Príspevky užívateľa

Panečku jak já si teď oblíbila hranice. Nevím proč ale mám nutkání pořád hodit u hranic. Možná je to tím že se pomalu učím chránit je, ale kdo ví. přece jen za chvíli mám jede rok tak co na to říct že.
Avšak... Je zde jedem malý problém. Od návštěvy nějaké jiné vlčice z venku mám pocit jako kdybych chtěla se jít projít ven. Měsíček krásně svítí, ale mám strach že by ostatní na mě byli zlí. Moc jsem nechápala proč si Kult tak stráží své členy aby nechodili ven, ale co už. Možná za to mohli ti medvědi o kterých mluvila ta vlčice.
Trochu si nad tím pokrčím rameny a ťapu dá podél hranic. Nic zatím nebylo jinak jak se zdálo. Tiše jsem si zpívala písničku co mi hrála v hlavě a šla dál.

byla jsem ráda za to že mě pohladila na nějaké to utěšení, ale i tak jsem měla v sobě hodně otázek. opatrně do ní strčím čumáčkem. "to nevadí. já si zkusím poradit! ale... možná brácha bude mít stejnou jak ty." usměju se a zavrtím ocáskem.
přikývnu a odskočím pryč, pro bažanta, kterého ulovila a následně pustila aby se na mě šla kouknout. vezmu ho do zubů a otočím se zpět na maminku. "buhu še šňašit!" řeknu přes kořist v zubech a přijdu zpátky blíž.
položím aspoň nějaký ten úlovek na zem a otřu se hlavičkou o ni. "tak.. jdeme? jsem zvědavá co bude brácha říkat na moji moc co mi dal Hati!" lehce se zasměju a otočím se k cestě zpátky do pelíšku.

hned se narovnám když mi po zádech přejede mráz z její slov. "cože co?" tohle mě překvapivě zaskočilo. "chceš říct že my nejsme silná smečka? prč v ní tedy jsi?" cuknu uchem a lehce se skrčím dolů.
"no.. to je vlastně pravda! ale i tak... je lepší se držet u hranic a nejít někam daleko." máchnu tlapou aby když tak mohla přijít blíž.
chvíli poslouchám její slova. vlastně mi její slova nahazovaly husinu. uši stáhnu dozadu a poslouchám dál. trochu si dělám v hlavě menší obrázek toho medvěda a přemýšlím nad tím trochu, jak by nám Hati od toho pomohl. Kouknu se pak na její zvedlou tlapu a nakloním hlavu na bok. "ty už si ho viděla? toho medvěda?" musela jsem se zeptat.
"já jen že... doufám že nás Hati před ním ochrání... musí být hodně děsivý když to takhle říkáš." zavrtím hlavou a lehce se narovnám.

"to tedy vidím..." povzdechnu si. Musela se vyplížit hodně rychle že ji nikdo neviděl a nezdrbal. Naštěstí jsem tady já abych mohla něco říct!
Cuknu uchem. "já se nebojím, jen mám starost o to že mě všichni budou hledat a pak si všechnu zlobu vylejou na mě. Což nechci. Ale cením že se jen tak vydáš ven. Jen bych si dávala pozor na slunce. Může vylézt každou chvíli." což tady byla ta největší hrozba. Co když mě slunce spálí a spálí i ji? To nechceme riskovat!
Už jen z toho názvu se mi lehce naježí chlupy na zádech. "ne nevím... To je nějaké jméno vlka? Toho jsem ještě nepotkala teda tady." zavrtím hlavou a přimhouřím očka svá.

Zvednu lehce hlavu když se ozve odpověď. AHA UŽ TĚ VIDÍM! konečně jsem viděla obrys toho vlka. Trochu jsem začmuchala do vzduchu abych vytáhla více informací a panejo... O nic starší nebyla. Vážně byla z kultu? "nikdy jsem tě neviděla... Jaktože můžeš za hranice? Máma mi říkala že venku je to nebezpečné. To se nebojíš?" zvednu uši nahoru.
Nějak se mi to nezdálo. Ještě jsem nedokázala rozpoznat pachy ostatních smeček, takže pořád si myslím že je to kulťan a ne? Celý život jsem zavřená ve městě tak ostatní vlky neznám.

Až příliš nebezpečně jsem se pohybovala kolem hranic. Nebavilo mě být pořád zavřená v doupěti, ne ne... tentokrát jsem se vyplížila ven a šla pomaličku někam daleko kde pomalu končily sutiny zbylých budov nebo já nevím co tady bylo.
Do nosu mi tady však vpálil pach nějakého neznámého vlka. Hah další člen! Rychle se vydám za pachem a hned se zastavím když cítím že přímo přede mnou je neznámá divočina a město zde končí. Maminka mě před tím varovala a tak jsem radši zastavila než šla dál. nevím čeho jsem se bála, ale i tak jsem zastavila. sedla jsem si na místo a mé stříbrné oči pozorovaly svět přede mnou.
Najednou se něco tam mihlo. skrčila jsem se k zemi a pozorovala. To byl určitě ten pach co jsem cítila. "ty jsi z kultu?" lehce řeknu někde do neznáma, kde se mi to mihlo. "co děláš venku?!" lehce jsem se zamračila a pozorovala dál.

Sedím a překvapeně se na ní dívám. Magie? To co.... Aaahaaa. chvíli si vše zpracovávám v hlavě až pak zavrtím ocáskem a pousměju se. "Takže.. to znamená že mi Hati dal nějakou sílu?" No panečku to by se mi vysoce líbilo. Být silnější než kdokoliv jiný tak to by bylo dokonalé, ovšem být neslyšet? to nezní moc mocně.
"S tím by se lovilo dobře. možná s tím budu dobrý lovec jak ty." Otření hlavou jí oplatím a lehce zavrním. "máš stejnou magii? že by si mi s tím pomohla..." jinak úplně nevím jak se to naučit ovládat.. to je moc nadvlčí úkol na mě.
přikývnu lehce. "to nevadí. příště už ulovím také něco a společně nalovíme tolik, aby smečka byla ráda." jemně dupnu packou a narovnám se hrdě. Moc jsem si věřila očividně.

Nečekala jsem že tak někdo rychle přijde. hned se otočím za zvuky praskajícího sněhu. úplně se mi rozzáří oči když uvidím Silmu, protože tady jsem si byla jistá že pomůže.
Zvednu se na všechny čtyři tlapky a otočím se k ní čelem. už jsem něco chtěla říct ale ona byla rychlejší. přikývnu na její slov a pomalu ji pomůžu vzít Ruo tam, kde řekla. nevěděla jsem kde je její úkryt, ale i tak jsem rychle šla za ní i s Ruo v zubech. byla těžká a tak malé přestávky nechyběly.

--> úkryt

zazubila jsem se na to jak jsem uslyšela její "výkřik bolesti" ale vlastně když jsme slyšela její smích, už mě chuť k ubližování přešla. bylo to zlomené srdce z toho že nemůžu nic udělat. Byla jsem moc slabá... bolest.
když si však za mnou stoupne, nečekala jsme že to vezme tak doslovně. dá uši dolů a nahodím znuděný pohled. "takhle jsem to nemyslela, kamaráde." odfrknu si a otočím se k ní čelem.
Zamyslím se nad tím co řekla. "no to je taková zajímavá vlčice co má křídla, je velká, má hodně očí, je také černá s více barvami... aaaa určitě ji poznáš však uvidíš časem." nemusí ji znát honem rychle teď hned... ale to bylo na ni už. Šlimu, nebo jak se vlastně jmenovala jsem zatím viděla jen dvakrát a víc ne. No když měla křídla tak se asi objeví někde v oblacích, kde já nemůžu ale co už. řešit jsme nechtěla.
"s rodinou tě klidně seznámím, ale máma je pořád někde na lovu a Anuki je také pořád někde venku, on nesnáší být doma, takže až bude venku to zlé proradné slunce, tak ti je klidně představím." zavrtím ocáskem a usměju se.

Zavrtím hlavou abych viděla okolí lépe a cuknu uchem. Jde vidět že maminka je na tom o mnoho lépe než já a bažanta si ulovila. Musela však přiběhnout když viděla v jakém jsem stavu. já to nebrala jako nějakou vážnost, avšak nevěděla jsem čím to bylo. "jo jsem... v pohodě. Jen se mi motá hlava." pokrčím rameny a radši si sednu n studenou zem.
"už se mi to stalo kdysi dávno s tátou... nevím čím to je. Možná jen přepracování?" Jasně pacičky nebojte se vy pracovat nebudete. ne.. nechtěla jsem ze sebe dělat něco co nemůže pracovat, jen to někdy bylo nesnesitelné chvílemi když se nad tím tak zamyslím.
"ty nepoběžíš za dalšími bažanty?" představit si smečku hldovět je hrozné, ale nechci ji to dávat za zlé, je to přece jen moje máma!

bylo dobře že si nevybral cestu jiného oslovení. to bych mu asi roztrhala ocas! no možná ne, ale dostat respekt od někoho jiného by se mi tuze líbilo.
"měšto je velké. bude trvat dlouhou dobu neš to prozkoumáš. vsadila bych se že ani okřídlenec to nemá celé prozkoumané." tím okřídlencem jsem myslela Nirixe. Jako nový alfa už tu může být jak dlouho chce ale určitě to nebude mít prozkoumané a proto chci být první vlk co zná úplně každé smítko ve městě!
Cuknu uchem a ohlédnu se na něho jakmile odpoví. "to nevadí, klidně ti zazpívám jen já." lehce se usměju a švihnu ocáskem.
"pokud tedy najdu dobrou ozvěnu že..." zazubím se a štěknu do místnosti na zkoušku. "hmm.. to by mošná i šlo." sednu si na místo a kouknu se směrem do rozpadlého okna které má místnost.
Nadechnu se a z hrdla zabroukám lehkou melodii, která mi zrovna v hlavě hraje. Jakmile dozpívám, otočím se hlavou n něho. "nic těžkého na tom není... přidej se!" zavrtím ocáskem.

nechápala jsem čemu se tak směje. on fakt spadl na hlavu? to hezky se skulal ale tohle? no to jsem moc nečekala.
ale jsem ráda jakmile prohlásí že je v pořádku. ještě aby ne! "mama by tě zbila kdyby jsme se vrátili domů v hrozném stavu! a mě taky!" což jsem automaticky nechtěla riskovat. Sice bych se tvářila jak největší andílek a všechnu vinu bych hodila na něho, ale i tak bych byla radši kdyby jsme byli v pohodě oba.
Pak se jen na něho ohlédnu a hledím jakmile se rozeběhne zpátky k MÉ plachtě a bere ji zase nahoru... TEĎ JSME JI DALI DOLU!
povzdechnu si a jdu mu pomoct tu plachtu vytáhnout nahoru. jde to pomalu, ale nakonec úspěšně.
"tak dobrá..." sednu si na plachtu jak říkal a čekám co se bude dít. nevěděla jsem co za mnou vzadu dělá ale to bylo teď jedno. co nevidět se totiž zase celá plachta s námi rozjela po schodech dolů a my letěli s ní.
měl pravdu, byla to dokonalost! jakmile celá plachta i s námi sjede dolů, přepadnu dopředu a ještě chvíli po břiše a bradě jedu po zemi směrem dopředu. bolelo to ale to mě nezajímalo! šlo o to jak jsem si to užila.
Vyskočím na přední tlapky a ohlédnu se na něho. "To je dokonalé!" šťastně štěknu.

Celý den jsem se válela doma protože venku byla moc velká zima. To bych umrzla a umřela ne... Hah ale i tak jsem čekala poslušně na maminku která někam vyrazila. Nevím kam šla ale měla jsem strašné nutkání za ní jít. Mezitím Anuki samozřejmě musí jít někam pryč že. Jak jinak... On doma prostě nebude.
Maminka se vrátila z lovu a dala novou aktivitu která najednou i brášku zaujala.
Oprava našeho domečku .. pft však je opravený dost ne? No asi ne dostatečně. Velice ráda jsem pomohla natahat větve a látky jak nám bylo řečeno. To všechno nám trvalo dost dlouho protože moje pacinky z mrazu venku bolely no ne...
Nakonec ale přišla další zábava a to ptlání bláta a to s chutí jsem klidně pomohla a co víc dodat... To že potom bylo všude bláto byla jen Anukiho chyba!
"ty po mě házet nic nebudeš!" dupla jsem si a hodila po něm bláto taky a co nevidět se taková malá štvanice proměnila v bitvu o život. Bláto létalo vzduchem.
Nakonec však jsme si to správně vyřešili a další bláto už nebylo na nás ale po zdech a tak protože jsme zadělali tím všechny díry co byly v dosahu.
Nicméně jsem si vzala trochu látky do rohu místnosti a udělala si takový hezký měkký pelíšek jen a jen pro mě! Samozřejmě i klidně tam mohla jít maminka, ale jinak moje!

Povzdechnu si nad tím. Však musí být někdo kolem ne? Celou noc by tahání za kožich trvalo... Musí někdo pomoci! Rozhlednu se kolem sebe. "sakra... Nikoho nevidím kolem sebe."
Najednou se hned ohlednu zpět na Ruo když uslyším velký suchý kašel. Začala jsme pociťovat menší strach. "ty nebudeš na tom vážně dobře...." můj mozeček ještě tohle nechápal dost dobře.
Pak si všimnu toho zajímavě zbarveného jazyku který předtím takový nebyl. Ne že bych to nějak zkoumala, ale sem tam si někdy prostě všimneš věcí co bys normálně nezkoumal zblízka.
Strčím do ni opatrně čumákem. "vydrž chvíli... Sestři..." narovnám se s ještě jednou se rozhlednu kolem. Když zase nic neuvidím, pořádně se nadechnu a pak zyvyju hluboce a dlouze na pomoc.
Dělám si tak dlouho dokud mi nedojde dech nebo mě nezačne bolet hrdlo z toho. Cuknu uchem a kouknu dolů jak je na tom Ruo... Zatím dobrý, díky bohu. Neviděla jsem nic nového ale nemohla jsem vědět jak to pociťuje ona. Sedla jsem si na místo a čekala až se někdo uráčí přijít a když jsem zase byla v pohodě, byla jsem dál aby rychle někdo přišel. Přece si nebudu namáhat tlapky ne...

Sklopím uši dolů když se nic zase neděje AVŠAK najednou to otevřelo trochu oči a pousmálo se to. "no konečně! Ty ale dělej.. musíme dom!" koukla jsem se na její celé tělo a hned skočila po jejich ocasích. Vzala jsem jeden z ocasů do tlamy a zatáhla. No co se asi stalo... Nic... "P-oc svi tahle tehká??" byla víc těžká než jsem si myslela. Pustila jsem její ocasy a koukla na její hlavu.
"nespi a dělej! Nehodlám tady mrznout!" odfrknu si. No když nevztavala, jiná možnost nebyla. Sice byla trochu menší než já a mohla jsem ji v klidu vzít, takové svaly jsem neměla. Asi jsem neměla teda ty svaly co má maminka ale co už.
Dupnu si tlapkou a přijdu blíž k jejímu zatilku. Ten její kašel co sem tam jsem mohla slyšet se mi vůbec nelíbil. "vezmu tě k Zani... Očividně na tom nejsi vůbec dobře když tady jen tak spíš a kašleš! Na mě kašleš taky..." vezmu do zubů její zatilek a pomalu ale jistě se snažím s ní dostat směrem do botanické. Sice to je až moc těžký úkol ale i tak si věřím a snažím se s ní tam dostat. Potřebovala jsem se i pochlubit co nového našla ve sněhu že. Sem tam jsem se zastavovala abych si odpočinula a zeptala se jak je na tom, ale odpověď očividně žádná. Nebo?
"Ruo... Už můžeš vstát? Jsi moooc těžká..." a to jsme sotva přešli celý most... Ale lepší než nic!