Príspevky užívateľa

Vydržela stát na místě a z hrůzou v očích sledovala, jak se na ní řítí příšera. Čekala, až se příšera přiblíží natolik, že to pro ní nebude jen rozmazaná šmouha. Jenže čím více se ona věc přibližovala, vůbec se tvar příšery nedal pořádně rozeznat. Nemělo to pořádně nohy, hlavu a ani krk, do kterého by se mohla zakousnout. Byla to prostě velká tmavá šmouha, ze které sršeli dvě rozmazané zářivé oči.
Dlouho ji to nevydrželo a s podporou Rufuse, který už byl dávno v tahu, se dala na druhý úprk. Asi by dávalo smysl běžet jiným směrem, než Rufus, aby zrůda nedostala oba dva, ale to by nebyla Mensis, kdyby přemýšlela. A tak vedla příšeru za Rufusem. "Co to je??" křičela na něj, doufaje, že bude vědět víc jak ona.

Procházela krajinou a bezmyšlenkovitě hleděla před sebe. Byla odpočatá a měla dobrou náladu. Byla doma a neměla pocit, že by ji tady mělo něco ohrožovat. Nimlóga už zabili a o žádné další větší zvěři nevěděla.
Koutkem oka zaznamenala pohyb. Myslela si, že se jí to jen zdá. Přeci se na ni nebude řítit nějaká příšera nebo tak něco... I tak to letmým pohledem zkontrolovala.
Z hrůzou v očích se na monstrum, valící se jejím směrem otočila. Zůstala stát jak kdyby ji někdo do země zatlouk. Uši přilepené na krku a hřbet zježený. Zapomíná, že se někdy dala na povolání bellatora, vzala nohy na ramena a pádila pryč. Věděla, že se v Norestské přírodě nachází ledaco, ale takovou ohyzdnost nečekala.
Byla pochopitelně rychlejší, ale nejen díky tomu, že byla dospělá a měla delší nohy, ale také, že měla nasráno v gatích, což ji dávalo extra pohon. Když neslyšela příšeru dýchat, dovolila si otočit hlavu a podívat se, jak daleko je. Nadechla se, aby zavyla na poplach, ale v tom do někoho narazila. "Rufusi! RUFE! Nahání mě příšera! Je tady PŘÍŠERA!!!" křičela opeřenému kolegovi do obličeje samou hrůzou, ale aspoň se zastavila. Dýchající, jakoby doběhla maraton se otočila směrem, kterým přiběhla. Rozpomněla si totiž na své povolání a rozhodla se s příšerou bojovat. Což si v blízké chvíli velice rychle rozmyslí.

Vracela se ze své menší výpravy. Byla to spíš procházka na zabití času, protože neměla nic jiného na práci a zároveň nechtěla, aby ji svaly tuhly. Ještě k tomu si dneska nenašla nikoho, koho by mohla otravovala konverzací o ničem.
Sem tam mrkla po okolí, ale byla si dost jistá, že je na planině sama. Vítr si pohrával s její hustou hřívou, která se pomalu připravovala na zimu, jakoby měla být snad ještě horší jak ta loňská. No zima ji určitě nebyla a tak se poslední dobou spíše pohybovala v horách, které chladil vítr. Na druhou stranu tak nemohla pořádně vyčuchat někoho, kdo se schovává po větru. Ne, že by ji to mělo tolik trápit na území smečky, ale jeden nikdy neví, kde na něho může číhat nebezpečí.

Zamyšleně se dívala po okolí, ale už jí začalo docházet, že asi nic nenajdou. Zase na druhou stranu by bylo fajn si porovnat kondičku. Třeba bude mít Mensis konečně nějakou představu o tom, jak je na tom její fyzička. Hlavně výdrž. Podívala se na Eirlys. Taková mladá, štíhlá a zřejmě i hbitá. Ale křídla ji možná budou zátěží navíc. V očích šedobílé vlčice to vypadalo na možný vyrovnaný souboj. Možná Eira o tom ještě nevěděla, ale Mensis to nebude brát jen jako vycházkový běh. To by ji její velice soutěživé srdíčko nedovolilo.
"To by šlo." přikývla nakonec. Postavila se vedle ní a připravila se na start. "Dáme si nějaký cíl nebo poběžíme jen tak a někde skončíme." zeptala se.

Až na ten vítr to byl krásný den. Teda do té doby než ji v čenichu zalechtal jakýsi pach. Nebylo ho moc, ale dokázal aby se v Mensis začala krev vařit. I když si nemohla být stoprocentně jistá, jestli je to skutečně ta osoba, už se ji ježili chlupy na hřbetě. Taky to mohl být starý pach, ale co by kdyby se tu někde opravdu nacházela. Vyškrábala se na všechny čtyři a zlověstně skenovala okolí. Tak kde seš ty můro! zavrčela si v duchu a v hlavě měla vzpomínky na události, co se v zimě odehráli. Za chvíli by to byl skoro už rok, ale i tak měla Mensis ve své hlavě vyryté všechno do posledního detailu. A bodejť by ne, když pekla se skupinou tuláků, která se rozhodla okrást Azaryn o jídlo v době hladu a kruté zimy. A ještě k tomu, zrovna TAHLE osoba zlomila jejich bývalému alfovi nohu. Jednoduše měla plné právo ji nenávidět.
Co však Mensis nevěděla je, že kdyby se možná tenkrát nestala součástí Azarynu, mohla by právě patřit mezi spřátelené tuláky. A mohla i ona být součástí nájezdu na Azaryn. Osud oslabil jejího silného samostatného ducha a tak byla nucena se rozhodnout, jak se svým životem naloží. Kdyby měla ponětí, že se pár tuláků dalo dohromady, aby přežili nelítostnou zimu, možná by se přidala spíš k nim, jak k Azarynu. Ale co se mělo stát se stalo a už není cesty zpět, aby se to udělalo jinak. Teď tu stojí, připravená někomu nakopat zadek, pokud to bude nutné.

Běžela k Iskovi co ji nohy stačili. I když už měla za sebou nějakou větší aktivitu, dokázala ze sebe vydat další energii na záchranu svého kamaráda. Vypadalo to, jakoby byla Mensis nevyčerpatelná a ona si tak i připadala. Až to všechno skončí, bude nějaký ten den trvat, něž se dá zase do kupy. Než přestanou bolet všechny klouby a svaly, které vypětím sil namohla. Ale teď ji to bylo šumafuk. Šlo o životy a ne o její stárnoucí kolena.
Doběhla k Adainovi a napomohla Iskovi zpátky na stabilní pevninu. Taky si po svém výkonu odechla. "Jsi v pořádku?" zeptala se, i když jasně viděla, že jedinou újmu, kterou po tom bude mít, bude ta na jeho mentální zdraví. Ale přeci jen se alespoň zeptala. Jenže než se jí mohlo dostat odpovědi ozval se výkřik. To byl Cyrano, který letěl právě dolů. Z hrůzou vytřeštila oči a byla opět na nohou a pelášila k místu odkud Cyrano sletěl. Už cestou ji docházelo, že ona asi nic moc nezmůže, ale to by jí to nedalo se o záchranu alespoň nepokusit. To by už v životě nespala v klidu a míru.

Konečně ty sólo tréninky v kopcích k něčemu byly. Skalisko vyběhla jak nic a zapřela se do nastraženého kamene. Společně se starou známou Mornie a mladou okřídlenou vlčici, kterou doposud pořádně nepoznala, bojovali bok po boku s balvanem a taky s osudem samotným. Byla to jedinečná šance jak situaci obrátit v prospěch vlčí smečky a nejspíše i zachránili život kamaráda.
Kámen se postupně uvolňoval. Na nějaké křeče nebylo pro Mensis pomyšlení. A nakonec se jim to podařilo. Kámen se uvolnil a řítil se na mlžného jelena.
Mensis se podívala dolů na tu spoušť. I přes její handicap viděla, že se Nimlóg nehýbe, ale něco se určitě hýbalo. Byl to šedobílý flek, který bojoval o přežití. Hned ji došlo, že v té situaci nejspíš není dobrovolně. Běžela po skále dolů, doufaje, že to k Iskovi stihne a bude mu moct pomoci.

Mensis si dala menší osobní trénink v horách. Posilovala své nohy výšlapem. I když to nebyly zrovna nejvyšší kopce, udržet se ve stálém pohybu nebylo zrovna dvakrát jednoduché.
Dala si menší pauzu a pohlédla do dáli, kde podle ní nacházel Azaryn. Mžourala kamsi mezi hory a chválila se za to, jakou štreku za takovou chvíli urazila. Bohužel její domov byl úplně na jiné straně a ve skutečnosti zas takovou dálku neurazila, ale to ji zřejmě netrápilo. Zakotvila to u posledních stromů, který tvořili hranici plešatého vrcholku hory. Zasedla ke stromu tak, aby na ní tolik nefoukalo a dlouze si oddechla. Na chvíli si odpočinula a klidně by si i dala nějakého šlofíka, kdyby ten vítr kolem ní tolik nedováděl. A taky úplně nechtěla usínat mimo její domov. Už se necítila tak bezpečně o samotě v divočině, jak před zimou, kdy jí to vůbec nedělalo problém. Což je zvláštní, protože v Azarynu nebyla ani tak dlouho.

Usmála se. Bylo fajn si hledat kamarády uvnitř smečky. Nebo alespoň mít dobrou známost. S další známou tváří se Mensis cítila víc a víc doma a už si nedokázala představit, že by byla zase odkázána sama na sebe. Možná by už se nedokázala o sebe tak postarat jak v tom tenkrát tolik vynikala. Docela zpohodlněla, ale zároveň se učila novému řemeslu, které ji ve své podstatě až tak cizí nebylo. Ale měla už jasno, že se z Azarynu nehne, i kdyby tu měla zemřít.
"No nenapadá mě nic moc. Možná ten běh by nebyl špatný. Nebo kdyby tu bylo něco, o co by jsme se mohli přetahovat." zapřemýšlela a rozhlédla se po okolí. Mohly by si ještě zaplavat, ale v pramenu by si tak akorát mohli smočit tlapky.

Už i hloupé šedobílé vlčici připadalo, že se situace velmi vymyká z rukou. Nevšimla si, že kolem Nimlóga poletovala jakási krev, ale určitě ji neunikl detail, kdy se čísi rudá tekutina rozplácla na jejího kolegu a zašpinila jeho bílý kožíšek. Byla připravena zasáhnout a odvést pozornost mlžného jelena, kdyby bylo potřeba. Srst na zádech se ji naježila a udělala pár kroků k Iskovi, který ještě vstřebával co se stalo, než se rozhodl pro útěk.
Mensis zastavilo zvolání, které patřilo její známé. Mornie se vydala ke skalisku, které se nacházelo v blízkosti zubatého kopytníka. A po Zathově rozkazu se i Mensis vydala za vlčicí, jež musela kdysi dávno zachraňovat z plamenů. Očkem sem tam mrkla na Isku, jestli není v potížích, ale už sama věděla, že mu nijak nepomůže. Leda kdyby se nechala sežrat jako první. Nebo kdyby se jim podařilo na něj něco shodit.

Hleděla do lesa jak jen mohla, ale nic neviděla. No doufala, že měl Iska jen bludy. Bohužel se její přání nevyplnilo a za chvíli uviděla i ona něco rudého se blýsknout v lesíku. A za nedlouho se příšera vynořila z lese v celé své hrůzostrašné kráse. I když ho Mensis viděla rozmazaně, všimla si dost závažných detailů na tvorovi. Všimla si především jeho velikosti, které přidávalo majestátní paroží. Představy o netvorovy měla všelijaké, ale vskutku ji zarazila realita.
Mezi ní a Nimlógem byl ještě Iska. Chudák byl zrovna na nejméně vhodném místě. Byla i ve své podstatě ona, ale pořád měla víc prostoru na útěk, než bílošedý soudruh, který byl jako prví na ráně. Probudil se v ní ten plamínek odvahy a na místo hledání cesty pro možný útěk se přikrčila na případnou akci a záchranu svého smečkového kolegy. Ale spíš než odvážná je Mensis pěkně stupidní a jakýmkoliv zákrokem proti přerostlému masožravému jelenovi by nejspíš skončila jako oběd, ne-li předkrm. A i kdyby přežila, dostane bídu z vlastních řad, že se o vůbec něco takového pokusila. Přeci jen dostali varování. Díkybohu byla zatím jen 'odvážná' v myšlenkách.

Pokoukla po ostatních, zdali by si někdo nechtěl pokecat. Začala se trochu nervovat z toho, jak to tak trvalo. Záhy ji došlo, že by s tím akorát dělala zbytečný bordel v systému a na nějaký pokec by teď neměla mít ani pomyšlení.
Z jejího přemýšlení o tom, jak si zkrátit dlouhou chvíli, ji vyrušilo vytí. Okamžitě se za zvukem ohlédla a téměř okamžitě vyskočila na nohy. Byla tak připravená, že by se i proti té příšeře rozběhla, ale díkybohu Zath jednal rychleji, než Mensa stihla něco spáchat.
Rozkaz samozřejmě poslechla a poslušně si sedla na své místečko. Akorát, že odteď se začala samou nedočkavostí klepat. No musela se držet, aby vůbec zůstala sedět na zadku. Přitom se snažila zaostřit na lesík, kde se nejspíš tvor nacházel. Bylo ji jasné, že ho nejspíš, díky svému handicap, neuvidí. Ale tak strašně chtěla vědět, jak ta příšera doopravdy vypadá!

Pár dní zpátky se nemohla dočkat až lov započne. Až uvidí tu příšeru. Až ji ukamenuje k smrti. Ale poslední noci byly bezesné a plné smyšlených scenérií. Měla co dělat, aby vůbec usnula. Nedala to však nijak najevo a i dnes, tomu nebylo výjimkou. Od časného rána sedí na svém předurčeném místě a hledí do lesa, odkud má vyběhnout ten pověstný Nimlóg. Sem tam se protáhne, aby ji neztuhli klouby úplně a pohlédne po svých soudruzích. Moc ji nepomáhá pohled na vyklepaného Isku, ale už nemá nervy na to se ještě více stresovat. Srdce ji bušilo o sto šest a snažila se jej nějak uklidnit. Myslela na spoustu věcí. Třeba jak to oslaví, až to skončí. Nebo se i zamyslela nad tím, jaká bude letos zima. Snad už nebude tak hrozná, jak ta předtím.
Když Feier promluvil, zvedla uši ostražitě a pohlédla na alfu. Jakmile však zjistila, že se jedná o tom, kdo bude rozdávat rozkazy, zvolnila. Bylo jí to šumák, ale hlavně, že to někdo povede. Ve své podstatě, i kdyby to měl vést kdokoliv jinej, poslouchala by ho, i kdyby to třeba bylo měsíční vlče. Nikterak ji netrápilo poslouchat někoho o několik let mladšího. Sama nebyla dost inteligentní na to, aby mohla někoho vést a tak neměla žádné námitky.

"Jakýpak přešlap? Já jen přemýšlela, jestli tě odněkud neznám." pousmála se mile. Nadšení z nového poznání bylo na místě a její bílý obličej jakoby odrážel sluneční paprsky a hrál si tak na přízemní měsíček.
"Těší mě." zamrskala ocasem a představila se: "já jsem Mensis." I když v minulosti narazila na jednu zubatou okřídlenkyni, která, byť se zdála být andělskou dušičkou, dokázala velice zkušeně sát krev, to vypadalo na zapomenutou událost a Mensis neměla ani jiskérku pochybnosti, že by se jí mohla stát obdobná situace. Však patří do stejné smečky, ne?
"Přesně tak! Učím se bojovat." zakývala hlavou. Avšak nad nabídkou se lehce zamyslela. Určitě by mohli spolu něco málo potrénovat. Přeci jen těch tréninků s jinými vlky moc neměla a bylo by fajn, kdyby si mohla poměřit své síly s někým. Jistě ve svém volném čase trénovala svou fyzičku, ale bůhví, jestli to dělala dostatečně. "Jsem pro!" dodala odhodlaně a pak se opět zapřemýšlela, "Možná bychom mohli potrénovat naší výdrž."

Mensis byla pro tuto práci jako stvořená. Sice na ní zima ještě nechala nějaké stopy, ale síly za tu dobu nasbírala dost. Nebo to si alespoň myslela.
K rokli přišla s odhodláním hned jak vysvitlo slunce a odcházela vyšťavená a odřená k večeru. A to se pár dní opakovalo.
Rozhodně to nebrala na lehkou váhu, ale jak se potom mohla ujistit, tak to nikdo tady. Pár známých tváří zahlédla, ale měla co dělat, aby je z dálky rozeznala. Ale někteří jsou svým způsobem unikátně vybarvení tak, že je Mensis pozná i jako rozmazanou šmouhu. Zároveň však viděla i ty co moc neznala. Na druhou stranu tak mohla zjistit další možné členy Azarynu, na které ještě během svého pobytu nenarazila.
Krom koukání po známých a neznámých obličejů se ovšem věnovala práci. Tím, že byla bojovník a taky měla nějakou tu genetickou výbavu co se fyzické zdatnosti týče, nebála se nosit těžší závaží. K okraji rokle tlačila těžké balvany pomocí svých ramen. Nebrala však takové závaží z dálky. Zas si nepotřebovala ubližovat. Stejně zvládla jen jeden za nějakou dobu. Mezitím nosila kameny a větve v zubech. To sice nebyla dvakrát odpočinková činnost a částečně zatěžovala stejné svaly. Jeden den se vydala i dolů a vyhrabávala tam díry a tvořila různé překážky. No z její práce to vypadalo, že si Nimlóg zaběhne Velkou Pardubickou. Hlavně potom co vytvořila něco jako Velký Taxis. Akorát ve vlčím měřítku. Takže to pro takového závodního koně byla spíš překážka pro smích. A ještě k tomu to nebylo tak dlouhé na to, aby se tomu nedalo vyhnout. No myslela si, jak to s hromádkou klád a příkopem zandala, ale jakmile se na to druhý den podívala z kamenitého okraje rokle, když nesla další nástroje na ukamenování, zahanbila se nad tou maličkostí co udělala. Ale třeba někdo pochopí její nápad a přidá nějaký ten materiál a rozšíří příkop. No nicméně se rozhodla Mensis pracovat jen z vrchu.