Príspevky užívateľa

Krásný den na procházku že? No samozřejmě že jsem právě s maminkou vyšla ven z úkrytu a vydala se rovnou za nosem. Můj nosík mě zavedl celkem daleko, ale pro mě.. aktivní to štěně.. to neb,lo těžké. Sice přestávky byly nutné ALE ušla jsem to. A to bylo hlavní.
Tady to bylo obrovské a líbilo se mi zde. Plno nových míst a plno nových věcí co mé oči zahlédly. Hlavní bylo že jsem se ale držela pořád u maminky a jediné co jsem chtěla teď dělat bylo zkoumání ale jen s ní u boku. Jako kdyby jsme byli něčím spojené.
"mamiiii, čo to e ža míšto?" zeptala jsem se aby bylo jasné vůbec kde jsme to zalezly.

Překvapilo mě jak se z ničeho nic objevil velký mohutný vlk. Lekla jsem se tak že jsem i poskočila a srst se mi hned naježila.
Jo dobře to jsem ustála ale trochu mě víc zarazily dvě věci. Jak zná mé jméno a proč mluví takhle. Maminka mluvila úplně jinak ale tady? Celkem jsem se ho bála. Ale počkat... UNÉST?! Boha Hatiho noho ON ME CHCE NEKDO UNEST?!!?! Tak s tímhle jsem se zhrozila až moc a byla jsem úplně zticha jak myš.
Po chvíli jsem se ale otočila na brouka s kamínkem a ukázala jsem na něho. "maminče chči udelat ladost. Nasla jsem tohve. Myšlíš žve se jí to buďe líbit?" myslela jsem kamínek co mi ten brouk kradl. Toho brouka ať si klidně vezme někdo jiný. Já chci jen kamínek.

Není to ani tak dlouho co jsem se naučila jakš takš chodit už v pořádku. Čtyři měsíce života byly pro mě moc rychlé. Ani jsem se nestačila divit a už jsem se něco málo naučila.
Ne že bych maminku chtěla nechat samotnou, ale řekla jsem si že ji udělám radost a něco hezkého ji přinesu. Ať už to byl mrtvý ptáček na zemi nebo malá kytička. Viděla jsem ráda tu její radost a tak jsem se vydala někde kde jsem podle své intuice si myslela že něco bude.
Malé černé vlče daleko od úkrytu. Ano to jsem já. Milovala jsem zkoumání. Pomaličku ale jistě jsem na tohle byla víc a víc připravená a chtěla jsem to dělat od začátku po konec noci. Holt můj čumák musel jít do každých záhybů co zde bylo.
Viděla jsem uprostřed zarostlé cesty jednu takovou hezkou věc. Bylo to zatočené. Takový zatočený kamínek. Strčila jsem do toho nosem a něco z toho kamínku vylezlo. Něco jako velký brouk ale... Ono mi to ten kamínek vzalo a pomaličku... Fakt hodně pomalu to vláčelo za sebou jako kdyby to bylo jeho. Zaujalo mě to a tak jsem s hvězdičkami v očích na to hleděla kam tento jakýsi divný lesklý brouk s tyčkami jde. Nebo spíše se plazí.

Hezká noc že? No možná pro někoho, ale pro vlče jako jsem já je to ještě začátek cesty plné nástrah. Vidět jsem se naučila už nedávno a tak jsem se začala orientovat ve tme lépe, avšak trochu mě zaujalo, že existuje i jeden čas kdy tahle tma je pryč a venku svítí něco jako kdyby obloha byla plná hvězd, ani jedno místečko tmavé. To jsem nepochopila ale maminka nám říkala že na to ani nesmíme sáhnout.
Brášku to zaujalo a možná chtěl jít ven z úkrytu protože miloval svítící věci co jsem za tu dobu tak pochopila.
Co se týče mě, zabloudila jsem v tady této tmě. Maminka odešla z úkrytu tak jsem se vydala ven za ní, ale než jsem se dostala přes všechny ty překážky, už byla pryč. Můj čich ještě nebyl dokonalý tak jsem hledala až mé malinkaté nožičky mě zavedly nedaleko úkrytu. Zde k velkým dírám v zemi. Či já vím co to je, ale jediné co jsem tu dělala nebylo nic jiného než hledala maminku.
Nikde nikdo, moje nožky mě položily na zem a já celá udýchaná hledala a hledala a nikdo nikde.
Co si teď jen počnu? Kde je maminka? Kňučela jsem smutně na tomto opuštěném místě. Kdyby náhodou mě podle toho našla máma.

Ohlédla jsem se za tlakem na mých zádech. Potěšilo mě že to byla maminka. Její doteky jsem milovala a milovat ještě nějakou tu dobu budu.
Co bylo zajímavé dál, bylo vidět to divadlo předemnou. Bráška totiž se snažil něco nového dělat a já nepochopila proč. Dělal u toho různé akrobace a skoro vždy spadl. Nepochopila jsem nic ale dívala jsem se dal.
Poté přišla maminka před nás a ukázala to samé ale v lepším provedení a já na něho hodila očko s tím že hej takhle se to dělá. Tak jsem se dívala jak to zkouší. No nic moc tak jsem se do toho opřela já.
Štěkla jsem po něm abych dala najevo že tady se dívej! Postavila jsem se a tu sekundu čistého času jsem udělala skoro to samé co maminka. To jsem ale neudržela a hned jsem spadla zase na všechny čtyři a skoro hlavou na před. Ale bylo to tam!

Po tom všem zvuku co jsme nakonec všichni tři dělali jsme přestali a maminka nám zase čistila kožíšky. No jo, jsme chvíli venku a hned jsme špinaví jak myši.
Zamrčela jsme si že nech mě jsem v pohodě mami. Ale i tak jsem si to nechala pro sebe a nechala jsme se čistit. Pak jsme se koukla na maminku s na brášku. vypadalo to že Bude zase čas jít pryč ale i tak jsme se dal koukla na měsíc a pak za slovy maminky. Och ano. Měsíc je krásný. Jednou bych ho i chtěla vidět víc z blízka ale to nevím zda by se mi povedlo. Ale mohu si to dát na seznam přání, to mi problém nedělá.
I tak jsem jakoby pohla hlavou na znamení ano líbí se mi. Jen to mohlo trochu vypadat jako kdybych si ten krk chtěla vykloubit. Ale co už. Neumím to takže není třeba mě vinit na něco.

Při sezení venku jsem poslouchala její slova. Ty slova hodné osoby. Maminky. Povídala něco ohledně měsíce, noci a hlavně zmínila něco co mi do hlavy vlezlo a vyvolalo mi to u srdíčka skoro až hřejivý pocit.
Co bylo hlavní, ona se ozvala svým krásným hlasem v podobě zavytí a to jsem se hned na ni otočila hlavou. Bylo to tak krásné slyšet. Nevím proč ale chtěla jsem to zkusit také.
Moje instinkty mi napověděly jak a když jsem viděla maminku, udělala jsem to také. Zaklínila hlavu a pištivým hláskem jsem se pokoušela o zvuk vytí. Byl to krásný zvuk pro mě uši ale kdo ví jak pro ostatní uši.
Tenhle zpěv byl něco pro mě. Něco co mi dodávalo pocit že aspoň něco mě může zde bavit. Nebo něco podobného. Úplně nevím jak úplně mi to přišlo.
Když jsem skončila, koukla jsem se nahoru na ty zářivé tečky na obloze a přemýšlela o všem. Už teď jsem věděla že můj život bude plný dobrodružství. Ani jsem nepřemýšlela o bolesti. Byla jsem si jistá že budu šťastná a plná síly i energie.

maminka nás opatrně vedla ven z úkrytu. šlo to sice pomalu ale jistě. plno nástrah pro nás zde byly. proč to nevím ale co už. nestěžovala jsem si protože jsem to ani neuměla.
šla jsem za ní jako kachnička za svou mámou. následovala jsem její ocásek a vedla se ním. skoro jsem ho až neviděla, ale šlo to jakš takš. jednou jsem i hodila kvůli tomu tlamu, protože jsem zakopla o menší trosku. a ze mě se také stala troska, ale nevzdala jsem se. zvedla jsem se a ťapala dál.
dál už nic velkého nepřišlo, jedině to že jsem se nějakým způsobem chtěla dostat skrz různý plevel, větvičky a já nevím co všechno tam bylo jako zábrana.
nakonec jsem se ale dostala za zábranu a koukla kolem co tady zatím je. nezdálo se nic velkého. viděla jsem více světla. lákalo mě tam jít, ale něco uvnitř mi říklo ať tam nechodím.
stála jsem na místě jak skála a se staženými uši jsem se dívala dobředu.
běž tam... něco uvnitř mé hlavy promluvilo a já se zarazila. jako malé vlče jsem nechápala o co se jedná. pak jsem uslyšela hlas maminky a slova mi z mysli spadli. už jsem vnímala jen ji.
podle toho popisu čemu jsem jen tak málo rozuměla jsem pochopila že nemusím mít z toho strach, tak jsem se vydala pomaličku ven.
tam to bylo... zasáhl mě do očí jasný paprsek měsíčního světla. to něco co jsem viděla bylo... nepopsatelné. až jsem z toho cítila mráz po zádech. sedla jsem si na kraj chodby a koukla nahoru.
za tu velkou a proradnou cestou z úkrytu to stálo. ne že ne.

Někdy mi bylo dobře když byl u mě bratříček. Dělal mi totiž společnost když se maminka nebyla. I tak jsem ale za ní chtěla. Sem tam mě i čistil a já mu to i oplatila když jsem měla chuť. Přece jen jsem ten starostlivý typ a tak to musím dělat když mi to má intuice zavelí. Když mě ale rafl do ucha tak už jsem si to nenechala líbit. Proč mě kousl? Plácla jsem ho tlapkou po čenichu a oddálila hlavičku od něho. Tady jako nebudeš na mě utočit rozumíš?! Ale zajímavé bylo kdysi když mě sejmul tlapkou také po čenichu. Nevím čím to bylo ale budiž. To jsem mu i tu tlapku chtěla ukousnout. Můj prostor přece je můj prostor. A budu si ho chránit!
Nechápala jsem ale když zde donesli nová štěňata. To bylo poněkud.... Nechápavé. Proč by tady tahali další štěňata? A kdo to vůbec je tady tahá? Avšak nelíbilo se mi že to bralo maminčino energii. To jsem i do nich někdy strčila ale jinak je nechala žít.
Další věc byla hřejivá. Maminka mě.... MĚ pochválila... Teda jako pochválila i bráchu... Ale já? Bože to je tak dokonalý to slyšet. Miluji.
Po nějaké chvíli trénování kroků bylo dokončeno a já mohla v klidu sem tam pomalu chodit kolem místa. Vše jsem zkoumala ale hlavně byla u maminky. Protože jsem se ještě bála odejít pryč.
Pak zazněla ta krásná slova. Co to řekla. Co je Miriam a Anuki? Nebo ... Kdo? To jsem nevěděla ale měla jsem touhu to zjistit. Pořád to opakovala a já nechápala. Zaznělo i něco zajímavého. Měsíc? Tak to chci vidět! Hned jsem za ní přiťapala a s kmitajícím ocáskem jsem hleděla na ni co bude dál.

Pár dní, možná i týden mohl uběhnout, a já se rozhodla konečně se podívat na svět. Zajímalo mě co hrozného nebo naopak krásného je kolem mě. Oči slepené něčím divným. Nešlo to snadno jak se zdálo. Packou si pomůžu leda tím že si s ní přejedu po hlavičce. Chvíli nabírání zase sílí to zkusit a pak... Pak to je konečně doma!
Musela jsem hodně promrkávat aby se mi vůbec nějaký obraz vytvořil, ale pak to vidím. Černou, stejnou jako předtím, ale něco jiného je zde. Vidím ten obraz. Obraz maminky s měsíčním světlem který tomu napomáhá. Bylo zajímavé se tak na ní dívat. Y
Byla... Krásná. Detaily jsem hned musela zkoumat.
Ze strany na stranu se pomalu ale jistě dívám jak vypadá. Krásný to pohled. A pak zde byla ta menší část, oproti mě větší ale to je jedno. Bratříček se také zdobil černou barvou, ale měl zde i jiné barvičky. Zajímavý to pohled. Byl krásný i tak. Zajímalo mě jaký je tatínek kdyby náhodou nepodědil barvičky i po něm nebo snad i já? To nevím. Nevím jaká jsem já ale v nejbližší době to zjistím určitě!
Dva tři dny uběhly a už jsem viděla bez problémů. No ještě že tak. Sem tam jsem viděla maminku jak někam jde. Chtěla jsem jít za ní ale nevěděla jsem jak. Proto jsem z ničeho nic věděla jak se plazit a tak jsem zkoušela jít za ní. Ale zmizela dřív než já byla v čtvrtce cesty od ní. Tak jsem tam jen ležela a vydávala ze sebe malé smutné zvuky. Nevím ani proč ale bylo mi tak do pláče bez ní.
Když se vrátila, byla jsem šťastná. Ani nevíte jak. Už i radostně se mi ocásek rozkmital.
Další věc byla ale chůze. Chtěla jsem jít znova za ní ale věděla jsem že to nemá cesty, tak jsou zkusila napodobit to co ona. Zvedla jsem jednu packu z podsebe a položila ji na zem správně tak jak ji měla i ona. Dala jsem tam i druhou a zapojila vše co jsem měla v sobě abych se zvedla. Zadní nohy ale zatím nic. Zvedla jsem svou přední část ale přepadla jsem dopředu a skončila jsem znova na břichu. Nic jsem si z toho nedělala. Pokračovala jsem dál!
Další a další minuty, hodiny a já nevím co ještě jsem to zkoušela až jsme se konečně dostala na všechny čtyři. Vítězně jsem hodila hlavou. Ale to mi jen umožnilo zase cestu spadnutí na zem. No nic... Další a další zkoušení až jsem to nechala na další chvíli a tak.. tak jsem se už posunula o menší kroky! Wohoooo konečně!

Mezitím jsem poslouchala vše okolo. Přemýšlela jsem co se asi tak může dít ale na nic jsem nepřišla. Možná to bylo i tím že můj mozeček není pořádně vyvinutý ale co už. Nedělám si z toho hlavu. hlavní bylo že jsem u těch které už vím že je budu milovat.
Bratříček po nějaké chvíli utichl a to značilo mnoho věcí. Však já doufala že to bude ta nejlepší a to spánek.
Maminka si nás dala k sobě a to jsme poznala že to bude doslovně můj velký brácha. Důvod byl jasný. Byl o něco větší než já, ale kdo ví jak se v dospělosti vyvyneme. Co když budu o něco větší než on? Hah to by se mi líbilo.
Ale nic jiného jsem nedělala. Spokojeně jsem si zívla a svou malou hlavičku jsem si položila na pacinku svého brášky aby věděl že jsem pořád s ním.
Spokojeně jsem vydávala jemné zvoučky připomínající zvuky kočky když přede. Což bylo na první pohled divné ale jinak ano... I takové zvuky dokážu udělat. Teď ale můžeme spokojeně dat klid a odpočinek i mamince. Rychle toho využij!

V klidu jsem si spinkala vedle maminky. Nic se nedělo. Byla jsem v klidu. Ale něco mě muselo prostě probudit. Přešel další hlas. Hlas kterého jsem se lekla. Nebyl moc přítulný. Mrazilo mě to u srdíčka a tak jsem tiše kňučela. Brášku to očividně také vyděsilo a on začal řvát. Moc se mi to nelíbilo. Byl na mě moc hlasitý. Ale nic jsem neudělala. Proč bych taky mohla? Kdybych byla větší tak bych mu jednu vrazila aby byl zticha ale co už.
Omotala jsem si svůj malinkatý ocásek kolem těla a poslouchala vše co kolem mě bylo. Tolik hlasů. Tolik neznámých slov. Co to jen říkají? A proč brácha tak řve? Stalo se mu něco? Je v nebezpečí? BRACHO NEBREČ JSEM TADY! teda aspoň... Polovičně. Nemohla jsem nic udělat takže to bolelo ještě víc.
Ale pořád mě zajímá co je ten zmrzlý hlas. Že by táta? On tady je i táta? Tolik otázek ale ani jedna odpověď.

Den co den jsem byla v stísněném prostoru. Někdy se mi to nelíbilo ale zvykla jsem si. Musela jsem i kolem sebe kopat abych měla dost místa ale většinou to bylo k ničemu.
Najednou se ale něco stalo a kolem mě bylo moc prostora. Nemluvě o tom že mi byla najednou zima a já se třásla. Něco mě ale přinutilo přestat. Slyšela jsme hlas. Hlas někoho kolem mě. Když jsem to slyšela, cítila jsem hřejivý pocit u srdíčka.
Pochopila jsem někde uvnitř že to je můj rodič. Moje maminka. Ale také vedle mě bylo něco jiného. Něco co mě čem tam koplo. Byl to můj bratříček. Ale neslyšela jsem druhý hlas. Hlas mého tatínka. Kde je? Je tady vůbec? To jsme nevěděla ale stačil mi aspoň hlas mé maminky a jemné kňučení mého brášky.
První tlak od čištění bylo neobvyklé. Bylo to zajímavé. Ale budu si muset zvyknout. A dále mě něco popostrčilo blíž k něčemu velkému a teplému. Ještě jsem neviděla ale odhadla jsem že to je tělo maminky.
První jsem se jen o ní opřela a nasávala jsem přes její kožich to teplo. Jen aby mi nebyla zima. Následně mě ale popostrčila k něčemu co jsem hned chytla. Ani nevím proč.
Pak jsem nasávala do své něco co mi chutnalo. Něco dobrého. Až jsem se toho nemohla nabažit. Ale pak jsme to pustila až toho bylo dost a spala jsem opřená o to velké tělo.
Nevím co se snažil dělat bráška ale někdy mě štvalo že mě kopl. Ale co už. Nemohla jsem udělat nic. Byla jsem moc slabá na to.

Jméno - Miriam
Přezdívka - Mir, Ami, Miri
Věk - štěně
Pohlaví - samice
Matka - Noctra
Otec - Batdog
Sourozenci - Anuki

Charakteristika:
Miriam je velmi energická vlčice. Skoro až jako by měla poruchu ADHD, což ale nemá. Jako vlče si zatím užívá života a do všeho cpe nos. Cokoliv se děje v okolí, tam musí být. Je to velmi citlivá dušička, která si některé věci bere až příliš k srdci. Stejně tak si umí vyložit věci doslovně. Velmi ráda se vychvaluje, že je její otec mesiáš a i když ho příliš neznala, je jejím vzorem a budoucím cílem - také chce být mesiáš.
Nesmírně miluje svou matku, vždy se na ní obrací pro radu, drží se často v její blízkosti. Víceméně je na ni skoro až závislá. Když je sama, je mnohem citlivější, nedokáže sama sebe bránit proti psychickému nátlaku či šikaně. Jiné je to vůči její rodině. Miluje svou rodinu nade vše, dokázala by pro ni i zabíjet. Možná je snad i vůči bratrovi a matce až příliš ochranitelská. Miluje společný lov a také zpěv. Nejraději zpívá písničky bráškovi. Slyší v hlavě neškodný hlas, který jí je zpívá a radí ji. Ona pak písně předává dál. Miluje hudbu, kterou vnímá v jakémkoliv zvuku kolem sebe. Často ji i tyhle běžné zvuky přimějí vnímat rytmus a zpívat.

Zajímavosti:
- Vůči cizím vlkům je spíše tichá a nemluvná.
- Snaží se vyhýbat pozornosti.
- Většinou řeší spory útokem, ale umí je řešit i rozmluvou.
- Po matce zdědila srst, která v noci dokáže splynout s okolím, jako by pohlcovala světlo.
- Má velmi malé čočky a tak když je stáhne tak to někdy vypadá jakoby neměla oči.

Magie:
Měsíční chůze:
Patří mezi magii noci, na kterou je vázána a proto funguje pouze v noci.
Principem magie je, že utlumí veškeré zvuky, které vydává. Ovládá ji na povel, sama si určuje okamžik, kdy ji aktivuje. V ten okamžik se pohybuje naprosto neslyšně. Odpočatá dokáže magii udržet až hodinu. V závislosti na únavě se pak doba snižuje. Pokud ji udržuje opravdu celou hodinu v kuse, končí unavená a s bolavou hlavou. Magii může aktivovat maximálně 3x za noc nezávisle na době použití - ty i pokud ji používá kratší dobu, počet spuštění zůstává stejný.
Jestliže by se pokusila magii udržet delší čas aktivovanou nebo navýšit počet spuštění, na pár minut omdlí. Tělo ji samo nedovolí tento limit navýšit.
Magie se vztahuje pouze na zvuky, které vydává ona sama nebo svým pohyb (šustění trávy, křupnutí větvičky po došlápnutí, shození kamínku - ale pokud tím spustí sesuv, na ten už se magie nevztahuje). Magie neovlivňuje pach nebo vizuální pohyb krajiny (např. pohyb vysoké trávy nebo kruhy na vodní hladině)

Jméno - Miriam
Přezdívka - Mir, Ami
Věk- štěně
Pohlaví - samice
Matka - Noctra
Otec - Batdog
Sourozenci- Anuki
Další rodina -

Charakteristika - Miriam je energický vlk. Skoro až by druzí ji přirovnávali s ADHD poruchou, ale ne. Jen si zatím užívá života jako vlče. Do všeho cpe nos. Cokoliv co se děje v okolí, tam musí být. Je také hodně citlivá, některé věci bere až doslovně a někdy až moc k srdci. Také se ale hodně ráda vychvaluje, s tím, že její otec byl sám velký mesiáš. I když ho moc neznala, má ho jako svůj příklad a chce být také mesiáš. s její povahou to bude ale oříšek. Co se týče se strany matky, miluje jí. vždy když chce radu, přijde za ní. Miluje společné lovení s ní pro smečku. Vždy je i ráda když jí muže mít u sebe a je víceméně na ní až nebezpečně vázaná. Cokoliv ,co se s ní stane, tak hned řeší, co nejrychleji a to samé s bratrem. Miluje svého brášku natolik, že by i pro něho někoho zabila. Ona je sice hodně citlivý vlk, pokud ji někdo šikanuje (nezmůže nic proti tomu), ale když se jedná o bratra v šikaně nebo boji či něčem úplně jiném, je schopná se jim postavit a umrtvit je, jen, že se pokusili k němu přiblížit. ráda bratrovi zpívá písničky. Proč? Slyší hlas v hlavě, který ji někdy zpívá a ona tak zpívá také. Tudíž miluje hudbu, nebo jakékoliv zvuky, které ji přimějí zazpívat (ptáčci, cinkot, kapky deště bušící o něco, nebo cokoliv v ritmu). Také toho ale využívá v lovení. Její srst splyne s okolím v noci a tak nejde vidět (Podědila to po matce). V tom začne chodit okolo kořisti a začne jemně zpívat, aby zmátla nepřítele, kořist a tak. Hlas není ale nijk škodný. Jen jí zpívá nebo radí.

zajímavosti -
-Když se jedná o cizí, radši ani nemluví.
-Nechce být kolikrát středem pozornosti.
-Většinou vše řeší bojem, ale slova někdy nechybí také.

Magie - měsíční chůze
Jedná se o magii noci. Funguje vždy, kdy to potřebuje, tudíž to dokáže ovládat smysly. Funguje to jen v noci. Princip je jednoduchý. Když chce, může chodit nevědoma. Neboli nikdo ji neuslyší když chodí. Všechny zvuky dělané krokem se utiší a nejdou slyšet okolím.



Další postavy - Nirix, Cielo, Enkidu
discord - Dranca_

Stejně jako Aishila tady dříve házím regu... pak se připomenu až budu mít správný počet postů.