Príspevky užívateľa

Přeci jen trochu pravdu měla, i když ještě netušila o jeho schopnosti, nebo spíše v jeho případě prokletí. Ale když tak vzpomínala na jejich první setkání v horách, vybavila se ji ta část jak uklouzla a dala několik kotrmelců dolů ze skály. Taky si v průběhu narazila čumák a začala ji téct krev. Iska tenkrát nevypadal, že by měl s lékařstvím co dočinění a očividně se nic za tu dobu nezměnilo. "To já taky." přikývla.
"Být lovcem musí být fajn. A věřím, že i jako bellator nějaké dobrodružství zažiju." Zamávala ocasem. No a jaká. Bude se moct s někým mlátit!
Na chvíli se taky zamyslela. Už to byla nějaká ta chvíle, co se viděli a tak to všechno musela sumarizovat. "Jen jsem se pobila s tuláky, kteří nám sem lezly do zelí. A to neuběhl ani měsíc, co jsem jedním byla." poznamenala.

"Mohl jsi se taky nechat vyučit na mentora nebo tak něco. Ale já osobně bych na to neměla kapacitu. A vlastně bych neměla kapacitu na lékaře a další podobný záležitosti." přiznala se. Asi i věděla odpověď na její poznámku. Iska ji přišel, že je na podobný vlně. Ne moc chytří jedinci, co i tak májí něco málo co nabídnout a sami se o sebe dokáží postarat. "Takže mi zbyly už jen dvě možnosti." dodala na závěr.
"Už je to doba, co jsme se naposledy viděli a krom toho, že se ti podařilo se do Azarynu dostat, jsem o tobě neslyšela ani ň. Měl jsi alespoň nějaké zajímavé dobrodružství potom, co jsme se rozloučili v nízkých horách?" zeptala se ze zajímavosti. Třeba se mu podařilo potkat někoho, koho ona znala.

"A taky v zimě nejspíš všichni byly někde zalezlí." poznamenala. Sama se jim nedivila. I když má Mensis zimu docela ráda a nevadí ji, když je nějaký ten stupeň pod nulou, kdyby musela přežít tuto zimu znovu, někde by se zazdila a hibernovala jako medvěd, dokud se zas neoteplí.
Pousmála se. Isku zase tolik neznala, ale docela se trefila s venandim. "Tak to jsem ráda, že ses v něčem našel. Já jsem šla na belatora. Obávala jsem se, že nebudu moc dobrá pro lov ve větším množství. A taky se chci naučit něco nového!" odpověděla s odhodláním. I když se rozhodla pro bojovníka, měla to dost na hraně s lovcem. Shánět jídlo pro ni nebyl problém, ale když je tu možnost zkusit něco jiného, v čem by mohla vynikat, tak by byla škoda vsázet na jistotu.

No jeho slova nijak neuklidnila její touhu potom zjistit více o jeho 'známém', ale i tak se rozhodla změnit téma. Všimla si, že nebylo zrovna ideální navazovat konverzaci v těchto končinách, ale určitě se k tomu jednou vrátí.
"Cyrana neznám. Ale zatím jsem se s nikým moc nesetkala. Ale před nějakou tou chvíli byl ceremoniál. A jsem si docela jistá, že se z tebe belator nestal. Takže dal ses na lov? Nebo něco jiného?" zeptala se. Když teď nad tím přemýšlela, bylo zvláštní, že se ani na ceremoniálu neviděli a že i nejspíš přeslechla jeho jméno. To byla tedy souhra náhod, že to samé se stalo Iskovi s jejím jménem a podobiznou. Ale vlastně je to fuk. Už je to minulost. Teď tu stojí vedle sebe a můžou si pokecat.

Ohoho! Nějaká známost? To musí Mensis hned zjistit. "Kdo tě takto nabádal?" vyzvídala s úšklebkem na tváři.
Bylo dost velkou pravděpodobností, že to byl jen nějaký milí kamarád, ale Mensis tajně doufala, že to bude něco víc. I když by to z Isky nejspíš nevyloudila. Nebo ne alespoň teď.
Trochu si zavzpomínala na čas, kdy se poprvé potkali. Bylo to kdesi v nízkých horách a Iska teprve přišel do Norestu. Tenkrát mu řekla něco málo, co věděla o smečkách. Taky mu řekla, že Azaryn je fajn. Ale určitě by to nestačilo na to, aby se přidal. A navíc to by už řekl něco ve stylu: Díky tvému doporučení jsem se přidal! Takhle vážné ji zatím nikdo nebral. A bodejť by jo. Sama není nejinteligentnější a nejúžasnější bytostí.

Byla pravda, že od ní taky nikdo moc nečekal, že se někam přidá. A když už tak měla otevřená vrátka i do jiných míst. Takže to bylo takové sdílené překvapení. Oba dva nečekali, že zrovna tady narazí na toho druhého.
"No..." na chvíli se zamyslela. Ale přemýšlení nebylo nikterak dlouhé. Přeci jen to nebylo až tak dávno. "Někdy během zimy. Usoudila jsem, že zimu sama nezvládnu, tak jsem se šla semka ohřát a jaksi jsem tu zůstala." Jistěže vkročila na území milovníku ohně již s přesvědčením, že se přidá. A už to věděla i dávno předtím. Jen neměla tu odvahu. I když tenkrát hladověla a neměla, kde se schovat, dnešním dnem brala situaci lehkovážně. Její minulé já by za to dvakrát nadšené nebylo, ale to už je minulost. Dnes se tu sešla se známým na kamarádský pokec. Už nemusí prosit o jídlo a úkryt.
"A co ty?" zeptala se. Tušila, že to bude mít podobně a trochu i zapřemýšlela, jak to že se ještě neviděli.

Čím víc se blížila, tím víc mu osůbka přišla povědomá. Vítr hrál v její prospěch, ale pach byl docela načichl azarynem. Alespoň mohla vyřadit možnost, že by se konal druhý nájezd.
Když ji druhý vlk pozdravil, měla jasno. Byl to ten vlk ze severu, kterého potkala na hranicích! Ale že by páchl po Azarynu? "Ahoj! Tebe bych tu nečekala!" oplatila zavrtěním svého ohonu. "Nějak jsi načichl Azarynem." pousmála se. Nejspíš musel i on využít situace v zimě a přidat se, ale opravdu to nečekala. Někoho takového, jako je on, by spíš čekala v Nihilu. Ale proč by nemohl Azaryn mít takovou andělskou dušičku? Přeci všechny nebudou jen pro Nihil!

Jak už to u ní bývá zvykem, procházela kde co. Zkoumala každé zákoutí a sem tam i převrátila nějaký ten kámen. Jaro už bylo v plné síle a tak doufala, že najde nějaké hmyzáky, které bude moct sledovat a zabije tím celé odpoledne. Dneska se ji toho hold moc nechtělo dělat.
Bezmyšlenkovitě tak procházela kdejaký křák a sem tam se podívala kolem sebe. Z jednoho zrovna vylezla, když na obzoru spatřila bílošedý flek. Trochu zavětřila, ale daný element byl na ní moc daleko. Vydala se tedy za ním. Třeba je to další tulák, co nás bude chtít zase vykrást.... pomyslela si a dala se do klusu. I kdyby to nebyl vetřelec, alespoň si pokecá.

Jistěže ji její útok nevyšel. Byla moc pomalá a všemu dávala na čas. A ještě k tomu si vysloužila štípanec. Nebude si nijak nalhávat, trochu ji to naštvalo. Tím se však začala probouzet její soutěživost. Jestli se jí nebude dařit dál, brzy bude zuřivostí bez sebe a bude jí jedno, že bojuje se členem Azarynu. Nebo to vzdá, ale to by ji opravdu museli dojít síly.
K jejímu dalšímu útoku se rozhodla jít do nížin. Potom co byla obdarována štípnutím do nechráněného boku, stočila se ke svému protivníkovi. Nemířila však na jeho hlavu nebo krk, ale na jeho přední nohy. Tím sice nabídla svůj krk, ale v pozici neměla v plánu zůstávat dlouho. Mensis nemířila přímo na hnáty, ale za ně, na jeho trup. Kdyby se Jarumi pokusil ji kousnout, vlčice by ho podebrala. Neměla by sice tolik síly na to ho převrátit, ale zarazit by ho to mohlo. Okřídlený vlk však mohl uskočit a tím se celé situaci vyvarovat.

Už od doby co vkročila podruhé na území Azarynu toužila zjistit, jak Mornie dopadla. Jestli se její snažení vyplatilo. Po tom, co ji Zath sdělil, že je modravá vlčice naživu, měla nutkání ji najít. Přitom ale propadla rozpakům. Bála se, že si ji nebude pamatovat. Jistě si toho měli hodně co říct.
S úlevou se pousmála. Je pravda, že tenkrát nebylo moc prostoru na to se představit. A Mensis si myslí, že se ji ani tenkrát Mornie nepředstavila. Zrovna tohle by si pamatovala a nepídila se po jméně hned u prvního Azaryňáka, kterého potkala. "Jmenuju se Mensis." představila se a taky se na chvíli odmlčela. Sama nevěděla jak začít. "Nedlužíš mi nic. Já jsem neskutečně ráda, že jsem tě mohla znovu potkat." hned dodala, potom co ji Mornie děkovala. Pro ní byla největší odměna ta, že je Mornie na živu a že veškeré její snažení k něčemu bylo. V ten moment na sebe byla pyšná. Konečně něco dokázala.
Musela se trochu pousmát. Vlastně se i trochu divila, že Mornie nikdo neřekl o tom, že se její tehdejší zachránkyně připojila. Zase už je to nějaký ten pátek, co jim tady smrdí. Na druhou stranu to vypadalo, že se to moc neprovalilo. Možná proto, že nikdo moc nevěděl jak závažné to vlastně je.
"To bude tím, že jsem se tak lehce k Azarynu připojila." Zamávala ocasem. Chtěla ještě dodat, že je ráda, že ji smysly fungují, ale neuniklo ji, že jedno její oko je permanentně zavřený. Na chvíli odvrátila pohled. Posmutněla. Měla zasáhnout dříve. Už během hádky. Tohle by se nemuselo stát, kdyby byla jen o něco odvážnější.

Zpomalila do klusu, když se blížila ke kruhu. Přeci jen se měla zamyslet nad tím, jak využije svoje síly.
Bohužel na Jarumiho prank ohledně parůžků neskočila. Ne že by byla nějak vychytralá nebo tak něco. Spíš byly pro ní daleko na to, aby rozeznala kolik jich tam skutečně je. Veliká škoda. Ona je zrovna ten typ, co by mu na to naletěl i s navijákem i když fyzicky viděla dva vlky vracet se s parůžkem.
Ale co skočila, což nebyla čistě Jarumiho nápad, byla jednoduchost zkoušky. Opravdu si myslela, že to bude jen přeběh. Ale na druhou stranu to byl její problém. Mohla si zjistit nějaké informace od belatorů nebo i od jiných dlouholetých členů smečky. Nezbývalo ji nic jiného než si povzdechnout nad svou línou hubou.
Rozdýchala svůj přeběh a připravila se na boj. "Magii stejně nemám..." poznamenala. Odhodlání, které nabila při běhu, z ní začalo vyprchávat, i přesto, že ta pravá zkouška teprve začala. Nemohla si pomoct, ale na Jarumiho útočit nechtěla. Musela se tedy spolehnout, že se ji vyhecuje pár schytaných ran. Setřásla ze sebe brašnu a vydala se proti létajícímu vlku. Nevystartovala, jak by to nespíš udělala, kdyby před ní stal nepřítel, kterého by se chtěla co nejrychleji zbavit. Stejně už okřídlený vlk od ní čekal nějaký ten útok tak co by se namáhala s během.
Zastavila se na skok od Jarumiho. Už jednou se s okřídlencem setkala. A nebyly to zrovna nejpříjemnější vzpomínky. A tak chtěla nejdřív zapřemýšlet, než se po něm bezhlavě vrhne. Ale bohužel neměla tu kapacitu něco vymýšlet a už tak si dala na čas. Přikrčila se a jedním skokem zkrátila vzdálenost mezi nimi. Nemířila však přímo na něj, ale vedle, aby ho mohla alespoň trochu překvapit a chňapnout po něm ze strany.

Dny před jejím dnem D prožila v rozpacích. Na jednu stranu se nemohla dočkat až všem ukáže co se pod její silnou vrstvou kožíšku ukrývá. Přeci jen dlouho předtím než se připojila do Azarynu se spoléhala na svoje vlastní síly. Musela si lovit, bránit se a hledat útočiště sama a vzhledem k tomu, že je do dnešního dne naživu, bez velkých šrámů a ran a v plné síle, by se dalo považovat za dobrý výkon. Ale pořád tu byly pochybnosti. Zima ji dala opravdu zabrat a dlouho ji trvalo, než se dostala do formy. A pořád nebyla se sebou spokojena.
Dnešním ránem zazvonil konec obavám, ale i naději. Zkrátka pro ni už nebylo jiné cesty, než jít otestovat svou sílu. Vydala se proto s odhodláním, vstříc čelit dnešní zkoušce. Pilně naslouchala slovům Feiera a vydala se na místo konání.
Na pořadníků možných budoucích belatorů byla poslední a tak se snažila zabít čekání nějakým tím protáhnutím. Jenže s tím byla hotová dřív, než Gen zmizela z jejich dohledu. A tak občas mrkla po Zathrianovi, který samou nedočkavostí přešlapoval sem tam. Co si budeme nalhávat, moc to Mensis nepomohla a začala se samou nervozitou klepat.
Čekání snad bylo nekonečné a když už se Gen vrátila a Zath zmizel, už to nemohla vydržet. Začala přešlapovat sem tam s občasnými zastávkami, aby se ujistila, zdali se Zath nevrací.
Až ta nekončící věčnost uběhla a Zath se vrátil, nemohla to už vydržet. Přiskočila k vakům a naložila si dva z nich na záda jak nejrychleji mohla, až je málem převrhla přes sebe na druhou stranu. Vystartovala vstříc zkoušce netušící, že to nebude jen tak ledajaký přeběh loukou.
Mensis sice nebyla zrovna nejrychlejší, ale určitě byla silná. I tak pro ni vaky byly určitá zátěž a posléze začala zpomalovat. Jenže se kdesi v ní rozsvítila jiskérka a na chvíli přestala vnímat, co se kolem ní děje. Jakoby byla zbavena všech smyslů kromě zraku. Párkrát zamrkala a kamenný povrch louky se na milisekundu proměnil v mech a pak zase na šedé kameny. Zdálo se jí, jakoby se v jejím periferním vidění objevovali stromy. Najednou, jakoby se její plíce naplnili kouřem. Už si byla jista kam jí její mysl nese. A z jiskérky vzplanul ohýnek.
Mensis přidala na rychlosti a nehodlala šetřit svůj dech. Už se pomalu blížila ke kamennému kruhu. Už taky bylo načase, neboť se začala obávat, že běží špatný směrem. Což by u ní nebylo dvakrát neobvyklé.

Když se konečně přiblížila natolik, že ji i oči začali sloužit do detailu, nemohla uvěřit, že před ní stojí. Živá a na svých nohou. Brala to jako zázrak z nebes seslaný. A není divu. Po tom co se skoro před rokem odehrálo, se vůbec diví, že neleží pár metrů pod povrchem a je zde přítomna.
Došli slova. A to ji chtělo tolik toho říct! Od doby co zaslechla, že je naživu, se s ní chtěla setkat. Přepadla ji zlost a sebrala ji veškerá slova z tlamy. Už bylo nad mraky jasné, že jestli toho prevíta od Přízračných ještě jednou potká, vyzve ho na souboj. Tohle přeci nemůže nechat jen tak?
Na druhou stranu tu přeci jen byl důvod proč ho nechali uniknout. Proč Feier ani nevěděl co se Mornie stalo. A tak nezbývalo, než se zeptat samotné oběti.
"Ahoj... Pamatuješ si mě?" začala zlehka. Najednou ji přepadla nervozita a na chvíli i zapomněla, kvůli čemu byla naštvaná.

Jak už to bylo u ní zvykem, vydala se prozkoumávat okolí. Hledala tak různá zákoutí. Část její vandrácké já ji ještě neopustila a i když už nebyla tulákem, prozkoumávačky milovala stejně. A když už bylo tak krásně, tak proč toho nezneužít?
Procházela lesem. Myslela si, že je to pro ni úplně nové místo, ale cosi vzadu v hlavě ji říkalo, že už tu někdy byla. Tato myšlenka ji lapila a nehodlala ji pustit. Pak ji napadlo, že na území Azarynu přeci jen už jednou byla jako tulák. Hned si rozpomněla na Mornie a její popálený kožíšek. Taky se ji vybavil ten černobílý flek s čímsi rudým na hlavě od Přízračných.
Přejel ji mráz po zádech a už už se chtěla otočit a odejít. Když v tom zahlédla mezi stromu modravý kožíšek. Rozzářili se ji oči. Je to skutečně ona? "Mornie?" zeptala se a vydala se vlku naproti. Její kroky byly váhavé, neboť nevěděla, co ji čeká. A ani nevěděla jak se zachovat. Vlastně se onoho opětovného setkání bála. Na druhou stranu, tu byly věci, které potřebovala vědět.

Kontrola toků - řeka Igna

Ráda se s nimi seznamovala, ale nebyl moc proto vhodný čas. Teď by spíš měli máknout. Kecat mohou potom. "Tak to budeme nejspíš ceremoniál všechny tři tím pádem." zakončila jejich plkání o ničem a pak už se věnovala problému. I když se pořád nedozvěděla jejich jména. Teď to byla hold vedlejší záležitost.
"No to bychom mu měli říct teda. Další vodu ta zem už nevezme. Takže jakýkoliv větší deštík, co sem přijde, by mohl nadělat paseku." dodala k Dell.
Když došli k prvnímu problému, nezdálo se ji to tak hrozné. Ale i tak by je tam nenechala. Kor když před chvíli ona sama hrozila s povodněmi. Přikývla a pousmála se na Dell, která je poslala hledat další. Odhodlaně se vydala se světlejší vlčicí dál podél řeky. Za chvíli narazili na další větve, které blokovali plynulý tok řeky. "Jo!" dodala s nadšením, když Gen pobízela do práce. Chytla větev do zubů a spolu s bělavou vlčicí táhla z vody. Zapojila snad všechny svaly v těle, co měla a ty se ji po zimním flákání ozvaly. No má ještě co dělat, aby se ji vrátila její fyzička a ještě aby ji případně posílila. "To teda! Akorát z toho spíš budeme dvakrát tak unavenější než předtím. To bychom to museli dělat každý den, aby jsme z toho něco měli." pousmála se po svém kupodivu chytřejšímu výroku, než bylo u ni zvykem. Ale už taky je nějakou chvíli dospělá a může si dovolit být v něčem zkušená.