Príspevky užívateľa

Kettu x Kethir

Marielle x Roo

Přimhouřila na zrzavého vlka oči. Ten si myslí, jak není chytrý, pomyslela si nazlobeně. Nebyla ráda, že kvůli své vlastní hlouposti se teď musí nechat poučovat.
Jakmile se však změnilo téma, Morniin pohled se změnil zpět na neutrál. Bojovník. To se dalo čekat. Který Ignisan konec konců není v srdci bojovníkem? Navíc se zdál být v dobré kondici a křídla mohla být jedině výhodou.

„Na bojovníka, jo? Ti se rozhodně budou hodit. Poslední dobou se na nás nějak odevšad sypou hrozby.“ Na chvíli se odmlčela a udělala krok blíž. „Všichni budeme potřebovat probudit k životu naše bojové schopnosti. A je pravda, že už jsem dlouho neměla tu příležitost si je pocvičit… Co bys řekl společnému tréninku?“

Artemis x Adain

Feier x Mornie

Zaujatě zastřihala ušima. Další vlci s dlouhými jmény? „Přivedl sis rodinku?“ To by mohlo být dobré. Další nové tváře. Těch bylo v Ignisu v poslední době mnoho. Těšilo ji vidět smečku, která dříve balancovala v podstatě na pokraji rozpadu, vyrůst v tak velikou komunitu.

Spatřila v jeho tváři nadšení do tréninku. Ani ona se nemohla dočkat, až zjistí, co tenhle vlk v sobě skutečně má. Sledovala jeho pohyby, ale sama stála na místě. Upřela pohled znovu na jeho křídla, jako by mu snad četla myšlenky, ačkoliv tak daleko její telepatie skutečně nesahala.

„V poslední době se všude kolem vyrojily hromady okřídlených vlků,“ prohlásila. „Hodně v Ignisu, ale i za jeho hranicemi, což mi dělá větší starosti. Ti se rozhodně nebudou držet u země jen proto, že se dostali do bitky s někým, kdo létat nedokáže. Chci se na to připravit,“ mrkla na něho.

Klusala navlhlou trávou a snažila se zavětřit něco malého k snědku, než blížící se déšť smyje všechny pachové stopy. Dlouho však u svého pátrání nezůstala. Nedaleko zaslechla pronikavé zavytí a její srdce jeden úder vynechalo. Okamžitě v něm poznala alfu a vydala se co nejrychleji jeho směrem. Znepokojilo ji, jak blízko ji hlas vedl k hranici území…
Naštěstí to vypadalo jen na shromáždění smečky. Žádná bitva. Zatím. Zběžně se rozhlédla po shromážděném davu. Spatřila několik známých tváří. Přátele i vlky, které znala jen od vidění. Ovšem jednoho její pátrající pohled stále postrádal. Kde je Roo?

Bezděčně vycenila tesáky nad zprávou o zajaté betě. Ohlédla se po územní hranici, která se skrývala někde mezi stromy za jejími zády. To nemohlo věstit nic dobrého. Smečka beze své bety postrádá jistotu. Jedni pomatenci čumící na noční oblohu už ji o takovou jistotu jednou připravili. Přece nemohla trpět, aby se to opakovalo!

Když si vyslechla, co měli na srdcích zvědi, skoro se ani nestačila divit. Že by se Přízrační skutečně obtěžovali zachraňovat Ignisana? Sice tu smečku znala jen z vyprávění, ale přesto se jí něčemu takovému nechtělo věřit. Věřit tomu by znamenalo spolknout vlastní zlost a překonat vlastní předsudky.

Poté se však rozhlédla okolo sebe a zjistila, že ve tvářích ostatních vlků nedůvěru nevidí. Dost možná znali toho zrzouna, který zprávu přinesl, o dost blíže a dávali jeho slovům větší váhu. Ona však podle ničeho takového soudit nemohla a dost možná ani nechtěla. Kousla se přesto do jazyka a těch pár pochybovačných slov si odpustila. Konflikt na hranicích stačí. Není potřeba zažehat pochybnosti i uvnitř smečky. Ty si může nechat pro sebe.

A tak jen tiše obmotala ocas kolem svých nohou a znovu se ohlédla směrem k území Přízračných s vyceněnými tesáky.

Mornie sledovala Feierovu cestu k laním se zatajeným dechem. Původně doufala, že bude moci zasáhnout ze své původní pozice, ale přeci jen neznala limity jeho magie. Snad by se ho pokusila nabádat k větší opatrnosti, kdyby její vlastní kouzelná schopnost právě nevypověděla službu.

Její srdce vynechalo, když laně jako jeden tvor zvedly hlavy. Takovou situaci by se snad povedlo zachránit, ale připravilo by je to o cennou kontrolu nad situací.

Pak spatřila zlatý záblesk a všechno se dalo do pohybu. Jen na chvíli dostala šanci se nad krásou a nebezpečím plamenů pozastavit. Dvě laně mířily přímo k ní, jedna z nich ta, kterou si zvolili za cíl, druhá spíše na obtíž. Mornie se jedním dlouhým krokem přesunula ke straně. Z pozice, ve které byla původně, by pravděpodobně nedokázala dobře odhadnout úhel útoku. Vyběhla po boku staré laně, ovšem ta mladší z dvojice jí záhy zkřížila cestu. Na starou laň stále viděla, ale neměla, kudy se s ní dostat. Začínala lehce panikařit. Doufala, že brzy starší z dvojice dojde pára a zpomalí natolik, aby se k ní modrá dostala.

Protočila očima. Vlastní poplašení nad nerozumným zvoláním nehodlala dát znát. „Ty bys beztak mohl odletět bez větší úhony. A já z cesty lavině utíkala už tolikrát…“ Ne vždy vlastním zaviněním. Ne vždy zcela bez viny. Ale pokaždé bez významnějších zranění. „Já jsem Mornie. Igniská lovkyně.“

Prohlédla si ještě jednou okřídleného vlka, tentokrát pořádně z blízka. Jestli něčí kožich křičel „Já jsem Ignisan!“ byl to právě ten jeho. Zda se to promítlo i do jeho povahy a schopností, to byla otázka. To by si ho Mornie musela trochu proklepnout.
„Co ty a funkce?“ nadhodila. Nevěděla, zda mluví s Thetou, která si místo ve smečce již zvolila, nebo s čerstvým nováčkem, kterého před výběrem funkce čeká ještě dlouhá cesta.

Nastražila uši. Neslyšela nic než hvizd větru v uších, ale v koutku svého zorného pole spatřila pohyb a ucítila na sobě něčí pohled. Zastavila se a zahleděla se do skalnaté výšky, jen aby spatřila ohnivě zbarveného opeřence. Povzdechla si. Že v poslední době potkává pořád nějaké vlky s křídly. Kdyby to byli cizinci, byla by nahraná. Ze země toho proti nim příliš nezmůže. Nicméně tenhle vlček si zjevně nedělal starosti, jestli ho někdo chytí nebo ne. Buď to byl také Ignisan, nebo měl zatraceně špatný čich. I tady v horách byl Ignis stále jasně cítit.

„Hej! Čípak ty jsi?“ zavolala na něho a kousla se do jazyka, jakmile to dořekla. Kolikrát jí jen rodiče opakovali, že v horách se nekřičí, mohla bys spustit lavinu. Vyplašeně se rozhlédla kolem, ale když nezaznamenala žádný sesuv sněhu ani půdy, opět se obrátila k okřídlenci.

Zastříhala ušima, když zaslechla hlas hnědého opeřence. Její první instinkt by nejspíše bývalo bylo cenění zubů a tasení drápů, ale když do zaslechla mluvit o smečce, usoudila, že tohle bude jen další nováček, kterého ještě nepotkala.

Napřímila se a nechala zježenou srst na hřbetě slehnout. Rychlým pohledem si vlka prohléhla. Nebylo to zlé. Zdál se být v dobré kondici, pohyboval se svižně a obratně. A samozřejmě měl křídla. Nesporná výhoda.

„No nazdar, ty máš teda jmen. Nechceš si vybrat jen jedno?“ škádlila ho. „Já jsem Mornie,“ dodala poté. „Současná lovkyně smečky. Ráda slyším, že se k Ignisu přidal takový ambiciózní vlk. Na schopného bellatora rozhodně vypadáš.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale schopnosti vlka se nesmí soudit jen pohledem. Co bys řekl tomu, že bychom si spolu trochu zatrénovali?“ Zabije tím alespoň dvě mouchy jednou ranou. Znovu si zopakuje pohyby bojovníka a ověří, jestli je Adain skutečně tak dobrý, jak na první pohled vypadá.

Plným douškem vdechla chladný horský vítr. Cítila v něm nevyhnutelný odchod zimy. Těžko říct, jestli se na něj těšila. Období sněhu jí dalo zabrat po psychické i fyzické stránce. Opět se jí vrátilo mnoho vzpomínek, kterých by se nejraději navždy zbavila a lovit ve sněhových závějích taky nebyl čajíček. Ale přes to všechno měla na zimě mnohé ráda. Například to, že její huňatý kožich byl k užitku spíš než by jí přitěžoval a přehříval. Fíha, na letní horka se opravdu netěšila.

Naštěstí to všechno bylo ještě pěkně daleko. A i kdyby – vždycky přece může zajít sem do Věžovek. Nechat si větrem pořádně pročesat srst a trochu se proběhnout po kopcích, jako kdysi s Feierem.

Znovu se zhluboka nadechla a lehkým klusem se vydala do mírnějšího kopce. Dnes se rozhodně nechtěla vrhat do nějakých velkých běžeckých akcí. Jen potřebovala někam nasměrovat energii a na lov to dnes opravdu nevypadalo.

Plnou rychlostí se hnala podél řeky. Dávno nechala Igniskou hranici za zády. Nedělalo jí to starosti. Neměla v plánu běžet daleko. Jen si potřebovala trochu protáhnout nohy a zaposlouchat se do hukotu valící se vody.

Když tudy běžela naposledy, poprvé zahlédla oheň. Ten mocný živel, který všude za sebou nechával smrt, živel, který vnášel respekt do srdce každé bytosti s trochou rozumu. Živel, který symbolizoval domov.
A přesto ho mohla řeka kdykoliv jedinou vlnou uhasit. Zabít jeho teplo, zhasnout jeho zář. A za sebou nechat jen temnotu a chlad.

Zastavila se. Přistoupila k řece a v místě, kde byl břeh dostatečně nízký, se sklonila k hladině, aby se napila. Všechno to, co se v poslední době dělo… v ní vyvolalo myšlenky, zda se nějaká taková vlna nehrne i na ně. Zda z Ignisu nakonec přeci jen nezůstane jen popel…

Oklepala se. Samozřejmě, že nezůstane. Ignis je plný statečných vlků a silnější, než jaký ho Mornie kdy poznala. Jen se nesmí nechat ukolebát. Každý Ignisan v sobě nese velký potenciál a v srdci je bojovníkem.

Pohlédla na své tlapky. Měla by zase jednou nějak procvičit svoji bojeschopnost. To smečka teď bude potřebovat víc než kdy jindy. No jo, ale jak to provést?

Dlouhým cvalem se přihnala ke smečce. Za celý svůj pobyt zde ještě podobnou schůzi nezažila. Nevěděla, co má čekat… zda se bát. Zastavila se na kraji davu a pohledem pátrala ve tváři Alfy po nějaké nápovědě. Jeho výraz jen upevnil její obavy.

Zapátrala mezi vlky po Feierovi. Když ho spatřila, spadl jí kámen ze srdce. Udělala pár kroků blíž, ale nedala mu o sobě vědět. Sám měl teďka jistě jinačí starosti.
Když Raymond oznámil smrt Igniské Omegy, ta slova Morniiným tělem projela jako blesk. Neznala Rivotra, byl to jeden z těch nováčků, kterému ještě nestihla zkřížit cestu. Ale na tom nezáleželo. Byl to Ignisan a byl mrtvý. Být o jen a několik měsíců mladší, sama sobě se vysměje, že nechala ve svém nitru rozhořet hněv kvůli vlkovi, kterého nikdy nepoznala, jen protože byl ze stejné smečky.

Ale teď už byla moudřejší. Ignis byl jejím domovem a každý vlk v něm byl jeho součástí. A Mornie věděla, že domov si už podruhé uzmout nenechá. Z jejího hrdla se vydralo tiché zavrčení. Její srdce několikrát silně udeřilo, když Alfa vyzval k pomoci se špehováním. V tlapkách cítila chuť se vydat vpřed a pomoci. Byla to konec konců lovkyně, dokázala by se jistě dobře ukrýt. Ale to už kolem sebe zaslechla několik odhodlaných hlasů a uvědomila si, že mnoho ostatních vlků chce také pomoci. Možná až příliš mnoho. Nemůžeme všichni běhat za hranicemi. Někdo musí zůstat tady, kdyby se Přízrační rozhodli znovu něco zkusit.

A tak tiše spolkla svá slova a ještě se naposledy ohlédla po Feierovi, než se zvedla k odchodu. Bude lepší, když pomůže smečce jinak.

Dál pokračovala v cestě sněhem, pořád se snažila udržet dostatečnou vzdálenost, aby ji stádo nezpozorovalo. Konečně však byla dostatečně blízko, aby si je mohla pořádně prohlédnout. Před sebou měla šest laní, pátrajících ve sněhu po stéblech trávy. Vypadalo to, že je tato aktivita dostatečně zaměstnávala a zatím ani jednoho z vlků nezpozorovaly. Jeleny ani kolouchy Mornie nikde neviděla. Vypadalo to, že stádo je skutečně jen tato šestice laní. A neviděla na nich žádná zranění.

V prostředku stáda, krytou ze všech stran ostatními členkami, Mornie náhle spatřila nejistě se pohybující laň. Došlapovala velmi těžce, obecně se jevila celkem nemotorná, zřejmě už zmožená pokročilým věkem. Bylo jí okamžitě jasné, že stádo takhle stojí záměrně. Byla to standardní formace většinou ve stádech s mláďaty, ale k ochraně starších to taky fungovalo. Ačkoliv laňky byly zatím zaneprázdněné hledáním potravy, Mornie tušila, že to dost možná nebude snadné. Bylo jich málo, o to větší byla pravděpodobnost, že se budou umět lépe bránit. Přesto, kdyby je dostali do pohybu, stará laň by nevyhnutelně zůstala pozadu… No nebude to nejlepší maso, ale s přihlédnutím k tomu, že zbytek stáda je v nejlepší kondici (a ona sama má svaly pořád ztuhlé od nedávného tréninku) se jí to jevilo jako nejlepší možnost.

Obrátila se čelem k Feierovi a poslala mu telepatickou zprávu. Veprostřed jednu laň schovávají. Je stará, nekulhá, ale už má nejistý krok. Kdyby se nám povedlo je dostat do pohybu, určitě zůstane pozadu.

Ucítila v hlavě slabou bolest. Na takovou dálku už se telepatické zprávy posílaly mnohem hůře, dokonce i někomu, s kým se spojení navazuje velmi snadno. Na chvíli se jen přitiskla k zemi, aby dala hlavě i tělu prostor si odpočinout a Feierovi čas zprávu přijmout a zpracovat.