Príspevky užívateľa

Tiskla k sobě zuby tak pevně, že se začínala bát, aby si je nevylámala. Co si ten hejhula vůbec myslí? Že jsou v Ignisu úplně vymletí? Samozřejmě, že věděli, že Rivotra zabil nimlóg, ale jak už se jí omílalo v hlavě několik týdnů – přivést ho tam dost dobře pořád mohli Přízrační a Mornie bez nejmenších pochybností věřila, že to tak skutečně i bylo. A rozhodně byla ráda za to, jak její smečka zareagovala. Jak jinak takovou situaci taky řešit? Sedět na zadku a čekat, až se vrah objeví se svěšeným ocasem a dobrovolně se nechá potrestat? Nebo přijít Přízračné poprosit, jestli by se teda někdo milostivě nechtěl k té vraždě přiznat (ale rozhodně je nenutit)? To tak!

Po poslední poznámce Přízračného se jí před očima udělalo rudo. Pomalu ani nevnímala, co to vlastně její svaly dělají, když se vrhla vpřed s tesáky na přímé cestě k vlkovu obličeji.

Zamrkala a pomalu se vzpamatovala. Uvědomila si, že Adainův pád byl záměrnou zkouškou, nikoliv úkazem jejích schopností či jeho únavy. Protočila očima. Jak si to jen mohla neuvědomit? No dobře, nevadí. Příště už to bude moje práce.

Pozorně si poslechla, co jí říkal. Všechny detaily si ukládala do hlavy, aby se mohla příště pořádně předvést. Vypadalo to ale, že bude muset ještě hodně pracovat, než dokáže skutečně přemoci zkušené letce a okřídlené bojovníky. Štvalo ji to. Ale snažila se nedat nic znát.

Slezla z boku povaleného Ignisana a postavila se tlapkami zpátky na pevnou zem. „Bylo to super,“ zahlásila. „Ale určitě to budeme muset někdy zopakovat. Myslím, že ve skutečném souboji bych si zatím moc dobře nevedla. Ne s nějakým zkušeným létavcem.“ Uchechtla se.

Z jejího hrdla se dralo hluboké zavrčení. Ocitla se v bolestném konfliktu sama se sebou. Kdyby všechno bylo jen a pouze na ní, už by dávno tomu hajzlovi skočila po krku. Konec konců - jak dobře tak může průměrný Přízračný umět bojovat? I v případě Rivotra jim musel pomoci nimlóg.

Jenže to nebylo jen o ní. S jejími činy se mohl táhnout i osud celé smečky. Kdo ví, jak vyhrocená situace mohla nastat, kdyby toho paroháče zabila. Nebo co hůř – kdyby ho nezabila a on mohl utíkat žalovat zbytku smečky. Nepochybovala sice, že v boji s Ignisem by Přízrační padli, než by slunce stihlo zapadnout… ale štěňata, matky, ani nikdo jiný nepotřeboval znovu riskovat. Už tak se na ně ze všech stran valili nepřátelé. Katalyzátor pro další bitvu skutečně nepotřebovali. Zvlášť když se teď nacházeli opravdu na tenkém ledě.

„No, jen tak to určitě nebylo. Za zabijáky bez motivu vás nemám. Ale faktem je, že Rivotr je mrtvý a z jeho těla šel pach Přízračných. Takže když si dám dvě a dvě dohromady, zdá se mi závěr celkem jasný, ale vy se radši tváříte, že neumíte do pěti počítat. Protože zapírat je pro vás zbabělce mnohem jednodušší, než se přiznat a čelit následkům, to je mi naprosto jasné.“

Jeho komentář ohledně Roo nechala bez reakce. Nejspíš by se z jejího hrdla místo slov vydralo jen další vrčení. A opravdu se mu nechystala udělat takovou radost aby přiznala, že Ignis svou betu velmi postrádá.

„A věř mi, paroháčku, že kdybychom byli alespoň z poloviny takoví krvelační zabijáci, za jaké nás máš… tvá smečka už by dávno, dávno lehla popelem.“

Její pohled stanul na černobílém vlkovi s jakýmsi podivným parožím. Bývala by se možná takovou kuriozitou zabývala o něco víc, možná by si dokonce všimla i šramocení v nedalekém houští, kdyby ji do čumáku neudeřil ten nápadný pach Přízračných. Její srdce vynechalo úder.

Když promluvil, její srst se zježila, rty se samovolně stáhly do jakési podivné grimasy, vyjadřující hrůzu i zlost zároveň, a odhalily bílé tesáky pod nimi. „Ty. Ty!“ zavrčela, jako by za vším tím, co se v posledních dnech dělo, mohl jen a pouze tenhle vlk osobně. Nebylo tomu sice tak, ale kdo dobrovolně stojí s Přízračnými, měl v jejích očích Rivotrovu krev na tlapkách. A to ho ani neznala. Ani ho neznala. Nedokázala si představit, že by dokázala udržet své drápy a tesáky na uzdě, kdyby si dovolili na někoho jiného. Hlavou jí probleskla vzpomínka na Feiera.

„Ach, to je mi jistě líto, že Ignisané chodí po vašem území. Příště vám u toho zabíjení raději necháme soukromí,“ procedila skrz zuby.

Překvapeně zamrkala, když Adain při posledním pokusu skutečně povolil a svalil se k zemi. Asi mu už dochází síly. Nebo mi to vážně začíná jít, přemýšlela spokojeně. Že by to Adain mohl udělat schválně, ji v tu chvíli ani nenapadlo. Chtěla vstát a trochu se z toho úspěchu zaradovat, ale když on tam tak ležel a koukal takovým zvláštním pohledem, jako by snad na něco čekal.

A tak se nakonec do toho křídelního kloubu přeci jen zakousla. Nebylo to silně, přeci nechtěla poškodit Igniského bojovníka, ale rozhodně to bylo znát. Současně s tím se zapřela tlapkami o jeho bok, ve snaze mu alespoň trochu omezit pohyb.

Jemně se ušklíbla jeho křenění a poté se na chvíli zamyslela. "Myslím, že bych chtěla, abys je použil," řekla nakonec. "Norest se plní okřídlenými vlky a když se s nimi nenaučím bojovat, nikdy nad nimi nemůžu zvítězit." A pokud s ním něco takového trénovat Feier, rozhodně nechtěla zaostávat. Stačilo jí, že s přehledem udržel rychlejší tempo než ona, ještě aby z něho byl i lepší bojovník. Ten vlk se dal na léčitelství, ale evidentně v Ignisu málo vlků stonalo, neboť stíhal ještě tak padesát věcí k tomu.

Udělala krok blíž. Jarumiho uvolněný postoj v ní vzbuzoval pochybnosti. Že by si vážně nedával pozor? Že by uvolnil svaly a pokračoval v klidné konverzaci? To se jí nechtělo líbit. Začala si pohrávat s myšlenkou, že by si začátek souboje přeci jen vzala do tlapek, aby mi ukázala, že je nutné se mít na pozoru. O jeho vnitřní připravenosti neměla ani ponětí.

Kráčela svižným krokem směrem k řece. Byla už poměrně daleko za hranicí Ignisu a tím pádem i smečky Přízračných, ale stejně se neustále ohlížela přes rameno. Ať je pravda o Rivotrově smrti jaká chce, stejně sousední smečce ani trochu nedůvěřovala. To, že ho zabil nimlóg přeci neznamenalo, že to byla nehoda. Přízrační mohli klidně tu bestii záměrně přilákat! A ačkoliv teď sice byla v nížině, kde bylo riziko takového osudu výrazně nižší (haha), není to přeci jediný způsob jak nepřítele ohrozit.

Sklonila se k tekoucí vodě a napila se. Na chvíli tiše zavzpomínala na doby, kdy pro ni bylo i obyčejné pití vody fascinující, neboť celé dětství zaháněla žízeň sněhem. Ty časy se jí teď zdály tak vzdálené... nedokázala si představit, jak by to vypadalo, kdyby s Dětmi měsíce zůstala. Celý zbytek života se modlit k noční obloze, nechat si rituálně přiřadit partnera, vychovat k víře i vlastní potomstvo... Ta myšlenka pro ni byla už tak vzdálená. Jako by nahlížela úplně do jiné existence.

Led a sníh byly dávno ztraceny v toku času. Už se nemusela hřát vlastním dechem - v jejím srdci hořel pravý Igniský oheň.

Nimlógové… ty potvory znala (naštěstí) jen z vyprávění. Matně si vzpomínala na dávné plány jít od nich nové území trochu vyčistit, ale nikdy na ni nedošlo, takže to obávané zvíře vlastně nikdy nespatřila. Žhnula v ní však jakási morbidní zvědavost. Jaké to asi je, něčemu takovému čelit tváří v tvář? Jak taková bytost vypadá? Jak bojuje… jak chutná její maso? Nehodlala se té bestii však vydávat vstříc. Alespoň ne sama. Rozhodně ne po tom, co se stalo Rivotrovi, ačkoliv pořád věřila, že na tom Přízrační měli minimálně nepřímou zásluhu.

Spatřila ve Feierovi záblesk jeho obvyklého přístupu, když jí opět položil tu známou otázku. Ulevilo se jí. Snad to nebude až tak zlé. Ale teď - jakou trasu zvolit? Moc dobře si pamatovala jak to dopadlo posledně. Tlapky ji bolely ještě několik dní. Neměla by se nechat takhle vyřadit jediným během.

A přesně proto musí trénovat! Čím dříve si na takové trasy zvykne, tím dříve to pro její tlapky přestane být šok!

Nehledě na to, že by její původní plán (to jest - unavit Feiera a vytáhnout z něj, co s ním je) by při náročnější trase mohl přeci jen být trochu účinný.

"Už dlouho jsem neběhala nic náročnějšího. Je na čase to změnit. Klidně bych si dala něco srovnatelného s naším posledním běžeckým tréninkem." Nohy ji zabolely už jakmile ta slova vypustila z tlamy, ale doufala, že to bude stát za to.

Rázem se jí zrzoun začal zdát o něco sympatičtější. Odvaha vrhnout se do boje, i když tím bojem je jen smečkový trénink, to dokázala ocenit.

Chvíli zvažovala, zda se na Jarumiho rovnou vrhnout, ukázat mu, jaké hryzance dovede uštědřit a ověřit si, zda je opravdu snese s takovým klidem. Nicméně neudělala to. Dokázala si představit, že s jedním párem končetin navíc má vlk celkem navrch ať je silná jak chce. A i kdyby neměl, může jí nakrásně uletět.

„Používáš v souboji i ta svoje pírka?“ zeptala se rychle, ale udržovala svaly napjaté, uši našpicované, oči na stopkách, kdyby se Jarumi náhodou rozhodl, že řečí bylo dost a vrhne se do boje rovnou, aniž by jí odpověděl.

Pokývala hlavou. Už skoro stihla zapomenout, že se Ignis měl stěhovat. Mluví se o tom takovou dobu… Na moment zavzpomínala, jak tehdy ještě jako Omega poslouchala od vlků, že se chystá stěhování. Teď bylo rázem vidět, že to až příliš dlouho natahovali. Pokud však odsud zmizí včas, mohlo by to pořád ještě něco zachránit. Nicméně současně se jí příčila myšlenka, že by před Přízračnými prostě… utekli! Věděla, že to tak úplně není, stěhování bylo na plánu dlouho před Rivotrovou smrtí, která všechno tohle uvedla do pohybu, ale stejně měla pocit, že se za odchod z území po tom všem bude někde hluboko v duši trochu stydět.

Nadhození společného běhu v ní vykřesalo jiskru naděje. Třeba se Feier unaví a bude otevřenější. I když věděla, že to jsou spíš jen naivní představy. Pravděpodobněji to bude ona, kdo se vyčerpá tak, že už si ani nevzpomene, co že to chtěla zjistit. Přesto se však její koutky stáhly do malého úsměvu.

„Vážně? A nechceš mi nějakou z těch tras ukázat?“ mrkla na něho.

Přikývla. Věděla, že ke každému použitelnému učení patří taky opakování, ale je pravda, že by ji asi nebavilo až do západu slunce manévr opakovat. Nicméně šestkrát – to zvládne.

Dala tedy Adainovi znamení a bylo to tu znovu. Tentokrát už stála sebevědomě a věřila svým tlapkám, že ji dokáží nést tak, jak potřebuje. Uhnula do strany a opřela o něho všechnu váhu, jakou jí její pozice dovolila. Doufala, že ho skutečně dokáže shodit, ovšem tak trochu ji držela zpátky obava, že pokud se jí to povede, půjde ona s ním. Nakonec tedy jen poraženě položila bradu na jeho křídlo.

Bude to muset zkusit znovu. A znovu a znovu…

Podezřívavě se zamračila. „Tak jinam! A kam? Počkej, nech mě hádat! Chystáš se k Přízračným! Proto se touláš takhle blízko u Ignisu!“ Hlasitě zavrčela. Pokud to skutečně bylo tak, jak jí její lehce poblázněný instinkt napovídal, nemohla dovolit, aby se tahle cizinka přidala do řad jejich nepřátel! Co by to byla za Ignisanku, kdyby ji nechala jen tak zvesela vstoupit do rivalské smečky a posílit ji?

Naježila se a výhružně vycenila tesáky. Zatím se ale do žádného souboje nevrhala. Čekala na reakci od cizinky.

Pokývala hlavou. Nebyla zrovna zkušená bylinkářka, spíš naopak, ale dokázala si představit, že když je jaro v plném proudu, tak už budou mít léčitelé ke sbírání víc než dost. Nicméně pořád se jí tak úplně nedostalo odpovědi na její skutečnou, nevyřčenou otázku.

„Já se tu jen tak procházím,“ odpověděla mu. „Chtěla jsem se na chvíli trochu vzdálit od toho všeho co se teď děje. A hlavně co nejdál od Přízračných.“ Mohlo by tohle být ono? Že by Feiera užírala celá ta záležitost s Přízračnými? Nedivila by se tomu. Sama ohledně toho konfliktu cítila silné emoce, ale v jejím případě to byla především zlost.

Také to ale mohlo být něco úplně jiného. Zase jednou litovala, že její magie nedokáže myšlenky vlkům také brát a zjišťovat z nich informace.

Mírně sebou cukla, když Adain škubl křídlem. Tolik síly v takové troše peří… Skoro začínala mít respekt i pro obyčejné ptáky. Být obyčejní bažanti vlčí velikosti, mohla by s jejich lovem mít pěkné potíže.

Ale už chápala základ pohybu, který po ní Adain chtěl. Když to jednou víceméně zvládla, zdálo se jí to rázem mnohem proveditelnější a věřila si, že už to tentokrát dokáže udělat lépe.

Počkala, až Adain dojde na své původní místo, zhluboka se nadechla a kývla mu na znamení. Dívala se jak běží. Tentokrát už žádnou nejistotu necítila. Pevně stála a když byl Adain dost blízko, opět uhnula do strany. V mžiku už se celou svou vahou opírala o Adainovo rameno s bradou přímo na jeho křídelním kloubu. Snad bych ho tentokrát mohla malinko ždibnout, pomyslela si, usmála se té myšlence, zaplašila ji a schovala nenechavé tesáky.

Zírala na tu podivnou vlčici, ale nebyla si jistá, jestli je prozrazena. Když po ní však vlčice štěkla, bylo rázem jasno. Zvedla se ze svého úkrytu v křovinách a promluvila. „Nazdárek.“ Znovu si pohledem změřila černou vlčici a přepočítala končetiny, aby si mohla být jistá, že se jí to nezdá.

„Poslouchej, nevím, co jsi zač, ale nelíbí se mi, jak blízko se pohybuješ u Igniské hranice,“ zavrčela. „Cizáky tu netrpíme. Zvlášť ne v téhle době.“

Vítr se obrátil k ní a ona ještě jednou zhodnotila pach cizí vlčice. Nepoznávala v něm Přízračné. To mohlo být jedině dobře, ale kdo ví, co může mít za lubem tahle šestinožka sama o sobě. Nechtěla, aby si musel kdokoliv z Ignisu dělat starosti s takovým mutantem pobíhajícím po území. Co když je to nakažlivé?