Príspevky užívateľa

Jakmile jí hnědavý vlček položil otázku ohledně toho, jak to měla s hvězdami, na malou chvíli zapřemýšlela, než mu nakonec věnovala svůj pohled. Pravdou bylo, že ačkoliv byla už od malá ve své rodině vychovaná k tomu, aby vždy vzhlížela ke hvězdám, však dalo by se říci že k nim měla... svůj vlastní vztah. ,,Upřímně... nejsem si úplně jistá, ale přijde mi zajímavá představa, že jsou něco víc než jen malé zářící koule na obloze." pověděla mu nakonec svůj názor, dokud nezavřela tlamičku, aby nad tímto ještě trochu více zapřemýšlela.
Takto si tedy létala ve svých myšlenkách - ačkoliv částečně Mikovi věnovala pozornost, kupříkladu i takový úsměv mu věnovala, když jí pověděl, že se bude rád, když se jí je tak nezbaví - než se opět Mike trochu více rozmluvil.
I přesto, že vlkovi trvalo, než vůbec dostal ze sebe ty věty které chtěl říci, nakonec přeci jen Mariellka pochopila, o co tu šlo, načež s překvapeným výrazem ve tváři pootevřela tlamičku. Skutečně chtěl jít k... Přízračným? ,,Miku opravdu? Jsi si jistý?" optala se jej nakonec po dlouhé chvíli poněkud tichým hláskem, zatímco dále vstřebala tu skutečnost, že chtěl právě tam - do jejího domova. Skutečně chtěl Mike opustit svůj život tuláka a jít do nějaké smečky?

Vyčkávala si tedy na místě, sledujíce mrazivou krajinu kolem ní se snažila přijít na světlejší myšlenky, které by jí alespoň trošku zlepšily náladu. Upřímně, nechtěla před Raymondem nastavovat skleslou tvářičku, to bylo to poslední, co nyní si přála - vždyť, z jakého důvodu zde přišla? Přeci aby si dnešní den užila co nejlépe jen dokázala! Však upřímně, vzhledem k událostem z poslední doby jen stěží dala na sobě znát radostný projev... Ale tentokrát to udělá. Pro něj.
Nakonec ale přeci jen po chvíli zaslechla ten hlásek, díky kterému se v její dušičce objevila alespoň maličká radost. ,,Ray!" zpozornila, než konečně před ní potkala vlka s tmavším kožíškem, na kterého tak dlouho čekala. Je to on!

Ani jí už nezáleželo na tom, že zde vylévala své pocity naprosto cizímu vlkovi - a co, že by jí zde viděl plakat nad tím, jak byl celý tento život nespravedlivý? Záleželo na tom snad? Vždyť přeci by jen mohla být ráda za to, že se vůbec našel někdo, kdo v sobě měl alespoň tu maličkou ochotu vyslechnout si druhé, případně i nějak poradit - na světě existovali vlci s dobrým srdcem - jenže ona v sobě nesla tolik smutku, že nedokázala tmavému vlkovi říci, že je za jeho společnost celkem i ráda. Nakonec však vytrvala a plakat se neodvážila, ačkoliv v jejím hlase bylo jistě znatelné, že nebyla v pořádku.
Dlouho nemluvila. Místo toho se spíše snažila soustředit na slova neznámého, aby si v sobě dokázala urovnat pořádek - však, v jednu chvíli zaslechla něco, co jí donutilo podívat se na něj po dlouhé chvíli zírání do prázdna. Očividně to nebyla jen prázdná slova, kterýma by se snažil vlk Marielle konejšit - byla v nich i naděje na lepší zítřky. Však, mohla mu opravdu jen tak věřit? Mohla si být skutečně jistá, že právě tento vlk by jí mohl pomoci? Inu, nabízely se zde dvě varianty: buď jí skutečně pomůže, nebo jí vrazí kudlu do zad a tím jí už navždy zničí život. A ona opravdu doufala, že se ta druhá možnost nikdy nenaplní. Však, nakonec jí toho přeci jen mnoho nezbývalo... pokud chtěla pokračovat dál, musela přikývnout.
,,Vy... skutečně byste mi pomohl? Já- dobře. Budu ráda za nového společníka." dostala ze sebe stěží. Ale přeci jen to nakonec řekla.

Pokračovala tedy pomalým tempem ve svých cestách, než se na malou chvíli zastavila právě zde - na strážné hoře, která byla pro ní ještě neprozkoumaným místem. Vskutku, ačkoliv se toulala po Norestu už nějakou dobu, i tak se našlo dost míst, které Marielle ještě její tlapky neprozkoumaly - a i toto bylo jedno z nich. Na první pohled nevypadalo nijak zajímavě - jednoduše šlo o hory. Co ale musela uznat, byla skutečnost, že výhled zde nebyl rozhodně tak špatný, jak by si mohla myslet že bude. Při takovém pohledu se cítila jako kdyby byla jen maličkým mravencem putujícím ve světě - byl tak převeliký, až síto ani sama neuvědomovala. Jaký pěkný pohled to byl.
Moc dlouho se tu ale nezdržovala - jakmile usoudila, že nemá více důvodu zde pobývat, nakonec se opět dala do kroku, majíce namířeno na další území - a třeba i bude mnohem zajímavější, než tato hora.

,,Vlastně ano, naše smečka si hodně na hvězdách zakládá a věří v ně. Nevím jak přesně, to má podle mě každý už trochu jinak." odpověděla mu nakonec. Co se Mariellky a právě hvězd týkalo, nevěřila v ně úplně doslovně - spíše se v nich občasně snažila nějaký symbol, něco co by ji mohlo v životě pomoci. Ikdyž... žádnou takovou naději se jí stále bohužel nepodařilo nalézt. A věřil v nich právě i Mike? Těžko říci, to nebyla otázka, na kterou by mohla Elle přesně znát odpověď. ,,Jak bereš hvězdy vlastně ty?" položila mu otázku, věnujíce mu maličký pohled doufala v to, že právě tato otázka ho nijak neurazí.
,,V pořádku. A neboj, mě se jen tak nezbavíš." věnovala vlkovi nakonec maličký úsměv, aby mu alespoň i ona zvedla náladu - nemohl přeci jen tak smutnit. Ne teď.

Pomalu začala litovat toho, že vůbec měla tu odvahu vstoupit na zdejší území - strach, který jí náhle pohltil, jí rozhodně nedělal dobře, což se po chvíli nakonec i dalo zpozorovat na ní samotné díky její naježené srsti či sklopeným ouškám. Netušila nyní, co dělat. Nedovolila si udělat byť jen jediný pohyb, místo toho zůstala stát na místě s vyděšenou tváři, než se k jejímu štěstí slova ujal právě vlk s tím, že ho napadl plán, díky kterému se mohli dostat do bezpečí - i proto ho bedlivě poslouchala, zatímco se snažila nějak sama sebe uklidnit. Nu což... sice nyní zde postávala s naprostou cizím vlkem s tím, že někde v křovinách na ně vyčkával rys, který jim jednoduše ublížit, ale co už.
,,Dobře." špitla tedy jen, dívajíce se občasně neznámému do tváře, aby se mohla alespoň nějak uklidnit - měla štěstí, že zde nebyla samotná, jinak by bylo jistě po ní.

S'Arika dokázala nějakým způsobem poslouchat a vzít si něco z jeho slov, však pravdou bylo, že částečně byla Mariellka ponořená spíše do sebe a snažila se popasovat s tím, aby se z toho všeho nesesypala na zem - stále jí bylo neskonale líto toho, co se jí v životě stalo - ačkoliv ke každému že sourozenců měla poněkud jiný vztah, ani jednoho nechtěla té svého života oddělit... jenže, ono se tak stalo. Však co pochopila, nemohla se nad touto skutečností trápit nijak přílišně dlouho - lepší bylo pokračovat dál, než aby je oplakávala celé věčnosti. Jenže... jak toho mohla dosáhnout?
,,Vy jste bojovník?" optala se zničehonic, věnujíce mu zaujetý pohled. ,,Víte... myslím si, že třeba takové bojování by mi mohlo jít. Ale jinak nevím..." pokračovala dál poněkud nejistě. Nebyla to snad jen její bujná představa, kterou si vymýšlela ve své hlavičce naprosto zbytečně? I tak, měla jakýsi pocit, že právě tohle mohlo být práce tou cestou, kterou se mohla vydat - a třeba by i opravdu vybrala správně. Však, stále se v ní mísily nejrůznější pocity, i proto v tomto doufala, že by jí byl schopen právě tento tmavý vlk pomoci.

,,Přízrační." pověděla mu jednoduše, nemaje co více o její smečce říct. Rozhodně o ní věděla více než dost, přec jen, narodila se tam a vyrůstala tam celou tu dobu, jenže neměla k ní především v těchto dobách nijak velmi dobrý vztah - navíc, zvláště poté, co se odehrála ta situace okolo její rodiny, se obávala toho, jak na ní budou ostatní vlci nahlížet - a v tomhle případě pro ni bylo jednodušší utéct, a na dlouhou dobu se neukázat. A kdo ví, třeba se tam jednoho dne vrátí s tím, že bude moci pokračovat ve své cestě dál. A třeba taky ne.
Však další věta, kterou Mike dostal ze své tlamy jí donutila se alespoň na chvíli se pousmát - byla opravdu ráda za to, že nyní v tuto chvíli mohla Mikovi dělat tak dobrou společnost, jako jí dělal on jí. To bylo to, co nyní potřebovala. Vykouzlit úsměv na tváři totiž u ní dokázala málokdo... možná až snad nikdo.
Však další jeho slůvka vlčici překvapila o to více... prý že byla jediná, komu zůstal. Opravdu tomu tak bylo? Vskutku neměl tento vlček jiné přátelé, kterým by se mohl svěřit? Vždy si myslela, že práce tito vlci, kteří již jen na pohled působili veselým dojmem byli obklopeni mnohu jiných kamarádíčků... jenže nejspíše ne všechno mohlo být tak, jak si mohla myslet.
,,Ano Miku. Slibuju, že tu budu. Pro tebe." vyřkla nakonec, dívajíce se mu krátce do jeho očí. Ani si neuvědomovala, jaké štěstí to měla, že právě na něj nyní narazila, neboť sama by netušila, co by bez něj nyní dělala. Dokázal jí podpořit a ukázat, že na tomto světě není sama, což bylo něco co potřebovala.

Hrobové ticho, které se neslo po celém tomto území přerušily náhle kroky patřící očividně dalšímu vlkovi, i proto se opět vrátila do té pravé, bolestné reality, věnujíce pohled za sebe. Tentokrát neměla mnoho sil na to vstát ze země - a upřímně, prozatím k tomu nebylo ani důvodu. Však v případě, že by se jí nově příchozí nějak nepoznávala, nejspíše by přemýšlela jinak... však, nyní bylo až brzo k tomu dělat nějaké závěry. Objevila se před ní jakási vlčice, kterou předtím ještě neměla tu možnost spatřit - šedý kožíšek, ve kterém se občasně našly i barvy poněkud neobvyklé - i když, těžko říci, jestli tohle platilo i pro území Norestu - jí vskutku nic neříkal - kdo to asi byl?
,,Zdravím." pozdravila tedy nazpátek, netušíce, jak dále by měla pokračovat ve své řeči. A vůbec - měla co říci? Nebyla vlčicí, která by zbytečně plýtvala slovy, když nemusela... občasně bylo jednodušší prostě jen mlčet. Mlčet, a dívat se před sebe na celičký ten svět.

Svůj zájem jí věnovala až při otázce, na kterou jí vlčice s šedým kožíškem optala - naštěstí to pro ní ani nebyla otázka těžká tolik na zodpovězení, neboť celou tu dobu žila pod jedním vlčím společenstvím. ,,Z přízračných, jedné blízké smečky." pověděla tedy jen jednoduše, nemaje v plánu svoji odpověď rozvádět více do hloubky - pokud se o této vlčí společnosti chtěla dozvědět více, musela jít za někým jiným.
,,Smím vědět vaše jméno? Ještě jste se mi nepředstavila." po nějaké té chvíli i ona dala vlčici svou otázku - dělala tak z důvodu toho, aby rozvedla trochu více konverzaci dále, neboť to vypadalo , že tahle řeč nebude jen tak pokračovat dále, dokud se obě vlčice trochu více nepoznají. A navíc, Mariellce tu nechtěla jen tak nečinně přihlížet a dělat, že existuje, zatímco co by nebyla schopna ani svoji tlamičku otevřít.

I přesto, že stále nebyla schopna byť se jen k tmavému vlkovi přiblížit na krok a místo toho zůstala schovaná ve svém maličkém koutě plném temnoty, stále dokázala alespoň poslouchat jeho slova - v jeho hlase našla pochopení a zároveň jemnost, díky které se nemusela Marielle cítit tak velmi provinile za to, v jakém stavu se nyní musela tomu neznámému ukazovat - jaký hrozný pohled to jistě na ní musel být. Snad jako kdyby měla svoji duši roztříštěnou na tisíc kousíčků, které se už nikdy více nedaly seskládat dohromady. A ona se chtěla změnit - chtěla být lepší, tak, aby se nemusela sama stydět za to, kým ve skutečnosti je... jenže, nevěděla, jak udělat svůj první krok.
Trvalo jí, než se dostala k odpovědi. Nevěděla, odkud vůbec začít, a navíc měla pocit, že nebyla že sebe schopna vydat ani tu nejmenší hlásku jen proto, aby že sebe vyjádřila své pocity. Jenže, nějak začít musela. A tak začala. ,,Víte... už je to nějaká doba. Žiju v jedné smečce, a všechno bylo v naprostém pořádku, než... začala se mi rozpadat rodina přímo před očima. Začalo to smrtí mé sestry, a potom odchodem bratra... už nikdy se mi neukázal. Myslela jsem si, že s tím můžu být v pořádku. Že ta rána půjde zahojit. A taky to tak vypadalo než... opustil mě i ten zbytek. Všichni odešli. Aniž by řekli jakékoliv slovo. A nechali mě tu samotnou." dostala tedy že sebe pomalu, občasně se snad i musela zastavit, aby potlačila ten smutek, který se v ní skrýval - plakat si tu rozhodně nedovolila. Však, i přesto bylo pro ní těžké o něčem takovém mluvit, neboť právě rodinu považovala za něco, co ve svém životě potřebovala - však, ty vlky, které nesla ve svém srdci, jí ublížili více, než by vůbec potřebovala.
,,Já... omlouvám se vám. Omlouvám se za to, že se na mě musíte dívat takto. Ale já už nevím co dělat. Chtěla jsem přestat truchlit, chtěla jsem se opět zvednout na své nohy a pokračovat dál, ale tohle mi moc ublížilo." pokračovala dál, zatímco čím dál více v jejím hlásku šla pociťovat bolest, kterou v sobě nesla příliš dlouho - a kterou už musela vypustit ven. A bylo jí jedno, že zde vyjadřovala své pocity pro ní naprosto neznámému vlkovi... na tom už nezáleželo.

Kopečky... až napadne první sníh na území Norestu... to bylo to poslední, co měla Marielle tu možnost povědět do tváři vlkovi s temným kožíškem a zároveň hlavičkou tak zářivou, který dokázal v jejím srdci i přesto, že se viděli za celý svůj život jen jednou - jenže taková skutečnost neměla mít za pár chvil dlouhého trvání. Vskutku, fialová vlčice nezapomněla na slib, který si s ním dala - setkat se s ním měla právě zde, a to především z důvodu toho, aby si s ním opět užila ten krásný čas, jako tomu bylo předtím. Jenže už nepředpokládala, že se za tu dobu stane tolik věcí, díky kterým nyní necítila žádné nadšení z toho, že se měla setkat s jejím kamarádem. Tedy, pamatoval si vůbec, že tu měl být? A přišel by snad? I přesto, že o tomto setkání Ray věděl, nemohla brát za samozřejmé, že by se s ní právě on setkal - třeba i na ní dočista zapomněl a zahodil jí do říše zapomenutých vzpomínek. I to bylo možné. A inu, s šátkem obmotaným kolem jejím hlavy, který byl tím jediným, co změnilo její vzhled od doby, co s Raymondem naposledy mluvila, šla pomalým krokem po těchto kopečkách, zatímco se dívala na své stopy ve sněhu, které díky svým tlapkám tvořily, čekajíce, že se k nim přidají i další, jiné stopy.

Až po vyřknutí těch dvou slov o tom, že ve skutečnosti se v těchto dobách nepohybovala při území její domova si uvědomila, jak špatně se vůbec vyjádřila - přec jen, ve skutečnosti že smečky neodešla nadobro, stále byla součástí Přízračných, jediné co bylo pro ní změnou bylo to, že se s ostatními členy vůbec nesetkávala.
,,Teda- neodešla jsem z té smečky úplně, to ne! Spíš jen... šla jsem za hranice a ještě se nevrátila." pověděla Mikovi napřímo, jen aby věděl, jak se vše má ve skutečnosti. Celkem jí zamrzelo, jaké zbytečné obavy hnědému vlkovi vytvořila - nechtěla aby se trápil kvůli něčemu, co bylo spíše problémem jen a pouze Mariellky, a byli jen na ní, jak se s tím vším popasuje. ,,Ale... tak aspoň se budeme moct setkávat častěji, to je fajn, ne?" s nadějí, že jejich náladu alespoň o trošičku zlepší mu nakonec věnovala i maličký úsměv - to poslední co nyní chtěla vidět bylo, aby její kamarád smutnil nad životem. Ne, to nechtěla teď vidět.
,,Ah, tak to mě mrzí... můžu ti nějak pomoct?" optala se jej jemně, čekajíce, jestli se mu třeba i nesvěří s tím, co ho trápilo - však, rozhodně nemínila se ho ptát nijak blíže, věděla, že občas bylo spíše na škodu byť jen otevřít svojí tlamičku... ale být tu pro něj, to už dokázala.

Upřímně, kdyby mohla, zůstala by zde s ním o něco déle - jenže bohužel, vzhledem k tomu, že noci bývaly v těchto časech už i plné chladu, a rozhodně nebyl dobrý nápad zde jen tak zůstávat, i proto našla v jeho slovech plné pochopení.
,,Ano! Taky mám zimu velmi ráda! Je to hrozně fajn roční období." pověděla jí nadšeně, již si ve své hlavičce představujíce ten skvělý moment, až se opět s Raymondem setká a budou společně moci sdílet tu společnou radost! Už teď se nemohla dočkat toho dne, však musela být přeci jen pro jednou trpělivá... neboť věděla, že tento mladý vlk se určitě ještě někdy před ní objeví.
,,Taky se moc těším!" pověděla, než se na něj naposledy podívala a nakonec se tedy rozhodla mu věnovat poslední, však o to více vřelý úsměv. ,,Tak se měj pěkně a šťastnou cestu domů!" rozloučila se s ním, než se nakonec opravdu vydala svojí vlastní cestou domů... a během toho přemýšlela o tomto velmi miloučkém setkání, za které byla opravdu ráda.

Jak se nakonec ukázalo, ve vlčici se přeci jen nějaká empatie objevila, neboť poté, co se Marielle svěřila s tím, že nyní neměla nikoho, kdo by se o ní mohl postarat (a nejspíše už nikoho takového nemohla najít, přec jen, kdo by si chtěl vzít na starost dospívající vlčici, která již na pohled působila spíše jako hromádka neštěstí?) se šedá vlčice nijak dále nevyptávala. Marielle nyní rozhodně neměla v plánu o své rodině mluvit, to bylo právě to poslední, na co by si vůbec přála pomyslet.
Dále ale přišla nabídka, kterou Mari upřímně ani neočekávala - chtěla snad trávit čas s někým dalším, mezitím co se toulala mimo svůj domov v území, které pro ni bylo naprosto neznámé? Vskutku věděla, že společnost dalšího vlka by jí opravdu hodila, a tato vlčice navíc nevypadala jinak zle... však, byla to jen prvotní domněnka, těžko říci, jaká mohla být uvnitř své duše.
,,Netoulám se dlouho, mám svůj domov. Ale... myslím že by bylo fajn se k někomu přidat." pověděla s jakousi upřímností, která vylezla až na povrch. Stále si nebyla tolik jistá z její společnosti, doufala však, že by se tohle mohlo změnit ve chvíli, kdy by právě přítomnou vlčici poznala trochu lépe.
,,Mimochodem, jmenuju se Marielle." se stále poněkud tichým hláskem se představila, dívajíce se Lunary do tváře přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby se v jejím životě opět objevil někdo, koho by mohla označovat za rodinu. A vůbec - přála si to?