Príspevky užívateľa

Imamu x Skaði

Obrátila čumák proti větru v naději, že zavětří něco jedlého. Už byla za Igniskou hranicí, ale věděla, že touhle cestou čas od času chodí malé daňčí stádo.

Místo oběda pro smečku však ucítila něco jiného - čerstvý pach cizince. Nebyla už na Igniském území a ani v pachu nepoznávala Přízračné. Ale přihlédnutí k situaci, ve které se smečka momentálně nacházela, ji stejně přinutilo zježit srst a vycenit tesáky. Nemohla riskovat žádné vetřelce.

Vydala se tedy přímo za nosem. Netrvalo dlouho a spatřila mezi keříky temný stín, ze kterého se brzy vyklubal černý vlk s mrazivým vzezřením. Její srdce vynechalo úder, když si uvědomila, že ty prapodivné pahýly na vlkově těle jsou ve skutečnosti končetiny.

Zhluboka se nadechla a bez jediného zvuku se vydala blíž.

Trinity x Lunary

Vítězoslavně zavyla, když zvíře konečně padlo k zemi. Po bradě jí stékala krev, kterou hbitě olízla a posadila se do sněhu.
Když konečně pořádně popadla dech, zahleděla se na ulovenou kořist. Asi bude mít trošku tužší maso, ale zase ho nebude málo a spoustu vlků spolehlivě nakrmí. Rozhodně se netěšila, až ji budou vléct k noře, ale oproti téhle honičce už to byla jen klidná procházka, která ji dělila od pořádné večeře.

„Bylo to parádní,“ kývla spokojeně. „Rozhodně to nabízí víc možností. Myslím, že by se s ním dala vyvinout spousta skvělých strategií.“ Už teď se jí hlavou honilo pár nápadů, ale věděla, že je nebude moci realizovat sama. Tedy, pokud se jí nepovede někde náhodou splašit ohnivou magii. „Ale to bychom samozřejmě museli ještě někdy vyrazit na lov,“ mrkla.

Všimla si, jak Feierův pohled mezi ní a kořistí. „Tak pojď,“ řekla s úsměvem. „Musíme to ještě donést k noře.“

Lehce uvolnila svůj postoj. Hodlala tuto jejich malou mírovou dohodu dodržet, nicméně si nebyla jistá, zda to není z Adainovy strany nějaká kulišárna. Když však začal povídat, povolila úplně.

Poznat válečníka od nezkušeného vlka pro ni snad nebude tak složité. Konec konců byla obklopená vlky, z nichž hromada usilovala o pozici bojovníka. O tom, jak se to pozná na použití křídel toho ale moc nevěděla.

Ucukla, když jí předvedl jeden z možných útoků, a instinktivně odhalila tesáky, připravená po křídle chňapnout. Byla ovšem ráda, že ji minulo s dost velkou vzdáleností. Z toho by si také mohla odnést pár vyražených zubů. Špatný nápad, Mornie.

Nelíbila se jí představa, že by měla brát nohy na ramena jakmile zjistí, že její protivník je silnější než ona. Zdálo se jí to poněkud zbabělé. Nicméně co jiného mohla v takové situaci dělat? Vrhat se do boje, který nelze vyhrát, by byl nerozum. A ten často bývá horší, než zabělost.

Že by však dokázala nějakého méně zkušeného opeřence rozcupovat, to se jí zamlouvalo. A znát zranitelný křídelní kloub, to se jí jistě bude hodit i při případném lovu větších ptáků.

"Takže hádám, že bych si měla začít zvykat na chuť peří," uchechtla se.

Ryumee x Bellanna

Hlasité štěknutí ji vyvedlo z míry, lehce se zapotácela a trochu ztratila rychlost. Ne však na dlouho. Když ve změti všeho, co se kolem dělo, spatřila oheň, okamžitě zareagovala a vrhla se ke staré lani, kterou teď už ta mladší nemohla ochránit. Modrá musela uznat, že laň má na svůj stav evidentně celkem výdrž, ale ještě víc obdivovala Feierovu rychlou ohnivou reakci.

Zdálo se, že zvíře konečně začíná zmáhat únava. Krok laně zpomalil, znejistěl. Nakonec lovená zakopla o kámen ukrytý pod sněhem a to byla Morniina příležitost. Vrhla se plnou rychlostí zvířeti po krku. Po jejím jazyku se rozlila kovová chuť krve.

Pozorně poslouchala každé jeho slovo. Vybavila si hnědou vlčici a pousmála se. Mluvily spolu jen jednou, velice krátce, ale v poslední době o ní pořád od někoho slyšela a samozřejmě se vídaly na setkáních smečky.

Když Adain začal mluvit o detailech boje s okřídlenými vlky, vloudily se jí do hlavy myšlenky, že by měla využít nestřežené chvíle a zaútočit. Ale nakonec se rozhodla, že tím by se ochudila o hodnotné vědomosti od vlka, který evidentně ví, o čem mluví. Raději dál nehybně naslouchala. Zvažovala, zda alespoň získat náskok svou magií – ale stále si dobře pamatovala, jak se to proti ní obrátilo posledně.

Zvažovala, jak odpovědět na jeho otázku. Mohla by konečně prostě vyrazit a vrhnout se do toho. Jenže Adain je evidentně v dobré kondici, a navíc ví co dělá. To je nejhorší protivník pro někoho, kdo za běžných situací válčí pouze se srnami, k tomu křídla ani nepotřebuje.

„Ještě bych si snad raději něco poslechla,“ řekla modrá nakonec. „Abych se ujistila, že umíš teorii,“ vtipkovala.

Kettu x Kethir

Marielle x Roo

Přimhouřila na zrzavého vlka oči. Ten si myslí, jak není chytrý, pomyslela si nazlobeně. Nebyla ráda, že kvůli své vlastní hlouposti se teď musí nechat poučovat.
Jakmile se však změnilo téma, Morniin pohled se změnil zpět na neutrál. Bojovník. To se dalo čekat. Který Ignisan konec konců není v srdci bojovníkem? Navíc se zdál být v dobré kondici a křídla mohla být jedině výhodou.

„Na bojovníka, jo? Ti se rozhodně budou hodit. Poslední dobou se na nás nějak odevšad sypou hrozby.“ Na chvíli se odmlčela a udělala krok blíž. „Všichni budeme potřebovat probudit k životu naše bojové schopnosti. A je pravda, že už jsem dlouho neměla tu příležitost si je pocvičit… Co bys řekl společnému tréninku?“

Artemis x Adain

Feier x Mornie

Zaujatě zastřihala ušima. Další vlci s dlouhými jmény? „Přivedl sis rodinku?“ To by mohlo být dobré. Další nové tváře. Těch bylo v Ignisu v poslední době mnoho. Těšilo ji vidět smečku, která dříve balancovala v podstatě na pokraji rozpadu, vyrůst v tak velikou komunitu.

Spatřila v jeho tváři nadšení do tréninku. Ani ona se nemohla dočkat, až zjistí, co tenhle vlk v sobě skutečně má. Sledovala jeho pohyby, ale sama stála na místě. Upřela pohled znovu na jeho křídla, jako by mu snad četla myšlenky, ačkoliv tak daleko její telepatie skutečně nesahala.

„V poslední době se všude kolem vyrojily hromady okřídlených vlků,“ prohlásila. „Hodně v Ignisu, ale i za jeho hranicemi, což mi dělá větší starosti. Ti se rozhodně nebudou držet u země jen proto, že se dostali do bitky s někým, kdo létat nedokáže. Chci se na to připravit,“ mrkla na něho.

Klusala navlhlou trávou a snažila se zavětřit něco malého k snědku, než blížící se déšť smyje všechny pachové stopy. Dlouho však u svého pátrání nezůstala. Nedaleko zaslechla pronikavé zavytí a její srdce jeden úder vynechalo. Okamžitě v něm poznala alfu a vydala se co nejrychleji jeho směrem. Znepokojilo ji, jak blízko ji hlas vedl k hranici území…
Naštěstí to vypadalo jen na shromáždění smečky. Žádná bitva. Zatím. Zběžně se rozhlédla po shromážděném davu. Spatřila několik známých tváří. Přátele i vlky, které znala jen od vidění. Ovšem jednoho její pátrající pohled stále postrádal. Kde je Roo?

Bezděčně vycenila tesáky nad zprávou o zajaté betě. Ohlédla se po územní hranici, která se skrývala někde mezi stromy za jejími zády. To nemohlo věstit nic dobrého. Smečka beze své bety postrádá jistotu. Jedni pomatenci čumící na noční oblohu už ji o takovou jistotu jednou připravili. Přece nemohla trpět, aby se to opakovalo!

Když si vyslechla, co měli na srdcích zvědi, skoro se ani nestačila divit. Že by se Přízrační skutečně obtěžovali zachraňovat Ignisana? Sice tu smečku znala jen z vyprávění, ale přesto se jí něčemu takovému nechtělo věřit. Věřit tomu by znamenalo spolknout vlastní zlost a překonat vlastní předsudky.

Poté se však rozhlédla okolo sebe a zjistila, že ve tvářích ostatních vlků nedůvěru nevidí. Dost možná znali toho zrzouna, který zprávu přinesl, o dost blíže a dávali jeho slovům větší váhu. Ona však podle ničeho takového soudit nemohla a dost možná ani nechtěla. Kousla se přesto do jazyka a těch pár pochybovačných slov si odpustila. Konflikt na hranicích stačí. Není potřeba zažehat pochybnosti i uvnitř smečky. Ty si může nechat pro sebe.

A tak jen tiše obmotala ocas kolem svých nohou a znovu se ohlédla směrem k území Přízračných s vyceněnými tesáky.