Príspevky užívateľa

Díky tomuto setkání ztratila Mariellka úplně pojem o čase, i proto jakmile se Rayko ozval s tím, že již bylo načase se rozloučit, podívala se kolem sebe - a opravdu, všimla si toho, že slunko již pomaličku začalo zapadat kamsi do dáli, a noc se díky tomu blížila čím dál rychleji - to znamenalo, že si musela najít nějaké místo k přespání. ,,Máš pravdu, asi už bude načase se rozloučit..." pověděla, ačkoliv se jí rozhodně nechtělo jen tak tohoto vlka opouštět, neboť v jeho společnosti se cítila velmi dobře... však, pochopila že domov na něj čekal.
,,To není vůbec špatný nápad! Klidně se můžeme na nějakém místě dohodnout." přitakala nadšeně, neboť tak alespoň mohla mít nějakou jistotu v tom, že by ho třeba jednou mohla potkat... a kdo ví, co všechno by si mohli mezi sebou povědět!
,,Co kdybychom se znova setkali, až napadne první sníh? Třeba si tak aspoň užijeme zimních radovánek!" usmála se na něj, přemýšlejíce nad tím, které místo mohli vybrat k dalšímu setkání. ,,Víš, kde tu jsou kopečky? Jsou tady celkem blízko, tam bychom se mohli setkat... co myslíš?" optaa se na názor, aby i sám Ray mohl říci, jaký má názor na její návrh.

Vskutku, radost, která z Mika vyzařovala snad co nejvíce mohla se začínala i pomalu podepisovat na Mariellce, která téže začala najednou vrtět svým ocasem na znak toho, že za jeho společnost byla vskutku vděčná - a jakpak by ne! Byla mu vděčná za to, že i přesto, že se neznali kdo ví jak dlouhou dobu, i tak bylo očividné, že bude Marielle kamarád velice rád, za což mu byla vděčná - přátelství bylo něco, co bylo právě u této vlčky něčím vzácným, což na druhou stranu znamenalo, že samotou trpěla více než dost... a právě tyto chvilky, kdy mohla s někým trávit čas nějakým dobrým způsobem, jí do života opět vracel tu radost, která u ní zmizela až moc rychle.
Jakmile Mike započal jejich konverzaci otázkou, jak se vlastně v těchto časech má, najednou ztichla - nevěděla, co by tak mohla říci. Měla se snad zmiňovat o tom, že nyní toulala světem podobně jako on? Nebyla si jistá tím, či by právě její problémy mohly mladého vlka zajímat, nechtěla totiž kazit tuto tak radostnou atmosféru, která byla kolem nich... ale lhát o tom, že je v pořádku, taky nemohla.
,,No, ráda bych řekla že se mám dobře, ale..." podívala mezitím do země, přemýšlejíce poněkud krátkou chvíli, co by měla říci dál... ,,Odešla jsem ze smečky."

,,Přesně tak." pověděla krátce, zatímco přikývla k jeho slovům na náznak souhlasu. Ač jí samotnou jí to občasně téže nenapadlo, vskutku někdy se hodilo získávat další informace, které by se jí mohly v budoucnu hodit. I přesto že se to nerada přiznávala, v tomto směru byla podobná svému otci, Aaravosovi - to ale neznamenalo, že by ho stále nepovažovala za vlka, v jehož duši se nacházela jen sobeckost... jako kdyby mu nezáleželo na tom, že za sebou ponechal svoji poslední dceru.
Jakmile se z Raymonda dostala jeho upřímná odpověď, na tváři vykouzlila již o něco větší úsměv, po chvíli si i dokonce dovolila zavrtět svým huňatým ocáskem - neskonale se jí líbil pocit toho, že to pro někoho může být... že existuje někdo, na kom jí záleží. A navíc, byl to její nový kamarád! Takového pokladu si musela velice vážit - nechtěla totiž, aby se jednoduše stalo, že by se jejich cesty jen tak znenadání rozdělily. Ne. Stále ho chtěla nést ve svém srdéčku jako toho miloučkého vlka, kterého poznala práce na těchto místech.

Čas plynul dál - to znamenalo i tu skutečnost, že i roční období se pomalu měnilo - a než se vůbec Marielle nadála, již první sníh napadal do těchto krajin. Upřímně, vzhledem k její situaci z toho nebyla ani tolik nadšená - díky tomuto sněhu přišly i mrazy, které nebyly rozhodně ničím příjemným. Navíc si i uvědomovala, že to znamenalo, že se nemohla už nadále toulat samotná, už se musela pomalu vrátit domů k Přízračným, tam kam patřila - jenže Marielle si nedokázala představit, že by se v tuto chvíli měla podívat byť jen jedinému vlkovi z této smečky podívat do tváře. Co tak tedy měla dělat? Měla vůbec někoho, s kým by mohla svůj čas sdílet? Vždyť se smečce se nikdo takový nenašel.
Nakonec se tedy rozhlížela kolem těchto zasněžených plání, netušíce, co by dál tak mohla dělat - myšlenek v její hlavě bylo nespočet a bylo jen otázkou času, kdy jí z toho všeho nepraskne hlava. Nakonec ale tedy rozhodla pokračovat ve svých cestách dál - kdo ví, jak dlouho vydrží takto sama, však chtěla si počkat, než přijde ten pravý čas na to vrátit se domů... jenže měla pocit, že ten ještě blízko nebude.

Nervozita z vlka ještě stále nezmizela, a to ani poté, co se konečně stihl narovnat se a projet si její kožíšek očima. Vskutku i ona využila toho, že se mu zde neznámý vlk postavil tváří v tvář a prohlédla si ho. Hned první věcí, která jí zaujala, byly jeho vlásky, které byly zabarveny do fialových, až žlutých barev - ačkoliv vzhledem k tomu, co se mu před chvílí stalo, rozhodně nepřekonal nyní elegancí.
Jeho vystrašený pohled ve tváři Mariellku ale začínal poněkud znervózňovat, začínala mít totiž nějaké tušení, že se zde něco muselo stát - jenže co? Nakonec tedy jeho slůvka prozradila skutečnost, že v jejich blízkosti se nejspíše nacházel někdo další - a očividně nešlo o dalšího vlka.
,,Rys?!" vyštěkla poněkud překvapeně, neboť tohle bylo to poslední, coby v dané chvíli očekávala - i proto začala dívat kolem sebe s narůstajícím strachem, ostatně jako zde Icee.
,,C-Co budeme dělat?" pověděla už trochu tišeji, zatímco pomalu stáhla ouška dozadu a podívala na svého společníka - snad jako kdyby doufala, že on si bude s touto situací vědět rady.

Kňučení utichlo úplně až ve chvíli, kdy měla Marielle tu možnost zaslechnout kroky patřící dalšímu neznámému vlkovi, který se poté zastavil právě u vchodu do nory. Skutečnost toho, že zde nebyla sama jí poněkud zaskočila, neboť měla za to, že v těchto horách nebude tolik pravděpodobné, že se zde vůbec někdo ukáže... jenže se očividně mýlila. Kdo to byl? Měla se snad bát? Pach jí toho mnohé nepověděl, snad jen to, že o člena Přízračné smečky se nejspíše nejednalo... možná šlo tedy o tuláka. A ti byli různí - dobří, i zlí. I proto doufala, že se vyhne právě té druhé možnosti. Se strachem v očích se snažila co nejvíce natlačit na jeden z rohů této nory, právě tam, kde parpsky slunce se objevovaly vzácně, především proto, aby jí nebylo tolik vidět. Netušila, co čekat.
Jakmile tedy tmavý vlk promluvil, nějakou dobu se neodvážila ani otevřít tlamičku, natož aby mu vůbec něco pověděla, místo toho tedy přemýšlela ve svých myšlenkách, aby se dostala k nějakému závěru. Již dle slov neznámého z neměla až tak zlý pocit, jak si mohla prvně myslet že bude mít. Že by jí opravdu chtěl jen pomoci?
,,Já... nevím." pípla nakonec jen tiše, nevědíce, co by dále měla dělat, i proto se raději dále jinak nevyjadřovala.

Pousmála se, jakmile začal mladý vlček nadšeně svým chundelatým ocáskem, dávajíce tak najevo svoji radost z toho, že ho mohla spatřit. Upřímně, až teď si uvědomila, že nyní bylo na místě být po boku někoho, na kom jí záleželo, neboť samota očividně nedělala dobře její dušičce... pak vždy tak akorát měla potřebu se před celým světem schovat a truchlit nad tím, co všechno jí za její mladý živůtek postihlo, i přes tu skutečnost, že už věděla, že to není ta správná cesta. Jenže při společnosti jiného vlka... při něm... se cítila o něco lépe a neměla tolik důvodu proč se cítit nijak sklesle. Znamenalo to snad, že potřebovala opět rodinu - právě to, co jí nejvíce ublížilo? Samotná se procházet po světě nechtěla, na druhou stranu si nepřišla připravená natolik, aby se vrátila zpět do svého domova... co tedy měla dělat?
Rozběhnutí zapříčinilo to, že stejně učinil právě i Mike, což ji potěšilo - neviděla celkem dlouho, že by byl někdo až takto nadšen z její společnosti. Však ve chvíli, kdy měl hnědavý vlk zastavit na místě, se mu nepodařilo jeho náhlou rychlost zastavit, i proto se mu podařilo narazit právě do Mariellky, která poněkud zaskočeně nyní ležela na zemi, majíce na sobě právě Mika. Co se to teď právě stalo? Však než vůbec stihla tuto skutečnost zaregistrovat, už jen zaslechla omluvu z toho, co provedl.
,,Ne, to nevadí." dostalo se z ní nakonec maličkého zasmání nad celou touto situací, než se téže zvedla ze země a oklepala se. ,,Moc ráda tě zase vidím." pověděla nakonec dále, než konečně švihla několikrát svým ocáskem, aby mu ukázala, že ho vidí ráda.

Bedlivě se zaposlouchala do jejích slov, dívajíce se jí do tváře, snad jako kdyby se ponořila hluboko do nějakého vskutku zajímavého příběhu, od kterého nemohla odtrhnout - nevěděla z jakého důvodu, však při této vlčici měla pocit, jako kdyby měla snad i tu možnost se konečně někomu svěřit s tím, co jí ve skutečnosti za myšlenky sžíralo... i přesto že ji vlastně ani pořádně nepoznala. A ačkoliv se chtěla prvně rozmluvit o něco více, včasně si tento úsudek rozmyslela - zajímalo by ji vůbec, co by říkala? Rozuměla by ji snad? Co se jejích pocitů týkalo, stále si občasně lámala hlavu už jen nad tím, aby se do svých myšlenek nezamotala až moc, neboť být zmatená ze sebe bylo to poslední, co si nyní přála - z takového důvodu se rozhodně nevydala mimo svůj domov.
,,Rozumím." pravila tedy jen jednoduše, zatímco se soustředila spíše na cestu než na společnost vlčice. Nic konkrétního dodávat nepotřebovala a navíc bylo pro ní dosti obtížné vůbec započít nějakou tu řeč, místo toho se vždy raději vydala cestou mlčenlivosti, neboť si nepřála být tím, kdo bude do celého světa hlásat, kým ve skutečnosti je. Mluvit o sobě se jí poněkud příčilo. To už ale začala Dovahkiin pokládat další otázku, díky čemuž se opět Marielle vrátila zpět do reality, aby se mohla soustředit na to, co by jí vůbec měla odpovědět.
Zvedla koutky do maličkého úsměvu, aby tak mohla dát najevo, že i jí velice těšilo, než se nakonec dala do řeči.
,,Potřebovala jsem odejít ze svého domova jen na chvíli, jenže... očividně jsem zabloudila trochu více, než bych chtěla." objasnila trochu, z jakého důvodu se nyní nacházela na těchto místech. Jistě, nic z tohoto se nemuselo stát a ona se mohla s klidem v duši v tuto chvíli přicházet po území smečky Přízračných, jenže to by se nesměli stát události, které právě Mariellku naprosto změnili.

Ačkoliv ji nějakou chvíli trvalo, než si vůbec neznámé všimla, poté, co právě příchozí vlčice našla jakousi odvahu přijít k fialové o něco blíže, Marielle již zaslechla patrné kroky, které rozhodně nepatřily jejím nožkám - i proto otočila hlavu směrem k těm zvukům, s uvědoměním, že zde již nestojí sama. Jistě by si mnozí řekli, že první, čeho se tulačce, bude miloučký úsměv, či snad jiná emoce odpovídající chování malého vlčete - jenže ne. Mari tam pořád jen tak stála na místě, majíce na tvářičce chladný pohled plný nedůvěry. Netušila, co od ní mohla vůbec čekat a seznamování se s novými vlky bylo to poslední, co chtěla nyní zažít. Potřebovala si vše ve své hlavě srovnat - to znamenalo najít i svůj vlastní klid.
Upřímně Elle ani trochu nepotěšila slůvka, která ze sebe vlčice vypustila. Mluvila o rodičích. O těch, které dávno už vlčka neměla. Ti, kteří ji nelítostně opustili... proč však? To ji neměli rádi, když nebyli schopni jí ani dokonce věnovat objetí na rozloučenou? Stále se v ní střídal smutek a hněv z toho, že z estrel zde pořádně zůstala sama... nikdo tu pro ni nebyl. A právě proto se nyní toulala v této mrazivé krajině, bez žádné naděje na lepší zítřky.
,,Nemám rodiče." pověděla jen, věnujíce pohled do země, neboť neměla dále co říci, proto se rozhodla místo toho čekat. Ať se klidně chopí slova ta vlčice, třeba se tak i něco dozví.

Jakmile se hnědavý vlk otočil za jejím hlasem, v jeho tváři skutečně poznala toho vlka, kterého potkala již kdysi jednou poblíž jejího domova. Skutečně se tedy nezmýlila a jak si myslela již od začátku, šlo o Mika, jejího kamaráda... tedy, šlo skutečně o jejího kamaráda? Netušila, či takové označení bylo tím zrovna tím správným, však rozhodně neměla za to, že by šlo alespoň pro ni o nějakého cizince... ačkoliv se sice neznali přílišně dlouhou dobu, i tak měla pocit, že pro něj něco znamenal, a že existoval nějaký důvod k tomu pamatovat si právě jeho jméno.
,,Miku!" zopakovala opět, než se jí nakonec podařilo po té době, co jen tak nečinně stála na místě a přihlížela k němu se rozeběhnout - nebyl to ani pocit radosti, který se zmocnil jejího srdéčka, neboť úsměv bylo to poslední, co by vůbec dokázala vyčarovat na své tváři - tedy, pokud by to ještě vůbec dokázala.
,,Ano Miku, jsem to já." pověděla poté, co se nakonec zastavila na svém místě, čekajíce, jak dál by tak mohl zareagovat - jeho otázka jí vskutku zmátla, ačkoliv to nedala nijak velmi najevo, a proto se raději rozhodla jednoduše si vyčkat - mezitím co svůj ocas mírně rozkmitala ze strany na stranu.

Ke slovům, které Raymond vyřkl že své tlamičky jen krátce přikývla, nemaje v plánu více nijak dodávat. Pravdou bylo, že ona sama netušila, co vše se mohlo v jeho minulosti odehrát, a už vůbec či vůbec mohl mít podobný osud jako ona, nic takového ale nehodlala zjišťovat - jediné, co k tomu, mohla říci, bylo to, že rozumí tomu, jak se Ray cítil. To bylo vše.
,,Možná by ale nebylo na škodu zjistit ale něco víc o těchto smečkách. Mohlo by se to v budoucnu hodit." popřemýšlela spíše nahlas, věnujíce kratičký pohled spíše do země, než se nakonec opět podívala tmavému vlkovi do tvářičky. Musela uznat, že informace o těchto společenstvem se vždy hodily - bylo dobré mít přehled nejen o své rodině, do které patřila. Což třeba taková heřmánková smečka, se kterou se kdysi již setkala - co si tak pamatovala, bylo to právě na velkolepém bále, kde nejsou tu možnost se takto více setkat s větším počtem vlků, než jen s Přízračnými. A právě takto se i setkala s Verdandi.
,,Aspoň že tak!" přitakala mu, zatímco vykouzlila maličký úsměv z té dobré nálady, které se jí konečně vrátila. Sama si ani nepamatovala, kdy naposledy se jí podařilo takto velmi dobře prohodit řeč bez toho, aniž by se cítila nijak špatně - i proto byla za jeho společnost opravdu velmi vděčná. ,,Jsem ráda že jsem tě potkala." dodala po nějaké té chvíli.

Tentokrát se vydala Marielle ještě trochu dále, než bylo u ní zvykem - ačkoliv se dalo říci, že se již postupně stávala jakousi cestovatelkou, stále existovala místa, která byla pro ní ještě doposud neznámá. I proto šla spíše opatrným, pomalými krokem v těchto horách, s šátkem omotaným na hlavě se přitom rozhlížela kolem sebe, či náhodou zde nenarazí na společnost jiného vlka - však, pach jí více než dost napověděl, že se zde nacházela úplně sama. Nakonec se přeci odvážila jít dále, až jí její kroky zavedly přímo k srázu, kde se rozhodla zastavit se na místě a věnovat svůj pohled té velké temné hlubině, která snad ani neměla svého konce. Věděla, že zde si musela dát pozor na to, kam šlape, aby jen tak nespadla dolů - i přesto že žal ze všeho špatného, co se jí stalo, se v ní nacházel stále, však i přesto neměla v plánu nyní ukončit svůj život jedním skokem... ne. Chtěla tu ještě stále být, jen potřebovala zjistit, jakým směrem by se měla vůbec vydat, aby konečně našla nějaký smysl toho, proč by měla v Norestě zůstat.

Inu, kráčely tedy fialová vlčice samotinká po tomto na pohled poněkud obyčejném lese, který v ní nevzbudil příliš mnoho emocí - tak se většinou stávalo jen tehdy, když našla krajinu takovou, která měla něco svého, co ji donutilo jednoduše zastavit se na místě a nespustit svá modrá očka z daného místa. Jenže tento les neměl nic, co by ji mohlo nějak nadchnout - nebyl nijak výjimečný. Navíc se to nedalo ani říci teď, když všechno jeho listí zmizelo a on upadal ke spánku.
Zastavila se na místě a rozhlédla kolem sebe. I přes její růžový šáteček, jenž měla omotaný kolem své hlavičky, viděla na své možnosti celkem dobře - a navíc, rozhodně nemínila se této cenné památky vzdát. Ačkoliv rodina estreláků byla nyní již pouhou špatnou vzpomínkou, právě tento kus látky ji připomínal spíše to dobré - pamatovala si na svého bratra, který ačkoliv věděla, že už se nikdy nevrátí, stále jí chyběl. Ah Time, kde jen jsi? Však mezitím co přemýšlela nad svým životem, v dálce se začala objevovat další postava, které si však Mari ještě nestihla všimnout.

Všimla si, že v jednu chvíli se Ray dokonce i dostal do svých myšlenek natolik, že nebyl poté schopen vnímat své okolí - nad čím asi tak mohl přemýšlet? Ačkoliv zvědavosti v ní bylo více než dosti, neměla v zájmu tmavšího vlka nijak vyzvídat - rozuměla tomu, že i ostatní měly své problémy, se kterými by se jen těžko svěřili. ,,To je v pořádku. Taky se mi to občas stává, třeba když občas myslím na rodinu." pověděla, aby dala najevo, že jeho chování jí nijak zvláště nevadí. To už ale Raymond otevřel svoji tlamičku dále, aby mohl Mariellce odpovědět k tomu, že pořádně ani netušila, čím byl Ignis ve skutečnosti zač, ačkoliv se o něm již párkrát doslechla. Vskutku, bylo tomu tak - co se vlčích společenství týkalo, neměla v nich ani pořádný přehled a ačkoliv měla tušení, že o nějakých smečkách se něco doslechla, i jen poskládat všechny názvy vedle sebe byl pro ní problém.
,,No, za hranice smečky jsem nikdy pořádně nechodila, to až postupem času, takže o zdejších smečkách toho opravdu moc nevím..." pověděla mu, aby ho alespoň trochu vtáhla do děje. ,,Ale o Ignisu jako takovém vím že existuje." doplnila ještě krátce.

Nikdy by nečekala, že se jí něco takového v životě přihodí - že bude muset utéci od místa, které nazvala již od malička svým domovem. Přízračná smečka, do které se narodila jako dcerka dvou milujících rodičů, nebyla něčím, kde by chtěla trávit svůj čas, alespoň ne v těchto pro ni strašných dobách - a jako nejlepší volba se jí zdálo jednoduše utéct. Zmizet. Alespoň do doby, než bude schopna pozvednout svoji hlavu do výšin. Tedy pokud by něco takového vůbec dokázala.
Nakonec tedy došla až sem - k řece Cayně, která jí byla doposud neznámá. V mnohém ji toto místo nedokázalo učarovat, jak by si mohla myslet - dokonce si i povšimla té skutečnosti, že vlčích pachů zde bylo poněkud dost. Však i přesto jí něco přeci jen dokázalo zaujmout - postava rozvalená opodál u řeky jí dosti někoho připomínala, však musela jít o něco blíže, aby mohla poznat, o jakého vlka se jednalo. ,,Miku?" zvolala, čekajíce na reakci daného vlka - pokud se nemýlila, což se jí většinou tolikrát nestávalo, nejspíše opravdu muselo o jít o toho tuláka, se kterým se setkala v blízkosti jejího domova. Však těžko říci.