Príspevky užívateľa

"Mě říkají Mensis." představila se. Už taky nato byl vhodný čas. I když se ji často stávalo, že se s někým poznala jménem až v v rozhoření jejich konverzace. A nebylo to zrovna bůhví jakou výjimkou.
"I když to může znít pohádkově, není to tady žádná sranda. Dávej si na sebe pozor, až se budeš plahočit touto krajinou. Ne každý vlk je tak hodný jako já." varovala. Narážela tak na incident s jednou andělsky vypadající vlčicí, na kterou doteď vzpomínala a pořád z ní měla smíšené pocity. Ale nemusela to být zrovna Euraidd. Taky tu byl ten záhadný černobílý vlk s rudými rohy, který tehdy ošklivě popálil Mornie. Zkráceně zdejší krajina dokázala nabídnout nezapomenutelná setkání a to v obou slova smyslech.

Byla ráda, že mohla narazit na další milou osůbku. Od poznání s Deetrah už něco málo pominulo a Mensis trochu chybělo narazit na milou duši. Své nadšení dala velice najevo a neustále mávala ocasem sem tam, jako kdyby ho vůbec neovládala. Došla k němu blíž a již ho neviděla jako šmouhu v dáli a mohla si povšimnout různých detailů na vlkově těle. Jako hlavní bylo, že se jednalo o jedince menšího vzrůstu a tak Mensis opět působila jako obryně. Avšak nemohla si nevšimnout jeho vtipně velkých tlap, které evokovali, že vlk pochází z chladných míst.
"No... hranice Norestu ohraničují Norest. A Norest je zdejší krajina. Víceméně odsud až po moře, které skrz ty vysoké hory támhle nejde vidět." odpověděla a náležitě ukázala kývnutím hlavy na vysoké hory, kde sídlil Ignis.

"Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyrušit." poznamenala hnedka potom, co se nový příchozí málem na svahu vysekal. "Jeden by nečekal, že tady narazí na vlka a ještě k tomu takhle blízko k hranici Norestu. Jsi zdejší?" ptala se jako první a u toho se nezapomněla pousmát a zamávat ohonem.
Otázek na nového vlka měla tunu, jak tomu bývalo u ní zvykem. Vydala se mu naproti. Když konečně zachytila jeho pach, nezaznamenala, že by vlček patřil do nějaké smečky, kterou ona znala. Z Nihilu a ani z Ignisu nebyl určitě. Další smečky ještě neměla tu čest poznat ani po čuchu.

Z jejího denního snění a pozorování broučků mezi kameny, ji probudil hluk sesouvajících se kamínků po skaliscích. Mensis zbystřila smysli, ale jak hluk, tak i pachatel, byl daleko na to, aby dokázala vycítit o co jde. Tajně doufala, že to je nějaký jelínek nebo zajíc, kterého by mohla schramstnout k obědu.
Přikrčila se a vyhlídla z poza kamenného seskupení. Oči ji moc dobře nesloužili. Pořád ji trápila krátkozrakost, ale již se s tím naučila žít a nějakou tu šmouhu rozeznat.
Po chvíli zahlédla bílošedou šmouhu, která se bezstarostně pohybovala po srázu. Netrvalo dlouho aby vlčice poznala, že se jedná o nějakého vlka. Zapátrala v paměti, zdali nezná nějakého šedobílého vlka, ale marně. Schovala se zpátky za kamenní a rozmýšlela, jestli se ji chce neznámého vlka konfrontovat nebo ne. Nakonec se odhodlala a vyšla ze svého úkrytu. Není nic špatného na tom si najít nové kamarády. "Ahoj! My jsme se ještě nepotkali, viď?" zvolala svou otázku, aby se ujistila, že vlka ještě neznala.

Rozhodla se na chvíli vzdálit od rušných míst a vydala se do hor. I když ve skutečnosti nebyla nijak pohlcena novými i starými známosti a svého času o samotě měla dost, přesto se rozhodla si toho času o samotě ještě ukořistit. Hory pro ni znamenali klid. Ale byl to takový ten chladný a mlčenlivý klid, kterým spíš hory vlky děsili. Mensis byla fanatikem tohoto klidu a nebylo u ní vzácností, že se vydává do hor o samotě.
Procházela různými roklinkami a uličkami, však vysokým vrchům se vyhýbala. Bylo to nejspíš proto, že nejevila zájem o to prozkoumat svět z výšky, nýbrž prozkoumat všelijaké skulinky a jeskyňky, které vysoké vrchy schovávali pod svým pláštěm z lesů a luk.
Dorazila do nízkých hor, kde postupně prozkoumávala okolí různých kopců. Plnila si tak svůj cestovatelský sen. Prozkoumávala kde jaký větší šutr a hledala hmyzáky. Snažila se najít něco nového, doposud jejími chabými očky nezahlédnutého. Zároveň čuchem hledala, jestli se někde v okolí nenachází její budoucí oběd.

Před nimi se rýsoval les. Mensis doufala, že se jedná o území smečky, kam měli namířeno. Ještě párkrát se podívala k obloze, aby se ujistila, že jde správně na sever.
Jak jejich cesta pokračovala, Mensis pociťovala únavu. Její krok se zpomalil a začala dýchat ztěžka. I když ji před nějakou tou chvíli přišlo, že by zvládla donést vlčici na okraj světa, teď ji přišlo, že ji snad ani nedonese k okraji toho lesíku. Ale nevzdávala se. Už se k něčemu odhodlala, tak to udělá! I kdyby ji to všechny síly stálo.
Povšimla si, že vlčice zvedla tlapku, aby ukázala k lesíku. Mensis doufala, že se jedná o znamení, že jdou správným směrem. Zanedlouho se ji to i potvrdilo, když se blížili k prvním stromkům a do její citlivý čumák, který se již vzpamatoval z dusivého kouře, oznamoval blízké území smečky.

Když se ji podařilo dostat vlčici na záda, dostala se ji informace o směru "Provedu!" vyřkla odhodlaně. Podívala se k obloze, aby se orientovala podle slunce a vydala se požadovaným směrem.
Postupovala pomalu, aby ji omylem nestřásla ze svých zad a občas ji očkem zkontrolovala, zdali je v pořádku.
Nevěděla jak daleko musí ujít, aby se dostala k hranicím a zbývalo ji jen doufat, že na to bude mít dostatek sil. Spoléhala se na své silné tělo, které ji bylo schopno táhnout i v zimních bouří. Byla nadopovaná adrenalinem a odhodláním modrožlutou vlčici zachránit za každou cenu. Nepocítila žádnou únavu a ani žádnou bolest.
Pomalu, ale v plynulém tempu, se oddalovali od řeky. A čím dál od ní byli, tím víc jejich cesta budila naději, že zvládnou dojít k cíli včas.

Nastalo ticho. I když se mohla zvednout a odejít po svých, nechtěla bezmocnou a raněnou vlčici nechat o samotě. Mensis neměla žádné vzdělání v léčitelství a ani nevěděla na koho se obrátit. Nezbývalo ji nic jiného, než nechat slzy stékat po jejich tváři.
V té bezmocné chvíli k ní promluvil hlas. Hlas v její mysli. Ale nepatřil ji. Žádal o pomoc.
Chvíli trvalo, než Mensis došlo, že se jedná o magii, kterou ovládá modravá vlčice, aby ji vyřkla svou prosbu. S údivem na ní pohlédla a vyskočila na nohy. "Pomůžu ti!" vyjekla a mezitím se snažila nabrat Mornie na záda. "Jen... Nevím kde se nachází Ignis."
Rozhlédla se po okolí. Ještě ji toho zbývalo tolik prozkoumat. A to se týkalo i smeček. O Ignisu slyšela poprvé až při hádce, kterou měla modravá vlčice s tím darebou, co utekl.

Nechala modravou vlčici aby se ji pořádně chytla a vydala se hloub do řeky. Když se ponořila natolik, aby mohla využít nadnášející schopnosti vody a zároveň, aby dosáhla na dno a nepotopila se s raněnou vlčicí na zádech.
Pokračovala po proudu řeky. Plavala jak nejdál to jen šlo a oheň nechávala za sebou. Občas se mrkla dozadu na modravou vlčici, aby se ujistila, že tam stále je. Zároveň se podívala na oheň, který se přestal tak divoce šířit, jak tomu doteď bylo. Čím dál byla, tím víc ji přišel, že tak hrozný a děsivý vlastně není. Možná se vyřeší sám a jediné, co po něm zbyde budou ohořelé stromy a rány na jedné z vlčic.
Když byly dostatečně daleko, aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu, vydala se Mensis opět k břehu a tam modravou vlčici opatrně složila. Pořádně si prohlídla její rány. Ráda by ji zavedla k nějakému léčiteli, kdyby nějakého přeci jen znala. "Co teď? Já už nevím jak ti více pomůžu." zafňukala, když se ji do očí nahrnuli slzy. Nevěděla, co má dělat. Vlčici ani neznala jménem, natož aby věděla odkud pochází a kde je její domov.

"Můžeme začít hnedka teďka!" zářila radostí. "Nemáš hlad? Mohli bychom se vydat pryč odsud a něco najít k snědku." zeptala se a rozhlédla se po možné cestě ven.
Došlo ji, že se furt nachází v mrtvém lese - v místech kde to vůbec nezná a může na ně cokoliv vyskočit. Nebylo to zrovna nejideálnější místo, kde trávit čas s kamarády. Možná už byl čas se dát do pohybu a odejít odsud dokud je ještě světlo a dokud si alespoň jedna z nich pamatuje cestu zpátky.
"Ještě prozkoumám jak jsou na tom ostatní smečky v okolí než se bezhlavě k nějaké vrhnu." Jediná chytrá slova, které z ní dneska vypadli. Mensis by si obecně měla dávat větší pozor na všechno a všechny, ne jen na smečky. Ale jeden by se nedivil, kdyby si nakonec vybrala nějakou nevyhovující společnost. Mladá vlčice je jak krátkozraká ve smyslu tak i ve své mysli. Zkrátka nedokáže vidět určitá nebezpečí nebo nevyhovující záležitosti. Ale to si snad ponese nadosmrti.
"Ale o Nihilu popřemýšlím."zazubila se nakonec.

Samou radostí poskočila na místě. Kdyby mohla začala by lítat a skákat po celém mrtvém lese jako luční kobylka. Oháňkou mávala zběsile sem tam, že by ji mohla i zametat a v očích měla záři. "Už se nemůžu dočkat až se spolu vydáme na dobrodružství! To bude tak strašně super!!!" vyštěkla radostí a pak se trochu uklidnila. "I já bych ráda našla nějaké bydlení a nějaké větší společenství vlků. Nemůžu po celý svůj život cestovat, i když bych to občas chci." Obávala se, že když si přivodí vetší zranění nebo onemocnění, nikdo by ji v téhle krajině nepomohl. A její rodina byla tak daleko! Než by tam došla, zbyla by zní jen kostra, potažená zbytky kůže. Radši by byla, kdyby mohla mít kam se schovat a zahojit se. A proto se i ona chtěla někde začlenit a mít střechu nad hlavou, kdyby došlo na nejhorší.

Mensis měla úsměv od ucha k uchu. Sice se znali jen krátce, ale už ji měla jako jednu z těch nejlepších kamarádů, které kdy získala. Pravdou bylo, že těch kamarádů tolik neměla, aby si mohla vybrat kdo z nich bude nejlepší, ale to ji vlastně tolik netrápilo. Myslela si, že ta hrstka těch suprových kamarádu ji stačí a že ji rozhodně nikdo z nich nevyužívá pro pobavení. Možná, že bylo i dobře, že většina těch kamarádů teď byla daleko předaleko a Mensis byla tak nucena si najít nové, aby se ěla vůbec s kým bavit či požádat o pomoc.
"Já taky hledám parťáka na cesty!" vyštěkla radostí, ale hned se snažila tenhle náhlý výbuch emocí uklidnit, "teda... jestli by jsi chtěla, mohla bych být tvůj parťák na cesty, kdyby ti nějaký opravdu chyběl." Nabídka byla udána. I když Mensis by spíše potřebovala někoho, kdo by ji postavil nohy na zem, byla by škoda nechat si ujít někoho s kým by si náramně rozuměla.
"Tady je moře a já o tom ani nevím. Jak to že jsem si to nechala takhle uniknout!" Zadívala se směrem, kterým ji Deet ukazovala. Už aby se tam vydala a sbírala oblázky a mušle a hrabala díry do písku!

Přestala na rány lít vodu. Pořád přemýšlela nad tím, jestli to vůbec dělá správně a jestli by ji spíš měla nechat tak jak je.
Už ji to připadala věčnost, i když ve skutečnosti mohlo uběhnout jen pár minut. Necítila se tam bezpečně, oheň byl pořád dost blízko. Povšimla si, že vlčice se může hýbat a pro ulehčení nechala část své váhy na vodě. A to ji ovšem vnuknul nápad. Mohla zraněnou přenést o kus dál pomocí řeky. Stačilo jen, aby se ji nějak chytla a Mensis ji mohl přesunout o kus dál od ohně.
"Mám nápad jak nás odsud dostat. Zvládneš se mě nějak chytit a udržet? Napadlo mě, že bychom mohli jít trochu dál do řeky a pokračovat dál od ohně." navrhla.

Hlavně ať už jsou pryč od ohně. Ať už jakýmkoliv způsobem. Plameny Mensis nijak neublížili, ale stačil ji pohled na druhou vlčici, která takové štěstí neměla, a naježil se ji hřbet hrůzou. Odteď pro ni oheň bude značit jen zlo. Nezkrotné zlo, které pohltí cokoliv, co se mu do cesty postaví a za sebou nechá jen prach.

Zadívala se na ubohou vlčici. Její kdysi nádherně modrožlutý kožíšek, byl teď zčernalý od kouře a v některých částech zbyla jen spálená kůže. I když o vlčině věděla pramálo, bolelo se na ní dívat, jako kdyby to byl někdo známí. Tak moc Mensis mrzel osud, který druhou vlčici potkal.
Nemohla tam jen tak stát a dívat se na ni. Nabrala vodu do tlamy a pomalu ji lila nad rány, aby říční voda mohla ochladit popáleniny. Nelila ji přímo na rány, aby to druhou vlčici tolik nebolelo. I když ta by to přes všechnu tu bolest, kterou si teď prochází, nejspíš necítila. Přesto Mensis pokračovala s naprostou opatrností.
Netušila, jestli dělá správně nebo ji tím akorát ubližuje. O plošně větším popálení toho věděla pramálo. Většinou, když se s takovým zraněním potkala, jednalo se spíše o malou záležitost, která se dala vyřešit chladnou vodou. Nevěděla, co má dělat, když vlk skoro uhoří. Připadala si, kvůli své nevědomosti, bezmocně. Nevěděla jak ji ještě pomoct. Jediná její naděje je, že vlčice pochází z nějaké smečky, kde snad budou mít nějakého medika, který si snad bude vědět rady.

Podívala se na plameny. Připadalo ji, že oheň čím dál tím víc roste. Bylo jen otázkou času, kdy se vítr obrátí a ony budou muset před ohněm utíkat.
Když vlčice zasípala, na chvíli Mensis strnula. "Vůbec se nenamáhej, jestli na to nemáš síly. Hlavně si oddychni jak ti to situace dovolí. Budeme se muset dostat co nejdál od ohně, ať si můžeš pořádně odpočinout." vydala ze sebe a pokračovala v chlazení ran.

"To by se hned žilo o něco lépe, kdyby jsme všichni byly kamarádi. Jenže každý jsme nějaký. Jeden nemůže vystát toho a ten druhý zase támhlety. Tomuhle zabili maminu, tamtomu zase tatínka. Někteří jsou manipulování a někteří věří v jiné hodnoty než ti druzí. Všichni jsme různě barevní, a to jak na vnějšek, tak i v našem nitru." shrnula. "Konflikt tu bude vždycky a vždycky bude prznit ten vysněný růžový svět." Jeden by málokdy čekal něco intelektuálnějšího od hloupoučké Mensis. Dneska vskutku perlila a za svými slovy si dneska stála.
"Já to vidím stejně. Užiju si krásu přírody a zdělám si kamarády s těmi, kteří o to stojí." vyřkla svůj plán. I když ho vlastně teď okopírovala od Deet. Ona vlastně plán ani neměla. Jen si tak halabala chodila po Norestu a sem tam na někoho narazila. A říkala všem, jak si hledá místo. Jenže sama se o to moc nesnažila. Neptala se vlků co někde patřili na jejich smečku. Spíše se zajímala o ně samotné.
"Ty sis ochočila myšku!" Rozzářili se jí oči. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by si někdy něco ochočila a měla svého cestovního parťáka. Možná proto, že by se o zvířátko nebyla schopná postarat nebo by ho furt někde ztrácela a zapomínala na něj. "To je ale roztomilá potvůrka!" rozplývala se nad spícím tvorečkem.
Zmínka o moři ji velice nadchla. Doposud si nevšimla, že tu nějaké moře je. Možná to bylo kvůli jejímu chabému zraku a možná ani vítr k ní nedonesl tu solnou vůni. Nebo možná donesl, jen si to Mensis neuvědomila, neboť ještě u moře nebyla. "Tady je někde moře? Vážně? Kudy? Ať vím kam se pak vydat, až se budu nudit." Vrtěla ocasem jak šílená. Ráda by moře a pláž alespoň jednou v životě navštívila.