Príspevky užívateľa

Celé to vyčkávání na další slova náhle působilo jako celá věčnost, až se jí srdéčko rozbušilo omnoho více... tedy, pokud to tedy vůbec ještě šlo. Stejně jako Raymond, i ona sama byla neskutečně ráda za to všecičko, co se v téhle chvíli událo. Byla nadšená (a zároveň i drobounce plná obav, ač nahlas by to nepřiznala) z možnosti nového domova, nejvíce však z té všechny lásky, kterou mohla Raymondovi vyjádřit. Milovala ho tak moc, jako nikoho jiného!
I přesto se její tvář naplnila očividným překvapením, avšak nikoliv díky tomu, co pověděl... spíše kvůli jeho způsobu, který se ji rozhodl předvést. Vždyť tady pomalu křičel na samotná nebesa! Párkrát zmateně zamrkala, než se z ní postupně dostalo drobného zasmání s tvářičkou narudlou, kterou se nesnažila ani nijak výrazně skrývat. „Ach Rayi,“ vydechla, ještě stále s tvářičkou plnou úsměvu, který byl ji u ní již zcela vzácným úkazem. Jako jedinému se vůbec takovou emoci ukazovat, i přes ten fakt, že byl tím jediným, co zůstal z jejího dětství, které ji přineslo mnoho neštěstí. „vždyť já tebe taky! Ani nevíš jak moc.“ v tom se odhodlala se k němu ještě na moment přiblížit a zavrtat svoji hlavičku do jeho hrudi, aby tak schovala tu narudlou tvář, která svojí barvou připomínala spíše rajče, neuvědomujíce si, jak unáhlené rozhodnutí to bylo. Ale ta jeho srst!

Odpovědi na otázku se jí nedostalo, místo toho měla možnost zaslechnout další z očividně důležitějších jmen, které by jako novodobá Omega měla ponechat ve své paměti. Jak se ukázalo, schopných vlků s vysokým postavením se ve smečce našlo mnoho, což pro Mariellku znamenalo větší píli a odhodlání pokračovat ve své cestě dále, pokud chtěla tedy být něčím více, než jen obyčejnou Omegou, na kterou se bude valit kdejaká špína. A to si ona rozhodně nepřála, ne! I tak věděla, že ji bude čekat ještě dlouhá cesta.
„Těší mne Feiere, vrchní léčiteli.“ dovolila si menší formalitu k tomu, jen aby se neřeklo. Tvář si ponechala chladnou, pozdvihnoutou do výšin - nikoliv však kvůli její potřebě se povyšovat, nýbrž aby mu byla schopna vůbec pohledět až do samotné tváře, ve které stejně nakonec nenalezla mnoho přívětivých emocí. Takového obra za tu celou dobu, co zde žila, ještě nepotkala... Je to vůbec vlk? To už se však rozhodla jít s konverzací dále: „Měla jsem možnost setkat se s dalším léčitelem, Ikke se myslím jmenoval. Je vás tu více léčitelů ještě?“ optala se hnědého. Co si tak pamatovala ze svých mladších dob, smečka Nihilská měla ve zvyku držet u sebe více, než jen jednoho léčitele. Mohlo se to držet snad i zde? I zajímavé brala za fakt, jak odlišně působil takový Ikke Feiera, vlastně by ani sama nerozpoznala, že šlo o kolegy ze stejného oboru, pokud by ji nyní nevyzradil, jakou funkci zastával.
„Vskutku, je to tak. Jsem tu jen malou chvíli.“ odpověděla mu poměrně jasně, zároveň mu i drobně pokývla hlavou.

Již z dálky zpozorovala, jaká miloučká radost z něho vyžadovala díky jeho postoji... a následným zavrtěním jeho oháňky. Snad až lehce se nad tím musela podivit, neb tento vlk rozhodně nevypadal jako jeden z těch, kteří by pasovali do Igniské smečky, kterou byla jako maličké vlče strašena. Však co, čas plynul dále, a s ním se vyvíjela i samotná smečka, která se rozrůstala o další nováčky, jako kupříkladu samotnou Marielle.
Jen co se ozval, že by rád přenechal všechny ty formality stranou, Mariellka se jeho rozhodnutí nijak nebránila, snad až naopak za to byla ráda... sic byla vlčicí, která byla vychovaná ke slušnému zacházení s ostatními vlky plné nejrůznějších formalut, Mariellka nehodlala strkat svoji miloučkou tvářičku kdejakému vlkovi. „Fajn, jak chceš.“ řekla nakonec jen, s drobným pokývnutím hlavou nazpátek k němu.
To už se však jejich téma pohnulo o kus dál: „O těch největších základech mě poučila Artemis, tu jsem poznala prvně. Území ale takové ještě nemám natolik prolezlé, abych se v něm dobře orientovala, hlavně tedy mimo hranice - kromě téhle řeky poznám ještě jednu v blízkosti, Cayna se tuším jmenuje.“ osvětlila nakonec Ikkemu. To už však postřehla jméno jisté Roo, se kterou se ve smečce ještě nikdy předtím osobně nesetkala. Tedy, ona ve smečce nepoznala ještě prozatím nikoho do nejmenšího detailu. Byl to snad někdo důležitý? „Kdo je Roo?“ po chvíli přemítání se nakonec rozhodla pozeptat, aby zjistila, co za vlčivi se pod tímto jménem skrývalo.

Scenérie kolem se zdála být stále poklidná, tedy až do momentu, co koutkem oka zpozorovala něco drobounkého, co se pohybovalo poměrně rychle - se zaujetím proto pozůstal její pohled viset pouze na zdejším bodu. Prvně si jen pomyslela, že šlo o pouhou drobnou kořist, však po chvíli sledování nakonec zjistila, že šlo o vlka. K drobnému překvapení se však obraz nezastavil, nýbrž naopak se zvětšoval a zvětšoval - vlk se každým krůčkem přibližoval čím dál více k ní. Pouze a jen k ní, nic jiného tu kromě její přítomnosti nebylo. Přikrčila se, netušíce, jak a takový zjev měla reagovat... a jak by téže měla, když to vypadalo, jako kdyby se chtěl na ní vrhnout! A tak jen, co se odhodlala k tomu zamířit pryč od něj, prudce zastavil, což mělo za následek drobnou spršku v podobě sněhu, který se kolem něho rozlétl a málem sejmul a mladou vlčici... málem. Ke svému štěstí se chladem promrzlému kožíšku nakonec vyhla.
V očividném překvapení mrkla na nového společníka, který ji dovolil věnovat tak zvláštní představení. Už další v řadě! Co si na mne ostatní vymyslí potom? „Chcete něco?“ narovnala se, s hlasem mu tak naznačila, aby se rozpovídal prvně on, když tak náhle k ní přispěchal. Očima vyhledala jeho tvář, která si měřila novou Omegu přísným a strohým pohledem, což jistě poukazovalo na postavení, které vlk ve smečce měl. Nebo se pletu?
„S kýmpak mám tu čest?“ optala se ho po chvíli, aby jistým způsobem rozvedla jejich řeč.

Sněhová pokrývka, to bylo to hlavní, co se nyní drželo v okolí celého Norestu že všeho nejvíce. S tím se však držela snad i pochmurná nálada, která díky zalezlému slunci (které se schovávalo kdo ví kde) vytvářela v okolí nepříjemný dojem toho, jako kdyby všude bylo mrtvo. Jako kdyby snad celičká příroda pospávala od těch všech slunečních teplých dní, které se očividně jen tak brzy neobjeví. Ne, na to bylo ještě dost času, co prožijí v mrazu, který si na ně vyčkával.
Od toho prostého pocitu samoty ji však dopomáhal fakt, že byla součástí smečky, do které se ještě nedávno přidala - a jak za to byla ráda! Hlavně tedy nyní, kdy se alespoň nemusela bát o svůj holý život a nemusela si lámat hlavu nad tím, že mohlo za každým koutem číhat jakékoliv nebezpečí... ať už kupříkladu v podobě vlčích bláznů a pomatenců, kteří neměli problém jít ostatním po krku. A že pár takových duší Mariellka našla!
S pomalým krokem si vykračovala krajinou, nemaje v plánu nic zajímavého, dokonce ani nemínila dnešním dnem hledat jakoukoliv novou tvář, se kterou by si mohla cokoliv říci. Třeba se najde i sama. A kdyby ne, bylo by ji zcela jedno. Místo toho ponechala svoji hlavu přemýšlet o všem možném i nemožném - hlavně však jednom vlkovi, ke kterému měla tak častokrát chuť se jen zachumlat do jeho huňatého kožíšku a pozůstat u něj na dlouhé časy... klidně i zrovinka teď, v té obrovské zimě! Jenže nemohla. Ne teď. A ať už jí to sebevíc mohlo trhat srdéčko na kusy, s takovou realitou se musela smířit - sic stále měla konečně svůj domov, ještě chvíli potrvá, než se jím stane doopravdy. Do té doby se jen mohla vynasnažit být lepší vlčicí, než kterou byla doposud.

Prozatím se Mariellka se neměla tolik k řeči, ač přes svůj napřímený a místy až chladný pohled k jeho bratrovi zůstala zamyšlená ve své hlavě, netušíce, jak se zdejší situaci měla naložit. Nestávalo se jí totiž každý den, že by potkávali příbuzné z její minulosti, o kterých měla za to, že jsou již dávno zakopaní pod zem... I o Timothéem si pomyslela, že ho čekal stejný osud, čemuž tak k jejímu překvapení nebylo. Kromě toho však musela přemítat nad další myšlenkou, která jí tak nepěkně sžírala mysl - měla mu prozrazovat cokoliv o tom, co zažil jako malý? Či snad měla začít novou cestou, jako jiná, již cizí vlčice? Jak tak totiž viděla, ani její oslovení mladého vlka jakožto bratra s ním tolik neudělalo. Ne, ten na všecičko dočista zapomněl. Ach, jaký to bídák.
„Proč jsem... to nevím ani já.“ prázdně mu odpověděla, než se sama zahlédla kamsi do dáli. Zdali její život měl nyní nějaký význam, tím si už jistá tolik nebyla, někdy měla sama pocit, že narodila se jen proto, aby stejně jen prožívala tu nepříjemnou bolest, kterou byla obdarována... a který ne a ne zmizet. „A kde jsi? Říkej tomhle všemu Norest. Měla by tu být poblíž jedna smečka, co tak vím.“ odvětila nakonec, sledujíce okolí kolem něj jen proto, aby už více neprobodávala zdejšího vlka pohledem. Vlastně ani již neměla proč. Sic stále byla nahněvaná za to, jakým způsobem ji opustil, postupem času ji začalo docházet, že jeho odchod byl osudem, který nemohl ovlivnit. Jenže, co se mu pak stalo? To byla otázka, na kterou už možná nikdy nedostane svou odpověď.

Jak se po chvíli nakonec ukázalo, daleko od pravdy nebyla, samotná Beta smečky (což znamenalo i fakt, že byla první nejvýše postavenou vlčicí, což jistě nemohla jen tak přihlížet) se před ní zjevila. Při další otázce se jen tak drobně, opravdu jen nepatrně, zadívala do země - ač bylo logické, z jakého důvodu se tuto otázku Roo takhle nahned vystřelila, Mariellka to brala jako lehce osobní. Vždyť to byl právě její drahý Raymond, který ji sám nabídl domov právě v Igniské smečce. To právě díky tomu shledání s ním jí byla poskytnuta možnost žít v novém domově, už ne více jako prostá tulačka, kterou ještě před nějakou dobou bývala. Jenže o vztahu mezi ní a jím nevěděl zhola nikdo, ani ta jediná duše... a věčně to tak být nemohlo, pokud zde chtěla zůstat. Však, do té doby mohla zdejší tajemství ponechat jen pro sebe a stát se tak jen obyčejnou Omegou. Ne však na dlouho.
„Vlastně... Alfa mě zavedl až sem“ pravila krátce, věnujíce malé vlčici pohled do očí. „nabídl mi domov právě zde v Ignisu, tak jsem to přijala.“ osvětlila poměrně krátce, jasně. Nic víc, nic míň… alespoň tedy prozatím. I přesto zdejší shledání brala osudným a věděla, že na něj jen tak lehce nezapomene.
Na poznatek Roo drobně přikývla, neb byla ráda, že i Roo jí dala najevo, že svými krůčky směřovala správnou cestou. Však to bylo i to, o co se Marielle nyní ze všech sil snažila… pokud chtěla mířit nahoru, musela pro to něco udělat. Možná snad cokoliv. S tím se ale opět věnovala své drahé návštěvě: „Otázka by se tu našla, jistě. Zajímalo by mě, co víte o historii této smečky? Co bylo vůbec před vládou Raye? Zatím jsem neměla možnost zjistit toho tolik, kolik bych chtěla.“ schválně se jí pozeptala, než jí dala prostor na rozmyšlenou. Jistě, věděla, co je ten Ignis zač, do plné hloubky o jeho dávné s ním však s nikým nemluvila, a to ani s Rayem i přesto, že šlo o jeho domov. Navíc, pokud byla Roo samotnou Betou, mohla by to vědět, ač její tvář působila dosti mladě.

Našpicovala ouška, aby dala jasně najevo svůj zájem o konverzaci… a možná snad i byla drobně potěšena za společnost zdejší vlčice, díky které mohla zjistit to, co se jí mohlo v budoucnu skutečně hodit, a to bylo to, co nyní potřebovala nejvíce. Navíc, mohla si tak připočítat jednu ze svých prvních známostí v Ignisu, což se více než hodilo. A to především nyní v dobách, kdy ze smečky nepoznala ani jedinou duši, vyjímaje jediného Raymonda, který byl tím nejvyšším v hiearchii. Přesně naopak od ní.
Čím více se zaposlouchala Artemisiných slov, tím více byl jasný úšklebek na její tvářičce – jak se nakonec ukázalo, již do samého začátku se jí podařilo nalézt vlčici s funkcí, kterou pro orientaci v chodu smečky potřebovala nejvíce… jaképak štěstí se na ni jen dneska usmálo! Zvědavost Marielle neznala pořádných hranic a tak byla schopna ji zásobovat otázkami i do dalších setkání, v čemž snad mohla Artemis i jistým způsobem potěšit. Zase aby těch otázek ale nebylo až moc!
„Tak to jsem narazila na tu správnou vlčici, jak se zdá.“ dovolila si poznamenat, načež pohodila zvesela ocasem. Už se přestávala v její blízkosti cítit tak podivně, jako kdyby byla dále jen obyčejnou cizinkou, ač jistě potrvá, než ji pozná o něco blíže. Rozhodně však nebyla tak hroznou vlčicí, jak si mohla na první dobrou pomyslet. „Kolik dalších funkcí zde ve smečce máte? Kromě toho lektora předpokládám, že zde budou i lovci a bojovníci, že?“ raději se otázala dále, když už se dostali k tématu fukncí v Ignisu. A navíc, jistě nebylo na škodu se už pro začátek dozvědět, co dalšího smečka nabízela, ač pro čerstvou Omegu, která zde pokládala své tlapky prvně, to bylo jistě brzo. Ale jistota je jistota.

poprosím drobný přívěšek pro Mariellku! (více info napíšu do vzkazů)

Z polibku, který ji Ray tak nečekaně daroval nijak neuhýbala, právě naopak, ten zvláštní výbuch emocí ji naprosto omámil, i proto zůstala zkameněle na svém místě - a tak, s očky zavřenými a bušícím srdcem (které jí div nevyskočilo z hrudi!), si jen užívala tento moment co nejvíce to šlo. Bylo to tak krásné, tak nově krásné - vlastně sama si začala pomaličku uvědomovat, jaký vliv na ní měla Raymondovo přítomnost. Díky němu se necítila tak opuštěně, tak naprosto slabě... při každém pohledu na jeho roztomilou tvářičku s úsměvem měla pocit, jako kdyby v ní vykouzlil ten zvláštní pocit. Pocit lásky. Po chvíli se Ray od ní mírně odtáhl, stále však zůstaly jejich tvářičky skutečně blízko, jako kdyby zůstali na sobě nalepení, i díky tomu šimrající motýlci v jejím břiše stále nepominuli. Tlamičku ponechala pootevřenou, s výrazem ještě stále drobně zmateným a tvářemi tak neskutečně narudlými (a jistě to musel skutečně vtipný pohled) ponechala svého milého promluvit. Odpověď na otázku, kterou položil, věděla již dávno... vlastně ani nebylo třeba žádného až přespříliš dlouhého dumání, i tak se prvně neodvážila mu odpovědět. Chtěla být s ním, chtěla ho každý den vídat a hledět na ty jeho úsměvy, co by jí každičkou chvíli obdarovával... Ale co smečka? Co když nebudu pro něj dost dobrá? Co když zklamu?
„No... ano, moc bych si to přála.“ s drobným úsměvem na pyscích mu sdělila, zatímco si vyčkávala na to, co by že sebe mohl Ray následně dostat. Možná měl na srdci něco důležitého, něco, díky čemu uznala za vhodné ho nepřerušovat obavami, které jí tížily. A že jich bylo!

Po chvíli přeci jen cizinka před ní sdělila svůj pádný důvod brzkého navštívení zdejšího území, načež Marielle nijak nereagovala, místo toho se začala věnovat jejímu vzhledu, který ji na první pohled poměrně dosti zaujal. Kdyby jí šálil zrak, měla by za to, že takovou vlčici již někdy předtím viděla... vzhledem k tomu, že však o něco mladším dojmem, bylo jisté, že tomu tak nebylo. Co si však pamatovala jistě byla skutečnost, že vlčice z její minulosti téže z ohnivé smečky, to si pamatovala dobře ... možná Ray by si ji mohl pamatovat? Třeba kdybych se ho pak někdy zeptala-
„To je pravda.“ odpověděla stručně, dávaje tak najevo, že její domněnka nebyla mylná. Jenže s tím, s kým měla ve skutečnosti tu čest se potkat, ji bylo prozatím neznámé - možná to byla ta Roo, o které se zmiňoval ten Léčitel, které před nedávnou dobou potkala na hranicích... Ikke se jmenoval? „Jsem Marielle. A vy?“ raději se optala, aby se raději představila o té pravdě, nerada by si spletla jména s někým cizím. To by ještě dopadlo, abych ji oslovovala se jménem někoho jiného!
To již však omnoho maličká vlčice položila novou otázku, na kterou Mari prvně pokývla. Na setkání s Artemis si zcela jasně pamatovala - a jakpak by ne, když jejich setkání... inu vypadalo tak, jak vypadalo. Nakonec se z ní vyklabala poměrně milá vlčice, jejíž post si dokázala obhájit, což bylo to hlavní. „Ano, se základy jsem byla seznámena. Nicméně i tak bych se ráda dále zajímala o chod smečky, což je myslím pochopitelné.“ pověděla nakonec, aby dala tím najevo, že ohledně smečky hodlala zjišťovat další informace, aby byla co nejlépe informovaná. To bylo to nejlepší, co nyní jako Omega učinit a byla si toho plně vědoma.

Stále si na tváři ponechala jakousi ledovou masku, skrz kterou nezmínila najevo dát mnoho emocí, i přesto, že právě to byl ten hlavní důvod, proč se v Timothéem uchoval ten strach, který z něj nechtěl jít pryč. Zdejší situace ji ale mírně překvapila - a jakpak by ne, když měla celou dobu za to, že Timothéemu je již navždy konec, že ho již nikdy více neuvidí? Jenže jak se ukázalo, předci ji chtěli trestat ještě více, než by bylo třeba a seslali ji zpět někoho, koho již více nechtěla vidět.
„Co se pamatuješ?“ zopakovala po něm, než vskutku nepatrně natočila hlavičku na stranu - hněv se pomalu začal měnit v mírnou zvědavost a Marielle toužila vědět, co se za osudem tohoto nebožáka skrývalo. Tedy, pokud to tedy zjistí. Mohl by vůbec poznat svoji minulost, kde vyrůstal, jakýkoliv útržek z toho, co jako malý prožil? Zatím to tak tedy rozhodně nevypadalo. Jedno však věděla jistě - tohle už nebude nikdy bratr, kterým býval předtím... ne. Všechno se od té doby změnilo, nic nemůže být stejné jako dříve, ani její sourozenecká láska k němu, jako svému bratrovi, pro kterého tu byla. Možná ji ani Timothée neměl dneska potkat.
„Vypadáš ztraceně, bratře.“ dodala po chvíli ticha, než mu začala hledět do očí. Jak asi zareaguje? Pozná mě... už je to nějaká doba.

Mariellka většinou bývala vlčice, za jejímiž slovy si plně stála stůj co stůj, ovšem tohle byl zcela odlišný případ - Raymond byl jediný vlk, kterému mohla říci vsecičko na světě a i přesto měla pocit, že všechna ta slova, co naň tak vyvalila, byla prostou chybou, které se neměla dopustit. Či snad ano? Vždyť ji mohl jednoduše odmítnout, říct jí, že tudy cesta nevede, jakožto ignisan k tulačce, jejíž kořeny začínaly již u smečky Přízračných, která byla od dlouhých dob daným nepřítelem Ignisu. A Raymond i přesto mlčel, plný nadšení jen proto, aby ji řekl ona slůvka, která nakonec po její poměrně zmatené řeči dodal.
Co to znamená? Mohla bych snad do Ignisu? Stále jí nedocházelo, co vlka před ním nyní stálo, však už to nebyl ledajaký obyčejný hoch, kterým býval, když se s ním setkala úplně poprvé, nyní nosil sebou i masku hrdého Alfy Ignisské smečky, která jí stále ale byla neznámá. Už jen to, co řekl však stačilo k tomu, aby se na její tváři objevil mírný úsměv, značící, že byla jeho slova vděčná, ač stále její obavy plně nezmizely. Pro Marielle byl tohle zcela podstatný krok k tomu, aby se konečně stala jinou vlčicí. Silnější vlčicí. Konečně se nemusela toulat po světě a žít s bolestí, kterou jí rodina způsobila, konečně mohla tohle všecičko zahodit a začít žít nový život... s vlkem, kterého milovala celým srdcem.
Polilo ji zvláštní horko, co se Ray začal pomaličku přibližovat k její tvářičce - jako kdyby nestačilo celé to její zmatení ve tváři, náhle se jí zastavil dech a překvapeně sledovala, jak se k ní blížil opravdu pomaličku, snad až nejistě. Nejspíše se rozhodoval, zdali tohle bylo správné. I přes to velké překvapení pro Mariellku však hlavičkou neuhýbala, zůstala jen stát jako přikovaná na místě, jako kdyby snad sama netušila, co měla učinit. I díky tomu po chvíli ucítila lehký dotyk jejich čumáčku, který tak dokázal, že nyní nežila v nějakém až přespříliš živém snu, tohle byla jedna z těch nejkrásnějších chvil jejího již tak bídného života, neli přímo ta nejkrásnější. V tu chvíli nebylo třeba žádných slov, aby pochopila, že Ray ji miloval a chtěl ji tuto lásku i dokázat... a stejně tak i Marielle. I proto pootevřela svoji tlamičku, aby drahému Rayovi opětovala polibek, stále velice ohromena nad tím, co se vlastně dělo, zároveň však doufala, že tohle štěstí v jejím srdci už nikdy neskončí.

Během objetí, ve kterém zůstala jako omámená (a kdo by se téže divil, když něco jako sociální kontakt jí bylo několik těch ztracených měsíců poměrně neznámé), začala po chvíli používat i hlavu, která byla naplněna nejrůznějšími myšlenkami - ty se především pojily k tomu, jaký osud by si měla tato vlčice zvolit. Věděla totiž, se toulat věčně se už nadále nemohla... a hlavně ne v dobách, kdy se již schylovalo k velikým mrazům, proti kterým Mariellka samotná neměla žádnou šanci. A to si uvědomovala.
Během toho zaslechla Rayův poměrně překvapený hlásek, doplněn o mírně zavrtění ocasem, který prozrazovat, že její tón v hlase tmavého vlka potěšil. Jenže Mariellku začala o to více drásat nejistota z myšlenky, která jí utkvěla v hlavě... Možná to nebyl dobrý nápad? Co když by to ani nešlo? „Tedy, šlo by to, ne?“ tiše se do ticha optala (především sama sebe), než se od Raye drobně dotáhla - leč poměrně pomalu a nedobrovolně, udělat to přec jen musela.
„Vždyť víš, že máš vlastní domov, svoje místo, kam už patříš, a...“ odmlčela se, aby našla ta správná slova, kterými by se vyjádřila. Pochopí to vůbec? „...myslela jsem si, že bych mohla do takového místa taky patřit. Už mě nebaví se bezhlavě potulovat Norestem, když mi to ani nic nedává. A navíc, blíží se zima, bylo by vhodné si najít místo, kde bych se mohla zdržovat na nějakou dobu.“ pokračovala, s hlavou stočenou ke svým tlapkám, čímž dávala ještě více najevo své obavy z toho, co mohla její slova přinést. Strašně moc doufala, že Ray její slova již tak pochopí, nechtěla už více si s tímto lámat hlavu... jenže, pokud si přála zjistit o něco více, musela pokračovat. Možná by se k něčemu neschylovala, pokud by na Raymondovo místě postával někdo jiný z ignisanů, jenže pouto těchto vlků bylo něco, co si již více nepřála přetrhnout, tak drobně ve vnitru své duše cítila, že něco takové by zlomilo i jí samotnou. „A navíc, chci být s tebou.“ vyřkla s již pohledem upřený na jejího drahého přítele. Chtěla aby to věděl, aby slyšel, že jejich vztah ji není lhostejný... že je i vzájemný. Ach, jak troufalá byla.

Pro Marielle bývalo typické, že se tolik nezabývala tolik tím, co nebylo pro ni podstatné, tyto myšlenky většinou zanechala odložené na druhou kolej jen proto, aby se jimi více zbytečně nezabývala. Nač taky? I proto neměla proč dále myslet nad tím, jakým způsobem byla přivítaná - hlavní prioritou stále zůstávalo co nejlépe pozůstat ve zdejší konverzaci a získat snad pro ni užitečné informace, které se pro ni jakožto pro Omegu mohly hodit.
Za tu dobu toho mnohé nepověděla, vlastně jen mlčky sledovala to prapodivnou změnu nálady, která se na vlčici jasně projevila hlavně v její tváři, na které se nacházela snad až čistá radost… tedy, snad. Radost sama tolik projevovat neuměla. Nezajímavou se jí nezdála ani v řeči, kdy Mariellka drobně pokývla hlavou na souhlas. Ano, měla pravdu.
To už se jí pak dostalo jména, které si hodlala zapamatovat... Artemis. Náhle měla pocit, jako kdyby tohle jméno již kdysi předtím zaslechla, v myšlenkách na to, o koho tak asi mohlo jít neměla zájem se více pátrat - ne teď, když musela svoji pozornost věnovat právě zdejší společnici.
„Těší mne Artemis.“ neodpustila si jistou formalitu, ač něco takového běžně neužívala ve svých slovech... inu, byl čas se opět posunout dále.
„Co máte jako lektor přesně na starosti?“ zajímala se, načež se konečně posadila. Bylo jí jasné, že nějakou chvíli tu s vlčicí ještě pobude, a přesně tohle byl dobrý start - nejen, že tím mohla zjistit obecnou informaci o tom, co přesně tato profese obnášela, ale i téže mohla zjistit něco málo o samotné Artemis, což se jistě hodilo. A jakpak by ne, alespoň by nebyla už pouhou cizí tváří, o níž byla nevěděla zhola nic.