Príspevky užívateľa

Posmutnila jsem když odpověděla na mou otázku. Bála jsem se pomalu že ji asi už nenajdu. No ne?! To bych radši umřela! Ale to by maminka byla smutná.. tak to jako ne!
Hned jsem zavrtěla hlavou když se mě zeptala. "aňo pvoším!" ano prosím.. prosím! Já chci mámu!
Zvedla jsem se a hned jsem za ní přiběhla a vlezla jí mezi přední packy. Hlavu jsem si opřela o její přední nohy a dívala se kolem sebe. Asi jsme hledala něco co by mě dovedlo za mámou a každopádně jsem jí nechtěla opouštět než mě dovede za mámou.
"kďo vubeč ši?" kouknu na ní nahoru. Vlastně ani nevím kdo to je ale i kdyby to byl někdo cizí tak prostě k němu jdu aby mi pomohl najít mámu protože.. protože ano no...

No konečně se tady někdo probral jakmile se vytáhlo slovo rodina. Jakože nestěžovala jsem si ale ona očividně vzala k sobě to nejbližší. Což tohle jsme nemyslela ale objasním jí to víc. "ne ne ne... Šégva Žani..." ta byla starší a tak nás mohla hlídat ale očividně tady nebyla no. Navíc máma mi řekla ať se netoulám sama bez někoho dospělího takže to bych aspoň mohla svést na ni že mě hlídá.
"mámá žekla ať še netouáme šami po mveště. Pvoto se pťám na Žani." upřesním ji. Bylo mi jasné že mi úplně neodpoví ale snažila jsem se!

"hm?" naklonila jsem hlavu na bok jakmile nic neřekla. Jen se na mě dívala. Jako kdyby mě ignorovala! Tak to jako ne! Nechtěj mě naštvat!
Strčila jsem do ní čumák a zavrtěla ocasem. "nebuť nebafkaaa." strčím čumákem zase do ní a začnu kolem ní pochodovat. "co tady deláš? Kde je naše šégva?" tím samozřejmě jsem myslela Zaniyah. Máma mi totiž řekla že je to jejich ségra a jakmile v naší blízkosti je Ruo a Satuki tak samozřejmě všichni jsme sourozenci. Nebo nějak tak... Já je vnímala jako rodina. Přece jen s námi byly pořád a kradli teritorium!

Neposlouchala jsem nic jiného než zvuky krásné pro mě co jsem dělala já.ani jsem si nevšimla že je někdo poblíž.
V top všem jsem však zapomněla se dívat na cestu a zakopla jsem o kámen který byl předemnou. Spadla jsem na držku ale hlad se oklepala. Bolestí jsem si otřela čumák a koukla co se stalo. No jo.. kámen.. koukla jsem se před sebe a viděla jak tam něco ve stínu mostu se něco hemží.
Přikrčila jsem se a soustředila se abych nepozorovaně se dostala blíž k tomu neboť jsem potřebovala vědět a vidět vše.
Když se mé oči zaměřili pořádně, zjistila jsme že je to vlče jako já.. trochu větší ale co už. I pach říkal něco a vzhled ani nemluvě... Přece to byla má "sestra". Časem všeho možného co žijeme ji znám trochu a i jméno vím!
Skočím před ní a dupnu packou. "a mám te!" zavrtím ocasem. "ahoj, juo."

Zavrtěla jsme ocasem a kývla jsem hlavou. Samozřejmě tady nebudu dělat ostudu Hatimu! Já musím znát vše perfektně! O ano možná to potrvá.. Ale i tak!
Přestala jsem si broukat a poslouchala jsem její slova. A možná měla pravdu... Možná opravdu Hati chtěl někoho kdo tady bude jeho nejbližší a proto jsme se zrodili my. Děti noci. Něco na tom bylo ... Něco zajímavého!
"mamiiii..." otočila jsem se a postavila se před ní."já... Chci viděť Haťiho a šašpívat ši s ním." zavrtím ocáskem a usmeju se.
"chči š ním špívat čelému mestu." tyhle věci co mi pořád hrají v hlavě chci někomu ukázat. Ne že by mi Hati nestačil ale chtěla jsem aby to slyšel každý.. aby každý slyšel tu krásnou melodií co Hati sesílá mě.

No jo... Milovala jsem zkoumání. Byla to jedna z nejlepších věcí co se teď dala dělat. Přitáhly mě zde zvuky vody, jinak bych sem vůbec nešla. Všechny zvuky co jsem slyšela jsem milovala a kde byl zvuk, tam jsem byla i já!
"mmlá la la ... Lála laaaa." zvuky štěněčího zpěvu se nesly místem jak sám vítr. Hlas v mé hlavě mi zpíval jakmile jsem postupovala dál cestou.
Skáču do kaluží po dešti a všechny zvuky čvachtnutí si v hlavě měním na melodii. Jak já toto miluji. Neslyším nic jiného než jen tu krásnou píseň pro mé uši. Je ale zajímavé že jen tak od sebe to vnímám docela hezky.

Oklepala jsem se od všeho a koukla na tátu. Očividně po mě chtěl nějaký úlovek ale to já neuměla! Ani nevím zda by to bylo dobré nebo že bych vážně něco chytila.
"já chyťať něumím..." povzdechla jsem si a koukla na zem kde jen tak šel šváb. "nikdo ma to nenaušil." dám uši dolů a kouknu na něho zpátky.
Skočím blíž k němu a zase si zalezu pod jeho přední tlapy. Očividně tady to ještě bude zajímavé. Věděla jsem že se určitě tohle jednou naučím ale kdy to už byla otázka. "myšlíš že mi pomušeš?" kouknu na něho nahoru a menším úsměvem.

Koukla jsem na něho s úsměvem. "na me še můšeš špolehnou!" a tak to i bylo! Já problémy nedělám! Vždy si dávám pozor na vše o čem mi kdysi řekla máma. Jak jinak že.. přece se musí poslouchat rodiče.
I když.. vlastně mi teď i došlo že tenhle vlk je můj táta. Aaaa opožděná reakce! Můj nos není ještě úplně vinutý v tomhle a paměť taky ne. Takže možná smůla? Kdo ví...
Nedávala jsem ale najevo svou opožděnou reakci. Obešla jsem ho a vlezla mu mezi přední nohy o které jsem se hlavou otřela. 'nečo heškého..." ještě jsem nevěděla co ale už teď jsem si představovala dokonalý dáreček.
Vyběhla jsem do prostoru a začala si jemně broukat nějakou melodii co mi zrovna hrála v hlavě. Začala jsem zkoumat všechny škvíry a hledala něco dokonalého. Avšak spíše jsem pobrala prach a pavučiny do kožíšku než nějaký dárek.

Můj sluch ještě nebyl úplně vinutý ale jakmile se kolem mě něco mihlo, hned jsem se za tím otočila. Věřila jsem že to je máma ale ne... Byl to někdo nový. Někdo koho jsem neznala.
Čumáčkem jsem zavětřila směrem k cizince a uši sklopila dolů jakoby nešly vůbec vidět. Přišla ke mě a začala hned něco o máme říkat. Kde teda je? Kde šla?! Zkusila jsem se postavil a hned jsem se začala dívat kolem sebe. "kdě je...?" já nechtěla jít do úkrytu.. já chtěla za ní... Ukrýt už byl pro mě jako vězení, chtěla jsem ven s ní. No ale to bych musela vědět kde šla a tak že...

Dívala jsem se kolem sebe na domy když maminka o nich mluvila. Na mou hlavu toho bylo teď dost. Ani jsem teď nevěděla pomalu jaký dům byl před tím. Ale to se snad zlepší neboť chci postupem času vědět o městu hodně a vědět z paměti kde co je!
Když maminka mluvila o Hatim, hned jsem se na ní otočila a zvedla uši hodně vysoko ať jen slyším všechno. Byla jsem celkem zklamaná že ho neuvidím ale to druhé.. tak počkat... Zastavila jsem se a koukla do země. Pak jsem se koukla zpátky na ní i s úsměvem a zavrtěním ocásku. "tak ťo uš sem ho šlyšeja." zasmál jsem se a přiběhla zpátky k ní a otřela jsem se o její nohu. Opravdu když jsem poprvé šla ven z úkrytu, slyšela jsem ho. A pak dál a dál... Někdy přímo mluví a někdy něco brouká.

Bylo příjemné cítit její teplý dech u sebe. Až se mi udělala husina z toho. Ale ocásek se mi rozkmital jakmile mě pochválila a nazvala mě tak... Dokonale. Však já všem ještě ukážu jak budu statečná! "jo! Vypváším všem košich!" postavila jsem se a skočila opatrně dopředu před mámu s roztáhlími nohy do jakoby bojového postoje. "ochjáním všjechny!" a taky že jsem si za tím stála!
Maminka však pokračovala dál. "počkej na me!" rozeběhla jsem se k ní a dal jsem s ní pokračovala.
Její slova jsem pořád poslouchala a přemýšlela jsem. "ufidím někdy Hatiho?" když se o něm mluví tak bych ho měla vidět ne?

Oklepala jsem se a koukla jak na tom je bráška. Obcházel maminku a zkoumal. To jsem nechápala proč ale budiž. Pak se hezky připravil se postavit na zadní a ještě k tomu si hezky štekl. Následně se odrazil a postavil se na zadní a stal asi tak milisekundu. Následně spadl stejně jak já. Ale bylo to tam!
To jsem k němu přišla a pogratulovala tak že jsem mu olízla čumák. šikovný to brácha co. I dokonce maminka nás pochválila a to mělo větší hodnotu.
No ale pak byl čas jít zpět do úkrytu a to už bylo pro mě moc těžké. Ani nevíte jak se mi nechtělo ale musela jsem že.
Vyběhla jsem jako první a šla přes zase ty všechny věcičky co mi stály v cestě. Po hodně dlouhé době jsem to pokořila a výtězně jsem si na konci chodby štěkla.

Mihihi ještě že tak. Bylo mi řečeno už na sto procent ze se jí to bude líbit takže berem a nevracim. Avšak bloku se na tom držel jakmile jsem kamínek vzala do tlamky. Třepala jsem hlavou aby brouček spadnul ale on se držel. "pst šeee!!" ozvala jsem se naštvaně s plnou tlamkou kamínku. Nakonec jsme hodila kamínek zpátky na zem s tím že jsem si odfrkla.
Pak mě ale překvapilo že vlk na mě hrabal tak jsem se za ním otočil hlavou a dívala co dělá. Docela to bylo i příjemné. Pak se však ptal. "někdě... Šla pvo jiďvo." odpověděla jsem rychle.
Nakonec jsem ale vlka obešla a trochu zapřemýšlela. "bvouk mi vžal kameň... Vybeveš še mnou nový dájek pvo maminku?" sedla jsem si před něho a udělala svůj krásný kukuč. Moc krásný nebyl když mě vzornkčky byly tak malé že to vypadalo až děsivě z nějakých stran.

Příběh o tak zvaném autě byl zajímavý. Sice jsem nechápala proč by to lidé dělali ale budiž. Však my se taky nevozíme tak kde problém? Ale byla byl strašně vyděšená kdyby se to náhodou oživilo. Jaky to asi vydává zvuk? Že by podobný jak my? Jiný? Och jak já to chtěla zjistit.
Věc o lidech jsem si také poslechla a bylo to v celku zajímavé. Ale bála jsem se že se vrátí. Že nás najdou a ublíží. Z toho co říkala maminka. Nevrle jsem si sedla až skoro natlačená na vrak a koukla na ni. "nepšídou ne?" toho jsem se bála, ale nechala jsem usoudit starší co si o tom myslí.
"já fás ochváním! Nepuštím je do mesťa!" cukla jsem uchem a zamracila jsem se do neznáma.

Poslouchala jsem slova mámy jak mluví o tomto místě. Bylo zajímavé že se tohle opuštěné místo dalo využít celkem hezky a to na lov. Ježíš jak já si chtěla zalovit. Ale možná příště.
Také mi ale řekla něco o těchto velkých budovách. Zastavila jsem se a koukla na nejvyšší budovy co kolem mě byly. Nevěděla jsem co si o tom víc myslet. Jen jsem kývla hlavou na její upomínky a zašla jsem k nějakému vraku co ležel blízko. Očichala jsem ho ze všech stran a bouchla do toho páčkou abych se přesvědčila zda to drží nebo se to rozpadne jak budovy.
"a tohle?" zeptala jsem se s úplně nejistou otázkou. Ptala jsem se jakoby co je tohle ale kdo ví jak to chápala maminka co po ní chci.
"je tu plňo večí... Kdo to tu nechal? Pvoč to tu je?" bylo tady až moc věcí. Nejen vraky, ale i budovy a odpadky v podobě plechovek a tak na zemi. Můj mozeček to očividně nechápal.