Príspevky užívateľa

Nejspíše opravdu nějako dobu jí trvalo, než si Caelin pobrala slova ostatních po svém tak, aby s nimi mohla co nejlépe komunikovat. To však Mariellce nevadilo – byla trpělivá a vždy si klidně počkala na to, než se vůbec odpovědi dočkala, nijak na ní tlačit nechtěla. Její pokývnutí hlavičkou jí však opravdu rozradostnilo, proto jen krátce zavrtěla ocáskem – jak skvělé to bylo, konečně mohla trávit čas se svojí sestřičkou! Na nic tedy nevyčkávala a pomalu se dala do kroku, zároveň však ještě stále nechala Caelin, ať se může vydat za ní, chtěla jí totiž tentokrát nechat vybrat nějakou cestu, kam by se mohli obě vlčice vydat. Důvod k tomu měla zcela jednoduchý – brala Caelin jako tu, která byla, co se týče nejrůznějších túr a tras nejznalejší, věděla že již od malička byla schopna se sama někam vydat, zatímco ona ještě místo toho, aby poznávala celičký svět, zůstala zachumlaná v kožíšku své milované maminky. Jenže tyto časy již byly dávno pryč, což jí na jednu stranu mrzelo, teď měla pocit, že nedostávala od ní tolik lásky, kolik by třeba chtěla. A vůbec – kdy naposledy s ním pořádně promluvila, jako matka s dcerou?

Marielle nemusela ani nijak dlouhou dobu přemýšlet nad tím, co to vlastně před sebou spatřila, neboť ta malá černá koule chlupů měla i jakési malinké tlapičky, které ji nesly do velkého neznáma – zcela očividně se tedy jednalo o nějaké ztracené vlče, které se dostalo na místo, kde nemělo co dělat. Pro Mari ale nebyla důležitá otázka, o koho se jednalo – to bylo v této chvíli nepodstatné – spíše jí zajímalo, odkud se to sakra vzalo. Nakonec jí tedy vnikl do mysli jeden vskutku zajímavý nápad, kterým tak mohla zjistit to, co pro ni bylo důležité… jestli šlo skutečně o tuláka. Ano, sice to bylo jen obyčejné vlčátko, které nevypadalo, že by mělo býti někým krutým tulákem… ale co když nějakému takovému patří? To by bylo opravdu hrozné! Nakonec se tedy schovala tak, aby nebyla nijak výrazně viděna, zároveň však ale potřebovala být té cizince blizoučko, štěstím ale bylo, že se v lesíku nacházeli, proto se schovávat, jak chtěla, stejně by ji určitě nespatřila. A stejně – zjevně ani vůbec netušila, že zde měla společnost v podobě Mariellky, se kterou čerti opravdu bili jako diví.
Jakmile vždy vlčka poskočila o kus dále, využila tato estrelačka svých možností a potichounku, zároveň ale hbitě se přesunula od jednoho stromku k tomu dalšímu, prozatím ji měla v plánu sledovat, a poté na ní vybafnout, aby jí mola uštědřit pořádnou lekci, kterou si zaslouží. Dnes to ale vypadalo, že fialové opravdu štěstí přálo velmi vlídně, neboť po nějaké době byl černý kožíšek zaujat jakousi věcí – nejspíše se o šišku jednalo, to však Elí neviděla pořádně. To byla ta chvíle, kdy mohla pořádně zjistit, jestli šlo o nějaké štěně od Přízračných, nebo odjinud. Zavětřila tedy, pořádně však žádný pach její rodné smečky nezacítila, tenhle byl jiný, nepěkný. Takže je to tulačka!
A to byl ten moment, kdy začalo Mariellce srdéčko bít pořádně, co nejvíce šlo – věděla, co má udělat, i tak jí jakýsi hlásek říkal, ať nic takového rozhodně nedělá, nijak to nedopadne nejlépe. Možná to i mohl tento incident skončil nejhůře, co jen šlo. Teď si ale dovolila tento vnitřní hlas neuposlechnout a místo toho stále pozorovala svůj cíl, který pěkně zůstával stát u své šištičky. Tři... dva... jedna... TEĎ!
,,Hej ty!“ na to vyskočila ze své skrýše a pořádně se rozeběhla, dokonce i na sebe upozornila pořádným štěknutím, k jejímu štěstí ale nemohla pořádně černá vlčice na to nijak zareagovat, čehož ihned fialová využila, proto na ni skočila a pořádně ji přišpendlila na zem tak, aby se nemohla nijak hýbat. Ah, jak skvěle se to podařilo! Teď již jen maličká ležela svým bříškem na zemi a měla na sobě dost podobnou váhu v podobě Marielle, která jak se zdálo byla spokojená s tím, jak to celé nakonec dopadlo. Možná až moc předčasně.

Cesta Marielle směrem ke Caelin byla sic dosti krátká, zato plná nejrůznějších emocí, které byly pečlivě uschovány ve vnitru vlčice – tedy až na její dětskou radost, kterou se nebála ukázat, už jen proto, že se jednalo o její sestru. I tak se postupem tohoto krátkého úseku začaly objevovat obavy, jestli tohle bylo správné rozhodnutí, jak se tak stále dívala do těch očí. Do těch zlostně žlutých očí. Snad jako kdyby v sobě držela ďábla, který měl co každou chvíli vyplouvat na povrch. Marielle se ale nezastavovala. Šla dále, nedovolila aby se byť jen na chvilku zastavila, ačkoliv její cesta byla čím více trnitější, nepřišlo jí správným, aby jen tak náhle změnila svůj směr. A přec jenom, možná to brala až moc vážně, vždyť… vždyť ona by nikdy neublížila!
Jakmile již byla u své sestřičky, zastavujíc se rychle na místě si dovolila ještě švihnout ocasem v příjemné náladě, chtěla jí tím pozdravit a dokázat, že skutečně ji ráda vidí. I když, rozhodně bylo trochu zvláštním zde být se svojí sestrou jen tak samotinká, bez Tima či nikoho dalšího z rodiny – to však ale maličkou nezastavilo k tomu, aby si dnešní den užila společně s Caelin.
,,Můžu jít š tebou?“ optala se zvídavě, se zvednutou packou ukazovala na rozlehlou loukou, kde právě Mari měla možnost sestru potkat, došlo jí tedy, že nejspíše se opět vydala na nějakou z jejích dobrodružných cest – tak proč by nemohla i ona? Věděla už dlouhou dobu, že přinutit Lin bylo zcela zbytečné, neboť nerozuměla všem slůvkům tak dobře, jak by měla, proto i musela maličká používat kratší věty a především jednoduchá gesta, aby se tak mohli obě vlčice mezi sebou co nejlépe dorozumět. S jasným očekáváním si vyčkávala na to, jestli jí vůbec porozuměla správně, věděla totiž, že sestře občasně trvalo, než vůbec pochopila správně význam slov – a i kdyby, klidně jí ukáže, co má na srdíčku!

Nebyla by to Mariellka, kdyby si nevymyslela opět jeden z dalších svých šílených nápadů – tentokrát se dostala již trochu blíže k hranicím Přízračných, měla v plánu se porozhlédnout poněkud víc dále než obvykle a případně si vyčkat na nejrůznější tuláky, které by mohla vyhnat z území pryč, jen aby svoji rodinku ochránila před hrozícím nebezpečím, které vždy mohlo zničehonic přijít. Upřímně, těžko říci, kde se v ní náhle vzala taková jiskra a odvaha postavit se samotinká před něčím pro ni tak hrůzostrašným jako tuláci samotní, u kterých se měla se za normálních okolností držet stranou, jak jí učil její tatínek. Nejspíše by si asi nedovolila říci před pár měsíci, to by jistě mnohem raději přikývla hlavou a držela se u svých rodičů s nadějí, že to oni ji vždy ochrání, teď ale bylo všemu jinak – stále měla větší a větší potřebu se rozhodovat sama za sebe, jednala mnohem radši dle svých uvážení. To však neznamenalo, že by pro ni rodina byla něco méně podstatnějšího – naopak, velmi si jí vážila a milovala ji, to se pro ni nijak nezměnilo.
Naprosto soustředěna si to veleváženě kráčela lesem, hledajíce nějakou známku neznámého vlka se dívala všude ze strany na stranu, prozatím to však nevypadalo, že by něco v nepořádku bylo. Místo toho se všude rozléhal svatý klid, jako kdyby zde nebyla byť jen jediná známka života. Jen ona a veliký svět jako bludiště, u kterého bylo už jen těžké zvolit tu správnou cestu – co jí potká nyní? Možností byla celá řada.
Náhle však maličkou trefil neznámý pach, dokonce nebyl ani daleko od ní. Snažíc se nějak zorientovat, jí blyštila její modrá očka vždy, když se snažila vyhledat alespoň nějaký znak neznámé společnosti. Nakonec se dala do kroku, stále se jí totiž nepodařilo nikoho spatřit. Jistě se v ní mísilo mnoho pocitů – vzrušení z nového a pro ni a nevídaného dobrodružství, nadšení, ale jistě i obavy z toho, kdo by se za tím pachem tak mohl skrývat. Ve svém krátkém živůtku se jí podařilo potkat již mnoho tváří – cožpak taková Khione, kterou vskutku dlouhou dobu neviděla, i tak její zjizvená tvář skrývající bolestivý příběh jí ještě utkvěla v paměti. Tuláka ale ještě prozatím nikdy nepotkala – tedy, ne takového, jakého si její mysl zkreslila. A možná i z toho měla trochu strach. Netrvalo to však ani dlouhou dobu, v dálce si již všimla něčeho zvláštního… kožíšek zbarvený do temných barev, jenž pochodoval po území její rodné smečky.

Než se vůbec Mariellka nadála, v dálce této rozlehlé louky si všimla jakéhosi pachu, stále však nebyla schopna určit, o koho se tak ve skutečnosti mohlo jednat – co když to byl nějaká hrůzostrašný tulák? V takovém případě by si to za ním pěkně došla a vyhubovala mu co nejvíce to šlo, protože nikdo takový nesměl lézt tam, kde je její rodinka! Přeci jen, musela se už umět bránit, tak jako to dovel její tatínek, co kdyby třeba Tim někde byl a potkal by právě tato zlá stvoření? Na rozdíl od něj totiž již začala postupně nabírat odvahy se postavit někomu, koho neznala a nebyl součástí její smečky, a zároveň dát mu najevo, že zde nemá co dělat. Proto se začala plížit pomalými, avšak stále občasně nemotornými krůčky, aby daného vlka mohla najít a rozpoznat, jestli ho už někdy střetla. První věci, které si ale všimla, byly jakési růžky zbarveny do fialové a tyrkysové – a v tom jí došlo, kdo byl ten vlk zač. ,,Caelin!“ vykřikla nadšeným hláskem již na místě, na nic pořádně ani nevyčkávala a rozběhla se přímo ke své sestře – jak dlouho ji tu neviděla!
Kupodivu, Mari byla částečně zaslepená svojí sourozeneckou láskou k sestřičce, že si ani mnohdy neuvědomovala, že Cae byla závisti směrem k ní, což ale bohužel vedlo také k nenávisti. Jenže to si právě nemohla Elle přiznat. Že by snad ji natolik nesnášela, až by jí byla schopna něco ošklivého provést? Blbost! Mnohé jí byla schopna odpustit, už jen kvůli tomu, že se jednalo o její rodinu, ale zároveň také o estrelačku – a ti si měli pomáhat, nebo ne?

Ačkoliv si to mnohdy ani Marielle neuvědomovala, čas plynul až neuvěřitelně rychle – než se nadála, již začala pomaličku růst do krásy, i tak ale ještě dosti připomínala to malé klubíčko štěstí, které se choulilo u své maminky a ještě stále vyhledávala pocit bezpečí právě v noře… i když, ještě jím tak z části byla. A i když význam estreláků, toho tak velkolepého a povznešeného rodu byl pro ní ještě stále jedno velké tajemství, ke kterému postupem času dostávala další a další dílky, jenž dohromady tvořily jeden celek, její snaha o to stát se vzorným dítkem, na které se můžou vždy rodiče spolehnout u ní stále přetrvávala – ba dokonce, byla i dost značná. Rodina pro ní byla vše, milovala je, všechny… největším vzorem se však pro ní stal její tatínek, kterého brala jako toho statečného ochránce, který na svoji dcerušku a její sourozence nedal dopustit a udělal pro ně vše. Tedy, skoro vše, ne vždy totiž byl otec při ní, když ho chtěla mít u sebe. Bohužel. A možná to ani nešlo. To již pochopila.
Většinou Mari netrpěla něčím tak nepříjemným jako nuda, právě naopak, někdy si snad i přála, aby čas byl mnohem delší – tolik by toho stihla! To bylo tak, když její zvědavost nebyla zcela naplněna a ona měla neustále potřebu vyhledávat věci pro ni doposud neznámé, naštěstí, nechodívala do takových extrémů, jako například Caelin. Tentokrát tomu ale bylo jinak, maličká – tedy, ne už tolik maličká – vlčice se jen tak potulovala po území Přízračných, bez jakéhokoliv jasného důvodu. Byl to vskutku nezvyk, jedna věc jí však stále nedocházela. Nebylo špatného se čas od času zastavit a přemýšlet nad tím, co se děje kolem nás, například si všímat i těch nejmenších detailů. Ne, nic takového předtím nedělala. Proč taky?

Vskutku, Mariellka by jen sama sobě lhala přímo do duše, kdyby si byť jen myslela, že by pro ní tato situace mohla působit až nepříjemně, či snad strašidelně. Ano, byla sice na prozatím naprosto neznámém místě obklopeném atmosférou tak tajemnou, že až mohli v ostatních vlcích budit snad ty nejhorší pocity… které pro maličkou byli ale naprosto cizí. Vždyť probůh, co tato maličká dušička mohla znát jiného, než pocit bezpečí, který ji dodávala její rodina? Ještě nikdy předtím se neoctla v situaci, kdy by netušila, co by měla dělat, měla za to, že tatínek bude vždy při ní a bude ji chránit u sebe… jenže teď tu nebyl.
Skoro až nuceně – z toho všeho se jí už očka klížila – zvedla svůj čumáček tak, aby mohla vlčici vidět do obličeje ve chvíli, kdy na ni promluvila. Jaké je její jméno? Tak? Tuhle větu už několikrát slýchávala, a to především od cizích vlků, kterých už pár potkala, k jejímu štěstí však byli plní dobrosrdečnosti, což byla jistě i zde tato vlčice. ,,Khio-neee…“ zamumlala si spíše pro sebe, tak aby si její jméno zapamatovala co nejlépe – avšak, mohla si ji pamatovat ještě? Co když na ní zapomene jednoho dne? Mariellka nemohla tušit, co jí osud přinese do života, a jestli tohle vůbec nebylo poprvé, ale i naposledy, co spatřila její zjizvenou tvář…. I tak ale doufala v to, že na ni nikdy nezapomene.
,,Elííí.“ Řekla už jen pak, aby náhodou se také nezapomněla představit… i když jen takto jednoduše. Vskutku, ještě byla moc maličká a její jméno jí ještě dělalo problém vyřknout úplně celé, proto používala svojí jednoduchou, ale i tak pěknou přezdívku, se kterou se představovala úplně všem. Líbilo se jí totiž, že nemusela přemýšlet věčně nad tím, jak tohle jméno vyslovit, aby jí vůbec někdo rozuměl – a vůbec, nač měla takhle zvláštní jméno? Marielle Estrela do Norte… Jaký význam tohle jméno neslo? Ano, vlčice se měla ještě hodně co učit.

Čekajíc na to, jak její bratříček na její výzvu ke hře zareaguje, švihla s jasnou radostí v modrých očkách nadšeně ocáskem. K jejímu štěstí však, netrvalo ani dlouhou dobu, Timothée se tentokrát velmi nerozmýšlel a po nějaké té chvilce tedy po ní hravě skočil předními packy. Byl však stále opatrný, jako vždy. Pravdou bylo, že si ani moc nemyslela, že by její bratříček se chtěl do její hry zapojit, a to z jednoduchého důvody – vždy raději dal přednost jiným aktivitám, například takové poslouchání příběhů či vyptávání se a všemožné otázky. V tomhle se ale dalo říci, že Marielle byla naprosto stejná, i ona totiž měla naprosto ráda, když měla tu možnost si jen tak posedět nad hvězdnou oblohou a poslouchat o tom, co to vlastně znamenalo být součástí rodu Estrela do Norte. Ačkoliv, ještě si to stále tolik neuvědomovala. Jednoho dne to ale přijde, určitě. I tak byl mezi ní a Timem jednoznačný rozdíl – maličká o mnoho více aktivnější a více zapálená do různých bojů, kde se mohlo jednoduše projevit její odhodlání vyhrát bitvu až do úplného konce. Nikdy se totiž nevzdávala.
Nechala svého sourozence, ať tedy po ní skočí, proto měla vlčka na sobě částečně svaleného bratříčka, najednou však začala sebou škubat, aby ho mohla ze sebe setřást… a po chvíli taktéž se tak stalo. Couvla od něj, hravost z ní ale rozhodně jen tak nevymizela, proto se rozhodla mu vrátit svůj úder. Vycenila své zoubky, a vrhla se po bratrovi, který byl v dané chvíli na zádech, čehož maličká pořádně využila, proto předními packy se o něj opřela, aby tím dala najevo, že to ona byla ta, která tenhle boj vyhrála. ,,Mám těěě!“ štěkla vesele a nakonec z něj slezla, aby mu dala prostor se vrátil zpátky na všechny čtyři, sama ale hlídala, aby po ní opět neskočil. To já vyhraju!
Možná by i bývala zapomněla, kdyby se její strýček neozval, že i ona je zde, už jen tím, jak moc byla do té hry zapálená. Zpozorněla tedy a fialovému vlkovi věnovala svoji pozornost, jenže to už se k němu vesele rozběhla, aby byla u něj co nejdříve – naštěstí však její bratr jí nevymizel z hlavinky, proto ještě se pro jistotu podívala za sebe, aby byla co nejvíce přesvědčená o tom, že i Tim jde za Lopim, poté ale již opravdu si to pádila k vlkovi. ,,Lopiii!“ vyřkla jeho jméno, nakonec si ale pozorně před něj sedla, a vyčkávala, jestli ještě něco z něho nevypadne. Třeba… třeba začne vyprávět!

Upřímně, malá Mariellka v sobě nesla pocit, že již to byla nějaká doba od jejího posledního pořádného výletu s jedním z jejích sourozenců, dokonce po boku někoho dalšího z její rodiny. Sama už ani netušila, kdy naposledy si takhle vyšla pozorovat okolní svět, ještě stále existovaly kouty její rodné smečky, do kterých se maličká nedostala. Jenže konečně se dočkala.
Tmavá noční obloha poseta miliardou - ba i více! - zářivých hvězd doprovázena měsíčních svitem, který celý hustý les rozzářil a dodal tak tomuto místu kouzelnou atmosféru… tento pohled se naskytl maličké Marielle, která radostně poskakovala po území její rodné smečky, stále se však držela jejich dnešního dozoru, kterým nebyl nikdo jiný, než jejich strýček Alo-pé. Měla ho velmi ráda, ačkoliv někdy měla pocit, že spolu netrávili tolik času, kolik by si ona přála. O to více avšak pociťovala pocit štěstí a radosto, když spatřila jeho tvář... a v ní ty dvě modrá zářivá očka, podobné těm, co měla ona. Jenže v jejích se ještě skrývala jakási jiskra... maličká, na pohled nepatrná, ale byla tam.
,,Juuu!“ dostalo se z ní zničehonic, nejspíše její radost byla natolik jasná, že i dokonce občas z ní vypadly neznámá slůvka, tedy pokud se jim tak dalo říkat. Najednou se ale otočila směrem k těm dvou vlkům, tedy Lopimu a jejímu bratříčkovi Timotheému, z němuž si to zvesela namířila – jen, ať se tu taky porozhlédne! ,,Timiii!“ oslovila svého bratra, dokonce se i na chvíli přikrčila, aby ho vyzvala ke společné hře. Jak dlouho si nehráli spolu!

Byla opravdu nadšená z toho, koho měla tu čest potkat, snad jako kdyby šlo o nějakou kouzelnou vílu z nějakého krásného snu… ba ne, toho nejkrásnějšího! Její nadšení ze společnosti Remeezy dávala i dosti najevo, dokonce se i uculila, jakmile se jí naskytl pohled na pampelišku, kterou dostala za ouško, tak moc si ji přála vidět, že až se za sebe otáčela, aby měla na ní pěkný výhled, bohužel se jí to však nepodařilo, proto jen se podívala zpět na Remku, neukazujíc žádný náznak smutku – jak by taky mohla v tomhle snu tak smutnit! To ani nešlo!
Skutečnost, že květiny neměli jen jednu stejnou podobu, ale existovalo i spousty jiných druhů a barev ji velmi rozčarovala, proto když se kolem ní začalo rozrůstat spousty jiných květin, nadšeně se kolem sebe rozhlížela, aby ji ani byť jen jedna květina neunikla… tak krásný pohled to byl! Nikdy v životě jí nenapadlo, že někoho jako Remeezu… krásnou a čistou dušičku, která chtěla kolem sebe rozsévat jen radost a štěstí, a právě Mariellka byla za to velmi vděčná, ráda potkávala tyto miloučké vlky, kteří pro ni udělali vše, co jí jen na jejích modrých očkách viděli. ,,Jeee!“ dostalo se z ní pouze, ta dětská radost v ní ale byla jasná, že pro Remku to musel být krásný pocit… vidět takovéto dítko, které se raduje z maličkostí byť nepatrných, zato nádherných.

Věnovala svému otci konečně po nějaké době pohled, který dosti jasně značil, že konečně se do maličké dostala naděje… takže opravdu nejsem zlá? Nechtěla aby její nejhorší možná scénář byl naplněn do reality, přála si, aby ji tatínek viděl, jako Tima… krásnou dcerušku, která byla schopna poslechnou svého otce a nést zodpovědnost za důležité věci, ať už to bylo hlídání její starší sestry Caelin, která se jako starší rozhodně nechovala. ,,Nežžbedná...“ zopakovala po něm, snažíc se tohle slůvko uchovat ve své hlavě. Takže taková byla ve skutečnosti… jenže co to znamenalo? Šlo snad o nějakou její negativní stránku knížečky popisující její život, kterou by měla co nejdříve odtrhnout a nejlépe i spálit, či snad o něco, čím by se snad měla chlubit? Pořádně až teď začala Mariellka růst ostatním před očima, neboť její hlavinku pořád zaplňovaly nejrůznější otázky… takhle to předtím nebylo!
,,To je špuatně?“ zeptala se ho narovinu, aby jí objasnil, co taková nezbednost je… ale možná opravdu šlo o něco špatného! Vždyť mluvil i o Caelin! Tahle myšlenky se jí vůbec nelíbila, doufala tedy jen, že tomu tak ve skutečnosti nebylo, nechtěla se za sebe stydět, jako Lin za sebe… tedy vůbec, jestli tušila, co to takový stud je.
S jasným zájmem, ale zároveň i strachem poslouchala vše o té hrůzostrašné příšeře, kterou její tatík zmínil. Prý byli někde z hor? To bylo daleko ne? Tedy, pro Mariellku to byla rozhodně obrovská dálka, ještě stále jí přišlo, že ona je proti světu naprosté nic, bylo to tomu tak? A co když opravdu ten jelen mohl přijít až k nim? Ále k čertu s tím, tatínek nás ochrání! ,,Bojím bojím! Velký jelen e fuj!“ snad až dramaticky vyřkla a máchla tlapkou, chtěla tím dát najevo, že rozhodně muselo jít o hrozné příšery a doufala jen, že ona bude mít v životě štěstí a nikdy na ně nenarazí. Snad.

Stále jen zmateně se dívala po okolí studánky, nerozuměla tomu, proč se takto Dione měla potřebu chovat – opravdu tu něco bylo? Obavy v ní pomalu, avšak jistě narůstaly, naštěstí ale si v hlavě nepřehrávala ten nejhorší možný scénář – zatím ještě maličká měla v svém životě dost štěstí na to, aby se jí něco špatného stalo, strach byl pro ni ještě dosti neznámým pocitem, o kterém netušila, co si myslet měla. Vždyť tatínek tu je ještě! To bude on! Doufala, musela doufat… Jinak nevěděla, co by dělala.
Věnovala šedivé krátký pohled s jasným překvapením, čím dál více v ní začalo narůstat nadšení z toho, že opravdu zde blízko měla někoho ze svých rodičů. Já to říkala! Začala šťastně vrtět ocáskem a nemotorně se snažila dojít tam, kde si myslela, že tatíček její bude – tedy směrem domů, do tábora Přízračných. Snad až chvilku na Dionku zapomněla, snažíc se vidět tvář jednoho z těch rodičů šla dál rychlým krokem, ačkoliv se jí někdy stalo, že si popletla jednu nožku a proto skončila na zemi. Velkou hlavu si z toho však nedělala, jednoduše se snažila opět své pacičky dát zpátky na zem a zvednout se tak, aby mohla ve své cestě pokračovat dál. Teď měla už jen jediný cíl – najít svého tatínka co nejdřívě to šlo.

Na tvářičce maličké se stále nacházel velmi smutný pohled, dokonce i ouška stále nechala sklopená, byla sama sebou snad až zklamaná za to, co si to dovolila vůbec provést za lumpárnu. Nikdy nechtěla udělat tatínkovi záměrně něco špatného, právě naopak, přála se, aby mohla stala někým, na koho mohl být tatík pyšný. ? Jenže šlo to ještě vůbec? Co když tímto právě jen ukázala, jak nezodpovědná dokázala být a díky tomu jí už nemohl důvěřovat? Tyto myšlenky maličkou opravdu sžíraly, doufala tedy, že tohle opravdu se nikdy více nestane, nelíbilo se jí, když se dostával do takovýchto situací, kdy ostatní vlci okolí ní měli nepříjemnou náladu. Všechno bylo akorát špatně.
,,Šemmm… zlá?“ šeptla provinile směrem k tatínkovi, doufala přinejmenším v tom, že díky tomu se nestane to špatnou, nezodpovědnou dcerou, jakou byla i Caelin, i když se obávala, že její naděje byli zbytečné. Timothéemu věnovala naštvaný výraz, chtěla ze své tlamičky vypustit ještě větu, která by jasně poukazovala na to, že ona za nic nemohla – však jen chtěla svoji sestřičku zachránit! A co za to dostala? Akorát tak vyhubování a ještě nepříjemnou sestru, která chvílemi vypadalo, jako kdyby se na ni chtěla vrhnout. Nakonec ale pohled vrátila k zemi, věděla, že tohle by ničemu nepomohlo. Jak hrozný den to byl!

Maličké tělíčko stále zůstávalo zachumlané v srsti té světlé vlčice, což jí dodávalo pocit bezpečí, takový, který přesně teď v tuto chvíli potřebovala. Připomínalo ji to maminku, přesně takto často zůstávala u ní přitulená a dostávala tak pocitu, že vše je dobré, protože u sebe měla někoho, kdo ji mohl říci, že je v naprostém pořádku a nic se neděje. Chtěla mít u sebe nějakou oporu, hlavně když se nacházela v takové nepříjemné situaci, kde vůbec netušila, na jaké to strašné místo se dostala, a ačkoliv její přespřílišná důvěra se mohla zdát té vlčicí zvláštní, maličká si to tak přála. Naštěstí, život Mariellky nebyl Khione lhostejný, a právě díky tomu mohlo tohle všechno dobře skončit.
Podívala se vlčici do tváře ve chvíli, kdy se zmiňovala o tom, že její otec není pro Khione někým známým, což jí trochu dodávalo na naději, že zde v močálech nezůstane věčně, že ještě nebylo pozdě. Opět krátce fňukla, slzičky značící smutek naštěstí ale již z její tvářičky netekly, nakonec ale opět hlavinku opřela o vlčici, a spokojeně zamručela, když si jí vlčice přivinula k sobě, snad jako kdyby se opravdu jednalo o její maminku. Věděla sic, že její maminka to rozhodně nebyla, to však neznamenalo, že by že její přítomnost nebyla vděčná, naopak. I kdyby to nemusela být její příbuzná, chtěla ji tu mít po svém boku, jako takovou svoji tetičku, která ji ukáže správnou cestu. Těžko říci, jestli se jednalo o jejich první a zároveň i poslední setkání, i tak měla pocit, že jen tak lehce na ní nezapomene a jí bude nosit v srdci jako tu, která ji zachránila život. Ale byla ještě velmi mladou, byla tedy šance, že opravdu na ni jednou zapomene? Tohle však nebyly starosti, které by tížily mysl Marielle, chtěla jen teď mít pocit, že vše bude dobré…

Mariellka sama ani upřímně netušila, co na to Dionce odpovědět mohla, netušila, co zajímavého tahle vlčka u sebe mohla skrývat, nebylo však pochyb o tom, že mohlo jít opět o něco, co ještě vůbec neznala, avšak rozhodně mohlo jít o něco na první pohled zajímavého. Nakonec se rozhodla, že ona sama vyčká, jestli Dionka bude sama chtít ukázat nějakou další věc, či snad bylo to všechno? To by jí rozhodně přišlo zvláštním, neboť jí prozatím ukázala spousty pěkných věciček, například ta její ofinka na hlavě byla opravdu skvělá, že až jí samotné přišlo líto, že taky něco neměla – jak ten život je nespravedlivý! Dokonce i ten náramek, ač nepochopila úplně jeho podstatu, se jí celkem zalíbil a sama neměla problém s tím něco takového nosit.
Stále nerozuměla tomu, proč Dionka měla stále důvod otáčet k tou hlavou po všech stranách, snad jako kdyby něco tu okolo nich bylo, jenže ona to neviděla – bylo to snad tak? ,,Co tu e?“ zeptala se mírně nejistě, a celým svým tělíčkem se nakonec zvedla ze země a rozhodla se nakonec otáčet ze strany na stranu, třeba tak něco taky mohla vidět, jako Dionka! Akorát byla škoda, že jako vždy, i ta šedivá obrovská, proto i měla rozhodně mnohem lepší výhled do okolí, než Elí.