Príspevky užívateľa

Samozřejmě, že nic nebylo zadarmo. S tím tak nějak počítala. Přeci jen jde někam do společnosti, kde bude muset zastávat nějakou funkci a jen tak se neflákat. Avšak Mensis se musela pozastavit nad tím, v čem vlastně vyniká. Určitě nebyla žádná slabota, ale některé věci ji dělali hold potíž. Vzhledem k tomu, že nějakou tu dobu žila sama, byla schopna si obstarat jídlo. Ale neviděla dobře do dálky. Což by v objemovějším lovu mohlo působit problémy. Zároveň disponovala mohutným tělem, které odolávalo mnoho živlům. Dokonce i nějakým těm útokům. Avšak ji scházela magie, která by její bojové schopnosti podporovali. A tudíž by v některých duelech byla krátká. A tak to vzala po svém a zeptala se Zathriana: "Řekla bych, že jsem schopna lovu i boje. Záleží, co vám ve smečce schází."
Nad lichotkou se jen pousmála. Neměla co dál k tomu dodat. Stejně teď řešili zásadnější věc než bylo něčí jméno.

Když všechno šlo jejím směrem, nedávala si pozor a nepatrně zamávala ocasem. Hned jak si toho všimla, přestala, ale škoda už byla napáchána. Ale co už. Zathrian může být rád, že má před sebou takového nadšence do členství v Azarynu.
"Zavítala bych k vám ráda." taktéž osekala veškerou omáčku a vrhla se přímo k věci. Tak přeci jen to vypadá, že letošní zimu nemusí přežívat o samotě. Ale ještě nebylo zdaleka vyhráno. Pořád nevěděla, čím vším bude muset projít, aby byla plnohodnotný člen.
"Taktéž vás ráda poznávám. Máte zajímavé jméno." pousmála se. Takové jméno ještě neslyšela a opravdu jí to zaujalo. Ale jí zaujme jakákoliv maličkost.

"No... uvažovala jsem, že se do nějaké té smečky přidám." začala zlehka. Nechtěla na něj hned vyvalit, že by se chtěla přidat právě do jeho smečky, i přesto, že Mensis zbrklá byla. Dokonce to bylo i její druhé jméno. Ale dneska se opravdu snažila udělat nějaký dojem.
Třeba vlk nakonec nabídne sám, že by se mohla připojit do Azarynu. I když nad tím vážně pochybovala. Zavzpomínala, jak ji ten vysoký vlk tenkrát vyháněl, když z posledních sil dotáhla raněnou vlčici na jejich území.
"Jmenuju se Mensis. A jak se jmenujete vy?" zeptala se na oplátku. Dávala si bedlivý pozor na to, aby mu vykala. Nebylo to totiž u ní zvykem. Nebo když už začala vykat, tak na to omylem zapomněla.

Její čumák, který ji sice v zimě občas vypovídal služby, varoval o příchodu vlka. Než ho vůbec zahlédla, vydala se mu vstříc s domněnkou, že se jedná o někoho z Azarynu. Jeho tvář sice nepoznávala, ale jeho pach byl jasný. "Dobrý den." začala. Zněla trochu nervózně. Teď když tu před ním stála, nebylo cesty zpátky. I když se pořád mohla otočit a odejít bez jakékoliv újmy. Jediné co ji uklidňovalo bylo, že tenhle vlk nebyl nikterak přísný na první pohled. "Jsem si toho velice vědoma. Ale někde úkryt najít musím. Bohužel jsem nepočítala s tím, že zima bude tak krutá." postěžovala si na svou mizernou situaci.

Bylo rozhodnuto. Mensis se odhodlaně vydala vstříc Azarynu. Ale v její sebevědomé chůzi se přeci jen objevilo nějaké to zaškobrtnutí. Měla pochyby. Přeci jen o této smečce zas tolik nevěděla a nechtěla se tolik spoléhat jen na to, že jim kdysi zachránila člena. Vždyť o té modravé vlčici věděla tak pěkný kuloví a bůhví, jestli o skutku, který Mensis uskutečnila, ví víc vlků. Bůhví, jestli se o to vůbec zajímají.
Povzdechla si. Zima ji donutila se rozhodnout nad svým osudem a ona teď přemýšlí, zdali si to může dovolit. Avšak toto kruté období ji převrátilo představu o sebe sama. Dříve zářila sebevědomím. Ale dnešní dny prožívá ve strachu. Pláně jsou mrtvolně tiché, lesy prázdné, řeky ledové. Je jen otázkou času, kdy jediný co její hustý kožich pokryje budou kosti. A dokud měla ještě měla síly, nezbývalo jí nic jiného než právě pokusit štěstí a dostat se kolektivu, kde by si vlci navzájem pomohli. Nihil byl pro ni daleko a k Přízračným by nepáchla pro nic za nic. A proto jediné co jí zbývalo byl Azaryn.

Přikývla a udělala tak jak nařídil. Po čuchu se vydala stranou a dávala si pozor, aby zajíce nevyplašila. Sice ho přes svůj hendikep pořádně neviděla, ale její čuch ji napovídal, kde se zvířátko nacházelo a její uši ji to potvrzovali.
Přikrčila se a pohybovala se velmi opatrně. Dávala si pozor kam našlapovala, aby neudělala zbytečný rámus. Tenhle lov se jí začal zamlouvat. Byla to doba, kdy naposledy lovila s někým a tak bylo krásné si to osvěžit. A nakonec ani nezáleželo, s kým loví, ale hlavně že loví. Rychlím pohledem si skontrovala, kde se Cielo nachází. Dech měla tichý a soustředěný. A trpělivě vyčkávala než Cielo vyrazí.
A najednou se všechno rozběhlo. Ale ona zůstala. Musela, pokud chtěla, aby se jí lov podařil. A byla opravdu trpělivá. Až slyšela dupot malých paciček, vystartovala. Zajda byl lehce mimo její trajektorii, ale to nikterak zkušenou vlčici nezaskočilo. Mrštně se stočila a několika skoky zajdu dohnala a zakousla se mu do zad.
Jeho malé tělíčko se chvíli smýkalo v její hubě. A pak nastaly poslední záškuby. A byl konec.

Mensis nebyla zrovna dvakrát nejchytřejší a občas se ráda hádala. Ale tohle téma radši nechala být. Očividně to nebylo dvakrát příjemné téma. I když ji její zkušenosti říkali něco jiného, nemohla jeho smýšlení jen tak zavrhnout. Přesto že se necítila bůhvíjak výjimečnou a ještě k tomu ji jeden ze smyslů pokulhával, měla naděje, že by přihlédli k tomu, že jim zachránila člena. Ovšem, mohla se vydat hledat úkryt před zimou do Nihilu, ale ten byl teď daleko a k Přízračným se fakt neměla. Alespoň může zkusit štěstí, když už nic.
"Můžem ho nahnat do pasti. Jeden ho objede a druhý ho vyplaší a nažene přímo do chřtánu toho druhého. Bude to jednoduší." dala svůj návrh a zavětřila, aby se ujistila, kde zhruba se zajda nachází.

"Promiň, už přestanu. Taky nevím jak naložit s krizovými situaci. To se neboj. Rozhodně nejsi jediný." dostala ze sebe nakonec. Zvedla se na všechny čtyři a podívala se na nebe. Už tu nějakou chvíli strávila a možná by se už měla vydat do údolí, než se začne smrákat a začne být zima. "Bylo milé tě potkat, ale už musím jít dokud mi to hory dovolí." pousmála se a vydala se dolů do údolí. "Doufám, že se ještě někdy setkáme!" zvolala ještě nakonec, než zmizela z dohledu.

"To je pravda. Alespoň že na můj čuch se můžu spolehnout. Vždycky mě dovede tam kam má." poznamenala.
"A co Ignis? Ten by mi žádné znalosti a domov neposkytl?" zeptala se ze zajímavosti. Nihil samozřejmě zněl jako možnost, ale k přízračným se opravdu nechtěla přidávat. Pořád k nim měla určitou, ale zdůvodněnou averzi.
K hvězdám se už nevyjadřovala. Jen dodala "Dobře, už to nikdy neudělám." Každý si věří v něco jiného. Někteří mají hvězdy, někteří zas matku přírodu, někteří zas úplně něco jiného.
Vydala se za ním a větřila ve vzduchu. Zároveň nastražila uši a důkladně poslouchala okolní zvuky, když si zrovna nepovídali.

Když si všimla, že se Iska taky vykonil čumákem napřed, začala se tiše smát. A pak přešla do hlasitějšího smíchu. "Ty ses taky vyboural?!" dostala ze sebe a utřela slzičky. Ne že by se zajímala, jestli on je v pořádku. Bavila se nad tím, že se nevyryla jako jediná.
Rudé kapičky ji přestali téct z nosu a místo slz nářku tekli slzy smíchu. Nikdo by to do ní neřekl jak občas dokáže být škodolibá.

TW: zmínka krve

Postupně přicházela k sobě. A namísto nějaké té bolesti ji zalil pocit studu. Styděla se za ten pád. Nevěděla co má dělat. Z čumáku ji kapala krev, ale to byl její nejmenší problém. To, že se tady ztrapnila před nově získaným kamarádem, ji trápilo nejvíc. "Jsem v p-pořádku." zavzlykala. Oči se ji zalili. Přes slzičky hledala cestu úniku.
Otřela si čumák do předloktí a poohlédla se po Iskovi, který se hrnul za ní a pak se opět podívala před sebe. Co teď? Takhle trapně se snad ještě nikdy necítila. Jeden se snaží udělat dobrý dojem a hned už se válí na kamenité zemi.

Vděčně přijala králíka a těžce se zvedla ze země. Nohy ji boleli jak čert, ale zůstat tu nemůže. Již neměla slov. Jen se pousmála a vydala se po svých stopách zpátky. I když ji teoreticky vyháněl, nikterak ji to nevadilo. Existují nějaká pravidla, která se musí dodržovat a i kdyby by to nebyl tenhle, co by ji zakroutil krkem, mohl by to být někdo jiný z téhle smečky.
Přes všechnu tu únavu a bolest ji zalila nová emoce, se kterou se ne tolik potkávala. Byla to hrdost. Dokázala zachránit něčí život. Nebo alespoň odnést živou duši do bezpečí. To ani nevěděla její jméno, či co je její smečka zač. Nevěděla o ni nic. Ale přesto se ji odhodlala zachránit.
Doufala, že se ještě jednou setkají a promluví si o tom, co se vlastně stalo. Pořád z toho byla právem zmatená a cítila potřebu vědět víc.
Ale pro dnešek ji to opravdu stačilo. Dneska už chtěla jen opustit hranice Ignisu a ulehnout a propadnout hlubokému, ale zaslouženému, spánku.

TW: trocha krve

Probrala se z kratinkého bezvědomí a snažila si ujasnit co se vlastně stalo a co všechno ji bolí. Podívala se, zdali má všechny čtyři mohy a zda s nimi může hýbat. Posadila se a chvíli bezmyšlenkovitě hleděla před sebe. Kap... kap... Zaslechla a vytřeštila oči. Kap... kap... Podívala se pod sebe a uviděla loužičku krve. Kap... kap... Olízla si čumák a kovová pachuť krve ji ulpěla na jazyku. Kap... kap... Odkapávala ji krev z čumáku.
Chvíli tam ještě seděla a tupě hleděla před sebe. Snažila se vstřebat posledních několik sekund, kdy se valila ze skály jako pytel brambor a kdesi v průběhu si odřela čumák.

"To už jsem na hranici?" podivila se. "No, když furt jenom jdu a nedávám si pozor, tak by se jeden neměl divit."poznamenala a zadívala se do prostoru kolem a na chvíli se zamyslela. "Dejme tomu, že hledám nový domov a nové znalosti, co by mě mohli naučit jiní." Na tváři se jí vykouzlil úsměv I když prapočátek celého jejího cestování bylo vymanit se z repetetivnosti starého řádu, co měla zažitý v domovině. Vzpomínala na ty promarněné dny, kdy mohla objevovat svět, ale místo toho seděla doma na zadku.
Nad hvězdami se musela opět pozastavit. "Mě neobdarovali hvězdy, ale spíše příroda. Hvězdy jsou na nebi. Moc toho neovlivní." Nezaobírala se tím, že by se mohlo jednat o jakousi víru, který si mladý vlček nesl na srdci.
Vydala se za ním a koukala po krajině. Mezitím už na hvězdy zapomněla a přemýšlela nad lovem, který byl teď nejčerstvějším tématem. "Já ráda lovím cokoliv co se hne! Až na ryby. Ty mi moc nejdou a to mě občas naštve." přiznala se. Musela se řídit svým čumákem s slechy. Mensis neměla žádné zásadní obtíže se zrakem, jen moc neviděla do dálky. Jenže, když jde jeden lovit ryby, tak to potřebuje nejvíc zrak. A na ten se nejméně spoléhala.

Tak tenhle vypadal poněkud mile. A vypadalo to, že měla i částečně pravdu. Ale sotva se potkali a tak bylo ještě příliš brzo dělat závěry. Dávala si proto pozor a z vlka nespouštěla z vlka oči ani na vteřinu. "No... na procházce úplně ne. Spíš na cestě za novým poznáním." pousmála se. Byla ráda, že se k ní alespoň choval slušně. Ale to všechno mohla být jen maska.
"No já jsem docela vybavená na zimu. Mě chrání před studeným vzduchem můj hustý kožich. Horší je to pak schazovat" postěžovala si.
Z nabídky na společný lov byla poněkud zaražená, ještě se neznali jménem a už ji nabízí společný lov. Ale nakonec se pousmála a na nabídku kývla. Alespoň bude sranda. A taky třeba se i dozví víc smečce. "Proč by ne. Stejně nemám nic lepšího na práci." dodala.