Príspevky užívateľa

Abych pravdu řekla, s bráškou jsem jednou za čas hrála schovaly když jsme byla maličká a když jsme to hráli déle, věděla jsem díky tomu že má srst se přizpůsobí tmě, stejně tak to bylo i u brášky a maminky. To od ní jsem poté dostala tuto informaci. Na štěněcí hry se to hodilo ale jinak mi to bylo teď k ničemu když jsem se neschovávala před ničím. Sice jsem měla ráda svůj klid ale přesto.. kult byla moje rodina, i když né úplná a před nimi se schovat prostě nedalo.
Položila jsem si hlavu na studenou zem a poslouchala její řeči. Očividně už to brala vážně. Na to jsem se musela i ušklíbnout. Byla to sranda a to mi to až teď docházelo.
Po chvíli jsem se však zvedla, moje magie byla pořád aktivní. Pomalým krokem jsem se vydávala mezi květináči a dívala se na ní z dálky. Přemýšlela jsem i jestli je tak vnímavá že by zahlédla kousky mých šedých chlupů.

Vůbec mi nevadilo že jsem ji mohla tím ublížit i když... Byl to malí kamínek takže jí to nemohlo nic udělat a pokud ano tak je to moc velká citlivka.
Upřeně se na ní dívám když vyleze z keře. Zamračený pohled zůstává na mé tváři protože jsem neměla čas si tady hrát s vlčetem. I když odrostlým ale pořád vlčetem!
Otráveně si povzdechnu a zapojím se do hry jen aby mě mohla nechat žít. Využiju svou magii aby nešlo slyšet kam jsem šla a zalezla jsem si za jeden velký květináč. Díky mé poděděné srsti od maminky mě v té temnotě nešlo vidět a tak jsem to brala jako menší výhru i když.. kdo ví jak vlče dokáže dobře stopovat.

Upravovala jsem vše co jsem mohla a jak jsem chtěla. Nikdo mi do toho nemohl nic říkat neboť vlastně tu moc vlků teď nebylo. Nebo jsem si toho aspoň nevšimla.
Ať tak či onak, pracovala jsem dál do doby než moje smysly postřehy že je kolem někdo. Zastavím se, narovnám se a kouknu se kolem sebe. Pach jasně dával najevo že je to něco mladého a nového. Lehce zavrčím když si i všimnu těch očí ve křoví, lehce podobajíc se těch mých.
Otočím se a pomaličku jdu ke keříku. Tlapkou jsem hodila do keře menší kamínek. "vylez... Nehraju na schovávanou..." znechuceně se zašklebím.

Poslední dobou vše bylo divnější a divnější. Slyšela jsem že se tady pobilo tolik vlků že jsem nevěděla zda to byla velezrada nebo to bylo plánované. Nicméně u mě nic nehrozilo takže jsem byla v klidu jen mě zajímalo... Proč maminka poslední dobou nevycházela ven ze svého úkrytu? Tady v botanické jsem byla jako doma a maminka to věděla také ale město bylo lepší tak proč?
Každý den jsem tady seděla a přemýšlela nad tím než jsem se pomalu odhodlala dělat své věci.
Zahrála jsem si dokonce na zahradníka! Bylo to tady tak hnusné! Snažila jsem se vytrhat přebytečný plevel z cestičky a různé květináče. Házela jsem to pryč a ani se nezajímala o to zda to náhodou na někoho nespadlo.

jméno postavy: Miriam
jaká role v akci: osvoboditel
s kým jsme hrál: Abraxas v železnici
"kolik postů celkem pro akci: 6
krátké shrnutí: Miriam potkala Abraxase po cestě zpátky do středu města, chvíli byla skeptická přes jeho bláboly ohledně duchů ale pak pomalu si začala uvědomovat že on ví něco co by asi úplně neměl vědět protože vedle ní byl její zesnulý bráška Anuki. Díky závoji ho mohl vidět a mluvit s ním. Abraxas sdělil nějakou malou zprávu od Anukiho pro Miriam a pak byla na něho hodná díky tomu
dopad na postavu: Miriam začala věřit že Hati přivedl jejího sourozence do dobrého života a že za ní chodí ji dohlížet což jí zahřálo u srdíčka. Nicméně na druhou stranu si udělala nový frienship s novým členem eyy

Vážně na pohled z blízka nevypadal tak děsivě. Neměl sice normální oči nebo vzhled z dálky mohl vypadat zastrašujícím způsobem, ale bylo to zlatíčko. Stejně jako Anuki... Opravdu mi ho připomínal ale na jeho otázku.. nebo spíš oznámení... Jsem se musela usmát a rovnou i zasmát na jeho věc s recenzí.
"to je v pořádku. Nemůžu být tvoje sestra, ale kamarádka postačí." usměju se lehce a olíznu mu lehce čenich. Nevím proč jsem to udělala ale asi spíš na znamení vděku a náklonnosti.
Poté jsem se zvedla a ocasem zamávala. "kdykoliv mě můžeš najít až budeš chtít. Dobrý zbytek večera." s lehkým úsměvem řeknu než se otočím hlavou zpět na cestu a s dobrým pocitem odejdu si najít menší úkryt.

Nesměla jsem dál plakát. Nesměla i kdybych měla dělat cokoliv. Ale ono to samo nešlo. Měla jsem chuť ještě naposledy obejmout Anukiho ale už to byl rok co tady nebyl... Skoro dva! To to tak až letělo?
Tiše jsem si povzdechla když jsme slyšela jeho slova. Opravdu to tak bylo... Anuki mě měl rád i když mi to nikdy nedal až tak najevo. A i kdyby šel za Hatim, vždy by se vrátil a pohlídal si mě.
Když jsem cítila jak se mladý na mě natiskl, koukla jsem se na něho se skleněnými oči a tiše jsem zakňučela. "ještě jednou děkuji." otřu se hlavou o jeho hlavu jako znak poděkování. V tu chvíli jsme si i všimla že neměl přes oči tu divnou látku ale to bylo teď jedno. "máš zajímavou magii.." lehce se usměju abych dala najevo že jsem v pohodě.

Lehce jsem si povzdechla a lehce unaveně koukla do strany. Bylo těžké rozumět tomuto vlčeti ale radši jsme nic neříkala. Bylo by to k ničemu. Vypadal však hodně soustředěně takže to bylo v tuto chvíli beznadějné.
Když však řekl co mu můj bráška řekl, mé tělo se zastavilo a překvapeně na něho koukla. Bylo.. to tak hezké... Až mi z toho ukápla slzička.
"to je v pořádku Anuki... Pokud tady doopravdy jsi... Už jsem ti odpustila." setřu si packou slzu a lehce se usměju. Bylo to opravdu hezké... Byla jsem ráda že i po smrti jsem to mohla slyšet i když jsem moc nevěřila že tady je. Věřila jsem však slovům mladého Abraxase protože něco dokazovalo na tom že by to pravda mohla být. Kdyžtak bych ho sejmula za to že si ze mě dělal srandu.
"díky že jsi mi to řekl..." zamumlám tiše a otočím hlavu do strany abych nevypadala jako slaboch.

Nechtěla jsem samozřejmě tady řešit rodiné problémy, no vlastně vztah mezi mnou a Lailah jsem nebrala jako rodinu... Také se narodila v kultu ale byly jsme odlišné a tím pádem jsem ani její vlčata nebrala jako rodinu. Ty pohádky co říkal okřídlenec ohledně toho že jsme jedna velká rodina? Tak sorry kámo ale na takový špek jsem ti neskočila. Lehce jsem si proto povzdechla a zahubila se. Ty jeho slova... Chtěla jsem mu hned něco udělat.
Dál jsme ho nechala si hrát a vymýšlet si. Jen trochu udeřil na jeden nerv který instantně napl moje tělo. tak já že to mám blbé? Však počekj! jen tak tak jsem se držela abych na něho nevyjela.
Postupem času jsem mu to trochu prominula neboť vidět ho jak si nevinně hraje bylo... Trochu hezké. Možná se to nezdálo ale trochu mi Anukiho připomínal v nějakých ohledech.
Myslela jsem si však že se úplně pomátl... Co jemu dávali aby byl takhle omráčený a viděl duchy, ach chudáček...
"víš že to tak asi úplně nefunguje že?"

Vypadal jako pohodový vlk, to se mu muselo nechat a vlastně... Byla jsem ráda. Byl asi jediný který konečně si mě v poslední době nedobíral. Ale to ještě mohlo přijít! Ještě nebyl úplně dospělý! Každý se s věkem měnil a já to znala i u sebe. Teď jsme byla samostatná i když jsem ještě nebyla dospělá.
Zašklebím se když se nabídle ale radši mu to nechám... Nechť si dítě hraje dál. "ne děkuji... Radši ti to nechám aby jsi neplakal a maminka pro tebe nepřišla." lehce se zasměju a dívám se dál co dělá.
Chtěla jsem jít dál ale zastavím se. Jakého kamaráda myslel? Ohlédnu se na něho jak čumí někam do neznáma. "tak tobě solidně hrabe." zasměju se ale smích mi hned přejde když vysloví to jméno.
"nemožné! Bráška už je mrtvý..." odfrknu a otočím hlavu do strany. Ale... Jak mohl znát to jméno? Že by se to rozkřiklo všude? Ne to bylo nemožné.

Skoro až s naštvaným výrazem jsem pochodovala po městě. Proč ten naštvaný výraz? No protože uklízení bylo nekonečné a ještě do toho studený vzduch který mi připomínal vzpomínky na zimu byly hrozné. Smrt nejen táty ale i brášky... To se odehrálo v zimě. Možná jsem s nimi pohřbila i své staré já které bylo šťastné že všeho okolo ale teď to bylo jen o přežití a trestech. Pro mě něco jako radost neexistovala. Všichni si mě dobírali ale to já jsem dítě Hatiho! To já tady mám být na velkém místě a říkat co Hati říká nebo ne! To on je mě promlouvá! I když bylo pravdou že jsem ten hlas neslyšela dlouho a já ztrácela naději že Hati už asi se mnou mluvit nechce.
Pomalým krokem jsem se vracela zpět do centra města ale zastavila mě silueta vlka před mnou. Štěně Lailah...
"co ty tady děláš? Myslela jsem že máš dost povinností, ale jak vidím tak sbíráš radši smetí..." otráveně jsem zabručela, narážela jsme na ten jeho závoj před očima. Jestli tohle byl nějaký novodobý styl tak jsem radši zůstala u toho co znám já.

Vědět že dnes jdu "zasvítit" bráškovi a tátovi tak to jdu s úsměvem na tváři! Milovala jsme je víc než kde jakého člena kultu! No dobře.. ještě tady byla maminka která byla stejný bůh pro mě jako Hati.
S králíkem v puse jsem šla na hřbitov kde samozřejmě už všichni čekali ale já, já zavítala k hrobu kde ležela moje rodina. Položila jsem králíka, vlasnopackově uloveného, na hrob a lehce jsem posmutnila nad nima než jsem se otočila k davu a sedla si hned vedle maminky.
Bylo tady plno členů které jsme neměla ráda nebo jsme je neznala, ano.. vyhýbala jsme se jim od setkání s tříocasou.
Lehce jsme zabručela než jsme otočila zrak na okřídlence. jasné běž si sednou ty zrádče! Ani nemáš slova aby si vyznal úctu tátovi! zavrčela jsme si v hlavě a koukla na šedého. Tak ale toho jsem neznala! Ulala ale vypadal hezky. Ušklíbla jsem se ale pak jsem hned nahodila poker face abych šla s davem. Skoro jsem ani ty slova nevnímala protože jsem tady nešla ani kvůli ostatním. Však to je minulost ne? Já se dívám na to co je teď nebo na to co bude! Určitě pro ně Hati udělal dobré místo tam nahoře, ale co s tím my uděláme? Nic... Ani jsme nevěděli kdo třičtvrtina z nich byla a máme se za ně modlit? To těžko... Povzdechnu si tiše a poslouchám vše. Nemůžu si ani odpustit side-eye na žlutou vlčku která se ochomítla s prosbou na okřídlence. Já slyším vše!

Byla jsem ráda za to co se stalo. Omara si uvědomila co je špatně a sama zalezla pod přístřešek. Povzdechla jsem si a šla blíž ke kraji abych se na ni koukla.
"myslela jsem že jsi mimo území když jsi apoštol..." řekla jsem unaveně a sedla si abych se opřela o zeď vedle mě.
"je venkovní svět tak krásný jak všichni říkají?" lehce nostalgicky jsem si zavspomínala na Gájel a její slova. Bylo těžké tomu odolat. Tak moc jsem se chtěla podívat za hranice.

Vždy když byl den, ani jsem se neopovážela vzít plášť a jít pryč. Hati by se zlobil a tak jsem vždy přes den byla schovaná někde pod přístřeškem.
Spala jsem a nabírala sílu na noc. Od posledně jsem toho udělala víc než dost, odklízela jsem odpadky z města a snažila se aby vše vypadalo dobře... No jo to je tak když děláte blbosti a pak vám mesiáš dá trest. Ale mě mesiáš nezajímal... Ten okřídlenec hnusně ukradl místo mého otce a tak jsem se snažila aby mě Hati měl rád a dal mi to místo po otci.
No co se týče dne, spinkala jsem dál v jednom z domu než jsem uslyšela zvuky. No jo... Zase někdo okupuje denní světlo. Protáhla jsem se a vykoukla z dálky dírami ve zdi... Omara? Tohle jsem potkala... Tohle byl vlk s kterým jsem vycházela... Možná jako jediná.
Ale tu kapuci... Tu si mohla odpustit. "duše bídná dávej pozor na slunce!" zavrčím.

v žádném případě se mi nelíbilo co po mě chtěla. samozřejmě jsem chápala že se z toho jen tak nevykroutím ale sakra... Hati pomoc!
Zvedla jsem nahoru hlavu a přivřela oči když se o mě otřela, byla jsme ráda za všechny ty doteky ale to co přišlo pak mi náladu hned zkazilo. proč zrovna něco takového? No musela jsem si nad tím povzdechnout a koukla jsem pryč. žádný oční kontakt! jsem uražená!
"proč uklízet město? myslela jsem že Hati nechce v tomhle městě nic vracet do původního stavu." musela jsem přece mít nějakou výmluvu. vůbec se mi do toho nechtělo.
"no dobře.. ale dělám to jen pro Hatiho..." a pro tebe... povzdechnu si a zvednu se z místa. čumákem začnu strkat do všeho možného abych to nahrnula na ne úplně hezkou hromadu. Polovina knih už byla tak rozpadlá že za tím zůstavalo pár listů na žemi jako taková cestička.