Príspevky užívateľa

K dnešnímu dni se Mariellka rozhodla vydat na průzkum území již poměrně brzy, za chladného rána, doprovázeno hustou mlhou, která jakoby snad neměla žádného konce. Fialová vlčka však taková počasí nebrala nikterak nepříznivě, naopak ho měla ráda... tedy, pokud zrovna nebyla nucena osamoceně, jako nějaký ztracený tulák kráčet po neznámých končinách, na kterých mohlo číhat kdejaké nebezpečí, to již tak příjemné rozhodně nebylo. K jejímu štěstí, takovým dnům byl pro jednou konec, konečně totiž našla místo, které mohla svým způsobem označovat domovem. Že by se však tak cítila se tolik říci nedalo, ještě stále tu byla přespříliš krátkou chvíli na to, aby si zvykla a celý chod smečky, jednou se to však stát muselo... za jak dlouho se tak stane, to již nevěděla.
V horách, do kterých po nějaké chvíli dorazila, si všimla jistého úkazu, který se před ní po chviličce cesty naskytl - jen o trochu drobnější tělíčko tmavé srsti patřící vlčici zůstalo napjaté na jednom místě, ač proti drobnému zvířátku byla schovaná poměrně dobře. Očividně vlčice byla na lovu. A tomu tak i skutečně bylo, jak se nakonec ukázalo, neboť jen co Mari stihla vypozorovat její přítomnost, již cizinka ve spárech zajíce, po němž zůstalo jen mrtvé tělo a krev, ve které se utápěl. S tím Marielle začala přemýšlet nad tím, jestli vůbec vlčici při své práci obtěžovat svojí přítomností a snažit se vést nějakou diskuzi. Neocenila by snad další tlapku navíc?
„Koukám, že někdo si přivstal.“ ozvalo se nakonec za zády Roo, aby si tak mohla povšimnout přítomnost vysoké vlčice, na jejíž z tváři nebylo zřejmých tolik emocí, snad kromě zvědavosti, která se jiskřila v jejích očích. Tuhle vlčici tu ještě neviděla, tím si byla jistá... třeba však její jméno již poznala, ostatních vlků, které za tu dobu potkala. Je tomu tak? To se již brzy uvidí.

Kdo by jen řekl, že se Marielle někdy ještě v jejím životě dočká podobné situace, jako která nyní nastala - mnoho vlků, kterým by skutečně z celého srdce věřila, již v jejím životě nezůstalo... vlastně už nikdo takový nebyl. Všichni byli buď mrtví, či ztracení v hlubinách temnot, bez jakékoliv šance na to, aby se z ní vynořili a vrátili se tak zpět do jejího života. A pak zde byl Raymond - vlk, kterému se právě teď oddala mnohem více, než by sama kdy vůbec čekala. A rozhodně takového rozhodnutí nelitovala, neboť to právě on jí ukázal, že území Norestu nezůstala osamocená, že ještě stále existoval někdo, komu se mohla bez jakýkoliv výčitek zachumlat do kožíšku... alespoň že tak! Právě nyní v období přicházející zimy se něco takového jistě hodilo.
Jenže v tom ucítila lehký, hřejivý dotek na jejím čele, který ji donutil pohnout její hlavičkou... Co se to...? Polibek nebyl ničím, co by Marielle v danou chvíli očekávala, i přesto ji to alespoň částečně pomohlo k tomu, aby svoji pozornost věnovala něčemu jinému než pláči. I proto s tvářemi narudlými se mu dívala přímo do tváře, sic stále mírně zmatená, pohled si však nedovolila odvrátit kamsi do dáli. Její pohled byl hluboký, leč stále roztřesený, čemuž ani nepomohlo to hrobové ticho, i proto nechala opět svoji hlavičku padnout do jeho krásné srsti, nemaje v plánu ho jen tak pustit že svého sevření. Už nikdy více!
Namísto toho ačala přemýšlet nad slovy, které ze sebe Raymond samovolně vydal - někdo v tom mohl vidět prázdnou lichotku, pro Mariellku to byl důvod o to více přemýšlet nad tím, co s ní bude dále. I ona tu chtěla pro něj být, to byla věc se kterou si byla skutečně jistá. Ale šlo by to? Vždyť má svůj vlastní život, svoji rodinu, smečku, kterou může nazývat vlastním domovem. Domov… „Třeba by to šlo.“ tiše vydechla, než se jala opět přemýšlet jak nad její budoucností, tak i o samotném Raymondovi.

K jejímu štěstí, moc dlouho vyčkávat nemusela, kvůli pachu, který po chvíli zaregistrovala. Nebyl ledajaký, patřil totiž právě ignisanovi - z toho usoudila, že s největší pravděpodobností jednalo o vlka, se kterým se měla nyní setkat. S tím se její tvář ohlédla do dáli, aby svojí domněnku skutečně potvrdila, než za maličkou chvíli spatřila příchozího vlka, s kožíškem převážně sněhovým jako čerstvě napadaný sníh, který dále pokračoval v šedých tónech. Vzhledem k ne tolik příznivému okolí si ani nepovšimla jeho mrtvých očí, které namísto toho drobně svítily jemnou červenou září, což Mariellku zcela upřímně zaujalo - během toho však její zrak usedl k maličké modravé sojce, která kolem něho poletovala. Jak zvlášťní to jev. A to si skutečně i pomyslila, neb moc častokrát se jí nestávalo, že by potkala vlky s ochočenými zvířaty po jejich boku. Jak se k nim vlastně dostávají? Může za to snad nějaká magie?
„Ikke, nemýlím-li se? Zdravím vás, jmenuji se Marielle, ta nová Omega Ignisu.“ pronesla do ticha, přerušujícího pouze tiché kroky vlka, načež mu věnovala nepatrné pokývnutí hlavou... jen aby se neřeklo.
„Tohle území nemám tolik prozkoumané, budu ráda za jakékoliv cenné informace ohledně vašeho území, případně jeho okolí.“ přešla již k tomu, z jakého důvodu se Marielle s tímto vlkem sešla, namísto toho, aby se více zabývala zkoumáním jeho vzhledu... v danou chvíli byla potřebná hlavně slova, pokud se chtěla nějakým způsobem pohybovat ve smečce bez žádných větších zmatků, které mohly v důsledku malé komunikace nastat. A to rozhodně nechtěla.

A tak stačilo jen pár drobných slov osvětlující tuto situaci, než se výraz cizinky změnil v nadšený - taková reakce připadala Marielle poměrně zvláštní, tlamičku však nijak nepohla a tak na to nijak zbytečně nereagovala. Možná za to mohlo to narůstající břicho, kdo ví!
„Mnoho nevychovaných tuláků na území nepotěší, tomu rozumím. Takovým je pak třeba vyprášit kožich,“ krátce přikývla k jejím slovům, s drobně zlomyslným tónem ve zmíňce o tulácích. Tím si tak zjistila maličkou informaci ohledně dění smečky, což se mohlo třeba i hodit. Ač tedy, před dobou mrazu a chladné zimy bylo logické, že se najdou mladé duše, jejichž cesta bude pokračovat v nějaké že smeček... ostatně, byl to i případ Mariellky. Narozdíl od Artemis se však koutky vlčice nijak nepozvedly, a tak se žádné radosti z její strany nedostalo - spíše zaujetí a zvědavosti, které se částečně odrazilo v jiskřičkách v jejích modravých očích.
„A já bych na místě tulačky jistě nevstoupila na nevítané území. Ale nyní bych ráda dělala čest, když už sem patřím.“ dostalo se z ní docela odhodlaně, načež mírně pozvedla svou hlavičku. Sama ani netušila, zdali těmto slovům skutečně věřila, jenže bylo třeba si vytvářet dobrou reputaci, stůj co stůj, což mohlo pomoci hlavně díky komunikaci s ostatními členy - o to více byla ráda, že alespoň na jednu vlčici potkala, pokud tedy vynechala způsob, jakým k ní přišla... to však nebyl důvod již více řešit, namísto toho se tak mohla spíše ponořit do vykládání svých otázek, kterých bylo jistě více než dost.
„S kýmpak mám tu čest, jinak?“ zeptala se jí tak, aby tak dala najevo alespoň slovy svůj zájem vést konverzaci dále... a aby ne, když už měla tu možnost se někam dostat, musela jí využít co nejlépe se dalo. I přes skutečnost, že se jednalo o Ignis - tu krvelačnou smečku plnou zabijáků, které se jako maličká dívenka tak moc děsila.

Zůstala přikovaná na místě, vraždivým pohledem zároveň sledovala svého bratra, jehož reakce na její přítomnost byla... inu, byla jiná, než by původně sama předpokládala. Strach Timotheého ovládl i nadále, což dal najevo hlavně ve svém hlase, který se každou chvíličkou čím dál více rozechvěl, jako kdyby se jí skutečně bál... něco tu bylo špatně. Nepoznává mě, však proč? Může za to snad ta magie? Ne, vždyť tu jsem přeci na něj už nepoužila, nebo snad-
Mírně vykulila svá očka, nechápaje reakci, kterou zde jeho bratr tak znenadání vyvedl, ač tedy na jeho místě se nedalo mnohému divit, když vypadala, jako kdyby ho snad chtěla skutečně roztrhnout na kusy. Nakonec tak raději se k němu nepříbližila ani na byť jen nepatrný krůček, aby Tima nevyplašila více, než by bylo potřeba. Ještě by od ní utekl na míle daleko a již nikdy by se nevrátil!
„Kdo jsi?“ poměrně rázně začala, čekajíce na to, copak mu tak asi odpoví - Či snad zapomněl i na své vlastní jméno, na to, kým skutečně je? Inu, takovým chudák snad nebyl... nebo možná ano, to již nevěděla, ne poznala jeho minulost od doby, co se vytratil od své rodné domoviny. Však, za tu dobu se změnil více než dosti - už jen svým postavením těla připomínal spíše nebohého a ztraceného chudáka, než ušlechtilého a vznešeného estreláka, kterým byl předurčen se stát. Osud tomu však chtěl očividně jinak, jak pochopila.

Přespříliš dlouhou cestou si ani vykračovat nemusela, neboť po nějaké se sama společnost objevila sama - jen co pozvedla svůj zrak výše, aby se zaměřila na ten bod v dáli, všimla si jakési hnědavé vlčice. Již by si mohla pomyslet, že zdejší setkání proběhne bez větších problémů, avšak poměrně rychlé kroky mířící k ní (doprovázené ne zase tolik přívětivou tváří, kterou jí vlčice darovala) jí daly najevo, že se mýlí. A nebyla zase tak daleko od pravdy - a tak se jí dostalo pozdravu v podobě hlasitého vyjeknutí, doprovázeného ošklivým zamračení, které Mari rozhodně nechtěla vidět u vůbec první členky, na kterou narazila.
„Co bych zde asi dělala?“ neodpustila si odpovědět přidrzle nazpět, avšak ve své tváři mnohé kromě mírně nespokojení nedala najevo skoro nic, pouze nechala svá zářivá očka nalepená k její stále dosti rozzlobené tváři. Očividně se Raymond zapomněl zmínit o tom, že během jedné ze svých cest stihl posbírat i Mariellku, kterou tak přitáhl do své smečky již jako novou členku. A takhle to pak dopadá, ach!
„Nejspíše se o tom Alfa nezmínil, právě jsem se přidala do smečky a doufala jsem, že bych nalezla někoho, s kým by byla dobrá řeč.“ osvětlila ji nakonec poměrně klidně, ignorujíc ten fakt, že vlčice před ní ji měla za narušitelku igniského území. Rozcupovat by ji však nejspíše nedokázala - již poměrně brzy si všimla břicha, které napovídalo tomu, že nejspíše byla matkou… či se snad mohla plést. Zimní období bude jistě tentokrát kruté-

Tentokrát zdejší území nevkročila jen tak, bez jakéhokoliv pádného důvodu, však právě naopak mělo jít o jedno z těch mnohem více speciálních dní, alespoň tedy pro samotnou Mariellku tomu tak rozhodně bylo. Ač se taková obhlídka za hranicemi mohla jevit pro jakéhokoliv člena smečky jako naprosto běžná záležitost, tentokrát měl přijít další z igniských občanů, kterého ještě Marielle nepoznala, což v ni probudilo jakousi zvědavost – co stihla zaslechnout, prý šlo o jakéhosi Ikkeho, jednoho z vlků, jenž v Ignisu zastávali post léčitele… léčitel. V tom ze své hlavy vyhrabala vzpomínku na svého strýčka, který za jejího mládí téže bývával důležitým vlkem, v jehož očích častokrát Marielle viděla tu mystičnost a tajuplnost, která ji v dobách malého dítka tak neskonale fascinovala. Vždycky na ni působil jako takový kouzelný mág, snad jako kdyby byl nějakým nadpřirozeným stvořením… ale i přesto se ukázal být zcela obyčejným vlkem, který dělával chyby, tak jako každý jiný. Nebyl ničím výjimečný, nikdy. A třeba tomu mohlo být podobně i u tohoto vlka, s jehož jménem si však nebyla schopna prozatím spojit žádnou konkrétní tvář, to se ještě ale ukáže. A tak zde vysedávala, připomínající díky strnutému postoji nějakou neživou sochu, s klidnou tváří občasně pootočila hlavička, sledujíce tak své okolí, které působilo… poněkud mrtvě. Aspoň tedy nyní. Vskutku, klidu tu bylo více než dost, pouze jen pár pachů se linulo v okolí. Takové ticho jí bylo tuze příjemné, to rozhodně musela uznat, o to méně příjemnější zůstávala skutečnost, že stále neměla ponětí o tom, s kým se za malou chvíli setká. A tak nezbývalo nic jiného, než jen čekat.

Návrat do života ve smečce, byl... inu, byl o o něco náročnější, než by sama mohla vůbec očekávat. To však neplatilo o její přijetí, které v tomto ohledu proběhlo bez žádných větších problémů - Raymond byl vlk, ke kterému cítila určitý respekt (a možná i něco více, pokud si vůbec takovou myšlenku byla schopna vtlučit do hlavy), který se navýšil o něco více když zjistila, že její drahý přítel je téže vůdcem té ohnivé smečky, která měla být nyní jejím novým domovem. S tím na ní ale přicházely mírné obavy ohledně toho, jakým způsobem měla zrovna k němu vystupovat... Vždyť on je alfa, ten, který je naše všemi. Cožpak by ostatní řekli na to, když ho uvidím s ním více než je zdrávo? Ne, to se nestane. I tak se snažila myslet hlavně na to, že ji vůbec dal nyní možnost začít svůj život žít odznova, již se konečně více neutápět ve své minulosti, kterou zde prožila a dívat se pouze a jen vpřed... Byl to zcela nový začátek, jehož se rozhodla se chopit a sama sobě dokázat, že není zase tak slabou vlčicí, jak si celou dobu myslela. Třebaže by to byla její úplně poslední šance.
Než se však chtěla k tomuto cíli dostat, bylo nutné jít krůček po krůčku a hlavně zcela od začátku... a jedna z věcí, ze které se mohla odrazit bylo právě poznání toho, do jaké skupiny vlků se to vůbec dostala, kromě Raye totiž nepoznala ani jednu tvář, což bylo jiné od toho, co zažívala ve svém rodném místě.
S jistou elegancí si tak kráčela kupředu, aby nějakou tu živou duši, se kterou by mohla navázat alespoň nějakou tu kratší konverzaci, které by mohla zjistit nějaké ty základní informace ohledně chodu smečky. Zaujalo ji, jak odlišně území působilo - na první nikterak zajímavě, ale třeba zjistí, že může nabídnout něco zajímavého, to uvidí již sama postupem času. V myšlenkách se však zbytečně nechtěla utápět, ne teď... na to najde času dosti na jiné dny. Teď je čas konečně žít!

Ani sám Raymond nemohl tušit, jak moc zle v se v zdejší chvíli Marielle cítila za svoji existenci - náhle ji tak připadalo, že se svět okolí ní zastavil a ona tak jen těkala uszlenýma očima okolo sebe, jakoby snad volala o pomoc, jen do těch modrých očích, ve kterých by se zcela jistě po chvíli ztratila. Bylo toho až moc, co si mladá vlčice za tu dobu prožila, a ač chtěla věřit tomu, že tuhle minulost již dávno ponechala zakopanou kdesi v zemi, stále na ní přicházely chvíle, kdy jednoduše už nechtěla dále být a trápit tu svoji hlavu... jako třeba nyní. Tak moc věřila tomu, že už umí být silnou a schopnou vlčicí, a především hrdou estrelačkou, kterou se stala předurčena, že se zdálo být zcela nereálné stoupat do výšin hrdosti tak, aby i ona mohla pokračovat dále. A ty slzy, ty odporné slzy-
Zachvěla se překvapeně, když pocítila stisk jeho objetí, než po chvíli krátkého dumání nechala jednoduše svoji hlavu padnout do jeho tmavého kožíšku. Již na nic nemyslela, vlastně již neměla pořádně na co, místo toho se tak pořádně soustředila na jeho teplý dech, který ji uklidňoval, což podpořila i zavřením svých oček. Podpora ze strany Raymonda byla nečím, co potřebovala nyní nejvíce, možná i více, než kdy jindy. Všechny ty emoce - včetně naprostého zmatku a vzteku z toho, jak moc jí život házel klacky pod její teď tolik zesláblé nožky - nyní vstřebal Ray, který ji tak donutil tak uklidnit již tolik zrychlený dech. Jsem tu s tebou, jsem tu s tebou... to byla jediná slova, která jí zůstala v hlavě.
„Promiň.“ z drobným popotáhnutím mu vydechla do srsti, nemaje v plánu se ještě od něj odtrhnout. Takové objetí si nezažila již pořádnou dobu, naposledy snad za dob vlčecích, kdy si ji maminka častokrát brávala do náruče, když v Mariellce zůstávalo trápení... jenže ta už tu více nebyla. A teď tu místo ní byl Rayko, jejíž srdéčko opět zaplesalo štěstím nad tím, že se k ní život opět alespoň projednou smiloval.

Sledovala ho, jeho vlastního bratra, z poměrně velké dálky tak, aby na ni nebylo tolik vidět - vzhledem k lesu nedaleko, kde nebylo tolik světla, byla schopna si najít své místečko, kde ani nebyl tolik problém se ukrýt a jen tak z povzdálí sledovat svůj cíl. Vlastně náhle měla pocit, jako kdyby její tělíčko bylo zcela paralyzované, jako kdyby snad ani nevěděla, jestli chce být vůbec bratrem viděna... Jak dlouho vůbec uběhlo času od toho, co se s ním naposledy bavila tváří v tvář, jako bráška se sestřičkou, kteří se navzájem podporovali a byli tu jeden pro druhého? Bývalý to krásné časy, časy, kdy svět byl ještě stále v pořádku a ona se nemusela strachovat o svůj vlastní život. Jenže tohle všechno již dávno byl pryč, už se to nedalo vrátit. Utekl, pryč od rodiny- zbabělec!
Neodpověděla, avšak po celou dobu ho sledovala, ani na vteřinku z něj nepustila svůj zrak, ve kterém se odráželo mnoho pocitů, které se v ní míchaly dohromady. Vypadá ztraceně. Opuštěně. Jako kdyby ho pohltil strach. A vlastně se ani nyní nedalo čemu divit, když již jasně věděl o tom, že tu není sám, avšak ona tu na něj číhala jako kořist a ani se neuráčila mu ukázat. Vlastně stále vypadal jako malé, ustrašené vlče, které se bálo i vlastního stínu... jeho radost ze života najednou byla ta tam. Jenže, to i v ní.
Ač přes nepříjemný pocit, který ji doprovázel (byl vůbec dobrý nápad se mu ukazovat?), se nakonec rozhodla poněkud pomalým krokem vydat směrem k němu, na tváři nemaje žádných emocí kromě pohledu, kterým Tima propalovala snad až do duše. Ač by si to nahlas nepřiznala, sama tolik netušila, jak na zdejší setkání měla reagovat - na jednu stranu bylo hezké vidět, že Timothée nezůstal navždy ztracen v hlubinách temnot, na druhou stranu, stále jí sžíral hněv z toho, že odešel bez jediného slova. Prozatím se rozhodla držet tlamičku zavřenou, čekajíce, jak bratr zareaguje na její příchod.

Šla dál, nemaje mnoho důvodů se na zdejším místě zdržovat více, než bylo vůbec třeba – tedy, alespoň do doby, než ucítila pach. Ne jen tak ledajaký, byl vlčí, jenže zároveň až moc podobný tomu, čemu kdysi, za mladých let, kdy bývala pouhým vlčetem patřící do smečky, říkávala rodina... ne. Tohle se jí nelíbilo.
Už jen při zdejší, ne tak pro ni příjemné myšlence se jí naježila srst na zádech, a tak se raději dala na pozoru, než pozdvihla svá zářivá očka k celé krajině. Kráčela rychle, avšak zároveň opatrně za tím pachem, který byl čím dál více a více silnější. Nevěřila tomu. Její rodina byla pryč. Úplně všichni. Odešli a nechali ji tu samotnou. Pronásledovaly jí snad její bláznivé myšlenky dále? Byl- byla vůbec možnost, že by se někdo skutečně vrátil?
Kladla jednu tlaku za druhou, než se jí dostalo nového obrazu, který bloudil na zdejším chladném území. Přítomný, zcela očividně stále mladý vlček byl opatřen srstí tmavou jako ta největší noc, se zářivými růžky na hlavě a věncem, který byl upleten z velkého množství barevných květin. Byl ji více než podobný. Byl to Timotheé, její ztracený bratr, který se vrátil zpět. Jenže, měla snad jásat? Měla v sobě pociťovat onu radost z toho, že tu byl někdo z estreláků konečně zpátky? Ona však nic takového necítila, možná snad i naopak – nechtěla už nikoho z její rodiny nikdy vidět. A jen co se přes její nejtěžší období v životě přenesla, její bratr se uráčel se ukázat zpět. Proč? A tak, s ledovou tváří, jen a prostě stála na místě, sledujíce v dálce Tima, nemaje žádné odvahy se k němu být jen na krůček přiblížit. Třeba jsem už opravdu blázen a není tu.

Přicházel podzim - to bylo něco, co si mladičká vlčice začala s postupně se měnícím počasím čím dál více uvědomovat. Rozhodně ji to nepřidávalo na klidu, který už tak byl poměrně mizivý a akorát jí to zadělávalo na dalších problémech, která musela začít řešit... Kde bude pobývat? Jak si bude shánět potravu? Bylo to tak hrozné... I to byl jeden z důvodů, proč ji přišlo v tomto ohledu lepší soužití ve smečce - tam alespoň jistotu toho, že si bude moci kdykoliv zalehnout do svého pelíšku a na dlouhé hodiny spát v teplíčku před tím vším nebezpečím, které tam venku číhalo... takový luxus si jako tulačka už více nemohla dovolit. Co však měla nyní dělat? Ke Přízračným se už více vrátit nemohla, nepatřila tam. Tentokrát tak nebrala zimu jako období plné nejrůznějších radovánek a veselí, které si mohla užívat se svými nejbližšími... místo toho akorát měla na krku další stres, který ji rozhodně neprospíval.
Zdlouhavě si povzdechla a místo zamyšlení se nad tím co bude se rozhodla kráčet po chladné zemi, zatímco sledovala vše okolo sebe - zdejší území jako by bylo bez ani jedné živé dušičky, což jí alespoň částečně uklidnilo, ač se radši ještě dala na pozoru. Jeden neví, co se může v průběhu vteřin stát - a ona o život nehodlala přicházet. Ach, jak byl ten smečkový život jednoduchý.

Projela jí neskutečná vlna štěstí, jen co jí Raymond opětoval drobný, opatrný dotyk... takový, jaký si dlouhou dobu nezažila. Ten jeho úsměv... bylo to jako kdyby se opět vrátila do těch dob, kdy s tímto kamarádem trávila svůj čas, jenže i za tu dobu se toho stihlo mnohé změnit. Ah, jak ten čas neskutečně rychle utíkal.
Avšak déle než radostná tvář jí přejel smutek, který se mísil s něčím, čemu se dalo říkat malý, snad až vynucený úsměv, zatímco mu hleděla do tváře. Ač její lesklé oči volaly o pomoc, do řeči ji tolik nebylo, poměrně dlouho jí trvalo, než se rozmyslela, co mu vůbec dovolí povědět.
„Bývalo mi i lépe, ale zvládnu to.“ upřímně odpověděla, než se na moment zahleděla do země. „Víš, odešla jsem že smečky. Už jsem neměla pocit, že bych tam patřila, že bych tam mohla mít nějakou rodinu a-“ vychrlila na něj, majíce pocit, že se jí do očí začnou každou chvíli hrnout slzy, ale... ne! Nechtěla ukazovat, jak zlomená byla, akorát by tím vsečicko zhoršila... a tak jen trhnula pohledem za sebe, nechávaje pár slz téct po její horké tváři, ve které šla vidět bolest, kterou pociťovala. Takhle ji Ray nikdy neměl vidět.

Jen co se mladý vlček přiblížil k Marielle, pustila ze své tlamičky právě uloveného zajíce, kterého nechala jednoduše padnout na zem, jako kdyby náhlé kručení v břiše najednou pominulo. Skutečně, byl to on. Maličkou chvíli na něj zírala jako na zjevení – nebo snad jako na anděla, který ji přišel zachránit od od toho všeho zlého, co ji postihlo – a jen tak přemýšlela, jestli se ji tohle skutečně nezdálo. Nakonec tedy nechala své tlapky, aby se k šedému vlkovi přiblížily, nepřestávaje udržovat oční kontakt. Ano, byl tu. Skutečně tu před ní stál.
„Rayi.“ tiše ho oslovila, než se nakonec o něj přátelsky otřela, aby se už naposledy ujistila, že tohle nebyl pouhý obraz vymyšlený v její hlavě… navíc, potřebovala nějaký kontakt. Snad možná, kdyby si to dovolila, jistě by se přitulila k jeho kožíšku… ale nakonec tak neučinila. „Je to už dlouho.“ pravila s náhlým smutkem, sledujíce okolní krajinu, která se zdála být pro teď zcela pustou – jako kdyby zdejší území patřilo jen nyní jen a pouze jí a Raymondovi. Nakonec se však otočila zpět, aby se podívala do jeho očí, které zářily nadšením. „Ale už jsem tady. Jsem zpátky.“ smísila svůj nepatrný smutek s úsměvem, který ji hrál na její tvářičce.

S ledovým klidem ve tváři sledovala okolí před sebou, čekajíce na ten správný moment toho, kdy se jí podaří nalézt svůj úlovek. Už to na malou chvíli vypadalo dost beznadějně, jako kdyby měla snad další den prožít s hladovým žaludkem, než se jí do očí dostal pohyb menšího zvířete, které nemělo o zdejší vlčici žádné zdání - šlo o maličkého zajíce. I proto se přikrčila tak, aby byla celým tělem k zemi. Hlavně žádné prudké pohyby. Pomaličku se přibližovala ke zvířeti, než se náhle zcela zastavila - svaly napnuté, zrak upřen na zvíře. Byla připravena konečně vyhrát svůj lov. S tím se tedy vydala co nejrychleji kupředu, se jasným zavřením přímo k zajíci, který začal co nejrychleji pelášit pryč. Díky zdejšímu momentu překvapení však byla Marielle ve výhodě a po nějaké chvíli konečně zvíře chytila a usmrtila. Už nebude o hladu.
Jen co byl lov dokonán, s maličkým zajásáním v duchu si vzala zvíře do tlamy a ohlédla se kolem sebe. A hle, měla tu společnost - v dálce se objevil vlk, kterého myslela, že už nikdy nepatří. Nebyl to Ray? Možná to byl jen obyčejný sen... třeba už začala nadobro bláznit.