Príspevky užívateľa

Zahlédla v mlze, kterou se pod vlivem bolesti stal její svět, jakýsi obrys dost možná vlčího tvaru. Nedokázala však dostatečně zaostřit, aby si mohla být jistá, a její čumák byl plný kouře a pachu spálené srsti, takže ani ten jí nemohl poradit, co to před ní vlastně stojí. Nebyla už příliš ochotná věřit svým smyslům. Věřit, že někde mezi plameny skutečně prokukuje vlk, který by ji snad mohl zachránit, a který není výplodem její vlastní zoufalé touhy po záchraně vlastního života, bylo pošetilé.

Když byla malá, říkalo se v její smečce, že nejmilosrdnější smrtí je umrznutí. Ke konci se každému udělá teplo. Skoro jako by si jejich duše přály, aby alespoň ve své poslední chvíli mohl umírající vlk cítit krapet naděje, kterou si odnese do příštího života. Možná, že uhoření bylo v tomto směru svému protipólu podobné. Někde v jejím nitru jí něco našeptávalo, že se blíží zachránce, aby mohla zemřít s tichou nadějí v srdci.

Nejprve si skoro neuvědomila, že se do jejího týlu zaryly čísi tesáky. Omluvu, která tomu předcházela, neslyšela Mornie vůbec. Nedokázala si dost dobře přebrat, co se okolo ní vlastně děje. Snad už stihla zemřít a znovu narodit a její nová matka ji neohrabaně zvedala za volnou kůži, aby ji někam odnesla, zatímco jí se její poslední život připomíná jako noční můra… Ne, kdepak. Ještě je naživu, u řeky Cayny. A ať už je to kdokoliv, někdo se za ní vrhl do plamenů a pomáhá jí do bezpečí!

Pozorně vlka poslouchala a zamyšleně si představovala popisované manévry. Byla by schopná s myslí zamlženou soubojem takhle nad svými kroky uvažovat? Byla si jistá, že při lovu to dokáže, ale kořist nepromýšlí každý svůj krok tak, aby jí co nejvíce ublížila. Kořist nemá trénink.

Věděla, že to dokázala už při tréninku s Adainem, ovšem to procvičovali pořád dokola ten stejný manévr.

Probrala se ze svých úvah a otočila se na Jarumiho. "Vydrž chvilku, chci si něco zkusit," řekla a udělala pár kroků dál. Když měla dostatek prostoru, vrhla se k zemi a překulila se se zatnutými tesáky, jako by snad skutečně držela nějakého vlka za křídlo. Při vstávání však trochu zavrávorala.

Hlasitě zalapala po dechu a ještě neposledy dokázala otevřít oči, když zaslechla kdesi v dálce hlas volající ji k řece. Nebyla si jistá, zda byl skutečný, nebo se jí jenom zdál. Možná na tom ani nezáleželo. Plameny dál olizovaly její tělo a ona přestávala cítit kontrolu nad svým tělem. Přesto nějakým zázrakem dokázala dát tlapky do pohybu.

Povedlo se jí najít cestu skrze plameny trochu blíž k hlasu, který na ni volal, a tedy pravděpodobně i k řece, která mohla být její záchranou. Přesto však před očima viděla šmouhy a ztrácela dech. Tiše doufala, že pokud ten hlas patřil skutečnému vlkovi, snad ji spatří. Třeba by jí dokázal nějak pomoci. Nějaký Ignisan by byl ideální. Hromada z nich má ohnivou magii, někdo by tohle snad dokázal zastavit. Mohla by však mít takové štěstí?

Pokud to však byl jen výplod její fantazie, nejspíš tohle byl její konec.

Údery Morniina srdce nabraly na síle, když vlčice kráčela blíž a blíž jejímu úkrytu. S elegancí zkušeného lovce se přesunula na vhodnější místo, odkud měla dobrý výhled a spoustu možností pohybu, aniž by byla spatřena. Nezdálo se, že by cizinka o její přítomnosti tušila, ačkoliv to vypadalo, že tuší, že něco není v pořádku.

Mornie se zapřela tlapkami do vlhké lesní hlíny a čekala na svůj okamžik. Nadělí téhle vetřelkyni pořádné překvapení a příště si takovéhle výlety jistě rozmyslí.

Fialová vlčice konečně došla tam, kde ji Mornie potřebovala. Modrá se odrazila od země a jedním mohutným skokem porazila cizinku k zemi. „Co si myslíš, že tady děláš?“ zavrčela skrz vyceněné tesáky.

Plížila se mezi stromy s očima na stopkách. Někde tady před chvílí cítila daňka. Doufala, že zvíře od té chvíle nevzalo nohy na ramena. Těkala očima od jedné strany lesa ke druhé a už už to chtěla vzdát, když tu náhle zaslechla kroky. Na daňka byly trochu lehké, ale to ji v tu chvíli moc nezajímalo. Plížila se dál tím směrem, než ji do nosu udeřil neznámý pach. To tedy rozhodně daněk není. Kdepak, tohle byl jasně poznatelný pach tuláka. Po chvíli zahlédla i záblesk šedé srsti mezi stromy a rázem bylo její podezření potvrzeno.

Potlačila v sobě veškerou touhu vyběhnout a vlka pořádně podusit a místo toho se rozhodla opatrnými kroky přiblížit a využít momentu překvapení.

Sledovala, jak Jarumi roztáhl křídlo a zapátrala v paměti. Před očima se jí promítla vzpomínka na trénink s Adainem, kdy do zbláznění běhala proti němu a pokládala bradu na křídelní kloub, do kterého by ho normálně musela kousnout.

„Tenhle kloub,“ ukázala sebejistě na místo, o kterém jí řekl Adain, „je u nezkušeného bojovníka jedním z nejzranitelnějších míst. Dobře mířený kousanec může křídlo na nějakou dobu vyřadit z provozu. Zkušený letec ho ale může použít jako zbraň, takže je nutné sledovat situaci.“ Ale to ostatně v každém souboji. „Peří na konci křídel se dá snadno vytrhat a omezit vlka v letu…“ Na chvíli se zamyslela, co jí to ještě Adain povídal.

Tiše vstoupila do nory, se zrakem upřeným od jejích stínů, ve kterých se snažila rozeznat siluety přítomných. Mohla teď běhat podél hranice, nebo být na cestě na diplomatickou misi po Rayově boku… ale místo toho si zvolila dělání chůvy.
Hluboko v duši jí bylo jasné, že vyslat ji mírumilovně řešit konflikt s Přízračnými by nebyl dobrý nápad. Nemělo by to dobrý konec. Nejspíš by se neudržela a některému z nich skočila po krku. Což nemohlo být pro smečku dobré. Potřebovali mírumilovný konec celého sporu. Vlčata si zasloužila vyrůstat ve světě, kde se nebudou muset ohlížet přes rameno pokaždé, když vylezou z nory, aby se ujistila, že se na ně nikdo nechystá skočit.

A možná je taky trochu chtěla poznat. Vlčata. Vlastně nikdy s žádným z nich ani nepromluvila, a to už měla minimálně ta Artemisina kus života za sebou. Líbila se jí příležitost konečně poznat, jací jsou ti vlci, kteří budou jednou lovit igniskou kořist a bojovat igniské boje… léčit igniská zranění.

Navíc ve stínech nory zahlédla Feiera. Ve chvíli, kdy je osud smečky nejasný, je dobré mít po tlapce kamaráda.

Mornie pokračovala ve Feierových stopách. Držela se docela dobře, rozhodně lépe než posledně. Co chvíli sice musela trochu přidat, aby hnědému vlkovi stačila, ale po několika úderech srdce se jim vždy opět povedlo vyrovnat tempa. Vítr dál cuchal její srst, a co chvíli jí pár neposlušných chlupů vlétlo do výhledu, ale nic, z čeho by se nedokázala bez problémů vyrovnat.

Neviděla Feierovi do tváře, ale přesto měla pocit, že jeho krok je o něco živější a veselejší, než na začátku. Bylo jí jasné, že je asi právě teď ve svém živlu. Pokud se od něho nedozví, co že ho to před začátkem jejich cesty trápilo, alespoň může být klidná, že se jí ho snad povedlo trochu rozveselit.
Zpomalili. Jejich cesta se pomalu blížila konci a oni šli už jen krokem vedle sebe. Zdálo se jí, že Feierovy koutky jsou skutečně mírně zdvihnuté. V jeho případě by se to úsměvem snad nazvat dalo.

Dala si čas, aby popadla dech. Až pak promluvila. „Je to tím, že jsem od minula nabrala síly, nebo to tentokrát nebylo tak hrozné?“

Zastříhala ušima. Nečekala, že by Adain ještě něco plánoval. To ale pochopitelně neznamenalo, že neměla zájem. Jeho slova v ní probudila náhlou inspiraci a měla celkem chuť dojít něco chytit. Pokud by se k ní Adain přidal, mohla by využít jeho leteckých možností. A nevěděla sice, jak na tom je hnědý vlk co se lovu týče, ale třeba by také pro změnu mohla něčemu přiučit ona jeho.

„Jestli ještě nemáš dost, tak bys mi mohl pomoct nakrmit smečku. Kořisti není nikdy dost, zvlášť teď, když se tu každou chvíli objevuje někdo nový.

Zhluboka se nadechla, aby horský vítr provětral její plíce. Bylo jí jasné, že je bude potřebovat v plné síle. Nechala si od vánku načechrat srst a hrdě následovala Feiera. Byla odhodlaná dnes vydržet alespoň o kus déle, než minule.

Po Feierově vzoru zrychlila do cvalu. Nezůstávala daleko za ním, ale ani se nesnažila běžet vedle něho. Dokázala si představit, kolik tenhle vlk má naběháno a bylo jí jasné, že i přes dlouhou cestu ze severních zemích, kterou měla v tlapkách, se s ním nemohla měřit. Raději budu šetřit síly. Docela určitě je ještě budu potřebovat.

Když dorazili na vrchol kopce, naskytl se jí pohled kolem a pochopila, co ji čeká. Sníh v úžlabích jí starosti nedělal. Co ona se jím jen naběhala. Více ji vytáčel vítr. Ne že by s tím zkušenost neměla, konec konců, kde je sníh, tam bývá vítr, ale její srst, která stále ještě nestihla dostatečně prořídnout, se stala hračkou neposedného vichru, a nezřídka v důsledku toho končila v jejích očích. Víc než cokoliv tak dost možná bude mít problém s viditelností.

Paroháč se pyšnil hlasem bojovníka, ale před jejím útokem uskočil. Mornie pořád viděla rudě a úplně se nevzpamatovala z rozhněvaného transu, když se před ní začala odehrávat celá ta scéna.

Chtěla po vlkovi skočit znovu. Ať se naučí, že takhle se s Ignisem nejedná! Ale pořádně se ani nestačila začít divit, kam se vlastně ten vlk poděl a kde se tady vzal ten pták, než ucítila pach ohně. Zrychlil se jí tep. Oheň. Symbol domova. Symbol síly. Zdroj světla a tepla, zdroj naděje... nejkrutější zabiják. Živel, který tolik milovala, který jí byl domovem víc, než ledové pustiny, na kterých vyrůstala, který jí dal sílu i v těch nejtemnějších chvilkách, ten živel ji teď ze všech stran obklopoval a olizoval vše, co mu přišlo do cesty. Seschlou trávu, houževnaté pampelišky... její ocas. Bolestně zavyla a marně hledala cestu skrz vařící bludiště.

A v tu chvíli ji napadlo, že v tom má nejspíš tlapy ten parohatý prašivec. Proto si tak bezostyšně pouštěl pusu na špacír. Celou dobu schovával v rukávu eso, o kterém Mornie ani netušila, že mimo Ignis někdo má. Spolu s ohlušující bolestí ji po tomhle uvědomění zalila nová vlna zloby.

"Ty hade! TY HADE! TY PAROHATÁ BESTIE, TY ZMIJE JEDOVATÁ! Jak se opovažuješ do toho tahat oheň?! To ti nedaruju!"

Plameny si pomalu nacházely cestu po jejím těle. Hustá srst vyvinutá do mrazivých teplot dobře hořela. Z Morniiných očí se kutálely slzy, které se vždy vypařily, ještě než stihly dopadnout na zem. To přece není možné! Její překrásný tančící element, kterého se vždy tak zhypnotizovaně toužila dotknout, ačkoliv věděla, že nemůže, pomalu konzumoval její srst a vnášel do jejího srdce bolest, jakou za celý život neucítila. A všechno to byla jeho vina!

"Doufám, že tě tvoje hvězdy proklejí! Doufám, že už nikdy nezažiješ klid! Doufám, že tě už nikdo nikdy nebude schopen opravdu milovat! Doufám, že všichni tví potomci budou proklínat osud za to, že se narodili s tvou krví v žilách! Já douf...ám..."

Do jejích plic si konečně našel cestu kouř s popelem a ona se rozkašlala. Ještě toho tolik chtěla říct! Tisíc různých kleteb by pro toho magora dokázala vymyslet, a ještě by jich pár zbylo pro zbytek jeho smečky. Ale bolest od neúprosných tesáků zlatého zabijáka a její boj s dechem ji pomalu připravovaly o vědomí…

Posadila se do trávy a obmotala si ocas kolem tlapek. Tiše si prohlížela všechny vlky kolem sebe, celou smečku, která se sešla u další velké události. Byla ráda, že tentokrát se setkávají kvůli pozitivní záležitosti. A zároveň byla překvapená vlastním nadšením.

Z podobných oslav se jí jako dítěti vždy dělalo mdlo. Věděla, že jednou bude muset něco podobného podstoupit také. Měsíční ochránce pro ni měl vybrat vhodného partnera, se kterým bude moci pokračovat vůdcovskou linii. Bez ohledu na vlastní přání a rozhodnutí. Z toho pro ni žádné radování nikdy nekoukalo.

Ale Ignis byl jiný. To jí ostatně bylo jasné už dlouho. Věděla, že tady nejsou vlčata ani partnerství pro nikoho povinností a každý může v tomhle směru dělat svá vlastní rozhodnutí. Marielle, Raymond, ona i všichni ostatní ve smečce. Svatba je v Ignisu znamením skutečné lásky, nikoliv povinnosti pokračovat pokrevní linii. A když tam tak tiše seděla, poslouchala Rooin překvapivě přeslazený proslov a ještě přeslazenější sliby, sledovala, jak se na sebe Raymond s Marielle dívají a předávají si dary… co jiného mohla dělat, než se radovat?

Bez jediného zaváhání se přidala k chorálu vyjících vlků a nechala svůj hlas hrdě znít.

„Ty míříš do města?“ vydechla udiveně Mornie. Měsíc už se párkrát obrátil od chvíle, kdy se k tomu místu sama poprvé přiblížila, ale ta vzpomínka s ní pořád zůstávala. „To místo je šílený! Smrdí to tam jako smrt a vlčí smečka, co tam žije, furt čumí na měsíc a mluví o nějakým svým bohovi… občas si říkám, že možná ani ve dne nechodí ven! Že nic jinýho než noc pro ně neexistuje!“

Jestli se tahle vlčice hodlala k těm podivínům přidat, pak s ní rozhodně bylo něco špatně a Mornie doufala, že se při nejmenším aspoň vydá brzy na cestu. Nechtěla mít někoho takového poblíž hranic.

Pozorně poslouchala jeho slova. Takovou radu nakonec rozhodně nečekala. Rozhodně nebyla bojovníkem v pravém slova smyslu, ne o cokoliv víc než kdokoliv jiný v Ignisu, ale přesto s ní jeho slova rezonovala. Odhodlání žene bojovníky i lovce stejnou silou. Zabít nepřítele, utišit hlad - obojí vlk dělá, aby mohl žít…

…Mít pro co žít je možná úplně to nejdůležitější.

Zmínka medvěda jí připomněla její vlastní setkání s jedním takovým, ačkoliv to bylo ještě v jejím dospívání, daleko, v zemích pokrytých sněhem. Připadalo jí to jako vzpomínka z předešlého života. A přesto si vzpomínala moc dobře na to, jak skupina jejích známých, s jejím otcem v čele zabila toho polárního medvěda, co se usadil na jejich území. Děti měsíce tehdy bojovaly za bezpečí pro zbytek své smečky. Medvěd se bil o vlastní život. Obě strany měly odhodlání. Ale její smečka evidentně větší.

„To jsou velice moudrá slova,“ pokývala uznale hlavou. „Budu na ně pamatovat.“

S hlubokým nádechem se připravila zase na další trénink s opeřeným vlkem. Dobře věděla, že jich zatím zdaleka neměla dostatek, aby mohla reálně uspět, proto se taky pro tenhle trénink rozhodla. Ale stejně si pořád dobře pamatovala, jakmoc jí dal zabrat ten poslední.

„Stavbu křídel jsem už řešila s Adainem,“ řekla. Až teď si uvědomila, jak je mu Jarumi podobný. Že by to byl jeden z těch sourozenců, o kterých jí Adain říkal? Pokud by to byla pravda, tak jí hned bylo jasné, že ji šetřit rozhodně nebude.
„Stejně bych si to ale ráda zopakovala,“ dodala. „Snadno se to zapomíná, když si to vlk neopakuje.“