Príspevky užívateľa

CEREMONIÁL - 3

Modré pleso
S minulostí za jejími zády, kterou mohla po těch mnoha proplakaných nocí s hlavou upřenou ke hvězdám konečně zahodit kamsi do hlubin zapomnění, se tak konečně vrhla po území kotliny, aby dokončila svoji cestu na předem určenou cestu – přímo k samotnému nejvyššímu vrcholu kotliny, pokud ne snad celého širokéko Norestu. A vzhledem k tomu, že se řeka po jejím boku každou chvílí čím dál více rozšiřovala a zvětšovala se, mohla už jen myslit na to, že k danému cíli se dostane velice brzy. Zcela radovat se však stále nemohla, neb s takovou skutečností se terén okolo ní zdál být o to těžší a náročnější na hbité leč ne tolik vytrénované nožky. I přesto neztrácela naději a vynasnažila se udržet alespoň podobně rychlé tempo jako doposud. Už jen malá chvíle a cíl bude na dosah.

Šedé hory
S drobně zadýchaným hrdlem z těch všech rychlých kroků se konečně dočkala pohledu na krajinu, na níž ji záleželo ze všeho nejvíce. Vysoké hrboly, doprovázené chladným větrem, co si tak nevinně hrál s kožíškem mladé vlčice, se konečně staly součástí její tolik dlouhé cesty a tím byl její úkol splněn. Ukázalo se tak jako skutečné štěstí, že se během ní nestřetla s mnohými překážkami, co by jí vzaly nyní potřebných mnoho sil – Či snad tohle je celé pouhá hra? Nepřijdou s čímsi jiným, horším? Plná očekávání přec jen pořádně zpomalila, směřujíc své kroky tam, kde zavládne pach její smečky. Bylo načase tuhle hru dokončit.
Pomalu se tak dostala k hromádce ostatních vlků a věnovala veškerou svojí pozornost na hlavní dvojici samců, díky níž měla získat další potřebné informace pro splnění konečné zkoušky. „Zdravím vás.“ kývla k nim krátce a zůstala trpělivě stát na svém místě. „Jsem připravena pokračovat dále.“

Líbilo se jí nadšení vlčete z touhy poznávat pro něj doposud neznámé, tentokrát v podobě dalších tváří Ignisu, které ještě Sankari neměl možnost poznat. Což se jistě brzy změní, co se postupem času více porozhlédne po území jeho vlastního domova. Však taková odvaha byla jistě užitečná pro někoho tolik maličkého, pro nějž byla podstatná i možnost prozkoumávat a objevovat vše, co tento hrůzný svět nabízí. A nemluvě o tom, se mu bude hodit do budoucna, především pak do dní, kdy již vyroste do mládence, co půjde po stopách svého domova. Do místa, kde se bez odvahy nedalo žít.
„Uvidíš, třeba jednou ano.“ přikývla mu krátce, sledujíce ty vlčecí způsoby, jimiž se Sankari natolik poddal a začal zvesela poskakovat na místě. Udivovalo ji, kolik energie v sobě ten mladík bral, očividně s tím ale bylo třeba něco udělat, pokud si tedy nepřála být o svůj chundelatý ocásek kratší. Jak to jen ta Artemis zvládala? To už se však vlče dožadovalo toho, aby jeho nová tetička byla tím, kdo zapne svoji hlavu a vymyslí cosi nového. No jistě, ta vlčata.
„Nu dobrá,“ pousmála se nad jeho jistotou v hlase a poté se konečně zamyslela, aby upokojila Sankariho tolik věčné nadšení. „Vidíš ty výrůstky na hlavě? To jsou rohy.“ započala náhle a přikrčila se tak, aby si je mohl pořádně a do detailu prohlédnout. „Můžu ti ukázat, jak se s nimi hraje na trkanou.“ osvětlila mu. Jak moc dobrý návrh to mohl být netušila, však brzy to jistě zjistí.

Kráčela směrem ke svému milému tempem, kterém nijak výrazně nezrychlovala a ani naopak… snad jen takový úsměv na její tváři byl mnohem více zřetelnější, když ji Raymond přišel o pár krůčků přímo naproti. A to jen a pouze proto, aby ji věnoval svoji vlastní pozornost. A najednou to bylo tak podivné a tak krásné štěstí, co se jí rozplynulo na srdéčku, když jí nahned přivítal tím nejmilejším způsobem, jaký jen pouze on dokázal. Jakpak to jen asi dělal?
„Rayi,“ s kratičkým oslovením se o něj srdečně otřela, než přeci jen nazpět zavrtěla svojí oháňkou, dávaje tak najevo nadšení z takového střetnutí, kterého se přec jen dočkala. Dlouho nalepená u jeho kožíšku však nezůstala (ach, jakápak to jen škoda!), hlava jí začala přesvědčovat o tom, aby se měla ještě stále na pozoru pro takový případ, že by se někdo rozhodl narušit jejich přítomnost, což bylo stále možné, ne-li pravděpodobné. Bohužel.
„Inu, jakpak se daří naší drahé Alfě?“ změnila náladu svého myšlení s drobounkým uchechtnutím, myslíce takové označení Alfy pouze jen a pouze dobře. I dokonce, právě k Raymondovi kromě takové náklonnosti chovala i jakousi úctu za to, jak dobře se zhostil svojí pozice vůdčího vlka a jak dobře se o jeho vlastní domov staral. Více než dobře.

Pro dnešní den se vlčice s lesklým fialovým kožíškem rozhodla drobně pozměnit terén, po kterém by mohla ponechat ladně kráčet své nadmíru dlouhé nohy. Po konečném zauvažování tak vyšla trochu jinam, než byla sama zvyklá, tentokrát do větší blízkosti s hranicemi Ignisského území. To zrovna u ní nebývalo takovým zvykem – a jakpak by téže, když se pohybovala po smečkové hierarchii jako jedna z těch nejnižších? S více ubíhajícím časem ale její zvědavost nacházela větších rozměrů a ona chtěla poznávat více a více, i proto bylo více než jasné, že se zde jednou její kroky objeví. Tak proč ne nyní?
S klidným tempem se rozhlížela kolem sebe, snažíce se nalézt něco, co by si dokázalo získat její pozornost až tolik podobnou vlčeti, co chce poznávat svět. Snad jen Marielle se příčilo takové emoční výlevy dávat jakýmkoliv způsobem najevo. Namísto toho se jen v jejích očích objevily jiskřičky ve chvíli, kdy mezi strom zahlédla jistý náznak hnědavého kožíšku. Prvně si pomyslela, že by mohlo jít o takovou známou Artemis, s každičkým postupným krokem se však ukázalo, že měla možnost se setkat s jinou tváří. Koho však? To hodlala co nejdříve, i proto se k ní bez jediného slůvka začala přibližovat, čekaje, jak na takový příchod asi může další z členů Ignisu zareagovat.

„Ano, to je.“ odpověděla s krátkým přikývnutím hlavy na znak souhlasu k jeho otázce. Vskutku, vlků tu nebylo zrovna málo a ani taková Mariellka i přes těch pár měsíců ve smečce neměla možnost zdaleka mluvit s každým členem. Snad i proto se alespoň snažila, jakožto upozaděná členka své domoviny, na níž neviselo tolika pohledů, si každou tvář ponechat ve své mysli, bez ohledu na to, co se za ní skrývalo. O to se vlastně ani nyní nesnažila, neb sám čas to jistě vždy odhalí.
To už se ale na její tváři mihl překvapený výraz, jen co Sankari s očividnou radostí v jeho dětské tvářičce ji navrhl možnost hry. Na to prve nevěděla jak reagovat, vzhledem k tomu, že sama se k takovým aktivitám nedostala už kdoví jak dlouho. Bylo vůbec správné, aby si jako dospělý jedinec k čemusi takovému vůbec vracela? Jednou snad ale nic takového neuškodí, ne snad? „Můžeme, proč by ne.“ ještě stále zamyšleně mu prohlásila, pozorujíc jeho radostné výlevy až musela ponechat potěšený úsměv na tváři z toho, kolik energie ze sebe dokázala taková malá chlupatá kulička vydat. Ač Mariellka nepreferovala výraznější vyjadřování emocí navenek, Sankarimu byla ochotna dát drobnou výjimku. Pro jednou.
„Nu,“ zapřemýšlela, zda by si v její hlavičce nevzpomenula nějakou z her, netušíce, zda by dokázala za pochodu cosi zajímavého vymyslet. Možná kdybychom se porozhlédli před norou? „tolik jich zase neumím. Ale můžeš nějakou dobrou tětičku naučit, jestli chceš.“ navrhla mu nakonec s menší nadějí na to, že se jim společně podaří něco vymyslet. Hlavně, aby ho nějak dokázala zabavit a udržet jeho pozornost po celou dobu. A takový ocásek k tomu asi nepostačí, jak by si mohla prvně myslet.

Teta Mari. Jak zvlášťní to označení pro ještě stále mladou vlčici, pro níž byl svět vlčat neznámý a jen zatěžko se tolik setkala s tím, že by ji kdosi mohl označit za někoho pro ní blízkého (snad kromě Raymonda, ten byl velikou výjimkou), natož takovou tetičku. I přes jistou neznámost takového oslovení se jí však dosti zalíbilo, neb bylo v čemsi odlišné a zároveň líbivé. Kolik takových nových poznatků mohla Igniská smečka přinést? Již nyní jich bylo mnoho, až se u nich Marielle nestíhala tolik pozastavit!
V takovém hlubším zamyšlení ale její pozornost výrazněji polevila a po chvíli se zoubky malého vlčete přišpendlily k huňaté fialové oháňce, s takovým překvapením se ale k jejímu štěstí dostalo jen náhlého štípnutí, nikterak bolestivého. Očividně byl Sankari již velice znalý lovec ocasů a sám věděl, jak na ně šikovně jít, což bylo dobré znamení... zvláště pro ty, kteří takový nepříjemný hon schytali. Ale čím rychleji se vlčata ve svých domovech učila novým věcem a nabírala zkušeností, tím lépe i takovou pro celou smečku, s níž přicházela naděje na dobrou budoucnost. Ač tedy záleželo na konkrétní situaci, čehož byla Elle docela příkladem.
„No vidíš,“ spokojeně ho pochválila, když jí postupně vyjmenoval všechna pro něj doposud znamá jména. O to více se její tvář pohnula v drobný úsměv, když nezapomenul zmínit i její maličkost, nyní již zvanou tetou Mavi. Tak přeci jen její tvář poznala emocí, ač se to na první pohled nemuselo tolik zdát. „takhle jistě brzy poznáš celou smečku, jak tak vidím.“

Byla svým způsobem i ráda za to, že si ji Artemis povolala k tomu, aby se mohla představit s jedním z jejích potomků, se kterými neměla do té doby mnoho možností se nijak setkat tváří v tvář. Snad právě kvůli tomu, že šlo o mládě, se mohlo zdejší setkání zdát o to více netradiční. Během jejího života neměla tolik možností poznat mnoho matek, co by neměly problém s přítomností kohosi, kdo nepatřil mezi jejich blízkou rodinu, snad o to více byla zvědavá na to, jaké se malé vlče ukáže být... a zároveň i na to, jestli ona se dokáže o něco tak malého a dětinského postarat.
Jen co vstoupila tichými kroky do jeskyně, pohled ji z Gammy smečky přešel na jejího syna, ještě stále svým vzrůstem malé vlče.
„Jsem Marielle, ty mi můžeš ale říkat jen Mari,“ mrkla na něj s jistým, na ni nevšedně milým tónem v hlase, který ani sama by neřekla, že by dokázala vypustit. Inu, s novým životem přicházely i další zkušenosti. Brzy na to se ale posadila, sledujíce jeho vzhled, který ji na pohled dosti zaujal, zatímco Artemis již dávno odešla mimo jeskyni. Vskutku, i přes jisté náznaky přírodních barev se sem tam objevovaly i jiné barvy, které tak tvořily zajímavý celek v podobě právě malého Sankariho. Bývalo občas zvláštní, co všechno dokázala příroda stvořit. Jak by kupříkladu mohly vypadat její vlastní děti? Ne, na to je ještě moc brzy.
Mlčky sledovala jeho pohyby, jako kdyby i jeho zaujalo cosi na jejím kožíšku, především pak hlavně ocásek, nad kterým se pozastavil. I proto se Marielle rozhodla s ním pomalu mrskat, jako kdyby snad mělo jít o kořist, kterou měl pronásledovat. Zároveň si ale dávala pozor na to, aby se do jejího ocásku nedostaly ostré zoubky vlčete, v takovém případě by stačilo se jenom zvednout že země, k jejímu štěstí.
„Pověz mi Sani, koho jsi už tady potkal?“ optala se ho nadále, aby odvedla jeho pozornost od fialové oháňky.

CEREMONIÁL - 2

Kráčela si směrem od hranic nezvykle rychlým tempem, které si současně hlídala společně s prostředím, v němž se snažila zjistit, zda se v její blízkosti nenachází další společnost v podobě ostatních členů Ignisu. K jejímu štěstí to tak prozatím nevypadalo, což se ale mohlo velice rychle změnit, toho si byla vědoma. K jejímu pochopení došla k závěru, že nemohla mít nahned jistotu v tom, že jí za brzký okamžik někdo nepřepadne se svým (v čemsi snad i zlomyslným) úkolem. A že si musela vskutku dávat pozor na každičkou chvíli, kterou tak mohla ztratit! I proto nelenila a vydala se snad nejkratší cestou, co by ji mohla dovést až ke kotlině.

Řeka Cayna
Poměrně brzy tak měla možnost zahlédnout drobné kamínky v dáli, které se každým krokem více a více zvětšovaly a pro Marielle představovaly místo, přes něž mohla přejít Caynu bez větší možnost si namočit její poměrně krátkou srst. Ač jistě by byla schopna přeplavat na druhou stranu, pokud by to byla ta poslední možnost, nebylo třeba se zdržovat v mrazivých dobách po řekách. A navíc, nemínila pak běhat po léčitelích. To jistě, ještě abych si marodila zrovna teď.
S jistou opatrností tak přecházela po kluzkých balvanech, svoji pozornost věnujíce právě tomu, aby po nich nespadla směrem dolů a nenarazila si jako neohrabané vlče svůj čumáček. Takový osud si jistě nepřála, a to především ve chvíli, kdy měla své smečce dokázat, že takový úkol je schopna splnit. Ne, tohle nebyl pouhý trénink, kdy by se mohla spolehnout na to, že by ji někdo mohl zachránit krk. I proto tak stačil jediný přešlap vedle k tomu, aby na to doplatilo, což nemohla dopustit. Ne, nemohu ho tu nechat samotného. A vůbec, jak by na ní zvládl z pozice nejvyššího Alfy hledět, kdyby pochybila? Našel by v ní pouhé zklamání, či snad jiné podobné pocity? Namísto hledání odpovědí tak pokračovala až dále, než se musila vypořádat s jistou změnou povrchu, tentokrát v podobě černavé země, která byla před nějakou dobou popálena. Vzhledem k zimě bylo dosti možné, že takové spáleniště nebude těžké projít, stále zde však mohla narazit na žhavé uhlíky, kterým bylo třeba se vyvarovat. Ač nelehce, s jistým sprintem se jí podařilo došlápnout již na povrch, s nímž kráčela již zpočátku cesty.

Kotlina (Hrby, Podhorská louka)
Sic se jistý úsek u Cayny mohl pro leckteré označit dobrým výkonem, její cesta ani zdaleka nekončila, právě naopak. Právě taková myšlenka se jí dostala jen, co překročila území jí už tolik známé kotliny. Možná až přílišně známé. Vskutku, jen stěží mohla zapomenout na období mezi dětstvím a plnou dospělostí, kdy se po zdejším území potulovala na denní bázi a to hlavně tehdy, když naposledy kráčela po území Přízračných, jako jejich součást rodiny. Ne, takové označení si taková smečka nikdy nezasloužila, nehledě na ten prostý fakt, že stala jejím rodným místem, kde poprvé spatřila onen svět. A kromě těch nejradostnějších dní v podobě dětství zde zažila především zradu svých nejbližších a s ní následující prázdnotu v jejím srdci - a nebýt Ignisu, držela by se jí do dnešních dní.
To už se ale cestou po širokém prostranství, které louka představovala, před ní objevil drobný náznak vodnaté plochy, což pro ní byla jistá výhra. Nyní stačilo se pouze držet řeky a brzy tak mohla spatřit první vrcholky hor, k nímž se potřebovala dostat. S blížícím cílem se tak brzy mohla rozloučit se svým starým životem plným zoufalství a zbytečného trápení.

Tohle byl nový začátek jak pro ni, tak pro Ignis.

Jistěže vzhled daného jedince mohl na první dobrou velice dobře klamat, jak bylo v končinách Norestu poměrně často zvykem – přec jen, o možných zvláštnost na kožichu mohli takoví Přízrační vyprávět. A estreláci téže, jistě. A ačkoliv bylo pravdou, že Mariellka nebyla ve své domovině zrovna dvakrát zvyklá vlky, z nichž by sršel děs a hněv na míle daleko, její dušička oplývala jiskrou, která se ničeho jen tak nezalekla. Ne, pokud si chtěla získat přízeň ostatních ignisských, musela se alespoň trochu snažit a ukázat, že za něco stojí.
Očividně se jí zadařilo, když svoji důkladně promyšlenou odpověď vzal Feier dobře, sic to na své stále tolika nerudné tváři nedával vědět. S jeho odpovědí jí došla na mysl myšlenka, s níž v jejích očích vzplanuly jiskřičky, jako kdyby tak chtěla drobounce naznačit, že měla cosi za lubem. A taky že měla. „A co ji nevyzkoušet rovnou?“ navrhla mu, čekajíc, jak by se k němu mohl postavit. Očekávala spíše ale kladnou zprávu - neviděla důvodu možnost tréninku odkládat na dobu neurčitou, když s ním hovořila nyní, přímo tváří v tvář. Ráda přijímala nové možnosti k tomu, jak se zdokonalit a posunout své hranice dále, což mohl být právě i tento moment. Navíc, mohla vůbec tímto gestem cosi ztratit? Při nejhorším by akorát schytala nepříjemný výraz a odmítnutí z jeho strany, k čemuž zadoufala, že nedojde.

Krůček k tomu být o něco blíže svému alfovi byl konečně o něco reálnějším snem, než tomu bývalo předtím, což jistě byla pro ni více než dobrá zpráva. Avšak doba, kdy měla možnost žít v kabátku nejnižšího postu, ji rozhodně dala mnohé, snad více než dost. Celá tato zkouška se (kromě poznávání nových nepoznaných krajin i tváří) zdála být užitečná v novém pohledu, který by jako členka Přízračných či obyčejná tulačka zažila jen zatěžko. Rozhodně to nebylo takové, jak si mohla usmyslet za jako maličké vlče, bylo to jiné… ale i tak nešlo o procházku růžovou zahradou. Ale takový je celý život.
Kráčela si ladným tempem skrze další území, za doprovodu prvních slunečních paprsků si usmyslela spíše si polehávat na jednom místě a nechat se obklopit vlastními myšlenkami. Společnost jiného vlka nevyhledávala, snad ani neměla v plánu plýtvat kdejakými slůvky, co by jí ani tolik nedaly co zajímavé. Bylo ještě vůbec co zjišťovat? To už se však do jejího černavého čumáčku dostal další pach ignisského, při jejímu překvapení rovnou toho nejvyššího. A vskutku, při dalších o něco rychlejších krocích zahlédla šedavou srst Raymonda, jenž očividně při dnešním dni měl v plánu zahodit své vůdcovské povinnosti za hlavu. O to lépe po Mariellku! I proto na nic nečekala a vydala se přímo k němu.

Poměrně brzy si tmavý cizinec mohl povšimnout lesklé srsti společně s rozohněnými jiskřičkami v očích, jasně značící, že tohle setkání nebude ledajaké. Jak mohlo skončit, to si vlčice netroufala uhodnout, záleželo především na tom, jak přesně dokáže k jejím slovům zareagovat - tak či onak to bude on, kdo bude nést následky v případě, že bude schopen způsobovat dále problémy.
Jak však brzy zjistila, k její smůle měla Mariellka možnost se očividně setkat s pubertálním vlčetem, co jen zatěžko poznalo hranic, a to i těch ignisských. Taková skutečnost ji tolik nepotěšila, však ne všichni dokázali probrat veškerou moudrost světa, i přesto měla za to, že alespoň špetka rozumu se v něm mohla nacházet. Očividně se ale zmýlila. „Na území smečky?“ podivila se nad jeho odpovědí, o to více však v sobě nalezla rozhořčení, když se neopovážil se pořádně zastavit a věnovat ji pozornost i poté, co s z nějakého důvodu oslovila. Tak to tedy ne. Své snažení ale nenechala dále už jen náhodě, i proto se k němu dostala tak, že ho předběhla ve jeho krocích a se snahou zastavit tak učinila jako první, mezitímco si nepříjemně švihla svým huňatým ocáskem. Teď to bude už po jejím.
„Zklamu tě, avšak zde tvá 'procházka' končí. Překročil jsi hranice, nemáš tu co vůbec dělat, i proto tě žádám, abys odešel.“ se stále pevným hlasem si stála za svým, svým pohledem propalovala vlkovu tvář plnou lhostejnosti, která jistě velice brzy zmizí. Až nyní si dokonce si uvědomila, jak moc byl jeho pach blízký jejímu rodnému domovu, který byl už jen pouhou vzpomínkou na její kdysi marnivý život. O to více ji zaráželo, kde v sobě vzal tu odvahu překročit hranice Ignisu, který měl s Přízračnými nemalé spory. Jak hloupé vlče.

Ne zcela každý den se nesl ve znamení, kdy se musela ze všech sil vynasnažit o zjištění co nejvíce podstatných informací ohledně Igniské smečky, které by si musela ponechat ve své hlavičce. Vlastně snad i měla pocit, jako kdyby na ni toho bylo až přílišně mnoho... a snad i možná i začátek její cesty byl až příliš prostý a příkrý, že se sama ani netušila, kdy se mohla zastavit na místě (a zda si to na svém místě mohla vůbec dovolit). Inu, byl to začátek nového života, pro který hodlala udělat vše, co se jen v silách mladé vlčice dalo, však takový výsledek si odnášel i svoji daň, kupříkladu v podobě občasné únavy, které se v ní drobně mihla. A to ani neměla svůj vlastní pelech, do kterého by se mohla zavrtat a konečně se pro jednou zbavit toho nepříjemného mrazu. Život umí být mnohdy těžký.
Pomalu pokládala tlapky do mokrého, nepříliš příjemného sněhu, s hlavou poněkud nezvykle spadlou směrem k zemi. Přemýšlela dlouho (jak se dalo očekávat ve chvíli, kdy na ní spadla samota), především na svoji minulost v té smečce o maličký kus dále. Ač přes ztrátu všech svých blízkých jako takovou se přenesla, tvořila se v ní mírná obava ohledně toho, zda jí tohle nemohlo dostihnout i v životě novém. Co když se někdy bude muset opět střetnout s Ryumee a že se tak muselo stát? Nebo snad narazí na někoho dalšího z rodiny? Nejdříve to byl Timothée, co když to bude někdo jiný? Třeba má mrtvá sestra?
Z myšlenek ji však po chvíli probudil pach nového společníka, který ji donutil o něco více zbystřit. A skutečně, skrze svůj šátek se jí podařilo zjistit, že do jejich krajin kdosi vstoupil. Někdo cizí. Někdo, kdo nenesl pach Ignisu. V krocích neznámého přeci jen po chvíli spatřila našedlou srst vlka, který se vůbec neostýchal pokračovat nadále přes háj. Ztratil snad rozum?
„Hej ty!“ vyštěkla naň, tentokrát bez doprovodu slušného pozdravení k němu poměrně rychle nakráčela. Netušila, co zde pohledával, pro svůj případ však udržela v sobě jistou obezřetnost. „Co zde pohledáváš?“ optala se ho tvrdě, dávaje najevo, že z jeho společnosti není zrovna dvakrát natěšená.

CEREMONIÁL - 1

Konečně nastal ten den, na který tak urputně vyčkávala. A vůbec, jak dlouho tomu mohlo vůbec být, snad několik nekonečných dní? Možná i více. Možná již jen ti ukazovalo, jak moc se nynější ceremoniál zdál být pro ní významný, tímto okamžikem mohla jednou pro vždy dokázat, co se v její malé, leč přeci jen mocné dušičce nacházelo. Byl to plamínek se září. A tato ohnivá zář se mohla nyní projevit a ještě více se rozhořet. Jednou pro vždy.

Skrze temné stíny, které sebou přinesla černá mračna, se ve sněhu objevily drobné otisky tlapek, za kterými stála mladá slečna. Jak bývalo u ní zvykem, skrze svoji chladnou masku nedávala najevo mnoho emocí, snad jen očividnou zvědavost prozrazovaly drobné jiskričky v očích, kterými skenovala zdejší dění. Vlků zde nebylo málo, kromě dvou hlavních hlav zde nacházela především mnoho tváří, s některými se již stihla setkat, však mnozí z nich ji byli stále jednou velkou neznámou... což se nejspíše brzy změní, pokud někdo z nich zvládne projít dnešní zkouškou.
Jen, co dostavila do sestavení vlků, její zrak automaticky padl na Raymonda, kterému věnovala drobné pokývnutí. Byl jediným vlkem, pro kterého nechtěla být zklamáním v případě, že by tímto ceremoniálem neprošla. Ale to se nestane. Snad. Podobně si dovolila i pozdravit vlčici vedle něho, Roo.
A po chvíli tak přišel signál je k informacím, které byly potřeba. Dlouhého otálení se jim nedočkalo, namísto toho jen zaslechla nejpodstatnější informace, které k výpravě potřebovala. Zajímavé, pomyslela si jen, zatímco se snažila vybavit zdejší místo, které leželo v kotlině - k jejímu štěstí šlo o pro ni dobře zmapované území z již mladších let. Na poslech se dokonce nejednalo o tolik složitý úkol, na jistou mazanost ze strany Igniských však nezapomínala a byla připravená na vše, co si pro ni připraví. K odpovědi ostatních omeg nijak výrazně nereagovala, pouze se jen po ostatních ohlédla, aby navázala oční kontakt s tím, kdo byl ochoten ji ho opětovat.

A s tím se vydala na svoji cestu k novému životu.

Takže Kari. Zdejší jméno bylo další z těch, které nebyla schopna spojit s žádnou konkrétní tváří, což jak sama vzhledem ke schopnosti se rychle seznamovat s novými vlky, jistě brzy změní. Za tu poměrně krátkou dobu již stihla pár těch členů poznat, což bylo pro ni dobré znamení toho, že svůj úkol obyčejné Omegy se zajímat o vše, o co jen mohla, činila dobře. A taky v něm hodlala pokračovat. Nad drobnou poznámkou ohledně dalšího léčitele se musela drobně ušklíbnout, však celkem rychle svoji tvář usměrnila a ponechala ji klidnou, tak jako předtím. Očividně se zdejší vlk nebát použít v obyčejné řeči i upřímná a ostrá slůvka, která mohla kdekoho bodnout do srdéčka, což jistě nebylo na škodu si zapamatovat pro budoucí setkání. Působit hrůzně tedy umí. A nejen svojí výškou.
„Stačí mi říkat Marielle,“ nebála se poznamenat, to už však ponechala svoji tlamičku zavřenou, aby se nad jeho otázkou zamyslila. Věděla o sobě, že bylo ještě dosti se učit a zlepšovat ve svých schopnostech, aby se posunula opět o nějaký ten kus dále. A pokud tohle měla být smečka udatných a neohrožených bojovníků, byla veliká šance, že takovou myšlenku mohla proměnit ve skutečnost. „Ovládám dobře rychlost a snad i obratnost, umím se tak dobře skrývat a nebýt ostatním na očích. Ráda bych se však zaměřila na samotný střet, tudíž bych se ráda zlepšila i co se týče síly.“ vylíčila mu to nejpodstatnější, co se jí zrovna dostalo do hlavy, aby popsala svoji situaci. Jistě na tom nebyla nejlépe, a to především po tom dlouhém intervalu z dob mimo smečku, na druhou stranu měla v sobě již nějaký ten základ z výchovy v rodné smečce. Přec jen, takové učení pro ni neznamenalo jenom časté sezení po nocích a čtení hvězd, jak to mohlo na první pohled vypadat.

Jak tak po chviličce zjistila, Roo byla očividně poměrně zvědavou a především bystrou vlčicí, která si nenechala vzít každé jediné slovíčko, které zaslechla, však pohled její nebyl již takovým milým překvapením, jaké Mariellka v této konverzaci potřebovala. Tahle vlčice byla tou nejvyšší, jen co je pravda, přeci za samotným Alfou. Je snad blíže i takovému Rayovi? Snad samotné srdéčko se jí nad takovým zjištěním nepříjemně polekalo, klid v její tváři si však nehodlala jen tak vzít, a tak nedala najevo více, než drobné zadumání na touto myšlenkou. Měla bych se Raye se na to zeptat.
„Delší dobu... inu, může to tak být. A nemusí.“ odpověděla ji nakonec, ač při její otázce měla téže nutkání pozdvihnout obočí, nakonec však svoji tvář ponechala ve stejné grimase, jako předtím. Jen co se však posunulo jejich téma dále, rozhodla se ho alespoň pro teď držet. Navíc, otázka to nebyla položená jen tak, zvědavost se u ní přeci jen vyskytla - co když za sebou historie Ignisu nesla více, než pouhé vzpomínky ostatních a nejrůznější historky, které se nesly až do dnešních dní? Unikalo jí snad něco? I proto našpicovala svá ouška a dávala více než dobrý pozor.
Leč pořádného povídání se nedočkala (jakápak to smůla!), její drobné přiznání o návrhu Roo ji poměrně zaujal. Pochopila z něj, že minulost Ignisu nebylo téma, které by se nějak často rozvádělo a se kterým by se mezi ostatními členy debatovalo. To byla jistě škoda v ohledu toho, že nemohla zcela jistě vědět, čím byl Ignis zač… zda byl skutečně takový, jak se o něm povídalo. „Dobrý nápad. Třeba minulost skrývá i momenty, které je dobré si pamatovat.“ pravila ji nakonec, věnujíce ji krátké pokývnutí. „nicméně stejně i tak by se mělo hledět kupředu.“ podotkla jen drobně. Inu, a proč by ne, třeba tak Ignisskou smečku potkají lepší časy, mnohem lepší, než bývaly předtím. Ovšem pro to musela i taková Mariellka udělat – vzdělávat se, trénovat, být schopnější a silnější.