Príspevky užívateľa

Pokračovala pomalým krokem, bokem přilepená na Heidi, aby ji neztratila. "Jistě mne nezklame. Jsem zvyklá na smečku, kde má víra nebyla vůbec respektována, ba naopak, byla přímo proti víře zbytku rodu... horší už to nebude." Smutně se pousmála a pokračovala dál. Nevěděla, zda už se Heidi smí takto otevřít, ale rozhodla se to zkusit. "Proto také vypadám tak, jak vypadám. Oči, bez těch jsem se už narodila, ale všechny ty jizvy, ukousnutá noha a ocasy... to přišlo až po narození. Už je to dlouho, zvykla jsem si. Matka měla velmi tvrdou výchovu a speciálně na mě, když jsem byla nedokonalá už od narození." Pokrčila rameny, aby jí snad Heidi nelitovala. Nechtěla být litována, své jizvy brala jako samozřejmé konsekvence svých činů, protože skutečně byla zvyklá na velmi tvrdou výchovu. "I proto si myslím, že mi pár přísnějších pravidel nebude vadit. koneckonců jsem v nich vyrostla." Prohodila pak ještě, než se opět zaposlouchala do Heidiiných slov. "Ano, když mě tam zavedeš, určitě se s někým setkám dřív, než si vyžádám audienci u alfy." Řekla prostě a společně s Heidi i ona změnila směr, směr, který, jak doufala, teď vedl ke Kultu.

Pokývala hlavou. "To je v pořádku, nejste zdaleka první ani poslední, kdo si tohle myslí. Holt co už, stává se." Pokrčila rameny, očividně nad tím mávajíc tlapkou. "Přesuňme se raději ke zkoušce, ať to mám za sebou. Dva dny bez jídla a vody nezní nijak lákavě, ale nemohu říci, že bych nebyla zvyklá. A upřímně, čas s Hatim o samotě jsem už dlouho neměla, jistě mi to prospěje." Přikývla a jakmile se Nirix otázal Lesley, upřela na ni pohled svých neexistujících očí. Vzápětí se na ni pokusila usmát, snad ve snaze nepůsobit tak děsivě, ale vzhledem k její stavbě těla to působilo spíš jako ďábelský úšklebek. Vlčice však paradoxně nebyla proti, proto se Medora brzy otočila zpět na Nirixe. "Dobrá, jsme-li domluveni, zaveďte mne prosím někam do tmy - já to tady zatím neznám, takže to nemohu udělat sama - ať mohu začít nerušeně přemýšlet." Požádala a švihla všemi svými sedmi ocasy - či tím, co z nich po výchově její rodiny zbylo.

Medoru ten Kult začínal zajímat. Název "kult" se jí sice nikterak nelíbil, protože kulty považovala sice za odnože náboženství, avšak ne ty "správné", jak by to nazvala. Ale vzhledem k tomu, že to vypadalo, že tenhleten kult bude její jediná šance, rozhodla se ho předčasně nezavrhovat a nechat si nejdříve něco málo o této náboženské smečce říci. "Ach, skutečně? Nu, pokud uctívá něco podobného jako já, a ne třeba slunce, pak je to možná skutečně smečka, kterou hledám..." Doře by se jistě rozzářila očka, kdyby nějaké měla. A Heidiina druhá věta jí hned odpověděla i na její otázku, a to už byla Medora štěstím bez sebe - samozřejmě pouze uvnitř, navenek by se nikdy nesnížila k tomu, aby emoci jako bylo štěstí dala najevo. Byla už tak dost zranitelná kvůli absenci zraku a přílišné projevování emocí tomu zrovna dvakrát nepomáhalo. "Myslím, že bych tu smečku měla více poznat. Poznat nějaké její členy a snad si později vyžádat i audienci u samotného alfy, pokud bych se skutečně rozhodla přidat." Pousmála se. Ano, tahle Heidi skutečně musela být znamením od samotného boha, znamením, že už je čas se usadit. Medora pokývala hlavou. Už bylo na čase, cestovala už velice dlouho. "Byla bys tak hodná a navedla mě na cestu k jejímu území? Myslím, že lov teď může počkat, třeba najdu něco po cestě..." Prohodila.

Bylo to tady. K Medoře se doneslo, že ji čeká první velká smečková slavnost od doby, co se stala členkou - deviantkou smečky. Nevěděla, zda je účast povinná, z pochopitelných důvodů nebyla z domova zvyklá na náboženské slavnosti Hatimu zasvěćené, ale i kdyby nebyla, rozhodně tam nemínila chybět. Proto se v den D vydala s dostatečným předstihem k bazénům - vlastně ani nevěděla, kudy, proto notnou část dne bloudila. Nakonec však dorazila k místu, odkud zaslechla mesiášův hlas a také jakési zvuky, jako kdyby někdo lámal led.
"Hati Tě - vás - zdrav. Mohu nějak pomoci?" Pozdravila zatím dva přítomné a aniž by čekala na odpověď, hned, jak si uvědomila, že se z jednoho z bazénů snaží oba dva odstranit led, opatrně si stoupla na kraj bazénu a přiložila packu k dílu. Neobratně popadala kousky ledu do tlamy, zarývala do něj své ostré tesáky a vzápětí jej zase pouštěla na hromadu o kousek dál. "Tohle má být ten ceremoniál vlčat, že? Jak to bude probíhat, proč vůbec odklízíme led?" Zeptala se přitom Nirixe. S konceptem ceremoniálu vlčat ji mesiáš či ostatní členové smečky už jistě seznámili, co přesn se bude dít však ještě nevěděla - a rozhodně chtěla vědět, jelikož nemohla jednoduše používat zrak, jako to mohli udělat ostatní nováčci.
Jakmile byl všechen led odklizen a snad přitom i dostala odpověď na svou otázku, už se jenom posadila kousek od kraje jednoho z bazénů a poslouchala dění okolo sebe, čekajíc, než to všechno vypukne.

Pokývala hlavou. "Rozumím." Pravila a spolkla jedovatou poznámku o tom, že jistě s ním nemluví tolik jako ona, která s ním strávila celý život. Které ve svých vizích a snech propůjčuje drahocenný zrak, která vlastním zrakem vedená není a je tedy vedená jen a jen tím, co jí Hati řekne. Tak přesně o této své teorii se Nirixovi nezmínila, chtěla-li se přidat do smečky, musela tak udělat s pokorou. "Ráda vás poznávám, Nirixi." Pravila proto jen.
V tu chvíli si všimla slabého zavrzání, které přicházelo odněkud zpoza Nirixe. Ihned nastražila uši a přestože už se neopakovalo, pravila: "Nejsme tu sami." Načež ztišila hlas.
Druhý vlk však nevypadal, že by ho to znepokojovalo, a tak se po chvíli uklidnila a zaposlouchala do vlkova hlasu. Podstoupit psychické zkoušce jí připadalo nejen snadné, ale také sofistikované. Kam se hrabe neandrtálský boj či lov, psychická zkouška je tím pravým, co prokáže, že je vlk hoden místa ve smečce! Moc se jí tento nápad líbil, až do chvíle, kd\ Nirix zmínil, že asi neumí lovit. "No dovolte!" Ohradila se a trhla sebou, aby nejen hlasem, ale i řečí těla zněla uraženě. Uražená byla, to ano. Jak je možné, že někdo tak vysokého postavení a konexe s Hatim nevěděl, že když vlk má víru, všechno ostatní už pro něj Hati zařídí?! "Lovit samozřejmě umím, a chcete-li to vidět, tak vám to dokážu. Jak si myslíte, že bych jinak přežila? Předpokládáte, že mi pečení holubi létají do huby jen proto, že jsem se narodila postižená? To máte velmi fantastickou představu o světě, pane Nirixi. Bohužel takhle to nefunguje, jeden se s postižením buď musí naučit žít, nebo zemřít." Odpověděla ostře. "S psychickou zkouškou samozřejmě souhlasím, ale to, že snad neumím lovit, bojovat nebo třeba modlit se, už na mě nevytahujte." Dodala poté smířlivě, načež se otočila na majitelku toho cizího hlasu, která právě promluvila na Nirixe. "Bůh- Hati vám žehnej. Mé jméno je Medora Dern no Torryn a právě se zde s mesiášem Nirixem domlouváme na okolnostech mého přijetí do smečky. Jsem si jistá, že tady Nirixovi nebude vadit vaše přítomnost - ostatně, Nirixi, neříkal jste, že mám být dva dny s vámi či někým jiným? Myslím, že ten někdo jin právě přišel." Navrhla přátelsky. Nemohla vidět, jak se Lesley tváří či to, že se za Nirixe schovává. Jen se ji, chuděrku, snažila přijmout do party.

I Medora nadále pokračovala v této zdvořilé konverzaci. Nebyla zrovna ten typ, co by dlouho chodil okolo horké kaše, ale teď, s vlčicí Heidi po boku, se to zdálo jako nejlepší řešení. A přesto okolo horké kaše nechodila, vyprávěly si navzájem své příběhy a byly upřímné, jen... nu, věnovaly se něčemu, co by se ještě možná dalo považovat za smalltalk. A to bylo to, na co Medora nebyla zvyklá.
Kdyby měla oči, jistě by se jí rozzářily, když vlčice začala mluvit o možnosti, že bůh noci skutečně existuje a dokonce postavil Heidi Medoře do cesty. "Ano, myslím, že to začínáš chápat." Prohodila. Možná to byl kompliment, kdo ví. "Ano, už mě nebaví býti tulákem. Narodila jsem se ve smečce a myslím, že ve smečce mám taky umřít, ať už to bude smečka bohu noci zasvěcená, nebo mi jen dovolí v tichosti praktikovat mou víru tak, jak mi to má předchozí smečka nedovolila. Bohužel ale neznám žádný kult a už vůbec ne kult boha noci, jinak bych ho už jistě byla členem." Odpověděla s politováním v hrubém, nakřáplém hlase. "Skutečně? Takže ten Kult je nějaká náboženská smečka? A jakému bohu zasvěcená?" Tohle ji začínalo zajímat. Možná jí Heidi skutečně mohla pomoct. Možná jí bůh noci nepřistavil Heidi do cesty proto, aby jí zachránila život, ale aby jí ho zlepšila.

Pokývala hlavou, když jí druhý vlk obeznámil se Semiiným postavením. Upřímně nevěřila, že by se tak vážená členka jejího rodu rozhodla takhle odmítnout slovo Boží, tedy hlavního démona, který celý rod stvořil. Zároveň ale neměla jediný důvod to hlasitě zpochybňovat, ostatně i kdyby to byla jen zástěrka, tí, že by poskytla své argumenty pro to, proč Semie jistě v Hatiho nevěřila, by vlčici mohla poškodit. "Jaká škoda, že tak vážená vlčice už není mezi živými..." Potřásla hlavou, projednou konečně vypadajíc, že z hlubin svého chování vyhrabala jakýsi respekt.
Jakmile se stáhla a pro změnu to byl Nirix, kdo se do ní pustil, jen tiše stála a poslouchala, co má na srdci. Možná pod černobílou srstí trochu zbledla, ale jinak se nenechala vyvést z míry. "Nikomu jsem se nevysmívala." Podotkla tiše. Její chování se kompletně změnilo, Proti tomuhle nařknutí, že se vysmívala svému životadárci, se ale rozhodně hodlala bránit. Prvně slovy a pokud by to nepomohlo, klidně i zuby a drápy. Nikdo nesmí urazit boha noci! "Mesiáš, ach... to bude někdo vysoce postavený, že? Snad nejvýše postavený z jeho dětí?" Pokývala hlavou a vzápětí vysekla Nirixovi ukázkovou poklonu. "V tom případě se hluboce omlouvám za své předchozí chování, skutečně jsem nevěděla, že je vaše smečka zasvěcena tomu správnému bohu." Prohodila poté. Vzápětí se uvnitř polekala, navenek nedala nic zdát, ale tentokrát pod srstí skutečně zbledla, když mesiáš začal mluvit o druhé šanci. Vyhazuje mě? To ne! Proběhlo jí hlavou, naštěstí pak promluvil znovu, tentokrát více smířlivě. "Ráda dokážu, že i pro mne je uhm, Hati vším. Že byť jsem se nikdy oficiálně nestala jeho kněžkou, neboť jsem ve své rodné zemi neměla takové příležitosti ani nikoho dalšího, kdo by v něj věřil, jsem mu zasvěcená celým svým životem a život ve smečce využiji jen k tomu, abych se k němu dostala blíž. Jakou záruku by sis představoval?" Zeptala se pak a otočila hlavu lehce na stranu.

I Medora pomalu pokračovala dál. Na Heidiina slova jen přikývla. "Ach ano, věřím, že mi tě bůh noci ukázal právě teď z nějakého důvodu. Dokonce si troufám říci, že vím, z jakého. Víš, celý můj život je symbolický. Proto věřím, že symbolická bude i moje smrt, že nemám zemřít někde jen tak, v horách, kde mě nikdy nikdo nenajde." Pravila pomalu a klidně a "zadívala" se na druhou vlčici - tedy někam do prostoru, kde podle zvuku tlapek křupajících ve sněhu očekávala, že se vlčice bude nacházet, tedy po jejím boku.
Když jí Heidi položila tu otázku, Dora se zamyslela. "To je lehká otázka a jeden by očekával, že na ni bude i snadná odpověď. A je, jen... nevím, jak ji vysvětlit někomu nevěřícímu." Prohodila, zatímco polykala slovo "bezpožec" a nahrazovala ho jiným, méně hanobným. "Rychlý odpověď by zněla, že se zastavím, až mi můj bůh dá nějaké znamení.Vždy mi totiž dával znamení, když chtěl, abych něco udělala - jak abych odešla ze své rodné smečky, tak abych změnila směr své cesty, proto věřím, že mi ho dá i teď. Nevím však kdy, ani jak bude vypadat. Může to být sen, vize nebo nutkavý pocit, že tu musím zůstat. Kdo ví, já jedině vím, že se to v pravý čas dozvím." Potřásla hlavou. "Ale chceš-li vědět, na co bych ráda narazila... moc bych si přála, aby pro mě měl bůh noci připravenou nějakou smečku. Smečku s klidně i jemnějšími mravy než měla má rodná, na to si zvyknu... ideálně ale smečku založenou na víře. Nedělám si iluze, že by na světe bylo dostatek vlků s mou vírou, a i pokud ano, tak že by všichni žili v jené smečce, přesto... bych chtěla, aby smečka alespoň byla zaměřená na noc, hvězdy, měsíc nebo něco takového." Pousmála se zasněne.

Jak tak vlčice pokračovala po Norestu, dostala se přes jedny hory a dvě řeky až na jakési vřesoviště. Neměla v plánu se tu dlouho zdržovat, vlastně chtěla jen rychle přeběhnout toto místo a vydat se dál. Při běhu směrem na sever si však nemohla nevšimnout, že se zde začalo ochlazovat. Snad ne další hory?! Proběhlo jí hlavou a ona vzdychla. Byla po dlouhé cestě, přerušované jen předtávkami na krátký spánek, už poměrně unavená a cíl stále nevidět. Každý večer se modlila k bohu noci, aby jí ve snu či v náznacích poradil, kudy dál, ale on jakoby se úmyslně odmlčel a nechal Medoru se topit ve vlastní slepotě. Jakoby mne chtěl potrestat. Čím, smrtí? Já se ale smrti nebojím a naši by také spíš ocenili, kdybych zemřela... S lehkým odporem si vzpomněla na svou matku, babičku a nesměla zapomenout ani na otce. S tím měla lepší vztah, ten však ve výchově neměl ani zdaleka hlavní slovo, proto nemělo cenu se na něj v čemkoli spoléhat. Kdepak, Medora se musela spolehnout jen na sebe, tak jak byla zvyklá od narození. Tak proč tedy? Nijak jsem přece nezhřešila... Zamyslela se.

Medora se pomalu otočila za přícházejícím vlkem a ušklíbla se. "Ach ano, velmi teatrální. Smím vám nabídnout čerstvě nalovenou kořist, mistře herci?" Pravila otráveně, jakoby byla unavená obsluha lokálního fast foodu. Vzápětí se kjí však na tvář vrátil její charakteristický kamenný výraz, Ještěže si nemohla všimnout, jak na ní visí očima jako prvňáček na paní učitelce vyprávějící historku z mládí, neboť to by ji jistě urazilo.
Vzápětí však Ancunín začal vyprávět něco o havranech, a Medora se uchechtla. "Nemají tady co dělat, zmetci. Mají být rádi, že jsme si z nich neudělali svačinu." Pravila, jakoby snad byla schopná jednoho z havranů ulovit. Neměla křídla ani oči, takže by takový lov byl velice náročný, ne-li nemožný, ale to si samozřejmě tato hrdá vlčice odmítala přiznat. "Medora Dern no Torryn, mimochodem." Představila se nenuceně.

Isabellino přikývnutí pochopila Medora jako znamení, že také věří v nějakého boha. Doufám, že je to bůh noci... je to poměrně milá vlčice, bezbožnost by jí neslušela... Potřásla hlavou, ale vzápětí posmutněla. Její další slova vlčici zklamala, nyní věděla, že ať je to kdokoliv, v koho věří, bůh noci to nejspíš nebude. "Ach, každý bezbožec snad." Vysvětlila druhé vlčici blahosklonně, jakoby byla sotva batole. "Ale mně vede bůh noci. Zatím mi nedal znamení, že je čas se usadit. Jsem si jistá, že až přijde můj čas, poznám to, ale do té doby musím pokračovat ve své cestě..." Pokrčila rameny. Nehodlala se nijak litovat nad touto skutečností. Prostě to brala jako fakt a byť byla po dlouhém cestování už unavená a jistě by uvítala nějakou tu pauzu, nehodlala si ji dopřát, dokud si nebude stoprocentně jistá, že to je přesně to, co by si bůh noci přál.
Moudře pokývala hlavou. "Ano, napadl. Zřejmě jsem mu připadala jako snadný terč, kvůli mým očím. Nevěděl však, že se umím docela dobře prát." Zašklebila se a vypadala poměrně důvěryhodně, ačkoliv lhala jako když tiskne. "Medora Dern no Torryn, tak zní mé jméno." Představila se poté.

Pousmála se, když jí Heidi začala sama sebe popisovat. Byla jí za to vděčná, ač netušila, zda informaci o Heidiině vzhledu vůbec někdy použije. Přesto byla ráda, že vlčice její prosbu jen tak neodbyla. "Jsi moc pěkná vlčice." Pousmála se pak Medora. "V mém klanu jsou skoro všichni šedí či šedočerní, asi jako ty. Jen nenosíme peříčkové náramky a nevěříme na přírodu." Dodala po chvíli mlčení. "Avšak nemyslím si, že jsem o tobě někdy snila. Bůh noci ke mně mluví v mých snech, ne však tím, že by mi ukazoval vize z mé budoucnosti. A už vůbec ne vlky, které bych měla po své cestě potkat nebo kteří mě zachrání, jako třeba teď ty." Potřásla hlavou opatrně. Doufala, že Heidi tato informace nijak neurazí, avšak nevypadala jako vlčice, která by se impulzivně urážela jen proto, že o ní někdo nesní. "Ach, to je v pořádku. Každý máme právo věřit na to, co nám pomáhá." Pokrčila rameny. Nebyla to tak úplně pravda, alespoň ne pro Medoru. Ve skutečnosti by byla moc ráda, kdyby všichni vlci věřili v boha noci a bezvěrci mohli být všemožně perzekuování, tušila však, že druhá vlčice s ní tyto její violentní tužby sdílet nebude, a pokud by jí o nich Dora přesto řekla, akprát by ji tím popudila a mohla by tak ztratit první a možná poslední kamarádku, kterou si na svých cestách udělala. Tak se radši rozhodla pro slabši přetvářku. Na Heidiina slova o příteli větru jen pokývala hlavou, nesnažila se druhé vlčici nadále vnucovat, že všechny ty zprávy jim dává Bůh noci. Ano, snažila se na víru převést co nejvíc vlků, zároveň ji ale nikomu nenutila. "Ano, pojďme." Řekla jen proto a tiše se sama pro sebe ušklíbla, když vlčice zdůraznila, že teď budou naslouchat přirodu.

Pokývala hlavou. Tak Hati... Ušklíbla se. Tuhle bandu vlků, zdá se, vedl nějaký bůžek na Há. Tito vlci neměli ani ponětí o moci měsíčního svitu, o moci toho, který každou noc pozoroval jejich rouhání a každou tu noc se je rozhodl nechat bez trestu! To Medora by tak mírumilovná nebyla, ona však byla obyčejnou vlčicí a ač měla démonickou krev, věděla, že na boha noci zdaleka nestačí a nemá se mu tedy co plést do salátu.
Má cenu s takovými hříšníky, jako je tady pan bezejmenný přede mnou, vůbec ztrácet čas? Pomyslela si, věděla však, že ho ztrácet ještě chvíli bude. Dobře se totiž bavila. Povídání o hloupých teoriích bezvěrců byla její tzv. guilty pleasure. A pokoušení jejich trpělivosti taktéž. A proto se nyní ladně zvedla na nožky a zatímco Nirix vyprávěl, začala ho Medora obcházet v kruzích. Vypadalo to, jakože poslouchá a jen se jí lépe přemýšlí při chůzi, ve skutečnosti však úmyslně stoupala na území, o kterém dobře věděla, že patří cizí smečce, a zkoušela tak, co všechno jí Nirix strpí. Možná si dokonce přála se s ním porvat, kdo ví. Neměla sice oči, ale ve svých bojových schopnostech si byla docela jistá a ráda je využívala.
"Tak Zaniyah." Pokývala moudře, zatímco stále druhého vlka obcházela jako žralok brousící si zuby na svou kořist. V duchu se přitom smála. Jméno Zaniyah jí nic neříkalo, nevadilo by jí však se s jmenovanou vlčicí potkat a zkřivit jí nějaký ten chloupek. Nemohla však dlouho přemýšlet, co všechno by jí provedla, neboť vzduchem za chvíli zaznělo jedno jméno, které dobře poznávala. Semie. Medora sebou trhla. "Semie... věřila v Hatiho?" Zeptala se se zájmem, tentokrát nepředstíraným. Dokonce i na chvíli přestala obcházet druhého. Tohle ji upřímně zarazilo. O Semie slyšela samé dobré věci, a mezi ně rozhodně nepatřilo, že by věřila v cizího boha. Už vůbec ne nějakého random bůžka, kterého se jakási cizí smečka rozhodla uctívat.
Kdyby mohla, tomu jejich Hatimu by se do očí vysmála. Její vztah k němu se však od počátku změnil, když jí Nirix oznámil, že je Hati ve skutečnosti bohem noci. "Ach..." Bylo jediné, na co se v tomto tranzu zmohla. U sta hromů, přece jsem se celou tu dobu nevysmívala vlastnímu bohu?! Kůže pod srstí jí zbledla a pak zrudla. Tohle jsi posrala, Medoro. ˇŽe to však byla ona, nedala na sobě nic znát. Jen se opět zaposlouchala do slov vlka, jehož zhled by dosud nedokázala popsat, neboť jí ho nikdo nesdělil. "Nevěděla jsem, že bůh noci... Hati... má jméno." Hlesla tiše, stále poněkud zaražená. Je tohle ten důvod, proč mě bůh noci poslal odejít ze smečky? Aby mi ukázal novou smečku, lepší? Věděla, že pokud se opravdu má do této smečky přidat, musí využít své šance a okamžitě vlka přestat vysírat, jinak by ji taky mohl poslat do háje. Stáhla tedy ocas, sklonila hlavu a se svýma pěti nohama odkulhala zpět na místo, kde původně stála. Pak se vlkovi "zadívala" do očí, tedy otočila hlavu tam, kde předpokládala, že vlkovy oči budou. "Pokud je to, co říkáš, pravda, a skutečně vy všichni věříte ve všemocného vládce noci..." Potřásla hlavou a zadívala se nahoru. Nedokázala poznat, jestli je zrovna den nebo noc, ale doufala, že se zrovna strefila do noci. "Pak si myslím, že je mým údělem se do vaší smečky přidat. Přijímáte nové členy?" Zeptala se otevřeně.

Medora povytáhla obočí, kterým narozdíl od očních bulev disponovala. Spasitele? To ji zajímalo. A možná a i trošičku uráželo. Zpravidla nechávala cizí vlky, aby si věřili, na co chtějí - stejně jako třeba svou novou kamarádku Heidi, co věřila v přírodu - ale nazývat své bůžky spasiteli, to už se jí nelíbilo. Spasitel je jenom jeden. Chtěla zavrčet, ale ovládla se. Uvědomovala si, že stále stojí na území smečky a vlk by na ni mohl kdykoliv zaútočit. Místo toho se pokusila usmát, což se jí docela podařilo a výsledný výraz vypadal i vcelku upřímně, a zeptala se: "Spasitele? A kdo je váš spasitel, smím-li vědět?" Vypadlo z ní hlasem, který by snad zněl i sladce, kdyby ho Medora neměla od narození tak charakteristicky hrubý.
Vzápětí zpozorněla, všimla si totiž změny ve vlkově přístupu. A vzápětí, když vlk promluvil, zjistila proč. "Jmenují se stejně? A jak zní jejich jména? V našem rodě jsme všichni velká rodina, jistě je znám..." Řekla, tentokrát už skutečně zněla upřímně. Protože byla. Byla upřímná, zaujatá a možná se jí vlk dokonce i začínal líbit. Vzápětí se však zamračila. "Po stopách Hatiho? Ach, to asi ne. Mne vede jen a pouze bůh noci." Zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému jako kámen tvrdému přístupu.

Medora potřásla hlavou. "Bylo by to až roztomilé, to máš pravdu. Ale já ho vidím, slyším, ba i cítim, vezme-li na sebe vlčí podobu. Ne mezi ostatními vlky, to ne, nemyslím si o žádném z nich, že by byl převtělením boha noci, ale ve snech a vizích. Mé sny a vize jsou také jediným momentem, kdy vidím svět, proto vím, jak vypadá. Vím také proto, že bůh noci trestal mé rodiče, když mi nikdy nenadělil oči, ale netrestal mě - ve snech, kdy je to důležité, tedy když ke mně bůh noci mluví - ať už je ve vlčí podobě a mluví fyzicky, či mi jen něco naznačuje různými výzory a tak - totiž vidím." Pousmála se černobílá vlčice na tu druhou. "Je možné, že i tebe jsem kdysi viděla ve snu. Když mi popíšeš, jak vypadáš, dozvíme se to. Mé sny nejsou prorocké, nemám dar vidět do budoucnosti, přesto mám občas pocit, že vlk či místo, které potkám, jsem už někdy viděla." Potřásla hlavou a opět se "zadívala" na Heidi. "Ano, vím, že ji mám. Chce to odvahu vůbec vylézt z úkrytu, když nemá jeden oči, natož opustit rodnou smečku a vydat se úplně do neznáma. Ale já mám boha noci - svého otce, přítele i vůdce - a byť ani nepoznám, kdy je noc a kdy den... on to chápe a proto po mně nepožaduje, abych se slunečímu svitu skrývala, stačí jen, když ho mám neustále v hlavě. A to mám." Pravila pomalu, švihla ocasem a poté se pousmála. "Ne, ty to nechápeš." Zazubila se na ni, ne však proto, že by ji chtěla zesměšnit, jako spíš proto, že ji zarazilo Heidiino náhlé nevědomí. "Bůh noci neovládá jen noc. Je moc mocný, ovládá i přírodu, ovládá nás, ovládá všechno. Proto naslouchám i přírodě, neboť i v ní může být skrytá zpráva od něho. Vlastně, většinou ke mně nemluví napřímo, právě náznaky a symboly jsou tím, co mě vede. I ty, byť v něj nevěříš... věřím, že i tebe mi do cesty přistavil právě on. Prosila jsem ho totiž o další náznak, další radu, kam dál. Bez očí je těžké se vymotat z hor, ale ty bys mi snad mohla pomoct." Pravila a poté okamžitě přikývla na Heidiinu otázku. "I proto přijímám tvou nabídku. Pojďme dál společně a třeba se nám cestou podaří i něco ulovit, nejedla jsem už ani nepamatuju." Byla to pravda. Bez očí nedokázala ani rozeznat den a noc, proto skutečně netušila kolik uběhlo hodin či dní od doby, co naposledy něco pozřela. Věděla jen, že to bylo dlouho.