Príspevky užívateľa

Na celou koukala, div ji nešli oči šejdrem. Nebo už šli, ale ona si toho ještě nevšimla. Nuž nebyla úplně při smyslech, když tu celou scénku poslouchala. Jako kdyby se ji mozek vypnul a jediné co ji zbývalo bylo jen tupě čumět před sebe.
Avšak na chvíli se probudili z deliria, když se vyšilující vlčice vyjádřila o ostatních smečkách. I když ještě pořád nevěděla, jak na tom Přízrační skutečně jsou, pochybovala, že by oni neposkytli první pomoc. A o Nihilu ani nemluvě. Ti by jim ještě k tomu dali wellness. A další už neznala.
Trochu se zamračila, když se ji to přestalo pozdávat. Mensis sice nepatří k nepatří k nejostřejším tužkám v penále, ale toto setkání ji začalo lehce páchnout levou. A její myšlenku akorát tak potvrdil Feier se svými slovy. Ale neudělala nic. Jen seděla na zadku a tupě čuměla.

Kontrola toků - Igna

Zamávala ocasem, když ji vzali mezi sebe na obchůzku Igny. Usoudila, že ty dvě se mezi sebou znali, avšak nevěděla, jak blízko si vlastně byly. Podle popichování by se nedivila, kdyby byly do rodiny. Avšak to byly jen domněnky. A ani to nebylo důležitý, jen ji to zajímalo.
Podívala se světlejší vlčici, která na ni měla otázku. "Jo jo. Přišla jsem během zimi." pousmála se a hned se jich optala: "a vy? Asi tu jste nějakou tu chvíli, že?"
Když se vydali na cestu, Mensis neuniklo, jak je zem nasáklá. A kdyby ji nedrželi kořínky travin, určitě by se teď brodili bahnem. Což v porovnání se sněhem, co se tu poflakoval celou zimu, je jako přejít z deště pod okap. "Taky doufám. Už tak je zem dost promočená. To bychom tu měli povodně!"
Zamžourala na místo, na které hnědo-bíla vlčice poukazovala. Nic tam neviděla. Ale to bude spíš proto, že na takovou dálku viděla jen šmouhy.

Kontrola toků - řeka Igna

To je ale úleva po takové zimě opět cítit hřejivé paprsky slunce! Mensis byla jako znovuzrozená, i přesto že zima se na ni podepsala. Za tu dobu zhubla nějaké to kilo a zeslábla. Na druhou stranu ji to donutilo připojit se k Azarynu. A to ji vlastně i zachránilo život. Zima v posledním tažení dotáhla bouři, která zachvátila celý Norest. V ten moment byla Mensis neskutečně ráda za střechu nad hlavou. Být v ten moment v divočině by ji nejspíš zabilo.
V dnešní den se rozhodla pro produktivitu a když ji byl vyhlášený jarní úklid, ujala se úkolu svědomitě. Vydala se k Igně, aby zajistila bezpečnost jejího toků. Nebylo by pěkné aby po tak kruté zimě ještě hrozili záplavy. Už toho bylo dost!
Už z dálky si povšimla dvou postav. Tyhle dvě ještě neviděla. Když byla v dostatečné blízkosti, vlčice pozdravila: "zdravím! Vás jsem ještě nikde neviděla. Taky jdete zkontrolovat Ignu?" Mrkla po vlčicích. Neuniklo její pozornosti, že obě na sobě nosili květiny. Nebo spíš z nich rostly.

> jehličnatý les

Pozorně poslouchala koukala se kolem. Chvíli si připadala jako turista, jak tak všechno pozorovala. Odsud se na hory ještě nekoukala. Taky se nemohla dočkat až všechen sníh a led odtaje a ona se bude moct pořádně podívat na tuto část Norestu. Teď to vypadalo, že se všechno před ní schovávalo pod tlustou bílou dekou. Už aby tu bylo jaro!
"Oheň? Vy máte v jeskyni oheň?" udivila se. Trochu se ji při té zmínce vrátili vzpomínky na požár u Cayny. Ale ji to nemusí tolik trápit jak to nejspíš sužuje jinou vlčici. Na durhou stranu ji to zaujalo. Byla dosti životem zasvěcena, aby věděla, že oheň hřeje. Nikdy ji však nenapadlo, že by se dal využít ve prospěch. Vždy signalizoval zkázu, ale málokdo ho uměl využít.

Pozorovala mladou vlčici s křidélky jakoby se měla za chvíli sesypat. Celý její výlev probudil Mensis natolik, že na ni hleděla s vykulenýma očima. Obzvlášť když k nim promlouvala jako ke kněžím. To si musela se Zathem vyměnit udivené pohledy, hlavně když se zmiňovala o celibátu. I když si Mensis myslela, že zažila cokoliv, tak tohle byla premiéra. A to ještě nevěděla ten podlý plán co měli. Opravdu jim to žrala i s navijákem. Mensis hold neměla tu kapacitu na to, něco takového prokouknout.
Zděšeně pozorovala Majdalenku jak se zmítá v panice, až nakonec cizí vlčice skončila u Zatha a vzlykala. Když na ni vlčice promluvila, musela se podívat, jestli opravdu mluví na ni a ne na někoho za ní. "No... Nevypadá to tak hrozně." poznamenala, když se letmým pohledem koukla na Hel a její raněnou nohu. Noha nebyla nijak zdeformovaná a ani ji nečouhala kost. Vlastně tady ani nebyl důvod k panice.

Spokojeně odpočívala po jedním ze stromů. Původně si chtěla zalézt do nějakého lepšího úkrytu, než zase pod strom, ale ještě se trochu styděla. Z jejího šlofíku ji probudil jakýsi rykot. Zamrkala svými ospalými očkami a dobrou minutu přemýšlela, zde se jí to nezdálo. Když se volání opakovalo, došlo ji, že to nebude jen přelud. Vyskočila na nohy a oklepala se. Rozhlédla se lehce dezorientovaně po okolí a snažila se najít místo činu. Nakonec se musela zas a opět spolehnout na svoje slechy a vydala se za epicentrem volání.
Jakmile opustila okolí stromů, sněhová pokrývka byla vyšší a tak se musela brodit. Naléhavost a beznaděj v hlase vlčice ji popoháněl. Již z dálky si všimla, že tam někdo z Azarynu dorazil. Ty dva soudruhy zrovna znala. Vlčice, domáhající se pomoci, už vůbec. Stoupla si vedle Zathriena a na celou situaci jen tupě přihlížela. Na nějaký pozdrav nebyl její mozek dostatečně probuzený.

Slova by nedokázala vyjádřit její nadšení. I když si bude muset projít tréninkem a bůhví čím ještě. Ale to brala jako cenu, kterou musí zaplatit, aby mohla být v Azarynu. Bůhví, jestli by nemusela dělat podobné věci i v jiných smečkách. To ji však nemuselo trápit. Teď už měla kde bydlet a mít co jíst. Už nemusela bojovat o svůj holý život s živly. Teď již nemusela být sama.
"Mockrát děkuji." vřele poděkovala Feierovi, než se zvesela vydala za Zathem. Nakonec to nebylo tak hrozný. Stačilo jen trochu odvahy. A teď můe jít na šmejděníčko šmějdění!

V duchu si oddechla, když se již nezmiňoval o události kolem Mornie. Avšak tomu nebylo konec. Jednou se to dozvědět musí.
Každému jeho slovu naslouchala. Byla tak moc zaujatá každou jeho větu, že i zapomněla, že tam někde je i Zathrian a snažila se to celé vrýt do paměti. Bůhví jestli to v její hlavince i zůstane.
Mimo soustředění na Feiera se v myšlenkách pozastavila nad tím, co vlastně chce dělat. Léčitele zavrhla hned, neboť není zas tak chytrá na to, aby se učila něco úplně od základů. Ale o lovu a boji něco málo věděla.
Nervozita ji pomalu opouštěla, až nakonec úplně zapomněla, kvůli čemu se tak nervovala. "Budu jedině ráda, když mě provede." Na tváři se ji rozzářil úsměv a dokonce i oháňkou lehce zamávala.

Tak konečně se dozvěděla její jméno! Určitě ji pak musí navštívit a popovídat si. Nechce tady způsobit nějaký bugr, kdyby řekla něco co neměla. Ale teď byla řada na jiné záležitosti.
"Dobrý den." pozdravila slušně. Teď se opravdu snažila působit důstojně a dávali si pozor na každé slovo.
"No..." zasekla se. Asi už měla dopředu předpokládat, že se ji na to někdo zeptá, když se o tom zmínila. "Asi bych si chtěla nejdřív promluvit s Mornie o tom." snažila se z toho vykroutit. Byla tu i možnost o lži, že ji takhle našla, ale vzhledem k tomu, jak se nervozitou klepala, mohli by ji obvinit z toho, že to provedla ona. Nejspíš jim je jasný, že Mornie jen tak do ohně neskočila a že i onen oheň musel nějak vzniknout, ale zase na druhou stranu Mensis nechtěla vyvolat mezismečkovou válku jen proto, že chce mluvit pravdu. Někdy se to určitě dozví, ale ne dnes.
Avšak nad Feierovou otázkou se musela pozastavit. Ještě naposledy zapřemýšlela, co vlastně v životě chce. Býti věčným tulákem má své pro i proti. A to i býti členem smečky. Koutkem oka mrkla po zasněženém lese, jakoby tam hledala výpomoc k jejímu rozhodnutí. Ale když na ty dřevěné kolosy koukala, vzpomněla si na ty osamělé noci strávené pod jejich větvemi. Možná už nechce být na všechno sama. Možná už chce někam patřit.
"Měla bych zájem se přidat do vaší smečky." řekla odhodlaně, i když se zabarvením nervozity. Ale kdo by ji za to soudil? Je to snad poprvé, kdy se rozhodla přidat do smečky od dob, co svou domovinu opustila.

Věnovala pohled Zathrianovi. Nevěděla jak moc do podrobností může zajít. Když se nad tím tak zamyslela, tak by taková věc mohla nadělat nepořádek. A tak prvně v životě se pořádně zamyslela nad tím co řekne. "Bohužel nevím její jméno. Ale měla modro-žlutý kožíšek." začala po chvíli ticha "jestli je pořád na živu, tak by měla mít jizvy po popáleninách." Ke konci popisu snižovala svůj tón. Nebylo to jen kvůli tomu, že by si dávala veliký pozor na to, co říkala, ale i kvůli tomu, že k nim přicházel další vlk. Nevěděla, o koho se jedná, ale už jen ze zvyklosti si zachovala slušnost. Odmlčela se úplně a doufala, že roli mluvčího za ni vezme Zath.

Až ji zarazilo, jak tenhle jedinec byl ohleduplný. Musela se pousmát. "Děkuji." vřele přijala zajícovu nohu. Možná se zmýlila o Přízračných, ale pro ni už nebylo cesty zpět. Furt v jejich řadách byl ten někdo, koho měla na své černé listině. I když ona sama mohla být pro toho zloducha ukradená.
"Jsem ráda, že jsem na tebe narazila. Tak někdy příště." rozloučila se a vydala se svým směrem. Tam kam ji zima hnala.

Na chvíli se zastavila. Vlastně za to mohla jedna událost. A nic víc. Trochu i zapochybovala, že se rozhodnutí na základě jedné situace, byl zrovna ideální přístup. Ale zase si musela rozpomenout, že ji k tomu donutila přísná zima a že se musela rozhodnout rychle.
"No, kdysi ke konci jara, jsem zachránila jednu vaši členku." začala. Nehodlala se nijak skrývat a šla z pravdou ven. Však proč by si taky vymýšlela něco jiného?
"A když zima začínala být čím dál tím horší, tak jsem si uvědomila, že to asi sama nezvládnu a budu potřebovat nějakou pomoc a podporu smečky." dodala na závěr. Taky se chtěla zmínit o tom, že si myslela, že by mohli zohlednit její záchranou akci, která ji stála tolik sil. Ale zase nechtěla znít, jakoby mu chtěla vlézt někam.
A pak se opět odmlčela. Nastražila svoje slechy a očima přejížděla sem tam a hádala, odkud alfa Azarynu přijde.

I přes své pochyby vůči přízračným, musela usoudit, že tenhle mlaďoch má srdce na správném místě. Nebo tomu tak napovídala jeho laskavost. "Děkuji, ale zajíce si vem pro svou smečku. Určitě tam je dost hladových krků. Já si poradím." I když to nebylo moc znát, Mensis dokázala být i docela sobecká. Ale sem tam přeci jen projeví tu laskavost. Hlavně vůči těm, kteří se k ní chovají s úctou nebo alespoň nějak mile. Ještě k tomu nechtěla, aby chudák dostal výprask, kdyby se mu už nic nepodařilo ulovit. Určitě nepochybovala o jeho výkonu. Vždyť ho ani pořádně neviděla lovit! Ale přeci jen se jeho laskavost nemusela vyplatit a přišel by domů s prázdnou.

< řeka Igna
Jakmile přešli hranici, začala být více nervózní. Bodejť by ne? Je teď na cizím území smečky, kterou tolik nezná. Dokonce ji i mysl začali zatmavovat myšlenky, že ji Zathrian vede do pasti. Snažila se tyto výjevy schovávat za představami o společnosti, kterou by ji mohl Azaryn poskytnout. A kterou doposud strádala. Za celou cestu nepromluvila a následovala Zatha, doufaje, že ji opravdu dovede k jeho Alfovi.
Procházeli jehličnatým lesem, který ji připomněl její domovinu. Ale nebyly to ty její kyselé vzpomínky. Teď ji cosi zahřálo u srdíčka. Jakoby se po letech vrátila do toho milovaného, sic nudného, domova. Ale v tomto ročním období, by ji ani ten nudný domov přišel vhod.

Trošičku znervózněla, když si ji prohlížel. Ale brala to jako nutnost. Na jeho místě by nejspíš udělala něco podobného. Když o sobě někdo mluví, že je schopné nějaké fyzické aktivity, tak podle toho taky musí nějak vypadat. Což v jejím případě nebyl žádný problém. Nakonec se pousmála. "Budu jedině ráda, když mě dovedete za vašim alfou." dodala jednoduše a očkem ho pozorovala. I když se to z vnějšku nezdálo, vnitru bujela samou radostí. Zatím všechno šlo podle jejího plánu. To znamenalo, že má větší pravděpodobnost tuto zimu přežít. A ve sví podstatě nejen to. Mohla konečně být v nějaké společnosti, být pro někoho prospěšná a nehledět jen na sebe.