Príspevky užívateľa

Odfrknu si když mi řekne zbabělec... Já taková nebyla jen jsem potřebovala nějakou záminku. Ne že bych ho chtěla dostat samotného do problémů, ale sama jsem nechtěla dělat problém
Bylo to těžké vysvetlovaní ale co už.
Dívám se všude možně až najdu takový zajímavý lesklý šroubeček od jednoho ze stroje. Nevěděla jsem co to je ale líbilo se mi to. Chvíli se na to dívám a pak se ohlednu na Anukiho když se ozve. "jo! Vždy mi zpívá v hlavě. Sice nik moc neříká ale vydává krásné zvuky.' sice jsme nevěděla zda to je úplně Hati ale kdo ví. Už celý ten čas mi zpívá a kdo jiný by to pro mě mohl být než Hati? No maminka to nebyla, ani táta ani bráška... Nikdo... Byl to úplně jiný hlas než měli oni.
"ale možná jednou ti bude zpívat také. Já tomu věřím! Popřípadě ti budu zpívat já.' usmála jsem se na něho a byla jsme na to hrdá. Ráda jsem pro někoho něco takového dělala.

Je třeba říct že jsem velice ráda šla s někým pryč. No s někým... Spíše za někým. Byla jsem takový ocásek. Bráška chtěl očividně jít pryč z úkrytu a abych nebyla sama doma, vydala jsem se za ním. No dohnala jsem ho ale šel někam kde jsem to ještě neznala. Dívala jsem se pořád kolem sebe a snažila se vše zapamatovat aby jsme v rámci možností pak našli cestu zpět.
"kdyžtak to hodím na tebe.... Jsi starší tak poneseš vinu ty." no ale to bylo možná.. naše kožíšky totiž nešly ve tmě moc vidět tak šlo lehce uniknout ale kvůli sněhu to bylo jiné, no i tak bylo třeba si dávat pozor.
Když jsme dorazili, zastavila jsem se před velkým vchodem a nakoukla trochu dovnitř. Bylo toho tam dost ale nevěděla jsem zda je to bezpečné. "možná tady bude něco hodně zajímavého." lehce jsem se zasmála nad tím a vběhla dovnitř jako kdybych zapomněla na všechnu bezpečnost.
Prolèzávám každý kout a záhyb všeho co najdu. Každá rozpadlá součástka stoje, každý kus dřeva, omítky a další.. to vše mé oči zahlédnou a všímají si toho pořád.
"Nanuki tady je to vážně hezké... Šel si podle slov Hatiho nebo sebe?" kouknu se na něho s rozzářeným pohledem a lehkým mávnutím ocasu.

Nevím úplně co tady sama dělám. Možná hledám nějaký dáreček na tátův hrobeček, ale jinak nevím. možná jsem z toho vyla smutná, ale držela jsem se.
Polorozpadlá budova před mnou vypadá jako dobrý úkryt se trochu odreagovat. Vejdu dovnitř a kouknu co zde je. Plno zajímavých věcí, ale musím najít jen jednu určitou a dokonalou. Dávám si však pozor, abych se nezranila. Jak maminka řekla - některé budovy jsou křehké a snadno dokážou spadnout na hlavu.
Sednu si doprostřed místnosti a kouknu kolem sebe. Nic moc nevidím jen takhle na oko tak se zvednu a začnu více hledat. Mezitím při hledání se místností ozývá jemné broukání melodie která mi hraje v hlavě a já ji opakuji. někdo si může myslet že tady straší, když můj kožich moc nejde vidět ve tmě, ale opak je pravdou. prozrazují mě šedé chlupy na ocasu a čumáku které jdou vidět až když je vlk blízko u mě.

Zastavila jsem se nad jejími slovy. No jo měla pravdu, možná jsem na to byla moc hr.
Ohlédnu se na ní a přikývnu už tišším hlasem. "promiiiň." trochu dám uši dolů ale pak se zase podívám kolem s ušima nahoře.
"něco málo mi uš táta ukazoval." usměju se a skrčím se. Už jsem nějak tak věděla jak se pohybovat a co dělat. Minule jsem ulovila myšku a byl to dokonalý pocit, to mi ale pak bylo na omdlení což se trochu obávám, ale nemám strach z toho! nevím čím to bylo, ale uvidím jak se mi bude dařit teď.
"takže si najít úkryt znamená vítězství že?" no úkryt... spíš něco za co se schovat. to bylo to oč tu šlo.
Ale co to? nějaké divné zvuky?! Trochu jsem se nad tím lekla ale hned jsem se skrčila až bych úplně ležel na zemi a dám uši dolů. tohle nebyl úplně normální zvuk. "jsou bašanti velcí? proč ten zvuk je děsivý?" řeknu tiše nebo se aspoň pokusím. Jako jo.. někde v nitru se mi ten zvuk líbil, ale už jen tak jsem se trochu bála když jsme tu sami.

zapojila jsem trochu ten svůj malý mozeček. přemýšlela jsem nad tím, kudy jsme se dostali. řídila jsem se slovy mámy a vážně mi to trvalo hodně dlouho než jsem dokázala zmapovat okolí.
Dívala jsem se kolem dokola, nosem jsem vtahovala všechny pachy ale vůbec nevím kde co jak je. všechny pachy se mi mísí. Trochu jsem bloudila kolem jedné z budov ale nakonec jsem našla ten vrak auta, který jsem na začátku prozkoumávala.
Otočím se na mámu a pak zase na cestu. Myslím že už jsem pomalu na stopě! Pomalu jsem se vydala nějakým směrem a myslím že už jsem vážně našla tu dobrou cestu. Ohlédnu se znovu na mámu a jemně zavrtím ocasem. "uš asi fím." v rámci možností se neztratíme protože jsem věřila mamince že se v pohodě a v klidu dostaneme domů. takže jdeme! než bude pozdě a vyleze to hnusné slunce!

Konečně, konečně, KONEČNĚ jdeme loviiit. Mamča mi slíbila Lovení Bažantů. sice nevím co jsou to ti bažanti, ale myslím že to bude podobné jak to co jsem kdysi dávno chytala s tátou. Sice mi pak bylo špatně, ale ale i tak jsem byla strašně ráda z toho úlovku. Létala jsem ze strany na stranu a dívala se na všechny možné věci kolem sebe. Možná jsem něco hledala, možná ne, ale i tak jsem šla s maminkou na nějaké to místo kde byly stromy a nějaké věci co kdysi dávno jsem viděla poprvé v centru města.
"mami mami kdy už tam budeme? kdy ufidím ty bašanty?" řeknu ještě svým nedokonalým mluvením. byla jsem moc natěšená na to.
vylezu n nějaká pařez a koukám všude kolem sebe. nevím jak to vypadá, ale hledám cokoliv. je tady plno divných stop a pachů, nevím úplně co z toho je od toho bažanta.

výhled to byl krásný, ne že ne. Když se mě máma zase dotkla a pucovala mě, ohlédl a jsem se na ní a zamručela tiše. Jakože byla jsem za to ráda, ale někdy toho bylo moc a pořád to dělala. Nikdy jsem nepochopila proč ale proč ne že.
přikývnu když se zeptá a odrazím se jemně od té zdi a jdu pomaličku tam odkud jsme přišli, samozřejmě na mámu čekám protože vím že by to byl můj konec kdybych šla bez ní.
po chvíli se zase dostaneme dolů a zas úplně ven. no že mi to trvalo nemusím říkat, ale já za to nemůžu. to ty schody jsou na mě zlé!
Kouknu se kolem sebe a hledám cestu, kudy jsme přišli. "jak še doštaněm domvů?" trochu jsem se obávala že jsme se ztratily, ale věřila jsem mamince že aspoň ona si to pamatuje.

v oku se mi objeví menší tik. narovnám se a pořádně se kouknu na vlka od hlavy až k packám. no moc nevypadal jak náš, navíc jsem ho nikdy neviděla, ani na pohřbu táty nebyl!
ale ale... ALE tohle si mohl odpustit! MALÁ SLEČNO?!?! Já a malá?! zavrčím na tohle. "nejsem malá!" však počkej... já ještě budu vyšší než ty! Ať už výškově nebo postavením! Budu jako táta, mesiáš!
"jsi moc drzý...Omluv se dceři býfalého mešiáše!" zamračím se. očividně se zdálo že jsem tohle využívala, ale ne... má hlava jednala sama od sebe. Takže jsem s tím nic neudělala a pravděpodobně jsem si to uvědomila později heh.¨
"A ještě se mi směje... pf!" odvrátím uraženě pohled. No nesmál se mi úplně, ale podle jeho tónu hlasu jsem poznala že se mi vysmál.
"nechápu jak tě okřídlenec mohl všít do kultu... jsi divný." cuknu uchem. měla jsem svou hlavu, chovala bych se jinak kdyby mě neurazil na začátku, ale kdo to mohl čekat.

to Hati musel být hodně silný když to tady vlastnili jiní a pak to dal nám. zajímavé že ta smečka nějakých divných lidí si nechala tohle líbit. To já bych všechny pobila a území si nechala! ale co už...
dveře? pfff na co dveře... Já radši nějak jinak abych měla nějaké dobrodrůžo! Dveře jsou pro slaboty! teda... Maminka slabota není, tím jsem si jistá!
Ozvěna... také dokonalé stvoření a krade mi to hlas... jednou tu ozvěnu přebiju a ukážu kdo je tady pánem! Ale očividně si vybírá nebezpečné místa, když maminka říká o tom abych si tady zase dala pozor, však jo pane! Já jsem vždy opatrná! To uvidíš!
Nakonec mě máma brala někam dál a já nevěděl kam. no bylo těžké vylést po něčem takovém čemu se říkají schody, protoře nemám zas takové velké nohy jak maminka ale co už. Však já vyrostu!
Když jsme dorazili na místo, Očividně zde mělo být okno, ale já byla malá tak jsem moc nic neviděla, ale přilezla jsem k otvoru a opřela se předními tlapami o zeď abych se podívala na ten neznámý výhled o čem mluvila. A ty jo... fakt to bylo něco! Takhle vysoko jsme byli. "to je... chodně vyšoko..." ale nebála jsem se, proč by jo že... užívala jsem si to jiným způsobem.

Už jsem rostla rychle a moje nohy mě vedly po celém těle už v klidu. Sice jsem neměla kamarády jako takové, ale co už. Hati byl můj jediný kamarád kterého jsme měla ráda, navíc mi pořád něco zpíval v hlavě a já zpívala s ním.
Jdu kolem této nějaké divné budovy s kterou nemám zkušenosti. Ale to mi je úplně šuma fuk.. jen si probrukuju nějakou melodií co mi hraje v hlavě a dívám se na oblohu. Měsíček krásně svítil a za to jsme byla ráda. Avšak něco tady nehrálo.
Hned jsem se zastavila když jsem cítila neznámý pach. Byl slabý pro mě a navíc nesmrděl jako ostatní vlci které jsme nepotkala. Vetřelec?! Hned se rozeběhnu a hledám. Za rohem budovy na mě vybafne moc světlý kožich. Neubrzdim svůj běh a tak se skutálím na po zemi. Hned vyskočím zpět na své nohy a kouknu na vlka.
"čo tady děláš duše bíďná pvoradná?!" Štěknu na vlka ještě svým ne moc dokonalým hlasem a slovy.

Vypadalo to že tohle nikam nepůjde. Cukla jsem uchem a trochu jsem nahodilá znechucený pohled. Oklepala jsem se a strčila do ní čumákem. "žapomeň na ťo! Pojď še mňou!" vyskočím a jdu po mostě dál.
Pak zastavím a kouknu se zda jde nebo ne. "aši ji najdveme. Nič jiňého nám nešbýfá." cuknu uchem znovu a hodím ocasem do strany.
"ave nebuť takofá... My ji najdemve!" usmeju se na ní. Úplně jsem nestála o to aby tady někdo byl nešťastný nebo kdo ví jaký.. to by bylo těžké pak. "kvidně ti žašpífám na ukvidnění." nabídnu se protože jsem věděla že to mě pomáhá tak že by to pomohlo i jiným.

Zůstala jsme stát když řekla svá slova a šla pryč, abych jí nezavázela pod tlapami. Cuknu uchem a když si uvědomím že je pryč, hned se rozeběhnu abych ji dohnala.
Měla zajímavé jméno, to jsme mohla uznat! Přiblížím se k ní až skoro nadoraz a jdu s ní po boku. Věřila jsem jí že najdeme mámu. Zpětně jsem si vše vyčítala ale nechala jsem si to pro sebe.
Uklidnilo mě však zpívání v mé hlavě. Hlas znova promluvil a začal mi zpívat abych se uklidnila. Přece jen jsem byla ze všeho rozklepaná. Pomalu ale jistě jsme začala po hlavu opakovat a začala si tiše broukat pro sebe. Bylo mi jedno zda to uslyší i Silmä. Prostě jsem to měla pro sebe a zda se jí to nelíbí tak její názor neslyším. Zpěv je můj život a tak to bude!
šlima? Ti ši moje šeštra?" kouknu na ní po chvíli. Nevím jak mě to napadlo ale pro případ se musím zeptat ne?

Lehce jsem se zasmál na její slova. Taky jsem se k ní přitulila aby věděla že mi může věřit v tom že jednou to dokážu! A já si ráda věřím takže ano Hati.. už se těš!
Když řekla že si zase projdeme město, vyskočila jsme a hned jsem se začala dívat zase kolem sebe kde co je. Zastavila jsem u jedné velké budovy a koukla nahoru. "pvoč je to ťak vejký??" otočila jsem se na mámu hlavou. "Haťi jád vejké veci?" nakloním hlavu. Opravdu jsem nevěděla proč to tady je ani jak se to tady vzalo a bůh ví já se tam někdo vůbec dostal.
Zvednu se a jdu pomalu dovnitř abych si mohla prohlédnout cokoliv zde je. Prolezla jsem malou dírou, kde si někdo mohl myslet že se nevejdu, ale vešla jsem se! Když se dostanu dovnitř, prohlédnu si vše a docela mě zaskočí jaká ozvěna tady je. Vše.. mé kroky, tiché kňučení a štěknutí se ozvalo všude. Usmála jsem se nad tím a krátce jsem zavyla. Úplně se mi rozzářily oči když jsem to slyšela. "mamiiii tady je kvásný hvas!" nevěděla jsem jak tomu říct, ale byla to dokonalost!

Bylo mi sice 6 měsíců a už jsem měla tak chápat co a jak ale tohle? Nepochopila jsem proč tady jsem. Šla jsem za maminkou.. to bylo vše, ale že tady budou všichni ti neznámí? To bych se radši otočila a šla pryč ale pak jsme ucítila ten pach... Táta?
Dívám se pod nohami všech co se vše děje a pak vidím černé tělo obklopené něčím.
Nějaký okřídlenec pořád žvanil a to mě úplně nezajímalo ale pochopila jsem co tady dělám. Táta umřel... Protlačila jsem se hned mezi všemi abych se koukla na poslední okamžiky. Moc s námi času netrávil, ale i tak jsem ho měla ráda. i přes všechno mi z oka upadla menší slzička ale nevydala jsme ani hlásku.
Když ho dávali nějak do země a zahrabali, nechápala jsem proč ale zavyla jsem si s nimi neboť to byl hezký zvuk pro mé uši. Ne že bych byla ráda za tu smrt ale milovala jsem všelijaké zvuky.
Pak jsem zase šla k mamince protože mě zbytek nezajímal. Přitiskla jsme se k ní a utřela si slzu tlapkou. Zbytek jsem proseděla a dívala se do země. Věděla jsem že byl táta silný a mocný nad všemi. Podle slov okřídlence to znělo jak něco zajímavého.
Něco mi vlezlo do hlavy a myslím že mi to nahodilo motivaci pokračovat v jeho práci. Možná až budu starší tak určitě tatovu práci prosadím na výši level. To věřím!

Poslouchala jsem ho a dívala se na jeho divadélko ale v jiném slova smyslu. Viděla jsem každičký kousíček pohybu. Vypadalo to jednoduše ale určitě to bude těžké jak něco!
Koukla jsem ani své přední tlapy a pak na něho. Radostně jsem přikývla se hledala jsem něco co bych mohla ulovit. Chvíli mi to trvalo ale pak jsem zahlédla krysu která něco hledala v nějaké lesklé věci aka plechovce co byla na zemi.
Přikrčila jsem se jak mi řekl a ukázal a pomalu jsem se plížila. Pomaličku jsem se približovala a dívala se na to pořád. Soustředila jsem se pořádně a to bylo poprvé co se aktivovala má magie. Žádné zvuky kamení.. nik nešlo slyšet.
Když jsem byla dostatečně blízko, vyskočila jsem po plechovce s krysou a snažila jsem jí skočit na tělo ale ona si toho všimla a tak se mi podařilo ji chytit za ocas.
Pořádně jsem ji držela a hned chytla do zubů. "mávm ji!" řeknu přes zuby a kouknu na tátu.