Príspevky užívateľa

Staré město Hruff, pýchou všech obyvatel Kultu. Kdo by řekl, že jednou bude i domovem zrovna Marion. Původem byla dočista mimo Norest, teď jest bylo město její nemenší pýchou.
Opouštějíc teplo své hromádky listí někde nedaleko mostu, dobře skryté před denním světle se za šera proplížila Mari k mostu. Blížila se hluboká, chladná noc. Taková kterou konečně začínal dlouho slibovaný podzim. Dokonce i listí začínalo padat k zemi (tak akorát na pohodlný pelech k přenocování).
Kráčela tichým krokem přes most když ji náhle zarazil hlas, hlas Ossiana. Okamžitě se ohlédla za svým drahým bratrem a přidala do kroku. ” Ossiane” usmála se.

Nezdálo se, že by si Marion všimla něčí přítomnosti. Ani zdaleka netušila, že bude stačit chvilka rozhlížení a zastaví jí přísný hlas. A tak bylo. Stuhla a rozhlédla se.
”Jejda, omluvte moji nezdvořilost!” vyjekla hned jak spatřila pronikavá zelená kukadla. Na tváři jí ani nerv necukl ale tón hlasu mluvil za své. Ve vzduchu cítila pach Kultu, bylo jí pak jisté že právě vlezla do brlohu někomu z jejích druhů, Kulťanů. ”neměla jsem tušení že tady někoho najdu” pokračovala hned. Musela uznat, mít takový bejvák pečlivě hlídaný před vetřelci nebylo k zahození.
Přejela tmavou postavu lehce tázavým pohledem, snad si právě nezkazila pověst u někoho výše postaveného- to by se jistě Hatimu nelíbilo.

Takový ceremoniál se nekonal každý pátek. Samozřejmě ani Marion si jej nemohla nechat ujít, i když přispěchala dost pozdě. Kousek po vhození vlčat do vody se připlížila a tiše se zařadila mezi obecenstvo. Cítila hanbu za svůj pozdní příchod, věděla že ani Ossian to později nenechá jentak být. Její bratr si už dávno musel všimnout že na obřadu postrádá.
Zůstala stát stranou a koukat jak se vlčata zmítají v krvavém bazénu. Okolo toho všeho tu bylo živo a rušno, ačkoliv zřejmě né živo v dobrém slova smyslu. Napjatě shlížela na dění, vše viděla dočista poprvé, zvyky Kultu jí ještě nebyly známy a tak celý ceremoniál byl novým poznatkem.

Cítila z bratra napjatost. Bodejť se nedivila, Nirix mluvil s jistotou téměř ani nebral v úvahu jejich slova. I tak bedlivě poslouchala daná pravidla a kráčela vedle Ossiana za jejich novým vůdcem. Nedovolila si o něm pochybovat, Hati si přeci vybíral sám a chyby nedělal.
“Můj- plášť?” vykoukla z pod kápě nejdřív skepticky, poté tázavě na Ossiana. Váhavě nechala látkový ohoz sklouznout z jejích ramen a opatrně jej vzala do tlamy. “Jestli si tak Hati přeje” zamrmlala a položila ho Nirixovi k tlapám. Nerada se pláště vzdávala, kožíškem jí profoukl venkovní vánek. Nosila ho dost dlouho aby si připadala jako tělem světu znovu zrozená.
Inu konec konců o to víc zatoužila po tom se Hatimu, a smečce prokázat. Napřímila hlavu s jakýmsi odhodláním, věřila, že si vybrali správně.

Začala z počátku jen pohledem pátrat, poté zapojila i čich. Chytila se takřka cítitelného pachu, který na onom místě byl nejčerstvější. Koutkem očka i zachytila vchod do kostelu, ovšem náhle ji mnohem více zaujal vlčí pach, který do kostela nezasahoval. Následovala jej okolo budovy dokud nenašla náhlý sestup dolů. Skrývá se snad někdo před sluncem způsobem takovým, že se schová pod Hatiho půdou? pomyslila si než se skepticky pustila do podzemních chodeb. Ještě nikdy nic takového neviděla, jenže pach vedl dál a tak i její cesta mezi úzkými spletitými chodbičkami.
Náhle na Marion padla klenba síně. Oči jí ulpěly na potemělé místnosti, která ani nevypadala zdaleka tak zchátrale jak si původně představovala. Kdepak, vlastně ani nevypadala opuštěně.

Nuž byl to sotva jeden úplněk od přijetí obou sourozenců, Marion si pomalu začínala zvykat na ulice opuštěného města. Kráčela s lehkým srdcem mezi polorozpadlými budovami, měsíční světlo ji ukazovalo cestu skrz pár nenápadných mráčků, jinak jasné nebe. Už dlouho tak jasné nebe neviděla.
Od malého vlčete snila po úspěchu, uznání, kterého se jí snad konečně dostávalo. Už to že je oba Hati přijal za své byl největší úspěch pošetilého pozemského života. Chtěla dokázat, že si ono místo mezi věřícímu zaslouží, a mnohem víc než to!
Žel tak se muselo stát, že zabloudí někam dočista neznámo. Ocas se jí houpal ze strany na strany když dokonce s odhodláním zvedla zrak ke kostelu. Pár jejími schopnostmi ovládaných světlušek se volně rozletěli od její přízně, neboť povolila na své pozornosti. Tiše polkla a zapátrala zrakem po vchodu do budovy.

Pár pouhých slov a hlava smečky oba poutníky přivítala dál. Žel, zdálo se to snadné, možná až příliš. Skepticky, ale hrdě se podívala na Ossiana. bráško můj, my to zvládli pomyslila si. Dobrá, zvládli, bude to jistě ještě dlouhá cesta, samotné přijetí byl jen začátek.
Byla si vědoma že její bratr je smrtelně vážný. Vskutku, tady sranda končila.
”nezklamu tě, ani smečku, natož Hatiho” pošeptala a nazpátek ho šťouchla čumákem jemně do tváře, než se rozešla za Nirixem.
Vrtalo jí toho hlavou tolik, ale nechtěla vyrušovat zrovna když se její bratr zeptal. Jaký asi bude zbytek smečky, jsou jim podobní? I kdyby, svoji volbu již udělala a bude se se vším muset zžít. Opatruj nás dál Hati zaleskla se jí zelená kukadla.

Ossianova slova pravila jen pravdu, vskutku oba dva svůj život zasvětili Hatimu. Když konečně našli své druhy, bylo samozřejmostí že si je budou muset ověřit. Ani ona by jentak někomu něvěřila, to už bývalo starou známou.
“Jak již pravil můj bratr” cukla koutky do nenápadného úsměvu “zvolili jsme si cestu k Hatimu, a on si vybral nás, to že nejsme ze zdejších krajin nemění nic na našem poslání, především osudu” pravila, z vlka Hatim seslaným ani na chviličku nespustila pohled. ”Dovedl nás k vám, neboť pocházíme z dalekých nížin… jakože se Marion jmenuji, nabízím smečce znalost ve studiu, schopnost lovu, víru a oddanost, to už ve jméně Hatiho” poklonila se lehce na důraz svých slov.
Svá slova ovšem měla v plánu splnit. Pokud budou mezi věřící přijati, chtěla aby se o jejím jméně mluvilo jak se sluší a patří. Nepochybovala, že Ossian má stejný záměr.

Marion nepřestávala zkoumat komplikovanost vzhledu druhé příchozí. Tikala kukadli přes komplikovaný patern Wisy kožíšku.
”Můj Hati? Kdepak můj, náš” pravila Máří a posadila se. “Hati drží ochranou tlapu nad všemi z nás, vede naši cestu, naši víru” kéž by jen dokázala lepe popsat toho, kdo ji vedl skrz veškeré překážky. ”Ach tak, pak jsme na tom stejně” oplatila slova kratičkým úsměvem.
”Děkuji ti Wiso, jenže já jej našla na mých cestách, možná by můj bratr věděl kde podobný sehnat, on má totiž víc zkušeností než já” vychvalovala Ossiana s neškodnou pýchou. ”Kdepak, i když půda je tady suchá že mám téměř v ústech sucho” přikývla s pohledem na popraskané zemi. Tož měla pravdu, dostávala z toho všeho žízeň.

Šumění a šepotání listů napovídalo o přítomnosti někoho dalšího. Jak si již pomyslela, sledují je. Náhlí slabý vánek hluboké noci, způsobený mávnutím křídel upozornil oba poustevníky na příchod třetího. Krátce po Ossianovi se otočila i ona a upřela zrak na tyčícího se vlka před nimi.
Počkala až její bratr promluví, než sama spustila. Pokývla. “Buď vám Hati svatý, seslal vás snad on sám, najít nás?” Otázala se Marion svým konejšivým hlasem. Kdyby jen věděla, s kým právě hovoří. Zelená, podezíravá kukadla se jí pod náporem měsíčních paprsků zaleskla. Cítila napětí, ale zejména hořela touhou.

Marion si přeci jen trpce uvědomovala, co vše oba sourozence čeká. Představa smečky, se stejným záměrem byla pro ni vzdálena. Ačkoliv po ní celou tu dobu tak naléhavě pátrala. Co je pro ně doopravdy osudem? Věřila, že to se brzy doví.
“Jistě” odvětila krátce. Její bratr se nemýlil, i ona se setkala s mnoha pachy. Některé byly dokonce čerstvé, ba pravidelné. Mají hlídky na hranicích pomyslila si a v ten moment zpozorněla.
Zvedla zrak do šera nad jejich hlavy, musela zamžourat na houštím porostlé stěny obklopupující kolejnice. Měsíční světlo svítilo jen úzkou cestičkou po které zrovna kráčeli, z čehož patrně znervózněla. Budiž nám Hati svatý, stůj při nás ať si o nás pomyslí cokoliv pravil tichounký vnitřní hlásek, než se Marion zaměřila zpět na koleje před nimi.

Nebylo ani vidu po žádném dešťovém mráčku, které by překryl nebe hvězdy poseté. Dnes se zdálo vlkům tvořil cestu měsíční svit, jako Hatim seslaný. Jakoby tiše šeptal, pobízel oba sourozence.
Mravenčení v packách jí napovídalo že se blíží k něčemu velkému. Tiše cupitala vedle železnice, občas se zastavila a sklonila hlavu ke kolejím, aby si mohla poslechnout klapání drápků Ossiana před ní.
Marion pokynula hlavou a mlčela. Její bratr měl vždycky pravdu, on se přeci nemohl mílit, to by jej na slovo neposlouchala. Ovšem, byla připravená na změnu. Více než to. ”nezklamu tě, bratříčku” popoběhla a zařadila se po bok Ossiana. Chtěla aby bratr věděl, jak moc v něj věřila. Měla pro něj stejnou víru jako pro Hatiho samotného, skoro jakoby on byl tím Hatim pro ni. Nejspíš se jí tak i snáz věřilo v to, že je Hati jejím osudem.”Myslíš, že nás Hati přijme mezi své?” promluvila opět.

Zaklonila hlavu, po které jí fialová kápě sklouzla zpátky na záda a odhalila světle zelená kukadla. Flekatý kožíšek, jedno ucho jiné než to druhé zamrkala Marion zaujatě při studování cizinky. Wisa, Wisa opakovala si jméno vnitřním hláskem, aby jej zaryla co nejhlouběji do mysli.”Těší mě” promluvila již vlídnějším tónem. Koutky se jí zvedli do malátného úsměvu, veškerá vyděšenost byla ta tam.
Dokonce se zdálo, že nebylo třeba držet se nějakých formalit. ” Kdepak, jen tudy procházím, následuji kam mě Hati vede” odvětila. I když držela krok ze jména s Ossianem, Hati byl taky velkou součástí jejího putování. Konec konců, právě víra k Hatimu pomohla oboum sourozencům opustit jejich rodné krajiny. Ač Marion sama by nejspíše tak brzy neodešla.
”Ty jsi zdejší? pokračovala hned poté bez starostně ve vyptávaní se. Totiž, když se zeptá na dost otázek, možná bude zase o něco chytřejší. Ach ano, to by si přála, mít všechny vědomosti světa.
To by bylo něco! Na nic se nemuset ptát, ničeho se nemuset bát. Inu, třeba ji Hati pomůže přání vyplnit.

Při svém bádání nečekala ničí společnost a ačkoliv se příchozí oznámil pozdravem, příšerně se lekla. “Jejda!” Vyjekla, div z kůže nevyskočila dřív než se stihla kousnout do jazyku. Zvedla hlavu a v rychlosti se otočila. “Promiňte já vás neviděla” vykoukla ostudně zpoza kápě, okamžitě zkoumajíc vlčku před sebou. Na ní samotné vylekání nebylo moc znát, nu až na ten výkřik.
“Tedy- přeji hezký podvečer, jsem Marion, a vy, paní?” Představila se okamžitě, aby zahnala svůj předešlí akt. Mezitím ji znovu projela pohledem, pátrala po čemkoliv, co by jí pomohlo se dozvědět o cizinci něco víc. Pro případ nouze, třeba kdyby něco provedla! To by pak všecko musela povědět Ossianovi.

Krev se proháněla celým tělem Marion rychleji než kdy dřív. S nastávajícím jarem pomalu přicházelo teplejší počasí a s ním i lepší nálada. To pro mladou vlčici znamenalo zejména odhodlání.
Zatím co se zase pro jednou rozdělili s Ossianem, Marion cupitala bezcílně prozkoumávat. S kapucí opět přes uši se vydala zkoumat okolí, nu popřípadě se poptat o Hatim.
Nemohla si pomoct, z nového území byla kapku nervózní. Přeci jen bez bráchy po boku, bylo hned všecko krapet děsivější. Tikala očky ze strany na stranu a ostražitě otáčela hlavou za každým šustem. Půda po které brouzdala se zdála podivně jiná, nic v ní nerostlo, jenže ani nevypadala jako písek z pouště. Možná by pomohl déšť přemítala se skloněnou hlavou, nad popraskanou půdou.