Príspevky užívateľa
< návrat spät
Jakmile k ní Dionka promluvila s následovným smíchem, jen natočila hlavičku mírně na stranu, jelikož nerozuměla její slůvkům tak úplně, a netušila tedy, co dělat měla. ,,Uass?“ zopakovala po ní, snažíc se zjistit, co po ní asi jen tak ta veliká vlčice vyžadovala – bylo to snad něco s tou černou věcí na hlavě? Bohužel, Marielle byla až moc malinkatá na to, aby tu větu pochopila zcela správně, ještě neměla celičký svět prozkoumaný, a to se týkalo i různých slovíček, spoustu z nich neznala nebo o nich ještě nikdy ještě předtím neslyšela, proto i jejich význam byl pro maličkou ještě dosti neznámý.
Nakonec se ale odhodlala opět se dostat k jejím vláskům, nakonec ale použila svoji tlamičku a začala je žužlat, snad jako kdyby šlo o nějakou naprosto skvělou věcičku. Zjistila ale, že na kousání tato věc určená není, nakonec tedy vzala jeden pramínek z ofinky a mírně s ním škubla, nešlo ale o nic silného, proto vlčku to nemohlo jinak velmi bolet. Přitom se z ní vydralo hravé zavrčení, ta věc se jí velmi líbila, i když stále nechápala, proč musela být tak černá, stejně jako její maminka, snad i přetahovat by se o ní i dokázala! Raději se ale do ničeho takového nepouštěla, prozatím ji stačilo jemné tahání za pramínky.
Marielle byla opravdu v té chvíli šťastná, že měla tu možnost na Dione narazit, velmi ráda objevovala nové a ještě nepoznané věci, a právě tato šedivá vlčice vypadala přesně jako někdo, koho mohla sledovat celé dny, vždy totiž u ní našla něco vskutku na první pohled zajímavého. Ofinka se jí pravdu líbila, najednou si vzpomněla, že něco takového měl i její strýček Lopík, avšak jeho vlásky byly plné různých copánků a byly mnohem delší, než ty Diončiny. Elle to ale rozhodně nevadilo, ba naopak, sama netušila, co by tady vůbec sama mohla tak dělat, možná se tak akorát mohla kochat tímto územím, společnost jiného vlka ale vždy byla pro tohle štěňátko skvělá, pokud se jí tedy jedinec zamlouval. ,,Muaaam!“ vyřkla nadšeně, hlavičku zabočila do její ofinky – třeba se jí i takto schová!
,,Jooo!“ nakonec se ale jen prozradila svým hláskem, zvedla hlavinku a pozorujíc Dionku jí jasně naznačila, že i ona si přála něco takového mít – jak skvělé by to bylo! Svojí chybu si ani pořádně neuvědomovala, i tak se ale na vlčici uculila a opět mávla ocáskem, líbilo se jí, že jí svojí ofinku mohla pořádně předvést, jak si přála.
Nejspíše její krok k tomu, aby vlčice nevypadala už konečně tak vyděšeně a přidala se k její hře uspěl, neboť Dione opět na ní promluvila neznámými slůvky, které ještě neznala. Samozřejmě, přála si znát význam toho, co šedá vyslovila ze své tlamičky, jenže bohužel byla moc maličká na to, aby se jí dokázala na něco takového zeptat. Jednou to ale třeba zjistí!
Dokonce, což ani ona samotná nečekala, vlčice před ní se najednou nějak zmenšila, proto udělala maličká pár krůčků dozadu s překvapením ve tvářičce, nečekala, že by mohla být stejně velká jako Dia samotná – jak to vlastně udělala? Avšak, velmi se jí to zalíbilo, konečně ji mohla vidět pořádně do tváře, proto se nakonec nadšeně cupitala až k ní, přála se podívat se zblízka k té černé věci, co měla na hlavičce. Opřela se packami o její hlavu a začala k jejím vláskům pomalu ale jistě čuchat, nakonec i jednou tlapkou do té věci žďuchla. ,,Juuu.“ vykřla, okouzlena její ofinkou zavrtěa chvilkově ocasem, a pohlédla na Dionku. Ještě že na ní narazila!
Nakonec na povrch vyšla skutečnost, že opravdu se nejednalo o nějakou další její maminku, jak si prvně myslela – jak by také mohla? Možná jí takováto myšlenka napadla již jen kvůli srsti, která se nápadně podobala té maminčiny, ale i tak nebyla naprosto stejná. Matka zůstala z nějakého důvodu černě zabarvená společně s jejím bratříčkem, ostatně již od doby, co otevřela svá očka. Stále nechápala, proč zrovna oni museli zůstat takto, mezitím co ostatní vlci jako třeba její tatík byli fialoví. A byli snad další vlci takto černí? Bylo těžké na něco takového si odpovědět v tuto chvíli, neznala tolik moc vlků, kromě své rodiny.
Když se jí šedá představila jako Dione, přemýšlela nad tím, co měli znamenat ty další slůvka, která dodala. Bylo jen štěstím pro maličkou, že Dia používala krátké větičky, proto jí i lépe rozuměla – neznala ještě všechna slovíčka, stále bylo co nového objevovat. Nerozuměla však velmi tomu, proč najednou ta divná vlčice tak zvláštně mluvila… proč to dělá? Nakonec to ale nevydržela a zachichotala se, neboť jí přišlo dosti vtipné, jak ze sebe dělala blázínka… prostě jen tak! ,,Elííí!“ vyštěkla, mávajíc ocáskem na stranu se přikrčila k zemi, snažíc se vlčici vybudit ke hře.
Chvílemi se jen na ni s jasnou zvědavostí v očkách modrých koukala, stále jí nešlo vůbec do její malé hlavinky, proč vůbec měla ta vlčice na hlavě tu divnou, do černa zabarvenou věc – k čemu jí to bylo? A tak divně to vypadalo! Musela rozhodně říci, že na její růžka to rozhodně nemělo, Mari však nebyl úplný typ vlka, co by se musel za každou cenu nad každým povyšovat, proto raději jen opět zkoumala její vzhled, který působil jako ten matčin, i tak jí tam stále něco nesedělo. ,,Muamm nee?“ snažila se jí položit otázku, což nebylo to rozhodně s její mluvou nejjednodušší, sama všemu nerozuměla tolik, naštěstí tato šedivka mluvila krátce a jasně. Avšak, nemyslela si určitě, že tohle mohla být její pravá maminka, či snad ano? Měla ona rovnou dvě? Tak proč jí nikdy předtím nepotkala? ,,Kduoo…si?“ naklonila hlavičku na stranu, ještě stále neměla ze své tlamičky vyslovit tolik slov, a to se tak snažila! Proto doufala jen, že opět třeba něco jí poví, a v nejlepším že i nebude se chovat tak... tak neobvykle, že ani ona sama netušila, co to mělo znamenat.
I maličká Marielle měla tu možnost se dostat na svoji úplně první tradici, která byla pro rod rozhodně důležitá a bylo by chybou, kdyby se zde nedostavila, nad tím zatím nedokázala takto přemýšlet. Nerozuměla tomu natolik, aby k tomu mohla co říci. Seděla na místě, prohlížejíc si ostatní příslušníky rodu i občasně očkem pohlédla na to, co to tam vůbec jejich strýček dělal za zvláštní věci. Všechny ještě dost dobře nepoznala, proto se držela u svých dalších dvou sourozenců, měla potřebu se vyptávat své rodiny na nejrůznější otázky – směla ale vůbec? Raději jen tlamičku nechala zavřenou a přitulila ke své matince, dívajíc se jí do tváře. ,,M-mamm…“ pípla tiše, jenže to až začal k nim mluvit Lopi. Nerozuměla všem jeho slovům, ale ihned postřehla, že se zmínil o jejím jméně, důvod jí ale nebyl zcela jasný. Doufala, že jednoho dne na tohle všechno dostane svoji odpověď a zjistí, co tohle ve skutečnosti mělo být.
Vskutku, cizinky si všimla malá Marielle až ve chvíli, kdy se u ní ozval neznámý hlas, proto jen pozvedla hlavu do výšin a pohlédla a ní s docela jasnám překvapením, netušila vůbec, že zde nebyla sama. Vůbec ji neznala, což ale bylo stejné i u spousty jiných vlků pocházejících ze stejné smečky jako ona, proto ji vůbec nedošlo, že se mohlo jednat o tuláka, či snad dokonce někoho z odlišného vlčího společenství. To nebylo něco, co by rozhodně mohlo trápit její myšlenky, na rozdíl od šedivé, co již od pohledu vypadala vystrašeně, jako kdyby se jí něco nepěkného stalo. Proč ale takhle vůbec tvářila? Chvíli ji jen tak zkoumavě pozorovala, nakonec se ale odvážila k ní přijít a očmuchat si jí, dávala si ale i tak pozor, rozhodně se do ničeho nevrhala jen tak. ,,Muamm?“ zamumlala zvídavě, nerozuměla tomu, proč její srst vypadala najednou tak mnohem světleji – a vůbec, co to má na té hlavě proboha?
Možná bylo až zvláštním, za jak rychlou dobu začala tato malá vlčice plná zvědavosti prozkoumávat další okolí její rodné smečky, rozhodně ji ale taková skutečnost nevadila – ba naopak! Už se přílišně nedržela svých rodičů a více se od nich vzdalovala, její touha poznávat nové věci okolo ní se opět o něco pozvedla. Kolik toho tady vůbec bylo? Líbilo se jí chodit na další území, život v noře, trvajíc tak nekonečně dlouho se jí už nezamlouval, přála si opět vidět tu tmavou oblohu plnou zářivých věciček, dokonce i jedna z nich byla naprosto velikánská! Avšak proč tomu tak bylo? A proč tak svítily?
Nakonec kupodivu zabloudila až k samotné studánce, která vypadala přesně jako místečko pro ni, bylo zde tolik čeho objevovat! Prohlížela si jeden ze stromů, který pro ni působil tak obrovsky, že ani si nedokázala představit, že by se tam nějaké to stvořeníčko mohlo dostat, avšak sama si tak nevšimla šedého kožíšku patřící nějaké vlčici, která ani ve skutečnosti nebyla členem Přízračných, nýrbž naprosto jiné smečky.
Celou tu dobu jen tak ještě nejistě se držela u svého tatínka, netušila, co od něj přesně vyžadoval, avšak najednou se stalo něco, co rozhodně neočekávala – Aaravos vzal svoji dcerušku za kůži, načež ji následně položil před východ z nory tak, aby mohla zjistit, co se to vlastně děje. Na to Marielle zareagovala překvapeným vypísknutím, nerozuměla ani té skutečnosti, proč se tohle všechno dělo. Bylo to pro ni něco naprosto nového a neznámého, i proto jakmile se jí naskytl pohled na území, které patřilo smečce Přízračných, nevydala ze sebe ani hlásek, místo toho jen tak zaujatě pozorovala noční oblohu, plnou zářících hvězd a měsíce. Co to je, to nahoře?
Ačkoliv to pro ni bylo doposud cizím, líbilo se ji to, vypadalo to na pohled velmi pěkně. Dívajíc se stále na hvězdičky, odvážila se udělat pár krůčků dál, nakonec ale opět zastavila na místě a sedla si, netušila, co tam dál mohlo být, a přála si být po boku svého bratříčka pro svůj pocit bezpečí.
Malá vlčice se snažila stále držet co nejblíže u svého otce, sic jí to nešlo úplně nejlépe a ve chvíli, kdy chtěla učinit další krok blíže k novému, prozatím ještě neprozkoumanému světu, musela si dávat opravdu velký pozor, aby opět nespadla na zem, i tak byly chvíle, kdy celé její úsilí přišlo vniveč, neboť opět se jednou z tlapek zakopla o zem a celé její tělíčko rázem spadlo. Naštvaně pískla, nemělo to však dlouhého trvání, opět se totiž snažila dostat se na všechny čtyři packy. A hle, ono to vyšlo!
Když ale náhle vlk, zbarven do fialova pozvedl svoji tlapku k východu z nory, v její hlavince zavládlo naprosté zmatení – proč tohle vůbec udělal? Pohledem vyhledala právě směr, kterým jejich tatínek ukazoval, což právě bylo to něco cizího, co ještě neměla možnost prozkoumat, byl však právě ten čas, aby se tam konečně dostala? Mari vůbec netušila, co od toho mohla čekat, proč tam jednoduše nešel tatínek místo ní? Třeba… třeba ona mohla zůstat a své milované maminky, co ještě stále zůstala celá černě zbarvená, a mohla se pěkně zachumlat do její srsti! Proto se jen podívala opět na toho velikého vlka, a sama čekala, co udělá, protože ona tam jen tak sama nechtěla jít, jen to ne!
Již byla to nějaká doba, co se tato maličká dušička vydrala na svět, již se toho stihlo stát dost, že ani její hlavička to vše nestihla pobrat. Konečně se jí podařilo otevřít její modrá zářivá očka, která najednou neviděla jen temnotu, nýbrž ten skutečný svět, jenž se nezdál být tolik tmavý, jako předtím. Jen jediná její maminka společně s bratříčkem zůstali nadále skoro černě zabarvení – proč se tak vůbec stalo? Dokonce i sestřička zůstala velmi tmavá! Na rozdíl od nich si ale vzhled svého otce Marielle zapamatovala okamžitě, jak také jinak, když vypadal skoro jako ona? A to se jí velmi líbilo!
Elle a Tim, to byli první dva vlci, kteří měli tu čest se potkat s tím, co bylo venku, což bylo alespoň pro vlčku velkým překvapením. Ano, tak brzy opustit její vlastní říši, kde mohla si pospávat, jak dlouho chtěla, bylo velmi ostudným. A k čemu vůbec to bylo?! Nakonec se ale snažila nějak dojít za svým tatínkem, i když, vždy stačil byť jen nemotorný krok k tomu, aby se opět octla na zemi, což se jí nakonec i při první krůčku do neznáma stalo. Když si kecla na zadek, dostalo se z ní nepříjemného zamručení, nakonec ale opět se dostala na všechny čtyři, proto i pokračovala neohrabaně dále doufajíc, že tatínek nezmizí někam pryč. Ne, to nemůže!
Opravdu se jí vůbec nelíbil ten chlad okolo ní a tolik si přála tuto skutečnost změnit, jenže sama netušila jak svého cíle dosáhnout, dokonce ani její naléhavé pištění nezabíralo, proto její hlásek drobně utichl, ne však úplně, musela přeci jen nějak ukázat, že ona to nikdy nevzdá, že bude bojovat až do svého konce, dokud se neukáže, že její cíl je již na obzoru!
Než ale stačila učinit další krok k tomu, aby byla svoje teplo našla, něco se náhle změnilo. Najednou pociťovala, že něco zvláštního se jí dotýkalo a olizovalo její drobné tělíčko, které nebylo schopno ze sebe vydat tolik pohybu, kolik si jen přálo. Jí se ale ten pocit velmi líbil, proto její nářek zcela skončil, a ona si mohla užívat zaslouženého teploučka, které tolik potřebovala. Teď bylo už jen dobře.
Svět, tak chladný a tmavý, jako ta nejtemnější noc. Ano, takový se zdál pro malé, bezvládné tělíčko, které vykouklo na svět jako druhé, aniž by si v té chvíli uvědomovalo, kým vlastně ve skutečnosti je, vlastně ani nijak nemohlo. Ale jednoho dne si to uvědomí, kdo ví, za jak dlouho, jednou ale ano. Ta malá bezbranná vlčka byla součástí další generace, které rod Estrela do Norte nesla, ostatně jako její otec či matka, kteří tu právě teď byli s ní společně se strýcem a dívali se, jak se snažila svým hláskem na sebe upozornit, protože nechápala, co se to všechno kolem ní dělo, a proč najednou se octla na té zemi plné nepříjemného mrazu. Přála si mít opět sebe to krásné teplo, které pociťovala ještě předtím, nelíbila se jí taková náhlá změna a chtěla s tím něco udělat, a to hned. Ale jak by také mohla, když byla tak maličká, jak by jenom dokázala ukázat světu, co je vlastně ona zač?