Príspevky užívateľa

SVATBA

Dnešní den se stal pro Mariellku důvodem k alespoň maličkému úsměvu, který se mohl mihnout na její tváři během dnešního tolik kouzelného večera. Vskutku, na takový moment se jen zatěžko zapomíná, především pak, když se fialová dáma stávala hlavní součástí celé dnešní události. A že to byl vskutku podivný pocit, již více se nekrčit ve stínech jako pouhá vedlejší postava, ode dneška bylo třeba přijmout novou roli, kterou ji nový domov nabídnul, musela tak přijmout novou a téže i obrovskou zodpovědnost… tedy, to vše až po ceremoniálu.
Za třpytu letního dne, který se schyloval ke zdárnému konci, povstala Marielle před zraky všech ostatních členů smečky, především pak před Raymondem, kterému hleděla hluboko do očí. Ovšem, ještě stále si dobře vzpomínala na poslední návštěvu zdejšího místa, díky které zde mohla konečně stát jako skutečná a jistě i milující (ač to tak nemuselo vypadat) družka. Ah ta láska, dokázala si do svých spáru mnoho duší, stejně jako i Marielle.
Po proslovu jejich samotné Bety přišla řada i na, i proto nastavila tedy svoji pravou tlapku a během chvíle pocítila palčivou bolest, po níž se odvážila jen nepatrně syknout. Ovšem jako první rýha na jejím tělem ji mohla nosit se skutečnou hrdostí, která ji náležitě patřila. Tento ceremoniál byl zcela odlišný od toho, co zažila ještě jako mladá slečna s bolestí nejen po celém těle, ale především na srdci. V těchto dobách bývala neskonale zlomená, jenže to už bylo pouhou minulostí, kterou mohla nechat rozplynout pryč.
A v tom přišla řada na to, aby i ona nechala znít svůj pevný hlas po širokém okolí. „Já, Marielle, ti slibuji svoji věrnost, oddanost a především pak nekonečnou lásku, kterou ti budu projevovat. Jako tvá partnerka vždy budu stát po tvém boku.“ slíbila mu a vzala do tlamičky pevný svazek sojčích peříček, který mu darovala za ouško. Po slibu a následném daru nový pár pozvedl svoji packu, aby tak přidržel k sobě a s tím i jejich mladou krev, značící jejich skutečné spojení. Nyní jen stačilo nechat zaznít poslední slova Roo, aby zůstali na věčné časy svoji.

Čas utíkal tak rychle, mohl si říkávat nejeden jedinec postarších let, který během svého života už stihl mnohé prožít. Podobně se nyní cítila i mladá fialová dáma, prožívajíc ve svém životě jeden z nejdůležitějších momentů, co mohl během jejího (až přespříliš neklidného) života přijít. Zkoušku v získání svého místa označovaného domovem sice zvládla, to ovšem, mnohem podstatnější přicházela však ta následující, a to nalezení té skutečné lásky v jejím srdci, která jí byla v raném mládí odpírána. Přeci jen tak mohla v kdysi zlomeném srdci najít i ten jediný střípek, co by jí dostal k nové cestě, co by ji takovou ránu zhojila, dokonce snad i zacelila na věčné časy.
Vskutku, a třeba právě taková láska k Raymondovi se mohla tím hlavním poutem, je zatěžko možným jakkoliv přetrhnout na kousky. Bylo tohle snad něco, co bylo možno i pravit o její rodině? Na ni však už jen velice málo pomýšlela, už neměla proč se více potápět v minulosti - i tak slovo dalo slovo a její životní cesta poplula po dalším proudu. Poslední dobou se Marielle vyhýbala jakékoliv situaci, kde mohla narazit na společnost jiného vlka. Chtěla být docela sama se svými dětmi, které každým dnem v ní rostly a nabíraly velké množství sil. A že jí v nich bylo mnoho! Díky takovému osamocení se však mohla konečně soustředit na mnohé detaily, s nimiž by jen tak v obyčejných situacích nestřetla. Tak třeba takové hvězdy - ač dávno nepatřila do skupiny těch, kteří by je uctívali, přišlo ji zajímavé přemýšlet nad jejich skutečnou existencí. Bylo snad skutečně možné, že by na ní hleděli její mrtví předci?
S postupně plynoucím časem se však její břicho zvětšovalo a s ním i bolest, která se čím dál více stupňovala. Ovšem, to byl teprve pouhý začátek - v onen osudný den se akorát vydala směrem k samotnému srdci smečky v podobě smečkové jeskyně. Během její cesty se jí tak zrovna dělalo nevolno při každém jejím snad až šnečím kroku, brzy tak její nepříjemně těžké tělo usedlo na kamenitou zem, aby si alespoň drobně oddechlo v jednom z tmavých koutů, který si vyhlédla. Bylo to tady, její zcela první porod se blížil.

Jako správná Theta (a brzy snad i budoucí vůdkyně celé smečky - jakápak podivná to jen představa!) se nacházela blízko hranic, neb nechtěla svoji práci odkládat na časy budoucí. Jako právoplatná členka tak zároveň přemýšlela nad svojí zářnou budoucností, se kterou se pojil i výběr funkce, aby sama mohla mít směr, kterým se vydat. Jenomže i přes dosti široký výběr stále neměla pocit, že by našla ve svém životě správnou cestu, stále jí svým způsobem chyběla jistota v oboru, kterou nenašla i své minulé smečce. Ovšem, léčitelkou rozhodně nikdy vyučena nebyla (a zajisté nikdy nebude), pro co však měla v takovém případě pracovat? Měla snad pokračovat v cestě jejího otce a dát se na špeha? A bylo vůbec správné takto uvažovat?
Možná by v takovém případě se měla poradit s takovou Artemis - ta byla zkušenou učitelkou, u které by snad o takovou radu nešlápla svoji tlapku. Ovšem, třeba by jí tak mohla dát lepší náhled, s nímž mohla do budoucna pracovat. Jen ještě aby měla čas, když se starala o mladé, což musela být náročná práce sama o sobě. Dá se na ní snad časem i samotná Mariellka?

Situace se zdála být zcela vážná, více, než by si mohla každý v duchu představovat. Sama Marielle se snažila v duchu přemítat nad tím vším, co se kolem situace s Přízračnými odehrávalo… a že toho skutečně bylo více než dost. Naleznou pak toho pravého řešení, díky kterému by mohla nastalá situace co nejdříve skončit? A hlavně, dostane se jim pohled Roo společně se Saurejkou tak, aby byli do nejdříve v bezpečí jejich tábora? Bylo třeba myslet a zároveň co nejdříve konat.
V tom padl návrh ke směru logiky, který se zdál být tím nepravděpodobnějším scénařem, tedy alespoň ze strany Marielle… a to bylo cestou vyjednávání. V takovém případě se nacházela otázka, kdo by mohl takovou funkci vyjednávače zastávat, v čemž se téže nenacházela zcela přesná odpověď. Kdo z vyšší řad by dokázal řešit takovou situaci cestou diplomacie? Ještě po tom všem, když se ochomýtali kolem území nepřátelské smečky. Tak či onak, nic nenamítala – sama stejně nebyla zcela jistá, zda by bylo správným krokem se ukazovat všem přízrakům přímo na oči po jejím nemilém osudu, bez možnosti schovat svůj kožíšek kamsi za temné lesy. A to pak se vůbec ukazovat S´Arikovi.

Možná, že její touha dokázat světu co vše se v ní skrývá, byla až přespříliš vysoká a právě taková neopatrnost jí mohla značně ublížit, což se mohlo právě nyní dosti rychle projevit. Jakpak asi jen? Těžko říci, snad jen tací předci schovaní za dalekými hvězdami na nebesích to věděli.
Zpočátku vystřelila až moc rychle, i díky tomu se skutečně brzy dostala před vyššího Feirera do vedení jejich zasněžené cesty. Konečně! Najednou to byla především malá radost, která jí v hlavě převládala hned po obrovském zmatku, co jí vyvedl z věčného klidu, který si na tváři ponechávala jinak zcela bez přemýšlení. Na její maličký úspěch však neměla tolika pomyšlení, hlavně díky dechu mizejícího z hrdla, díky čemuž brzy otevřela svou tlamu. Do probuzení se opět do reality přispělo téže i funění za jejími zády, značící, že Feier přidal rychlosti, aby jí tak brzy doběhl. Inu, tohle pro ní nebyl zrovna nejideálnější začátek pro trénink.
I přes vynaložení mnoha sil nezastavila hned, však již brzy došlo k výraznému zpomalení natolik, že se Feier dostal dávno před ní. Musela nabrat pořádně dech, pokud nechtěla sebou co nejdříve hodit o zem. To by pak ale dopadlo, jistě by musel být nadšený! Netrvalo dlouho a Marielle nakonec přeci jen po známce malátnosti zcela zastavila a tím ukončila svůj začáteční (a ne tolik povedený) běh. Teď se jen ukáže, jaká odezva se jí nakonec dostane.

Každičký jeho dotek jí náhle připadal jako ta nejkrásnější chvíle, kterou do té doby mohla ve svém životě zažít. Náhle nebylo jediného důvodu se vůbec zaobírat zbytečnými myšlenkami a otázkami směřujícími do budoucna, co se jí za normálních okolností propletly až do hlavy. Náhle nebylo proč více nasazovat chladnou masku, kterou doprovázely věčně žhavé plamínky v očích. Právě tento moment byl jediný, kdy mohla samovolně ponechat úsměv na tváři a nemít přitom výčitky z toho, že ji uvidí jiné oči. Tohle byla pravá chvíle k tomu nechat se ponořit do kouzla lásky.
O to více se pak musela pousmát, jen co se opět na moment v letmém pohledu na jeho tvář ztratila v jeho tolik kouzelných očích. Rozhodně by nepostrádala jistotu, kdyby nahlas vyřkla, že takové nikdy předtím neviděla. Jedno ledově modré, jako ta nejčistší studánka na široké pláni, podobná té, do které shlížela jako malá v Přízračné smečce. Naproti tomu druhé žluté, jako sluneční paprsky, které ji hřály na hrudi přímo až do srdce. Jak to on jen dělal? Snad i proto mohla být jedině ráda, že to právě ona byla tou, co mohla poznat hlouběji, než kdokoliv jiný. Jen ona. Ach, jak moc ho milovala!
Se zatajeným dechem očekávala jeho slov, co by tak akorát potvrdily její domněnky šrotující v její hlavě. Právě nyní přišel čas na novou kapitolu jejího života, leč si to sama jen stěží stíhala uvědomit- vždyť ji právě nyní žádal jak o partnerství, tak i o místo na trůnu! V ten moment jako kdyby se jí srdce zastavilo a s tím přišla chvilka ticha, do níž se Mariellka ponořila. Ovšem, od teď bude její život jiný. Lepší než kdykoliv předtím. A bude s právě s ním, Raymondem, který se tak stával jejím právoplatným druhem. „Rayi,“ vydechla dojatě, s úsměvem značící jasný vděk za to vše, co jen pro ni udělal, „moc ráda s tebou zůstanu.“

Uvolnění všelijakých buněk celého těla se projevilo na Mariellce hned, co se šedavý vlk posadil vedle jejího boku a tím se mezi nimi zkrátila vzdálenost přesahující k úplnému doteku. I proto obmotala svůj ocásek (připomínající krásněnadýchaný obláček) blízko k němu, dokonce i na tváři si stále držela svůj nepatrný úsměv značící, že jí bylo v Raymondově společnosti skutečně dobře. A vskutku, nebylo se ani čemu divit – i jen taková malá chvilka strávená v tichosti po boku toho nejdražšího pro ní znamenala částečný únik z té reality, které musela čelit. Teď už nebylo nač se strachovat, že by je mohl kdosi vidět, takové myšlenky šly stranou.
„Za trénink s tebou budu jedině ráda.“ potěšeně přikývla, čímž nechávala příležitost k takovému tréninku jako otevřenou věc do blízkého budoucna. Nebýt té neskonale příjemné atmosféry panující kolem nich, snad by se takové nabídky chytila nahned, dnešek však chtěla mít ve vzpomínkách jako setkání, kde nebude třeba namáhat své mnohokrát napjaté svaly. Kdepak, dnes se chtěla tuze přitulit k jeho kožíšku a být mu nablízku tak, jak jim to čas byl schopen dovolit. Teď byl jen a pouze její.
Odpovědi k zmínce o vedení smečky ani nedutala, svou náhlou zvědavostí tak dokazovala, že o dané téma skutečně stojí si poslechnout… tedy, pokud on sám nesdílel trochu odlišný názor. Přec jen, možná sem přišel především proto, aby se alespoň krátce odpoutal od řešení smečkových záležitostí, které ho zajisté musely občasně lézt krkem. Jistě, musel to být obrovský tlak na tak mladého vůdce.
V tom však přišla náhlá vlna bušících úderů jejího srdce, když Ray vrátil pohled nazpět s poněkud nezvyklou nabídkou. Ovšem, mohla to čekat, i tak nemohla zabránit překvapenému zamrkání následované kratičkým odvrácením pohledu. Přemýšlela, jakým způsobem se s takovou informací mohla jako neobyčejně obyčejná Theta vypořádat. Bylo snad na místě se posunout dál. Vždyť, neměla by jako správná partnerka při něj stát za každé situace? Myšlenky nad tím tentokrát však nemohla jen tak bezohledně odhodit stranou. „Myslíš snad?...“ nedokončila tentokrát.

AKCE S PŘÍZRANÝMI - FÁZE 2

Pozornost ji nijak neopouštěla ani poté, co dostali ostatní ze smečky volný prostor pro to navrhnout, jakým způsobem by se měla celá situace vyřešit. V takové chvíli se Mariellka do řeči tolik nevrhala, namísto toho se snažila pochytit co nejvíce důležitých detailů jen dokázala. Chtěla prvně získat co nejvíce dílků, s nimiž by se postupně dopracovala k samotnému výsledku a od toho se mohly její myšlenky nadále. Tentokrát však nešlo o osud jí samotné, nýbrž každý jeden z Ignisu měl na takovou situaci svůj vlastní podíl… někdo větší, někdo zase menší. A právě ten větší mohl v následujících chvílích nejspíše získat kdysi bývalý medik, po němž nebylo ani vidu, ani slechu.
To však přišla otázka ze strany hnědavého léčitele Feiera, na níž měla tu možnost reagovat i ona, i proto se toho náležitě chytila. „Nemuselo by jich být mnoho, jako zde. Sama poznám pouze jednoho, Finna.“ promluvila během volné příležitosti, čímž na sebe na drobnou chvíli upoutala pozornost většiny vlků, snad jen mimo ty nejmenší. Jméno mladého okřídleného podivína (jak ze stránky vzhledové tak i povahové) vyslovila vědomě, jako informaci, která se mohla pro některé přítomné tváře třeba i hodit. Sama ani nevěděla, jak moc byl osobně Finn do této situace ponořený, myšlenky na jeho odpudivý zjev dala stranou. Ne, dnes nebyl čas na myšlenky na minulost, co se dotýkala i pobytu ve smečce Přízračných.
V tichosti tak naslouchala dále, věnujíce občasně pohled zpět na Raymonda, jako kdyby v jeho tváři snad hledala jakoukoliv změnu, co by značila aspoň malý náznak emoce. Očividně stál v nelehké pozici, kdy každé jeho konečné rozhodnutí ovlivňovalo celou situaci a chladná tvář tak byla více než na místě. A že si vede skutečně dobře.

Vidět takovou nevídanou radost v jedné mladičké dušičce bylo vskutku pozoruhodným detailem, to Mariellka tušila. Jenomže všeho moc škodilo a to platilo v případě toho, kdy se i přes opakované smyčky kolem ní nedokázal ani na maličkou zastavit. A aby toho nebylo málo, i zavýsknout se tomu malému škvrněti zachtělo. Ale skutečně, kde se to v něm bralo? Takhle rozdováděnou nikdy neviděla ani svojí vlastní sestru a to bylo už co říci. A jistě se ti to vyplatilo, že? zamyslela se krátce a nebýt pevných kamenných zdí kolem ní, jistě by v tvářičce vykouzlila škodolibý úsměv směrem k nebi.
Zlom však přišel v okamžiku, kdy se fialová dáma jala přemýšlení ohledně hry pro Saniho. A očividně se zadařilo, vzhledem k náhlé zvědavosti vlčete, kterou projevilo s ukázkou rohů, dokonce i takovou otázkou. I proto své tělo brzy napřímila a ohlédla se do tváře plné očekávání. „Ne každý má to štěstí se s nimi narodit.“ projelo jí pysky pouze jen. Ač to tak mohlo na pohled působit, zdejší ozdobu její hlavy ale nebrala tolik pozitivně, spíše o to více jí pronásledovala vzpomínka na bývalou rodinu. Proč musela mít zrovna ona s otcem identické rohy, když s ním měla pramálo společného? A i přesto se rozhodla, že takovou vzpomínku ukáže malému vlčeti.
„Ale jistěže ne.“ odpověděla mu již o něco vlídnějším tónem, který v jejím hlásku šel znát. „A navíc se můžeš i naučit, jak se takovému trkhutí vyhnout. K tomu musíš být hbitý a rychlý tak, jak ses ty sám předvedl.“ osvětlila mu. Jak sama věděla, nemusela to být zrovna nejpříjemnější záležitost, i proto nebylo na škodu se na ni připravit. A to zvláště s tím, co za nejrůznější bytosti lezlo po Norestském území.

Jak předpokládala, tak se i stalo a odpověď k zájmu tréninku byla i ze strany Feiera vzata kladně, za což byla Marielle více než ráda. A vůbec, kterýpak bídák by takovou příležitost jen tak lehkomyslně zahodil stranou? Elle taková nebyla, chtěla dokázat, jaká duše se v ní ve skutečnosti skrývá a to ideálně co nejdříve to šlo. Přec jen, čím dříve se naučí zdejším schopnostem v podobné úrovni, tím dříve se mohla do společenství přidat jako právoplatná členka.
K popisu místa jen souhlasně přikývla, věnujíce pohled širokému okolí pláni, na níž se dvojice nacházela. Přesně jak řekl Feier, místo překypovalo (kromě takového sněhu, který se zde držel jako blecha srsti) velkým prostorem, který se velice dobře využít k běhu. Ignorujíc poslední, snad až uštěpačnou poznámku se raději soustředila na prostředí okolí ní - brzy nato se podívala po směru za zády hnědavého obra a dala se do pohybu. Kromě směru zvolené cesty se především na to, aby své tempo zrychlila co nejvíce a snažila se tak dostat před kroky Feiera. Možná tak zvolila rychlost vyšší, než by zvládla sotva udýchat, však kdy měla využít své příležitosti se dostat dopředu, než teď? Bylo třeba využít svého momentu k tomu, aby se zlepšila do kondice, o níž by jako mladé vlče jen snila. Ach, proč jen tak dlouho hnila u svého starého domova? Tak dlouho jí trvalo k uvědomění si toho, že jí přináší akorát bolest, ale ten čas nakonec přišel.

I přes stále velkou vzdálenost mezi dvojicí se právě taková Mariellka jistě mohla vrhnout do řeči, aby se pokusila na sebe konečně upozornit a ukázat na to, že zde není vlčice sama. Právě naopak, spíše se snažila o jistou nenápadnost, i proto se občasně jen ukryla mezi vysokými temnými stromy a zvědavě skrze svůj průsvitný šáteček nahlížela na její vzhled. Hnědavý kožíšek vlčice na sobě nenesl žádné zvláštní prvky, kterými by výrazně vynikala od jiných členů, což se samo mohlo jevit jako něco neobvyklého. Pocházela snad z cizích krajů? Snad i díky takřka nevinnému výraz ve tváři by jen pramálo vlků mohlo na první pohled říci, že by mohlo jít o členku právě takové ohnivé smečky, nesoucí na svých bedrech pověst nenávistných zabijáků. Jenže i takový vzhled mohl jistě v mnohém klamat a bylo jistě bláznovstvím se řídit pouze a jen předsudky, co by si její hlava vymyslela.
Namísto řečí se tak raději vzdálená vlčka rozhodla využít svých noh a brzy na to začala upalovat skrze lesní prostředí dále. To Marielle zprvu tolik neočekávala, nijak dlouho však nerozmýšlela a brzy nato upalovala za ní. Copak má asi za lubem? Inu, pozornost fialové dámy si dokázala získat, to se muselo uznat. Snad i proto se rozhodla využít svých noh, aby se tak ponořila do zdejšího běhu, při němž hodlala ponechat obrázek nad celkovou situací.

AKCE S PŘÍZRAČNÝMI - FÁZE 2

S návratem z poměrně krátké návštěvy Přízračních se její další kroky vracely na místo, kde celé jejich střetnutí se zdejší novinou započalo. A byl to právě Raymond, kterého se snažila svým věčně kamenným pohledem vyhledat, aby se podělila alespoň s tím málem, co si pro něj přichystala. Užitečných informací mohla nalézt o něco více, to si rozhodně uvědomovala, stále však na svoji misi nenahlížela tolik negativně, aby ji mohla označovat za neúspěch. Ale mohlo to být lepší, jistě. Snad i proto byla o to více zvědavá, jak se s takovým úkolem popasovali ostatní z řad přihlášených špehů, které od prvního setkání nepotkala. Přinesli snad něco, co by je dovedlo blíže k vyřešení celého případu?
Svižným krokem se tak konečně dostala k hloučku ostatních členů společně s Raymondem v čele a zraky upřenými hlavně k němu. Pro Marielle bylo jistým způsobem podivné nahlížet na Rayovo jinou, omnoho chladnější masku mladého samce, která v sobě nemohla vzbuzovat nic jiného, než čirý respekt. To už se ale soustředila více než na takovou mimiku tváře na slova, s nimiž ignisský vůdce směřoval svoji řeč k ostatním přítomným.
Roo byla pryč, zaslechla. S následnou vlnou reakcí se z Mariellky ozvalo překvapivě tiché zavrčení, značící její očividnou nespokojenost se zdejší novinou, která tak nevěstila nic dobrého. A to pak především, když šlo o samotnou Betu smečky. Bylo to přecenění či málo opatrnosti, co takovou vlčici zasáhlo? Nebo nedostatek rozumu? Ti proradní- ne, mírni se. Se zmínkou o absenci Saturejky se tak s nemilým podrážděním krátce porozhlédla, uvědomujíc si, že situace nabrala horších obrátek. Bylo třeba jednat.
S postupným uklidněním svých emocí se tak konečně dostala ke slovu jen co se na ni dostala řada. „Můj Alfo,“ započala, s pohledem upřeným do jeho tváře, „Ze svého pátrání jsem pouze narazila na kmeny stromů, označené rýhami do symbolů, jako kdyby šlo o hranice. Je nanejvýše jasné, že tak Přízrační začnou hlídat své území důsledněji, více než kdykoliv předtím. Je třeba nepolevit na obezřetnosti při dalších krocích.“ více neměla co dodat, i proto se stáhla zpátky, věnujíce svoji pozornost nadcházejícím informacím od ostatních.

A právě on byl ten důvod, proč se na tváři Mariellky stále držel sic drobný, i přesto vděčný úsměv, který se jí jenom tak nepouštěl. Cítila se v jeho přítomnosti tak volně, více než u kohokoliv jiného, že neměla důvodu na sebe házet svojí masku, co se za jiných okolností stala běžnou součástí jejího života. Snad jen právě Ray přinášel cosi, co v ní tu milou leč zranitelnou stránku ještě drobounce ponechalo – zda to bylo správně, to zůstalo otázkou nezodpovězenou.
S tím, co se konečně ujistila o tom, že jejich přítomnost není nijak narušena, věnovala pohled k tváři jejího milého, brzy nato však ponechala svoji hlavu vstříc novým myšlenkám. Se zvykáním si na nové území zajisté problémy neměla (ač měla co dělat s prozelením každičkého koutu), to samé však nemohla říci s následujícím oslovením. Nová rodina? Mohla ji tak vůbec nazývat? Sama měla spíše pocit, že do takové skupiny mohla zařadit jen pramálo vlků, nikoliv celou smečku. Připadala si být stále tím černým koněm, jenž se snažil ze všech sil co nejlépe zapadnout do nového stáda, s nímž nebyl plně spjat. Bylo to snad právě takto? „Stále si na to všechno zvykám, řekla bych. Ale je to mnohem lepší, než se toulat věčně sama.“ přiznala se mu nakonec, snažíce se o jistou vstřícnost k jeho straně. Byla to veliká šlechetnost, nabídnout novou šanci na domov vlčici, která byla na útěku před tím starým, a takový dar bylo třeba oplatit. Zasloužil si to více než kdokoliv jiný. „Navíc se můžu zlepšovat ve svých možnostech, což se hodí.“ nadhodila navíc. Taková privilegia smeček vlčice ráda využívala ke svému osobnímu rozvoji, jenž se mohl do budoucna Rayovi hodit. Čím více schopnějších vlků, tím lépe.
„Jaké to vlastně je, vést celou smečku?“ optala se po chvíli, co se konečně usadila na svém místě. Zajímalo ji, kolik sebou musela taková pozice přinášet, se zavřenou tlamičkou a oušky nastraženými čekala na jeho řeč, očekávajíc příchod nových poznatků, které nebylo na škodu uchovat ve své paměti. Přec jen to byl právě vůdce, k němuž měla především vzhlížet.

AKCE S PŘÍZRAČNÝMI - FÁZE 1

Kdyby jen Mariellka vůbec tušila, že se bude vůbec schopna vědomě vrátit na místo, co v ní zanechalo tolik vzpomínek plných bolesti, nad nimiž se její myšlenky dostávaly až k samotné nenávisti. A hle! Nyní opět pokládala své ladné tlapky zde, na území Přízračných, aby se snažila dostat do tábora smečky - však již ne více jako to maličké zlomené vlče, už více ne… už byla o cosi moudřejší, připravena se postavit za vše, co jí přinesl nový život, do něhož se tolik ponořila.
S kroky mířenými vstříc staronovému místu se tak vracela drobně odlišně, než kdykoliv předtím. Nyní šlo především o tom zanechat svoji přítomnost co nejvíce skrytou, ideálně tak, aby nedošlo k žádným zbytečným problémům v případě, že by byla zahlédnuta. Problémy, no jistě. To bylo to poslední, co smečka potřebovala k řešení zdejší už tak nepříjemné situace. Smrt bojovníka z jejich řad se ale nesměla brát na lehkou váhu, bylo nutné zjistit, kde stála skutečná pravda. Vinni musí pykat za své činy. V tom si kolem ní mohla povšimnout symbolů, důkladně vyrytých do dřevnaté struktury kmenů. S přibývajícími pachy si tak mohla usmyslet, že hranice se nebraly na tak lehkou váhu, jako za starých časů a staly se pro zraky přízraků podstatnější. Že by byly uzavřené nadobro krokům neznámým? To však fialovou vlčici jenom tak nezastavilo od toho, aby přišla splnit svůj úkol.
Pokračovala nadále, s postupně ubývajícím časem se však její naděje na lepší výsledek z pozice špeha začaly vytrácet. Tváře ani známé či neznámé nepotkala, což pro ni znamenalo ztrátu rizika, že se nevrátí nazpět, na stranu druhou tak nenalezla mnoho nových informací. V takovém případě bylo jednodušší se navrátit zpět a pomoci jiným způsobem. A kdo ví, třeba se přec jen s takovým špehováním setká v budoucnu, do té doby se jen mohla se svých zkušenostech nadále zlepšovat. Musela, pokud chtěla být Ignisu prospěšná. Ještě není všemu konec.

AKCE S PŘÍZRAČNÝMI - FÁZE 1

Očividného rozruchu panujícího ve svolaném střetnutí smečky si brzy povšimla fialová vlčice už jen ve chvíli, co v takovém hloučku zaujala své místo naslouchatele. Netušila, s čím konrétně se Raymond chtěl podělit, snad i proto se více než pohledům na tváře okolních členů smečky pouze a jen soustředila na jeho tvář, která se kupodivu nezdála být tolik poklidná a vyrovnaná jako vždy.
A pak to přišlo - s oznámením smrti jedné z omeg projela všemi vlna očividného překvapení. V neočekávání takové noviny to platilo i pro Marielle, smrt zdejšího Rivotra ji i přesto nijak výrazně nezasáhla. Ani neměla proč, neměla předtím možnost ho potkat nijak hlouběji. I přesto však mohl být přínosem pro celou smečku, pokud by mu byl předepsán jiný osud. Jak zmařený to život nadějného mladého bojovníka. Chladná její hlava však dlouho nezůstala, a to především pak ve chvíli, kdy byla ve slovech Alfy zmíněna i smečka Přízračných. Vinni za ztrátu jeho života. Skutečně? Dosti ji ti překvapilo, kromě drobného pozdvihnutí očí ale více nedala najevo. Přišlo jí zvláštní zaslechnout obvinění jejího starého domova ze ztráty vlčího života, natož pak toho z Ignisu. Byl by vůbec schopen S'Arik se dopustit, aby se někdo z jeho smečky na něčem takovém podílel? Tohle rozhodně nemohlo být jenom tak, však celou pravdu zjistit nyní nemohla. Či snad?
Se zmínkou špehování opět zpozorněla a velice rychle se přemýšlela nad tím, zda bylo na místě o takové službě uvažovat. Inu, pokud by takový přísun informací dokázala smečce pomoci, nebylo důvodu se takové možnosti stranit. „Hlásím se.“ ozvala se, když se přesunula do předních řad, směrem k ostatním dobrovolníkům. Byla to jistě příležitost pomoci výrazně smečce a pak především Raymodovi, i proto se jí nebála jednoduše chopit a splnit svůj zadaný úkol.