Príspevky užívateľa

To snad každý měl lepší pelech než tohle... Ohavnost to pro mě byla. Možná to je i místo souzené i pro jeho smrt no ne? To by už nikdo nepoznal zda chcípl tady nebo jinde...
Nicméně zcela jsem souhlasila se Suteki, byl psychopat a hotovo. Jeho andělská tvářička to může popřít ale jeho shnilá duše už nemůže popírat to kým je! Však já mu ukážu zač je toho Miriam!
Přijdu za ní když se zeptá a lehce začukám, abych zjistila co a jak. "vypadá to tak. Bude nám vděčný jak se lépe vyspí než kdy jindy!" zazubím se ďábelsky a kouknu kolem sebe nic tady moc jsme neviděla ostré. Jen... Hřebíky v nějaké nádobě, nevěděla jsem co to je ale bylo to ostré takže to bylo hlavní! Chytnu to do pusy a přitáhnu k ní. "co tohle? Bylo by to dobré do jeho pelechu?"

Přikývnu na její slova. "na své chlupy přísahám že to je mesiáš! Pamatuji si ho moc dobře! Hati má určitě také křídla ale vypadá lépe než okřídlenec" trochu uraženě se kouknu pryč ale nechám ti jen tak projít hlavou. Hlavní bylo teď udělat překvapení tady .
Vběhnu dovnitř a kouknu se co kde tady je. "no...na to že je na vysoké pozici fakt vypadá na bídnou duši. Zdechliny? On? Nevypadal na to... Počkat.... Co když sis Ve oběti bere zde a sní je za živa?" vbloudim se do tmy stínu dodávky kde se mi srst splyne s tím a tak nejdu vidět moc. Jen oča svítí hezky když se plíží k ní.
"proč by to tady tak smrdělo po tom? Približí se ve tmě a chramst!" vyskočím že tmy před ní a zavrtím ocáskem.
"chce mu to dát trest že to nesmí dělat! Hledej vše dokonalé co tady provést a dám mu zavyučenou!" vyběhnu do strany a začnu hledat vše dokonalé pro mé očka. Kamení, šrot, větve... Vše!

<<<< vrakoviště

Pomalu ale jistě jsem ji vedla po čichu až sem. Nějakým způsobem jsem dokázala odhadnout který pach náleží jakému vlkovi už i v tadytom věku. Možná jsem to měla po mamince.
"no takový ten ten... Co má vždy první slovo, nevím jak se jmenuje teď... Je to Mesiáš" už od raného dětství jsem ho moc neměla ráda, to byl on který usedl na TÁTOVO místo a teď nám tady velí! To radši víc budu poslouchat Hatiho než jeho!
Pak však dojdu zde a zarazí mě obrovský smrad. Zdechliny? "ach fuj! To co tady dělal že to tady tak smrdí! Však se tu nedá dýchat!" odkašlu si pořádně a kouknu kolem sebe. "no ale jinak tady bydlí Huntley... kouknu na ní s lehkým úšklebkem. "nějaké nápady jak mu tady "uklidit"?"

Stejček... Jak že se jmenoval? Bože pro ní bylo hlavní že si pamatuje jména blízkých ne nějakého strejčka modráska! "no... Eh .. takový modrý malý vlk... Musíš ho znát! Vždy měl něco s okřídlencem... Možná jsou milenci nebo nevím ale vždy jsem je viděla vedle sebe..." povzdechnu si a zavrtím hlavou. Bylo těžké ho popsat, už tak jsem měla problém si zapamatovat všechno.
Ohlédnu se kolem a pokrčím rameny. "očividně ano a proto mu musíme udělat větší bor.. ehm... Úklid... To je to slovo!" zazubím se a když tohle příjme, rozzářím se a uskočím do strany.
"takže jdeme!" dala jsem hlavu k zemi a začala hledat podle pachu kde se nachází ten jeho bordílek mezi šrotem. Už jsem se nemohla dočkat až ho překvapíme!

>>>>> úkryt Huntleyho

Nudí se? Ono se to nudí?! Tak to přišla k dobrému vlkovi neboť se mnou se můžou najít vždy nějaké věcičky, které vlka zabaví na dlouhou chvíli.
Chvíli nechápu ale pak mi to dojde a zasměju se lehce. Zavrtím hlavou a švihnu ocasem do strany. "ne ne... Já lovím jídlo pro smečku, už jsem velký samostatný vlk tak musím dát packu k dílu! Nicméně zajíc se mi zatoulal pod šrot a já už to neubrzdila takže ne... Šrot nelovím.." zazubím se a lehce se od ní oddálím.
"nicméně řekla jsi že se nudíš tak co tak... Nezajít ke strejdovi na návštěvu? Nedaleko tadytoho má pelech jeden z hlavních vlků, je určitě hodnej a nechal by nás si trochu hrát v jeho pelechu. Můžeme mu tam necháte "dárek". Bude sranda vidět jeho reakci když mu to tam trochu poupravíme!" dupnu packou a zavrtím ocasem. Sice jsem Chrise neznala osobně ale sem tam jsem ho viděla a nevypadal jako někdo zlý no ne?

Už nějakou tu dobu jsem nepřemýšlela o svých otázkách po Anukiho smrti. Nějakým způsobem jsem se s tím smířila rychle ale pořád mě to bolelo. Netřeba však dávat smutek více dopředu, teď jsem na vše byla sama a musela jsem se soustředit na práci ohledně kultu neboť už že mě byl věřící no ne? Už jsem byla zase krok k tomu usednout na místo táty kde si teď ulevil svoje šunky okřídlenec!
Hledala jsme něco... Něco na jídlo neboť jsem měla hlad. Tady to bylo poprvé co mě maminka naučila lovit a jen krok po kroku jsem byla lepší! Pomalu jsem svou magii dokázala chápat a snažila se jí při lovu trénovat.
Avšak dnes to bylo jinak... Dnes jsem se honila za zajícem který však vlezl do díry ve šrotu takže já do toho narazila a všechen šrot se na mě zbortil.
"jaaaaj, au au.... Příště tě chytím ty malý...!!!" zavrčím a dostanu se nějak ze spárů šrotů a plechů které na mě spadly.
To jsem však uviděla svou nepokrevní sestru takže jsem hned změnila svou tvář. "a je je... sutekiiiiii co tady děláš?" příběhu k ní a strčím lehce do ní čumákem.

Potřebovala jsem si pročistit hlavu... Jinak to nešlo, něco mě hodně bolelo u srdíčka a ani hlas v mé hlavě mě neutišil. Proč se to stalo teď a proč jemu? Plno otázek ale žádná odpověď...
Přijdu k bazénu a podívám se na sebe na odraz ve vodě. Slzička padala z oka až dolů do vody a zanechala za sebou malé vlnky na hladině vody. Nevěděla jsem jestli křičet nebo plakat... Byl pro mě vším ale teď je pryč... Co se se mnou stane? Co budu bez něho dělat? Anuki...
Ani jsem mu nestihla zazpívat poslední písničku takže jsem zvedla své uplakané oči vzhůru a tiše jsem zpívala něco, co měl rád. Můj hlas nebyl úplně čistý.. kolísal ale já to zastavit nemohla. Bolelo to víc když jsem to dělala.

Jelikož jsem se uzdravila dřív než jsem si myslela, vyšla jsem ven abych se trochu prošla po městě. Potřebovala jsem takové rehabilitace neboť moje nohy byly ztuhlé a pomalé. Bylo třeba s tím něco dělat.
Chvíli jsem jen tak hezky se procházela po vrakovišti když tu náhlou dobu se ozvalo vytí. Okřídlenec něco chtěl? Ne... To nebyl jeho hlas... Maminka? MAMINKA! Tenhle nářek byl maminky!
Hned jsem se otočila a běžela jsem co jsem mohla abych zjistila co se stalo. Teď jsem musela být u ní!
Co se však nestalo byla jiná věc... Anuki.... Ležel na zemi a cítila jsem jak jeho dušička opouští tohle místo. V šoku stojím ve dveřích a dívám se na něho. "H-hej..." pomalu vykročím za nimi. "Anuki... Tohle je další sranda že? Hra?" nevěřícně se zasměju abych si nemyslela že je hned po všem.
Když však neodpoví, hned do něho lehce strčím. "hej..." po mé tváři začnou padat menší slzy bolesti. HEJ!" štěknu po něm agresivně a strčím do něho víc.
Když ani to nepomůže, ustoupím dozadu. "ne... Ne.. ne NE! tohle nemůže být pravda! Ne ty! Ne teď!" skloním hlavu dolů do země a slzy tečou na mé tlapy a zem. Tohle nemohlo být reálné... Proč? Proč on? Co udělal?
Přijdu k mamince a zarazím si hlavu do její hrudi. "proč..." tiše se ozvu a Sednu si co nejblíže k ní.
Tohle už se nedalo vrátit... A bude těžké se s tím vyrovnat..

Bylo to celkem nedávno co jsem se vyléčila z nemoci. Sice jsme si ještě dávala pozor ale jinak jsem zase začala chodit ven. Jaro se probouzelo a to bylo trochu utěšující.
Něco uvnitř mě najednou utichlo... Jako kdybych neměla energii a nevěděla co dělat. Proč tak najednou? Anuki.... Už ho nikdy neuvidím... Nikdy mu nic už nezazpívám a ani s ním nezajdu někam si hrát. Nevěděla jsem jestli brečet nebo řvát. Přece jen vše byla moje chyba... To já tu nemoc dotáhla do našeho pelechu!
Jak já se teď za to chtěla trestat! Ale nemohla jsem... Ne dokud jsem žila a dokud se mnou ještě byla maminka.
Zašla jsem si na větší procházku do lunaparku a usedla na jeden takový vysoký kámen. Zvedla jsem hlavu nahoru a koukla se zaslzenými oči na oblohu. Nadechla jsem se a vydala ze sebe truchlící vytí abych ze sebe vydala všechnu bolest.

Domácí vězení? To jsem neznala! Takové věci by si zasloužil jedině brácha a ne já! Hned zavrtím hlavou. "ne ne ne! O to nejde... Maminka mi kdysi řekla že za hranice můžou vlci vyššího postavení a já jsme na postavením málem takže se budu muset ještě co učit abych se vyšplhala na velkou pozici a jednou... Jednou budu Mesiáš!" bylo mi šuma fuk jestli zná tenhle pojem ale byl to můj sen! Chtěla jsem zastoupit tátu a chtěla jsme aby mě ostatní neviděli jako nějakou smažku která nic nedokáže... Hah však já jim ukážu!
Hned přikývnu. "Hati přinese jaro brzy, vím to! Pak se můžeš stavit zase tady a budeme něco hledat ve městě protože než se vyšplhám na velkou pozici, ty na mě dávno zapomeneš a to já nechci!" byla by to škoda. takový hodný vlk přece nemůže zapomenout na budoucího mesiáše!
Ohlédnu se zase na město a chvíli zapřemýšlím o tom co mi kdysi dávno vyprávěla maminka. "samozřejmě! Takové velké město postavil on sám a nikdo mu nepomohl. Je mocnější než sto vlků dohromady. Tlapy má velké jako strom! Jeho slzy naplnily velkou řeku a jeho dech jde cítit když fouká!" nadšeně nad tím zavrtím ocasem. Milovala jsem tyhle příběhy a milovala jsem je předávat dál.
"jeho píseň se ozývá pustou krajinou až k vlkům kteří hledají cestu zpět domů." usměju se nad tím a tiše zabroukám melodií co mi hraje v hlavě.

Dnešek byl nějaký divný. Zcela mi utichl hlas v hlavě a všichni někam šli. Že by pohřeb mého brášky? Kdyby ano... Nešla bych tam.. ne že bych neměla ráda Anukiho, ale svíralo mě srdce víc než si kdo mohl myslet a zhroutila bych se tam až moc. Maminka moc dobře věděla jaké to je ale přesto někam šla.
S lehce uslzenými oči jsem se vydala jak ocásek za maminkou a následovala ji až k bazénům. Co tady budeme dělat? Ah bylo tu moc vlků. Trochu se mi natahovalo když jsem cítila krev z bazénu. Co se tady dělo?
Nic mi nebylo řečeno, bylo to jako kdybych nic neslyšela, jako kdyby nikdo kolem mě nebyl. Stoupla jsem si na kraj bazénu a koukla na krvavou vodu. Měla jsem plno otázek.
Než jsem však zaregistrovala že se maminka o mě otřela a uslyšela jsem její slova, už mě chytila a nějakým způsobem jsem letěla do vody. To mě chtěla zabít?!
Ne ne ne... To by neudělala... Proč jsem měla pocit že bych se měla utopit? Něco mě v hlavě tížilo. Ani jsem necítila že je voda studená. Chvíli jsem byla pod hladinou a ani jsem nekopala nohami.
Miriam...
Hlas? To nebyl ten hlas co mi zpíval... Byl jiný... Známý...
Miriam!
Hlas v mé hlavě zesílil a to mě probralo. Po chvíli pod hladinou, kde si ostatní mohli myslet že jsem se utopila, jsem začala kopat nohami a pořádně jsem se nadechla když má hlava se vynořila na hladinu. Žiju!
Měla jsem oči zavřené kvůli vodě a nevěděla jsem co dělat. Nechtěla jsem umřít! Ještě ne! Ne teď a tady!
Kopala jsme nohami dál až nějakým způsobem se mé přední tlapky dotkly okraje bazénu. Nedokázala jsem se však v pohodě vyškrábat nahoru neboť moc vody nebylo a tak tam byl takový schod. Pevně jsem se zaryla drápy do toho okraje a dokázala se vyškrábat nahoru.
Na pevnině jsem už jen ležela a pořádně dýchal abych nabrala energii, také jsem vykašlávala zbytek vody co jsme spolkla a promnula si packou oči abych viděla na mámu.
V hlavě jsem však pořád přemýšlela kdo to na mě volal. Maminka to nemohla být... Ten hlas byl moc hrubý... Že by... Táta? Anuki? Někdo z nich to musel být! Ale v tom šumu jsem vůbec nechápala kdo.
Pořádně jsem odkašlala a koukla nahoru na maminku. "já... Žiju?" kdyby to náhodou bylo nebe nebo peklo, tož to bych si stěžovala až až!

Už jen co jsem přišla domů z návštěvy města a následného nesení Ruo k Silmě jsem lehla. Nohy, svaly ... No prostě všechno mě bolelo. Na nemoc jsem to nevztahovala... Já přece nemůžu být nemocná ne? Možná menší přepracování. Kdybych ji nenosila, nic takového by se nestalo ale co už.
Lehla jsem do pelíšku a co nevidět jsem se zase probudila v noci. Buď jsem spala jen na chvíli nebo jsem prospala celý den. No to nevím. nicméně probudila jsem se s pořádnou bolestí hlavy a když jsem se chtěla postavit, spadla jsem zase na zem. Začala jsem lehce pokašlávat takže jsem začala hledat kde je máma. No samozřejmě že tady máma nebyla a ani bráška.
Chvíli jsem počkala až se konečně jeden z nich vrátil. Mamince jsem řekla co se se mnou děje a ta mi přinesla něco malého od Silmy. Zahrabala jsem se do nějakých dek co tady byly a čekala jsem dál.
Sem tam, když jsme mohla, napila jsem se, najedla se a vzala si bylinky.
Máma mě kontrolovala víc než předtím a dalo by se říct že mi i pomáhala s léčením. Brácha jako vždy pořád někam lezl ale pak také lehl vedle mě.
Nějakou dobu jsem "umírala" s kašlem, horečkou a nějakými vizemi... Halušky... To mi i ten hlas byl prd platnej.
Co se týče uzdravení to byla těžká cesta. Trvalo to dlouho. Kolik? Šest nocí? Nevím... Nepočítala jsem to. Ale byla jsem ráda když jsem se dokázala uzdravit do svého ceremoniálu. Sice jsem ještě pokašlávala ale už to nebylo tak hrozné.

chvíli jsem si poslechla co vlastní za magie. opravdu z jeho povídání jsem si mohla lehce představit co vlastní za magii ale u jedné jsem se trochu pozastavila. vlastně u obou ale u té první mi to stejně nedávalo smysl jako jemu. "no... pokud budu moct jít za hranice tak to klidně s tebou vyzkouším a zjistíme jak tvá magie funguje." což si bude muset počkat protože moje povýšení na věřícího bude po zimě a pak cca tři měsíce budu čekat až se budu moct vydat do světa, což je velká pravděpodobnost že oba na to zapomeneme. ale kdo ví.
Wuaaa to zní jako zajímavá magie! budeme společně zkoušet co je a není jedovaté!" už jsem se tak těšila na všechno. úplně se mi z toho rozzáří oči. ale moje duše byla trochu... smutná. já takové dokonalé schopnosti neměla, ale dokud se neptal tak jsem to nechtěla řešit víc.
zavrtím hlavou a zasměju se. "Hati nám to postavil aby jsme nechodili na slunce. Určitě to tady stojí dost dlouho, ještě než jsem se narodila takže nemohu úplně říct co je pravdou." ale neříkám že by mě to nezajímalo!

Hráno před onemocněním//

"jo to jo.."pousměju se a nervozně vystrčím špičák ven. mít neslyšitelnou magii a ve tmě neviditelný kožich se zdá jako fajn nápad pro to by si mě nikdo nevšiml, ale byl sníh takže by mě viděli tak či tak. Což samo o obě říkala i maminka když jsme byly na lovu. Rychle ale zavrtím hlavou abych na jakékoliv plány zapomněla.
moje duše ale brečela... z tohodle se už nevymotám. musela jsem si něco vymyslet aby mi věřila. "no však víš... jednou za čas se ozve, řekne nějaké zaklínadlo a třeba...." zapřemýšlím co by tak mohlo fungovat. po chvíli trapného ticha zvednu uši nahoru a kouknu na ni. "zmrazí vodu v řece! jo přesně tak.. tohle klidně udělá." pokývám pyšně hlavou.
cuknu uchem a lehce se zamračím. "jednou určitě ano! Jako Hatiho slib si slibuji že jednou s tebou půjdu ven za hranice a navštívíme konec světa." dupnu packou a usmeju se.

Hráno před onemocněním//

také jsem jiné rodiče nepotkala... no ani tátu jsem moc neznala, ale u mámy jsem si byla na 100% jistá že ona taková je. sice byla nevrlá při lovu, ale i tak byla hodná a udělala bych pro ní cokoliv. Přikývnu na jeho slova sednu si, možná tohle bude ještě na dlouho a sníh podemnou mi nezakáže si tady povídat s někým jiným!
Cuknu uchem a zamyslím se. "jo.. myslím že jsou... ale nikdo mi o to neřekl. Maminka má, já mám, bráška možná..." zavrtím hlavou a kouknu na něho. "co máš za magii? Také tak užitečnou jak jedna vlčka od nás?" rozzáří se mi oči a našpicuju pořádně uši abych slyšela všechny podrobnosti.
Byla jsem velmi ráda že se takto nabídl. Určitě mu to jednou oplatím. "Jsi hodný, Arkádo. Jednou tě taky provednu městem." zazubím se a zavrtím ocáskem.