Príspevky užívateľa

Popel si moc slávy neužit, když jej Mensis takto napadla a ještě k tomu jej nehodlala jen tak pustit. Trápila jej i potom, co on jí pustil. Bůh ví co se ji honilo hlavou. Možná taky nic...
Jakmile se mladý vlk začal stáčet, aby ji zubama donutil se pustit, nedala mu moc prostor. Kůži mu sice přestala tahat, ale pořád jej držela. Začala jej bokem tlačit ve snaze, aby Popel opět ochutnal zdejší prach. Mohlo jí napomoct, že byl Popel stočený, pokoušející se odstranit působiště bolesti. Tím pádem totiž pořádně neviděl kam jde. Jenže to neviděla ani Mensis, když jej tlačila směrem, kde si její soupeř odložil oheň.

Tentokrát se mladý vlk poučil. Mensis nepočítala, že se uhne, by dokonce byla přesvědčená o tom, že buď půjde proti nebo bude strnule stát. Teď ji sice dostal, ale Mensis kupodivu jednala rychle a stočila se proti němu. Bohužel nebyla rychlá natolik a brzy ji ze zadní nohy začala pulzovat bolest. I když ona souboj stále brala jako hru, Popel bojoval jako by mu o život mělo jít.
Nenechala si to jen tak líbit a když byl její oponent zahryznutý do její nohy, zneužila jeho nechráněného boku a zakousla se mu těsně nad slabinou. Zatahala za kůži a držela jej do té doby než Popel své sevření povolil.

Popelovi se sice podařilo zabránit zubaté tlamě, aby se zakousla do jeho krku, ale když už byla Mensis v útoku, takový odstrk štěněcíma tlapkama ji moc nezastavil.
Když se Popel zvedl na zadní, aby jí praštil tlapami, zvedla se automaticky i ona. Vzhledem k tomu, že byla již v pohybu, ne úplně přátelsky jej svými mohutnými hnáty objala a hrudí do něj narazila. Popel se tak opět válel v prachu. Mensis neotálela a uštědřila mu štípanec do krku, který si prostě nemohla odpustit.
Opět se odebrala o kousek dál, ale už jej nenechala útočit jako první. Beze slova a bez varování se po něm vrhla a opět mířila na jeho krk.

Začínalo se jí líbit jaké má mladý vlk odhodlání a jak i po prohře stále bojuje. Avšak to napomohla probuzení bojovného ducha, který dvakrát nehleděl na to, kdo je protivníkem a začala s Popelem bojovat jako se sobě rovným. Což pro Popela zrovna nebyla výhra, když porovnáme jejich zkušenosti i váhu.
Mensis chňapla Popelovo křídlo za okrajové letky, velice blízko jejich kořenů. Záhy začala couvat, tahajíc Popela za jeho křídlo pár metrů. Tím ho donutila, aby k ní zůstal bokem a jakýkoliv útok by mu trval déle, protože by se musel k ní stočit. Zároveň mu vyvolala obavy o jeho křídlo a tím zaměstnala jeho hlavu možnostmi obrany než útoku. Využila momentu překvapení a za hrozivého vrčení se vrhla po jeho krku. Neměla v úmyslu jej zakousnout a zardousit, zas tak smyslů zbavená nebyla. Ale vytahat jej za kůži, či uštědřit štípanec se tolik neštítila udělat.

"To chci vidět, jak to bez magie zvládneš." odvětila potom, co se Popel v prachu vyválel. Samozřejmě, že jej nenechala jen tak být. Přiskočila k němu a svou tlapou mu přišlápla rameno. Váhu celého jejího těla přenesla na tu jednu nohu a zamezila mu tak jakýkoliv pohyb. Takhle se jí Popel nemohl vzpouzet a ani kousnut, leda tak zadníma nohama by se jí mohl pokusit skopnout nebo křídlo jí o hlavu omlátit. Ale ani jedno by mu nejspíš nepomohlo.
"Teď mám tvůj krk hezky na dosah. Kdybych chtěla, bylo by tobě." dávala mu lekci s pobaveným úsměvem na tváři. Nehodlala jej tak držet věčně a sundala z něj tlapu. Couvla o pár kroků a nespouštěla z něj oči. "Znovu." vyzvala ho a přikrčila se, připravena k dalšímu útoku.

Musela uznat, že jí mladý nešťastník velice pobavil, což v prvních minutách jejich setkání opravdu nečekala. "Aby ses ty nedivil." poznamenala. Brala za samozřejmost, že oproti hořící nudličce bude mít větší šanci. Teda pokud nedojde na zmiňovaný oheň. Jednalo se o jistou výhodu, kterou Popel oproti ní měl. A vlastně i všichni ostatní co magii vlastnili. Vždycky jí to nějakým způsobem fascinovalo, ale i děsilo zároveň. Nevybrala si zrovna nejlepší práci na to, jak byla proti magii víceméně bezbranná. Nu což. Čas už nelze vrátit a Mensis je už stejně stará a hloupá na to, aby se vyučila něčemu jinému a byla pro smečku konečně užitečná.
"Tak přeci nebudeš srab a nebudeš mě hned podpalovat." uchechtla se a lehce sklopila hlavu na Popelovu úroveň. Nebude mu přeci ukazovat svůj krk.
Mladý Azarynec se rozběhl proti ní dřív, než čekala, ale ona už byla tak trochu připravená. Dlouho nad tím nepřemýšlela a vrhla se do boje podobně bezhlavě jako Popel. Rozhodla se pro taktiku, která jí půjde v tomto souboji nejlíp. Těsně před Popelovými tesáky se uhnula a tím ramenem, na který on mířil se jej snažila srazit k zemi.

I ona se nakonec ušklíbla. Vstala a vydala se o kousek dál na lepší místo, kdy by Popel v řece neskončil. Sem tam se objevil i nějaký ten mech a kamení tu nebylo tolik. O dost lepší bojiště, než měla na ceremoniálu. "To nevadí. Času na rozhodování máš ještě dost." dodala cestou. "A mimochodem: pochybuju, že budeš mít šanci mě přeprat." dodala úlisně, ač to byla ve svý podstatě realistická poznámka.
Postavila se na plácek, připravená k boji. Oproti Popelovi byla teda pořádný buldozer. Hlavně když ještě měla ten načechraný zimní kožich. Přikrčila se a čekala na Popela, jak udělá první krok. "Ukaž, jaký oheň v tobě skutečně plane!" vyzvala ho.

Zase se na chvíli zamyslela, ač jí to moc nepálilo. "Čím chceš být až vyrosteš?" proťala ticho a zastříhala ušima. Věnovala mu i pohled a snažila se hádat, čím by tak chtěl být. Určitě by se jeho křidélka do boje nebo k lovu hodila. A i to navrhla. "Mohla bych tě klidně naučit nějaké základy boje. Nebo bych si dokázala vzpomenout i něco o lovu." Ve svý podstatě přemýšlela nahlas. No i kdyby se mladej nakonec rozhod na medika, či jinou nudnou záležitost, určitě se hodí vědět něco málo o lovu i boji. I když zrovna Mensis není mistrem světa, něco málo by snad předat mohla. Nebo to si alespoň usmyslila.

U poznámky o jejím kamarádovi se lehce sekla. Jak jako divnej? Ty seš divnej! zamračila se v duchu. Nikdo nebude urážet její výběr přátel. Už už by něco pronesla, ale malej hořlavej ji už stihl naštvat další větou. Držela se, aby ji zuby nezačali skřípat, ale neodhodlala se vynést nějakou poznámku. Nebo už její hlava nevymyslela další pádné argumenty.
A než stihla vypustit páru z předchozích dvou poznámek, už se na pódium vydalo jeho silná slova. Chvíli jej snad i litovala a chtěla mu dát konejšivě svou tlapu na jeho štěněcí tlapičku a do očí mu říct, jak se věc o smrti doopravdy má, ale projednou zapojila svůj miniaturní mozek a tuhle konverzaci radši nechala na jeho otcovi, protože ten by to určitě podal líp jak Mensis. "Víš ty co? Nechceš dělat raději něco užitečného, než tu jen sedět a čumět jak plavou ledy. Nebo alespoň něco zábavnějšího?" navrhla a postavila se na všechny čtyři.

Už jí pomalu začínalo docházet, že její přítomnost není dvakrát vítaná u mladého člena Azarynu. Dokonce snad s každým slovem jej dělá smutnějším. Konečně si dala dvě a dvě dohromady a koukla na mladého vlka. "Věř mi, že zdejší zimy jsou ještě v pohodě. Tam odkud pocházím byly mnohem studenější a delší. Potkal jsi už Isku? Ten žil ještě dál než já. Ten by ti dokázal vyprávět o půlročním dnu a dlouhých krutých zimách." rozvyprávěla se, ale v její duté mozkově se objevila myšlenka, že asi není zrovna dobrý popisovat, kde jinde je zima horší a kde lepší. "Já vím, že je to pro tebe těžké, ale hold se nedá svítit. Taky, kdybych mohla, žila bych jinde." proťala krátké ticho svými moudry. "Ale ve výsledku bych nic nevyměnila za Azaryn, který mi pomohl v nejhorším. Bohužel né vždy je někomu pomoci a každého z nás jednou ten konec potká." Ke konci už přestala znít tak vlastenecky jak na počátku a její hlas se i více zklidnil a utišil.

Jak tam tak seděla vedle něj, lehce parazitovala na tom teple který vyzařoval. Ne že by ji hustý kožich nechránil před chladem, ale bylo to fajn. Taky už jen sledovala, jak se kus ledu potácí říčkou. Už se nemohla dočkat na jaro, ač bude zase co dělat, aby shodila to obrovské množství chlupů a neuškvařila se při brzkých teplých dnech.
Poznámka o zimě ji velice pobavila, že se uchechtla nahlas. "Buď rád, že jsi nezažil tu zimu předtím. Ta teprve byla otřesná! Kvůli ní jsem vlastně i do Azarynu přišla. Jinak bych do hlíny prděla." poznamenala a zadívala se směrem k obloze, jakoby ve své duté hlavě lovila nějaké ty vzpomínky.

"Aha." prohlásila jednoduše a sedla si vedle něj. Střídavě se dívala na něj a tam kam se kouká, neboli na vodní hladinu. "Co tam vidíš tak zajímavého?" zeptala se, když ji ta tichá chvíle začala být až moc dlouhá. Určitě si za tu krátkou dobu všimla, že mladej drzej nemá na ni vůbec náladu, ale přišlo ji divný, že tu jen tak sedí a čumí. Věděla, co se teď nedávno odehrálo, ale její ptačí mozeček si nedokázal spojit souvislosti mezi úmrtím, co se ve smečce odehrálo a zármutkem mladého člena. Možná i Popel ocení, že od někoho neuslyší lítost, jak nejspíš slýchává od ostatních.

Šla k němu blíž, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Měla takové tušení, že už ho někde viděla, ale zaboha si nemohla vzpomenout na jméno. Akorát stihla potkat zatím jen Plamínka a existenci jeho dvojčete jaksi z hlavy vytěsnila. Ono se tam toho ani moc nevleze.
"Fáááááááákt? jsem si nevšimla." poznamenala. Bylo vtipný slyšet od Mensis ironii, neboť je to zrovna ten typ, který každou hovadinu bere naprosto vážně. Dokonce by si jeden myslel, že si opravdu nevšimla. "Ty seš ten..." zamyslela se na hlas. "Já si tě pamatuju!" pokračovala v myšlenkách, než došlo ke grandióznímu finále: "Ty seš ten Oheň, žejo?" Její prohlášení bylo v tak jistém tónu, že bude až škoda ji přesvědčovat o opaku.

Mensis se, jak už to bylo u ní tradicí, vydala na průzkum okolí. Ač ji přišlo, že zná celý Azaryn, kámen po kameni, rozhodně nehodlala trávit dny nic neděláním. Pořád měla taky určité povinnosti. Obhlídka hranic byla jedna z náplní jejího povolání a to taky řádně plnila.
Z dálky si všimla jakési prapodivné červené šmouhy uprostřed kamenné louky. I přesto, že k ní zatím dolehl jen pach azarynu, nenechala to jen tak a odebrala se do úkrytu v nejbližším křáčí. Nejspíš by měla cokoliv podezřelého jít okamžitě nahlásit, ale už si po několika letech své existence uvědomila, že nevidí zrovna dvakrát dobře a cokoliv, co ji přijde podezřelé radši zkontroluje jinými smysli nebo se na to půjde podívat z větší blízkosti. Terén jí v tom teda moc nenapomáhal a ostatní, lépe fungující smysli ji zase našeptávali, že je jen přehnaně obezřetná. A tak se, velice nerozumně, vydala vstříc tomu, co sedělo uprostřed louky. Snažila se našlapovat velice obezřetně a k dané věci se plížila, doufaje, že jej překvapí zezadu. Bohužel objekt jejího sledování vůbec neseděl zády k ní a tak se Popel mohl několik desítek minut dívat, jak se k němu vlčice plíží. Nakonec uznala za vhodné dojít k vlčeti normálně a zeptat se ho. "Co tu děláš?"

Vytřeštila na Rufuse své červené oči. Takhle ji nikdo ještě neoslovil a vlastně ani z poloviny nevěděla o čem Rufus mluví. "Děkuji...?" řekla velice nejistě a zadívala se na příšerku, která se postupně uklidňovala. Díkybohu nad situací nemusela dlouho přemýšlet a dostala názornou ukázku přímo před svůj čumák. Přímo před ní se z stínové příšery stalo uslzený vlče. Čuměla, jakoby by ji ulítl včely a snažila se ve své duté hlavě pochopit celou situaci.
Nakonec to vzdala a musela si oddechnout. Byla ráda, že dokázala ubránit Azaryn před neidentifikovatelnou "příšerou" a byla ještě raději, že ono monstrum nemusela ve výsledku zabíjet.
Spokojeně se posadila a oddychla si. "Jak jsi k tý věci přišel?" zeptala se vlčete. Nepídila se potom čí a odkud je. Použila totiž tu svou jedinou mozkovou buňku v hlavě, aby ji došlo, že patří zřejmě Azarynu, když se lísá k Rufusovi. A možná by si i vybavila čí je, ale to by ji z uší mohlo začít kouřit.