Príspevky užívateľa

Tentokrát se fialová vlčka ocitla zde, s jediným konkrétním cílem, který ji na tomto zdejším místě držel. Byla na lovu. K její smůle, ne každé dny se jí dařilo v tom si shánět pro sebe potravu, který by ji zažehnal hlad alespoň na pár chvil, a proto jí trápilo kručení v břiše mnohem častěji, než když pobývala v její rodné smečce, což byla jedna z těch větších nevýhod potulování se v naprosté samotě. Inu, ne vždy jí život přinášel ty dobré chvíle. Vlastně to bývalo občasně těžší, než se zdálo – sic si na tu samotu již konečně zvykla, pořád musela držet očka ve střehu, pokud nechtěla dopadnout špatně. O to horší bylo, že se v těchto končinách potulovalo mnoho vlků, ať již těch největších snílků, tak i nejrůznějších bláznů, jakým byl kupříkladu Xenn. Kdybych potkala, určitě budu mrtvá.
Vykračovala si v rychlém tempu, majíce všechny smysly nastražené – doufala, že alespoň dneska se jí podaří něco malého si ulovit, nemohla být pořád o hladu. Rozhodně ne, pokud chtěla alespoň na nějakou dobu přežít, což rozhodně ona chtěla. Nebyla tak slabá, jak mohla na první pohled vypadat. Zároveň však prohlížela zdejší okolí kvůli případné další návštěvě, neboť i to bylo možné. Ona však o žádnou společnost nestála – tedy aspoň ne teď, když se potřebovala konečně zaplnit svůj prázdná žaludek. Ach, jak tak těžký život tuláka mohl být.

Byla to již nějaká doba od toho, co se odpojila od Přízračné smečky, ve které se narodila jako drobné štěně, které si vyrůstalo po boku svých sourozenců. Nakonec, i přes svůj osud, který ji byl předurčen, se však začala toulat jako vlk samotář, bez přátel a rodiny… takový byl její nynější život. Bylo to něco zcela odlišného od toho, co zažívala jako malá, kdy byla svojí rodinkou hýčkaná, bez jakéhokoliv pomyšlení na to, že by se jednoho dne mohla i ona stát úplně tím samým tulákem, z jakých měla kdysi strach. Jak vtipné. Však takový život již býval, jak pochopila – v jednu si Mariellka přišla jak v růžovoučkém snu než stačila chvíle na to, aby se jí tato krásná představa naprosto zhroutila.
Kráčela si po zdejším terénu, majíce hlavu vztyčenou do výšin, aby tak zjistila, zdali se v její blízkosti nenachází přítomnost jiného vlka, který by se mohl rozhodnout narušovat její klid. Nikde však nebylo ani živáčka. To Marielle donutilo, aby konečně přistoupila k vodnaté ploše, kam si šla smočit své bolavé tlapky – avšak hlavní prioritou bylo uhasit tu neskutečnou žízeň, která ji sužovala v krku. I proto na nic nevyčkávala a nahned sklonila hlavičku k vodě, aby se napila… jaký příjemný pocit to byl, konečně do sebe dostat nějakou vodu.

Bylo až nadmíru ironické, jak moc jí Ryumee připadala neskutečně cizí – znala ji poměrně dlouhou dobu, dokonce obě byly ze stejné krve, z rodu velikých estreláků, kterým již ale byl nejspíše konec. Avšak v těchto velkých dobách byly učeny ke stejným věcem, ke kterým měly vzhlížet, k prioritám, morálním hodnotám… ale i přesto jí zdejší vlčice nepřipadala vůbec blízká. O to horší tak bylo to všechno, co se přihodilo ohledně její rodiny – všichni se rozhodli zbaběle utéct a nechat ji napospas svému osudu a ani ten jediný estrelák, který ji zbyl, nebyl nikým, koho chtěla ve svém životě mít… nebo aspoň jí to tak poroučela hlava, nebo snad i samotné srdce. A i přesto stála na tom samém místě, kde kdysi probíhalo to, k čemu ji rodina vychovávala… aby jednoho dne pocítila krev, slzy a strach. Na ten den nikdy nezapomněla, stejně jako nikdy nezapomene na dnešek.
Vzhlédla do vody, kam fialová vešla, aby tak dala najevo, že přicházel její čas na to, na co čekala celý svůj život. Ani nijak nepřikyvovala na srozuměnou, jakmile ji Ryumee poručila, jednoduše nechala své tlapky, aby ji dovedly až přímo k vodě, než pocítila náhlý chlad, který ji byl tuze nepříjemný… ale který odešel kupodivu rychle. V hrdle svírala nepříjemný tlak, který ji nedovoloval ze sebe vydat byť jen jediné slovo, tedy do doby, než se nakonec odhodlala čelit tomu všemu, co jí mělo čekat. Teď už nemohla vycouvat zpátky. Vydechla, než nakonec se rozhodla s veškerou svojí hrdostí se napřímit a dívat se Ryumee do očí. Konečně nastal ten čas, abych ukázala, čeho jsem schopná.

Nelíbilo se jí, jakým stylem k ní mluvil – bylo to, jako kdyby se jí snažil nenápadně vsunout myšlenky, které ona sama nechtěla dostat do své hlavy, nikdy se o nic takového nikomu neprosila… a navíc, kdyby potřebovala poradit, jistě by si došla za někým jiným, než jen malým, obyčejným vlčetem, kterým Finn ve skutečnosti byl. Možná by nebylo na škodu se konečně podívat tváří v tvář S´Arikovi… pravdou bylo, že už to byla pořádná doba od toho, kdy s ním naposledy mluvila. To ještě bývaly doby, kdy ještě bylo možno v její tváři zazřít ten neskutečný smutek, který se jí držel… jenže tomu už bylo dávno pryč. Pokud však-
„Jako kdybych se nad tím snad nikdy nezamýšlela-“ podotkla si jen poněkud nepříjemným tónem – vskutku, možná se i dalo říci, že se našlo pár věcí, nad kterými přemýšlela až moc, což se týkalo i její magie. Však, opravdu existovala nějaká možnost, jak s ní mohla pracovat? Inu, o tom Marielle nebyla přesvědčená – ač jistě se snažila získat nějaké informace, vždy to dopadlo tak, jako obecně její život… katastrofou. Na všechno byla sama – a přesně tato věta ji doprovázela i do dnešních dnů, stejně jako její šátek, který nebyl pouhou látkou, ale stejně jako byl její krásnou vzpomínkou… byl částečně její slabinou, které netušila, jak se mohla vzdát.
„Tohle nedokážu ovládnout. Nikdy.“ dostala ale jen nakonec ze sebe, věnujíce pohled do země – že by snad Finn nyní dokázal trefit do jejího citlivého místa v srdéčku? Srdce se jí rozbušilo jak nikdy více – byla si již jistá tím, že její život byl jednou velkou bolestí, která pokračovala dál… možná až bylo k neuvěření, že ještě stále byla schopna zde stát, byť jen se sebemenší ctností, kterou se snažila si udržet ze všech svých sil… možná by jen přec byl život lepší, kdybych tu už více nebyla.

Zahleděna do dálky se do její oušek kromě šumění této slané vody dostaly i jakési tiché, ne až tak rychlé kroky, díky čemuž jí bylo jasné, kdo byl tím jejím novým společníkem – už se to blížilo. Ta, jenž jí měla pomoci k tomu stát se součástí její rodiny… tím, že jí měla řezat do jejího těla až do krve. Přímo doslova. Však, Marielle si nepřála stát se tím slepým zbabělcem, který by utíkal daleko, předaleko a horami a dalšími krajinami za Norestem jen proto, aby vyhnala ty nejstrašnější vzpomínky ze své minulosti… už více ne.
I proto věnovala nově příchozí vlčici pohled, který nevykazoval žádné velké emoce, tentokrát ale i bez svého šátku – vzhledem k takto důležité akci se rozhodla pro tentokrát poschovat tento růžovoučký kousek látky na doma. Možná i díky se v ní probudil zvláštní pocit toho, že nemá při sobě něco, co by ji mohlo alespoň částečně uklidnit – však pokud tímto těžkým testem skutečně projde, možná to i dokáže, že umí být silnější, než se může zdát. To se však ale ještě uvidí.
Nakonec se tedy postavila ze svého místa, nemaje však ve své tváři jinou další emoci, která by ji doprovázela – na rozdíl tedy od Ryumee, která se pokusila alespoň o chabý úsměv. Zcela upřímně, Ryu nikdy neměla moc v lásce – jenže teď už byla i ona součástí smečky a i její rodiny, a z toho důvodu ji musela respektovat. Jistě nepochybovala o tom, že této společnosti by mohla být právě Ryumee velmi užitečná, věděla o tom, že měla cosi spojené s bylinkami – a takoví vlci se do smeček hodili. Však i taková skutečnost ji nepřiměla k tomu, aby s fialovou vlčicí udržovala nějaké bližší vztahy… byla to její blízká sestřenice? To ano, ale to bylo všechno.
„Připravena.“ kývla jednoduše, zatímco napjala svoji hruď co nejvíce to jde, zatímco čekala, jak se situace vyvine dále. Hlavně aby to už měla co nejrychleji za sebou, aby se mohla poté se srdceryvnou tvářičkou a poničeným kožichem vrátit zpět tam, kam patřila.

A bylo to tady – den, na který očekávala svůj celý, úplně celičký život. Dosti živě si na to pamatovala, jako kdyby snad šlo o živý sen – jako malé vlče postávala na přesně tom stejném místě, zachumlaná do černavé srsti plné modravých hvězdiček patřící její matce, jen kvůli tomu, aby mohla sledovat, jak do jejích blízkých řezaly jakési rýhy, značící důležitá souhvězdí, pod kterými se skrývaly určité významy, které neznali leckteří vlci… a teď zde stála opět. Však tentokrát bez nikoho, kdo by se měl tu možnost se dívat na její bolest, kterou nyní musela prožít, pokud se chtěla stát členku právě rodu Estrela do Norte… a byla si zcela jistá tou skutečností, že tato bolest bude nezapomenutelná.
Namísto dalších zbytečných myšlenek na ty, kteří se rozhodli ji opustit, se však soustředila spíše na přítomnost a na to, aby se dokázala co nejlépe psychicky připravit na to, co ji nyní čekalo – posedávala tedy pouze jen na místě, sledujíce, jak se vlny moře pohybovaly v rytmu a vytvářely tak zvuk, který by byl pro všechny nejspíše jakousi uklidňující terapií – pro Marielle to bylo nyní opakem. Její mysl mohla připomínat téže slanou vodu podobné této, do které právě hleděla – v jejím případě šlo však spíše o rozbouřenými vlnami, které se při další vzpomínce na estreláky ještě více rozhněvali… nedařilo se jí to. Nebyla v klidu. A to vůbec. Do hlavy jí neustále lezly až moc známé tváře… jistě nikdy nezapomene na tu šťastnou tvářičku jeho bratra, jehož hlavičku zdobily květy nejrůznějších barev a vůní, místo nějakých jizev. A nebo její sestru, jejíž tělo nyní tak akorát hnilo v zemi a stalo se potravou pro nechutné červy, kteří ji prolezli až do hlavy. Však co pak její otec – Aaravos, tak znělo jeho jméno. Byl to vlk, kterého opravdu z celého srdce milovala – skutečně věřila tomu, že by jednoho dne mohl přijít okamžik, kdy mu ukáže, jakou v sobě má sílu. Že by mohl být na ní alespoň pro jednou pyšný. Jaká naivní to představa - stejně byl jako všichni ostatní.

Stále se neodvážila se na malého drobce podívat, i místo toho se snažila věnovat sama sobě a svým myšlenkám, které si potřebovala urovnat v hlavě. Její magie nebyla ničím, čím by se dokázala chlubit – možná i právě naopak, brala ji spíše jako… prokletí. Jako něco, díky čemu přinášela na tento svět akorát něco špatného. A to se snažila s tím něco dělat – však čím více se snažila, tím více se přiváděla do rozpaků z toho, že akorát tak někomu dalšímu může ublížit. Byla to mocná zbraň, kterou si Marielle nezasloužila.
„Možná jsem nechtěla, ale ublížila jsem. V takové chvíli neleží na tom, jak si to myslel – jediné, co můžeš udělat je to, že budeš nad tím truchlit po celý zbytek svého života, nebo se s tím jednoduše smíříš.“ rozmluvila se, tentokrát již skutečně věnovala Finnovi svůj pohled, ve kterých si bylo možno všimnout i zářivých jiskřiček, které v jejích očích rozplanuly… nechtěla mu ublížit. Nebyla bláznem, který by se smál nad cizím neštěstím – pouze nenahlížela na svět růžovými brýlemi, nýbrž růžovoučkým šátkem, za kterým se skrývala akorát tak bolest a strach.

„Proč na očích?“ zopakovala po něm, věnujíce pohled kamsi do dálky, aby si mohla svoji odpověď co nejlépe promyslet. Jistě, bylo pravdou, že právě tento kousek látky mohla nosit kdekoliv jinde na svém těle, třeba na jednom z rohů či na tlapce… jenže jenom ona přesně věděla, co vše za tím stálo. Jenom ona si přesně pamatovala ty časy, kvůli kterým nyní musela být zahalena do šátku, který tak částečně zakrýval její bolest, kterou se snažila skrývat před okolním světem… měla by snad o tom vyprávět tomuto malému a hloupému štěněti? Možná snad i ano. Však jistě nemínila mu vypravovat všechna svá tajemství, na to by se nikdy neodvážila.
„Kvůli magii. Jedině ten šátek zabrání tomu, abych někomu ublížila.“ pronesla tak, že nejspíše právě ani Finn nemohl pořádně jejím slovům porozumět. Že snad zněla jako blázen? Tak ať. Nepotřebovala vědět, co si o ní ostatní myslí – vždyť jediný, pro koho by tak mohla být tou nejlepší vlčicí, byla ona sama.

Při poznámce sivé vlčice jen krátce pokývla hlavou, nemaje na malou chvíli co dále říci – jistě bylo jen zcela na Lunary, jak se ujme svého úkolu jakožto jednoho z nových členů této smečky. Třeba bylo možné, že skutečně zde vydrží dlouho a bude tak sloužit smečce jako věrný člen – to by byl jistě ten lepší scénář, alespoň tedy pro Lunku, samozřejmě. Či snad zde pobude jen maličkou chvíli a pak se jednoho vypaří… tak jak to všichni dělali, včetně její rodiny? To už byla otázka, na kterou neznala odpověď – jistě by však bylo na škodu, kdyby se objevil někdo další, kdo by sestoupil ze strany těch, kteří věřili ve hvězdy… takové vlky tu nikdo nechtěl, včetně Marielle.
„Sama uvidíš, třeba tohle bude tvůj skutečný domov.“ promluvila nakonec, nedávaje však do svých slov tolik naděje… tohle vše bylo jen na ní. Však jistě by si nestěžovala, kdyby se jí opravdu podařilo udržet svůj post – alespoň by Mariellka měla v jejím domově někoho, s kým by mohla prohodit pár slůvek a necítila by se u toho, jakoby sem ani vůbec nepatřila.

Najednou se však zastavila na místě. Už neměla pocit, že by ji její srdce mělo vést kamsi do dáli – byla tu sama, bez společnosti žádného vlka, přesně tak, jak si to sama přála. I proto namísto dalšího nesmyslného rozhodnutí se posadila do zelenkavé travnaté plochy, sledujíce okolní krajinu, která se jí naskytla… a kterou její zářivá očka ještě neměla šanci někdy vůbec zahlédnout. To jí dalo alespoň maličké uvědomění si té skutečnosti, že se zaběhla trochu více, než by sama chtěla – nic velkého si z toho však nedělala… stejně by si toho nikdo nevšiml. Vůbec nikdo.
Stačila však chvíle, než její pohled zavadil o jakousi siluetu vlka – prozatím ho neviděla tak dobře aby mohla s jistotu říci o koho šlo, i proto se dala na pozoru, pro svou vlastní jistotu. Kdo ví, co by se mohlo za tím vlkem skrývat… doufala však, že nešlo opět o jednoho z těch šílených tuláků, jakým byl kupříkladu ten Xenn – při vzpomínce na jeho děsivý pohled, který si přál se zakousnout do jejího hrdla se jí mírně naježila srst… takoví vlci neměli co vůbec běhat po těchto končinách.

A zas byla pryč. Mimo svoji smečku, do které se po dlouhé době vrátila – místo toho se opětovně potulovala v neznámých krajinách, tam kam ji její dlouhé nožky vedly… a to z jednoho jediného důvodu. Potřebovala si vytřídit všechny její myšlenky, kterých se nashromáždilo až přílišně mnoho. Neměla to ráda, vůbec to neměla ráda, když nebyla schopna kontrolovat svoji hlavu, neboť přesně tohle byly ty momenty, kdy jen stěží dokázala zachovat klid… a když sama sebe nerada nazývala pouhým zbabělcem, přesně toto označení se hodilo, když se snažila o jediné… o útěk.
Dokud ji nehrozilo žádné větší nebezpečí v podobě nechutných šílenců, jakým byl kupříkladu ten bláznivý šedý vlk z kotliny, nezajímalo jí, kde se nacházela. Hlavně, že nyní byla úplně samotná, bez žádné větší společnosti vlků. Bez nikoho, kdo by ji musel cpát do hlavy další a další myšlenky… už beztak měla pocit, jako kdyby jí měla za nějaký moment prasknout. Čím dále si ale tato kráčela, tím více si neuvědomovala, že by dostávala do míst, která ji byla tuze cizí… a díky tomu se mohla jednoduše ztratit. Takovou skutečnost jednoduše hodila za hlavu… však zatěžko říci, jaké díky tomu mohla nést důsledky.

Jak tak dále poslouchala sivou vlčici, tím více měla pocit, že vlastně ani netuší, že skutečně v těchto končinách vyrůstala – možná opravdu jen zapomněla. Inu proč ji to nepřipomenout, když už vlastně se dalo říci, že šlo o její rodinu – tedy, alespoň takto to říkala zdejší pravidla, která v jejich smečce platila. Marielle však měla za to, že žádnou rodinu už dávno nemá.. možná jedině tak pár vlkům si dovolila pojmenovat jako své přátele, včetně takového Raymonda z ohnivé smečky či Mika – pokud se ale jednalo o ty, se kterými trávila veškerý svůj čas jako maličké vlče, nikdo takový ji už nezbyl. Nikdo. Možná to tak ale bylo lepší… další pohled na svého otce či sestru by jistě nesnesla.
„Inu, asi už bylo na čase vrátit se zpět do svého domova.“ pravila jí, aby jí tak nadhodila, kde byl její pravý původ, což bylo právě u Přízračných. „Nicméně i já jsem jistě potěšena, že tě můžu po takové době vidět.“ ač bylo pravdou, že tolik Lunku neznala (což se evidentně teď mělo změnit) i tak nějak cítila, že za její společnost byla ráda – přec jen, co když tak mohla od ní co nejvíce užitečných informací? Tuláci totiž získávali za svůj život mnoho dalších zkušeností – ze kterých si přála Marielle hodně čerpat. Navíc, neviděla důvod k tomu si nahned znepřátelit další vlky… když však už měla tu magii…
„Vlci se mění, to je pravda.“ přitakala jí, uvědomujíce si, o kolik se změnila jak vzhledově, tak především povahově – už nebyla tím maličkým klubíčkem, které by plakalo celé dny jen kvůli něčemu špatnému… z tohoto období naštěstí už byla pryč. A nyní se rozhodla pokračovat dále, už omnoho silnější, než kdy dříve.

Ač se dalo jistě říci, že byla za její společnost v tuto chvíli ráda, na sobě žádné větší emoce nedala znát - jen si párkrát spokojeně švihla svým huňatým ocasem, a to bylo vše, co šlo na ní zpozorovat... alespoň tedy prozatím. To se však nedalo říci právě o Lunary - vyjevení v její tvářičce si všimla fialová vlčice nahned, což ji poměrně překvapilo. Neříkala jí snad, že zdejší místa byla jejím domovem? Měla za to, že s touto informací už byla seznámena - a taky že byla, jen jí jaksi nedošlo, už na ní šedavá mohla zapomenout.
,,Vypadáš poněkud překvapeně z mojí společnosti." poznamenala, majíce na své tvářičce pobavený úšklebek... a až tato grimasa byla tou první emocí, kterou dala její společnici najevo. Tak chladná jako takový S'Arik ještě stále nebyla.
Nad otázkou vlčice se s kratičkým zamyšlením zahleděla směrem k jasné, do modrých barev zabarvené obloze. Než si stihla uvědomit, čas utíkal nesmírnou rychlostí - a právě díky tomu se dalo s klidem na duši říci, že jejich cesty se už dlouhou dobu nestřetly. Za tu dobu se toho dosti změnilo, a to na obou vlčicích... a to i na Marielle, které se od té doby změnil vzhled díky jejím novým jizvám, které přibudly na její mladičké tělo.
,,Nějaká doba to už bude, určitě." podala jí nakonec ne zcela konkrétní odpověď, věnujíce jí pohled nazpátek, zatímco čekala, co dál by jí mohla povědět.

Zavřela svoji tlamičku, aby se tak mohla zaposlouchat do Raymondových slov, ačkoliv v nynější chvíli se musela dost přemáhat, aby ze sebe nevypustila další radostné řeči z toho, jak byla z jeho společnosti šťastná - bylo zvláštní si uvědomit, že i jedna taková chvilka strávená s jejím kamarádem jí dokázala alespoň na malou chvíli skrýt její myšlenky ohledně toho, jak byl život nespravedlivý... kdyby ho takto na navštěvovala velmi často, jistě by z ní byl pomalu jiný vlk!
Vyčkávala na jeho odpověď, nic netušíce, že ve skutečnosti měl pro ni tento vlčík připravený maličký dárek - i proto s jistým, nijak neskrývaným překvapením pohledla na zledovatělou květinku, kterou mu podal, netušíce, že by si dal Ray aspoň nějakou práci jen kvůli tomu, aby ji rozradostnil den, což se mu i podařilo. Byl to skutečně dárek... pro ní? ,,Rayi… je nádherný! Moc ti děkuju!“ zavrtěla mu ocáskem, majíce na tváři nadšený pohled, než se rozhodla prozkoumat květinku o trochu blíže, aby si všimla i těch nejmenších detailů, které na této květince skrývaly. Ano, sic možná tato květina nevypadala dokonale, pořád to byl dárek od srdce… a to bylo to, co si na tomto dárečku, a vlastně i na Raymondovi neskutečně vážila.

Na rozdíl právě od šedivé vlčky, Mariellka nemínila prozkoumávat každičký kout zdejšího území, neboť zvědavost v ní postupně vymizela – to však neznamenalo, že by pouze jen seděla na místě a nechala svůj život plynout dál… to ani náhodou. Přemýšlela nad tím, kdy by byla ta nejideálnější možnost opět setkat v tváří v tvář se S´Arikem, tedy právě tím nejvyšším vůdcem celé smečky – jako by to byla věčnost, co ho viděla naposledy. Jistě mu toho měla co hodně říci, to ano. I přesto chtěšla jejich diskuzi především směřovat k jejím budoucnosti – k tomu, zda skutečně její cesta měla pokračovat v této smečce dál, jako její hrdá členka. Jenže, to by nejdříve musela tu hrdost nalézt zpět.
Pomalým tempem si tedy vykračovala skrz planinu, než si všimla další přítomnosti jiné vlčice – vlčice, kterou již kdysi potkala právě za dob, kdy se nacházela mimo této rodiny. Že by se snad skutečně přidala do smečky? Inu, bylo to více než pravděpodobné – rozhodla se však se s ní dát více do řeči, aby tak mohla zjistit více. „Lunary, zdravím.“ pozdravila ji s lehkým pokývnutím, však bez žádných větších emocí v jejím hlase, zatímco k ní pokračovala stále pomalu, bez žádné ladnosti – jizvy byly stále ještě mírně cítit, což ji nedovolovalo dělat žádné větší aktivity, než jen obyčejnou chůzi.