Príspevky užívateľa

Oheň ji pálil její chloupky na čumáku. Pach kouře ji štípal sliznice a tím, že držela vlčici v zubech, nemohla pořádně dýchat. Oči měla zalité slzami a před sebou viděla jen plápolající šmouhy, které olizovali stromy a plížili se trávou. Couvala v domnění, že se brzy budou moct obě dvě zchladit v řece a že se po ní dostanou do bezpečí, daleko od dusivého kouře.
Cítila, že druhé vlčici už moc síly nezbývá a že svými packami spíše šourá po zemi. Síly docházeli i samotné Mensis. Horko a kouř tomu nijak nepomáhali. Srdce měla pomalu až v krku. Nemohla teď polevit. Určitě jsou už na břehu. Už tam budou! Už jenom kousek! Jeden krok...

Její pravá zadní noha jí sjela po kraji břehu a zanořila se přímo do chladivé vody. Jsou tam! Začala se klidnit a pomalu sestupovala do řeky a táhla ohořelou vlčici sebou. Když se obě dvě ocitly v řece, pustila ji a dávala na ni pozor, aby se nesesypala do řeky a neutonula. Zároveň si uvědomila, že již nemá tolik zaslzené oči a že může lépe dýchat. Vítr vál v jejich prospěch a odváděl kouř od nich. Mensis mu v duchu poděkovala.

Na chvíli se zamyslela. Zas tak dobře ji vlastně neznala a od té doby, co se rozloučili se už neviděli. "Asi bych ji zrovna nenazvala kamarádkou, ale určitě je to milý tvor a kdyby se mi naskytla ta příležitost určitě bych ji měla za kamarádku." pousmála se. Ale než by ji zase potkala, mohla mít Mensis sto padesát dalších kamarádů. Ani neví, kde Nihilská smečka vůbec přebývá.
"Tak ty jsem vůbec nepotkala. Takovým místům se vyhýbám obrovským obloukem. Vždycky to smrdí nějakým skrytým nebezpečím. Sama bych tam rozhodně nešla." poznamenala, když se dívala směrem, kam Deet ukazovala. Když se sem vydala a uviděla město z dálky, tak se ji srst naježila. I když ráda cestovala a prozkoumávala okolí, tak na jakoukoliv stavbu cenila zuby z kilometrové dálky.
Byla ráda, že se změnilo téma na něco dost zábavného. "Já taky mám ráda vodu! Ráda taky ve vodě lovím ryby, i když se mi to doteď nepovedlo. Vždycky uplavou ty mrchy!" postěžovala si se září ve tváři. Rozhlédla se po okolí, aby se po nějaké vodě podívala, ale kde nic tu nic. Jen vyschlé koryto, kde kdysi něco teklo. "Ale vody se asi v těchto končinách nedočkáme. To bychom museli jinam." poznamenala.

Čím víc se blížila k vlčici, tím víc začala zmatkovat. Vůbec nevěděla co má dělat! Obávala se, že když se jakkoliv vlčice dotkne, začne hořet taky.
Jenže vlčici zjevně docházeli síly a od řeky to byl ještě nějaký ten kus. Mensis se do očí vrhli slzy z kouře a tím ji zamlžili výhled. Již se nemohla rozhodovat dlouho. Nebyl čas. Musí se odsud co nejrychleji dostat.
"Omlouvám se, ale jinak to nejde!" vyhrkla. Popadla modravou vlčici za týl a táhla ji k řece. Museli si pospíšit. Oheň ji šlehl pár ran do čumáku, ale ona se nevzdávala. I když tím nespíš působila zbytečnou bolest, neměla čas na to jít pomalejší cestou. Navíc dost možná si už druhá vlčice prochází takovou bolestí, že nic jiného už necítí. I přes nával adrenalinu, pokoušela se Mensis neprotrhnout kůži svými tesáky.

Stejně jako konverzaci o rodině, nechala plavit i tu o jménech. Mohli si ještě povídat o tolika věcech! A když obě byli ze sebe tolik nadšené tak nejspíš budou obě i výřečné. Jen aby v děsivém mrtvém lese neskejsli až do večera! Ale jeden by se nedivil, kdyby se tomu skutečně stalo.
Mensis si Deet bude jistě pamatovat. I když měla mozeček jak akvarijní rybička, něco málo ji tam vždycky uvázlo. A jestliže ji uvázla Ria a setkání s opeřenou vlčicí, tak ji i uvázne toto mimořádné setkání s Deet. A když nad tím přemýšlela, vyvázla ji i vzpomínka na chudinku Mornie, kterou sežehnul oheň.
"Je to taky přátelský tvor! Jestli budeš mít tu příležitost, vyřiď ji, že ji pozdravuju!" usmála se od ucha k uchu.
"Hrubiáni?! No to snad ne? Kdo? Jaká smečka?" Zmizel ji úsměv a vystřídali ho vypoulené oči. Přestože se Mensis dokázala prát a dokonce ji to občas i bavilo (teda pokud ji nešlo o její holý život), tak se hrubiánu obávala. Cítila vůči nim averzi a kdyby se to dalo rozeznat za pomocí čenichu, vihla by se jim obrovským obloukem, jen co by miniaturní částice jejich pachu polechtala její čichové buňky. Hold nebyla ráda, když ji bylo vysmíváno a ubližováno, ale to asi nikdo.

"Děkuji. Je to krátké jméno a nedá se na něm nic pokazit a pamatuje se celkem dobře." dodala. "Ty máš taky nádherné jméno! A hrozně to k tobě sedne." pousmála se.
Když se opět zmiňovala o rodině, snažila se tohle téma nějak ukončit. Nebylo to pro ni dvakrát nejpříjemnější téma. I když dětství nebylo až tak hrozné jak si myslela a ve výsledku ji nikdo netýral a vždycky měla co jíst. Vlastně toho neměla tolik co říct. Svou rodinu opustila, aby něco zažila a dala svému životu nějaký jiný tvar. A vskutku se jí to povedlo. Samotná přežila zimu a ujistila se o tom, jak odolná dokáže být. I přes své částečné postižení se dokázala udržet na svých nohou a nebojácně pokračovat dál. Vlastně ji to vůbec nedělalo problém. Její ostatní smysli vynikali a zavedli ji až do Norestu.
"Možná si mě nějak pamatovat budou... ale už je to nějaká doba a já za tu dobu vyrostla a zesílila. Bůhví jestli by mě nevyhnali z území jako parazita. Ale tady jsem daleko daleko od domova. A nehrozí, že bych se brzo vracela... takže je to vlastně jedno v tenhle moment." vytrousila ze sebe nakonec.

Na chvíli se odmlčela. Ona to kamarádka úplně nebyla, ale přátelsky se ze začátku chovala, ale již to nechala být. Nebylo to až tak důležité a kdyby to Deet tolik zajímalo, nevadilo by ji se ponořit do detailů a celou situaci vylíčit.
Taky se zamyslela o Nihilské smečce, věděla o ní pramálo, ale zatím vypadala jako nejpřijatelnější. Ale jak už se o tom ve svých myšlenkách zmínila, ještě nevěděla o všech smečkách, co tu jsou. "Z NIhilu znám jenom Rio. Nevím, jestli jsi měla tu čest ji potkat. Tenkrát jsem ji potkalo docela daleko od jejího domova. Bůhví, jetsli se ještě někde netoulá." pousmála se. "Ale kdyby se mi naskytla příležitost, možná bych se i do Nihilu začlenila. Ale nejdřív je musím poznat trochu zblízka a taky si zjistit situaci o ostatních smečkách."

"Vůbec se neomlouvej! Taky jsem se mohla už dávno představit." zasmála se. To že se někdo zapomene představit ještě neznamená konec světa. A ještě k tomu v téhle situaci, kdy jsou obě vlčice štěstím bez sebe. Jako by se obě naivky hledali až se našli. Ještě, že tu nebyl někdo třetí, kdo by z nich měl srandu.
"Jmenuju se Mensis." dodala a zastříhala ušima. "Tehdy, jsme nebyla moc výrazná a naše rodina nebyla zrovna nejmenší. Pochybuju, že si mě ještě budou pamatovat, kdybych se vrátila. Jestli si vůbec všimly že jsem pryč..." posmutněla na chvíli při vzpomínkách na své dětství, které většinou strávila na jednom paloučku u řeky. Kdy toto místo nikdy neopustila, dokud se nevydala do světa. Ani se tenkrát neohlédla, když odcházela.
Ale pak se její převeselá nálada opět vrátila. "No to víš že jo! Jednou si myslíš, že máš kamarádku a v další chvíli ti saje krev! Ale bylo to zatím jen jednou." shrnula celý příběh do jedné věty. Taky i Mensis se chtěla ptát. Měla na Deet tolik otázek a nechtěla všechno vyptávání nechat na ní. "Ty se znáš s vlky s Nihilu?" zeptaje se v domnění, že by mohla něco vědět o Rio.

Na chvíli se odmlčela. Ráda by někam patřila, ale zároveň by ráda i prozkoumávala. Když hnědobílá vlčice mluvila o svém povolání běžce, nabyla na pozornosti. Takové povolání by se ji líbilo. Ráda poznává nové vlky, i když není zrovna dvakrát sociální jedinec a občas se spálí. Ale ještě radši by prozkoumávala různé kraje a končiny a přiučit se novým věcem.
"Svým způsobem jsem taky dobrodruh. Ale ke své rodilé smečce se už nejspíš nevrátím. Ráda bych si našla svoje místo někde tady a při nejhorším se vrátila do svého bývalého domu." pousmála se nervózně. Sama ani nevěděla co doopravdy chce. "Ale dávej si tady pozor! Ne každý je tady zrovna přátelský. A někdy se jen přátelsky tváří a pak na tebe ušijou nějakou boudu." varovala nakonec.

Když se přiblížila k nové společnici dostatečně blízko, aby si mohla prohlédnout její kukuč, nemohla se jí vynadívat. I když během svého působení již pár hezky vypadajících vlků potkala, byla v úžasu z toho, jak si příroda pohrála s kožichem mladičké vlčice. Možná tomu přispělo i to nadšení, které obě sdíleli. Nikdy Mensis nenapadlo, že by v Norestu narazila na někoho tak přátelského na první setkání. Většinou si druzí vlci drželi odstup, nebo ušili nějakou lest, aby naivní a hloupoučkou Mensis mohli zneužít pro svoje dobro. I když se ji ta horší záležitost stala zatím jen jednou, bylo jen otázkou času, kdy to udělá někdo znovu.
Jakmile se vlčice zmínila o Nihilu, vybavilo se Mensis setkání s Riou. Již tomu byla nějaká doba. Zajímalo jí, jak na tom Rio asi teď je a jestli je ještě pořád oddaná nihilské smečce, jak byla tehdy.
"Jsem tulačka. Zatím." pousmála se a hned k tomu navázala: "Ty jsi taky tulák? I když jsem ještě nenarazila na všechny smečky, co tu jsou, z těch co znám, určitě nejsi. To bych věděla hned." poznamenala.

Procházela kolem suchých křovin, když ji do nosu udeřil pach cizího vlka. I když Mensis ještě neměla tu příležitost potkat alespoň jednoho člena z každé smečky, co se v Norestu nacházely, pach ji napověděl, že se nejspíš jedná o tulačku. A v ten okamžik prořízlo mrtvolné ticho volání. Nemohla uvěřit svým uším! Někdo se tu vskutku vyskytoval!
Otočila se směrem odkud hlas pocházel a zamžourala do dálky. Mezi odstíny šedi spatřila hnědobílou šmouhu. Ale trvalo ji dobrou chvíli než si ji všimla. Kvůli své krátkozrakosti toho moc z druhé vlčice nevyčetla, ale její hlas prozrazoval mnohé. Po celou dobu, co Mensis vkročila na krajinu Norestu se nesetkala s vlkem, který by ji hned od prvního momentu takhle vítal. Stála tam jak očarovaná. Po menší odmlce zamávala svou huňatou oháňkou a vydala se naproti hnědobílé vlčici.
"Ahoj!" odpověděla s nadšením. "Možná trochu jsem se ztratila" přiznala a na chvíli odvrátila oči do strany "ale cesta ven se vždycky najde. Pravdou je, že jsem v této krajině poprvé. Doposud zel Norest životem, ale nejspíš jsem zabloudila do končin, kam někdo jen tak nepáchne. Vůbec netuším, proč je to tu tak mrtvé. Kdysi to musel být nádherný les."
Ï když se předtím tolik nezajímala o příčinu stavu tohohle lesa, teď ji to vskutku pošimralo mozkové závity,

Procházela zpustošenou krajinou. Byl to pro ní šok. Pro ni Norest doposavaď zel životem a na každém kroku. Tady se občas nějaký ten brouk schovával pod ztrouchnivělým dřevě, který Mensis občas ze zvědavosti převrátila. Opatrně šplhala po skalkách, aby se rozhlédla a pod jejími nohy se smýkali kamínky a vířil prach. Jediný špatný krok a mohla by skončit z rozštíplou nohou uprostřed ničeho. A nikdo by ji nepřišel na pomoc. S nikým se ani nekamarádila natolik, aby se o ni někdo strachoval. Zamrazilo ji v zádech, při této představě a chtěla tohle místo, co nejrychleji opustit. Avšak zvědavost, která mladou vlčici doprovází celou její cestu, ji to nedovolila. Chtěla prozkoumat každou skulinku tohoto kraje a chtěla si nějakou tu skulinku najít a nechat pro sebe. Bohužel si zrovna nevybrala ideální místo, ale pevně doufala v to, že za tímto mrtvým lesem se bude nacházet země zaslíbená a ona konečně najde svůj nový a finální domov. A kdyby ne, uspokojí se s prozkoumávačkou, kterou ji toto území nikoho může nabídnout.

Mensis se na chvíli zamyslela. I přesto, že v Norestu není tak dlouho, už toho docela dost prošla, ale spousta věcí na ní v těchto končinách ještě čekala. "Nejsem tu tak dlouho. Když jsem do Norestu přišla, sníh už byl takřka pryč." poznamenala. "Ale vy tu musíte být dlouho. Vypadáte, že tuto krajinu znáte jako svoje tlapky." pousmála se. Její nová společnice působila nadmíru inteligentně a v hlavě si nejspíš nosila cenné vědomosti. Něco takového Mensis oceňovala a byla by štěstím bez sebe, kdyby se mohla něčemu novému přiučit. Přeci jenom to byl taky jeden z důvodů, proč se rozhodla opustit svou rodinu a vydat se za novým poznáním. Ale nové vědomosti už zpátky domů přinést nechtěla.

Podobně jako její nová společnice si udělala pohodlí. Posadila se a oháňku stočila kolem zadní nohy. "Jmenuju se Mensis. Jenom Mensis." představila se trochu nervózně. Vzala jejich konverzaci až moc přátelsky a vůbec si nezanechala nějakou důstojnost. Zastyděla se za sebe.
"To se máte, když s vámi někdo takhle cestuje. Může vám bránit záda, máte si s kým povídat a tak." poznamenala. Sama se nad tím trochu pozastavila. Celou dobu cestovala o samotě. A zrovna by se ji to tak hodilo! I když je Mensis silná a odolná vlčice, má občas potíže s ostatními vlky. Byla si vědoma, že nedokáže mluvit souvisle a že občas zapomene na nějakou tu slušnost a soudnost. Kdyby měla alespoň někoho, kdo by mluvil za ní! Už by se nemusela ztrapňovat svou neschopností!

"Taktéž zdravím!" vyhrkla. Jakmile si všimla, že druhá vlčice zachovala k ní velmi slušný postoj, pokusila se uklidnit své nadšení alespoň trochu. Přestala zběsile máchat svoji metlou a teď ji jen párkrát a pomalu prohnala ze strany na stranu. "Vás jsem tu ještě neviděla. Ale je pravda, že jsem poslední dobou na ostatní tuláky tolik nenarážela. Cestujete často sama?" poznamenala s úsměvem. Už ani sama nechápala proč je tak nadšená, že někoho potkala. Ten vydařený lov opravdu změnil náladu natolik, že kdyby znovu potkala Euraid, začala by kolem ní poskakovat jako štěně a chlubit se svým úlovkem.

Zaslechla kroky a instinktivně se otočila k nové společnosti. Oproti jejímu nedokonalému zraku měla Mensis vynikající sluch a občas dokázala rozeznat, zda-li patří kroky vlku, či nějaké jiné potvoře.
Na novou společnici zamhouřila svýma rudýma očkama. Zatím ji viděla jako černou šmouhu, ale její čumák ji napověděl, že se jedná o tulačku, stejně jako byla ona sama.
Zvedla se a na dálku pozdravila příchozí máváním své huňaté oháňky. Očividně se Mensis po setkání s Euraid moc nepoučila a nějaká ta opatrnost na cizí vlky ji vůbec nic neříkala.
Vydala se krokem k vlčici. Musela se držet, aby se nerozběhla. Dneska měla opravdu dobrou náladu a chtěla to za jakýkoliv okolností ukázat světu.

Po úspěšném lovu se vydala k řece. Po její kořisti ji zbyla krev kolem tlamy a cítila potřebu si krev smýt. I když ji nevadili špinavé packy od bláta nebo větev v dlouhé srsti její oháňky, za každou cenu nechtěla mít krev kolem tlamy. Křivé obvinění ji za to fakt nestálo. Navíc, jak ji její slechy napovídali, byla nedaleko řeka a tím pádem by mohla doplnit i tekutiny do svého těla.
Loudala se cestičkou k řece. Byla spokojena se svým výsledkem. Většinou když lovila, musela se spolehnout na to, že bude dostatečně rychlá, aby kořist dohnala. Kvůli své krátkozrakosti málokdy spatřila svou oběť dřív, než ona ji. Dneska to byla však výjimka, kdy nic netušící srnec padl pod jejími drápy.
Když došla ke břehu, neváhala ani chvilku a do řeky ponořila celou svou tlamu. Voda byla příjemně chladivá a byla tak čistá, že šla vidět každá rybka, co se mihla kolem.