Príspevky užívateľa

Její nadšení však nijak neochabovalo. Pro ni stačilo, že se drželo tématu. "Ano! Na jaře je jich tu plno. A dokonce i vosy a sršně. I když ty moc nemusím popravdě, protože jsou agresivní občas. Ale včely jsou fajn! Sem tam si postaví i nějaký ten úl." začala vyprávět a nad ničím se nepozastavovala. Dívala se před sebe jakoby chtěla nějakou tu včelku či sršně spatřit.
Pod jejich packami se mech zničehonic změnil na skálu. Mensis si toho ani nevšimla, jak byla zabraná do tématu a pokračovala. "A když nabereš dost odvahy můžeš zkusit i ten jejich med! Ale musíš být opatrný, jinak se na tebe-" Podjeli ji packy a už se valila dolů. Nebyl to nikterak velký kopec, ale Mensis to připadala jako věčnost. Snažila se packami vyškrabat na nohy a dát se dohromady, ale akorát si naryla čumák ještě víc. Její krátký život se jí promítal před očima, mezitím co nekonečně padala dolů. To ještě nevěděla, že ji čeká pád z malinkatého útesu. Její utrpení skončil tupý náraz na tvrdou zem, která byla alespoň rovnější a pokrytá mechem, který alespoň trochu ztlumit pád.

Klusala vyšlapanou lesní cestičkou, doufaje, že dnešek bude bez problémů. Normálně by se nebála nějakých potyček, když se potuluje v blízkosti nějaké smečky. Ale jakmile se jednalo o Přízračné, stály ji chlupy na zádech. I když ji nikdo z této smečky jak fyzicky tak ani psychicky neublížil, cítila vůči nim jakýsi strach, vzhledem k tomu, že před pár měsíci nějaký neřád z Přízračných napadl Mornie.
Přesto, že se jich tolik bála, chtěla jim dát šanci. Mohl to být jen jeden a zbytek smečky mohl být na pohodu. I když jí to lákalo, snažila se je neodsuzovat.
Bohužel ne na dlouho byla Mensis o samotě se svými myšlenkami. Brzy se odnikud vynořil vlk a už ve vzduchu ucítila pach Přízračných. Odhodlala se a vydala se vlkovi vstříc. Přeci jim dá tu šanci. "Zdravím." taktéž pozdravila a lehce se usmála.

"Brouky, pavouky, všelijaké hmyzáky! Létavé i nelétavé. Blyštivé i nenápadné." rozvášnila se. I když teď s přicházející zimou bylo hmyzu skoro konec, mluvila o nich celoročně. Furt její největší zálibou bylo pozorování těchto vícenohých potvor. A nic to nemohlo přebýt. Ani fakt, že ne každý vlk tento koníček sdílel a už vůbec fakt, že se jich i někteří bojí. "To musíš vidět to jaro tady! Jak všude poletují motýli a včely!" pokračovala a zadívala se na jejího nového kámoše.

"To je pravda. Dobrodružství za tebou nepřijdou. Ty musíš za nimi." pousmála se a koukla na něj, jak se rozhlíží po krajině. Ono také záleží o jaké dobrodružství se jedná. Ne každá jsou zrovna bezpečná a s dobrým koncem. Přesto může nejden zažít něco tak neuvěřitelného, co může vyprávět ostatním a být příkladem nebo dokonce i hrdinou. Všechna dobrodružství má svá rizika, stejně tak i šance.
"A to jsi tu ještě nebyl na jaře. Teď už všechno skomírá a chystá se na zimní spánek. Počkej až se všechno bude probouzet a kvést. To teprve bude podívaná." mrkla na něj.

"Trochu osamělé to je, když si to tak vezmeš." poznamenala a naklonila hlavu na bok, když přemýšlela jak odpověď rozvést. "Ale na druhou stranu, nemáš takový ty starosti, o bys měl ve smečce. Nejsi ničím sluhou a můžeš si dělat co se ti zlíbí." pousmála se a zavrtěla oháňkou. Zas tak strašný to nebylo a vlk se dokázal uživit a zabavit sám. I ona toho byla důkazem.
Jenomže jak se nad tématem zamyslela hloubějš, už jí to tak fajn nepřišlo. "Vlastně ti nikdo neuhlídá záda a nepomůže ti, když ti bude ouzko. A taky nevíš co dělat, když onemocníš, nebo se zraníš. Vlastně to až tak fajn není." dodala výrazně posmutnělejším tónem než to předtím. "A to jsem jednou měla namále!" vzpomněla si na událost, kdy se snažila dostat Ignisanku na svých zádech domů a docházeli ji síly. Tenkrát to s ní vypadalo bledě, ale zdaleka na tom nebyl tak hrozně jako druhá vlčice.

"Ano, je to tu vskutku samá nádhera. Ale ne každý kout této země je nádherný. Ale to platí u všeho." poznamenala a ohlédla se směrem k Norestu. "Určitě na nějakou smečku brzo narazíš. Není těžké je najít. Ale dávej si bacha. Ne každému se líbí, když mu někdo šlape po trávníčku. Ale to už je taky samozřejmost." pousmála se a vydala se dolů z kopce. "Co takhle nesedět na zadku a poznat svět? Pojďme se tady porozhlídnout. Tady jsem ještě nebyla." nabídla a vydala se k lesíku zakrslých stromků, které odolávali horskému větru.

Nevšimla si, že tam někdo je, než na ni promluvil. Sesunula se k zemi a těžce oddechovala. Sáhla si na dno svých sil. Ale ona se mohla prospat a nečerpat síly. Nepotřebovala žádné extra léčení oproti raněné vlčice, jejíž jméno ještě ani neznala. "Napadl ji-." vydala ze sebe a snažila se nabrat dech a sílu pokračovat.
Po chvíli se pokusila vyhrabat na nohy. Modravou vlčici nechala ležet na zemi. Už nedokáže ji nést dál. A zůstat tu taky nemůže. Brala svůj úkol za splněný. Pochybovala, že ji nechají jít dál do území smečky. A vůbec bude ráda, když ji nechají nějaký čas na to, aby si na jejich území trochu odpočinula. Teď, když pomoc přiběhla, brala jejich zásady vážně a nehodlala je nějak více porušovat, než bylo potřeba.
Její zrak a ostatní smysl se dali do kupy a i její dech se zlepšil. Avšak únava se na ní podepsala. Sotva se udržela na všech čtyřech. Její nohy se třásli a po chvíli si musela sednout, aby se nesvalila. Pohlédla na příchozího vlka. Teď se stala dobrým terčem, jak slabá byla.

Na chvíli se odmlčela, aby pohrábla svoje myšlenky. "No... Nejdřív jsem tu jen procházela, ale přemýšlím, že se tu někde zabydlím." zapřemýšlela. "Určitě je to tu zajímavější jak moje domovina. Můžu si tu udělat svou novou domovinu! Věřím, že by mě někdo určitě přijal. Nebo alespoň doufám. V něčem bych užitečná být mohla." znervóznila v hlase. Zatím nikoho ze smeček neoslovila ohledně možného domova. I když všichni ze smečky byly na ni hodní, furt byla nervózní a bála se optat nebo někam jít. Doufala, že se to nějak samo vyřeší a že si třeba někdy vezme jen tak pod svá křídla. Bála se, že ji odmítnou. Brala si to až moc k srdci. Přeci by se svět nezhroutil, kdyby ji někdo odmítl. Smeček je na světě milióny a v tomhle okolí jich tady taky bylo na výběr. Určitě o třech věděla. Věděla o Ignisu a o Nihilu. A taky se nechala slyšet od Deet o tajuplné smečce v troskách města. A vzpomněla si na Přízračné, ale o těch slyšela jen při hádce, kterou ani nebyla součástí

"Asi už to tak vypadá." taktéž se zazubila. Nenapadlo by ji, že by domovina někoho jiného mohla být podobně nudná jako ta její. I když musela uznat, že být v ledových pustinách nemusí být taky dvakrát záživný. Co by se tam mohlo nacházet? Lesy asi moc ne... Leda tak nějaké to pohoří a sníh. Asi hodně sněhu. A nějaký ten ledovec. Možná.
"Tady se ti to bude líbit. Je tady toho tuna. Od jezírek, přes velké řeky až po samotné moře. Skaliska i kopečky. Listnáče i jehličí. Dokonce i vyprahlá údolí a dokonce i bažiny. Je tu všechno na co si vzpomeneš!" rozvášnila se s očima k nebi a snažila se všecičko vybavit. A to se jí ještě nepodařilo všechno objevit!

"Ale neříkej, že to nezní děsivě. I kdyby měl být jen jeden den tmy, tak by se vlk zbláznil. Alespoň ti co nezažili to co ty." řekla. Neváhala ani minutu a hned dodala: "což bych mohla být já třeba. Mě by trefilo."
"Z krajiny kde se jehličnany střídali s chladnými horami. Ale rozhodně to tam nebylo tak hrozné jak domovina. Jen nejednomu by z těch jehlic přeskočilo... Tady je to o dost pestřejší!" popsala svou domovinu a u toho vzpomínala na své nezáživné dětství. Byla tak ráda, že mohla vypadnout a vidět i něco jiného než jehličí.

<- řeka Cayna

Naléhaní zraněné vlčice ignorovala a odhodlaně pokračovala v cestě. Míjela první stromy lesíka a za každou cenu se nehodlala vzdát. "Přeci tě tu nenechám o samotě." vydrala ze sebe. Nevěděla kam přesně. Prostě šla a doufala že nevidět na ně někdo narazí. Nezbývalo ji nic než jen doufat, že tomu bude dřív, než se úplně vyčerpá.
Její čumák signalizoval, že přešli hranice smečky a pak spolu s dalšími smysli podal výpověď. Uši ji zalehly a viděla čím dál tím hůře. Začala být čím dál tím víc vyčerpanější a její tělo orosil pot. Přesto se nevzdávala.

Zakývala hlavou a vyskočila na nohy. Byla Deet hned v patách. "To by byla škoda, kdyby jednu z nás směčka uvěznila a namohli bychom se vůbec scházet. To bych byla opravdu smutná. Potkat tě je již teď pro mě nezapomenutelný zážitek a vzpomínka, kterou si ráda připomenu." poznamenala a mrskala u toho ocasem, jakoby s ním chtěla odletět. To ještě nevěděla, kam ji její nohy zavedou a to že ona nejspíš bude tou uvězněnou.
"Na co máš chuť? Já osobně budu ráda za cokoliv, na co narazíme." poznamenala a zamyslela se nad možnou svačinkou.

"Cože? Několik měsíců tmy?" nevěřila svým uším. "Odkud ty pocházíš? Z ledových temnot?" V hlavě měla představy o temné zemi, která byla všem skryta. Představovala si, jak tam Isku násilím drželi temné stíny a nechtěli ho pustit ven a on se musel probojovat. Její představy byly všelijak divoké, ale vůbec ji nedošlo, že se jedná čistě o geografické fakty a něco jako tma na několik měsíců je na severu běžná a úplně v pořádku.
Teda na to, že Iska pochází z tak nehostinné krajiny, je docela milouš, pomyslela si. Možná jen měla Mensis štěstí. Třeba ti další z jeho domoviny nebudou až tak hodní jak tenhle.

Mensis naklonila hlavu na stranu. "V čem by mělo být zvláštní počasí?" udivila se. Vůbec ji nedocházelo, že by mladý vlk mohl pocházet ze severu, kde bývá jiné klima, než je tady. Možná že to taky bylo z toho důvodu, že jiné klima neznala. Sama pocházela ze severu, ale její domovina nebyl až tak daleko jako ta jeho.
"Na konci zimy jsem dorazila do této krajiny a od té doby se tu procházím a prozkoumávám zdejší krajinu a hledám nový domov." popsala svou nynější situaci. "Ale dá se říct, že jsem pořád cestovatel." pousmála se. Ještě svůj domov nenašla, ale pociťovala, že to již dlouho trvat nebude. Věřila, že by ji někteří mohli přijmout s otevřenou náručí. Nebo alespoň NIhil by mohl.

Pousmála se: "Máš pravdu. Vlk by si měl dát pozor vždy a všude. Nejen tady. Bohužel, nebezpečí může čekat na každém rohu na každého z nás." Kývla hlavou. Dneska z ní proudili jen moudra, což je u ní velký nezvyk. Většinou bývá štěstím bez sebe z nové milé známosti a mele a podkládá jednu otázku za druhou. Jakoby byla dneska úplně vyměněná. Možná za to mohl ten chladný klid hor, že i ona byla nezvykle klidná.
Nemeškala na další otázku: "Pocházíš z daleka?"
Ještě toho měla v arzenálu plno, ale nemohla mladého vlčka hned tak zahltit miliónem otázek, i kdyby to tak nejradši udělala.