Príspevky užívateľa

Už od toho incidentu v nákupáku uběhla... dlouhá doba a já se vydala někam, kde jsme nad tím vším mohla přemýšlet. Jak jsem se ji mohla pomstít? Och ano! musím být silná bych ji mohla "srazit na kolena". Ale jak? Jak být silná? Maminka mi něco říkala kdysi dávno, ale nemohl jsem pořád lovit a doufat že mi svaly samy narostou. Byla jsem takové tintítko... Možná jsem to měla po tátovi? no... to jsem nevěděla.
Koukla jsem se kolem sebe a přemýšlela co tak mi umožní nabrat svaly. Nic tady nebylo. S klacky jsem nemohla jen tak trénovat. Sice by to byla dobrá trefa do hlavy klackem, ale to by mě Hati neměl rád. musíme se spoléhat na vlastní svaly!
"Boha jeho! chce to oběť..." mé stříbrné oči bloudí tmou až nakonec uvidí známý zrzaví kožich. Ďábelsky se ušklíbnu a přijdu blíž.
"hej ey! Bailey? ach nepamatuji si jména... stůj duše bídná!"

Celé mé tělo se zastavilo když se přiblížila a něco zašeptala do ucha. Naježily se mi z toho chlupy po celém těle a nemohla jsem se ani nadechnout. řekla to takovým způsobem jako by věděl, že mě příště zabije. Ale já jsem se nedala! uvnitř jsem věděla že ji porazím i kdyby cesta byla jak jen chtěla těžká!
Po chvíli jen zavrčím když se odtáhne a beze slov jsem odskákala pryč. Už jsme tady nemohla být déle. Jinak bych ji asi zahryzla a ona mě. nechtěla jsem riskovat, ale však já ji příště ukážu!

Pomalu ale jistě mé slzy utichly. Už netekly tak jak tekly před tím. Ale pořád mě to bolelo... všechno kolem, už jen ta představa že nakonec někdy na světě zůstanu sama. Sice ano.. kult byl jedna velká rodina, ale já svou rodinu brala jen maminku, Ruo a Suteki. S těmi dvěmi jsem teď moc nemluvila, ale když jsme byly mladší, o mnoho, byly pořád u nás já už si na to zvykla i když jsem věděla že nejsme pokrevní rodina.
Co se týče jejich slov, lehce jsem se pokusila usmát. Zahřálo mě to u srdce vědět, že tady bude protože ještě nemá dokončený svůj úkol a jeden z těch důvodů jsem byla i já.
"děkuji..." řeknu tiše a lehnu si k ní. Pořádně jsem se přitulila k ní a poslouchala její tep srdce díky kterému jsem vrtěla trochu ocáskem.
Chvíli jsem odpočíval a a dívala se na hladinu vody. přemýšlela jsem o všem. Když jsem však viděla, že se hvězdičky pomalu ztrácí, koukla jsem na oblohu a pak na maminku. "myslím že by jsme měly jít domů."
zvednu se opatrně a kouknu na ni. Společně jsme museli pak domů do botanické, ale já se zašila někam jinam než do naši normální místnosti, kde jsme všichni spali.

tyhle slova byla pro mě zbytečná. dělala jsem jen to co mi hlava nebo srdce řekla a nedělala jsem to co mi poradil někdo jiný. U maminky ještě stěží ale tady vůbec.
lehce se zamračím, postavím se rychle na vlastní a skrčím se k zemi. kožíšek jsem měla pořád jako ježek a zuby jako perličky venku.
respekt jsem si vyvolal jen u jednoho, no... byl to respekt nerespekt, ale i tak, avšak já si myslela že pokud už mám jednoho takhle, další půjde lehko, ale tady ne. iritovala mě čím dál víc když si sedla jakoby ji to nezajímalo a ono že nezajímalo.
"však já ti jednou ukážu kdo jsem! chci být mesiáš a najít Hatiho. Cesta bude těžká ale až se tam dostanu tak budeš litovat toho kdy si co řekla o mě!" tiše zavrčím když couvám trochu dozadu.

byla jsem ráda že mě tak utišovala a starala se o mě, ale mé srdce to neuklidnilo. bolelo to víc a víc když si vzpomenu nebo představím že jí to také může bolet. zabořím si hlavu do její huňaté hrudě a natisknu se pořádně na ni. snažím se tak uklidnit, i když to jde hodně pomalu.
"já... jednou najdu.. Hatiho. Najdu ho a naposledy dám tatínkovi i Anukimu sbohem." bylo nefér že jsem jim nemohla naposledy říct ahoj nebo šťastnou cestu. musela jsem je najít i kdybych se vydala do pekla. Musela jsem
"budu dál žít..." vzlyknu a kouknu nahoru na ni. "a nedovolím aby Hati odvedl i tebe." byla to teď jediná rodina o kterou jsem nechtěla přijít a udělám cokoliv aby Hati nučinil to co učinil u těch dvou.

Můj zpěv nepřerušily kroky které jsem za sebou slyšela. Ale překvapilo mě že se maminka přidala. Dva krásné hlasy zpívají pro jednoho vlka který tady nebyl... A už ani nebude... Ale v našich srdcích rozhodně bude a za tím jsem si stála.
Po chvíli zpívání jsem přestala a sedla si na zem. Slzy padaly dál když jsem se dívala na vodu. "je pryč... Co když umřel kvůli mě? Tu nemoc jsem dotáhla domů já... Já... Já nechtěla!" srdíčko se mi svíralo každým dalším slovem které jsem řekla. Ale vážně... Co když jsem za to mohla já? Co by se stalo? Zabili by mě? Vyhnali by mě? Bylo těžké se nad tím zamyslet v takovou situaci.
"co budeme.. dělat? Co nám tím Hati chtěl říct?" kouknu se na maminku i když přes slzy jsem ji viděla rozmazaně.

Nečekala jsem že se něco takového stane. Najednou jsem se cítila bezmocná a bála jsem se ji. Moje malé tělíčko se začalo strachy třást neboť tohle napětí bylo na mě moc velké.
Skoro jakoby mi došla slova. Nic jsem nemohla říct. Kéžby tady byl někdo kdo by mě zachránil ale ne...ALE! Bylo tady pravidlo že si nemají ubližovat kulťani takže jsem měla výmluvu! Kterou jsem však nemohla říct.
Z očíček mi vyšly malé slzyčky když jsem se na ní dívala. "hned ze mě slez!" jako kdybych ignorovala její slova ale byla jsem si jich vědoma.
"nemůžeš mi ublížit! Já jsem ..." vzlyknu když se předními packami snažím bránit tak že ji je položím na hruď a začnu tlačit avšak kvůli strachu jsem slabá až až.
"já jsem dcera popravčího! Jsem stejně silná jako mí rodiče! Budu se bránit!" i když vlastně ne...

Packu jsem zvedla a nechala ji ať si sedne jak chce, bylo to přece jen takové malé varování i když nevím čeho ale jo. Moc se zabrala do své věci a nevšímala si mě... Jaká to drzost.
Oddechnu si a kouknu tam kde se předtím dívala. Voda? Hah možná se upravovala aby šla na rande. No nevím s kým by šla ale budiž.
Ale to co řekla.. jak mě oslovila .. zamračila jsem se. "prtě? PRTĚ?! Já jsem velký a mocný věřící kultu! Dcera bývalého mesiáše! Bože to jak se chováš..." lehce jsem zavřela a uraženě jsem hodila hlavu do strany. Holt já ve všem viděla boj a nechtěla jsem to řešit v klidu. Jen ať si to hezky zapamatují.

Ano ano... Byl to vlk ale šel někam nevím kam. Z té dálky určitě pach zmizel takže jsem nemohla sebrat nějaké informace. Ještě k tomu že jsem byla moc mladá a čenich jsem neměla pořádně vyvinutý.
Villa jsem nevrle ušima a vydala jsem se zase dolů po schodech za vlkem. Ne že by mi do toho něco bylo kam šel a tak... Ale zajímalo mě zda v té části není něco dokonalého pro mé očka.
Pomalu ale tiše jsem se vydala za vlčkou a když se zastavila, také jsem se zastavila. Přemýšlela jsem co tam dělá neboť v tom stínu to moc nešlo vidět. Cukla jsem uchem a přišla blíž s tím že jsem úmyslně šlápla na její ocas.
"co tady pohledáváš duše bídná?" zachovala jsem si neutrální pohled. Neměla jsem náladu teď nijak řvát nebo se mračit. Nestálo mi to za to.

No moc daleko od pelíšku jsem nechodila.... Nechtělo se mi ale tak musela jsem jít se projít ven.
Nemusela jsem ani nijak moc daleko. Zavítala jsem tady do nákupního centra abych našla nějaké klidné místo. To co jsem tu však viděla bylo jiné... Bylo tady moc věcí které by se líbilo... No.. vlastně už nikomu. Ale tyhle věci se mi také líbily. Různé věci do kterých kopneš a vydají dokonalý zvuk.
Já se u toho moc nezdržovala a šla jsem po nějakých rozpadlých schodech do druhého patra kde jsem přemýšlela kam jít. Cestou jsem si tiše broukala melodií kterou měl Anuki nejvíce rád. Ach jak ty časy byly dokonalé....
Teď se však zastavím někde na kraji a přes zábradlí se dívám dolů do prostoru neboť slyším nějaké zvuky. Krysy? Zajíc? Vlk? Hah to musím zjistit!

slyšel jsem zvuky stop. teď mě to moc nezajímalo ale musela jsem se ohlédnout neboť návštěva promluvila. Byl to pro mě cizí vlk a vypadala trochu naštvaně. Co jsem udělala? No to jsem nevěděl ale nic jsem nechtěla říkat. Byla to něco jako minuta ticha pro Anukiho která byla dlouhá a dlouhá...
Utřela jsem si slzičky packou abych ze sebe nedělala nějakého slabocha. Bolelo to.. to víš že jo... ale Musela jsem zatnout zuby a jít dál.
Bylo však lepší seskočit z kamene a schovat se do stínu, což jsem také udělala ale mé stříbrné oči se upřely na starší vlčku.
"máma tady není... truchlí stejně jako já... navíc nejsem malá abych se řídila něčími rozkazy." trochu jsem byla drzá.. no dobře... hodně jsem byla drzá, ale musela jsem to udělat. Jedině koho jsem teď poslouchala byl můj hlas v hlavě o kterém jsem si myslela je to je Hati.

No to se mi sice moc nepovedlo a bolelo to u srdíčka. ano chtěla jsem být fakt hustá, ale mohla jsem se to naučit dělat jiným způsobem.. možná časem, až se uvidíme poté, ukážu ji co je doopravdy ve mě a bude se mi klanět! No dobře... to je moc už, ale představa dobrá!
povzdechnu si trošku smutně ale zavrtím nad tím hlavou. nic jsem nepotřebovala k tomu říct, neboť by si o mě myslela ještě bůh ví co...
pak ale přikývnu na její slova. "jsem si jistá že nebudu litovat ničeho co uvidím! teď pokud omluvíš.. vrátím se k mámě... kdyžtak se za mnou stav někdy v noci v botanické." švihnu ocasem a lehce zamávám. přece jen jsem si pořád myslela že je od nás no ne.
pak už jen uteču pryč protože jsem v kostech cítila že za chvíli bude svítat.

Něco najednou na mě vyskočilo a že to byl nepříjemný pocit! Něco mi zatarasilo výhled a ještě mi to ubližovalo! Řvu a kňučím bolestí neboť takovou bolest jsem ještě nezažila a bolelo to tedy dost na mě. "nech mě! Přestaň!" z očí mi vytečou malé slzičky bolesti až to nakonec sejmu tlapou na zem a zjistím že je to netopýr.
Hned se však ohlédnu na Suteki kde u ní slyším i jiný hlas. Hned skočím do dodávky a zastavím.... To nejhorší tady přišlo a to byl konec...
"nech ji...' zasekle zašeptám z toho co vidím.
Někdo ubližoval mé rodině.. RODINĚ! Hned mezi ně se nasáčkuji a odstrčím ho od ní. "nech ji! Nemůžeš ubližovat mé rodině!" zavrčím pořádně. Naježím se a čočky se mi stáhnou omnoho víc takže to vypadá jako bych neměla oči. Přikrčím se a švihnu ocasem.

Cuknu ušima a lehce přikývnu. "tak s tím něco udělej a já.... Eh... Přitáhnu nějaké klacky!" zatarasit cestu? To by taky pomohlo. No nápadů bylo dost ale jak už říkala, aspoň v hlavě, nemůžeme tu být dost dlouho.
Odskočím ven a vezmu pár větví které pomalu ale jistě přitáhnu k dalším vchodům dodávky, abych zatarasila ty vchody. Následně něco natáhnu i dovnitř... Všude rozhážu kamení, plevel možná i listí se najde a pak vyjdu ven.
"já si myslím že Hunt bude radostí bez sebe a poděkuje nám." zazubím se kouknu očkem na ni.

Měla jsem úplně stejnou reakci jako ona. Jako kdyby se naše úsměvy úplně podobaly. Už jen představa nad tím jak Chris reaguje je dokonalá. No aspoň pak můžeme obě jít stěžovat Hatimu že na nás někdo je zlý a Hati by ho potrestal víc. Sice ano... Je to hodně zlý čin co děláme, ale je to jen taková štěněcí hra nebo ne? No plán ještě vymyslíme!
Vezmu plechovku s hřebíky a pomalu ale jistě to rozprostřu po sedačce. Zdálo se že to bude perfektní, ale zároveň jsme se obávala že si toho všimne dřív než si vůbec lehne... No uvidíme.
Pak se zase otočím na Suteki a přijdu k ní co zase našla. No smrdělo to nehorázně ale to co řekla... O můj bože! Ďábelsky se zasměju a kouknu na ní. "jde se "uklízet"~' no packu jsem do toho strkat nechtěla ale pro zločin cokoliv!
Vezmu do packy nějaký kus hadru co má kolem, namočím to do vody a mrsknu hadrem o stěnu. "takhle?