitem, v posledních dnech se s ním ale setkávala mnohem častěji, než by sama chtěla, díky čemuž i měla tu možnost zjistit, že vskutku strach nebyl jednou jejich oblíbených věcí. V jednu chvíli si až přála, aby zde s ní někdo byl – snad až na chvíli ji bylo už i jedno, o koho tak mohlo jít, chtěla mít ale tu jistotu, že jí nic špatného nehrozí. Však skutečnost byla taková, že svoji důvěru nevkládala do každého, koho potkala, proto si ze všeho nejvíce přála mít nyní po svém boku někoho z rodiny. Prosím…
Náhle však pomalými krůčky vylezlo neznámé zvíře z keře – ne počkat, vlk! To ale neznamenalo, že by se ihned k cizincovi přiřítila s jasnou úlevou, možná i nadšením z toho, že o vlka šlo… místo toho ještě stále zůstala na místě, než se ze siluety vynořila šedá, místy až hnědá srst… a s tím jakýsi mladý vlček podobného věku jako ona, jenž nejspíše netušil, jak měl započít jejich konverzaci, stejně jak ona.
,,A-Ahoj… Kdopak jsi?“ pozdravila nazpět, ptajíce se rovnou na jeho jméno, nepohnula se ale raději ještě ani o maličký krůček, netušila totiž, co od něho tak mohla čekat, přec jen, už jen událost předtím tuto dušičku pořádně vylekala.

Věnovala mladé vlčici úsměv plný nervozity, nemyslíce to nijak špatně, však do takovýchto chvílí se mnohokrát nedostávala, proto i bylo pro ni mnohem těžší se s nimi nějak vypořádat. Nebyla ale už žádným maličkým štěnětem, o které by se musel každý starat v jednom kuse, proto věděla, že v tomto momentu bylo zcela zbytečné si tu žadonit o přítomnost tatínka… ona to zvládne sama! Úplně sama!
Ačkoliv výškový rozdíl byl mezi vlčicemi značný, nebyla na tom Mariellka ještě tolik špatně, i proto k jejímu štěstí nemusela koukat až do samý výšin jen kvůli tomu, aby s cizinkou udržela oční kontakt. I tak ji tato skutečnost mírně nejistila, a to i přesto, že na takovéto výšky byla poměrně zvyklá – tedy krom vlčic, kde většinou potkávala maličké dámy, i proto měla dlouhou dobu v hlavě uschovaný fakt, že právě vlci bývali ti vyšší – jenže teď se ujistila v tom, že opravdu nezáleželo jen na pohlaví.
Náhle se tmavá společnice představila svým jménem… tedy, poměrně dlouhým jménem. Verdandi Heltyr de Zereas? Dokonce měla Mariellka zjistit, že šlo ve skutečnosti o ignisanku – to bylo něco, co ji poměrně překvapilo, nechtěla to však dávat nějak velmi najevo, proto jen mírně stáhla ouška dozadu, nevědíce, co si o tom měla myslet. Jistě, o Ignisu věděla zatím jen z doslechu, prý šlo ale o… opravdu zajímavou smečku. Z vlčice, která ale před Mari stála, nevyřazovala žádná nepříjemná nálada, proto nechtěla ihned dělat unáhlené závěry – kdo ví, jak se toto setkání mohlo vyvinout.
,,A-Ano, tam bydlím.“ souhlasně pokyvovala hlavou, aby tak dala Verd za pravdu. Na svojí domovinu byla vskutku velmi pyšná, což se dalo říci i o její rodině – klidně by byla schopna tady vlčici ukázat, kým ve skutečnosti byla, však stydlivost, to byla ta věc, která ji tom bránila. ,,Já jsem Marielle Estrela do Norte, těší mě Verdandi.“ pravila s jakousi dávkou slušnosti, možná i úcty, kterou jí chtěla dát najevo – byla ráda za její klidně, byť na první pohled možná chladné vystupování, a díky tomu se mohla fialová vlčice jakž takž rozkoukat, protože ne každý byl takový. ,,Ano ano, jsem tu poprvé. Ty taky že?“

Se zaujetím poslouchala svého tatínka, ignorujíc tu místy až nepříjemnou skutečnost, že její sestřička si očividně jeho vyprávění neužívala tolik jako ona s bratrem, proto se chovala nezbedně – ostatně tak, jak Aaravos popisoval. Měla za to, že tedy vlastně ani Caelin nebyla žádnou zlou vlčicí – prostě jen měla svou vlastní hlavičku a obrovskou kuráž, kterou se rozhodně za žádných okolností nebála použít, což šlo mnohdy i na ní vidět. Jenže i tato odvaha si mohla nést své následky.
Našpicovala ouška, jakmile se její bratříček zeptal na dosti zvláštní, nýbrž zajímavou otázku, na kterou si i ona přála znát odpověď. Co vlastně to zlo bylo zač? Jistě, pochopila, že nešlo o nic velmi pěkného, byť právě spíše naopak – i tak ale chtěla vědět více! Co Mariellky a jejích otázek týkalo, občas ji prostě nešlo zastavit a ať už se dotyčný snažil jak chtěl, zvědavost této vlčky neznala hranic. Chtěla všechno vidět a znát, ať už jí to mohlo stát cokoliv! – jenže v tom jí tatíček vrátil zpět do reality. Že to nešlo? V tom se ve vlčici objevil pocit podobný smutku, možná něco jak zklamání… prozatím to nedokázala Mariellka popsat do toho nejmenšího detailu, však co byste čekali od takové maličké dušičky? Přišla jí však škoda opustit tu myšlenku, že by jednou procestovala úplně celý svět! To by na ni všichni koukali! Bohužel, tohle byl život – nikdo si nemohl vybírat, co zrovna chtěl.

Možná… možná byla Marielle až moc naivní, pokud si opravdu v té její hlavince usmyslela, že by na ni na těchto místech čekal její milovaný tatíček Aaravos s otevřenou náručí a slůvky že všechno bude zase v pořádku – a co snad i taková maminka! Ačkoliv si přála aby tu pro ni byla, někdy jejím nadějím dávala úplnou konečnou – tak moc jí chyběli ty dny, kdy se ještě mohla zachumlat do jejího temného kožíšku posetém hvězdičkami, s hřejivým pocitem že všichni tu jsou jen a jen pro ni… pro princezničku Marielle, patřící do velké rodiny Estrela do Norte… ne, do té největší, co tu kdy byla!
Tím však její bohužel opravdu velmi krátké snění skončilo poté, co jí z myšlenek vytrhl jakési prasknutí větvičky, které díky dnešní tiché noci slyšela velmi dobře, však dosti jí to zarazilo, proto nejistě stáhla ouška. Co to sakra mohlo být? Nějaký cizí vlk? Třeba nějaký zlý tulák? ,,J-Je tu někdo?“ optala se do tmavé noci, hledajíce nějakou siluetu odpovídající zvířeti, které se zde mohlo nacházet, zůstala však stát na místě, nedovolila si jít někam do dáli s tím, že by se poté někde ztratila. Netušila opravdu, o co tak mohlo jít, jen co nejvíce doufala, že nešlo o nic nebezpečného – v těchto smutných chvílích byl strach z neznáma to poslední, co bylo jejím přáním.

Bylo poněkud zvláštním, jak skvěle dokázala Mariellka cizí vlčici v té její hlavince zmást, ačkoliv sama nic takového rozhodně v plánu neměla, neboť ještě stále byla pouhým vlčetem, co překypovalo čirou zvědavostí, tak jak to bylo u takových ratolestí běžné… jenže to, že tohle tělíčko stojící na vysokých nožkách (i když stále byla na tom lépe jak Caelin) bylo o trochu jak starší jak Clay, už nikdo nevěděl.
Sama? Jak sama? Mariellka téže natočila hlavičku stranu, nechápajíce, co si pod tím pojmem měla představit – tedy ano, bylo ji jasné, že jí při tom nepomáhali ani její rodiče, ani nikdo jiný, kdo by mohl být také dospělým – však ale, jak tedy dosáhla toho, že najednou se jí povedlo z toho, aby mluvila podobně, jak její sestra k tomu, aby dokázala tak skvěle artikulovat jak… jak její tatínek třeba? Byla v tom nějaká kouzla a čáry? Mari toto její žvátlání a šišlání začalo jakožto členku veliké rodiny poměrně štvát – vždyť, navíc si z ní takto mohli všichni dělat legrácky, o což rozhodně nestála! Ne, jednoho dne všem ukáže, co je toho zač – a z maličké kozičky (alespoň dle toho, jak vypadala) se stane krásná vlčice, kterou budou všichni obdivovat.
,,Smečkou? A velkou? Jakuou?“ zeptala se náhle, nepotlačujíce svoji štěněčí zvědavost… nýbrž naopak, nechala ji proplout až na samý břeh bez jakéhokoliv studu. Nevadilo ji, když tímto prozrazovala, jak upovídanou mohla být, chtěla si jen přát znát odpovědi na její otázky, které jí mnohdy utkvěly v hlavě na ještě dlouhou dobu. Kdyby ještě jen tak uměla mluvit…
Zaražený výraz ve tváři si maličká dovolila ještě stále ponechat ve chvíli, kdy na ni ta černá koule chlupů vracela zpátky své argumenty, kterým ani za nic nerozuměla – a co, že jí to nikdo neřekl! ,,Ale co čekáš, še každý ti bude žíkat co se smí a nesmí? To že ti to nikdo nežekl neznamená, že to tak není!“ naštvaně po ní štěkla, začala však pomalu pociťovat pocit úzkosti, doprovázen tím, že se v jejích očkách objevily pár nepatrných slziček, proto párkrát zamrkala a couvla od vlčky – nechtěla, aby se po ní jen tak křičelo, zároveň ani ona už nechtěla jen tak hrubě na ni křičet - cožpak bylo něco špatného na tom chránit svoji rodinu? Nynější hrubost černé vlčice nebyla tím, co by od tohoto setkání Marielle očekávala… i když pravda, že právě ona byla tou, co tohle všecko začala.

Vzhledem k tomu, že šlo o její sestřičku, bylo nadmíru jasné, že jí velice důvěřovala a ani na vteřinku se v ní neobjevily žádné pochyby – přec jen, ona byla znalá v celičkém širém světě a tušila, jak to zde chodilo. Byla maličkou výletnicí, co objevovala všechny končiny těchto míst, čímž si trošku našla Mariellky obdiv… vždyť, jistě toho znala více, jak ona! V tomhle ohledu byla Elle mírně pozadu, neboť nepoznala všechnu tu krásu, která si tu na ni celou tu dobu čekala, díky čemuž cítila mírnou lítost. A rozhodně nemohla čekat, že jí Caelin převypráví všechny své historky, které již zažila. Ach, jaká škoda!
Ale smutek stranou, teď zažívala veliké dobrodružství, na které nemohla jen tak zapomenout! Dnešek rozhodně nebyl stvořený pro to, aby seděla jen tak v koutě svého domova a se zdlouhavými povzdechy si stěžovala, co ještě nestihla – však ještě měla celý svůj život před sebou! Však slepá byla pro ni skutečnost, že i takový život sebou nosil rány a bolesti – nemohla navždy nosit růžové brýle, i ty musela jednoho dne zahodit.
Prodírajíc se vlčími máky se snažila držet tmavého kožíšku její sestry tak, aby sama v tom květinovém bludišti nezvolila jinou cestu a tak se nadobro neztratila – v tom však se rozhodla trochu více zrychlit, což mělo za následek, že byla fialová vlčice tou v popředí, která ukazovala směr jejich cesty… a rozhodně nemínila jen tak zpomalovat. Bylo to snad jako kdyby jí chtěla jen svým tělem říci – pospěš, nebo ti uteču a nikdy se nevrátím! – zároveň však o výzvu k takové menší hře… kterou chtěla vyhrát za každou cenu.

Mnozí by jistě z této velkolepé události skákali čirou radostí až do výšin, jen co by měli možnost se o ní doslechnout od jiných – mezitím však v této mladičké vlčici se mísily nejrůznější pocity… a mezi nimi i strach. Co tak věděla, prý se na tomto plese mělo sejít mnoho vlků – tedy, mnoho neznámých vlků, z čehož šel malé Elince mráz po zádech, a její touha podívat se, jak to na takových akcích vypadá, v ní upadla až nepříjemně rychle. A vůbec – proč sem měla chodit? Mohli tam být snad i tuláci? Ti zlí, o kterých tatínek vyprávěl? Mariellce by rozhodně vůbec nevadilo, kdyby se ani nemusela vůbec ukazovat a přenechat celou tuhle maškarádu jen dospělým – mezitím co ona by s jasným nadšením v očích objevovala krásy světa.
Kráčejíc se svojí rodinkou se náhle zastavila, aby se mohla rozhlédnout po celé scéně, která se jí na rozlehlé pláni náhle naskytla – v tento moment již nebylo žádného úniku, a proto místo toho, aby byla pouhým divákem jakéhosi představení, se stála téže jednou z postav, ačkoliv neměla v plánu zazářit a ukázat, kým ve skutečnosti je – tuto úlohu klidně přenechá někomu jinému. Nebyla by to však Elle, kdyby se téže nevyparádila jako ostatní její členové rodiny, neboť nechtěla jen tak přijít s prázdnou, když se uráčila přijít. Na krku měla růžovou látečku zbarvenou do růžové – samozřejmě půjčenou od jejího milovaného bratříčka – a v ocásku a u látky se našla nějaká ta kvítka, se kterými jí pomohla její velice oblíbená tetička Remeeza. Ach, moc ji za to měla ráda! Jistě se lepšího znalce květin nenašlo, a o tom byla Marielle přesvědčená.
Teď však přicházelo to nejhorší, a to najít někoho nového, s kým by se mohla maličká dostat do řeči… což vzhledem k tomu, že byli především dospělí, nešlo úplně nejlépe. Navíc, vypadalo to, že všichni měli někoho, na koho celou tu dobu vyčkávali a měli v plánu s ním trávit celý tento večer, což jí nepřidávalo na nadějných myšlenkách, že někdo se tu najde. Prosím, aspoň jeden vlk… Při nejhorším by i byla schopná zůstat přilepená k sourozencům, jenže ti už byli dávno v tom houfu vlků pryč a bylo zkrátka nemožné je teď najít – a navíc, nechtěla se ztrácet rodičům z očí a dělat zbytečné problémy.
Než se ale z ní mohlo dostat zdlouhavého povzdychu, její modrá očka přeci jen vyhledala jakousi pro ni neznámou osobu – šlo o relativně mladou vlčku, jež za davem skrývala. Mohla snad za ní jít? Neměla moc na výběr – buďto mohla celý večer stát na místě a dostávat lekce tancování od párů vlků, co se nebáli vystoupit od ostatních, nebo mohla nalézt nové známosti. Vlčice ale ještě nepřemýšlela jak její otec – jejím cílem nebylo získat nové informace o smečkách. Chtěla jen… najít nějakou milou kamarádku, pokud to bylo aspoň trošičku možné.
,,Tatínečku, budu blízko!“ houkla na jednoho ze svých rodičů, tu už ale byla pryč, aby si to namířila svojí vyhlédnutou vlčicí. Upřímně však netušila, jak tak mohla začít – mnohdy se jí ani tolik nepodařilo potkat nové tváře – vždyť probůh, ještě před nějakou dobou ani nevěděla ani o Ignisu!
,,A-Ahoj, nečekáš tu na někoho?“ pozdravila vlčku, ptajíce se rovnou na jednoduchou otázku – nemínila ji zdržovat v případě, že na někoho již vyčkávala, však ale za pokud nic nedala, proto doufajíce v to, že ji neodmítne se v ní ukrývala maličká naděje, že tohle setkání dopadne co nejlépe. A i kdyby ne, pořád tu bylo spousta vlků.

Byla to již dlouhá doba od toho, co si jen tak vyrazila na další místo samotná v doprovodu nejrůznějších zvuků přírody, však to se dnešním dnem opět zlomilo – s němou tváří si mladá vlčice vykračovala tichou planinou bez jakéhokoliv sebemenšího důvodu – neměla v plánu teď běhat za zlobivými tuláky a dávat jim s obrovským hněvem v jejích očích za vyučenou, teď tu chtěla být jen sama pro sebe se svými myšlenkami – u kterých se snad až ale každý musel zastydět. Copak by to ale špatně bylo, přemýšlet nad něčím, o čem se rozhodně neslušelo mluvit nahlas? Dokonce někdy jí až líto bylo toho, jaký osud jí byl přidělen – né však, že by svojí rodinu neměla ráda, právě naopak, ale… mohla tuhle úlohu zvládnout? Či nebyla náhodou tohle její konečná? Poslední dobou velmi přemýšlela nad tím, nad celým tím představením odehrávajícím se v útesech, neboť měla pocit, jako kdyby se před ní skrývalo něco, co jí téže mělo jednoho dne čekat. Ještě se tu ale naskytla jedna možnost… utéci od toho všeho a začít svůj život někde jinde. Bylo to tohle snad jediným dobrých řešením? Strhla by si tímto své okovy a vyletěla pryč do nebes? Těžko říci - ale i tak si zapřísáhla, že to místo už nikdy nenavštíví.
Ačkoliv na toto místo došla až za noci, teplo zde bylo znát, nedalo se však ničemu divit, neboť letní období bylo v plném proudu – a Marielle si rozhodně nijak nestěžovala. S povzdechem a pochmurnou náladou, jež se nesla ve vzduchu nesla se rozhlížela po noční obloze, snažíc se číst v této nekonečné knize – nechtěla znát žádnou konkrétní odpověď na její otázky, přála si ale alespoň mít ten pocit, že všecko zvládne. Ah, jak moc se teď potřebovala zachumlat někomu do kožíšku – což třeba taková maminka, ta by tu určitě pro ni byla! Nebo ne? Pravdou bylo, že ani pořádně nepamatovala, kdy naposledy se svojí matkou prohodila byť jen pár větiček. Kde probůh vůbec je?! Věděla, že teď bylo zbytečným pobíhat po území její rodné smečky, proto jediné, co mohla udělat, bylo stále pozorovat dnešní hvězdy – při kterých vždy myslela právě na Sayeru.

Maličká dušička byla naprosto uchvácena tím, jaký pohled se jí náhle naskytl – vše bylo pro ni však ještě stále nové a neobjevené, proto se jistě nedalo této dětské radosti divit, leč také muselo i těm, kteří již znali tento svět déle, vyčarovat byť jen mírný úsměv na tváři. Tolik barev a tvarů – bylo to rozhodně něco sice pro Marielle neočekávaného a cizího, ale zároveň tak překrásného. A tohle vše byla schopna jedna vlčí osobnost, která v sobě nesla mnoho pro maličké úžasných pocitů.
Najednou se však vlčice před ní dosti rozpovídala, proto fialová vlčice přenesla veškerou svoji pozornost na ni, aby mohla plně pochopit, jaké bylo její přání. Cože to chtěla? Jít někam? Někdy i tato neznalost veškerého života nesla své nevýhody, se kterými se musel každý smířit – například musela častokrát slýchávat naprosto nezvyklý slůvka, kterých ani význam neznala, proto musela zapojit i svoji představivost, aby její pochopení bylo správné. Až tak těžké to bylo! ,,Jooo!“ s jasným nadšením si povyskočila ze své květinové říše trochu dále, aby toto království se mohlo rozrůst o další krásné květinky, které Remízka s ochotou dokázala vyčarovat.

Již při tom, co temně zbarvená vlčka ze své tlamičky vypustila pár slov, aby se co nejrychleji dostala ze sevření fialové, se v Mariellce náhle objevilo čiré zmatení – ať už tím, co vůbec vyřkla, či snad i dokonce jakým způsobem by informace vlčice sdělena. Proto jen na chvíli malou překvapivě opustila skoro veškerou svoji estreláckou hrdost, jen proto, aby mohla upokojit svoji náhlou zvědavost – ještě stále přec jen byla velmi mladá, něco takového si tedy mohla jistě dovolit. Stalo by se vůbec, kdyby něco takového učinila jednou za čas? Jistěže ne! Mohla to tak ale dělat věčně?
S tvářičkou plné nejasnosti – ale také i mírné nepříjemnosti, která jasně naznačovala, že cizinku vskutku nevidí ráda na území její domoviny – si jí ještě stále prohlížela, načež když byla konečně schopna slova, narovnala se, nevšímaje si prachu, kterého se do její srsti dostalo poměrně málo. Oproti vlčici tedy, jež na tom byla o poznání hůře.
,,Ja-Jak to mjuvíš?“ s mírně nakloněnou hlavičkou si neodpustila této otázky, přemýšlejíce nad tím, jak něco takového vůbec dokázala, neboť její hlava nedokázala pochopit, že každý jednoho dne vyrostl z malého vlčátka plného nepochopení v dospělého jedince – měla za to, že každé vlče mluvilo naprosto identicky jako kupříkladu Timothée, nebylo tomu ale tak snad? No, nejspíše Mariellka stále jen byla ještě duší tím malým štěňátkem, které snad jako kdyby neznalo celičký svět, který si na ní čekal – jenže i ona se musela tohoto postu jednoho dne vzdát. ,,No a vůbec- jak nemůšeš být tuják?! Tady nebydlíš!“ poučovala vlčku, kývajíce k ní hlavou, aby si vůbec uvědomila, jakého činu se dopustila - a to měla ještě velké štěstí, co kdyby tu byl třeba nebohý Tim, který se tuláků převelmi bál?
,,Vždyť tady nemuáš čo dělat!“ štěkla nazpátek, vzápětí se však na chvíli zamračila, neboť takovéto nehorázné chování se jí rozhodně příčilo – snad jako kdyby neznala strach a nedokázala cítit v této chvíli empatii, ona si však nemohla dovolit, aby po ní někdo takto nepěkně šlapal! Cožpak tohle se dělá?! Nakonec se ale tedy uklidnila, a nechávajíce vlčici, až její emoce mohly zchladnout, se rozhlížela s kapkou nedůvěřivosti po celém širém okolí – přec jen, nemusela tady být sama! Očkama nakonec ale zpět vyhledala tmavé tělíčko a opět si neznámou chvíli prohlížela – dokonce až tak, že v její modravých očích náhle zablýskla jakási zvláštní jiskřička – naštěstí, prozatím zanedbatelná. Ale byla tam. ,,Není tu nigdo jiný, že ne?“ ptajíc na pro ni dosti zbytečnou otázku, odpověď již znala, dosti ji ale zajímalo, co jí cizička odpoví, se nakonec opět přiblížila k té černé srsti, aby ji mohla pěkně vyzpovídat . Ano, její plány byli předtím zcela jiné, proč by ale nemohla Elle také zjistit něco více, když už šlo o vlčici z končin, které byli pro ní naprosto cizí? ,,A jinak – jak šeš naučila tak hezky mluvit?“ Tohle musela vědět!

Nechala své nejdražší sestřičce poněkud dlouhý čas na rozmyšlenou, aby mohla posoudit dle své nejlepší vůle, navíc, sama nikam pořádně nepospíchala, pouze se chtěla stát společností takovou, aby si mohli obě vlčice dnešní výlet co nejlépe užít. Tedy, alespoň ona chtěla, aby se dnešní cesta nesla v duchu dobré nálady a jistě i dobrodružnosti, které v sobě vlčice nesla více než dosti. Postávala tedy jen na místě s jasnou zvědavostí v tvářičce, upřímně ani netušila, kam mohli obě zamířit, jistě se ale muselo jednat o místo pro Mariellku doposud neznámé, neboť neměla prozatím možnost spatřit všechna místečka její rodné smečky – takto se to však mohlo velmi rychle změnit! A věděla moc dobře, že právě Caelin byla ta, která ji mohla ukázat nejrůznější zákoutí těchto míst, proto její společnost byla právě teď pro ni podstatná… přec jen, kdyby zůstala na nějakém z těchto míst naprosto samotná a bez nikoho? Co by jen udělala? Bylo ji jasné, že rodiče své již nikdy zavolá, ne vždy totiž mohli být po jejím boku, aby ji vytáhli ze všech problémů.
Zřejmě však již vše bylo rozhodnuto, protože Caelin se konečně dala pohybu jedním směrem, díky tomu ji Mariellka poslušně následovala, vykouzlit si nadšený úsměv však neodpustila. Jistě je čeká mnoho zábavy! Již teď se nedalo polemizovat nad tím, že je mnohé čekati muselo, jenže vlčice skutečně nevypadali, že by se chtěli jen tak náhle zastavit na místě… možná právě naopak.

Vskutku, Marielle ráda vyhrávala. Vždy to byl pro ní signál, že její bojové schopnosti na tom byli celkem dobře, díky čemuž v sobě nesla pocity potěšení, chtěla rozvíjet své zkušenosti co nejlépe to jen šlo. Vždy se z každé své výhry velmi těšila, nebylo to však vše – pomaličku již dokázala přemýšlet nad tím, jak svoji techniku využít tak, aby nakonec celá hra neskončila naprosto jinak, než si představovala. To však neznamenalo, že by neuměla prohrávat – i takové prohry se uměla poučit a zjistit, jak se mohla zlepšit tak, aby se daná situace neopakovala… i když, občasně si neodpustila si nafouknout tvářičky nebo aspoň trošičku vypláznout jazyk.
Ale i historky byly něco, z čehož se Mariellka vždy radovala. Již jen to uvědomění si, čeho tato dušička byla součástí, ji vždy nadchlo natolik, že byla schopna zůstat v němém – ačkoliv leckdy ani to ne – úžasu. Copak všechno skvělého jí mohl osud přidělit? To již netušila…
Jakmile strýček Alo-pé započal své vyprávění jednoduchou otázkou, usadila se na místě a v tichosti vzhlédla ke hvězdné obloze – vskutku něco tak krásného to bylo, snad jako kdyby se mohla na takovýto přenádherný obraz dívat celou věčnost. A nebylo čemu se divit, vždy ji velmi bavilo přemýšlet nad tím, kolik tak hvězdiček tam nahoře svítilo. Vždyť jich tolik bylo!
,,Fakt? Tyjooo…“ zamumlala si pro sebe a věnovala obloze jeden další z jejích zaujatých pohledů, snad jako kdyby se v ní snažila odpověď na nejrůznější otázky, které jí akorát tak vždy zamotaly hlavinku.

Nevydávala ze sebe byť jen krátké štěknutí, stále však pořádně držela celou svoji váhou tu malou kuličku, co si dovolila jen tak zničehonic vlézt na cizí území, které jí vlastně ani nepatřilo. Jaká to drzost jen! Dále však nic velkolepého neměla v plánu jen, proto stále se snažíc udržet se vlčici na zemi si na tvářičce vykouzlila vítězoslavný výraz na tváři, který dosti jasně značil, že to ona byla tou, která v sobě ponese hrdost za to, jak statečně se snažila odehnat tuláky pryč z území Přízračných – a černá cizinka mohla v sobě akorát tak strach a hanbu.
,,Ani še nehni, tuláku!“ to už však skutečně nevydržela, neboť vlčice začala sebou škubat až moc, proto se ji snažila nějak okřiknout, nevypadalo to však, že by to pořádně nějak zabíralo. Marielle ale skutečně nechtěla černé kuličce chlupů nijak zle ublížit, či snad dokonce se nad ní převelice povyšovat, ačkoliv ji v této chvíli ještě stále považovala za hrozivou tulačku, v hloubi její dušička nebyla rozhodně nijak krutá ani přespříliš zlá. Chtěla jen ukázat, co zde bylo správné – že na cizí území se prostě neleze. Tohle vše mělo být jen pouhé zastrašení a ukázka toho, jak to dopadá, když se někdo až moc zatoulá… dokonce ani Elle by tohle nikdy neudělala!
,,Neubížím ti!“ řekla už jen ve znamení beznaděje a aby svá slůvka potvrdila, povolila mírně svůj stisk, čímž dala možnost vlčky k úniku, pro ní to byl ale zároveň dosti značný risk… chtěla jí svá moudra ještě povědět do očí, aby si je cizinka zapamatovala co nejlépe, zároveň však byla velká šance, že odsud mohla kvůli jejímu strachu utéct. Tentokrát to ale spíše chtěla nechat na osudu, jak si on sám vybere – třeba ještě zde byla možnost, že tyto dvě spolu ještě prohodí pár slůvek.