Príspevky užívateľa

Ačkoliv její slůvka místy neznala, pochopila, že její další slůvka měla značit jakousi pochvalu směrem k maličké, což ji značně potěšilo, proto jen švihla znova ocáskem s radostí, aby jí dala najevo, že byla vskutku šťastná. Možná ani jí nevadilo, že zde měla další společnost v podobě této vlčice, nýbrž naopak, byla ráda že se ve smečce našla další milounká duše, která dokázala najít lásku k vlčatům, proto ani nebylo divu, že se s ní ostatní štěňata nenudila, obzvlášť když svojí magii používala.
,,Jooo!“ štěkla nadšeně, to její kytí se jí velmi líbilo, vypadalo tak velmi zajímavě, zároveň ale na první pohled velmi pěkně, proto se opět na květinku zaujatě podívala. To však nemělo přílišně dlouhého trvání, neboť Remeeza ji opět oslovila, aby se koukla na ni, proto pohled stočila zvědavě na vlčici a čekala, co z ní vypadne tentokrát. Všimla si, že vlčka za ní dala pacičku, proto se zvědavě ohlédla za sebe, jenže nic tam neviděla, proto jen zmateně vrátila pohled k ní a čekala, co jí řekne. Jenže to už jí ukázala v tlapce další květinku s jasným překvapením, proto Mariellka si dala tlapičku za ouško, aby zjistila, jestli se tam nenachází další květinka. Nic takového tam ale nebylo, proto i ona se překvapeně na Remízku podívala, vůbec jí nedocházelo jako malinkému štěněti, jak se ta rostlinka mohla dostat za její oušku. Jak se to mohlo vůbec stát? Nakonec ale zaujatě pozorovala pampelišku, kterou měla Remka v tlapce, všimla si totiž, že květinka vypadala úplně jinak, na rozdíl od té předešlé.
,,To kytí… jiunéé!“ vyřkla překvapeně jak se to mohlo vůbec stát, že ta kytička najednou tak zežloutla, nakonec jí ale se zájmem pozorovala, ostatně stejně jako u předešlé rostliny. Kolik jich tak ještě mohlo být jiných… určitě hodně!

Bylo pravdou, že právě to nové slovíčko náramek nebylo nejjednodušším na vyslovení, i tak byla na sebe hrdá, jak se minimálně snažila o vyslovení, proto radostně švihla ocáskem, i tak si ale stále neodpustila si tuto opravdu zajímavou věcičku stále prohlížet. Velmi jí zajímalo, kde něco takového mohla vůbec sehnat, protože co si tak prozatím všimla nikdo jiný nic takového neměl. Třeba i ona něco takového mohla nosit! To byla opravdu skvělá představa, bohužel ale netušila, kde ten náramek mohla najít, proto jen mohla v tuto chvíli doufat, že i jí se jednoho dne poštěstí.
Pozorně poslouchala další slova Dionky, která jí tentokrát vysvětlovala, k čemu vůbec něco takového bylo dobré. Ozdoba? Řekla si tentokrát spíše pro sebe, snažíc se přemýšlet nad tím, co za tím náramkem ve skutečnosti bylo. Opravdu se to nosilo jen tak? Bez žádného jiného důvodu? Bohužel, na tohle se Mariellka bohužel nemohla té vlčice zeptat, proto jen stačilo doufat, že na ni třeba opět v budoucnu narazí, už jakmile bude starší a bude moct položit nejrůznější otázky okolo toho jejího náramku.

Vskutku, opravdu byl otec to nejhorší, co na ni teď mohlo přijít? Nejspíše se Marielle šeredně pletla, nečekala, že ta Caelin, která měla býti její sestrou, ještě neskončí a bude ještě dál pokračovat, ačkoliv již jejich otec už dávno věděl, že jeho obě dcery vymýšleli další lumpárnu, především ale Lin na tom měla největší podíl. Možná ji ještě neznala tak dobře, a stále nedokázala pochopit, z jakého důvodu a že vůbec ta tmavá vlčka pociťovala závist k ní, měla za to, že by jí nikdy nijak neublížila – vždyť probůh, byla to její sestra! Byla to ale skutečná pravda?
Couvla a pustila tím i ocas vlčice, když Caelin si dovolila ohnat se po své vlastní sestřičce, dokonce i hlavinku si schovala pod packy, ve chvíli kdy ještě packu mířila k jejímu obličeji, jenže to už si v dáli všimla jejího otce, který rozhodně nevypadal nadšeně. Ani upřímně nedokázala v té chvíli říct, co pro ni bylo horší – jestli podrážděná sestra, která se k ní z neznámého důvodu chovala nehezky, ačkoliv ona jí chtěla pouze je pomoct, či snad její tatínek, u kterého nebylo zvykem, aby jí kára za špatné chování, neboť se vždy snažila být tou nejlepší dcerunkou, jakou mohla být. Jenže po téhle události jí mohla být těžko, alespoň ona si to myslela.
,,J-jaaa…“ šeptla jen směrem k tatínkovi, ani do tváře nebyla schopna se mu podívat, jak zahanbená sama sebou byla. Bylo divu, že se po tomto málem nerozbrečela, avšak ničemu se nedalo divit – vždyť šlo ještě stále o pouhou nebohou dušičku, která si přála být dobrou dceruškou… a život jí takto odmění!

Stále netušila, co jen dělat měla, byla zde naprosto samotinká s naprosto cizí vlčicí, kterou ani pořádně neznala, proto jen stále mlčíc na to jednou a samém místě vyčkával, než se něco změní – třeba se jednalo jen o pouhou nepěknou noční můru, kterou bylo třeba ihned zahnat, jenže čím delší doba uběhla, tím více se stranila od této možnosti a smiřovala se s tím, že díky její hlouposti se tohle všechno opravdu dělo. A rozhodně to nebylo něco, co se jí líbilo, chtěla se konečně dostat domů a pořádně se zachumlat do maminky kožíšku, a naříkat nad svojí chybou, jenže ona tady nebyla, bohužel.
Všimla si, že cizinka k maličké mluvila náhle jemně a tiše, díky čemuž jej nervozita mírně opadla – nepůsobila již tolik zvláštně, a i přes její jizvu, která působila na první pohled děsivě, proto by i možná za normálních okolností začala vlčici pořádně prozkoumávat především svých čichem a očkama, jenže teď byla až moc rozrušená na to, aby něco takového dělala, a díky tomu jen s tichounkým pláčem seděla na místě a ani se nehnula ze svého místečka – tak moc jí všichni chyběli! Dokonce i Caelin, ta její neposedná sestřička jí přišla na mysl, a i když ona jí často neukazovala, že by ji snad ráda měla, chtěla ji tu vidět, a říct ji, jak moc ji má ráda, a ať si konečně nevytrhává tu svoji tyrkysově zbarvenou srst. Podívala se s ubrečenou tvářičkou na vlčici, která se ji snažila celou tu dobu uklidnit, ten její klidný hlásek ji však velmi pomáhal, připomínalo ji to její matinku, která k ní také právě často promlouvala, proto již se snažila tolik neplakat, ačkoliv jí slzička ještě někdy stekla z modrých očí.
,,T-tataaa…“ odpověděla ji jen s mírným pokývnutím hlavy, neodpustila si ani malého fňuknutí, ještě stále toho na ni bylo moc, avšak co tak pochopila, tato cizinka musela jejího tatínka znát, což jí dodávala na naději, že ještě nebylo pozdě. Třeba… třeba ještě opravdu mohla vidět tatínka! Nakonec tedy i její nejistota z přítomnosti této milé duše vymizela, proto se odvážila k ní dojít a pomaličku se k ní přitulila, přičemž zabořila hlavinku s nepatrnými růžky na hlavince do její srsti. Občasně se z ní ještě dostalo tichounkého fňuknutí, jenže díky vlčici se již pomalu uklidnila.

Původně byla přesvědčená o tom, že dnešní procházka mohla být jednou z těch pěkných chvil, kterou mohla tato rodinka spolu strávit, jenže nejspíše to nebylo tak jednoduché, když zde byla i Caelin, která byla schopna utéct někam daleko bez toho, aniž by jí zajímalo něco jiného okolo ní. Elle si rozhodně nemyslela, že by tento den mohl skončit tím nejhorším možným scénářem, jakým to jen šlo, jenže se k tomu dosti schylovalo, což se jí vůbec nelíbilo, a chtěla s tím něco udělat.
Mezitím, co maličká se stále snažila dohnat svoji sestřičku jako nějaký ocásek, všimla si za sebou jakéhosi pohybu, proto chtě nechtě zpomalila a ohlédla se za sebe, avšak věc, kterou její očka spatřila, jí vůbec nepotěšila, spíše naopak. Za dvojicí sestřiček běžel rychlým krokem samotný tatíček, což znamenalo, že pro obě raubířky to byl velký průšvih. Zpomalujíc na místě, stále se ohlížela za svojí sestřičkou a snažila se vymyslet, co teď vlastně dělat mohla. Naštěstí toto přemýšlení netrvalo nijak dlouho, jelikož nakonec i ta ďáblice začala zpomalovat, proto se k ní rozeběhla, s domněnkou, že by ji konečně mohla zastavit. Konečně! Jakmile zůstala stát na místě, na tvářičce měla naštvaný pohled, chtěla, aby se vrátila k otci a bratříčkovi zpět, proto se shýbla k jejímu ocásku a zatáhla za něj, aby ji dala najevo, že tady její utíkání do jezer a bažin skončilo. Avšak, teď přicházelo to nejhorší – a to jejich tatínek, který jistě musel být velice naštvaný.

Stále se ohlížejíc kolem sebe se snažila zaregistrovat alespoň nějaký znak toho, že zde není sama a v tom ještě lepší případě, že její tatínek zde skutečně je a právě teď ji přichází zachránit od tohoto divného místa, rozhodně zde nechtěla trávit nějakou delší chvíli. A vskutku, nakonec se přec jen změnilo – za sebou zaregistrovala kroky patřící nějakému vlkovi, proto se jen rychle otočila, aby se opravdu ujistila, že se opravdu jedná o jejího otce. Jenže, k jejímu překvapení, nebyl to on.
Mlčky stála na místě a jen s jasným zaražením ve tvářičce se snažila zjistit, o koho se jednalo. Takového vlka ještě v životě neviděla, alespoň si to v té chvíli myslela, a proto i její obavy byly mnohem větší. Potřebovala právě teď nějakou oporu, která by ji pomohla pryč, a mohla jí být právě tato cizinka? To netušila. ,,Dobvý…“ pozdravila, jak jí bylo učeno, dále však již svoji větu nedokončila, na to byla moc rozrušená. A především ji zneklidňoval fakt, že na své polovině obličeje měla ošklivou ránu, takovou ještě neviděla, a rozhodně se jí to nelíbilo. Proč se jí to takhle stalo?
,,D-Dommm.“ zamumlala nespokojeně s odpovědí, že by chtěla jít domů, přetrhla na nějakou chvíli oční kontakt s neznámou a místo toho se podívala smutně do země, chvílemi to vypadalo, že ji snad i do pláče bude. A nakonec i bylo – v jejích jasně modrých očkách se objevily první slzičky smutku, litovala toho, co provedla, avšak ani si neuvědomovala, že si měla dávat mnohem větší pozor na cestách, jelikož to potom mohlo dopadat takto. Uvidí tatínka a maminku ještě někdy vůbec?

Nemyslila si, že by tato vlčice mohla býti její maminkou, již pochopila, že takový vlk mohl být jen jeden, a tento post náležitě patřil pouze a jen té vlčici tmavé jako noc, jejíž tělo bylo posetou různými flíčky tyrkysové barvy… ostatně, skoro stejně tak vypadaly i hvězdy.
,,R-Remm…“ dostalo se z ní, její jméno bylo pro maličkou dosti těžké na vyslovení – proč stále vůbec potkávala vlky s tak divnými jmény?! Zahihňání, kterého ze vlčice dostalo, celkem Mariellku potěšilo, ani sama však netušila proč, líbilo se jí to však, proto jen mírně švihla ocáskem ze strany na stranu, aby jí dala alespoň nějak najevo, že její společnost jí zde nijak nevadí. A kdo ví… třeba mohla být stejně skvělá, jako ta Dione!
,,Kytííí?“ zeptala se té neznámé trošku zmateně, netušila vůbec, co tím svým kytí myslela, jenže to již zvedla ta vlčka jednu svoji přední packu, a měla možnost spatřit jednu vyrůstající květinu, která jméno bledule nesla. Mari tohle naprosto fascinovalo, a ačkoliv nerozuměla tomu, jak se jí tam ta květinka dostala, a dokonce i samotná Rem byla ještě pro ni mírně cizí, bez jakéhokoliv váhání k ní přistoupila a na bledulku se podívala blíže. Bylo to… tak pěkné!

Každým svým pomalým, avšak docela jistým krůčkem se přibližovala k neznámému předmětu, který měla Dione obmotaný kolem packy – bylo to rozhodně zajímavé, Marielle ještě žádné takového šperky neznala, proto ani pořádně nechopila, proč něco takového na sobě nosila. K čemu jí to bylo? Samozřejmě, ještě stále nerozuměla všemu, avšak byla ještě stále malinká na to, aby nad tím dokázala takto přemýšlet. I když, její čas plynul nějak rychle…
Spokojeně švihla ocáskem, věnujíc Dionce zaujatý pohled pozorně poslouchala tomu dalšímu slovíčku, které se jí snažila pomalounku vysvětlit. ,,NárRR..aumeek?“ snažila se po ní vyslovit stejně zřetelně jako ona sama, aby si dokázala tohle slovíčko co nejlépe zapamatovat. Pravdou bylo, že to nebylo nejlehčím na vyslovení pro Mariellku jakožto malé vlče, takto jí to muselo bohatě stačit. Vždyť ona se ještě ukáže!

Ač netušila, koho to byl ve skutečnosti nápad – předpokládala však, že tatínkův – nebyla z něj přílišně nadšená, jak si mohla prvně myslet, jelikož se to mohlo jevit, jako obyčejná, nevinná procházka územím Přízračných. Nebylo to tak, že by své sourozence nebo snad i tatíčka neměla ráda, to rozhodně ne, přála si alespoň jednou si nimi trávit společný čas, avšak netušila, jestli oni měli o něco takového zájem, především u Caelin její jistota byla mizivá. Netušila, co jen udělat mohla proto, aby i ona dokázala, že uměla být dobrým sourozencem, se kterým se ostatní nemuseli obávat, že by snad i na skvělou hru nedošlo. A byla snad i dobrou dcerou?
,,Ano tataa.“ řekla na slova toho velké vlka, aby mu dala najevo, že nemá v plánu chodit nikam daleko, nechtěla vidět, aby byť jen nepříjemný výraz se octl v jeho tváři, to by tak ještě dopadlo! Navíc ani to jeho zaracha neznělo vůbec jako pěkná věc, a chtěla se tomu vyvarovat, co kdyby ji snad potom neměl rád? To by pak ale znamenalo – že by Caelin naprosto nesnášel!
Netrvalo ani dlouho, již si všimla, jak tmavá srst, doplněná o tyrkysově zbarvené pacičky a jakési flíčky, patřící její sestřičce, již pelášila pryč na úplně opačnou stranu, že je vedl tatínek, proto se rozeběhla přímo za ní, a to i přes skutečnost, že to nebylo správné. ,,Caeee!“ vypískla, neuvědomujíc si, že by na dvojici štěňat takto mohla upozornit ještě více, než chtěla, což mohlo být pro obě ještě větším průšvihem. I když, těžko mohla říci, jestli pro Caelin tohle bylo špatné učinění. Bylo vcelku zvláštním, že právě Marielle, jakožto ta mladší sestra, musela a dokonce i v té chvíli chtěla hlídat Lin, která byla právě tou starší – většinou to bylo právě naopak.

Maličká Marielle se opět potulovala po území své rodné smečky, čím dál více se z ní stávala mnohem zvědavější dítko, jejíž touha objevovat svět se čím dál více zvětšovala. Prozatím narazila na místa vskutku na první pohled pro někoho tak malého jako ona, dokonce i pár vlků se jí podařilo poznat. Avšak, existovali jistě mnoho věcí, které byli pro ni cizím, což se týkalo i pocitů. Prozatím neměla možnost pořádně poznat jaké to je, bát se něčeho pro ni špatného, bylo to pro ni velké neznámo.
Ačkoliv močály nebyli přílišně daleko od nory, měla Mari pocit, že se tentokrát dostala trochu dále než měla – možná to bylo tím, jak prostředí působilo zvláštně pro ní, všechno tady bylo tak… ošklivé. Nejspíše by se i vrátila zpět ke své rodince, aby tohle místo nemusela víckrát navštěvovat, když v tom si uvědomila – ona neznala cestu zpět. Nikdy se za sebe pořádně neohlížela, vždy šla jednoduše za svým nosánkem a prozkoumávala vše, co jí velmi zaujalo. Avšak, až teď si pořádně uvědomila, že to měla za následek tu skutečnost, že nikdy netušila, jestli mohla správně přijít domů, za svojí rodinou.
,,Tataa? Tataa!“ začala volat kolem sebe volat svého tatínka, neboť věděla, že to byl právě on, kdo vždy hlídal svá malá kůzlátka při jejich krátkých cestách, jenže tentokrát ho zde vůbec neviděla, a to ho dokáza velmi dobře rozpoznat od ostatních, vždy vypadal tak odlišně, a přesto výjimečně. Kde je ale teď?

Všimla si toho, jak její mladší bratříček do ní šťouchl jemně svým šedavým čumáčkem, proto jen bez jakéhokoliv váhání na něj otočila svůj pohled a zapištěla k němu nazpátek – bohužel, lépe ještě mluvit nedokázala, byla přílišně maličká na to, aby byla schopna byť jen jediného slůvka vyslovit, proto tyto zvukové projevy museli jejímu bratříčkovi stačit. Přála si mít tu samou schopnost, jako měl její tatíček, jenže netušila, jak něco takového se mohla naučit, prozatím tedy jen musela doufat ve skutečnost, že i ona bude jednoho dne všem těm slovům pořádně rozumět.
Okouzlena tím, co spatřila ty její modrá očka potom, co opustila noru, kde celou tu dobu pobývala, pohlédla chvilkově na svého otce, ze kterého se nakonec dostalo, že o ty malé zářivé věci, které poletovali nad její hlavinkou, se říkalo hvězdy. Bylo jich… tolik! V té chvíli snad ani neměla pořádně žádné otázky, pouze se opět podívala nad sebe, abych se jen mohla pokochat nad tou krásou. Dokonce, v jednu chvíli se odvážila zvednout jednu svoji tlapku do výšin, chtěla se jedné z těch věch dotknout… ba ne, chtěla si ji vzít rovnou k sobě! Jenže jak se tak natahovala, ani jednou se jí vůbec nepodařilo byť jen pouze té malinké věcičky dotknout, proto jen se ohlédla na svého tatínka a zakňučela, nerozuměla vůbec tomu, proč jí to nešlo. Snad tatínek by jednu chytit mohl!

Bylo snad možným, že by se Marielle mohla s touto vlčicí potkat ještě někdy, až povyroste a bude schopna lepší mluvy? Či snad se jednalo o první, zároveň ale jejich poslední setkání? To maličká rozhodně netušila, byla ale až moc malá na to, aby se něčím takovým zaobírala, proto jen se věnovala přítomnosti a tomu, že mohla s touto vlčicí trávit čas. Sic původně se jí zdála vskutku zvláštní už jen tím, jak vyděšeně k ní vystupovala, nakonec ale zjistila, že opravdu mohla být skvělou společnicí - a tolik nových a zajímavých věcí na sobě měla!
Pak ale Dione ukázala vlčce opět něco pro ni nového, proto i zajímavým se to zdálo býti. S tváří, na které bylo jasné zaujetí, pohlédla na tu zvláštní, třpytící se věc. ,,Juuu.“ Nic takhle podobného v životě ještě neviděla, proto i její zvědavost byla dosti velká, chtěla ten předmět prozkoumat zblízka, proto pomalým, ale jistým krokem přibližovala a začala čmuchat, chtěla zjistit, co to ve skutečnosti bylo.

Opravdu velmi se jí líbilo, jak tuto hru Dione vzala, a že jí bez jakéhokoliv problému nechala prozkoumat pro ni neznámou věc, která se ale nakonec ukázala, jako velmi skvělá při hraní. Vypadalo to, že i šedivce to bylo příjemné, protože Marielle ji nikdy nijak více neškubla, pouze za ně tahala, u toho si vrtěla nadšeně ocáskem. Pochopila konečně, že to, co držela ve své tlamičce byl vlastně vlas, avšak to, že neměla je jeden vlásek, ale rovnou celou ofinku, to jí už nedošlo, na vše rozhodně ale byl čas, proto i jednou ona tuhle věc pochopí, prozatím byla ráda, když její vlásky mohla označit tím slovíčkem, tak jednoduchým na vyslovení.
Nakonec ale přeci jen se z její ofinky dostala opět na zem na všechny čtyři, s náladou nadšenou na Dionku vyplázla jazýček. Bylo to pro ni skvělé zjištění, že vlastně tato vlčice byla skvělou společnicí, a to i přesto, že na ní bylo spousty věcí rozhodně zarážejících – Mari si s tím ale nikterak hlavu nelámala, spíše se na to dobré soustředila, chtěla se radovat a objevovat svět, a ne přemýšlet nad nečím, co jí smysl nedávalo – stejně na něco takového byla ještě opravdu malá.

Cupitala dále po údolí, když v tom najednou si všimla něčeho velkého, co šlo rovnou k ní. Ano, jednalo se o dalšího, pro ni prozatím neznámého vlka, proto jen zůstala stát na místě a opět pozvedla hlavičku do výšin, aby mohla jen zjistit, o koho se ve skutečnosti jedná. Vlčice si to k Marielle vykračovala pomalým krůčkem, dokonce jí i na tváři pohrával menší úsměv, což maličkou trošku uklidnilo, i tak ale neměla v plánu ihned ke každému přibíhat a motat se mu kolem pacek, místo toho raději jen pozorovala ostatní z nějaké menší dálky a když již měla pocit bezpečí, až tehdy byla schopna se k dotyčnému přiblížit. A tentokrát to nebylo žádnou výjimkou.
Jen tak na ni koukala zvědavě, stále nijak nechápala ten důvod, proč všichni byli tak velcí, jen ona musela zůstat maličkou, ostatně jako další její dva sourozenci. Tak divné to bylo! Nakonec ale se odhodlala k ní trošku přiblížit, přičemž si jí chtěla očuchat, proto udělala krůček k ní a pozvedla svůj čumáček tak, aby ji trochu prozkoumala.

Maličká Marielle si vykračovala si bloudila dále po území, ani jí nepřišlo nijak zvláštním, že po ní rodiče nijak nehledali, nedokázala nad tím takto přemýšlet. Místo toho si pěkně zkoumala svůj vlastní domov co nejvíce zblízka, líbilo se jí takhle tenhle celičký svět, chtěla toho poznat co nejvíce. Bylo však pravdou, že se přílišně nehrnula do nebezpečí, místo toho si vše pozorovala z bezpečné vzdálenosti, nebylo si ze všeho ještě tak úplně jistá, a potřebovala u sebe někoho, kdo by ji vše dokázal ukázat. Jenže, byl tu někdo takový? Teď rozhodně ne, proto se musela vydat jen ona sama, bez žádné společnosti.
Občasně se vlčici stala nepříjemná situace, kdy se pomotaly její pacičky, a proto zůstala ležet na zemi, rozhodně si ale nikdy nezafuněla v náznaku hněvu, či snad dokonce ani nezačala si stěžovat. Místo toho se vždycky opět postavila na všechny své pacičky a začala opět cupitat dále po zemi, nechtěla být jakýsi ufňukánkem, který by jen využíval svojí hysterie k tomu, aby někdo mohl za něj něco udělat. To určitě ne!