Príspevky užívateľa

Mornie sledovala Feierovu cestu k laním se zatajeným dechem. Původně doufala, že bude moci zasáhnout ze své původní pozice, ale přeci jen neznala limity jeho magie. Snad by se ho pokusila nabádat k větší opatrnosti, kdyby její vlastní kouzelná schopnost právě nevypověděla službu.

Její srdce vynechalo, když laně jako jeden tvor zvedly hlavy. Takovou situaci by se snad povedlo zachránit, ale připravilo by je to o cennou kontrolu nad situací.

Pak spatřila zlatý záblesk a všechno se dalo do pohybu. Jen na chvíli dostala šanci se nad krásou a nebezpečím plamenů pozastavit. Dvě laně mířily přímo k ní, jedna z nich ta, kterou si zvolili za cíl, druhá spíše na obtíž. Mornie se jedním dlouhým krokem přesunula ke straně. Z pozice, ve které byla původně, by pravděpodobně nedokázala dobře odhadnout úhel útoku. Vyběhla po boku staré laně, ovšem ta mladší z dvojice jí záhy zkřížila cestu. Na starou laň stále viděla, ale neměla, kudy se s ní dostat. Začínala lehce panikařit. Doufala, že brzy starší z dvojice dojde pára a zpomalí natolik, aby se k ní modrá dostala.

Protočila očima. Vlastní poplašení nad nerozumným zvoláním nehodlala dát znát. „Ty bys beztak mohl odletět bez větší úhony. A já z cesty lavině utíkala už tolikrát…“ Ne vždy vlastním zaviněním. Ne vždy zcela bez viny. Ale pokaždé bez významnějších zranění. „Já jsem Mornie. Igniská lovkyně.“

Prohlédla si ještě jednou okřídleného vlka, tentokrát pořádně z blízka. Jestli něčí kožich křičel „Já jsem Ignisan!“ byl to právě ten jeho. Zda se to promítlo i do jeho povahy a schopností, to byla otázka. To by si ho Mornie musela trochu proklepnout.
„Co ty a funkce?“ nadhodila. Nevěděla, zda mluví s Thetou, která si místo ve smečce již zvolila, nebo s čerstvým nováčkem, kterého před výběrem funkce čeká ještě dlouhá cesta.

Nastražila uši. Neslyšela nic než hvizd větru v uších, ale v koutku svého zorného pole spatřila pohyb a ucítila na sobě něčí pohled. Zastavila se a zahleděla se do skalnaté výšky, jen aby spatřila ohnivě zbarveného opeřence. Povzdechla si. Že v poslední době potkává pořád nějaké vlky s křídly. Kdyby to byli cizinci, byla by nahraná. Ze země toho proti nim příliš nezmůže. Nicméně tenhle vlček si zjevně nedělal starosti, jestli ho někdo chytí nebo ne. Buď to byl také Ignisan, nebo měl zatraceně špatný čich. I tady v horách byl Ignis stále jasně cítit.

„Hej! Čípak ty jsi?“ zavolala na něho a kousla se do jazyka, jakmile to dořekla. Kolikrát jí jen rodiče opakovali, že v horách se nekřičí, mohla bys spustit lavinu. Vyplašeně se rozhlédla kolem, ale když nezaznamenala žádný sesuv sněhu ani půdy, opět se obrátila k okřídlenci.

Zastříhala ušima, když zaslechla hlas hnědého opeřence. Její první instinkt by nejspíše bývalo bylo cenění zubů a tasení drápů, ale když do zaslechla mluvit o smečce, usoudila, že tohle bude jen další nováček, kterého ještě nepotkala.

Napřímila se a nechala zježenou srst na hřbetě slehnout. Rychlým pohledem si vlka prohléhla. Nebylo to zlé. Zdál se být v dobré kondici, pohyboval se svižně a obratně. A samozřejmě měl křídla. Nesporná výhoda.

„No nazdar, ty máš teda jmen. Nechceš si vybrat jen jedno?“ škádlila ho. „Já jsem Mornie,“ dodala poté. „Současná lovkyně smečky. Ráda slyším, že se k Ignisu přidal takový ambiciózní vlk. Na schopného bellatora rozhodně vypadáš.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale schopnosti vlka se nesmí soudit jen pohledem. Co bys řekl tomu, že bychom si spolu trochu zatrénovali?“ Zabije tím alespoň dvě mouchy jednou ranou. Znovu si zopakuje pohyby bojovníka a ověří, jestli je Adain skutečně tak dobrý, jak na první pohled vypadá.

Plným douškem vdechla chladný horský vítr. Cítila v něm nevyhnutelný odchod zimy. Těžko říct, jestli se na něj těšila. Období sněhu jí dalo zabrat po psychické i fyzické stránce. Opět se jí vrátilo mnoho vzpomínek, kterých by se nejraději navždy zbavila a lovit ve sněhových závějích taky nebyl čajíček. Ale přes to všechno měla na zimě mnohé ráda. Například to, že její huňatý kožich byl k užitku spíš než by jí přitěžoval a přehříval. Fíha, na letní horka se opravdu netěšila.

Naštěstí to všechno bylo ještě pěkně daleko. A i kdyby – vždycky přece může zajít sem do Věžovek. Nechat si větrem pořádně pročesat srst a trochu se proběhnout po kopcích, jako kdysi s Feierem.

Znovu se zhluboka nadechla a lehkým klusem se vydala do mírnějšího kopce. Dnes se rozhodně nechtěla vrhat do nějakých velkých běžeckých akcí. Jen potřebovala někam nasměrovat energii a na lov to dnes opravdu nevypadalo.

Plnou rychlostí se hnala podél řeky. Dávno nechala Igniskou hranici za zády. Nedělalo jí to starosti. Neměla v plánu běžet daleko. Jen si potřebovala trochu protáhnout nohy a zaposlouchat se do hukotu valící se vody.

Když tudy běžela naposledy, poprvé zahlédla oheň. Ten mocný živel, který všude za sebou nechával smrt, živel, který vnášel respekt do srdce každé bytosti s trochou rozumu. Živel, který symbolizoval domov.
A přesto ho mohla řeka kdykoliv jedinou vlnou uhasit. Zabít jeho teplo, zhasnout jeho zář. A za sebou nechat jen temnotu a chlad.

Zastavila se. Přistoupila k řece a v místě, kde byl břeh dostatečně nízký, se sklonila k hladině, aby se napila. Všechno to, co se v poslední době dělo… v ní vyvolalo myšlenky, zda se nějaká taková vlna nehrne i na ně. Zda z Ignisu nakonec přeci jen nezůstane jen popel…

Oklepala se. Samozřejmě, že nezůstane. Ignis je plný statečných vlků a silnější, než jaký ho Mornie kdy poznala. Jen se nesmí nechat ukolebát. Každý Ignisan v sobě nese velký potenciál a v srdci je bojovníkem.

Pohlédla na své tlapky. Měla by zase jednou nějak procvičit svoji bojeschopnost. To smečka teď bude potřebovat víc než kdy jindy. No jo, ale jak to provést?

Dlouhým cvalem se přihnala ke smečce. Za celý svůj pobyt zde ještě podobnou schůzi nezažila. Nevěděla, co má čekat… zda se bát. Zastavila se na kraji davu a pohledem pátrala ve tváři Alfy po nějaké nápovědě. Jeho výraz jen upevnil její obavy.

Zapátrala mezi vlky po Feierovi. Když ho spatřila, spadl jí kámen ze srdce. Udělala pár kroků blíž, ale nedala mu o sobě vědět. Sám měl teďka jistě jinačí starosti.
Když Raymond oznámil smrt Igniské Omegy, ta slova Morniiným tělem projela jako blesk. Neznala Rivotra, byl to jeden z těch nováčků, kterému ještě nestihla zkřížit cestu. Ale na tom nezáleželo. Byl to Ignisan a byl mrtvý. Být o jen a několik měsíců mladší, sama sobě se vysměje, že nechala ve svém nitru rozhořet hněv kvůli vlkovi, kterého nikdy nepoznala, jen protože byl ze stejné smečky.

Ale teď už byla moudřejší. Ignis byl jejím domovem a každý vlk v něm byl jeho součástí. A Mornie věděla, že domov si už podruhé uzmout nenechá. Z jejího hrdla se vydralo tiché zavrčení. Její srdce několikrát silně udeřilo, když Alfa vyzval k pomoci se špehováním. V tlapkách cítila chuť se vydat vpřed a pomoci. Byla to konec konců lovkyně, dokázala by se jistě dobře ukrýt. Ale to už kolem sebe zaslechla několik odhodlaných hlasů a uvědomila si, že mnoho ostatních vlků chce také pomoci. Možná až příliš mnoho. Nemůžeme všichni běhat za hranicemi. Někdo musí zůstat tady, kdyby se Přízrační rozhodli znovu něco zkusit.

A tak tiše spolkla svá slova a ještě se naposledy ohlédla po Feierovi, než se zvedla k odchodu. Bude lepší, když pomůže smečce jinak.

Dál pokračovala v cestě sněhem, pořád se snažila udržet dostatečnou vzdálenost, aby ji stádo nezpozorovalo. Konečně však byla dostatečně blízko, aby si je mohla pořádně prohlédnout. Před sebou měla šest laní, pátrajících ve sněhu po stéblech trávy. Vypadalo to, že je tato aktivita dostatečně zaměstnávala a zatím ani jednoho z vlků nezpozorovaly. Jeleny ani kolouchy Mornie nikde neviděla. Vypadalo to, že stádo je skutečně jen tato šestice laní. A neviděla na nich žádná zranění.

V prostředku stáda, krytou ze všech stran ostatními členkami, Mornie náhle spatřila nejistě se pohybující laň. Došlapovala velmi těžce, obecně se jevila celkem nemotorná, zřejmě už zmožená pokročilým věkem. Bylo jí okamžitě jasné, že stádo takhle stojí záměrně. Byla to standardní formace většinou ve stádech s mláďaty, ale k ochraně starších to taky fungovalo. Ačkoliv laňky byly zatím zaneprázdněné hledáním potravy, Mornie tušila, že to dost možná nebude snadné. Bylo jich málo, o to větší byla pravděpodobnost, že se budou umět lépe bránit. Přesto, kdyby je dostali do pohybu, stará laň by nevyhnutelně zůstala pozadu… No nebude to nejlepší maso, ale s přihlédnutím k tomu, že zbytek stáda je v nejlepší kondici (a ona sama má svaly pořád ztuhlé od nedávného tréninku) se jí to jevilo jako nejlepší možnost.

Obrátila se čelem k Feierovi a poslala mu telepatickou zprávu. Veprostřed jednu laň schovávají. Je stará, nekulhá, ale už má nejistý krok. Kdyby se nám povedlo je dostat do pohybu, určitě zůstane pozadu.

Ucítila v hlavě slabou bolest. Na takovou dálku už se telepatické zprávy posílaly mnohem hůře, dokonce i někomu, s kým se spojení navazuje velmi snadno. Na chvíli se jen přitiskla k zemi, aby dala hlavě i tělu prostor si odpočinout a Feierovi čas zprávu přijmout a zpracovat.

Zastavila se a ohlédla se po Feierovi. Nikdy si pořádně neuvědomila, jak je oproti ní vysoký. Tedy, pochopitelně si toho všimla, v podstatě se mu ani nemohla podívat do očí, aniž by se musela zaklánět, ale nikdy jí tak úplně nedošlo, jak odlišně se pohybují.

Kdyby byl Feier drobet menší, snad by si ho srny mohly z dálky splést s osamělým ostrůvkem země beze sněhu, ale takhle bylo pravděpodobnější, že ho budou mít za jednoho z nich. A to se nestane.

Pomocí své magie se napojila na jeho mysl. Změna plánu. Skrč se a počkej tady. Dva v pohybu jsme příliš nápadní. Skočím se na ně podívat a pak ti řeknu. Něchtěla kamarádovi říkat, že v zasněžené krajině vyčnívá. Konec konců to, co řekla bylo také pravda.

Pak se zase dala do pohybu. Před sebou už o něco zřetelněji viděla stádečko. Pět... ne, kdepak, šest jedinců. Neviděla žádné jeleny ani kolouchy, ale pořád byla docela daleko.

Lehkým klusem mířila za pachovou stopou. Potěšeně zpozorovala, že pach sílí, a tak jistě brzy najdou, co hledají. Po chvilce zpomalila do kroku a trochu se přikrčila. Vítr jí vál do tváře, takže kořist by její pach zatím nemohla zaznamenat, ale modrý kožíšek v lese zářil za každého počasí i roční doby. To byla jedna z jeho nepopiratelných nevýhod. Na vteřinku se ohlédla po Targovi, doufajíc, že napodobí její kroky.

Náhle asi deset vlčích délek před sebou spatřila pohyb. Nebylo pochyb – našli nory. Přitiskla se břichem ještě blíže k zemi, aby co nejvíce snížila riziko, že budou zpozorováni. Bývala by se snad i modlila, že se před zraky hlodavců dokáže ukrýt, ovšem byla samozvaným zarytým bezvěrcem, a tudíž se musela spokojit s pouhým doufáním.

Plížila se ještě blíž. Potřebovali zmenšit vzdálenost mezi nimi a kořistí, jinak by nedokázali zasáhnout dostatečně rychle. Tahle drobotina je sice, no, drobná, ale zato pekelně rychlá.

Měkce došlapovala do sněhu a poslouchala zurčení pramene, který se nenechal žádnou zimou zmoci a pořád tekl bez nejmenších náznaků zamrznutí. Přišla blíž, sklonila se k němu a začala pít. Mimoděk se jí vybavila doba, kdy by se místo toho naklonila k zemi právě pro onen sníh, aby své tekutiny doplnila pomocí něj. Ještě, že to už je dávná minulost.

Obrátila čumák proti větru, pátrajíc primárně po pachu kořisti, ale vzhledem k blízkosti hranice Přízračných mohla stejně dobře zaznamenat i nějakého vetřelce. Věděla, že všechny její bojové tréninky dopadly jak dopadly, takže si nebyla jistá, že by vetřelce dokázala vyhnat, ale zato si byla jistá, že by cizinec na takové setkání nezapomněl.

V kožichu cítila vítr, jak se hnala po boku stáda bleskovou rychlostí. Co chvíli po nějaké srně chňapla zuby, aby nezpomalovala. V tlamě se jí sbíhaly sliny, měla chuť se do nějaké ze srnek zakousnout a ulovit ji pro smečku. Ale dál se soustředila na svůj nynější úkol. Zkouška nováčků.

Snažila se v tom všem chaosu spatřit Feiera na druhé straně, ale nebyla schopná rozeznat, co je srst hnědého vlka a co srny. Skutečnost, že stádo se nerozuteklo na jeho stranu pro ni však byla dostačujícím důkazem, že tam pořád někde je.

Zvedla zrak od srnek, aby se podíval na dva vlky, kterým stádo hnali do náruče. Menšího vlka pořád nepoznávala. Doufala, že tahle zkouška nijak nepoškodí jejich šance na mírumilovné seznámení. Teda, jestli z ní vyvázne v celku.

Pozorně poslouchala, co Feier povídal. „Dobře. S tím můžeme pracovat. Ale asi budeme potřebovat zhodnotit situaci.“ Zrychlila do cvalu, na poznámku o své magii přikývla. Byla ráda, že pro ni konečně má nějaké využití. Většinu života lovila sama a mohla jen lamentovat osudu, proč ji ze všech vlků obdařil takovouhle schopností.

Ale teď už to chápala.

Zpomalila do klusu a nakonec zastavila. I ona si všimla stádečka u lesa. Marně mezi ně mžourala, aby zjistila, kolik jich tam stojí. „Zkusím se dostat blíž,“ špitla, ještě pořád tlamou, aby svou magickou energii příliš rychle nevyčerpala. „Musíme se na ně pořádně podívat,“ řekla a vydala se blíž, pořád celkem svižně, ale přikrčená blíž k zemi, aby tolik nevyčnívala. Když byla od Feiera zhruba pět vlčích délek, kývla na něho, aby ji následoval.

Její srdce se tetelilo očekáváním lovecké výpravy. V nohách ucítila nový nával energie a nadšeně přešlápla. „Uvidíme, jaká bude situace, až tam dojdeme. V ideálním případě najdeme nějakého slabšího jedince, nebo možná dva. Každý z nás by měl hledat trochu jinde, ale nesmíme se moc vzdálit, abychom se rychle mohli domluvit, kterého ulovíme. Pak můžeš něco podpálit a nahnat je naším směrem, abychom se k nim nemuseli plížit.“ Její oči se při vyslovení této věty zaleskly. „Ale jak říkám, to záleží na situaci. Možná se budeme muset domluvit ještě na místě. Tak měj mysl otevřenou,“ mrkla na něj.

Pak obrátila čenich proti větru v pokusu zhodnotit situaci a svižným krokem se vydala směrem k pláni. Bolavé svaly jako by se zázračně vyléčily.

Její srdce několikrát nadšeně udeřilo. I když její svaly stále protestovaly, na loveckou akci se těšila. Už jen myšlenka na ten adrenalin, vítr v srsti a… oheň… stačila, aby ucítila v nožkách novou energii.

Zamyslela se, kam by tak mohli vyrazit. „Hmm… Na Pláň zajíců, kousek od Syslího háje, se chodí pást malé stádečko laní. Není tam moc sněhu, takže se jim tam snadno hledá tráva. Ještě jsem si na žádnou z nich netroufla, ale spolu bychom to mohli zvládnout,“ mrkla na Feiera.