Príspevky užívateľa

Nemohla druhého vlka najít. Rozhlížela se všude, ale neúprosný kouř ji nahnal slzy do očí. Byla si jistá, že vlk nemohl být daleko. Už to chtěla vzdát a doufat, že se modravá vlčice dostala do bezpečí po svých. Lesem se ozval rozzuřený hlas. Zloba samotná. Otočila se tím směrem a naslouchala každičkému jejímu slovu. Nejdřív se chtěla ujistit, jestli je vůbec bezpečné se k neznámému zuřivému vlku vůbec přibližovat. Jenomže jak kletba pokračovala, docházela ve vlčici síla v hlasu. Až nakonec utichl. Mensis neváhala a vrhla se směrem odkud hlas proudil. Běžela jak rychle jen mohla. Do plic se ji vliv dusivý kouř a oči měla zaslepené slzami.
Pak ji mezi plameny spatřila. Modravý kožíšek se střídal s černotou ohořelé srsti. Mensis nebojácně přeskočila plameny, které se ještě nestihly natolik rozhořet. "Tudy! Je tady řeka!" vykřikla na vlčici, než k ní doběhla. Když ji spatřila zblízka, došlo ji, že to nebude tak lehké. Vlčice už teď musela být v ohromných bolestech.

Jakmile se roztrhla vřava a dva vlci se pustili do sebe, už to nemohla vydržet. Vyskočila z keře a zastavila se až u břehu. Rozhlédla se po okolí aby zmapovala situaci. Mezitím se plameny rozzuřily a prožírali se jak trávou tak i korunami stromů. Byl nezastavitelný a nebál se ničeho. Drobná zvěř splašeně utíkala od ohně pryč a všemožné ptactvo vzlétalo do vzduchu a mizelo za obzor. Jdu pozdě?! Její srdce se rozbušilo. Její tělo ztuhlo strachy. Do čumáku ji praštil kouř. Ještě má čas než ji výpary a nedostatek čerstvého vzduchu způsobí mdloby. Rozhlížela se po obou vlcích. Až po nějaké chvíli si všimla černobílého kožichu. Jenže než se k němu stihla rozběhnout, zmizel vlk mezi stromy. Očividně pomoct nepotřeboval, když dokázal utíkat po všech čtyřech. Ještě zbýval jeden vlk, který mohl být uvězněn v plamenech...

Vžívala se do jejich hádky. I když vůbec nevěděla o koho se jedná, jaké jsou obě smečky a nebo co skutečně vyvedla jedna smečka té druhé, dopoval ji adrenalin. Ležela tam přitisknutá k zemi a pohledem střílela z jedné šmouhy druhou. Doposud neměla příležitost potkat jak někoho z ignisu, tak někoho z přízračných. Taky nevěděla komu fandit víc.
Mimo zážitku z probíhající hádky se ji taky připomnělo svědomí. Ona, jakožto neutrální prvek pro oba vlky z jiných smeček, mohla pomoct hádku vyřešit mírovou cestou. Mohla si vyslechnout každou stranu a pomoct jim najít kompromis. Jenže hádka byla natolik rozvášněná, že Mensis nechtěla riskovat svůj kožich a tak radši zůstala v křoví a čekala co se bude dít.

Naklonila hlavu na stranu. "Něco tak hloupého povedlo? Co třeba konkrétně?" poznamenala. Ne že by opravdu chtěla něco provést, spíš ji zajímalo, co by tady, mimo území smečky, musela provést, aby za to dostala bídu. Podpálit nějaké to křáčí? Vyhrabat díry a zamaskovat je listím? Nebo snad něco provést mladičké vlčici?
Šedobílá vlčice o konflikt nestála, kor s celu smečkou. Jen tak ze zvědavosti a radosti špičkovala s vlčetem. Bůhví jestli ji to špičkování taky nebude něco stát. Opět zavětřila, ale tentokrát se chtěla ujistit, že tady jsou sami. Její čich byl vynikající a nikdy ji na jejich cestách nezklamal. Když nemohla věřit svým očím, tak věřila svému čenichu a uším.

Z transu ji probudil cizí hlas. Když se k zdroji oněch slov otočila, neubránila se úsměvu. Před ní se objevilo malé vlče a přestože obecně vlčata neměla moc v lásce, ji tahle situace uklidnila. Už se necítila tak malince na otevřeném prostranství. Možná hlavně kvůli tomu, že tu před ní stál někdo ještě menší.
V normální situaci by jen obrátila oči v sloup a odešla, ale tentokrát byla za malou společnici ráda a tak se rozhodla zůstat a poklábosit.
"Nic tu nechci. Jen procházím kolem. Nemám ani v plánu tvoji smečku navštívit." dodala stručně. Letmo zavětřila ve vzduchu, aby si upřesnila, kde se nachází hranice blízké smečky. Pak se opět věnovala vlčeti. Shlídla se svýma rudýma očima ke společnici a vrhla na ni stín. Mensis byla o mnoho silnější a mohutnější. Zkrátka nic nehrozilo a tak si mohla dovolit cokoliv. Avšak pořád si musela dávat pozor, aby se ji to potom nevrátilo v podobě naštvaných rodičů. Ale malé rejpnutí ji přeci jen uniklo. "Rodiče ti dovolí jít tak daleko od smečky." zazubila se.

Jakmile se po okolí rozlehly zuřivé hlasy, přitiskla se šedobílá vlčice k zemi. Nepotřebovala být viděna. Krom modré šmouhy u vody nikoho jiného neviděla. Za to je oba moc dobře slyšela.
Nemusela se ani nijak trápit hádáním, kdo odkud je a jestli patří do nějaké smečky. Všechny odpovědi na otázky, které ani nemusela vyřknout, ji byly naservírovány pod nosem v zápalu hádky. A však její zvědavost ji dovolovala zůstat a poslouchat. Ba dokonce se i přiblížit. Avšak nesměla zapomenout na starý dobrý rozum, který ji napovídal, ať radši odejde a cizí záležitosti nechá na jiných. Speciálně když se jedná o hádku.
Nakonec přeci jen nechala rozum stranou a pomalu a hlavě neslyšně se plížila k modrému fleku u řeky. Dávala si pozor kam šlape a jestli ji náhodou nikdo nevidí. Svou skrýš si našla za hustším keřem, ve stínu stromu. Výhled přes něj nebyl ideální, ale Mensis si kvůli své bílé hlavě nemohla dovolit řidší houští.

Klusem pelášila po vyšlapané cestičce. Měla se úžasně. Nic ji nechybělo a nic ji netrápilo. Proto si taky mohla dovolit urychlit svoje cestování. Sem tam zavětřila, aby se ujistila, že je tu sama. A když ji do čumáku neudeřil nečekaný pach, broukala si písničku, kterou znala z dětství.
I přesto, že její mysl byla kdesi jinde než byla její tělesná schránka, vnímala život okolo ní. Neunikl ji žádný pohyb v trávě. Avšak to co se dělo v dáli, už rozeznat nedokázala. Pořád ji trápila krátkozrakost. Ale ta ji bohužel jen tak neopustí.
Cestička ji zavedla na otevřenou pláň. Sem ta se ocitl nějaký ten zakrslý stromek, ale v radiu několika desítek metrů od její maličkosti, nebylo nic. Z jejího snění ji probudil vítr, který ji navál do obličeje snítka prachu. Zastavila se a rozhlédla se kolem sebe. Jakmile si uvědomila, že se ocitla uprostřed planiny, polil ji záda studený pot. Nenáviděla otevřené prostory. Ba se jich dokonce bála. Možná za to mohla právě její neschopnost vidět do dálky. Když ji nic nekrylo alespoň z jedné strany, cítila se bezbranně. I když neměla čeho. Byla výtečná lovkyně a když na to přišlo, tak i vynikající bojovnice. Ale i přesto se cítila tak nějak malinkatě.

Vyšlapaná cestička ji vedla k řece. Osamocená tulačka se táhla jako smůla bez směru a bez cíle. Její vycházkové tempo mělo však svůj záměr - přímo se topila ve svých myšlenkách. Není divu, že každou chvíli o něco zavadila. To co dělo kolem ní, ji vůbec netrápilo. Nesoustředila se na pachy kolem ní a každé prasknutí větvičky nebo zašustění listí ji vůbec netrápilo. Věčně vnímavá a ostražitá vlčice byla duchem nepřítomna.
Trápila se myšlenkami. Vzpomínala na vlky, které zatím potkala. I když se jednalo jen o malý počet zatoulaných vlků, který by se dal spočítat na prstech jedné packy, dobrodružství s nimi bylo pro ni nezapomenutelné. Největší rýhu v jejich vzpomínkách zanechala sněhobílá vlčice s křídly. A taky na ní teď vzpomínala. I když už předtím bojovala o život s jinými vlky, nikdy se o svůj krk nebála tolik jako když potkala právě ji.
Procházela se po cestičce, která vedla skrz křoví. Z jejího filozofování ji probudilo zašustění, které se ozývalo z křovisek. Nejspíš nějaké malé zvíře, které se rozhodlo od vlčice raději vzdálit. Co to bylo za zvíře, už Mensis netrápilo. Zavětřila a ucítila, že tu není sama. Když se podívala k řece, na protějším břehu spatřila modrý kožíšek. Skrz křoví a větve stromů toho však nebylo tolik vidět a snad i samotná Mensis nebyla tolik nápadná.

Přisunula se o pár centimetrů blíž, aby si ji mohla mohla pořádně a nenápadně očuchat. Hlavně aby si zapamatovala její pach a pach její smečky. Nihil... O téhle smečce slyšela poprvé. Až teď ji došlo, že ušla opravdu velký kus cesty. Velký kus cesty od domova. Trochu se zatřásla při té představě a taky trochu zavzpomínala na svou minulost.
Vytrhla se z přemýšlení. "Já zatím smečku nemám." odpověděla neutrálně. Nebylo za co se stydět, ani za co se chlubit. Někdy je výhodný být prostě sám a nestarat se o ostatní členy smečky. Někdy je vlk rád, že mu může někdo krýt záda.
Ale pak se pousmála, když se opět ponořila do svých vzpomínek. "Ale taky jsem se v jedný narodila." pousmála se.
Pozorovala mladší vlčici s úsměvem. Ještě je čekalo dlouhé čekání. Nebo tak alespoň vypadalo. Z okénka, kterým do úkrytu vlezli, nešlo moc dobře vidět ven. Kdyby se jen posunula před vchod, šípy deště by ji probodali obličej. Rozhodla se proto jen doufat, že to tak dlouho trvat nebude a společně s Rio se budou moct vydat ven a třeba něco ulovit k snědku.
Opět se zaměřila na svou společnici. Milióny otázek si zatím nechala pro sebe. Budou se hodit v dalších několika hodinách. Nebo si je může nechat na příští setkání. Nemusí vše být hned. I když je to pro nedočkavou šedavou vlčici občas opravdu těžké. Musí nechat nějaký prostor i pro svou novou kamarádku.

Věnovala ji pohled. Pousmála se. Byla ráda, že se o ni vlčice aspoň trochu stará. A ještě ji dává rady.
Jako na zavolanou se ji opět začernilo před očima a tak na chvíli zastavila a sklopila pohled. Počkala, než se ji udělá dobře a pak se opět věnovala své společnici.
"Ty se v tom vyznáš." poznamenala s úsměvem, když mdloby na chvíli odešly. "Stává se často, že ti vlci darují svou krev? Nebo ses tomu vyučila?" zajímala se a dala se opět do zpomaleného kroku. Nedovolila si zrychlit. Možná proto, že to ani moc nešlo. Nohy ji ztěžkly únavou. Ale to by nebyla Mensis, kdyby si tohle už někdy neprožila a nedokázala by si poradit.
Vzpomněla si na tu jednu zimu, kdy se po zasněžených loukách proháněl blizard. Byla k smrti unavená, ale zastavit nemohla. Své nohy už podstatě necítila a přišlo ji, jako by ji byly jen zátěží. Jakýkoliv pohyb šel ztěžka a pomalu. Její kožich ještě nebyl natolik hustý, aby si mohla dovolit spát v takovém prostředí. Snažila se najít úkryt - nějakou noru, kterou by mohla vyhřát vydýcháním. Její vůle k životu ji nedovolovala zastavit. A nakonec i přinesla plody, když se ji podařilo úkryt najít.
V tomhle případě už svoji odměnu dostala předem. A tím byl zas a opět ušetřený život...

Mensis se pokusila postavit na všechny čtyři. Trochu zavrávorala, ale udržela se. Jakmile nabyla nějakou tu stabilitu podívala se za sebe - neboli na cestu, kterou ještě neměla příležitost prozkoumat. To bude ještě zajímavý.
Otočila se k vlčici a naslouchala každému jejímu slovu. Poznámka o její lahodné krvi ji zalichotila. I když to není úplně ideální stav. Představa, že při každém setkání ji Euraidd bude sát krev, není zrovna tak lichotivá. Kdyby Mensis z toho nějak profitovala, darování trocha krve při každém setkání by ji nemuselo vadit. Ale šedivá vlčice takhle vůbec nepřemýšlí. Klidně by si nechala roztrhat kožich pro andělskou vlčici, jen kvůli téhle lichotce. Už ji brala jako spolehlivou kamarádku. Dlouho bude trvat než ji dojde, že Euraidd takovéto pocity nejspíš neopětuje, ale dost možná zneužije.
"Možná bych to zvládla." odpověděla jednoduše i přesto, že si nebyla vůbec jistá, jestli tam bude schopná dojít. Ale třeba se ukáže, že to není tak hrozné. To uvidí, až se rozejde.
Opět se podívala za sebe. Doufala, že příkrý svah zahlédne. Ale přes její krátkozrakost viděla tak akorát jakým směrem se cestička line. Co bych dala za lepší zrak? Pro sebe si povzdechla. Pomalu a hlavně opatrně se vydala tím směrem.

Podívá se na svou nohu. Očekávala, že uvidí nějakou ránu po kousnutí. Ale nic tam nebylo. Jen příjemné teplo, které proudilo celou nohou. Oči ji zazářili úžasem. S pootevřenou tlamou si prohlížela svou nohu. Pak se podívá na druhou vlčici. "Ty dokážeš hojit rány?" zeptala se, přestože to bylo naprosto zbytečné, když odpověď už znala.
Mensis se zamotala hlava. Na chvíli měla co dělat, aby se udržela na všech čtyřech. Radši si sedla. Mdloba ji na chvíli začernila zrak. Sklopila pohled a snažila se uklidnit. Po chvíli se zase dívala do modrých očí.
Usmála se. Vyjádřila tak své díky. Euraidd ji nechala žít a ještě k tomu ji ránu po kousnutí zahojila. Takovou laskavost ani neočekávala. Ale byla neskutečně ráda, že tak andělská vlčice udělala. Mensis lehce zavrtěla ocasem.
Po mdlobách na ni šla únava a bolest hlavy. Už se ji v životě stalo, že při boji ztratila nějaké větší množství krve, ale tohle byl pro ni rekord. Nikdy ji nebylo tak zle jak teď. Ale pořád se s tím nějak dalo vyžít. Věřila, že po nějaké chvilce už bude moct chodit a velká únava ze ztráty krve po dni nebo dvou přejde.
Už přemýšlela, jak si doplní živiny. Možná když bude pokračovat kaňonem, tak ji cestička zavede dolů k řece, kde se bude moct napít. A když půjde po břehu, mohla by najít nějaké vyplavené zdechlé ryby. Pochybovala, že bude v tomhle stavu schopná lovu. Riskovat mdloby při brodění řeky a chytání ryb se ji fakt nechtělo.

Když se ji andělská vlčice s úmysly satana zakousla do nohy, Mensis bojovala, aby sebou při proříznutí kůže netrhla. Možná ji nějaký ten zásek unikl. Jakmile Euraidd polykala její krev, snažila se šedavá vlčice, co nejvíc uvolnit. Chtěla nějak poskytnout servis za ušetřený život. Bůhví, jestli si toho druhá vlčice všimne a jestli to vůbec ocení.
Její divoce tlukoucí srdce jako by ji poskočilo až do krku. Párkrát dech zatajila, ale mermomocí se snažila uklidnit a dýchat klidněji. Nakonec otočila hlavu směrem na druhou stranu kaňonu, aby se nemusela dívat na svou nohu. Pohlédla na to místo, kde poprvé spatřila Euraidd. Jak se ta bílá šmouha proměnila v něco takového? Ptala se sebe. Před nějakou chvílí, kdy se plahočila nekonečným kaňonem, by si ani v nejdivočejších představách nedokázala představit, že za chvíli bude darovat krev nebesky bílé vlčici. Mít tu možnost zrovna narazit na tuto vlčici, vyvolávalo cosi nepopsatelného v Mensisiných myšlenkách. Co věděla určitě je, že na tenhle moment nikdy nezapomene, ale jestli to bude vzpomínka milá nebo nešťastná... O tom nejspíš budou rozhodovat události potom.
Jediný co zbylo je doufat. Doufat, že víra v Euraidd nebude zbytečná. A třeba po nějakém čase přinese plody.
Vydrží tahle naivita dlouho? Kdy se Mensis dostane do bodu, kdy se nenechá zmanipulovat a kdy nebude někomu věřit. Kdy si nenechá rozkazovat a kdy se bude bránit? Kolik času ji zbývá než prohraje a svou prohru konečně přijme?

"Taky jsem mohla, ale těžko říct, jestli by mi to vyšlo." dodala a střelila pohledem po kamenitém břehu. Znovu tam spatřila ten bílý lesk. Pořád nevěděla jestli se jedná o rybu, či lesklý kámen. Teď celičká její pozornost patřila andělské vlčici.
Jakmile se drápy zahákly do kůže, celým jejím tělem projel mráz. Ovšem to byl jen kratičký zásek. Její oháňka se po menší zástavě opět rozkmitala. V hlavě ji zasvitlo světélko. Opět nějaká myšlenka. Mensis si až teď uvědomila, že darování krve bude mít nějaké své následky. Jestliže je teď na nějakém nedostatku vody či jídla, tak po vysátí bude mít co dělat, aby se dostala do pořádku.
Z přemýšlení ji vytrhl hlas druhé vlčice. "To snad nebude problém. Už jsem něco slíbila, tak to snad dodržím a budu se snažit o nejlepší výsledek." pousmála se. Přeci jenom je lepší, když daruje rudou tekutinu než život. Mensis je odolná vlčice! Nějaká ztráta krve ji jen tak nepoloží! A kdyby, Euraidd by se o mě mohla postarat, jestli si váží ochoty darovat krev a budoucího cvičného boje. Nebo v to alespoň doufala.
Pravdou bylo, že spoléhat se zrovna na tuhle okřídlenou vlčici není úplně nejchytřejší věc, kterou kdy Mensis v životě udělala, ale už není cesty zpět. Kdyby se vrátila v čase a zaútočila by na Euraidd jako první, nejspíš by její kožich vypadal jako cedník a krve by mohla ztratit ještě víc.

Už se nemohla udržet. Přímo z ní sršela radost a nadšení. Konečně se narovnala a na tváři se ji zjevil upřímný úsměv. Byla na sebe pyšná, že situaci zvládla bez nějaké vetší újmy na fyzické i psychické zdraví. A ještě k tomu, že si bude moct zabojovat s onou andělskou vlčicí, jejíž síla je pro ni velké neznámo.
Krotit své emoce byl pro ni vždy velký oříšek. A nemuselo se vždy jednat o nadšení. Jeden by to do ní neřekl. Na první pohled klidná, možná trochu nervní a nemotorná. Navíc její hustý šedý kožíšek vše bezpečně ukrývá. Pak když nabyde nějaké té jistoty už z ní září nepřehlédnutelná aura určité emoce.
"Děkuji mockrát!" vyhrkla nadšením. Už ani nevěděla, za co vyjádřit své díky. Jestli za ušetřený život nebo za přijetí cvičného či za ochotu uskutečnit budoucí souboj férový.
Všechny její obavy a podezření ohledně sněhově bílé vlčice byly rázem pryč a s Euraidd se bavila jako s kamarádkou. To že se ji její kamarádka před chvilkou chystala zakroutit krkem, Mensis už netrápilo. Jako by se to z její duté hlavičky vypařilo úplně nebo zůstalo jako prominutelná křivda. Jak naivní tato šedá vlčice je... Kdyby andělská vlčice chtěla, mohla by ji bez problémů chytit pod krkem a zardousit a Mensis by se ani nestačila divit.
Z náhlého gesta byla poněkud zmatená. Nenapadlo ji nic jiného než ji taky nabídnout tlapku. A tak provedla a čekala na reakci. Nadšení vystřídalo zmatení, ale její zběsile mávající smeták indikoval, že radost se tam ještě někde schovává. A každou chvíli by mohla vyústit v novou vlnu nadšení.